Restaurátoři, smekám před vámi!

 

Na začátku připomenu, že je rozdíl mezi restaurátorem a restauratérem. A dost značný. Jistě, obě profese jsou potřebné a restauratér také není "k zahození", troufám si říct, že z hlediska plného žaludku je pro mnohé "užitečnější", než ta druhá profese. Ale stojí pevně na zemi a to restaurátor vždy nemá zaručeno. Stačí se projít větším městem a člověk zjistí, že restauratérů je více než restaurátorů. Berme to tak, že každá práce je užitečná pro společnost a neměli bychom se stydět někomu vyseknout poklonu. Dnes svůj pomyslný klobouk smekám před restaurátory. A pokud se vám některé fotografie z tohoto kostela zdají "přibarvené" nebo nějak upravené, vězte, že za tím stojí restaurátorské práce. 👏

Umělecká díla, historické památky a starožitnosti podléhají jednak působení času a přírodních vlivů, jednak lidským zásahům, které je chtěly neodborně opravit nebo zdokonalit. Činnost restaurátora začíná důkladným průzkumem díla, včetně rentgenového průzkumu obrazů, zjištěním jeho provenience a historie. Dílo se musí pečlivě dokumentovat a popsat ve stavu, v němž je restaurátor dostal. Dokumentace musí obsahovat konkrétně např.: informace o použitých materiálech, o stáří, druhu a míře poškození. Zároveň by mělo být uvedeno, co je příčinou poškození. Standardně se může jednat například o mechanické nebo chemické poškození. Na restaurátora se kladou velké a rozmanité požadavky,  restaurování tak vyžaduje různé kvalifikace, jak umělecké, tak technické. Musí mít výtvarné schopnosti, aby dokázal dílo obnovit a případně doplnit, dobré znalosti dějin umění,  uměleckých a řemeslných technik starých dob.

Abych byla konkrétní, připomenu nedávný článek o farním kostele sv. Michala v Olomouci. Pokud si ho návštěvník - turista přijde prohlédnout, možná ho ani nenapadne, proč to vypadá v interiéru tak "suprově". Já jsem si tam hned po vstupu všimla kostelních lavic a zcela spontánně jsem je začala fotit. V mnoha kostelech jsou většinou lavice omšelé, ale ve sv. Michalovi jsou to umělecká díla. A za tím stojí práce restaurátorů, což jsem připomněla už ve vzpomínaném článku.

 

Také není práce jako práce. Kostelní lavice se dají vystěhovat z kostela do dílny, tam se rozeberou a pak přichází na řadu rutinní práce třeba po třech stech letech používání. Jsou však v kostele "věci", které vyžadují zásah odborníků přímo na místě. A hezky vysoko, to není jako když malujete obývák ze štaflí. U sv. Michala se jedná o jeho nejvyšší vrcholek, tj. nejvyšší kupole kostela, která má oranžově tónovaná okna, což je vidět např. od vily Primavesi.

 

Strop farního kostela sv. Michala v Olomouci

Běžně jsou tato místa nedostupná, od podlahy jednoho z nejvýznamnějších olomouckých kostelů je dělí víc než čtyřicet metrů! V roce 2019 se do těchto míst, kde 120 let nikdo nebyl, dostali restaurátoři. Musím dodat, že kupole a ty malby také podle toho vypadaly, když tam přes sto let žádný zásah lidské ruky nebyl. Nejdříve bylo třeba v prostřední (nejvyšší) kupoli postavit obrovské spletité lešení a já dodám bezpečné, aby na něm mohli restaurátoři pracovat. 👍

Lešení v kostele mělo mnoho pater a dělníci ho tam montovali zhruba měsíc. Postavit něco takového je velice složitá věc, některé firmy si na takové lešení ani netroufly a zakázku rovnou odmítly. Myslím, že není běžné, aby člověk vystoupal skrz lešení do čtyřicetimetrové výšky, už to je obdivuhodné. 

 

To je výška 41 m od podlahy do prostřední kupole.

Pracovalo tam asi deset lidí, restaurátorem nástěnných maleb byl pan Filip Menzel. Všichni měli zajistit obnovu prostřední kupole. Sluncem prozářená kupole patří Duchu svatému.

Dohromady má svatomichalský kostel tři kupole, symbolicky tvoří svatou Trojici. Východní kupole připomíná Boha Otce, střední Ducha svatého a západní Boha Syna.

Dvěma nižším, téměř třicetimetrovým kupolím se restaurátoři věnovali už v předcházejících letech, teď byla cílem ta nejvyšší, zasvěcená Duchu svatému. Její přesnou výšku v roce 2006 určil laser, od podlahy ke špici takzvané lucerny s osmi oranžovými okny je to 41 metrů. Právě sem velice často směřují pohledy návštěvníků chrámu, ve zlatavém světle tu září zhruba 40 cm dlouhá holubice obklopená paprsky coby symbol Ducha svatého a lásky spojující Otce a Syna. Holubice je tam uchycena šroubem, šla snadno odmontovat a v restaurátorské dílně ji opravili. Ta oranžová lucerna není jen prosvětlená, ale zejména v horkých letních dnech pořádně vyhřátá!

Co restaurátoři při své práci používají? Základním nástrojem restaurátorů je vysavač, štětec a trpělivost.

Cestou nahoru byl zblízka vidět i obří erb na stěně kupole, jeho nositelem byl někdejší velitel olomoucké pevnosti Ludwig Georg Fuchs, svobodný pán z Kautenberku, který v roce 1676 významně přispěl na stavbu kostela. Bohatě zdobený znak zabírá dvě patra lešení, samotný erb obklopují obrovské halapartny, pušky, dělové hlavně i válečné bubny. Současně je na první pohled jasné, že tvůrci erbu nepočítali s tím, že si jej bude někdo prohlížet z bezprostřední blízkosti. Především liška, jež obecně na erbech symbolizuje chytrou radu či válečnou lest, je ztvárněna jen v hrubých obrysech.

Stěně naproti erbu dominuje několikametrový latinský nápis na paměť rozsáhlé opravy chrámu z let 1894 až 1898. Pod ním jsou pak dvířka, která vedou na ochoz, jenž obtáčí celou kupoli. Já znám pohled do těch míst z podlahy chrámu, při focení jsem musela zoomovat, ale  nahoru by mě nikdo nedostal. Nejvýše jsem byla asi na Eiffelovce, ale jinak výšky dobře nesnáším. Měla jsem možnost stát na podobném lešení při opravě znojemské rotundy, ale tam je to se sv. Michalem  nesrovnatelná výška.

 

Ocelové trubky lešení nesly dřevěnou podlahu - hlavně v místech, kudy vedou žebříky. Poslední dvě patra byla tvořena dřevěnými podestami, což vyžadovalo, že odborníci si na práci musí svítit silnými lampami. Malby v kupoli jsou velké, každá zabírá více než osm metrů čtverečních. Byly zčernalé. Jejich původním autorem je barokní malíř Ferdinand Naboth, mnohé z nich ale při obnově chrámu na konci 19. století přemaloval vídeňský malíř Joseph Dragan. 

 

Nejnáročnější etapu tvořilo čištění.  Od konce 19. století se tu nic nedělo, celé 20. století tady nestálo lešení. A za tu dobu se zde usadilo velké množství prachu a nečistot, které bylo třeba dostat dolů. A to jak ze štuků, tak z maleb. Pomocí vysavače a se štětečkem ze stěn, obrazů a z každého záhybu bohaté štukové výzdoby museli vydolovat až půlcentimetrovou vrstvu prachu a nečistot. Ty tvoří saze ze svíček, z olejových lamp nebo kadidla. Teplý vzduch stoupá vzhůru a to všechno se dostane až do kupole. 

 

Na závěr pohled na zrestaurované fresky na stropě chrámu sv. Michala v Olomouci a celkový pohled na zrestaurovou nejvyšší kupoli. 

 

 

 Zdroj: www.idnes.cz, Wikipedie, denik