Jan Werich - soukromá vzpomínka na legendu a divadelního velikána

Tuto vzpomínku na osobnost jsem si načasovala, to nebudu zastírat. Už loni jsem chtěla napsat článek, jakousi kostru mám, ale nakonec jsem se rozhodla počkat a celé jsem to vytvořila úplně jinak. S překvapením jsem zjistila, že dnes by se pan Werich dožil 120 let! 👏 Chápete, mně překvapilo těch sto dvacet roků a pak počítám..., vždyť je to ročník 1905 a to zase není tak dlouho, jen čas neúprosně letí a já jsem se s pár jeho vrstevníky setkala. Asi nejvíc si vzpomínám na starého profesora z gymplu, k němuž jsme chodili na těsnopis a to byla "stará škola", jak se říká. Takový profesor Hrbolek z filmu "Marečku, podejte mi pero". Věk bychom mu tehdy nehádali, myslelo mu to znamenitě, času měl hodně jako filmový Hrbolek a z ničeho nedělal vědu. Svým věkem získal nadhled a věděl, co je důležité. Vyučoval úplně jinak, mám dnes pocit, že daleko lépe, než jeho o generaci mladší kolegové. Hlavně  do toho dával "srdce", jak se říká. "Že ano, ja?" - to bylo pro něj charakteristické a je to jeden z učitelů, na které nejraději vzpomínám a občas  jsem mu na hrob dala svíčku. Jsem ráda, že jsem měla možnost ho poznat a tak trochu si ho porovnávám s panem Werichem. 

Představovat člověka, kterého zná snad každý, není jednoduché a těžko můžete být originální. Bylo o něm napsáno množství článků i vzpomínek a k jeho narozeninám chci přidat vzpomínku vlastní, byť neumělou. A když je někdo legendou, jako pan Werich, nemůžete litovat stráveného času nad tímto slohovým cvičením a nehledíte na délku textu. Možná by mě s tím pan Werich poslal do někam, protože on pro slovo nechodil daleko a neměl rád výročí, říkal, že „jubileum je vůl“. 😎 No, neměl pravdu? 

V myšlenkách se musím vrátit do dětství. V dobách, kdy naši koupili televizi, se koukalo vlastně na všechno. A když tam byla Uspořená libra s p. Werichem, s pány Brodským a Sovákem, také s Janou Werichovou a S. Zázvorkovou, tak na to si pamatuji dodnes. Je zajímavé, že různých pořadů jste v té době viděli mnoho, ale pamatuji si Večerníčka a tohle. 

V "libře" jde o to, že podnapilí Sam a Jerry přijdou na poštu a chtějí vybrat jednu libru, aby měli na panáka. Do toho přijde paní Zázvorková s dopisem a opakovaně se dotazuje, zda dopis zaslaný v 19:59 téhož dne dojde do Tararingapatamu v Burmě. A tato partička rozehraje příběh... Asi to mělo úspěch i proto, že režiséry byli pánové Ján Roháč a Vladimír Svitáček. Vnímala jsem, jak všichni ztichli - i moji prarodiče se dívali, nikdo nerušil hovorem a já viděla, jak na obrazovce visí očima. Nějak jsem vytušila, že Werich je herec, kterého chtějí vidět a který je respektován. Tehdy jsem vůbec nevěděla (taky odkud, že?), že je to podle divadelní hry irského dramatika Seána O'Caseyho a že to přeložila Jana Werichová. Nevím, jestli se dnes o podobných tématech baví rodiče s dětmi, ale táta mi nejednou vyprávěl o Osvobozeném divadle, vzpomínal i na pana Voskovce, na jejich pobyt v Americe a bylo znát, že to je něco, co chce vyzvednout a mně vštípit do paměti - což se povedlo. 😉

 

Z filmu Uspořená libra.

Pan Werich se stal autoritou a vždy byli kolem něho další herci, vzhlíželi k němu asi tak jako my na gymplu k "Hrbolkovi". A čekalo se, co řekne. V televizi vznikl celý seriál z toho, co na dané téma řekne pan Werich. Hlavně v dobách vyhrocených, na to měl kliku, jmenovalo se to "Co tomu říkáte, pane Werich" a ptal se ho v roce 1968 v ČST Vladimír Škutina. Můžete si to poslechnout ZDE. Je tam devět dílů.

Pan Werich byl mistr slova a uměl s češtinou zacházet jako málokdo (později to uměl p. Luděk Nekuda). V tomto pořadu bylo kolikrát slyšet i to, co slyšet být nemělo a to zcela veřejně, mnohé se snažil umně zaobalit, protože vyjádřit se naplno, to prostě nešlo.  Mělo to výhodu, že moderátor nemusel říci svůj názor, nechali mluvit p. Wericha a od autority, která prošla Osvobozeným divadlem, to bylo přijímáno. 

 

  

Co tomu říkáte, pane Werich?

Známé jsou  jeho citáty a mnohé mezi lidmi zdomácněly tak, že začaly být používány v běžném hovoru nebo v zaměstnání a někdo možná ani nevěděl, kdo je jejich autorem. Určitě alespoň některý znáte:

"Dej blbci funkci a vymyslí lejstro."

"Jestliže se člověk hádá s blbcem víc jak půl minuty, hádají se už dva blbci."

"Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada sice vaše problémy nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí zato si ji užít."

Později už těch pořadů v televizi ubývalo, panu Werichovi také přibývaly neduhy spojené s věkem, ale bývala natočena i setkání s herci, kteří byli v blízkosti pana Wericha. Z jejich chování bylo znát, jak ho respektují - všemu, co řekl, se smáli a nikdo mu neskákal do řeči. Tady jsem kolikrát měla pocit, že jsou v jakémsi podřízeném postavení a přemýšlela jsem, proč tomu tak je, jestli jim jde třeba o získání role. Měli být ale za co vděčni. S p. Voskovcem jako ředitelé dbali na to, aby se herci měli možnost aspoň najíst, takže v jisté době byla v prostorách divadla k dispozici šunka, kterou oni kupovali, a kus chleba. Jejich soubor byl převážně generační, tvořili jej například pánové Bohuš Záhorský, Miloš Nedbal, František Filipovský, Václav Trégl, který začínal jako osvětlovač a pak se teprve stal hercem. 

 

Hodně se vždy vzpomínalo na návštěvy herců u Werichů ve vile a myslím, že i kdyby měl někdo z nich cokoliv soukromého, vždy to odložil, aby tam mohl přijít třeba na Štědrý den na šneky. To byla tradice. Na mne to působilo tak, že ti "návštěvníci" ukázali, že patří k vyvoleným, kterým bylo dopřáno "ohřát se na sluníčku". K těm patřila paní Jaroslava Adamová, kterou vzal do "svého" divadla Jan Werich. Stala se pak jeho dobrou „katastrofální přítelkyní“, protože mu byla nablízku v dobách nepohody. Společný herecký koncert pak představili ve filmu Kočár nejsvětější svátosti. Dokonce se říkalo, že  ona "tajně" milovala jeho, on miloval ji, no, kdoví, jak to mezi sebou měli, mám důvod si myslet, že to byl typ ženy, který přitahoval dnešního oslavence. Je možné, že tuto herečku už mnozí neznají, tak vkládám její foto: 

 

Pro připomenutí, paní Adamová v dabingu propůjčila hlas Sophii Lorenové, tyto filmy určitě znáte a pokud ne, tak propůjčila odměřený hlas maceše ve Třech oříšcích pro Popelku. Za celoživotní dílo získala Cenu Thálie.

Tato herečka měla noblesní vystupování, vždy nalíčená, nebyla to žádná "puťka domácí" s receptem na bábovku v ruce, a tu si p. Werich bral i na besedy. Třeba to byla jeho Múza. Měla sebejisté vystupování, vlasy vždy nabarvené narezavo, často s cigaretkou. Nedivím se, že pana Wericha přitahovala a prý mu dovedla číst z očí. Myslím, že ona věděla i to, co p. Werich neříkal své Zdeničce. 😎 Na diváka mohla působit jako poněkud drsná a dost nepříjemná. Až později jsem pochopila, že to je lepší, než ty "sladké typy". Ty vlastně ani já v reálném životě moc nemusím. Třeba si říkáte, "píše o Werichovi a proč tu dává i Adamovou?", ale ona do mé soukromé vzpomínky na pana Wericha prostě patří!

Dalším byl pan Miroslav Horníček, který po emigraci pana Voskovce tvořil dvojici s p. Werichem. Já jsem pana Voskovce tady nezažila, ale nějak jsem měla pocit, že už to není ono. Tedy můj názor nemusí být správný, ale to jako když z dvojice Šimek+Grossmann ten druhý odešel a další "náhražky" už také byly jiné.

Nemohu vynechat některé další citáty Jana Wericha:

Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl.

Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.

Jsi-li blbej, nepij, projeví se to.

Kde blb, tam nebezpečno.

Ono je lepší mluvit s chytrým člověkem o něčem hloupém než s hlupákem o něčem chytrém.

Když jsem zmínila Werichovu dceru Janu, vždy jsem byla na ni rodiči upozorněna, ale vlastně o ní nic nevěděli. Myslím, že tak jako jiné herecké děti, i ona na "to" nakonec doplatila. Za Werichova života se o ní moc nepsalo a možná si to ani nepřál. Jeho naděje, které do ní vkládal, že jeho dítě musí být také hercem a velmi dobrým, se nenaplnily. Pro mne nápadné bylo, že o Janě se nemluvilo. Víte, jak to je, když dotyčný odejde na věčnost, po čase už se veřejně píše, že jejich vztah byl od začátku komplikovaný. Dcera Jana (Werichová - Kvapilová) se na herectví moc necítila, ale její otec trval na svém. Asi to měli oba těžké a tak musela kráčet v jeho stopách. Kromě role v Uspořené libře se nijak více neprosadila. Nemusím tomu rozumět, ale i mně bylo jasné, že do "Wericha" má daleko. Byla přesvědčená o tom, že nemá talent, což prý její herečtí kolegové potvrdili. Zájem o herectví dospívající slečna nejevila, ale na tatínkův nátlak se nakonec přihlásila na DAMU a samozřejmě byla přijata. Studium úspěšně dokončila a v divadlech o ni byl zájem, jméno Werichová mělo přitáhnout diváky. Jana ale všechny převezla, když začala vystupovat pod uměleckým jménem Hálová. Docela si dovedu představit, že tohle muselo otce Wericha dost ranit. To je pro mne vysvětlení, proč ji pak neznali rodiče ani já.

Je známo, že za války jim spolu s Voskovcem hrozilo zatčení, možná koncentrák. Po návratu z Ameriky po válce se Jana zhroutila. Ve Státech byla spokojená, takže považovala za velké příkoří, že ji otec donutil odjet. Nedočetla jsem se, jestli tam našla přátele nebo nějak zapustila kořeny. Byla to pro ni šance "trhnout se od rodiny". 🙆 

Tatínek prý své dceři také odháněl nápadníky. „Nesnesl ani vteřinu, aby středem pozornosti, hlavně jeho dcery, byl někdo jiný než on sám,“ říkával hercův bývalý kolega Jiří Sehnal.  Po třicítce se Jana provdala za herce Jiřího Kvapila. Do manželství se narodila dcera Zdenka, které nikdo neřekl jinak než Fanča. Svazek však dlouho nevydržel a Jana v tu dobu začíná sahat po sklence alkoholu. Vzdala se kariéry a starala se o staré a nemocné rodiče. Tatínkovi před jeho 75. narozeninami slíbila, že půjde na protialkoholní léčbu, ale zemřela na rakovinu ve věku 45 let. Za půl roku po svém otci.

 

Werichovi

To, že je někdo slavný a stane se legendou, není zárukou, že tento člověk prožil šťastný a bezstarostný život. U pana Wericha to opravdu platí a dovolím si napsat, že ani doma to nebylo tak harmonické, proto kolikrát odcházel z domova za kolegy herci nebo naopak herce zval k sobě domů - na Kampu. Pro nás je nejdůležitější, že do dějin divadla a herectví se zapsal nesmazatelně, jako málokdo a tak mu dnes zapálím

 

V šumavských Velharticích si už za dob první republiky vyhlédl krásné údolí Na šlajfu, kde si v roce 1938 nechal podle návrhu výtvarníka Jiřího Trnky postavit chatu. Na chatě Jan Werich strávil i poslední dny svého života. 

 

S Voskovcem mají od roku 1990 společný hrob. Až po listopadu 1989 byla na Olšanech po boku Jana Wericha a jeho rodiny uložena urna s Voskovcovým popelem. Zřídit společné místo posledního odpočinku "vymysleli" kolegové z Divadla ABC Jaroslava Adamová, Stella Zázvorková a Miroslav Horníček. Písmena jmen Voskovec a Werich jsou symbolicky tvarována do úsměvů obou klaunů.

 

Hrob je nyní udržován Nadací Život umělce. (foto internet)

zdroj: ceskatelevize.cz, wikiquote.org, lifee.cz, novinky.cz