Milostné legendy: Napoleon a Walewská - 2. Perský šál

 

Pokračování navazuje na Diadém. 

Napoleon poslal Walewské diadém, ale ona si ho na setkání nevzala. Aby se vyhnula skandálu, položila Marie svou ruku právě tam, kam si přál císař ve svém dopise: směrem  k srdci. Napoleon pochopil a mírně se pousmál. Měl rád náznaky a znamení. Jen milující ocení smysl němé a tajné řeči znaků, jíž se dorozumívají dva jedinci, kteří s ohledem na společnost a na rozdílné postavení nemohou spolu mluvit přímo. Muž, jenž rozkazoval miliónům a vládl říším, vyjadřoval se stejnou řečí jako nepatrná "kastelánka" ze vsi Walewice. Byla to řeč lásky. 

Císař Bonaparte a Walewská byli od té chvíle spojeni rafinovanou řečí náznaků, která patří k nejpůvabnějším hrám zamilovaných. Po němém dorozumění mezi císařem a hraběnkou Walewskou došlo k tomu, k čemu dojít muselo: ke vzniku prudké a vášnivé lásky. Napoleon na své válečné cestě nestrpěl žádnou nedobytnou pevnost, svou náruživostí zaujal i dosud váhající Walewskou. Když odmítala nabídky císařovy, maršálek Duroc jí šeptal: "On vás tak vášnivě miluje!", zatímco kníže Poniatowski a jiní polští velmožové, ale i sestřenice a přátelé jen vzdychali: "Ubohé Polsko! Nešťastná vlast!"

K usedlosti pana komořího přijížděl jeden kočár za druhým, dovážel současně květiny a dopisy. Zdálo se, že všemocný císařský majestát leží u nohou krásné "kastelánky". Polská vlastenka konečně neodolala vábivým nabídkám, láska mocnářova měla být předzvěstí k vykoupení vlasti z otroctví. Konečně se setkali o samotě. Císař Marii oslnil svou otevřeností a upřímností. Nebylo v něm nic z oné strojené a napomádované rafinovanosti, kterou poznala ve svém okolí. Omluvil také nutnost utajování jejich vztahu: "Pochop, že musím plnit povinnosti vyplývající z mého postavení. Sám jsem si je vydobyl, nic jsem nezískal zadarmo, v kolébce, jako ti zteřelí evropští monarchové. Nyní mám tu čest velet statisícovým armádám a určovat osud národů. Byl jsem pouhým žaludem, Marie, a stal jsem se dubem. Pozorují mě z dálky i zblízka. Musím hrát úlohu, která často vyplývá ne z mé povahy, ale z mého postavení. Rozumíš mi? Pro tebe ale budu vždy tím obyčejným a prostým žaludem, jen pro tebe jedinou. Jak si mám počínat, když mne všichni pozorují a já ti chci říci jen jediné - že tě miluji!"

Oblouzená Marie podlehla. Stala se Napoleonovou milenkou, ale i spojenkyní. Cítila účast na jeho plánech a záměrech: vojevůdce a samotář, který v bezesných nocích zapichoval špendlíky do obrovské mapy světa, vladař, který kolem sebe viděl jen pikle a intriky ziskuchtivých bankéřů a ctižádostivých maršálů, tento ctižádostivec se kouzlem lásky otevřel i sám sobě. Tak jej zaujala láskyplná důvěřivost mladičké polské ženy - Marie Walewské. 

Napoleon I. Bonaparte (15. srpna 1769 Ajaccio – 5. května 1821 Svatá Helena) byl francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804–1814 a poté sto dní na přelomu jara a léta 1815. Obraz: Jacques-Louis David: Napoleon I. ve své pracovně v Tuilerijském paláci

Napoleon byl však i pověrčivý. Uvěřil, že mu právě tato láska přinese štěstí, zvrátí kolo neblahých událostí, jež ho čekají a jež souvisely s jeho dobrodružnými plány. Šílenou hru o panství ve světě vzala tato citově založená žena za svou. Přijala všechny jeho podmínky, poddala se mu beze zbytku. Ženský instinkt jí napovídal, že jde o něco velikého. Jeho výbušnou energií byla jakoby očarována. Později o něm napsala: "Četl v mé duši, vyplňovala ji čistá láska k vlasti bez jakékoliv postranní myšlenky. Prosila jsem ho o naději a dostávalo se mi úlevy."

Bystrý, snad geniální psycholog vystihl, na jakou strunu musí hrát. Nelichotil. Nesnažil se jí zavděčit. Promlouval k ní s jasnozřivou otevřeností, až bezohledně: "Vím, že můžeš být beze mne. Nemiluješ mě, Marie, ale svou vlast. Jsi příliš upřímná, než aby ses uměla přetvařovat. Odjedu, protože musím, za armádou. Chceš mě zbavit těch několika okamžiků štěstí, jež s tebou prožívám? Nemohu ho mít jinak, než s tebou, tvým prostřednictvím."

Polská Johanka z Arcu se do svého poslání vžila. Také ona byla k císaři upřímná. Oddala se mu cele bez záruk a nároků na výkupné. Stala se světicí lásky. Byla tím vtažena do pekelné hry, která z ní učinila bezmocného vazala vyšších záměrů a cílů světové politiky. Císař utrpěl ve Východním Prusku nezdar. Potřeboval oddech, on i armáda. Nemohl riskovat válku kvůli Polsku. Maršálek Duroc Marii důtklivě připomínal: "Trpělivost - a dosáhnete cíle. Přísahám vám, že osvobození vaší vlasti má Napoleon stále na mysli."

Géraud Duroc byl francouzský generál a diplomat, od r. 1804  vrchní dvorní maršálek – neplést si tento úřad s vojenskou hodností maršála. Dále působil jako Napoleonův pobočník a byl známý jako jeden z jeho nejbližších a nejvěrnějších přátel.

Napoleon obsadil pro svůj hlavní stan zámek Finckenstein a tajně sem pozval Walewskou. 

Finckenstein (1931)

Oba prožili předjaří, milovali se a hleděli spolu na hořící polena v mohutném krbu zámku. Napoleon vnášel do jejich vztahu neklid a jižní temperament. Marie pak slovanskou něžnost a zádumčivost. Srdce malého kaprála, jak se mu říkalo v začátcích jeho kariéry, bylo rozpolceno: "Ona je anděl... má duši stejně krásnou jako rysy tváře," líčil Marii v listu bratrovi Lucienovi. "Miluji jen a jen svou malou Josefínku, hodnou a rozmarnou..." Těmito slovy zase uklidňoval císařovnu. (Mezitím přemýšlí o tom, zda by nebylo možno dosáhnout mír s Ruskem politickým sňatkem s velkokněžnou z carského rodu.)

Z kouzelného hnízdečka lásky Napoleon náhle uprchl - naléhavé státní zájmy. Marie chápe, že i na tom závisí budoucnost Polska. Pro útěchu si odstřihla kus purpurové látky z císařova lože a kolem krku uvázala perský šál, který jí císař věnoval. Považovala to za velké vítězství, drahocenný dar byl původně určen pro císařovnu Josefínu. Omyl. Perský šál, původně určený císařovně Josefíně, ve skutečnosti předznamenával její budoucí porážky. 

 

Maria Walewská

zdroj: Radko Pytlík, Wikipedie