„Jest opravdu velice litovati, že zákony a duch onoho věku nejen dovolovaly, ale žádaly plápolavých obětí – i mrav sebeosvícenější vázán bývá často měrou a pravidly věku hrubého a surového. Není ani pochyby, že kdyby Hus a Jeroným byli odsouzeni ne k upálení, ale třeba jen k vazbě doživotní, husitství v Čechách nikdy bylo by nenabylo tak veliké převahy a omezilo by se na část obyvatelstva vzdělanějšího, jako viklefismus v Anglii, ale lidu bylo by málo se dotýkalo.“
I historik takového jména, jakým byl František Palacký, se dopustil ve své úhlavní práci drobného hříšku, kterému se dějepisci jinak vyhýbají jako čert kříži. Ten hřích začíná slůvkem „kdyby“. Marno dnes vskutku uvažovat nad tím, co by bylo, kdyby... Kdyby církevní otcové nezneškodnili osvědčeným způsobem člověka, a dokonce hned dva za sebou, kteří se protivili jejich autoritě. Ostatně – zatím podobný řez pomáhal, tak proč tu hranici nezapálit? Jenomže tentokrát plameny nepomohly. Tkáň jediné pravé víry v Českém království už byla zachvácena nákazou víc, než kardinálové tušili. Jako by podcenili účinek Husových myšlenek. Zaujati opovážlivostí té úchylky, zatvrzelostí toho kacíře, přehlédli mravní váhu jeho učení i příkladného života.
Zatímco v Kostnici zavládlo uspokojení nad dobře vykonanou prací, Češi se zdvihli k obžalobě. Nemohli totiž pochopit, proč museli zemřít a ještě tak potupně spravedlivější a svatější muži než byli jejich soudci. On měl vlastně ten dým z Husovy a Jeronýmovy hranice udusit všechny naivní představy o tom, jak by tento svět mohl být lepší... Ten dým se však proměnil v mračno vzdoru. Poprvé v dějinách křesťanské Evropy se celý jeden křesťanský národ postavil proti autoritě církve.
„O všech svatých Léta Páně 1415. pan Jan Městecký a pan Ota z Bergova za temné noci přelezli hradby opatovického kláštera a opata Petra Lazura umučili k smrti,“ hlásí nám z hloubi věku kronikář ve Starých letopisech českých. Pan Městecký z Opočna a pan z Bergova přepadli ohrazený benediktinský klášter v Opatovicích, zmocnili se jeho pokladů a starého opata Petra Lazura, který jim vzdoroval, nechali utopit. A sotva stačil král vynést smířlivý rozsudek, ve kterém oběma pánům odpustil (v pozadí celé akce bylo víc starších i novějších záští, že nad ní dvůr raději přivřel oči), tak se to už zase mydlilo v Kutné Hoře.
„Léta Páně 1416. poslal král Václav svého služebníka a panoše Racka Kobylu do Kutné Hory, aby mu z jeho platu poslali nějaké peníze. Dověděli se to havíři, zlí a špatní lidé, ve velkém počtu se shromáždili a zaútočili na dům, kde Racek Kobyla bydlel, a pobili a zamordovali všechny, toho Racka a s ním dvanáct jeho služebníků, kromě Bořity z Ostředka, který se ukryl v nějaké smrduté boudě, a tak ušel smrti.“ Autor kroniky ze Starých letopisů českých to ovšem vidí po svém:
Král Václav kázal kněze olupovat
a jejich majetek jim brát.
Voksa a Racek Kobyla,
to byli ti hlavní dva,
a brali jim vše, co měli.
Potom toho Racka Kobylu
přivedla cesta na Kutnou Horu.
Chtěli u svaté Barbory kněze obrat
a klenoty, stříbro jim pobrat.
Když se to havíři dozvěděli,
rychle se sebrali,
na toho Racka udeřili
a na kusy ho rozsekali:
jeho i s dvanácti kumpány
naházeli pak do jámy.
Skutečnost byla ovšem trochu.... Byla hodně jiná. V pozadí všeho zřejmě stály štvavé výpady kazatele Heřmana. Čili šlo o záměrně vyvolanou nenávistnou kampaň. Dav kutnohorských horníků vtrhl do hospody a zavraždil zde královského výběrčího Racka Kobylu z Dvorce a dvacet jeho služebníků. Racek spolu s Bořitou z Ostředka přijeli do Kutné Hory vyjednávat o splátky daně. Pozdější rukopisy udávají, že „Racek nevybíravým způsobem šacoval kněze v chrámu svaté Barbory,“ ale zřejmě za tím vším byly normální daně. Nechtělo se platit, holoubkům v Kutné Hoře, nechtělo, komu by se chtělo. Stalo se to, co se stalo.
Tu stejnou propagandu, která stála na počátku té zlé události, můžeme najít i na jejím konci v tomto kronikářově tvrzení: „To všechno se dělo z popudu mistra Jana Husa, který ve svých kázáních kázal, že kněží nemají mít žádný majetek. A král Václav nedobře dělal, že to Rackovi Kobylovi dovolil. Potom to chtěl král zarazit, ale už nemohl, protože se z jiskry stal plamen. Kněží se pak rozlítili, odtrhli se od krále a začali si o své vůli dělat, co chtěli, a to dělají dodnes, to jest roku 1416. na Hromnice.“
V té době – zdá se – ať kdokoli udělal cokoli, bylo to špatně. Už předtím nepomohlo vyhlášení interdiktu nad Prahou – ve městě se totiž zdržoval další nebezpečný kacíř, právník, universitní profesor Jan z Jesenice. Už před třemi lety na něho uvalili klatbu, aby ho přinutili dostavit se před církevní soud. Marně. Jesenicovi se nikam nechtělo (asi neměl v lásce cestování), a tak si žil klidně po svém, když pohrdl i autoritou papeže. Nic nebylo platné ani zostření interdiktu, a už dočista k ničemu, když ten dosavadní zostřený ještě jednou a pokud možno ještě ostřeji vyhlásil arcibiskup Konrád z Vechty právě kolem těch Hromnic 1416.
„Léta Páně 1416. před svátkem Očišťování byl v Praze vyhlášen interdikt, takže arcibiskup, preláti, faráři a řeholníci nekonali služby Boží. Zato všichni kněží, kteří šířili přijímání těla a krve Páně pod obojí způsobou a byli přívrženci Jana Husa, měli volnost po všech kostelích a klášterech konati služby Boží a denně kázati slovo Boží. Protivníci tohoto nejsvětějšího přijímání pod obojí způsobou a mistra Jana Husa (nazývaní tehdy machometány) musili choditi z Prahy na služby Boží na Vyšehrad a do kostela v Psářích pod Vyšehradem a v Bubnech, jakož i v Ovenci.“
Národ český, tehdy ve své většině husitský, osvědčil dokonale svou budoucí pověst posměváčků, neboť katolíci (většinou Němci) museli chodit za Bohem „na buben, na hovnec, na pes.“
A mezitím koncil úřaduje. Povolává k odpovědnosti všechny české pány, kteří podepsali protest proti Husově upálení, a že jich bylo: k listině přivěsilo své pečeti 452 pánů z celého království. Mezi pětatřiceti nejvyššími šlechtici této země figuruje na první místě sám nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka; skupinu dvaadvaceti vysokých pánů z Moravy vede zemský hejtman markrabství Lacek z Kravař. V únoru je věc ohledně vzpurných českých a moravských pánů usnesena, v květnu vyhlášena. Vyhlášení ovšem provází malý problém. Půhon neboli obeslání k soudu nelze bezpečně doručit a tak se doručuje na dálku – z Kostnice, z Pasova a z Řezna. Do padesáti dnů se mají stěžovatelé dostavit před sněm. Samozřejmě, že se nedostavil nikdo. Takže chodily dopisy. Výhrůžné i nabádavé, listy od koncilu i od jeho ochránce Zikmunda. Z Paříže poslal římský král třem náčelníkům husitského svazu dopis, ve kterém otevřeně naznačil bezvýchodnost jejich vzpoury proti koncilu. „Věci by se patrně měly jinak, kdyby Hus přijel do Kostnice se mnou,“ rozpovídal se Zikmund. „A to Bůh ví, že nám bylo jeho velmi žel, co se jemu stalo...“
Chudák Zikmund, ovečka bílá nevinná, on se nám snad při psaní docela rozplakal... „Zachránit ho bylo nad moje síly, ostatně to by i vám bylo velmi těžko, kdybyste měli celému kostnickému sboru odolati.“ České protesty, jak pan král nezapomněl zdůraznit, koncil velice popudily. „Nebudete-li poslušni, snad na sebe kříž obdržíte.“ Jakože křížovou výpravu. „Se mnou počítat nemůžete, žádné nové nálezy mě neodtrhnou od poslušenství svaté církvi. je na čase, abych spolu s bratrem Václavem učinil záhubám přítrž a pokud by bylo třeba mého smírčího prostřednictví, v dobrý prostředek mezi vámi uhodím.“
„Toho roku, ale i předtím a později Tista z Přimdy působil veliké škody městům a majetku krále Václava. Podkomoří pan Jan z Lestkova náhle udeřil o masopustní úterý na ty, kteří v městečku pod hradem Přimdou v noci hráli kostky, pochytal jich něco přes třicet a pobral mnoho koní; o ty se rozdělili a vězně přivedl pan Jan do Prahy. Všechny je pověsili v Praze na šibenici; byli mezi nimi tři rodní bratři, úplně podobní jeden druhému, ani těm neodpustili.“
Možná se řekne: epizody... Jenomže ony to zase takové maličkosti nebyly. Václav, který po kutnohorských vraždách popustil uzdu početným stoupencům kalicha na svém dvoře, byl čím dál slabší. To, co si dovolili v Praze a ve velkých městech, zkusili jiní i na venkově. Husovi přívrženci v Novém Bydžově, většinou řemeslníci, se pokusili napodobit příklad pánů Městeckého a z Bergova. Spolehli se na záštitu jednoho z vůdců husitského svazu, Čeňka z Vartemberka, a zaútočili na konvent zdejších minoritů. Jak dopadli? Neslavně. Mnichům se podařilo husity zahnat. Jeden z nich pak psal posměšné veršíky o bydžovských ševcích, kteří by udělali lépe, kdyby se drželi svých kopyt. Poněkud hůř dopadl nájemce písecké fary. Přes tři desítky osob z Písku a jedenácti vsí se zúčastnilo přepadu fary v Heřmani, kde se nájemce zdržoval. Kdopak dal podnět, aby „se šlo na to“? Pět kněží, jeden z nich příbuzný Mikuláše z Husi. Ozbrojený zástup zabavil faráři důchody, peníze i naturálie.
Husovi stoupenci dávali o sobě vědět i v jiných městech. Například v Domažlicích, v Českých Budějovicích, v Berouně. Jindřich Škopek z Dubé dal zahubit děkana v Litoměřicích, plzeňský měšťan Račka usekl jistému venkovskému děkanovi obě uši, staroměstští konšelé dali popravit kněze z Hostouně, což měl být snad jeden ze svědků v Husově kostnickém procesu, měšťané z Plánice způsobily bouře, škody a různice své klášterní vrchnosti v Pomuku kvůli čtyřem hřivnám grošů a čtyřiceti kopám ročního platu z tamějších krčem. Nejsou to všechno nepodstatné detaily? Maličkosti? Samy o sobě možná, ale ono jich bylo víc, a přibývaly. Všechny tyto a ještě další incidenty přilévaly olej do ohně. A ohýnek plápolal. A plápolal čím dál silněji.
„Když husité se takto přičiňovali, nemohlo trvat dlouho, aby také odporná jim strana nehýbala sebou. Ta byla mnohem skrovnější co do počtu, ale nikoli co do vzácných a znamenitých jmen. V čele jejím stál královský hofmistr Jan z Hradce, vedle něho nejvyšší komorník zemský Aleš Škopek z Dubé, nejvyšší sudí Hynek Berka z Dubé a sudí dvorský Albrecht z Koldic. (Což není ještě úplný seznam. Přijdou ještě další a neméně známá jména:) Jan z Michalovic, Jan z Vartemberka na Ralsku, Petr ze Šternberka na Konopišti, Purkart z Janovic, Ota z Bergova, všichni páni rodu házmburského a kromě nich ještě někteří další méně známí mužové, celkem 14 pánů zemských. (Což je ovšem mnohonásobně méně než 452 páni, kteří se hlásili k Husovi.) Sešli se dne 1. října roku 1415. v Českém Brodě u arcibiskupa Konráda z Vechty a zapsali se také k jednotě, ale ze zápisu toho nám není více známo, nežli že se zavázali podle obyčeje předků svých ve všem věrni a poslušni býti krále, církve římské a sboru církevního. (A co král, tedy Václav IV.?) Ten přiznal se později, jen ústně sice, ale veřejně také k jednotě této. Když o tom došla koncilu kostnickému zpráva, způsobila tam prý veliké plesání.“
Obě skupiny
se sice lišily v počtech, ale jinak měly zhruba stejnou mocenskou sílu.
Což znamenalo, že se do sebe v nejbližší době asi nepustí. Víc si
Václav ani přát nemohl, úplně se spokojil tím, že jedna část panstva se
hlídala tu druhou.
A jen tu září roku 1416. Pražská universita,
které v uplynulých měsících zaživa upálili dva její popřední pedagogy,
oficiálně osvědčuje pravověrnost učení i bezúhonnost soukromého života
Jana Husa i Jeronýma Pražského. A hned je tu reakce koncilu, která
hodnotí dobrozdání doktorů jako pobuřující doklad kacířství.
Zanedlouho nato (začátkem roku 1417) mistr Jakoubek ze Stříbra studiem zjišťuje, že „v souladu s Písmem mají co nejčastěji přijímat i děti.“ Církev takovou praxi nezná – spatřuje v tom další útok na sebe a na katolický obřad. A už je tu březen 1417: v rozporu s nejpřísnějším zákazem vydává universita Karlova deklaraci, kterou se provokativně sama staví mimo církev – schvaluje přijímání podobojí. „Mistři pražští vydali k národu výnos o potřebě rozdávání svátosti večeře Páně pod obojí způsobou. Pravili, že prosbami mnohých křesťanů, netoliko pánů a šlechticů, ale i lidí jiných stavů byli napomínáni, aby jim učinili plnou jistotu svého vyznání o velebné svátosti těla a krve Boží, která jest ustanovena od Krista Pána původně pod oběma způsobami a takto rozdávána v celé prvověké církvi křesťanské, proto přijímání podobojí má za pravější uznáváno býti a Čechové že nemají se v tom dáti mýliti, třebas byl anděl sám z nebe sestoupivší chtěl je jinému učiti.“
Nejenom katoličtí kněží začali opouštět svá místa, odcházeli i universitní studenti. Silný pokles uchazečů o bakalářské zkoušky signalizoval prudký úbytek studentů. Profesorský sbor byl najednou početnější než studentstvo. Nechala si to církev líbit? Jistěže ne. Koncil obratem zakazuje pražskému vysokému učení konat přednášky, udělovat vědecké hodnosti a pořádat disputace. Veškerá činnost university je zastavena. Ale ono to tak vypadá jenom z pohledu od Kostnice. Po smíru pošilhávají teologové, zato fakulta svobodných umění koncilní nařízení ignoruje a pracuje dál. Z hlediska církve má však česká inteligence definitivně vpáleno do čela kacířské znamení.
„Léta Páně 1417. o svátku svatého Martina, když se předtím mnoho a rozličně rokovalo o volbě nejvyššího biskupa mezi kardinály a doktory a preláty různých národů na kostnickém koncilu přítomnými, byl z jednomyslného souhlasu zvolen za nového římského papeže Oddo, kardinál z Colonny, a potom slavnostně s příslušnými a obvyklými obřady korunován a nazván Martinem Pátým.“ Dlouho očekávaná volba jediného papeže namísto předchozích tří. Čtyřicet roků schismatu je minulostí. Rozkol v církvi je formálně odstraněn. Na papežský stolec usedl muž, který si na paměť dne své volby vyvolil nové jméno – Martin.“
Král Zikmund byl mezi prvními, kteří radostí nad tak brzkým svorným volením políbili novému papeži nohu, začež Martin jej srdečně objal. Všeobecnou chválu měla učenost a skromnost toho muže, spravedlivost a přičinlivost, takže nebylo nikoho, jenž by od něho neočekával všeho dobrého. Včetně Čechů. Těch hlavně. Protože právě ti na tento okamžik nedočkavě čekali. Mínili své prosby a protesty uplatnit na nové adrese hned potom, co autoritu koncilu nahradí nadřazená autorita papeže. Všichni věřili, že jediná osobnost je spíš vyslyší než mnohohlavý sněm.
„Ještě než byl kostnický koncil rozpuštěn, vydal Martin V. několik bul a psaní, ve kterých vypravoval žalostně o vzniku a růstu veškerého husitství, potvrdil vše, co sbor proti němu předsevzal, napomínal odpadlé Čechy a Moravany, aby se vrátili do lůna církve, stíhal klatbou všechny neposlušné a zatvrzelé a vyzýval netoliko preláty, ale i světské moci a úřady, aby zakročily proti nim tresty zákonnými. Také zamýšlel dále pokračovati v při zavedené proti králi Václavovi a proti jednotě panské v Čechách, i chtěl stihnouti je klatbou, leč Zikmund, spoléhaje na sliby bratrovy, odvrátil tu pohromu od Čechů v naději, že způsoby mírnějšími lze bude je uvésti opět na cestu spasitelnou.“
V Martinově osobě tedy zasedl na apoštolskou stolici nejenom tvrdý muž, ale především zapřísáhlý nepřítel husitství. Smírné řešení, domluva, kompromis, to všecko se rozplývá v nedohlednu. Zbyly 24 články, kterak přivésti Čechy opět k poslušenství. Neboli diktát. „Král Václav měl se zavázati přísahou, že šetřiti bude svobod církve římské v říši své, aniž je dá rušiti od kohokoli. Husité všichni měli donuceni býti, aby odpřisáhli bludů svých a neústupní měli se potrestati přísně. Dále aby se vrátilo, cokoli kostelům pobráno bylo, i relikvie a klenoty chrámu svatého Víta v Praze. Vyhnaní kněží aby zase do far svých uvedeni byli a obdrželi náhradu za škody své. Pražská universita budiž napravena a přední učitelé husitští mají se postaviti před papežem, jakož i kněží svěcení podobojí. A konečně spáleny budou všechny husitské knihy, zapovězeno zpívání písní husitských na kterémkoli místě, též svobodné kázání kněží přespolních, církevní pokuty ať mají volný průchod, jednoty husitské nechť jsou zrušeny a kdokoli Husa neb Jeronýma za svaté vydávati bude, ať se spálí ohněm co kacíř zpětivý.“