Dnes je 6. března a zároveň výroční den bitvy, která se zapsala do dějin. Bohužel, co lidská paměť sahá, je plná bitev a válek. Ať chceme nebo ne, provázejí lidstvo od pravěku, tehdy s kyjem bránili své území. Lidská paměť pracuje tak, že zapomínáme... Je tomu přesně 378 let, ale přece ti vojáci byli mladí a plni síly, každý měl nějakou rodinu.
Pro odpověď, kde je Jankov, musíme na pomezí středních a jižních Čech, kde se 6. března 1645, v území mezi obcemi Jankov, Ratměřice, Nosákov a Odlochovice, odehrála významná bitva mezi vojáky císařské a švédské armády. Že vám to nic neříká? Já vím, je to tak dávno. Jak uvádějí prameny, právě tam proběhla "krvavá řež", no jak by ne, když za ten jediný den na bojišti zůstalo přes šest tisíc lidí! A vesnice v okolí bitvy lehly popelem... Tam předpokládám další oběti. Tehdy u Jankova švédští protestanti porazili katolické vojsko císařských.
Bitvu na Bílé hoře zná každý a kdo má zájem, přečte si ZDE. Náš děj se odehrává roce 1645, kdy celoevropský vojenský a náboženský konflikt, pojmenovaný později jako třicetiletá válka, vstoupil do své poslední fáze. V tomto roce se ke koalici proti habsburskému císaři připojila z iniciativy kardinála Richelieu Francie, jež se spojila se Švédskem. Válka se v tomto období vrátila také zpět do Čech, v nichž před více než 25 lety vlastně vypukla. Uvědomme si, co těch 25 let znamenalo pro válku: Spousta vojáků v době bitvy na Bílé hoře nebyla narozena! Takže možná už dříve padli otcové a nyní synové. Strašná představa. Dnes také uvidíme, jaká byla "životnost" vojáků v bitvě.
Píši o bitvě velmi důležité z hlediska vojenské taktiky, ke které došlo za deštivého a mrazivého dne 6. března 1645. U Jankova se strhla bitva mezi vojsky švédského maršála Lennarta Torstensona a císařské armády pod velením Melchiora Hatzfelda, hraběte z Gleichenu. Švédové v této bitvě zvítězili díky neobvyklému manévru, při němž kryti údolím obešli výhodně rozestavěnou císařskou armádu z boku a zaútočili na její křídlo.
Na snímcích švédský taktik Lennart Torstenson a maršálek Melchior Hatzfeld:
Bitvě předcházela mírová jednání, která byla v roce 1644 zahájena v porýnsko-vestfálském Münsteru a dolnosaském Osnabrücku. Švédské království se v nich snažilo získat před konečným uzavřením míru co nejvíc výhod.
Proto koncem ledna 1645 vstoupila švédská armáda, vedená Torstensonem, opět do českých zemí. Švédský velitel měl v úmyslu připojit se k vojskům uherského šlechtice a sedmihradského knížete Jiřího Rákocziho a přímo ohrozit Vídeň, což by mu poskytlo velice výhodnou vyjednávací pozici.
Počátkem února 1645 dorazila Torstensonova armáda do Kadaně a začala postupovat přes západní Čechy směrem do vnitrozemí. Její tažení ale komplikovalo počasí a fakt, že ostatní švédští spojenci (zejména Francie) dali přednost stažení se do zimovišť. Tím uvolnily některé císařské jednotky, které na ně byly navázány, a habsburskému císaři Ferdinandu III. se tak podařilo shromáždit dost vojenské síly na to, aby proti Švédům postavil armádu, posílenou o bavorské oddíly generála Jana z Werthu a z Maďarska narychlo odvelené jednotky maršála Johanna Götze.
Dosavadního velitele císařských Matyáše Gallase nahradil v čele armády maršál Melchior z Hatzfeldu. Ten byl sice o poznání lepším vojevůdcem než Gallas, ale jak se mělo brzy ukázat, na zkušeného Torstensona to přesto nestačilo.
Obě vojska se poprvé střetla 26. února 1645 u Horažďovic, kde je však od sebe dělil tok řeky Otavy. Žádná ze stran nechtěla riskovat náročný přechod říčního proudu, při němž ji mohl ohrozit její soupeř.
Švédská armáda se proto postupovala dál k východu. Dne 2. března se jí podařilo přebrodit úspěšně Vltavu nedaleko hradu Orlík a pokračovala dál severovýchodním směrem.
Císařští však rychlým pochodem Švédy předběhli a zaujali obranné postavení v kopcích nedaleko obce Jankov, přibližně na půl cesty mezi Voticemi a Louňovicemi pod Blaníkem.
Hatzfeld měl v plánu přehradit tu Torstensonovi cestu a zabránit jim v dalším postupu na Moravu. Švédský maršál ale neměl v úmyslu nechat se zastavit. Tady se schylovalo k hlavnímu dramatu.
Bitva se rozpoutala v ranních hodinách 6. března 1645. Habsburská vojska měla sice výhodu předem zaujatého postavení, pro švédského maršála však hrálo něco jiného - pozoruhodná "bravura" ve využívání terénu, obdobná té, s jakou rozhodoval svá střetnutí Jan Žižka.
Průzkumu terénu věnoval Torstenson předchozí den a rozhodl se na jeho základě nejít do čelního střetu bojových linií obou vojsk, jak bylo v té době obvyklé, ale obejít krytý údolím císařskou armádu z boku přes zamrzlé rybníky a zaútočit na její levé křídlo.
Když se velitel levého křídla císařských maršál Götz ocitl pod zcela nečekanou nepřátelskou palbou, zazmatkoval a nařídil protiútok jezdecké kavalerie. Švédové však už mezitím stačili rozestavit dělostřelectvo a spustili proti císařským dragounům, natlačeným do úžlabiny mezi hustě zalesněným vrchem a rybníkem, děsivou kanonádu.
Devět Götzových dragounských jednotek se nedokázalo stáhnout, beznadějně uvízlo v těžko přístupné rokli a dělostřelba je nemilosrdně decimovala. Podobně se vedlo i císařské pěchotě, poslané na pomoc. Následující švédský protiútok likvidaci Götzova křídla dokonal. Maršál sám padl v boji po boku svých vojáků.
Vzniklo z toho přirovnání „dopadl jako Kec u Jankova“, které bylo po uplynutí 130 let vystřídáno nyní známějším „dopadli jak sedláci u Chlumce“ stejného významu.
Bitvu mohl ještě změnit pokus o obchvat švédských oddílů císařskými jezdci z dosud nezasažených oddílů, kteří se pokusili objet bitevní pole a napadnout Švédy zezadu a z boku. Při tomto výpadu ale kavaleristé narazili na opuštěný a jen slabě chráněný švédský tábor, což bylo pokušení, jemuž nedokázali odolat. Zapomněli na pokračování v útoku, vrhli se na shromážděné vozy a začali krást a drancovat. Do jejich zajetí se dostala dokonce Torstensonova manželka Beata De la Gardie ve svém kočáře.
K přepadu švédského pravého a zadního voje tak ovšem vůbec nedošlo, a hrabivá chamtivost se měla kavaleristům už brzy vymstít. Jejich hladový útok proti táboru totiž poskytl švédským oddílům čas nadechnout se k protiútoku.
Torstenson osobně vedl jednotky, které obklíčily a zničily rabující oddíly a vysvobodily jeho choť z krátkého zajetí. Jeho další úder pak definitivně rozhodl bitvu ve švédský prospěch. Císařští prohráli partii, v níž měli zpočátku všechny trumfy v rukách. Není tedy divu, že habsburský vojevůdce kníže Raimund Montecuccoli později prohlásil: "Není možno zabývati se kořistěním, pokud nepřítel není úplně poražen!"
Za svou chybu zaplatila habsburská armáda opravdu krvavý účet. Ztratila téměř čtyři tisíce mužů včetně už zmíněného Götze a bezmála stejný počet vojáků Švédové zajali. Do zajetí se dostal i vrchní velitel maršál Hatzfeld a pět generálů. Německý generál hrabě Jan z Werthu se zachránil jen díky tomu, že i se zbytkem bavorských vojsk uprchl přes Tábor směrem k Bavorsku. Císaře Ferdinanda III., který v té době pobýval v Praze, donutily tyto události opustit město a rychle se přesunout do Rakouska.
Vítězství v bitvě u Jankova umožnilo Švédům pokračovat v tažení na Moravu. O tom jistě vědí obyvatelé Brna. Švédové postupně obsadili řadu měst (Jihlavu, Znojmo, Lomnici, Jindřichův Hradec), takže poslední překážku před cestou na Vídeň představovalo Brno. Tam konečně narazil švédský velitel na vojevůdce srovnatelných kvalit (francouzského velitele obrany města Jeana-Louise Raduita de Souches) a také na obrovské odhodlání Brňanů. Více než tříměsíční neúspěšné obléhání moravské metropole zabránilo dobyvačnému maršálovi tažení dokončit a snížilo důsledky bitvy u Jankova. Císař Ferdinand III. získal čas na rekonstruování svých oddílů a Vídeň uhájil.
Torstenson tak největšího triumfu nedosáhl a nakonec znechuceně rezignoval na funkci švédského generalissima. Jeho vítězství u Jankova však přesto císařské armádě způsobilo, že z porážky se nikdy plně nevzpamatovala a bojová iniciativa už zůstala ve švédských rukou.
V roce 1648 byl v Münsteru a Osnabrücku uzavřen tzv. Vestfálský mír, jenž ukončil válku. Třicetiletá válka se stala posledním celoevropským konfliktem, který se odvolával na náboženskou víru. Neodpustím si poznámku: víra a náboženství by měly lidi spojovat a vidíte, třicet let se válčilo a těch padlých se těžko dopočítali. Tak jim věnuji alespoň virtuální
Hani, krásně jsem si opět početla. 👍👍👍 Tohle je článek podle mého gusta.
OdpovědětVymazatMěj hezké dny.
Moc děkuji za pochvalu, Ali, vážím si toho. ☺ Takové články také ráda čtu i tvořím.
VymazatTaké měj příjemné dny.