Toulky českou minulostí: 159. schůzka: Kariéra doktora Johánka z Pomuka

 

Někdy kolem roku 1340 se v obci jménem Pomuk, 11 km od Blovic v západních Čechách, narodilo dítě pohlaví mužského, které dostalo jméno Jan, což bylo ve století 14., ale i předtím a také potom, zřejmě jedno z nejoblíbenějších českých jmen. Za necelých 400 let nato se z něj stal světec, jehož popularita svého času zastínila všechny patrony české země.

„Johannes natus quondam Welfini de Pomuk, clericus Pragensis dyocesis, publicus autoritate imperiali notarius.“ Tak se podepisoval. V češtině to zní asi takto: „Jan, syn zemřelého Velflína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské moci veřejný notář.“ Tímto svým podpisem (prvním, který známe) učinil veřejný notář Jan z Pomuka 20. června 1369 to, co dodnes notáři dělávají – ověřil pravost opisu úřední listiny. Tou úřední listinou byl v tomto případě opis buly papeže Urbana V., který dotyčný pořídil na pražské arcibiskupské konsistoři. Takovýchto lejster napsal desítky. K některým připojil svůj stručný životopis, popřípadě i notářskou značku, kterou spolu s podpisem autor ručil za správnost dokumentu.

Tento muž celý svůj život něco opisoval a něco potvrzoval. To, co zaznamenával, byly útržky cizích lidských osudů, jak je potkával při úředních jednáních. Nikdy nesáhl po peru a pergamenu, aby zachytil svůj vlastní život. Dát jeho životní příběh dohromady je velice svízelné, protože historik se opravdu nemůže skoro o nic opřít. Jeden z nich, doktor Jaroslav Polc, to vyjádřil slovy: „Vypsat podle těchto pramenů Janův život je stejně obtížné jako pokoušet se o životopis televizního technika podle reportáží, které zachytil svou kamerou.“

Obec Pomuk založil opat blízkého cisterciáckého kláštera pod úpatím Zelené hory o něco víc než století před Janovým narozením. Klášter tu bezpečně existoval už za Vladislava II., tedy ještě dalších sto let předtím. V případě našeho Jana je však charakteristické, že tu není jistá jedna věc. Není jisté, jestli snad nějaký Pomuk tady nebyl už dřív. Když byl založen klášter, tak se na ten konvent mohlo přenést už existující jméno. Podobně nejistou historii má i samotné jméno. Dějepisec František Stejskal přišel uprostřed první poloviny 20. století s nápadem, že název Pomuk se vyvinul z „pomukávání“, německy se to řekne „mucken“. Musel to být zřejmě velice úsporný druh mluvy. V češtině máme pro takovouto komunikaci kromě slůvka „muknout“ ještě sloveso „ceknout“. Když je člověk dočista potichu, tak ani „nemukne“, případně ani „necekne“, eventuálně neřekne ani „muk“. Kdopak že v Pomuku pomukával či pocekával? Pomukávali zde cisterciáčtí mniši. Nehráli si ovšem na schovávanou, nikoli, pomukávání, to byly jakési zvláštní zvuky, kterými se cisterciáci dorozumívali při práci. Jejich řehole jim rozhovory během pracovního výkonu zakazovala. Cisterciáci byli přímo pověstní svou pracovitostí. Jejich povinností byla kultivace neosídlené krajiny a těžká manuální práce většiny řádových členů, a jelikož se neulejvali, tak toho opravdu moc nenamluvili. Mateřský klášter cisterciáků v údolí Clairvaux v Burgundsku nesl jméno Vallis muta – Němé údolí.

 

„Johannes, fílius olim Welflíní de Pomuk.“ Což znamená: „Jan, druhdy syn Velflínův z Pomuku.“ Slůvko „olim“ je synonymum výrazu „quondam“, se kterým jsme se už taky setkali. Oboje znamená: „kdysi, druhdy, dávno“. Ono se tím chtělo říct, že otec Velflín je už po smrti. V každém případě se však Jan psal „z Pomuka“. Tento Pomuk už dnes neexistuje. Nebyl vypálen, ani vydrancován, nezanikl. Nic z toho. Potkalo jej v historii ledacos, i popelem lehl, ale obec samotná zůstala. Zmizelo však jedno z jejích jmen. Už předtím, než se v té vesnici Jan narodil, se jak klášter, tak i uváděly v pramenech současně jako „Pomuk“ i „Nepomuk“. Historik doktor Vít Vlnas přichází se svým vysvětlením oné pomucko-nepomucké záhady: „Nepomuk se původně zrodil snad potřeby odlišit samotný konvent (Pomuk) od osady (což byl NePomuk). Vzápětí však obě jména splynula a začala se užívat ve stejných významech. Teprve po zničení kláštera za husitských válek definitivně převládla podoba Nepomuk a druhý název upadl v zapomenutí.“

 

Všecky ty požáry a drancování přežil kostel svatého Jakuba – v něm byl malý Jan pokřtěn. Na místě, kde měl údajně stát jeho rodný domek (říkalo se mu „domek s freskou“) se dnes vypíná barokní chrám svatého Jana Nepomuckého, a v něm oltářík (údajně na místě, kde se nacházela Janova kolébka). „Zde narodil se svatý Jan mučedník.“ Janův otec Velflín (nebo taky Volflín) byl dvanáct let pomuckým rychtářem. Protože obec patřila klášteru, byl do této funkce jmenován zdejším opatem s právem soudit zločince dopadené na tomto panství. Velflín nebo Volflín je domácí podoba křestního jména Wolfgang, takže je víc než pravděpodobné, že Jan pocházel z německého rodu. Jeho otec byl možná jedním z německých kolonistů. „Výtečná a pravdě přístupná duše chlapcova, správně jsouc vedena, brzy ukázala svůj lesk. Jakmile se totiž přiučil přisluhovati kněžím při mši svaté, se vší ochotou a rád záhy z rána docházel do kláštera cisterciáků v Nepomuku a tu ministroval.“

Jestli v klášteře přisluhoval a ministroval a případně tu chodil do školy, to nevíme. To ví jenom legenda a papežská bula, kterou byl Jan po staletích kanonizován a ze které jsme citovali. Není nám ani jasné, v jakém jazyce se učil, je však zřejmé, že latinsky, německy i česky mluvil plynně a také v těchto jazycích psal. (Že ovládal češtinu, o tom svědčí četné bohemismy v jeho notářských zápisech.)

„Když povyrostl, pilně jsa vzděláván ve snadnějších a později těžkých vědách, jichž bylo zvláště zapotřebí jinochu, jenž by se chtěl věnovati službě boží.“ Z temnot historie se nám Jan vynořuje poprvé už jako dospělý muž, a to ne jen tak leckdo, nýbrž jako veřejný notář. Aby mohl vykonávat úřad notáře, k tomu ve středověku sice nepotřeboval nějaké zvláštní právnické studium (na rozdíl ode dneška), ale určitě musel ovládat latinu, a taky spoustu ustálených a složitých pravidel, kterak sepisovati úřední listiny. Kde mohl Jan podobnou kvalifikaci získat? V arcibiskupské kanceláři, například. Tam skutečně od roku 1369 pracoval. Veřejné notáře jmenoval pražský arcibiskup. V arcibiskupském paláci (ten se nacházel na Malé Straně někde mezi dnešní Mosteckou ulicí a Dražického náměstím) složil Jan notářskou zkoušku. Před arcibiskupem (tím byl tenkrát ještě Jan Očko z Vlašimě) přísahal, že bude vždy věren Svaté římské říši a jejím panovníkům. Ruku přitom musel mít položenou na knize evangelií. A ještě se musel zapřisáhnout, že listiny bude psát jenom na čistém pergamenu, nikoli na kusech už jednou použitých a oškrábaných. (Nevíme, jak Jan z Pomuku, ale mnozí jeho kolegové tak nečinili, čímž se zachovala řada starších vzácných písemností.) „Půjde-li o záležitosti církve, kostelů, vdov a sirotků, nebudu žádat poplatek, ale ochotně a nezištně jim pomohu k dosažení právních nároků. Úřad notářský budu zastávat vždy bez podvodu, aniž bych zlovolně neb podvodně cokoli přidával nebo ubíral, a tím smluvním stranám působil prospěch nebo škodu.“

Co myslela přísaha tím „podvodem“? Toho, čeho se notáři mohli dopustit, bylo hodně. Ale hlavně to bylo padělání listin. Což nemusel být rovnou falzifikát, ale například i obtahování vybledlých písmen ve starých textech. Když notáře při něčem takovém chytli, tak bylo zle. Na chórových stupních chrámu svatého Víta tyhlety hříšníky vystavovali v šaškovském hávu s potupnou papírovou čepicí hlavě, na které byl podrobně popsán provinilcův přestupek. Čím závažnější přestupek, tím víc bohoslužeb, které pak musel nehodný notář absolvovat.

Zdali se Jan musel naučit celý slib zpaměti, nebo jej četl, to nám není známo, zato víme, že arcibiskup ho po všem tom slibování a přísahání obřadně políbil a odevzdal mu pero a taky kalamář. Od této chvíle se mohl Jan, syn Velflína z Pomuka, nazývat „veřejným notářem z císařské moci“.

Léta úřednická

Zatímco někdy život utíká o překot, a léta, měsíce, dny, ba i hodiny jsou doslova přecpány událostmi; jindy se doslova vleče a my kupříkladu o celém jednom desetiletí života Jana z Pomuka nemůžeme říct nic jiného, než že svědomitě vykonával úřad císařského notáře. Docházel pravidelně do arcibiskupského paláce, do úřadu generálního vikáře. Tento úřad se staral organizačně o celé území, které arcibiskup spravoval. Což byl obrovský kus země - skoro 2000 far.

Na úřadu generálního vikáře měli největší péči o obročí neboli beneficia anobrž prebendy, tedy důchody z církevního úřadu. „Jan z Pomuka pečlivě zapisoval průběh jednání,“ uvádí Janův popis práce historik Vít Vlnas „na příkaz svých nadřízených stylizoval koncepty vyjádření a dobrozdání, obesílal znesvářené strany a svým úhledným rukopisem pořizoval kopie procesních akt“. Ten rukopis se dochoval v řadě exemplářů, takže můžeme dosvědčit: Jan z Pomuka měl opravdu velice hezký rukopis, což lze porovnat s autografy daleko významnějších osobností, včetně těch nejvýše postavených, které s brkem namočeným do inkoustu velice úporně zápasily.

Léta oltářnická

„Když všichni učenost a ctnost Janovu chválili, byl povolán na popud arcibiskupa Jana za kanovníka k metropolitnímu chrámu pražskému.“ Ano, když mohl mít Jan z Pomuka asi kolem čtyřiceti let, vzpomněl si na něj arcibiskup Jan z Jenštejna a dal mu oltář. Ten oltář stál ve Svatovítském chrámu, byl u kaple zasvěcené svatému Erhardovi a Otýlii a shodou okolností právě před ním se nachází oslňující stříbrné mauzoleum s ostatky Jana Nepomuckého. Ten, kdo dostal oltář, stal se oltářníkem. Což představovalo docela slušný příjem – víc než deset kop grošů. Tedy: takové malé bohatství. Byl tedy „pouhým“ oltářníkem (nikoli kanovníkem, jak se domnívala bula papeže Benedikta XIII.). Jenomže my zatím víme bezpečně, že profesí byl Jan notář... Aby dostal na starost oltář, tak přece musel mít kněžské svěcení... Kdyby byl skutečně knězem, tak by musel plnit úkoly, které z oltářnictví vyplývaly. Což znamenalo, že vedle latiny a rétoriky musel zvládat složité liturgické předpisy. Musel mít i solidní základy bohosloví a hlavně musel správně udílet kněžské svátosti, například křest, manželství a poslední pomazání. Tedy: aspoň teoreticky by tohle všechno měl zvládnout. Teoreticky. Praxe byla trochu jiná.

Kupříkladu v roce 1392. se konala vizitace, která zbavila úřadu vysvěceného kněze Alberta Janova z Braskovse. Copak provedl ten hříšný kněžík? Porušoval přikázání? Jestli ano, tak to nebyl důvod suspendování. Tak kvůli čemu ho vyšoupli z teplého místečka? Milý kněz Albert byl zbaven funkce na tak dlouho, dokud se nenaučí aspoň číst. O psaní a latině ani nemluvě. Takže: dosažené vzdělání se nebralo zas tak moc vážně... (Jak kdy.) A taky jak pro koho to platilo...

„Jan z Pomuka byl mnohoobročníkem, byl jedním z nejbohatších prelátů pražských, půjčoval peníze kněžstvu i šlechtě způsobem neslušným (to jest pod hrozbou kletby církevní), měl časté soudy o dluhy, měl a stavěl domy v Praze.“ To všechno o něm svého času tvrdil doktor Jan Herben. Náš chudák notář to schytal docela nevinně. V novinové šavlovačce v samých počátcích Československé republiky nešlo ani tak o Jana z Pomuka ze 14. století, jako spíš o politický zápas století 20. se vším všudy. Do zápasu s Národními listy se pustil i profesor Josef Pekař, tedy osobnost v české historii nadmíru vynikající. S důkladností sobě vlastní a s pílí doslova mravenčí dokázal, že ze všech výtek a žalob, které se snesly na hlavu Jana z Pomuka, je pravdivá jenom jedna. Že měl Jan více obročí. Což tenkrát nebylo nic zvláštního.

 

Mnohoobročníkem byl i Mistr Štěpán z Kolína, učitel Jana Husa. Jan z Pomuka těch obročí neměl přesně tolik, kolik mu dovolil koncil. A další bod obžaloby – jak to bylo s Janovými domy? S domy to bylo tak, že si společně ještě s jiným písařem řečeným Katedrál (tedy nikoli pouze z vlastních peněz) nechali postavit v Praze domek. Ví se dokonce, že ho stavěl jistý zedník Levý z Újezda pod Petřínem, že stavba přišla na 3 kopy grošů, a známe dokonce půdorysné rozměry: Necelých 12 x něco přes 4 m. Poměrně skromné obydlí... Ale - ještě tu tuším padlo obvinění z půjček... že totiž Jan půjčoval... a poté dluhy vymáhal zpět pod trestem vyobcování z církve... No, půjčoval. „Vesměs kněžím z venkova,“ konstatuje historik Josef Pekař, „kteří (jak se dohaduji) prodlévajíce za úředním jednáním v Praze u konsistoře nestačili se svou hotovostí a poprosili písaře arcibiskupova o krátkou výpomoc na 14 dní nebo tři neděle.“ A ještě jedna důležitá věta, která Jana z Pomuku zbavují nařčení z nekalosti. „O žádných soudech není řeči. Peníze se půjčovaly bez úroku a ovšem pod hrozbou kletby církevní, jak to bylo tenkrát pravidlem.“ Profesor Pekař připojuje ještě malou doušku, kterou vydavatel v roce 1920 odmítl otisknout: „Týmž ,neslušným‘ způsobem půjčoval peníze i Mistr Jan Hus.“ Půjčoval dokonce větší částky, ale za stejných podmínek jako Jan z Pomuka: v žádném případě to nebyla lichva.

„Že musel Jan z Pomuka dlouho čekat, až se dočkal církevního úřadu s důchodem,“ uvádí historik František Michálek Bartoš, „tak mu tato ztráta byla vynahrazena tím, že dostal přední faru pražskou, u svatého Havla.“ Osada u svatého Havla v Praze, to bylo původně samostatné město, které vzniklo ve 13. století pro německé kupce. Jan tedy měl šanci působit mezi svými krajany (jeho původ byl přece nejspíš německý), jenže: pořád neměl to vysvěcení. Před vysvěcením předcházela řádná zkouška, při které musel prokázat určité znalosti. Nejen znalosti, taky původ – totiž manželský, a taky že nežije pohoršlivým životem.) Jan ale s nějakými zkouškami a hlavně se svěcením nikam nespěchal. On by jinak musel vzdát povolání notáře, protože notářství bylo totéž jako obchod, a obchod, ten byl prostě podle církevního práva s úřadem kněze neslučitelný. Jak si s tím Jan poradil? „Tu nesnáz vyřešil tím, že pronajal obojí úřad, jak to bylo zvykem, a zůstal pouhým klerikem, to jest přijal pouze nižší svěcení, což mu zabezpečilo výhody stavu, nezatížilo ho však povinnostmi kněze. Jeho vlastní cíl ležel výš – mířil na vyšší a ovšem i výnosnější hodnosti církevního světa, kterých muži jeho společenského postavení bylo možno dosáhnout pouze oklikou – přes univerzitu.“

Léta studentská

Když měl Jan z Pomuka jistý stálý příjem, pustil se do studia. Tehdy mu bylo asi mezi pětatřiceti a čtyřiceti, ale jak víme, v tehdejší době navštěvovali přednášky na univerzitě i velice zralí studenti. (Někteří docela přezrálí, takže lze u nich hovořit o univerzitě třetího věku.) Nechyběli mezi nimi ani biskupové a arcibiskupové a také usedlí kupcové, kteří si do univerzitního města přivedli s sebou celou rodinu. Platilo to hlavně na právech, a právě to byl obor, který si Jan z Pomuka zvolil. Od svatého Havla to do školy moc daleko neměl (právnická univerzita tenkrát sídlila v Celetné ulici). Už roku 1381 byl prohlášen bakalářem práv. Načež předal úřad svému zástupci a vydal se na další univerzitu. Na jih. „Pražská univerzita právnická byla nejmladší z právnických universit a neměla proto výsad tak bohatých jako staré university, zvláště italské. I vypravil se roku 1383. na nejslavnější a také privilegii nejbohatší universitu, do Padovy.“

Sem do Padovy si před Janem namířili dva pražští arcibiskupové – studoval tady Arnošt z Pardubic a nějakou dobu i Jan z Jenštejna. Vydal se sem i osobní lékař Václava IV. – Mistr Albík z Uničova. „Po tříletém studiu v Padově byl Jan z Pomuka zvolen rektorem středoevropských studentů, zvaných Ultramontáni.“ Rektorem – a student. V Padově stejně jako na dalších fakultách (ale platilo to především na právech) hráli tu hlavní úlohu ani ne tak učitelé, jako spíše studenti. Ze svého středu volili rektory, a sami si taky určovali, které profesory chtějí a co je vlastně budou učit. Rektoři univerzity byli zvoleni vždycky dva – jeden za Italy a druhý za záalpské studenty (to byli ti Ultramontáni). Po třech letech v Padově se té cti dostalo našemu Janovi z Pomuka. Byla to značná čest. Směl si kupříkladu obléknout skvělý rektorský šat, obšitý kožešinou a zdobený zlatem. Jako rektor mohl kdykoli vstoupit k nejvyšším představitelům města. Byla mu dávána přednost před všemi profesory i preláty s jedinou výjimkou. S výjimkou bolognského biskupa. A jeho pravomoci byly taky značné. Mohl soudit studenty i profesory, určoval, jaký bude rozvrh hodin, stanovoval velikost učitelských úvazků. Vyhlašoval, od kdy do kdy budou prázdniny, a nejenom podepisoval, ale také určoval výši pedagogických platů. Prostě: rektor Jan z Pomuka byl v Padově pan Někdo. Tedy... snad by bylo na místě zmínit se i o problémech této funkce... Byl nejeden. Kupříkladu finanční náročnost úřadu. Jakmile byl zvolen, musel nový rektor uspořádat nákladnou hostinu. Za své. Sice měl jakýsi reprezentační fond, ale ještě menší, než mají dnešní vysoké školy. Kromě toho si musel podle zákona vydržovat dva livrejované sluhy, i když je nepotřeboval. A přidáme-li k tomu obleky na reprezentaci a oficiální dary a náklady na zápasy, které se k rektorově poctě pořádaly... Tato funkce byla i pro bohatého studenta náročná, takže kandidáty na rektorský úřad museli na ten důležitý post nahánět, a ještě přitom hlídat, aby pan rektor neutekl. Rektoři nesměli opustit bez zvláštního povolení město. To tak. Ještě by z Padovy vzali do zaječích a vyhnuli se tak placení.

„Psal se rok 1386., kdy Jan z Pomuka dosahuje doktorátu církevního práva. Tu se konečně hnou ledy a v kariéře doktora Johánka nastane rychlý pohyb.“ Pohyb nastal, což o to, ale ta kariéra trvala sotva sedm let. Doktora Johánka (zdrobněle mu tak začali říkat kvůli nevysoké postavě) totiž čekaly události, kterých by se ani ve snu nenadál. 

  

zdroj: Josef Veselý