Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

středa 12. července 2023

Je pozdrav přežitek? Máme zdravit i cizí lidi, milí Češi?

 

Hned na začátek doplním nadpis: nejen Češi, ale i Moravé a Slezané, protože jak jezdím po "vlastech českých a moravských", spousta lidí stále nezaregistrovala, že součástí státu je i Slezsko. 

Několikrát jsem se setkala s tím, že spousta lidí už pozdrav nebere jako samozřejmost, pořád si ale myslím, že je slušnost se s lidmi pozdravit. Nic nás to nestojí, a druhému tím prokazujeme svoji úctu k němu samému a dobré vychování. Pozdravit se s někým je přece samozřejmostí, a nikdy nevíte, komu svým pozdravem s přidaným úsměvem na tváři rozjasníte den. 🙂

Wikipedie praví: Pozdrav (od „zdraviti“, tj. přát zdraví) je projev úcty, přátelství a dobrých úmyslů, který se děje ritualizovaným gestem nebo slovy. Lidé se zdraví při setkání i při loučení a často přitom vyjadřují přání, aby druhý zůstal zdráv - "Buď zdráv".

Každá kultura si časem vypěstovala vlastní způsoby, jak pozdravit nebo jak se rozloučit (podání ruky, políbení, objetí, úklona). Při setkání dvou neznámých lidí hraje pozdrav velmi důležitou roli. Může pozitivně, ale i negativně ovlivnit společenský život člověka, pomoci mu k úspěchu nebo přinést neúspěch. Rituální funkce pozdravu je pro udržení společenského postavení významnější než představení při prvním setkání.

Čtyři fáze pozdravu

Jestliže do našeho zorného pole vstoupí známý, první fází je úsměv nebo gesto poznání. Následuje příprava k setkání. Zatímco se lidé k sobě blíží, narovnávají se a nevědomky si upravují třeba účes. Třetí fází je rituál samotného pozdravu. Jako poslední přicházejí mezilidské vazby a často výměna konvenčních frází nebo vět typu: Jak se máš?, které mohou sloužit jen jako zdvořilostní fráze, ale mohou být i úvodem ke skutečnému dialogu. Tolik Wikipedie.

***

Svoji dovolenou jsme trávili na dvou místech na jižní Moravě. Začali jsme ve vinařském kraji v Čejkovicích. Z česky mluvících hostů jsme byli my dva a pak dvě starší ženy. Samozřejmě obsluha - recepční a personál restaurace. Sedíte v restauraci, stoly nejsou od sebe ani 1 metr. Kdybychom nepozdravili my dva, bylo by ticho po pěšině. Z toho vyčtete: neznám tě, nezajímáš mě. Mám zažito - vstoupím do místnosti, zvláště do restaurace, i kdyby tam nikdo nebyl, pozdravím! A jsou-li tam lidé, tím spíše, aby mě bylo slyšet, žádné huhlání. 

Byli jsme požádáni, abychom přišli na večeři v 18 hodin, aby na nás měli čas, protože od 19 hod. přijde výprava - celý autobus. To nám vyhovovalo a nejdříve jsme tam večeřeli čtyři. Pak zhruba asi od 18:45 začali nahlížet lidé z toho autobusu. Nic jsem o nich nevěděla, nikdy jsme se neviděli a oni nakoukli, prohlédli si místnost, ale - každý pozdravil!! Byly to většinou ženy, ty jsou asi aktivnější, ale každá se podívala do tváře, usmála se a pozdravila. Později jsem zjistila, že je to výprava Holanďanů, většinou lidé v seniorském a středním věku, ale už na pohled působili příjemným dojmem. Už během té první večeře mě asi pět z nich oslovilo a nebýt té jazykové bariéry, určitě bychom si "pokecali". 😎 Tak jsme se aspoň usmáli a kývli na pozdrav.

Pak jsme se po dva dny setkávali v restauraci i ráno, na snídaních. Už jsme se "znali" od vidění, všichni pozdravili, usmáli se, někteří kývli na pozdrav, že mě to až trochu rušilo u snídaně, ale měla jsem příjemný pocit, protože to nebyl jeden člověk, tam byl výjimkou člověk, který nás nepozdravil - při vstupu nebo pak při odchodu z restaurace. Zcela neznámí lidé. 

 https://www.dobrakondice.cz/uploads/images/pozdravy1_big_e22a64eae4.jpg

Pak jsme změnili místo pobytu,  jeli jsme do velkého města  a pocit stejný. Ano, pozdraví vás číšník nebo recepční,  to patří k jejich profesi. Podruhé jsme byli ubytováni také v hotelu, kde se podávají snídaně. Jenže, jdeme na snídani, potkáváte hotelové hosty - a nikdo nezdraví. Víte, jak se tomu říká v ostravském nářečí? "Ide jak baran". Takových baranů tam byl celý houf. 😃 My dva jsme pozdravili, náš pozdrav většinu překvapil. Je to až směšné, že někdo je udiven, že se zdraví. Jsme tam týden, jsou tam v převaze Češi, ti většinou nezdraví. Zašijí se do "kouta" a ... nezájem. Ano, jsou výjimky, tohle musím zmínit. Zdravení není o nějaké vlezlosti, to je o společenských návycích. Z cizinců jsme se tam setkali s Poláky a Ukrajinci. Poláci jsou hovornější, ti švitořili, pak pozdravili, hlavně chlapi - motorkáři. Ti zdravili kývnutím ruky i na motorce. 

Jdete na pokoj, na chodbě potkáte rodinu (otec, matka, dcera) nikdo nepozdraví. Nevadí mi, že jsem starší, tak si je pozdravím. Je jim to možná nepříjemné, ale odpoví. Pak ráno ti stejní vejdou do místnosti, kde se podávají snídaně: vstoupí otec - nic, za ním dcera asi 13 let - mlčí. Tak si je s přítelem pozdravíme, zní to směšně, ale je to tak. Po chvíli vejde matka - opět bez pozdravu. Tady jsem si v několika případech uvědomila, jak neplatí hláška některých lidí: Co je v té škole učí? Ne, jsou věci, které může škola učit, ale pak v praxi se to dítě chová jako rodič. Ten je hlavním vzorem a jestliže nezdraví např. v restauraci rodiče, nepozdraví ani dítě! 

Totéž jsem zaregistrovala u Ukrajinců, kteří tam byli.  Pobývali ve třech pokojích na chodbě, často vycházeli z pokojů, takže je potkáte. Bylo mi hloupé jen mlčky projít, tak jsem je "zdravila". Jeden z nich pak začal zdravit i při vstupu do restaurace "hello", odpovídám dobrý večer, tak mě zdravil "dóbryj věčer". 

https://supersimple.com/wp-content/uploads/2015/10/songs_hello_thumbnail_supersimpleapp_en-1200w-blog.jpg

Říkáte si, jaký význam má dávat takový článek na blog? Není zbytečné zaobírat se takovými věcmi?

Nebo jsme už tak "moderní", že je fakt pozdrav přežitek?

Poznámka: Tento článek nemá v úmyslu někoho se dotknout a už vůbec ne urazit nějakou národnost. Jste-li ubytováni 7 nocí v hotelu, za tu dobu už mnohé pochopíte. 🙆

 https://image1.slideserve.com/1940329/pozdrav-l.jpg


8 komentářů:

  1. Hani, tak tento článek je hodně aktuální. My jsme byli zvyklí vždy zdravit a také zdravíme. Jako turisté vždy zdravíme turisty, které potkáváme. Je to takové pravidlo. Jen mnozí mladí už tato pravidla neznají nebo o nich ani neví, protože je to nikdo nenaučil. My jsme zdravili i když jsme chodili do chléva. Na venkově se hospodářská zvířata brala téměř jako členové rodiny. Jak píšeš: pozdrav a úsměv nás nic nestojí. Přeji Ti moc krásné dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruško, článek je opravdu aktuální, zrovna nedávno byl uveřejněn rozhovor s hercem p. Štěpánkem a on to tam také připomíná. Na turistických stezkách to zdravení asi více platí, setkali jsme se s tím např. loni na Rejvízu nebo u Mechového jezírka. Ovšem v restauraci to prostě očekávám a v hotelu by to mělo být samozřejmé.
      Děkuji za názor a přeji bezva středu. 🙂

      Vymazat
  2. Hani,pozdrav je velmi důležitý a já mám s ním dobré zkušenosti.Ve městě tedy zdravím jenom lidi,které znám a nebo na pozdravy odpovídám.Ale,když jsem někde v přírodě,tak mám pocit,že jsou si tam lidé nějak blíž.Vždy se pozdravíme,usmějeme.S manželem máme rádi mladé lidi s dětma,manžel je dost bručoun,ale jak vidí děti hned pookřeje.A v Polsku o dovolené vůbec si nemohu ztěžovat.Polácí příjemní a lidé se kterými jsme sdíleli pokoje v patře příjemní,vždy po pozdravu a i ve výtahu jsme prohodili pár slov.Já jsem od dětství introvert a někdy s cizími lidmi ostýchává a kamarádka mně vždy říká,usmívej se na každého a uvidíš ten zázrak.A tak se usmívám.Ale určitě může člověk narazit i na nepříjemné lidi,to je jasné.
    Měj se hezky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jituš, mám radost, že máte se zdravením lepší zkušenosti. Tak by to mělo být. Pozoruji, že to není o bručounství, spíše je na tom vidět rozdíl mezi generacemi. Poláci jsou komunikativní, dost "ukecaní" a některé jejich společenské návyky nám mohou připadat někdy i "směšné". Ale každý národ je jiný. Nemohu očekávat zdravení ve větším městě, to prostě nejde. Článek byl vytvořen ze zážitků v hotelu a restauraci a tak jsem to popsala podle pravdy.
      Přeji vám, abyste se setkávali jen s příjemnými lidmi. 🙂

      Vymazat
  3. Hani, no to je tedy téma! Musím se smát! Hotelové chodby, výtahy, jídelny - tam jsme asi neviditelní...:o) "Ledy" občas prolomí Aaron, protože díky němu si nás ostatní hosté pamatují a tudíž si taky někteří pamatují, že to jsme ti, kteří zdraví!
    Moje zkušenost před pár roky z Londýna - tam je běžné, že při vstupu do autobusu (myslím běžnou MHD) se zdraví a řidič odpovídá. U nás se předními dveřmi jen vystupuje, a tak se s řidičem loučím. Za ty roky mě někteří už pozdraví i dřív, než já je :o)
    Pracuji s lidmi a neumím si představit, že bych cokoli začala bez pozdravu a končila bez rozloučení a popřání hezkého dne a podobně...
    Přeji příjemný den. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, ono to někdy opravdu připadá k smíchu a mě bavilo, jak jsem ty mladé zdravila, ten jejich údiv a vytřeštěné oči. ☺ U pejskařů jsou kontakty podmíněny těmi zvířaty, vidím to i tady.
      Co se týká Mhd u nás, také zdravím při vstupu, je to tak 50 na 50, pozdraví spíše ti starší.
      Děkuji za názor a také Ti popřeji hezký a úspěšný den. 🙂

      Vymazat
  4. Fukcarinka - Hanko,to je tady nálož něčeho, co by mělo být samozřejmé. Jak senozi z nás přesvědčují, pozdrav mnohým kolem nás nic neříká. Pozdrav a i
    úsměv k tomu by měl být samozřejmostí,vzorem má být rodina. V přírodě,na horách s tam potkáme zdravici,občas udiveně hledí,ale odpoví
    Nečekám a zdravím,úsměv přidám,nic to nestojí než vlídnost a "dobrý" pocit
    Měj Hani pohodové dny 🥰

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, však obě víme, jak to v praxi chodí. Někdo chodí jak "buran" a netýká se to jen zdravení. Samozřejmě, rodina už to dítě formuje a pak prostředí, ve kterém se ten dotyčný pohybuje. Také jsme na turististických trasách zaznamenali zdravení, přítel mnohdy pozdraví i mladší, ale pak možná tihle lidé vejdou do restaurace a jen hledají volný stůl, že by pozdravili, na to nějak "zabudli". 🙂
      Děkuji za názor a Tvoji zkušenost a přeji také pohodové a ve zdraví prožité dny.

      Vymazat

Toulky českou minulostí

Do Strakonic na křižácký hrad

Slyšeli jste někdy o křižáckých hradech? Víte, že takový byl i u nás? Jsou to Strakonice!  Strakonice - to není jen Švanda Dudák se svým me...