Toulky českou minulostí: 147. schůzka: O lásce otcovské Karla IV.

 

Na 147. schůzce Toulek českou minulostí si budeme na svátek Karla vyprávět příběh dvou Lucemburků, Karla a Václava. Otcovská láska patří v lidském společenství k hodnotám nejcennějším a nejinak je tomu, je-li otec císařem a králem a syn následníkem trůnu.

Jenomže Karlův vztah k malému Václavovi byl až příliš citový. Příčinu můžeme hledat v císařově poměrně pokročilém věku (aspoň na jeho dobu), a pak i v neutěšené bilanci jeho potomstva. Václav byl Karlovým pátým dítětem, jenomže dvě z nich už zemřely. A jako syn byl jediný... "Václava, prvorozeného syna císařova, již toužebně očekávaného, císařovna Anna v Norimberce 26. února roku 1361. přinesla na svět." Stalo se tak v pátek kolem přibližně deváté hodiny večerní (hodinový údaj jsme přepočítali na náš čas, protože den podle tehdejšího dělení začínal nikoli od půlnoci jako dnes, ale od skutečného západu slunce) - takovým hodinám se říkalo "italské" - u nás doma to byly samozřejmě "české" hodiny. Koncem února se setmělo kolem šesté hodiny večerní. Ta přibližnost je dána tím, že v únoru trvala podle tehdejšího počítání jedna hodina jenom padesát minut. 

Václav byl zatím jediný Karlův synek, který zůstal naživu, a to bylo špatně. To bylo velice špatně, protože tím se císař octl ve značné nevýhodě vůči svým konkurentům na evropské politické scéně - hlavně vůči Habsburkům a Wittelsbachům. Ti měli mužské potomstvo, jejichž počet dokonce převyšoval možnosti uplatnění. Novopečený tatík měl z narození potomka pochopitelnou radost. Jenomže ona ta radost přecházela k citovým výlevům poněkud nekontrolovaným, tak trochu se podobajícím dětinskosti. Císařovna se o své štěstí podělila hned den po porodu s papežem, a je zajímavé, že na rozdíl od rozjásaného Karla je velice věcná a střízlivá. Je to taková svým způsobem lékařská zpráva: "Nejsvětější otče a nejdůstojnější pane! S pomocí Nejvyššího, který řídí království a králům poskytuje ochranu, porodily jsme" (majestátní plurál je majestátní plurál, s tím se nedá hnout, podle něj královna rodila v množném čísle)... "porodily jsme na světlo tohoto světa v pátek před nedělí Oculi, asi o třetí hodině" (o třetí hodině po západu slunce, jak jsme si už řekli, tedy asi v 21 hodin) "mužského potomka, statného a s krásnými jednotlivými údy. A po porodu se spolu s dítětem s boží pomocí těšíme příjemné tělesné pohodě."

Císař na rozdíl od své ženy rozeslal všem evropským panovníkům, se kterými udržoval styky, listy velice vzrušeného charakteru: "S potěšením činíme vás radostnými účastníky naší radosti oznamujíce vám, že jsme dostali od naší nejdražší manželky syna, zrozeného ve znamení šťastné hvězdy. Radujte se tedy! A nechť vás hřeje nejkrásnější naděje, že když klín naší Jasnosti chová základ početného potomstva, nemůže již trpět škodlivým nedostatkem králů. Nám (poněvadž i ostatním knížatům se rodí synové) nechť je to k slávě a poddaným ke štěstí. Vyprošujte tedy společnými modlitbami od božské prozřetelnosti, aby tomu, komu poskytla možnost se narodit, propůjčila i dlouhý věk, a komu udělila život, aby mu dala i schopnosti." Je to dost zvláštní text... Takový osobní, bez obvyklých kancelářských zvyklostí, obratů a frází. On byl Karel prostě bez sebe radostí. Toho večera 26. února se zbavil svého strachu o osud dynastie a svých státnických plánů. Byl v takovém vytržení, že se ve zvláštním osobním listě obrátil i ke svým věrným Čechům:

"Máme syna, jásejte, věrní milí! Zbavuje nás obavy, že byste viděli náš královský kmen odumřelý a tím království uvedené v rozvrat. Máme prince! Vznešený den jeho narození byl pro nás přeslavným dnem. Jeho příchod byl podobný vycházející jitřence, která zahání mlhu, neboť právě tak zahnal tento novorozenec nerozhodnost, rozpaky, strach i marné naděje ze srdcí našich poddaných a přinesl jim dřívější pocit štěstí, jasnou důvěru a lásku. Konečně máme prince! V něm má být naše České království pevně zakotveno jako na mocné skále. Nemusí se nyní vůbec obávat nespoutanosti nepřátel, obezřetnost je bude zjevně chránit a bude je vždy tím více naplňovati štěstím, čím více vynikajících princů, potomků a dědiců vzejde z našeho kmene, aby sémě spravedlnosti nezaniklo a aby Bůh darované pokolení nikdy nezahladil."

Schválně jsme z tohoto dopisu uvedli docela obsažný úryvek. To proto, že se jeho autorství nechce moc věřit. Tedy nechce se věřit, že by autorem těchto řádků byl právě Karel IV. - obvykle do sebe pohroužený, bystrý pozorovatel svého okolí a světa, který jako politik a diplomat nedal příliš nahlédnout do svého nitra. A najednou skoro v každé druhé větě vykřičník. Svou radost dal 44letý taťka najevo i jinak než písemně. O vyvažování novorozence ryzím zlatem v tomto seriálu už informace padla, ovšem Karel dal kromě toho slavnostně vyzvánět všemi zvony v Norimberku. Rodnému městu svého syna odpustil zaplacení říšské daně. A udělil rozsáhlou amnestii vězňům. Starší historici tvrdili, že Karel IV. vzal svou manželku do Norimberku záměrně, prostě aby se očekávaný syn narodil na říšské německé půdě a tím pádem si on císař i novorozenec získal přízeň německých říšských knížat... Ale to je jen pouhý dohad. V historických pramenech pro něj nenajdeme žádnou oporu. Bylo to asi jinak. Karel pobýval v Norimberku, aby tam na říšském sněmu zrovna řešil neoprávněné nároky rakouského vévody Rudolfa Habsburského. Ten sněm se nemohl odehrávat v Praze - Praha jako hlavní město českého státu nebyla říšským městem. Císař si prostě vzal Elišku s sebou, protože předpokládal, že se v Norimberku zdrží delší dobu. Kromě toho nastávající otec, nemaje zrovna po ruce ultrazvuk, nemohl ani tušit, co se mu to vlastně narodí... jestli další dcera nebo konečně vytoužený syn...

Sotva Václav přišel na svět, už bylo rozhodnuto o jeho svatbě. Pouhého čtvrt roku po porodu dal Karel sepsat dohodu, ve které se on a norimberský purkrabí Fridrich Hohenzolernský domluvili o budoucím sňatku prince Václava s Fridrichovou dcerou Alžbětou. Ještě předtím kul přičinlivě pikle s papežem. Ukuli spolu, aby Svatý otec nepovolil svatbu rakouského vévody s osmiletou Alžbětkou. O to nezletilé dítě byl takový zájem, protože to byla neteř bezdětného uherského krále, čili byla dědičkou Uher, a jako taková by mohla přinést Uhry Lucemburkům jako věno... Někdy v budoucnu. Podle situace... No: neměl to Karel špatně vymyšleno.

Taťka Karel se snažil, jak mohl. Sehnal nevěstu. Sehnal princovi učitele. Tedy - aspoň si jednoho pedagoga vskutku prominentního vyhlídl. Byl to Francesco Petrarca. Karel mu napsal dopis, ve kterém ho zve, aby se natrvalo přestěhoval do Prahy. Ten dopis se nedochoval. My o něm víme z odpovědi italského básníka. Petrarca v něm zdůvodňuje, že všechny Karlovy výmluvy, proč se naopak on, císař, nemůže jako "král světa" odstěhovat do Itálie, jsou bezpředmětné. "Této omluvy, ať již důvodné či bezdůvodné," píše Francesco Petrarca císaři Karlovi, "Tě nyní, jak vidíš, božská prozřetelnost zbavila, když Tebe i říši obdařila modlitbami vyprošeným synem tvé císařské choti. Nyní již mají Čechy svého krále." To Karel počítal s tím, že se mu Petrarca bude starat o nemluvně? Něco jako au pair v lucemburské rodině? Ne, kdepak. Když ho zval, tak měl asi plán využít ho za jeho pobytu v Praze také jako učitele malého prince. Na druhé straně měl pan Petrarca pravdu v tom, že České království už má svého krále, protože ve dvou letech dostal malý Václav českou korunu. Čerstvě korunovaný český panovník přitom, jak už víme, poněkud nečekaně znečistil oltář, na němž byl při korunování položen. (Zrovna to na něj přišlo, no...) Ještě daleko překvapivější je, že Karel z toho svého mimina učinil právního partnera při mezinárodních jednáních. Pro středověk bylo typické, že se na děti urozených pohlíželo jako na dospělé lidi, ale že by kojenci vystupovali v důležitých politických listinách, to zavedl až Karel. Ponejprv to bylo v červnu 1361 - malému Václavovi bylo tedy sotva čtvrt roku - kdy uzavřel smlouvu s rakouským vévodou o vojenské pomoci, kterou mu malý Venoušek poskytne, bude-li Rakousko napadeno.

Ještě víc se vztah otce a syna změnil, když Karlovi zemřela třetí žena a Václavovi jeho maminka. "Veliká žalost nastala císaři tím, že manželka jeho Anna Svídnická umřela dne 11. července 1662. roku v šestinedělích i s novorozeňátkem svým. Byla to ztráta i pro zemi a národ tím vážnější, ano za to míti se může, že paní ta, velmi rozumná i pobožná, byla by za delšího živobytí svého blahodárně působiti mohla k vychování syna svého, potomního krále Václava, jejž lid náš již od dávna Líným nazývati zvykl," píše poněkud příkře historik František Palacký... ale nikoli tak úplně neopodstatněně, jak se vzápětí ukáže. Stalo se to šestnáct a půl měsíce po Václavově narození a mladé císařovně bylo teprve třiadvacet let. Pochovali ji za všeobecného zármutku ve Svatovítském chrámu. Pro Karla to byl "útok skrytého nepřítele, jemuž nebylo lze uniknout" - tak charakterizoval výstižně svou situaci v listě biskupům se žádostí o zádušní bohoslužby za zemřelou choť. Vložil do něj všechnu hořkost svého nitra nad smrtí krásné, oduševnělé a jemné bytosti, ke které ho poutal cit hluboké lásky a neskonalé vděčnosti za to, že mu dala tak dlouho očekávaného dědice trůnu. Pro Karla to byla další krutá životní zkušenost, pro malého Václava zase zlověstné předznamenání skoro tragické povahy. Byl totiž vytržen z těžko nahraditelného citového prostředí. Karel dělal, co mohl. Přimkl se k němu se zaslepenou láskou. A taková láska dítěti vždycky spíš ublíží než prospěje.

"Protože ve všech zemích špatně vzešlo obilí, byla nesmírně veliká drahota, takže míra neboli strych pšenice stál v Praze půl kopy, a zemřelo mnoho lidí hladem a jíní na mor, jenž dosud řádil. Tu se stalo, že rychtář a konšelé většího Města pražského na podnět ďábla dali veřejně strčit do pytle a utopit nějakého kněze jménem Martin, služebníka Pražského kostela. Když se zpráva o tomto činu donesla ke sluchu pana císaře, těžce to nesl a dal sesadit z úřadů rychtáře a konšely a všechny spoluviníky onoho zločinu."

Za pár let nato, za vlády Karlovy syna Václava zdomácnělo v Praze mučení a topení politických protivníků jako ne zrovna pravidelný, ale velice účinný prostředek politického boje. Doplatil na něj generální vikář Johánek z Pomuku neboli Jan Nepomucký. V květnu roku 1363. se budoucí český král (zatím dvouletý Václav) zúčastnil slavné svatby. Zatím nikoli vlastní. V krakovském královském zámku Wawelu se po čtvrté ženil jeho otec. Bral si Elišku, které se také říkalo Alžběta, ano, Alžběta či Eliška Pomořanská, a byla to vnučka polského krále Kazimíra. Kolik bylo nevěstě? Šestnáct let, ale na svůj věk byla neobyčejně vyspělá. Její postavu lze označit jako silnou, což ale neznamená, že byla (jak bychom řekli dnes) plnoštíhlá. Ona měla opravdu vynikající fyzickou kondici. Kondici tělesné odpovídala povaha. Eliška byla rázná, sebevědomá, cílevědomá. Karel si vybral dobře, ba výborně. Manželství se mu povedlo a bylo obdařeno řadou dětí. Celkem jich Eliška porodila šest - tři dcery a tři syny. Tedy víc, než kolik měl Karel dětí ze všech tří předchozích manželství dohromady.

"A tato nová paní císařovna měla v rukou tak velikou sílu, že si v témž čase za přítomnosti mnoha knížat, pánů a šlechticů kázati přinésti novou podkovu, udělanou pro velikého koně, a vlastníma rukama ji zlomila; a tu podkovu nemohli nejsilnější mužové s vynaložením všech svých sil ani ohnouti. Ta paní předčila svou silou všechny muže, pokud šlo o lámání železných věcí. A neudělala to jen tenkrát, kdy jsem já to viděl a zapsal, ale dělávala to již v jiných minulých dobách a později ještě více vlastní silou konala tyto věci a nad ně větší, takže se ji žádný z nejsilnějších mužů neodvážil v tom napodobit. Krunýře neboli pancíře rytířů a dvořanů pana císaře trhala odshora až dolů. Také tlusté a velmi silné tesáky vojáků a kuchařů lámala rukama jako mrkev."

Titul českého krále pro syna Václava byl pro Karla málo. Pokračoval v honbě za dalšími tituly. Braniborsko se ještě ani nestalo součástí zemí Koruny české (to až za deset let), ale dvouletý Václav byl pro jistotu už teď jmenován braniborským markrabětem. Jako tříletého ho Karel vzal na cestu do Dolní Lužice, aby mu zde holdovala některá města. Z té doby pochází holdovací listina města jménem Luckau, na které jsou vyjmenovány všechny Václavovy tituly: "Václav, český král, markrabě braniborský a lužický, vévoda lucemburský a slezský a hrabě v Sulzbachu." Na připojené pečeti je zobrazena dvojhlavá orlice, která nese na svých prsou štít s českým lvem. Jako by Karel už tenkrát počítal s tím, že ten tříletý kluk bude jednou římským králem a císařem. Za pouhá tři léta nato se stal vlastníkem celé Lužice. Ten šestiletý chlapec prostě koupil marku a knížectví lužické od Oty Braniborského za 21 000 kop čistého stříbra a za 21 000 kop pražských grošů. S tím dítětem se prostě jednalo jako s dospělým.

"V tomto roce v měsíci říjnu odebral se syn pana císaře, Václav IV., desátý král český, v sedmém roce svého věku, v pátém pak roce svého kralování, do země lužické a přijímal hold a přísahy věrnosti od pánů a měšťanů oné země, kterou jeho otec získal pro České království.“ Karel zametal a upravoval svému synovi cestičky po celé Evropě. Přinejmenším po té střední. Dojednal smlouvu s trevírským arcibiskupem Kunem z Falkenštejna, prvním říšským kurfiřtem, tedy s prvním z těch, kdo mají právo volit římského krále... jednou v budoucnu měl být podle Karlova plánu římským králem právě Václav - ta se týkala vzájemné pomoci a dále že se Karel a Kuno zavazují zpřístupnit navzájem své hrady. A hned rok nato přišla zpráva, že zemřel Rudolf Habsburský (což byl zeť Karla IV.). Tahle smrt byla tou nejlepší příležitostí, jak k sobě připoutat dosavadního Rudolfova spojence - uherského krále. Císař okamžitě zajel do Budína, aby tam dohodl sňatek. Čí sňatek? Svůj ne... byl šťastně ženat s Alžbětou. A pro Václava... pro toho to také nemohlo platit... ten už byl přece zasnouben s dcerunkou norimberského purkrabího... Jakže se jmenovala? Alžběta. Jenomže tahleta Alžběta nebyla jedinou nositelkou onoho půvabného jména. Myslí se mezi hlavami, ozdobenými nějakou tou korunou, pochopitelně. Ještě přicházela v úvahu ta, kterou Karel před časem rozmluvil rakouskému vévodovi. On už asi tenkrát kalkuloval, že by to nebyla špatná partie pro jeho Václava...

Dohoda byla uzavřena, podepsána, takže když ta děcka trošku povyrostou, no tak by se mohly konat zásnuby, ne? Mohly. Ale - nekonaly. Zachoval se Karlův dopis. Pisatel jej datoval 10. května 1366 a adresoval ... no, to je jedno komu, o to teď nejde, takových a podobných dopisů rozesílal panovník na stovky, některé diktoval sám, jiné psali jeho notáři. Tento je však zajímavým svědectvím, jak pečlivě a do všech podrobností císař, král a otec plánoval synovu budoucnost: "Václav, český král, náš syn, uzavře od dnešního dne do čtyř týdnů manželství s vnučkou uherského krále (chybička se vetřela, nebyla to vnučka uherského krále, ale neteř; její dědeček byl sice taky král, ale polský) a bude s ní také spát a uherské království připadne jejich dědicům." Jenomže manželské spojení, neboli "consumatio matromonií" se neuskutečnilo. U pětiletého kluka to snad ani nepřipadalo v úvahu. To ale nebyl ten hlavní důvod. Karel IV. nakonec to česko-uherské ženění a vdávání vzdal. Udělal to už několikrát v životě. Týkalo se to jeho svateb a svateb blízkých příbuzných i svateb jeho dětí. Nevyšla mu jedna šance? Nevadí - počkal si na další. Na tu lepší.

Když bylo Václavovi sedm let, napsal svému otci vlastnoručně dopis. Byl v latině a obsah se týkal jeho prvního politického vystupování v Čechách. Písmo je poněkud neobratné, sem tam se vyskytují pravopisná nedopatření, ba přímo gramatické a stylistické poklesky. Ty vedou místy až k nesrozumitelnosti. Jsou v něm taky opravy a razury (razury, to je vyškrábané a novým textem nahrazené písmo). To všechno svědčí o tom, že čistopis skládal a skutečně psal sedmiletý chlapec. Jeho písemný projev je bezprostřední a s ohledem na věk (ještě jednou: bylo mu pouhých sedm let) byl na docela pozoruhodné jazykové úrovni. Vyzařuje z něj sebevědomí, které působí až nedětsky, skoro dospěle, přemoudřele... Vane z něj dojem, že to děcko vyrůstalo jenom ve světě dospělých... že neznalo normální klukovské hry... a radovánky a že všechnu tu politiku a povinnosti panovníka chápalo jako nějako zkarikovanou hru. Taky dává najevo značnou společenskou nadřazenost na straně jedné; na straně druhé máme z toho dopisu pocit přehnané, až hrané devótnosti vůči otci. Nejhorší však bylo, že nemusel o nic zápasit, neznal vítězství ani prohry, které by ho vychovávaly, dostal všechno hotové, vymyšlené a domyšlené jinými lidmi, už od začátku byl zbaven radosti z vlastního úspěchu. Žádné překážky nemusel sám zdolávat - na to měl lidi. Ať tak nebo onak, všichni kolem něj se na něm podepsali. A nejvíc vlastní otec. Ten, který ho miloval ze všech nejvíc na celém světě.

"Nejjasnější kníže a nejmilostivější otče! Nechť ráčí zvědět Vaše císařské Veličenstvo, že jsme vyslechli zemské rady v některých krajích Vašeho Českého království, jak zněl Váš otcovský list. Naslouchali jsme projevům zemských radů a zjistili jsme, že mnozí z těchto zemských radů jsou důvěryhodní milovníci míru a spravedlnosti. Podle mínění zločinných lidí se zdá, že hodláme mnohem přísněji soudit jejich činy. Když jsme se s Božím přispěním a pomocí vrátili do svých vlastních a zvláštních příbytků, těšíme se dobré mysli a tělesnému blahu. Pročež snažně žádáme a prosíme Vaši otcovskou laskavost císařského Veličenstva nejčistšími city našeho rozumu, abyste nám ráčil sdělit listem Váš zdravotní stav a některé neobyčejné novinky, aby se tím naše srdce potěšilo a tím vřeleji naplnilo radostí přirozeného prožitku. Nechť Nejvyšší zachová Vaši osobu bez pohromy s dlouhověkým štěstím Vašich dnů. Dáno v Praze, sedmého dne měsíce června Léta Páně 1368. Václav, král český, markrabě braniborský a lužický, ponížený syn Vašeho Veličenstva."  

Zdroj: Josef Veselý