Procházka po Vyšehradě nabízí pestrost i výhledy, já nabízím i hudbu

O Vyšehradu slyšíme od dětství, hlavně v pověstech o Krokovi a jeho dcerách, o Horymírovi a Šemíkovi, a tak místo dostalo název "bájný Vyšehrad". Připomenu, že Vyšehrad je první symfonická báseň z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany. Připomenu, že v Historické budově Národního muzea probíhá výstava Má vlast k 200. výročí skladatelova narození a k Roku české hudby. Bude do konce října příštího roku. 👍

Symfonická báseň je inspirována legendami a třebaže nejste milovníky vážné hudby, poslechněte si alespoň začátek, který je zajímavý harfovým motivem, kdy harfy věštců vyjadřují, jak se z temných hlubin vynořuje Vyšehrad. Tady hudba vypravuje a tak slyšíte harfu a to Lumír (sousoší na fotografii) hraje na varyto, tak se nazýval předchůdce harfy... Rychlé tempo této symfonické básně vyjadřuje vítěznou bitvu, která připomíná události r. 1420 a bitvu pod Vyšehradem. Tuto báseň Smetana tvořil úplně hluchý a její premiéra byla v březnu r. 1875.

Zapněte si zvuk a při tónech hudby prohlížejte: 

 

Na Vyšehradě jsem byla víckrát, poprvé jsme tam byli na výletě v 9. třídě a za tři roky podobně z gymnázia. Až později jsem docenila význam školních výletů (nejen do Prahy) a svým učitelům za ně děkuji. Mám tam několik známých míst spojených s určitou situací. Třeba to máte podobně.

 

 

Vyšehrad vypadal v každé historické epoše jinak.

 

Na Vyšehrad zvolím cestu od metra C kolem Kongresového centra a pak z ulice Na Pankráci přicházím k Táborské bráně.

Touto bránou vstupujeme do areálu Vyšehradu.  Brána byla postavena v letech 1655-56 a původně sloužila jako celnice. Po táborské silnici do Prahy denně putovalo zboží a potraviny a brána sloužila jako místo výběru potravní daně.

 

 

Ulicí V Pevnosti pokračujeme ke zbytkům gotické brány Špička. Bránu nehledejte, zůstaly jen pozůstatky, kde sídlí "Íčko" a můžete si tam něco koupit. Připomíná mi to návštěvu s kamarádkou, kdy jsme sem šly na kávu a koupila si tu i suvenýry. Všimněte si, jak zajímavá byla brána vystavěná za Karla IV. a byla součástí vyšehradského opevnění. V polovině 17. století byla zbořena a zbylo z ní jen torzo.

Na Vyšehradě sídlí Jedličkův ústav a školy, v Praze je nejstarším českým zařízením pro děti a mládež s tělesným postižením.  Byl založen na jaře roku 1913 na základě iniciativ pražského Spolku pro výchovu mrzáků. Založení ústavu je spojeno především s MUDr. Rudolfem Jedličkou, předsedou Spolku, jehož jméno je v názvu už od listopadu téhož roku. Na budově má pamětní desku.

 

Takové tabulky uvidíme na místě národní kulturní památky. 😉

 

Naproti Jedličkovu ústavu je tato historická budova akcízu, což je "čára" potravinové daně. Přízemní stavení ve vyšehradské ulici V Pevnosti postavila městská správa v roce 1841 pro úřadovnu a byt výběrčího mýta a potravinové daně. V jeho blízkosti byla zřízena v roce 1889 mostní váha, která však později zanikla.

Od r. 1892 až do své smrti v r. 1941 v přízemním domku žila spisovatelka, průkopnice dívčího skautingu, bojovnice za emancipaci žen a patriotka Vyšehradu Popelka Biliánová. 🌹

Přicházíme k Leopoldově bráně.

 

Mezi stromy se občas objeví věže baziliky sv. Petra a Pavla. Blížíme se k jednomu z nejznámějších míst na Vyšehradě.

 

 

 Rotunda je zasvěcena sv. Martinovi známému z legendy, kdy se rozdělil se žebrákem o plášť. Nechal se pokřtít a kvůli neslučitelnosti víry a násilí odešel z armády, později se stal knězem a misionářem. Ve 12. a 13. století byl podle archeologických nálezů v okolí rotundy hřbitov.

Na vrcholu má lucernu se čtyřmi okny se sloupky. Do lucerny byl umístěn nový zvon ulitý v Praze.

 

Rotunda je v románském slohu a z pražských rotund je nejstarší. Zdivo je kvádříkové - viz vpravo. Vedle okna nad portálem je možné vidět zazděnou dělovou kouli, která byla ponechána jako památka na ničení Prusů v roce 1757.

 

  

Neorománský portál z hořického pískovce, s tympanonem, pro jehož tvorbu se autor inspiroval Vyšehradským kodexem. Vnitřní průměr rotundy je 6,5m a síla zdiva až 95cm, apsida vystupuje z hlavní části o 2,2m. Apsida je ten zaoblený výstupek tvaru podkovy. Uvnitř se tomu také říká "oltářní nika".

Nedaleko rotundy je kaple Panny Marie Šancovské. Vyšehrad sloužil také jako pevnost, to nepřehlédnete. Hradbám se po zrušení opevnění říkalo šance a od poloviny 19. století se chodilo na procházky „na šance“ a „po šancích“, čili po bývalých hradbách. Kaple tak získala své jméno. Tato poutní kaple byla určena pro sošku P.  Marie Loretánské, ale ta byla v roce 1784 umístěna do blízkého kostela sv. Petra a Pavla. V témže roce kapli zrušil Josef II. a zabral ji vojenský erár. Poté tu byl sklad nejrůznějšího harampádí (už tehdy!), později zde bydleli chudí lidé.

 

 

Jedná se o novobarokní kapli postavenou na místě staršího kostela. Dominantou kaple je věžička, které se říká lucerna, na ní je měděná kupole se zlaceným křížem s orlem a lvem. Vydali jsme se ulicí K Rotundě.

 

  

Socha svatého Prokopa je umístěna ve výklenku zdi usedlosti.

 

  

Naproti je novogotický dvojdům postavený v letech 1874-75 podle návrhu architekta Františka Niklase. Objekt byl postaven pro Vyšehradskou kapitulu jako kanovnická rezidence. Je tam nika se sochou Panny Marie s Ježíškem nebo kamenný reliéf znaku kapituly.

 

Vyšehradskou kapitulu dal založit první český král Vratislav. Měla to být církevní instituce zcela nezávislá na pražském biskupství a podřízená výlučně moci papeže. Zakladatel Vyšehradské kapituly byl pohřben ve vyšehradské bazilice v lednu v roce 1092.

***

Naproti jsou Karlachovy sady, které svůj název mají po proboštovi vyšehradské kapituly Mikoláši Karlachovi. Jsou hned za Vyšehradským hřbitovem. Rozloha sadů je jen asi 1 ha a hned na začátku je tato fontána.

Kamenná klasicistní fontána tady původně nebyla. Stávala na Fügnerově náměstí na Novém Městě, ale v r. 1945 byla poničena při bombardování Prahy. V roce 2000 byla zrestaurována a přemístěna na Vyšehrad do Karlachových sadů.

 

  

Ke studni, nad kterou je postavena stavba podobná kapličce, se váže pověst o tajné chodbě k vyšehradským pokladům. Inspirovala Jana Zrzavého k jeho grafice Studna v Karlachových sadech:

 

 

Znáte obraz?

 Jan Zrzavý (1890 – 1977), Studna v Karlachových sadech

 

 

Pomník významného probošta vyšehradské kapituly v životní velikosti, který žil v letech 1831–1911, vytesal sochař Pavel Malovaný. K jeho odhalení došlo u příležitosti 100. výročí přestavby vyšehradské baziliky 29. června 2003.

 

Socha sv. Jana Nepomuckého.

 

 

Uličkou v Karlachových sadech přicházíme k vyšehradskému hřbitovu a na snímku vlevo je vidět část pohřebiště Slavín, kde nahoře můžeme číst jméno "rady Vacátka" - herce pana Jaroslava Marvana, který zde byl uložen. Pod ním čteme jméno Eduard Kohout, který byl desítky let členem činohry ND. 

 

Na okraji Karlachových sadů v Praze na Vyšehradě stojí do trojhranu srovnané tři mohutné kamenné sloupy. První zmínka v písemných pramenech je z roku 1609, kdy se katolický kněz ze Slavkova Zachariáš Theobald ve svém spisu Bellum hussiticum zmiňuje o tom, že na hřbitově u kostela svatého Jana Křtitele leží takzvaný Čertův sloup.

Mapa hlavních míst Vyšehradu je i vkusnou ozdobou. Vstup na pohřebiště slavných od Karlachových sadů a otevřenou brankou vidíme náhrobek Jana Nerudy: 

V centrální části Vyšehradských sadů najdeme čtyři monumentální sousoší od Josefa Václava Myslbeka, která byla původně na Palackého mostě. Možná ani nevíte, že tato sousoší do konce 2. světové války zdobila tento most přes Vltavu. Můžeme to vidět na dobových fotografiích:

 

Kdysi se vybíralo clo pro přechod mostu a tak na obou stranách mostu stály "budky" výběrčích mýta a podle prvního sousoší, které zde bylo umístěno, se těm výběrčím přezdívalo "Lumíři". Přišel 14. únor 1945 a Praha zažila nálet, při němž 62 amerických bombardérů z osmé letecké armády prý kvůli navigační chybě shazovalo bomby na Prahu. Tak ke konci války zahynulo 701 lidí a bylo poničeno více památek, např. Emauzy a Palackého most to odnesl také. (zdroj ct24.ceskatelevize.cz)

Myslbekova sousoší byla z mostu odstraněna, nejvíc to odnesli Přemysl a Libuše a sousoší Lumír a Píseň, nahradily je kopie, které byly v r. 1947 umístěny na Vyšehrad.

 

  

Monumentální sousoší z hořického pískovce vytvořené J. V. Myslbekem pro Palackého most z r. 1888. Zdobilo pravý pylon na novoměstském konci mostu a bylo tam ze soch první.

Lumír je bájný pěvec z básně Záboj - z Rukopisu královédvorského. Pěvec Lumír odmítne po konci dívčí války zazpívat vítězným mužům oslavnou píseň, zlomí svůj nástroj a odejde navždy z Vyšehradu. 

 

 

Čtyřmetrové sousoší, které představuje kněžnu Libuši a Přemysla Oráče je z hořického pískovce. Libušina zvednutá ruka na Palackého mostě ukazovala k Hradu, což mělo připomínat její známou věštbu: Vidím město veliké... Společně s ní tvoří sousoší manžel, kterého povolala na knížecí stolec.

 

  

Sousoší zobrazuje příběh z Rukopisu královédvorského, podle něhož pohanský vůdce Záboj shání bojovníky, kterým oznamuje, že otec před smrtí nepředal nikomu vedení, a toho se ujali cizáci. Slavoj povzbuzuje Záboje a společně se rozhodnou pro boj. Vylákají do boje Luďka, Záboj jej v boji zabije a nepřátelé utečou.

 

  

Znázorňuje ústřední postavy pověsti O dívčí válce, uváděné v Kosmově kronice z 12. století, zpopularizované ve Starých pověstech českých Aloisem Jiráskem. Sousoší zdobilo pravý pylon smíchovského konce mostu. Oproti sochám na novoměstské straně toto sousoší americké bombardování 14. 2. 1945 nepoškodilo.

 

 

Naproti Myslbekovým sochám vidíme baziliku sv. Petra a Pavla z netradičního pohledu. Můžeme si uvědomit její délku 110 metrů a prohlédnout si její sanktusník. Je to malá štíhlá věžička na hřebeni střechy presbytáře kostela, obvykle zhruba nad hlavním oltářem. V sanktusové věžičce je zavěšen malý zvon obsluhovatelný zevnitř kostela. Je používán při zpěvu Sanctus a při pozdvihování. 

 

 

Na průčelí baziliky vidíme i tyto portály nad postranními vchody s moderními mozaikami od Lumíra Šindeláře. Mozaiky nesou jako hlavní motiv písmena řecké abecedy alfa a omega: 

 

 Myslím, že výklad mozaiky málokdo zná: Spodní okraje kompozic jsou vyplněny dvanácti pahorky cihlově červeného zabarvení, které podle legendy vynesl král Vratislav, zakladatel Vyšehradské kapituly pro základy chrámu. Ve spodních rozích jsou po bocích pahorků situovány historické postavy, které svými roztaženými křídly ochraňují andělé. Na mozaice Alfa je vlevo vyobrazen první český král Vratislav a vpravo sv. Anežka Česká. Na mozaice Omega je vlevo situována postava Elišky Přemyslovny a vpravo jejího syna Karla IV. (zdroj ceskemozaiky.cz)

 

  

Nárožní bronzová busta královny Elišky Přemyslovny od Lumíra Šindeláře připomíná, že zde na Vyšehradě roku 1330 zemřela matka pozdějšího krále Karla IV. 1. října roku 1330 byla pohřbena na Zbraslavi.

 

  

Na rohu Vyšehradského hřbitova, pár metrů od baziliky, je tato kaplička.

 

 

Po Václavu Štulcovi je na Vyšehradě pojmenována ulice i Štulcovy sady, ze kterých je tato fotografie. Pomník tu stojí od roku 1910 a je věnován českému spisovateli a knězi Václavu Svatopluku Štulcovi (1814–1887), jenž se snažil o "obnovení slávy Vyšehradu". Na pískovcovém podstavci je bronzová busta vytvořená Štěpánem Zálešákem.

 

Galerii jsme nenavštívili, rozhodli jsme se pro něco, co představím jako "překvapení". Tak ještě pár výhledů z "bájného" Vyšehradu. 

 

  

Vlevo je výhled k Pražskému hradu, kam se také vydáme. Vpravo je kostel Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. 

 

 

Tato fotka vznikla náhodou. Stáli jsme na vyhlídce a v dálce mě zaujala tato stavba na kopci za řekou, tak jsem si ji přiblížila. Nevěděla jsem, co fotím, až při přípravě článku jsem zjistila, že to je Krulišova vila. Název má podle původního majitele uhlobarona Kruliše. V budově sídlí ministerstvo vnitra.

Toto místo je známé, říká se mu Libušina lázeň. Pověst říká, že se tu koupávala kněžna Libuše se svými milenci. A když ji přestali bavit, shodila je skalní proláklinou do řeky. Jenže s touto pověstí přišli v 19. století pražští Němci, kteří tak prý chtěli snížit důstojnost kněžny Libuše. Tady někde snad skočil Horymír na Šemíkovi, ale nikdo to nepamatuje, tak to je v našem dávnověku a možná právě to je poutavé?

 Procházka tady končí, ale v rukávu mám ještě nějaký trumf. 😎