Toulky českou minulostí: 163. schůzka: Králi Václavu IV. šlo o život a jeho zajetí

 

„První doba kralování Václavova nás poučila, kterak mu bylo čím dále tím trudněji odolati, aby ve vzmáhajícím se zmatcích uhájil královskou moc i autoritu svou; druhá doba představí nám ho, an ztrativ rovnováhu potud stěží zachovanou, co panovník konečně octl se v takové nicotě, že bez poručníka již ani obejíti se nemohl.“ To jsme se dozvěděli od Františka Palackého.

Král Václav IV. však měl co dělat nejenom aby uhájil svou královskou moc a autoritu, leč i život. O ten život mu šlo dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1393 a pak ještě roku 1408. Dnes zůstaneme u toho prvního data. Římskému a českému králi bylo dvaatřicet a byl na tom opravdu hodně zle. Místo: jedna zpráva tvrdí, že to bylo ve Vídni, podle druhé se to stalo v Praze (když se neví ani tento poměrně snadno zjistitelný fakt, co potom napsat králi do chorobopisu?...) Oč tehdy šlo, tak to přesně nevíme, ale bylo to velmi nebezpečné onemocnění. Byl prý „smrtelně nemocen.“ Možná šlo o otravu. Současně s ním totiž stejným způsobem ochořel bavorský vévoda Friedrich. Všechno napovídá tomu, že vévodovi i králi byl do jejich pohárů s vínem namíchán nějaký pomalu působící jed. Václav to odnesl vážnými potížemi žaludečními a střevními, zatímco vévoda Friedrich otravě podlehl. Stačil ještě dojet z Prahy (tedy pokud odejel skutečně z Prahy, a ne z Vídně, každopádně dorazil do Budějovic a tam už ho stihly prudké bolesti, načež tam i zemřel. O epidemii ani o nákazu jít nemohlo, nikdo jiný než Václav a Friedrich v této době a na tomto místě neonemocněl.

Králi jde o život

Ve veřejnosti se rozhostilo poněkud pochmurné mlčení, které vystřídalo vzápětí všeobecné ohromení, a to zachvátilo jak český stát, tak říši. V popředí stála samozřejmě naléhavá otázka, kdo se stane nástupcem bezdětného Václava (tedy kdyby to král nepřežil, samozřejmě - to bylo ještě v dnech, kdy se zmítal v horečkách na lůžku mezi životem a smrtí). V tomto ohledu projevili největší aktivitu jeho bratři - jako vůbec první začal jednat zhořelecký vévoda Jan. Sešel se na hradě Žebráce s míšeňským markrabětem Vilémem a sliboval o sto šest. Kdyby prý byl zvolen za přispění pana markraběte on, Jan Zhořelecký, tak to dotyčnému nezapomene a vzpomene si. Vzpomene si kupříkladu na dluh jednoho sta tisíc zlatých, který míšeňskému potentátovi dlužil císař Karel. A kdyby snad neměl tolik v hotovosti, tak mu zastaví město Pirnu a řadu měst a českých hradů v sousedství míšeňského markrabství. Ještě než se míšeňský pán rozhoupal, tak se ukázalo, že se král Václav z toho pokusu o bezživotí dostane. Překonal stadium krize a poměrně rychle se uzdravil. Zřejmě zasáhli včas lékaři - podali králi léky vyvolávající zvracení a následné vyčištění zažívacího ústrojí.

Tak to nakonec všechno dobře dopadlo. Král Václav se uzdravil, nepřišel o korunu, a České království se neumenšilo na úkor svého západního souseda... Tak to na první pohled vypadalo. Jenomže on ten historický film s Václavem IV. v hlavní roli ještě pokračoval. Když nevyšel pokus o atentát na českého krále, tak přišla řada na alternativu číslo 2. Šlo o akci, která v našich dějinách nebyla žádnou novinkou: státní převrat. „V pátek dne 8. května 1394. roku, vraceje se král Václav z hradu Žebráku, jemu nad jiné milého, do Prahy zase, na cestě s komonstvem nehojným zastavil se v podnes známém Králově Dvoře mezi Počáply a Berounem. Tam přijevše markrabě Jošt a páni s malou, ale odhodlanou družinou, ochotně přijati jsou od něho.“ Přišli jako přátelé. Vedl je šéf ozbrojených sil Ota z Bergova. V králově residenci se objevili znenadále, a zdvořile (i když jednoznačně) dali najevo, oč jde. Šlo o to, aby se s nimi dobrovolně, ale neprodleně odebral do Prahy, ujal se tam vladařských povinností v tolika směrech zanedbaných a začal státní záležitosti spravovat v souladu s požadavky, které páni obratem předloží. A když král s nimi nepojede? Nechť se pan král neráčí vzpírat, odpor je marný, příslušníci osobní ochrany byli buď zneškodněni, nebo se rozutekli.

Václav IV. v zajetí

„Mezitím přibyli branného lidu panského natolik, že celý Králův Dvůr jím přeplněn a královo komonstvo bez hluku odzbrojeno bylo; několik milců, kteří byli u krále, dalo se na útěk a proto více úsměšky než zbraní pronásledováni byli. Jakkoli dlouho se zdráhal, musel přece Václav, vida se opuštěn od svých milých, konečně uznati nezbytí a poddati se.“ Než se poddal, tak prodělal svůj obvyklý záchvat vzteku. Jenomže čeští páni to měli dobře připraveno. Vmetli králi do očí všechny stížnosti na nepořádky ve správě země a říše a taky na obecnou nejistotu, pomíjení politických nároků panstva, ponižování a napadání, ba i týrání duchovenstva a umučení jednoho z řad, generálního vikáře Jana z Pomuka. A ještě nezapomněli na libovůli jeho oblíbenců. Král dostal nový amok a prudce se obořil na mluvčího panstva. Tím byl buďto Jindřich z Rožmberka nebo Ota z Bergova. Když ale panovník viděl, že je zcela obklíčen a že se houf jeho lidí se strachem rozprchl, byl nucen se vzdát a jednat podle vůle uchvatitelů. „Veden jest nejprve do Berouna, kde v refektáři bosáckého kláštera připravena proň hostina; potom pod silnou stráží, jež sloužiti měla za čestný průvod, jeli s ním páni vítězoslavně do královského hradu pražského, z něhož přívrženci předešlé vlády již nápodobným způsobem také byli vypuzeni.“

Tušili ti dobří Pražané, poklekajíce před projíždějícím králem, že je Václav v tuhle chvíli panovníkem jenom podle jména, že vzdávají hold zajatci spíš než králi? Mimochodem - průvod měl sice namířeno na Hrad, leč nikoli do královských komnat, ty zůstaly Václavovi uzavřeny. Musel se spokojit (tedy údajně) s poněkud studenou vězeňskou místností v takzvané Bílé věži. Prý proto, aby tam vychladl a byl přístupný kompromisu. Králi se však podařilo propašovat ze své internace zprávu, jak na tom je. Na koho se obrátil? Na svého nejmladšího bratra, vévodu Jana Zhořeleckého. To byl tenkrát mladík asi čtyřiadvacetiletý. Zatímco odbojníci v Praze horko těžko dementovali pověsti, že je král pod zámkem, a zatímco současně hledali způsob, jak přimět krále k tomu, aby přijal diktát, který by oni mohli vydávat za jeho svobodné rozhodnutí, tak daleko od hlavního města organizoval vévoda Jan akci na vyproštění zajatého Václava.

Kdo stojí za pučem?

Moment! Co se stalo, je jasné, ale - odkud se najednou vzali všichni ti čeští páni? Odkud se nabrala skupina (dnes bychom řekli pučistů), která okupovala krále jako svoje rukojmí? „Náčelníci šlechty české nemeškali používati doby té k podvracení kabinetní královy vlády. V čele nespokojenců stál pan Jindřich z Rožmberka, vladař knížecího rodu svého, k němuž se připojili Jindřich z Hradce, Břeněk Švihovský, Ota z Bergova, Hynek Berka z Dubé, Vilém z Landštejna, Boreš z Rýzmburka a Boček z Kunštátu a Poděbrad.“

   

Pečeť Jindřicha III., který byl opakovaně purkrabím na Pražském hradě, a to v letech 1396–1398 a 1400–1403. Byl jedním z hlavních členů Panské jednoty, a tak se podílel i na zajetích českého krále Václava IV. v roce 1394 a znovu roku 1402.

Začátkem června toho roku se veřejně vyjevilo, co zatím zůstávalo zpola tajemstvím, že totiž v pozadí panského spiknutí stál jako šedá eminence nejstarší žijící Lucemburk, velký ctižádostivec a šetřílek - Jošt. Tento pán zbudoval svou úspěšnou kariéru na zásadě být vždycky na té straně, kde kynul zisk. Příbuzných s podobnou zásadou lze nalézti v české minulosti i přítomnosti mnoho. Dlouhá léta zápasil diplomaticky i vojensky se svým mladším sourozencem Prokopem o vládu nad Moravou, teď zavětřily jeho citlivé nozdry ještě tučnější sousto. Využil nespokojenosti vysoké české šlechty se stylem Václavova panování (a byla to nespokojenost oprávněná) a přidal se ke vzpouře, ba dokonce se jí postavil do čela, ale potichu, potichoučku... postavil se do čela panské jednoty. A všichni si tak nějak hezky slíbili, že „všichni jednostejně a zjevně listem tímto vyznáváme, že jsme v takú mezi sebú úmluvu a v taký slib my všichni svrchupsaní vstúpili a vstupujem a to sobě věrně beze lsti pod věrú naší dobrú a pode ctí držeti slibujeme: že chceme všichni my v jednotě býti a zemského dobrého hledati, jakož i pravdu v zemi ploditi a činiti, a vždy tak státi, abychom všecko zemské dobré snažně vedli, věrně beze lsti sobě pomáhajíce podle vší své víry a podle cti každý z nás i všichni spolu svú vší mocí beze lsti co jí každý míti móžem, a tak zemi ku právu a pravdě postavili a přivedli tak, jakož jest dříve za našich předkóv v pravdě stála.“

Vzdejme se prosím vás komentářů, jakou hodnotu představují v ústech těchto spiklenců několikrát opakovaná slova „věrně a beze lsti“ a pokusme se raději vypátrat, jak si vlastně další vývoj po puči představovali: „Podle tohoto a všech pozdějších osvědčení nezamýšleli tedy páni nic jiného, nežli obnovení dávné ústavy zemské, čili navrácení se k dřevnímu zemskému běhu.“ Podařilo se? Věru podařilo, protože začátkem června se král uvolil podepsat zápis o tom, že se vzdává veškeré moci a propůjčuje ji svému bratranci. A za několik dnů nato (psal se 12. červen) se v Praze sešel narychlo svolaný dvorský soud a na Václavově místě zasedl Jošt. Nikoli jako král, nýbrž jako zemský starosta.

To už se k hlavnímu městu blížila válka. Jeden z Lucemburků spěchal pomoci druhému Lucemburkovi, aby ho ochránil před úkladnou intrikou třetího Lucemburka. Byly to tentokrát v rodině lucemburské zajímavé pořádky. Role ochránce Václava IV. se rozhodným způsobem chopil vévoda Jan Zhořelecký, tedy jeho nejmladší bratr. Zprávám o tom, že král předal většinu svých pravomocí Joštovi ze svobodné vůle, neuvěřil, bylo mu jasné, že to, co proběhlo v Praze, byl prostě převrat. Královo prohlášení prohlásil za fingované, nejspíš proto, že mu bratr podal zavčas zprávu, jak to s ním vlastně je. Po slovech přišly i činy. Jan udeřil. „Vévoda Zhořelecký Jan vydal manifest k veškerému národu českému, jakož i ke všem knížatům a stavům svaté římské říše, v němž pravil, že i on žádán byl, aby se spojil s jednotou panskou a přijal markraběte Jošta za hejtmana i starostu království českého ku prospěchu krále i země. V celém tom počínání jednotníků však nic nebylo mu lze nalézti, co by vedlo k cíli takovému. Naopak - tito rozpoutali oheň, nadělali drahně škod a spálili mír v zemi. Také nikoho nelze ustanoviti na zemského správce, leda od krále samého, protože také bylo neslušné zavazovati markraběte přísahou. Všechny dekrety vydané o tom jsou neplatny, pokudkoli by se král v cizí moci nacházel. Konečně svolal vévoda Jan královy věrné do své a královy služby, žoldu podávaje každému kopiníku a obrněnému střelci po osmnácti zlatých za měsíc, hradě jim přitom utrpěné škody.“

 

Erb Jana Zhořeleckého

Pučisté řádí v Praze

Tenhleten manifest vydal Jan v Kutné Hoře, kterou dobyl jako první, a to něco znamenalo. Hora byla druhé největší město v Čechách a hlavní zdroj bohatství země. Takže to prohlášení mělo nejenom politickou, ale i ekonomickou váhu... Z Hor Kutných si to vévoda namířil s početně rozmnoženými šiky ku Praze. Vzal to přes Český Brod a následujícího dne stál před Prahou, kde se spojil s vojskem markraběte Prokopa a hotovostí, kterou stačili proti spiklencům postavit královské hrady a města. Proti takové přesile neměla pražská posádka šanci. Nové Město otevřelo brány bez boje, a Hrad? A Václav? Ještě než vévoda Zhořelecký udeřil, rozhodl markrabě a „zemský starosta“ Jošt o odchodu z Prahy. Provedli to narychlo v noci. Svého bratra na Hradě Jan nenašel. Povstalci si ho vzali s sebou. Tak trochu jako zavazadlo. Velice cenné zavazadlo. Odvezli ho na rožmberský hrad Příběnice u Tábora, poté ho přestěhovali na Krumlov a nakonec skončil na hradě Wildberku u Lince v Horních Rakousích. „Tu s ním měli bezpečí dosti.“ Byla to zvláštní situace - kromě pučistů nevěděl nikdo v Čechách, kam že se poděl král Václav. 

 

Hrad Wildberg u Lince.

Takže král byl bůhvíkde, a zatím doma, v hlavním městě, se účtovalo. Pražané prohlásili, že uznávají Jana Zhořeleckého za nástupce nezvěstného krále. Za neklidných dob, jaké u nás právě nastaly, se čile privatizovalo. Náš starý známý Zikmund Huler, ještě než se pokusil utéci, dal vypáčit městskou pokladnu a ukradl z ní sirotčí peníze - čtyřicet kop pražských grošů. Ty sice padly do rukou nového pána na Hradě, ale asi mu nestačily. Jan Zhořelecký dal otevřít rakev knížete Václava a zmocnil se všech klenotů. Asi proto, aby je zastavil. To mu neprošlo. Vzbudilo to příliš velký rozruch a tak se Jan zatvářil, že klenoty chtěl pouze vystavit a brzy nato je vrátil na původní místo. „Královské vojsko rozložilo se polem u Budějovic, kde zanedlouho též německými zástupy rozmnoženo bylo. Někteří jednotníci již dříve, spatřivše velikou moc Jana Zhořeleckého, ukazovali se nespolehlivými, takže téměř celé břímě války svalilo se na pány z Rožmberka a z Hradce, jejichž blízko sebe ležící statky ukrutně byly popleněny. Nedovídáme se odnikud, že by přišlo k bitvě? Obě strany se bezděky přesvědčily, že konečně nezbývá nic než pokusiti se o smírné urovnání.“

Mladý vévoda (v podobných zápletkách zatím nezkušený) dělal co mohl. Tři měsíce po tom, co byl Václav zajat, pro něj Jan Zhořelecký vyjednal okamžité propuštění. 1. srpna byl Václav zase na svobodě. (Zaplaťpánbu.) Kdepak Pán Bůh. Platit musel vévoda Jan. Jako zástavu za propuštěného Václava byli nuceni jeho stoupenci postavit padesát rukojmí, a to v čele s Janem Zhořeleckým. Janovi povolili velkomyslně čtrnáctidenní odklad, ostatní se však museli dostavit hned druhého dne do Českého Krumlova a zůstat tam ve vazbě jako rukojmí. Panské jednotě měly být co nejdříve vydány hrady Žebrák, Křivoklát, Karlštejn, Zvíkov a hrad a doly na stříbro v Kutné Hoře. Teprve potom měla být všechna rukojmí propuštěna. Podmínky dost tvrdé. Václav si možná v duchu pomyslel ještě něco horšího. Ve vztahu dvou bratrů to však každopádně způsobilo prudký obrat k horšímu. Podle úsloví: „Za dobrotu na žebrotu.“ Prchlivost králova se vybila na člověku, kterému měl být za co vděčný. To bylo pro Václava typické. V návalech vzteku nerozeznával spojence od nepřátel. Proto ho často opouštěli i přátelé. Pokud nějaké kdy měl. V tomto případě obvinil bratra Jana, že ho svou nešikovností vehnal do politicky choulostivé situace, přičetl mu na vrub „vyrabování“ královského pokladu, a patrně i proradný úmysl usednout na jeho vlastní panovnický stolec - ano, vévoda si skutečně nechal za bratrova zajetí odpřísáhnout věrnost jako budoucí král, kdyby snad bratr v tom zajetí zemřel. Zbavil Jana veškerých pravomocí a v nevůli ho odehnal ode dvora. A Janovi Zhořeleckému zbyly jenom oči pro pláč... Výdaje za válku vedenou ve prospěch bratra měl teď uhradit ze svých hubených prostředků...

Král utápí hořkost ve víně 

„Král Václav pak horšil a rmoutil se dlouho nad tím, co se stalo. Mysl jeho potud často veselá zasmušovala se více a víc; nedůvěra zmocnivši se ho učinila ho bázlivým a rozpačitým, a poněvadž duch jeho (přese vše zalíbení, jež míval v učených hádkách), prost byl vší vyšší a vzletné mysli i snahy, nepotřebí ani věřiti v jakékoli otrávení jeho, jež prý věčnou žízní ho trápilo, aby se objevila příčina nemírné chuti k pití, která značila zvláště druhou dobu jeho panování.“ 

 

Václav IV. - imaginární hanlivá podobizna složená z výjevů legendy o sv. Janu Nepomuckém (konkrétně jeho umučení a smrt).|foto:Národní muzeum

Václav se po svém zajetí výrazně změnil. A ještě víc než předtím mu „pomohl“ alkohol. Zpočátku - jak už to bývá - mělo jeho pití společenský charakter. Podle Eneáše Silvia Piccolominiho měl jednou Václav prohlásit: „Kdybych válčil v Itálii, vzal bych si za kořist pouze víno!“ Také jeho pověstné výbuchy hněvu, vzteku, zuřivosti byly vázány na alkohol. V kronice Edmunda de Dyntera, který krále dobře znal a na počátku jeho vlády chválil zvlášť jeho vzdělanost, se můžeme dočíst i tato slova: „Když nadměrně popíjel, stával se zuřivým a byl pak velice zvrhlý a nebezpečný.“ Projevy neovladatelného hněvu, patologické afekty zlosti a afekt okamžiku - to všechno jsou známky chronické závislosti. Faktem je, že Václavovo pití se neustále stupňovalo. Podle soudobých svědectví vzrůstala jeho žízeň, kterou zaháněl vínem, zejména po dvou pokusech o otrávení, po kterých si stěžoval na "palčivost v hrdle." Byl to jenom králův alkoholismus, nebo se tak projevovalo nějaké onemocnění? „Vedle afektů zlosti je třeba přihlédnout také k Václavově netečnosti pozdějších let,“ uvažuje neurolog, profesor MUDr. Ivan Lesný ve své Zprávě o nemocech mocných. „Nemohl se vzchopit k žádnému činu a utápěl svou hořkost ve víně,“ toto svědectví je od německého historka Machilka.

Hrady, které Václav slíbil vydat panské jednotě, asi nikdy nevydal. Čas běžel, nepřátelské strany chystaly útok i obranu zároveň. Jak šlechtici, tak královský tábor hledali spojence v cizině. Bylo jasné, že dřív nebo později dojde k novému střetnutí. Král se přinutil k vyjednávání. Získával čas. Po roce průtahů sáhl ke lsti. Koncem jara 1395 dohodl slyšení šesti zástupců jednoty a markraběte Jošta na Karlštejně. Po dlouhém čase se ti dva rozvadění bratranci zase viděli. A král Jošta zostra obvinil, že jeho vinou páni pustoší zemi. „Je lépe,“ křičel Václav na Jošta, „zahyneš-li ty, než aby hynula země a lidé. Přísahal jsi mi věrnost a zajal jsi mě. Ale nedostal. To já tě budu chovat lépe!“ Bez ohledu na to, že vyjednavači přišli vybaveni ochrannými glejty, ocitli se ve vazbě. Ale tím to neskončilo. Tím vlastně jenom začala další kapitola té podivné tragikomedie, zvané Vláda Václava IV. v českých zemích. 

zdroj: Josef Veselý