Toulky českou minulostí: 196. schůzka: Jeroným Pražský - Erroneus aneb Bludař

„Roku 1407 byl Jeroným z Prahy přijat do počtu mistrů pražské university, vysvětit se však nedal. Měl veliký podíl na vydání Dekretu kutnohorského 18. ledna 1409 a za rok v březnu 1410 pronesl v Budíně před králem Zikmundem řeč, ve které zastával některé názory Wiclefovy.“

>

„Proto byl dán do vazby ostřihomskému arcibiskupovi; sotva z ní unikl, objevil se ve Vídni, tam byl zatčen a byl proti němu zaveden nebezpečný proces, z něhož se zachránil útěkem. V létě roku 1411. byl zase v Oxfordu a odtamtud stěží vyvázl pro šíření myšlenek Wiclefových. A hned v červnu roku 1412 byl v čele pražských demonstrací proti nedůstojnému hlásání odpustků a zjara 1413 po Husově odchodu z Prahy se odebral na královský dvůr do Krakova, kde oslňoval svým vystupováním a výmluvností. Ale tamní biskup mu brzo radil, aby se vrátil do vlasti. Jeroným však odešel k litevskému knížeti Vitoldovi a zdržel se u něho delší dobu; s ním se dostal až do Vitebska a Pskova a stýkal se tam s duchovními církve řecké a pravoslavné.“

Jeroným u krále

S tím příchodem do Krakova to bylo tak: Jednoho březnového dne v tom roce 1413 se u královského dvora objevil neznámý muž, který se naléhavě dožadoval přijetí u krále. Měl černý plnovous, přesto však o sobě tvrdil, že je mistrem čtyř universit. Tyto dvě informace jsou v souvislosti nesmyslné jen zdánlivě. Universitní mistři se totiž pravidelně holili, včetně Jana Husa; bradatý mistr Jeroným musel působit poněkud výstředně. Jeho žádosti bylo vyhověno a hned následujícího dne byl za přítomnosti krále Vladislava Jagella, jakž i královny a mnohých pánů, knížat a prelátů k dvoru uveden. Oproti včerejšku se z gruntu proměnil. Nechal se pečlivě oholit a oblékl si nádhernou rudou suknici a šedivou kožešinu s kapucí. Taky jeho chování zcela odpovídalo královskému dvoru (připomínal dvořana s velice vybranými způsoby). 

Jeroným Pražský|foto:Europeana Collections

O čem že měl s polským králem řeč? To se neví... v okolních zemích se však začalo šuškat, že během několika týdnů, které strávil v Krakově, způsobil ten pražský mistr takový rozruch mezi duchovenstvem a lidem, k jakému v této diecézi nedošlo, co lidská paměť sahá. Tahleta věta byla často slyšet o všem místech, kterými se Jeroným byť jen mihl. Zatímco u krále byla audience ve vší úctě a zdvořilosti, musel absolvovat i rozpravu s nejvyššími polskými preláty. A ti si ho pěkně podali. Nejvíc je zajímalo Jeronýmovo stanovisko k odsouzeným Wiclefovým článkům.

Copak jim mistr z Prahy řekl? Jako obvykle: že si některé články zaslouží pozornosti, zatímco jiné popíral. I když dal (aspoň zčásti) od Wiclefa ruce pryč, zřejmě by se nevyhnul jistým mrzutostem a nesnázím, kdyby ovšem nebyl královým hostem. Byl propuštěn s doporučením, aby se raději odebral domů, „a pracoval na roli vlastní země, neboť polská půda, jak se zdá, je příliš suchá, aby přijala jeho sémě a nesla ovoce, nehledě na to, že tamější prostoduchý lid není s to pochopit učení tak velikého filosofa, tím méně pak země litevská a ruská."

Tuto poněkud ironickou poznámku jsme citovali z listu krakovského arcibiskupa Alberta našemu Václavu Králíkovi z Buřenic. Jeronýmovo putování po Evropě v té době – to je velice záhadná kapitola jeho života. My prostě nevíme, jestli si všechny ty akce vymyslel sám, anebo jestli ho do toho zahraničí někdo poslal. V každém pádě víme, že z Krakova (který mu bylo jak víme doporučeno opustit) se vydal směrem na východ, a to nikoli sám, ale v doprovodu velkoknížete Vitolda. Ten si zrovna potřeboval udělat pořádek u svých pravoslavných poddaných na Bílé Rusi. Před branami města Vitebska ho očekávala dvě procesí: jedno dominikánské (to neslo vlajky a ostatky), druhé pravoslavné (to neslo pro změnu ikony a ostatky). Mistr Jeroným si svých katolických bratří ani nevšiml, zato se radostně pozdravil s ruskými odpadlíky, poklekl a před zraky velkého davu uctil pravoslavné ikony. Toto Jeronýmovo faux-pas mu za pár měsíců v Kostnici spočítali. I s úroky.

„Doprovodiv velkoknížete Vitolda do Litvy a na Rus,“ potvrzuje nám František Palacký, „způsobil mistr Jeroným zvláště minoritům vitebským veliké pohoršení tím, že vyhlásiv tamější pravoslavné Rusy za dobré křesťany, navštěvoval kostely i zachovával obřady jejich; a téhož se dopustil také v Pskově, nic nedbaje napomínání a výstrah biskupa vilenského. Kníže Vitold zdá se radil se s ním právě o záležitostech obou nesvorných církví, avšak určitější zprávy o věci této nás nedošly.“

Zpět v Praze

Když se mistr Jeroným vrátil do Prahy, bylo ho tu zase plno. Zatímco v Litvě a na Rusi se provokativně klaněl pravoslavným modlám, doma jiné modly kácel a hanobil. Tedy: aspoň se to říkalo. „Mluvil jest a jistil i zjevně kázal, vzbuzuje blud dávno skrze svatou církev odsouzený, že obrazové, to jest obraz umučení Kristova na kříži, obrazové blahoslavené Panny Marie anebo kteréhokoli jiného svatého od církve svaté římské zasvěceného, v kostelích ani na jiných místech nemají malováni býti ani ctěni poklonami kterými...“ Což je ovšem kacířství. Vždyť církev svatá učí a ustanovuje, že obrazy svatých namalované k jejich poctě vzbuzují pohnutí mysli, jež přivádí k náboženskému povznesení ducha. Nehledě na to, že „znamením kříže bývá zastrašen sám ďábel, který daleko před ním utíká.“

Zda měly Jeronýmovy názory nějaký veřejný dopad? To se ví, že měly. 31. března 1414 jistý kovář (jinak viklefita) z ulice Na Poříčí v Praze přistoupil během kázání v kostele svatého Jakuba ke krucifixu, potřísnil jej lidskými lejny a vykřikoval, že je kacířstvím zobrazovat Ukřižovaného. Utéct se mu už nepodařilo, byl zajat a při výslechu doznal, že ho k tomu všemu navedl Jeroným. Zdali vskutku navedl, to nebylo ani potvrzeno, ani vyvráceno. Za pouhý týden nato jistý laik i wiclefské sekty poskvrnil hnojem kříž u karmelitánů, což bylo zvlášť pobuřující, neboť byl právě Velký pátek. Učinil tak údajně opět z návodu Jeronýmova. A jestli v tom byly Jeronýmovy prsty? Tentýž případ jako předtím. A konečně do třetice v květnu téhož roku se prý sám Jeroným obořil na zázračný kříž u svatého Jakuba v koutě proti domu Krejsovu a pokálel jej se slovy, že je kacířstvím dělati kříže a obrazy svatých. My už se raději nebudeme znovu ptát, zdali byl Jeroným tím vším vinen, ale nahlédneme do monografie, kterou o něm sepsal historik František Šmahel.

„Mohli bychom tyto epizody prostě přejít a odmítnout jako falešné a nactiutrhačné. Mají totiž na první pohled málo společného s naší dosavadní představou o Jeronýmovi, který přes svou výbušnost a nekonvenční chování nepřekračuje meze našeho vkusu. Ale naše pojetí vkusu nás může snadno zavést, v době, kdy nebylo rozdílů mezi obhroublými mravy páriů a noblesy, v době, kdy jadrná slova neměla ještě příhanu, mohl být a také byl leckterý projev chápán a přijímán jinak než dnes. Kostnické žaloby nevytýkají Jeronýmovi chování nedůstojné universitního mistra, nýbrž obrazoborectví jako takové.“

Ale – mohl jít mistr Jeroným ve své... řekněme „politické pružnosti“... tak daleko, že na jedné straně vzdával úctu ikonám a na straně druhé tupil kříž a obrazy? Mezi námi: umění výtvarné se tenkrát ani zdaleka netěšilo takové úctě jako v letech a staletích pozdějších. Samotné latinské slůvko ars neznamenalo umění v moderním slova smyslu, ale pouze určitou zdatnost... nebo schopnost. Mezi sedmerem takzvaných svobodných umění se malířství nevyskytovalo. Ani malířství, ani kupříkladu architektura, sochařství jakbysmet. Podobně jako různé druhy řemesel byly tyto obory sice artes, ovšem pouze artes mechanicae, tedy mechanické umění, značně nižší oproti svobodným uměním, už proto, že je každý spojuje s manuální prací. Což neznamená, že by obrazy na lidi nepůsobily. „Když bude krásný obraz neb malování,“ říkal Jan Hus, „tedy všichni mysl obrátí k té pěknosti, a v té se obírajíce myslí a kocháním, chválí maléře, že krásně maloval neb vyřezal, a zapomenou, že Kristus ohavně potupen a ukrutně umučen.“ Ovšem pozor, kochání se obrazy může mít na druhé straně taky nedozírné následky. Rovněž podle Jana Husa: „Někteří muži, vidouce pěkné obrazy svatých panen, jež krásněji jsou vymalovány než jsou vskutku tělesně způsobeny, upadají do pokušení.“

Naproti tomu s hudbou takový problém nebyl. Tedy aspoň podle Husa. Mistr dokonce požaduje prokládat čtení v chrámu krásným zpěvem a hudbou, „aby učeným i neučeným bylo milo slyšeti a aby mohli rozum vzíti.“ To znamená, že kupříkladu se svým kolegou Jakoubkem ze Stříbra v otázce hudby si vůbec nerozuměl... Při jednom quodlibetu představuje Jan Hus mistra Jakoubka jako „znamenitého hudebníka“. (Což nemyslel vážně, spíš ironicky.) „On dovede tak hlas vyladit, že jej nedokáže náležitě zvednout z c na f.“ Jakoubek byl zřejmě úplný hudební hlušec. Nejspíš proto ho zpěv, zvlášť vícehlasý, urážel. Zpěvák i posluchač se prý kochá lahodností hlasu a nevnímá poselství textu. „Oba jsou podobni oslu, který rovněž rád slyší zvuk hudby, ačkoli smyslu nerozumí.“

Jeroným byl na druhé straně milovníkem hudby. Měl pověst vyhlášeného zpěváka, který si poradí i se složitými pasážemi liturgických zpěvů. On si písně skládal – a to jak náboženské zpěvy, tak i satirické popěvky. Uměl to nejenom česky, ale i německy. Dobře, ale co tedy s pověstmi o Jeronýmově poněkud svérázném boji proti obrazům v kostelech? Když vezmeme v úvahu, co jsme si o něm řekli, a také že měl ve svém příbytku podobiznu Wiclefovu a ještě snad jiných filosofů, tak musíme vzít mistra Jeronýma v ochranu. Ony to o něm nebyly ani tak pověsti, jako spíš pomluvy. „Ne že bychom chtěli stůj co stůj očistit Jeronýmův štít,“ říká historik profesor František Šmahel, „nýbrž proto, že tato obvinění jsou v rozporu s představou, kterou si můžeme učinit o Jeronýmově názorech na vzdělanost a umění.“

Kacíř hledaný v několika zemích

4. dubna 1415 zavítal do Kostnice nenadálý host. Neohlásil se předem a také ho nikdo nevítal. Nic nenasvědčovalo, že by právě tento elegantní muž statné postavy a hustého kadeřavého vousu byl nebezpečným kacířem, hledaným inkvizicí v několika zemích. Bezstarostně se projížděl městem, ve kterém si dali rendez-vous všichni jeho odpůrci – s chutí poobědval v zájezdním hostinci – a pak si v klidu prohlédl katedrálu a pár výstavných budov. Že by se dal ohlásit i u samotného krále, tak jako v Krakově? To zrovna neudělal, i když to udělat klidně mohl, protože se s králem Zikmundem dobře znal; namísto ke dvoru si to namířil do ulice svatého Pavla a tam se vyptával na dům vdovy Fidy. Neboli dům, ve kterém se ubytoval Jan Hus po svém příjezdu do Kostnice před čtyřmi měsíci. Ale nepožádal tam o přístřeší. Přece jenom dal na rady Husových přátel a příznivců a odjel do nedalekého městečka Überlingenu. Tři dny mu stačily na to, aby sepsal řadu veřejných provolání a hlavně stížný list Zikmundovi.

„Nejjasnějšímu knížeti a pánu, panu Zikmundovi, z Boží milosti, (a tak dále, adresáta známe), já, mistr Jeroným z Prahy, sedmera umění obecných učení, to jest pařížského, kolonienského, heidelberského a pražského, tímto listem oznamuji, že pro utrhače, hanobitele i pomlouvače lstivé království našeho hotov jsem dobrovolně a svobodně přijít do Konstancí a celost víry mé křesťanské a nevinnost svou ne skrytě v koutech, ale zjevně a vůbec přede vším koncilem okázati. Protož utrhači kteréhokoli národu nebo stavu, kteří by mě chtěli kterýmkoli hříchem bludu nebo kacířství viniti, ať mne zjevně a vůbec přede vším koncilem svými vlastními jmény viní. A já podle nevinnosti své hotov jsem zjevně před vším koncilem odpovídati a celost víry své křesťanské okázati. A budu-li nalezen v kterém bludu a kacířství, tehdy neodpírám zjevně trpěti pomstu, jak se na bludného a na kacíře sluší. Pro kteroužto věc prosím za bezpečný a svobodný přístup. Pakli by na mně přicházejícího a tak vysoké spravedlnosti se poddávajícího prve, než by mně jaká vina dokázána byla, závazkem nebo jetím násilí dopuštěno bylo, již by pak všemu světu známo bylo, že tento obecný koncil ne podle spravedlnosti a upřímnosti soudí, jestliže by mne – a já dobrovolně přišel - od tak vysoké a nepohnuté spravedlnosti kterým obyčejem odehnal.“

Jeronýmovi přátelé vyvěsili jeho veřejná vyhlášení na dveřích kostnických chrámů a kardinálských příbytků. Jaká byla reakce koncilu? Různá. Podle nátury. Jedni byli překvapeni odvahou mistra, který riskuje život, aby obhájil „čistotu a nevinnost své křesťanské víry i dobrou pověst Českého království,“ zatímco druzí (a těch byla většina) tím byli pobouřeni. Tento usvědčený již a prohlášený kacíř si nejenže dovoluje žádat na samém koncilu bezpečnostní glejt, ale dokonce se ironicky vyslovuje o jeho „vysoké a nepohnuté spravedlnosti!“ A myslel to skutečně ironicky? Určitě. No... tak to bylo zlé. Ironie se jen zřídka odpouští... To už přestává všechna trpělivost! Ano, českým pánům, kteří se dotazovali některých vlivných osob, bylo neoficiálně oznámeno, že Jeronýmovi bude nanejvýš poskytnuta záruka svobodného příchodu, v žádném případě však svobodného návratu.

„Sbor ujistil ho teprv 17. dubna, že právem vždy zakročí proti němu, ať již se dostaví nebo nedostaví; proto také hned nazítří vydán jest první veřejný půhon proti němu. Jeroným zatím toho ani nedočkav, dal se již dříve na útěk do vlasti své. Avšak nedaleko hranic českých, v Hiršavě, poznán byv od několika kněží dne 25. dubna, jat jest skrze tamějšího úředníka, i dodán do Sulzbachu k Janovi, bratru falckraběte Ludvíka, a ten bez meškání oznámil sboru, co se stalo. Když pak sbor žádal, aby mu vězeň odevzdán, přiveden jest v těžkých okovech do Kostnice a dne 23. května dostal se sboru v moc, Husa, přítele svého, tu ani dříve ani později nespatřiv.“ V té Hiršavě si to Jeroným zavinil více méně sám. Nechal se tam hostit zdejším farářem, přičemž se oné trachtace účastnili i jiní duchovní. A právě před nimi si pustil náš mistr pusu na špacír. Dovolil si pomlouvačné poznámky o koncilu, ale ještě podezřelejším se stal, když se zastával Husa a na důkaz svých slov předložil listinu opatřenou mnoha pečetěmi, které dokazovaly jeho bezúhonnost. Tím si zřejmě zpečetil svůj osud. Klerici pro jistotu upozornili na cizího podezřelého mistra rychtáře Teynsdorfara z blízkého Sulzbachu, a zbytek, ten už známe.

 

Kostnice, rytina z r. 1493

 „Přivedli ho tedy v okovech do Kostnice a odevzdali koncilu,“ píše ve své Husitské kronice Vavřinec z Březové. Musela to být náramná podívaná. Falckrabě Ludvík si nenechal ujít příležitost strhnout na sebe pozornost, a tak hned poté, co mu byl spoutaný Jeroným předán, vydal se s ním okázale přes celé město až ke klášteru minoritů, kde se konaly schůze koncilu. V Kostnici se během uplynulých měsíců dělo leccos, ale že by falckrabě sám kráčel před vězněm s řinčícími okovy, to tu ještě nebylo. Ti, kteří se domnívali, že by ten v těch řetězech mohl být uprchlý papež Jan, ti pravdu neměli. Kostnickými ulicemi šel někdo daleko vzdělanější, mistr čtyř universit. Jakoby koncil neměl nic jiného na práci než že čekal na Jeronýma, byl zajatec okamžitě předveden a vyslechnut. Jedním z biskupů byl dotázán, proč se protivil půhonu a okamžitě se nedostavil. Jeroným na to: „Kdyby mi to bylo známo, jistě bych se byl vrátil.“ Jako ohlas na svá slova sklidil křik, který mu řekl, kolik tu má nepřátel. Aby se mohlo pokračovat, bylo dohodnuto, že vystoupí nejprve „svědci z těch universit, na kterých Jeroným rozséval kacířské bludy!“ Jako první se ujal slova vážený kancléř pařížské university Jean neboli Jan Gerson. Podle takřka doslovného záznamu (včetně přímých řečí), který v paměti uchoval a vzápětí sepsal Petr z Mladoňovic, můžeme průběh prvního výslechu rekonstruovat velice věrně.

„Jeronýme!“ Slovo má kancléř Gerson: „Když jsi byl v Paříži, myslel sis, že máš andělskou výmluvnost a uváděl jsi universitu v neklid tím, že jsi ve školách předkládal mnohé bludné závěry a mnohé věci sporné, zejména ve věci universálií a idejí, nemluvě o jiných, stejně pohoršlivých názorech.“ „Poctivý mistře!“ odpovídá Jeroným, vstoje, klidným, tichým hlasem: „Vše, co jsem vykládal na pařížských veřejných školách, vše, co jsem odpověděl na námitky mistrů, předkládal jsem filosoficky a jako filosof. Nikdo mě tehdy z bludů nevinil, jak je vidět i z toho, že jsem byl přijat mezi mistry Sorbonny. Jestliže jsem však říkal něco, co jsem neměl, jsem ve vší poníženosti ochoten se napravit a nechat poučit, budu-li přesvědčen, že to bylo bludné.“

 

Román Mileny Štráfeldové o Jeronýmu Pražském

Upalte ho, kacíře! 

Do řeči mu nyní skáče jeden z kolínských mistrů, patrně to byl Dětřich Kerkering: „Jeronýme, u nás v Kolíně jsi ve své řeči snesl tolik bludů, že je o tom paměť až dodnes!“ Jeroným na to: „Pověz mi alespoň jeden blud, který jsem zastával!“ „Na žádný si právě nevzpomínám... – Později ti však budou přičteny k tíži! Když jsi byl v Heidelberku, tvrdil jsi tam rovněž četné bludy a kacířsky jsi mluvil o svaté Trojici. Vzpomínám si, že jsi také namaloval jakýsi štít, jehož pomocí jsi přirovnával jednotlivé osoby Trojice k vodě, sněhu a ledu.“ „Co jsem psal a kreslil v Heidelberku, jsem ochoten říci, napsat a nakreslit i zde. Budu-li poučen, že jde o blud, jsem ochoten pokorně jej odvolat a přijmout výklad správnější.“ „Upalte ho! Upalte toho kacíře!“

Jeroným překřikuje hlasy: „Jde-li vám o moji smrt, ať je po vašem, staň se boží vůle.“ „Nemluv tak, Jeronýme“ – do debaty vstoupil biskup ze Salisbury Robert Hallam, asi notně znechucený průběhem výslechu, „a pamatuj, co je psáno: Nemám libosti v smrti bezbožného, ale aby se odvrátil bezbožný od cesty své a živ byl.“

Protože vězení pro Jeronýma ještě nebylo připraveno, odvedli ho biřici do jednoho z blízkých domů. Petr z Mladoňovic využil příležitosti, přistoupil k oknu a snažil se skleslého mistra povzbudit. Jeroným mu poděkoval a ubezpečil ho, že se nebojí pro pravdu podstoupit ani smrt. Dříve prý často o ní rozmlouvali, nyní však „sluší v skutku okusiti, což ona učiniti může.“ Netrvalo dlouho a mistr okusil, co smrt učiniti může. 

zdroj: Josef Veselý