Je pozdrav přežitek? Máme zdravit i cizí lidi, milí Češi?

 

Hned na začátek doplním nadpis: nejen Češi, ale i Moravé a Slezané, protože jak jezdím po "vlastech českých a moravských", spousta lidí stále nezaregistrovala, že součástí státu je i Slezsko. 

Několikrát jsem se setkala s tím, že spousta lidí už pozdrav nebere jako samozřejmost, pořád si ale myslím, že je slušnost se s lidmi pozdravit. Nic nás to nestojí, a druhému tím prokazujeme svoji úctu k němu samému a dobré vychování. Pozdravit se s někým je přece samozřejmostí, a nikdy nevíte, komu svým pozdravem s přidaným úsměvem na tváři rozjasníte den. 🙂

Wikipedie praví: Pozdrav (od „zdraviti“, tj. přát zdraví) je projev úcty, přátelství a dobrých úmyslů, který se děje ritualizovaným gestem nebo slovy. Lidé se zdraví při setkání i při loučení a často přitom vyjadřují přání, aby druhý zůstal zdráv - "Buď zdráv".

Každá kultura si časem vypěstovala vlastní způsoby, jak pozdravit nebo jak se rozloučit (podání ruky, políbení, objetí, úklona). Při setkání dvou neznámých lidí hraje pozdrav velmi důležitou roli. Může pozitivně, ale i negativně ovlivnit společenský život člověka, pomoci mu k úspěchu nebo přinést neúspěch. Rituální funkce pozdravu je pro udržení společenského postavení významnější než představení při prvním setkání.

Čtyři fáze pozdravu

Jestliže do našeho zorného pole vstoupí známý, první fází je úsměv nebo gesto poznání. Následuje příprava k setkání. Zatímco se lidé k sobě blíží, narovnávají se a nevědomky si upravují třeba účes. Třetí fází je rituál samotného pozdravu. Jako poslední přicházejí mezilidské vazby a často výměna konvenčních frází nebo vět typu: Jak se máš?, které mohou sloužit jen jako zdvořilostní fráze, ale mohou být i úvodem ke skutečnému dialogu. Tolik Wikipedie.

***

Svoji dovolenou jsme trávili na dvou místech na jižní Moravě. Začali jsme ve vinařském kraji v Čejkovicích. Z česky mluvících hostů jsme byli my dva a pak dvě starší ženy. Samozřejmě obsluha - recepční a personál restaurace. Sedíte v restauraci, stoly nejsou od sebe ani 1 metr. Kdybychom nepozdravili my dva, bylo by ticho po pěšině. Z toho vyčtete: neznám tě, nezajímáš mě. Mám zažito - vstoupím do místnosti, zvláště do restaurace, i kdyby tam nikdo nebyl, pozdravím! A jsou-li tam lidé, tím spíše, aby mě bylo slyšet, žádné huhlání. 

Byli jsme požádáni, abychom přišli na večeři v 18 hodin, aby na nás měli čas, protože od 19 hod. přijde výprava - celý autobus. To nám vyhovovalo a nejdříve jsme tam večeřeli čtyři. Pak zhruba asi od 18:45 začali nahlížet lidé z toho autobusu. Nic jsem o nich nevěděla, nikdy jsme se neviděli a oni nakoukli, prohlédli si místnost, ale - každý pozdravil!! Byly to většinou ženy, ty jsou asi aktivnější, ale každá se podívala do tváře, usmála se a pozdravila. Později jsem zjistila, že je to výprava Holanďanů, většinou lidé v seniorském a středním věku, ale už na pohled působili příjemným dojmem. Už během té první večeře mě asi pět z nich oslovilo a nebýt té jazykové bariéry, určitě bychom si "pokecali". 😎 Tak jsme se aspoň usmáli a kývli na pozdrav.

Pak jsme se po dva dny setkávali v restauraci i ráno, na snídaních. Už jsme se "znali" od vidění, všichni pozdravili, usmáli se, někteří kývli na pozdrav, že mě to až trochu rušilo u snídaně, ale měla jsem příjemný pocit, protože to nebyl jeden člověk, tam byl výjimkou člověk, který nás nepozdravil - při vstupu nebo pak při odchodu z restaurace. Zcela neznámí lidé. 

 

Pak jsme změnili místo pobytu,  jeli jsme do velkého města  a pocit stejný. Ano, pozdraví vás číšník nebo recepční,  to patří k jejich profesi. Podruhé jsme byli ubytováni také v hotelu, kde se podávají snídaně. Jenže, jdeme na snídani, potkáváte hotelové hosty - a nikdo nezdraví. Víte, jak se tomu říká v ostravském nářečí? "Ide jak baran". Takových baranů tam byl celý houf. 😃 My dva jsme pozdravili, náš pozdrav většinu překvapil. Je to až směšné, že někdo je udiven, že se zdraví. Jsme tam týden, jsou tam v převaze Češi, ti většinou nezdraví. Zašijí se do "kouta" a ... nezájem. Ano, jsou výjimky, tohle musím zmínit. Zdravení není o nějaké vlezlosti, to je o společenských návycích. Z cizinců jsme se tam setkali s Poláky a Ukrajinci. Poláci jsou hovornější, ti švitořili, pak pozdravili, hlavně chlapi - motorkáři. Ti zdravili kývnutím ruky i na motorce. 

Jdete na pokoj, na chodbě potkáte rodinu (otec, matka, dcera) nikdo nepozdraví. Nevadí mi, že jsem starší, tak si je pozdravím. Je jim to možná nepříjemné, ale odpoví. Pak ráno ti stejní vejdou do místnosti, kde se podávají snídaně: vstoupí otec - nic, za ním dcera asi 13 let - mlčí. Tak si je s přítelem pozdravíme, zní to směšně, ale je to tak. Po chvíli vejde matka - opět bez pozdravu. Tady jsem si v několika případech uvědomila, jak neplatí hláška některých lidí: Co je v té škole učí? Ne, jsou věci, které může škola učit, ale pak v praxi se to dítě chová jako rodič. Ten je hlavním vzorem a jestliže nezdraví např. v restauraci rodiče, nepozdraví ani dítě! 

Totéž jsem zaregistrovala u Ukrajinců, kteří tam byli.  Pobývali ve třech pokojích na chodbě, často vycházeli z pokojů, takže je potkáte. Bylo mi hloupé jen mlčky projít, tak jsem je "zdravila". Jeden z nich pak začal zdravit i při vstupu do restaurace "hello", odpovídám dobrý večer, tak mě zdravil "dóbryj věčer". 

Říkáte si, jaký význam má dávat takový článek na blog? Není zbytečné zaobírat se takovými věcmi?

Nebo jsme už tak "moderní", že je fakt pozdrav přežitek?

Poznámka: Tento článek nemá v úmyslu někoho se dotknout a už vůbec ne urazit nějakou národnost. Jste-li ubytováni 7 nocí v hotelu, za tu dobu už mnohé pochopíte. 🙆