Pro krásu lesa ... na podívání i na počtení

Ve škole jsme se kdysi učili, že lesy u nás zabírají 1/3 území. Původně totiž byla většina území zalesněna a zarostlá, takže pro vznik vesnic a při osídlování oblastí bylo třeba kácet. Také se žďářilo, proto máme některé názvy, např. Žďár nad Sázavou. A Ždírců je hned několik, český název vystihuje způsob získání plochy pro kolonizované oblasti, v tomto případě mýcením a žďářením, např. Ždírec v okr. Jihlava nebo Ždírec nad Doubravou. 

 

Tady nejde o lesní požár, vypalování lesa (žďáření) ve středověku býval běžný způsob, jak získat volné místo na založení vesnice.

Když loni v létě vzplanul obrovský požár v Českosaském Švýcarsku, zdálo se, že tamní příroda je na dlouho zničená. Uplynulo ale jen pár týdnů a na místě zdánlivé zkázy se začaly objevovat nové zelené výhonky. Až letos na jaře vyrazí mladá, silná vegetace, park se opět zazelená. To je, prosím, názor odborníka.

Je to proto, že při silných požárech, kde není dostatek vzduchu, aby vše shořelo na popel, vlastně shoří jen málo uhlíku. Zbylé uhlí je tak výživou pro nový porost, kterému se na vypáleném místě dobře daří.

Této vlastnosti si kdysi dávno všimli lidé, takže když vypalovali lesy, aby mohli vytvořit pole, získaným uhlím kultivovali půdu, aby rostliny daly větší úrodu. Živiny z biouhlí se uvolňují postupně, nevyplavují se zaléváním a neodnáší je déšť, takže při pěstování rostlin není třeba tolik hnojiva.

My, na kraji města, jsme měli do lesa docela blízko, ale nebyly to žádné hluboké lesy, kde by se člověk ztratil, jako někde v podhorských oblastech. Docela to stačilo, abych se tam naučila poznávat stromy a rostliny, to šlo nějak samo při procházkách s prarodiči. Byla to moudrost předků. Nebyl to les, kam by se chodilo na lesní plody, ale byli tam zajíci nebo bažanti, i nějaká srnka se objevila. Ptáků daleko více, než dnes. Zajímavé bylo pojmenování - Bučina, Olšina, Lipina.Tehdy jako dítě jsem ten les nevnímala jako "zelené plíce", ale v lesích býval pořádek. Určitě nějaké uschlé stromy či větve se tam nepovalovaly roky, byly odstraněny a nebyl tam "neprostupný prales", který se rozmohl v posledních letech, spíše už desetiletích. Ale určitě je to jak kde. Třeba máte jiné a lepší zkušenosti. 

Naše lesy byly zasaženy kalamitami, to nejsou jen polomy po vichřicích, ale všude, kam jsme zajeli, jsou stopy po kůrovci a lesy notně prořídly. Jenže tohle už bylo i v minulosti. Díky knize Karla Klostermanna "V ráji šumavském" jsem si to uvědomila. Je tam popsáno, že v r. 1870 byla na Šumavě velká vichřice, lesy byly zdevastovány a pak se tam rozmohl "brouček kůrovec".

  

Kdo má rád Šumavu a hlavně les, tomu se budou Klostermannovy romány líbit.

Pro potvrzení toho, že boj s kůrovcem není jen v románech, prostudovala jsem několik ročníků starých časopisů Lesnická práce - sto a více let od vydání. Tam se člověk dozví hodně zajímavostí o lese. Byl to časopis vydávaný Čs.maticí lesnickou a věnovaný lesnické vědě a praxi. K nahlédnutí nabízím článek z roč. 1925/č. 3: 

Čtěte podle číslování stránek.

Místa, která navštěvujeme, po mnoha letech vypadají tím odlesněním úplně jinak. Každý si jistě pamatujeme nějaké místo, které se zapsalo do paměti a po letech se divíme, že je to k nepoznání...

Lesoparků je v okolí našich měst opravdu hodně. Na okraji Ostravy je Bělský les, o kterém jsem už psala ZDE. Hlavně, aby se o ty naše lesoparky někdo (město nebo majitel) staral a tohle jsme viděli při jedné procházce, protože člověka potěší, že se ten lesopark pročistí a ty kupky nasbíraného roští a větví svědčí o tom, že se v lese nepoužívá jen technika, ale mnohdy je třeba i ruce zapojit. Samozřejmě, nejsem nadšena z těch rýh a kolejí, které ta mechanizace zanechává v měkké lesní půdě, ale věřím, že příroda i tyhle jizvy zacelí a tento lesík bude určitě vypadat mnohem lépe. 👍

Na závěr bych ještě těm, kteří mají rádi přírodu, připomněla spisovatele Jaromíra Tomečka. Mám dojem, že se na něj trochu zapomnělo, přitom napsal tolik krásných knih, které poučí i pohladí po duši. Byl to oblíbený autor mého tatínka. Tak jako příklad dvě knihy pro milovníky přírody: 

V první knize jsou zajímavé příběhy ptáků i rostlin, od zimy do zimy.  

Stříbrný lipan je o životě ryby. Vypráví životní osudy lipana – ryby, která se svou bystrostí dostává ze všech úkladů, které jí přináší život v proudu dravé horské říčky.  

Hora hoří je baladický příběh o mladém divočákovi, jemuž autor zachránil život a dělal mu patrona i potom, když kňour odrostl a stal se Křížovým králem. Jsou to knihy do dnešního neklidného světa jak "dělané".  

Zdroj: Wikipedie, abecedazahrady.dama.cz