Slezská pověst: Dobrý pastýř

 

Otvírám novou rubriku, která bude zaměřena na báje a pověsti. Dnes si dáme "nedělní čtení", zařadila jsem pověst z ostravského regionu. Pověsti byly tématem Masopustu v Ostravě, fotografie jsou dole.  

Pověst je příběh, který má historický podklad, jeho jádro je pravdivé a je doplněn nějakou nadpřirozenou bytostí, podobně jako legenda. Díky ústnímu převyprávění je příběh značně dokrášlen a potom ztrácí na věrohodnosti. Pověsti se mohou vztahovat k lidem, k místům ke zvířatům, k hradům a zámkům, ale i třeba ke stromům, zvonům apod. Začarovaná místa, tajemné postavy, kouzla, jevy a záhady nás neustále přitahují a zkazky o nich se vyprávějí již po mnoho generací. 

 

***

 Za starodávna, když již hrad „Landek“ dávno v rumech ležel, páslo na kopci tom několik pastýřův svá stáda. Jak již to pastýři ve zvyku mají, skotačili a dováděli i naši pastýři na Landeku.

Ve skalině, hustým křovím porostlé, byl otvor, jenž vedl do rozsáhlých sklepení, která dříve obyvatelům zámku v čas válek za útočiště sloužila. O otvoru tomto dobře věděli pastýři, avšak netroufali si přijíti na blízko, že prý — jak se domýšleli — duchové podzemní své sněmy tam mívali.

Jedenkráte ztratila se nejmladšímu pastýři, který byl velmi pobožný, hodný a pracovitý a který z malé mzdy živil svou starou matku, ovce. Jakmile ztrátu spozoroval, bědoval mladý pastýř a jal se ztracenou ovečku hledati. I hledal celého půl dne, ale o ovečce ani zmínky. Tu slyší z houští utlumené bečení a již běží pln radosti k místu, odkud bečení zaslechl. Prohledl veškeré křoviny, ale ovečky nenašel.

S hrůzou pozoroval, že bečení přichází z otvoru ve křovině.

Jako dobrý pastýř, ač s velikým strachem, šel k otvoru a nabyl brzy přesvědčení, že ovečka jeho spadla do sklepení.

Co nyní počíti? Nechati milou ovečku ve sklepení hladem zhynouti?

Netroufal si ani na blízko přistoupiti. „Modlívám se k otci nebeskému každodenně, tenť mne jistě neopustí!“ tak myslí hošík a již jme se slézati otvorem dolů. Jen s tíží velikou dostal se do sklepení. Málem by byl však oslepnul září, jež se mu ve sklepení naskytla. I vidí zde ve dvou řadách sestavené kádě naplněné penězi zlatými a stříbrnými. Ve třech nádobách byly i diamanty a jiné věci. Z diamantův i peněz zde nashromážděných šla ona záře. Ovčák byl jako na novém světě.

Tu slyší z kouta slabým hlasem mluviti: „Naber si do klobouku peněz, jakých se ti jen líbí, avšak mne vezmi s sebou, neb peníze tyto brzy se propadnou a otvor se zasype.“

S radostí velikou pozoruje ovčák, že k němu jeho ztracená ovečka tato slova mluví. Bez dalšího rozmýšlení nabere plný klobouk zlatých peněz a vzav ovečku na bedra, blíží se k otvoru a dostal se šťastně i s ovečkou na světlo Boží. I pádí celý blažený za svým stádem.

Tu ho již druhové jeho čekali. Jakmile uviděli klobouk peněz, ihned tázali se ho, jak k tomu bohatství přišel. On vykládal jim vše o pokladu ve sklepení ukrytém. I umínili si, že též do sklepení půjdou peněz si nabrat. Umluveno, uděláno. Avšak se zlou se potázali. Sotva do sklepení vlezli, propadl se poklad hluboko do země, otvor se zasypal a pastýři zůstali tam na věky.

Náš dobrý pastýř pospíchal se stádem i s penězi domů, a byl i se svou starou matkou nyní bezstarostně živ. Na druhy své však nezapoměl nikdy. Co živ byl, dal ve výroční den zmizení svých druhů na mši svatou a pomodlil se i se svou matkou při mši za jejich ubohé duše.

Zda-li se o vykopání pokladu někdo ještě pokusil, nevím; ale dosť na tom, že alespoň dobrý pastýř sebe i svou milou matku dobře zaopatřiti mohl.  

Zdroj: Bukovanský: Slezské báje a pověsti národní. 1877

 

 

Inspiraci uveřejnit báje a pověsti na blogu jsem získala na ostravském masopustu (21. 2.), kde v programu vystoupili herci Staré arény a tuto starou pověst ze Slezska divákům připomněli. Já jsem stála poblíž jeviště a pověst jsem nafotila: