Dnes si připomínáme výročí úmrtí panovnice, kterou jsem na blogu několikrát představila. Seriál o jejím životě jsme mohli sledovat v televizi. Ano, 29. listopadu 1780 zemřela ve věku 63 let Marie Terezie, je pohřbena v Císařské hrobce ve Vídni, kterou jsem měla možnost navštívit.
Hrobka císařovny Marie Terezie a jejího manžela Františka I. Štěpána. Hrobku vytvořil sochař Balthasar Ferdinand Moll na přání císařovny ještě za jejího života.
Proč Olomoučané milovali svoji "matičku" Marii Terezii? Jak se dostaly do znaku její inicály? Připadá vám to divné? Má to však své důvody, i když Olomouc měla původně za patronku svatou Pavlínu. Ale po pořádku.
Každé sídlo v naší zemi mívalo už od dávných časů středověku svého svatého patrona, k němuž v náboženských obřadech obyvatelé vzhlíželi s prosbami o ochranu před válkami, požáry, nemocemi, neúrodou a jinými pohromami považovanými za Boží trest. Patronu, jenž se měl u Boha přimlouvat za zmírnění seslaného neštěstí, býval zpravidla zasvěcen místní kostel.
Platilo to tak i v Olomouci, zde pouze s tou výjimkou, že se vzývaným patronem nestal třeba svatý Mořic, jemuž lidé už zasvětili hlavní městský chrám, nebo svatý Václav, patron hlavní svatyně celé olomoucké diecéze.
Olomoučané si za nejváženějšího přímluvce na nebesích vybrali svatou Pavlínu - ta totiž zastavila mor.
Malou část kosterních pozůstatků této světice - mladé dívky umučené v Římě tři sta let po Kristu pro křesťanskou víru, získali pro svůj kostel (dnes u Marie Sněžné) olomoučtí jezuité v roce 1622, o rok později svaté Pavlíně připsali zásluhu o zastavení morové epidemie a shodli se s městskou radou, že Olomouci tím přímo Boží vůle přiřkla mocnou orodovnici a ochránkyni. Zanícení pro tuto světici však nepřežilo celé 18. století. Přispělo k tomu nepochybně zrušení jezuitského řádu (1773) a také pozdější nařízení císaře Josefa II., možná i jiné důvody.
V Olomouci se začalo postupně na svatou Pavlínu zapomínat. Oslavy městské patronky bývaly barokně ponuré a vyžadovaly přísné obřady, po kterých se asi Olomoučanům moc nestýskalo. V Olomouci si prostě lidé se svou patronkou mnoho legrace neužili.
Snad ještě v čase sv. Pavlíny začínala zářit u všech vrstev obyvatel města jiná světice: panovnice Marie Terezie. Nazývali ji císařovnou, i když císařem byl její manžel František Štěpán z rodu Lotrinského (od roku 1765 pak její syn Josef II.). Ale byla, kromě jiných titulů, také ovšem markraběnkou Moravskou.
Tedy i bez císařské koruny byla v letech svého panování 1740 –1780 nejvyšší státní představitelkou i pro obyvatele královského hlavního města Olomouce.
Její nesmírná popularita však v Olomouci nepramenila (pouze) z tohoto vysokého společenského postavení.
Svou Mütterchen-matičku Marii Terezii však Olomoučané milovali proto, že se s ní „osobně“ znali. Při dvou jejích návštěvách si na ni mohli takřka sáhnout.
Mluvila k nim v jejich (německé) řeči, což v 18. století ještě nebylo běžné, viděli ji jako matku mnoha dětí a tušili, že má mnoho stejných starostí jako oni sami. Nebyla tedy žádnou chimérou, ale ženou z masa a kostí. Byla prostě jejich.
Do Olomouce přivedl Marii Terezii především její mimořádný zájem o armádu. Byl to zájem vynucený okolnostmi a potřebami z několika stran vojensky ohrožované říše.
Manžel ji doprovázel na cestách po monarchii, mimo jiné i za obou návštěv hanácké metropole.
Poprvé se Marie Terezie s manželem zastavila v Olomouci na tři dny, od 17. do 20. června 1748.
Asi se zajímala, jak se plní její šest let staré nařízení o přestavbě města na velkou moderní pevnost, jenže v létě roku 1748 mohly být k vidění jen rozsáhlé zemní práce; se stavbami pevnostních valů s bastiony se teprve začínalo. (O tom bude samostatný článek).
Ale i tak byl zájem panovnice věnován především vojenským záležitostem.
Císařskému páru se dostalo nejvyšších vojenských poct v táboře u Olšan a další den v polích u Chválkovic.
Nadšené uvítání však své královně připravili také obyvatelé Olomouce, když kočár – s císařem vpravo a Marií Terezií vlevo – projížděl od Kateřinské brány městem.
Rádi se však přidali i venkované: již před vjezdem do města na Nových Sadech, později v Pavlovičkách, Chválkovicích i jinde. Hanáci z Olšan provázeli s hudbou na čtyřech selských vozech průvod vzácných hostí ze své obce celým městem až na Klášterní Hradisko, kde hosté našli dočasný domov.
Tam byli 18. června večer přítomni také představení hanácké opery, kterou na počest císařského páru složil cisterciácký mnich z Velehradu Alanus.
Marii Terezii s manželem a dalšími vysokými činiteli přivítali o den později také premonstráti z Hradiska spolu s davy věřících na Svatém Kopečku, kam si hosté odskočili při návštěvě ruského ležení u Chválkovic.
A proč Terezská brána?
To už souvisí s druhou návštěvou milované královny-císařovny. Došlo k ní po šesti letech za její delší okružní cesty rakouskými zeměmi, Čechami a Moravou 9. září 1754.
Zase se schylovalo k válce, kterou pak proti Rakousku po sedm let vedl Friedrich II., a Marii Terezii zajímalo, jak je její říše na ni připravena. Ach, ti Prusové...
V Olomouci si tedy mohla jistě s uspokojením prohlédnout již dokončenou mocnou pevnost, do které vjela novou branou vystavěnou po způsobu triumfálních oblouků známých už z dávných časů Říše římské.
To je ona a od té doby se bráně říká „Terezská“, stejně jak byla nazvána ulice vedoucí odtud k radnici, dnešní Pavelčákova.
Marie Terezie se zúčastnila také slavnostního vysvěcení právě dokončené olomoucké pýchy – Sloupu Nejsvětější trojice – o čemž do dnešních dnů podává svědectví mramorová pamětní deska nad vchodem do vnitřní kapličky.
Také jeptiška, která ve Sloupu dělá průvodkyni, tuto návštěvu vždy připomíná.
Že byla Marie Terezie se svým manželem i tentokrát v Olomouci uvítána s nesmírným nadšením, není třeba pochybovat. Dokonce se dá věřit, že se její popularita znovu zvýšila.
Ale daleko vyšší hodnoty dosáhla ještě později, ač už její cesty do Olomouce nikdy nevedly. Když jí 4. července 1758 rychlé poselstvo ve Vídni sdělilo, že se před dvěma dny pevnost Olomouc ubránila pruskému vetřelci, neznala její radost mezí.
Na místě povýšila všechny své statečné generály, šestnáct členů městské rady olomoucké povýšila na šlechtice a věrnému městu zvláštním privilegiem polepšila na věčné časy jeho znak štítkem s iniciálami F.M.T. (Franciscus - Maria Theresia) na prsou tradiční šachované orlice.
Sluneční hodiny se znakem vytvořil akad. malíř Radomír Surma
Rozhodla také uhradit měšťanům více než 25 tisíc zlatých za škody způsobené nepřátelským obléháním a zvláštním ustanovením nařídila vyplácet Olomoučanům ze státní pokladny 800 zlatých při každoročních oslavách se střeleckým zápolením měšťanského ozbrojeného sboru vždy první neděli po 2. červenci.
Olomoučané tuto přízeň spláceli nejen názvem ulice (později i náměstí před Terezskou bránou), ale také třeba portrétem, který Jan Kryštof Handke vytvořil již v roce 1747 na nejčestnějším místě proslulého radničního orloje. Jenže republika Marii Terezii vymazala.
Památka na Marii Terezii byla živější mezi těmi, co mluvili německy, počítaje v to především čistě německé obecní zastupitelstvo.
V roce 1918 zvítězil český živel, snaha odčinit „národní pokoření pod třistaletou vládou Habsburků“ postihla i dávný kult Marie Terezie.
Město používalo už od 13. století ve svém znaku i na pečetích moravské šachované orlice. Po roce 1558
se začínají objevovat v rozích majuskulní písmena SPQO, což znamená „Senatus PopulusQue Olomucensis“ (senát a lid olomoucký). V roce 1758 znak polepšila císařovna Marie Terezie přidáním babenberského štítku na prsa orlice, který byl na památku neúspěšného obléhání Prusy ovinut zlatým řetězem a na kterém bylo uvedeno FMT (iniciály císařů Františka I. a Marie Terezie). Po roce 1918 byly tyto iniciály odstraněny a roku 1934 k úplnému návratu k prosté šachované orlici. Roku 1993 se písmena SPQO vrátila. Současný znak:
Terezská ulice dostala název Havlíčkova.
A „císařské hody“ o první červencové neděli se slavily naposled, už když vypukla I. světová válka. Na památku zůstala v Olomouci jen Terezská brána.
Zdroj: olomoucky.denik, Wikipedie, internet
Moc hezky napsaný článek Hani. Na seriál se koukáme. je to velice zajímavé. Je pravda, že se po založení státu mnoho znaků změnilo a časem se upravovalo podle toho, kdo vládl. Je to běh dějin. Zajímavý, ale děje se to pořád. Kdo vládne, ten si vše upraví po svém. Proto je dobré takovouto historii psát a připomínat. Přeji Ti krásný adventní čas Hani. Já se teď asi tak často na počítač nedostanu a tak se opatruj. Krásný den.
OdpovědětVymazatDěkuji, Jaruš, za pochvalu článku. Je to jistě dobře, že podobné seriály nebo filmy dávají v TV, byli jsme hodně dlouho součástí Rak-Uh. ať se nám to líbí nebo ne, takže do jisté míry to byly naše dějiny. Jsem ráda, že jsem mohla navštívit tu hrobku Habsburků, to jsou věci, které mě zajímají.
VymazatK té úpravě dějin, o které píšeš, dám jednu hlavní zásadu: Dějiny píše vítěz.
Já tomu rozumím, asi máš hodně předvánočních příprav, já jsem to omezila na minimum a tak na PC jsem normálně. Přeji, abys to zvládla a hlavně nebyla pak moc unavená. ☺
Hanko, hodně zajímavý článek, ráda jsem se poučila. Momentálně sleduji opakování Marie Terezie v televizi a jsem moc zvědavá na nově natočené díly. Měj se hezky, zdravím 🙂
OdpovědětVymazatDěkuji, Evi, že Tě ten článek zaujal, já ta data nosím v hlavě a bylo mi jasné, že výročí Marie Terezie tady připomenu. Je dobře, že se na nové díly budeš dívat, jsem zvědavá, jak to podají.
VymazatDěkuji a zdravím do Prahy. ☺
Tak to jsem vůbec nevěděla, opět díky za rozšíření obrozů😊
OdpovědětVymazatTak to děkuji, Olomouc bylo vlastně vojenské město, návštěvník ještě dnes může vidět zbytky toho opevnění a je tam dokonce muzeum vojenské pevnosti. Budu o tom ještě později mít článek. Také si své obzory stále rozšiřuji. ☺
VymazatRáda jsem si přečetla tvé řádky, Hani. Přemýšlím, proč když máme Vídeň celkem prochozenou, v hrobce vlastně i naší panovnice jsme nebyli...Chtěli jsem jet do Vídně v těchto dnech - no smůla. Někdy příště...
OdpovědětVymazatMěj příjemný den, Helena
Helenko, těch důvodů může být více. Tehdy, když jsem tam byla na návštěvě města, většina lidí z autobusu, protože tady se pořádají výjezdy s cestovkou, běhala po obchodech a "každý" něco sháněl. Kdybych tehdy někomu řekla, pojď do hrobky, tak si možná bude ťukat na čelo, ale pro mne jsou i tato místa zajímavá a důležitá. Někdy o tom napíši na blogu. Máš pravdu, je to i naše panovnice. V těchto dnech zase budou vánoční trhy, i když kdoví, jak to bude omezené. Však se tam ještě dostanete.
VymazatDěkuji a přeji úspěšný den. ☺
Hani,krásné čtení.Marie Terezie mně přirostla k srdci díky seriálu,který se mi moc líbil.Opakují ho,ale už nesleduji.Jedu teď v četbě.
OdpovědětVymazatHani,měj hezký den
Jituš, jsem velmi ráda, že jsem Ti tímto článkem kápla do noty. Seriál tu panovnici asi dost zpopularizoval. Je zima, to se s knížkou výborně tráví čas, také se chystám po delší pauze kvůli zraku.
VymazatDěkuji a přeji také hezký den. ☺
Zajímavé nahlédnutí do historie.
OdpovědětVymazatDěkuji, Jiříku, historie mám na blogu docela hodně a myslím, že bychom ji měli poznávat. ☺
VymazatSeriál jsem v televizi také sledovala a těším se na uvedení pokračování.Jinak jsem na tom stejně při cestách a výletech, obchody vynechám, spíš mě zajímá příroda a historie.
OdpovědětVymazatMarti, myslím, že na ten televizní seriál se dívá dost hodně diváků a je to dobře, historii se dovídají zase jinak. Já při cestách nic nesháním a nevozím, ale mám zkušenost, že dost lidí ze zájezdů bylo nakupováním přímo posedlí, spíše posedlé.
VymazatDěkuji a přeji hezký měsíc prosinec, poslední v tomto roce. ☺