Prachatice trochu jinak a jak jsme hledali babičku

Dnešní příspěvek je zčásti soukromý. Místo a program pro dovolenkový pobyt si každý vybírá jinak. Ten, kdo v oblasti Šumavy strávil část života (a nejen tam), většinou to má spojeno i s osobními vazbami. A lidský život má určité trvání, proto i my jsme jako jeden z "bodů" zařadili návštěvu několika hřbitovů. Dnes představím ten prachatický, je v pěkném místě a dobře udržovaný. Je to v části Staré Prachatice. 

 

Tak to nazývají i místní a je to asi kilometr od centra Prachatic. Bylo zajímavé zjistit, že jedeme na hřbitov a přitom jsme na území Prachaticka, které bylo osídleno již v pravěku v pozdním paleolitu a mezolitu, což je doba 10.- 6. tisíciletí př. n. l. Když si uvědomíme, že žijeme na počátku 3. tisíciletí n. l., je to doba tak vzdálená, že si jen podle lidských nástrojů tohoto osídlení můžeme udělat představu: sekyrka, nádoba a hrot kopí z mladší doby bronzové.

Jsme v nadmořské výšce asi 570 m a přijeli jsme sem na hřbitov, kde spočinul partnerův bratr a už dlouho tu odpočívá i jeho babička. Jenže kde?

V té řadě hrobů u zdi je pochován partnerův bratr. Je to pěkné místo a snadno to najde i ten, kdo se tam každý rok nedostane. To je zrovna náš případ. Pokud nás dělí vzdálenost 430 km, je jasné, že pro tu vzdálenost tam nejezdíme každý rok. Proto my na této dovolené řešíme i hřbitovy. Přítel tam měl příležitost navštívit i hrob babičky, kterou nikdy neviděl. Babička zemřela dva roky před jeho narozením a když tam byl naposledy, hrob vypadal zcela jinak, nebyl pokryt deskou a navíc hřbitov byl přečíslován. Procházeli jsme hřbitovem a zkoušeli to najít sami. Přitom vzniklo tolik mých fotografií, protože celkově mě tento hřbitov zaujal. Ovšem, setkali jsme se tam s ochotou správy hřbitova. Netušili jsme, že pár minut po telefonátu správci hřbitova ho uvidíme kráčet nám vstříc. Stačilo pár informací z kanceláře hřbitovní správy a pan správce nás ochotně dovedl až k hledanému hrobu. Takto si představuji službu lidem a tomu pánovi i na dálku opět děkuji! 

  

I když jsme u nás zvyklí na velké hřbitovy, přesto bychom asi těžko byli schopni v tom množství hrobů ten hledaný najít sami.

To je místo odpočinku partnerovy babičky, náhrobek je tam nový a jméno jsem smazala. Na této lavičce poblíž jsme chvíli poseděli a společně zavzpomínali. Přitom jsme zjistili, že oba jsme měli babičku Antonii. 😀

Podle jmen na náhrobcích tam poznáte, že v oblasti žilo hodně Němců. Jsou to hroby staré, možná byli odsunuti. Ten další náhrobek jsem vyfotila kvůli původu příjmení. Soumaři byli spojeni s prachatickou větví Zlaté stezky a jak vidět, profese se promítla i do příjmení:

Den byl opravdu krásný a výhledy ze hřbitova do okolí mě uchvátily.

Dole vpravo - rodina P. Jana Nepomuka Neumanna, biskupa ve Filadelfii. Foto lze zvětšit. 

 

Terén hřbitova je docela členitý, jsme na Šumavě, takže žádná rovinka, někteří méně pohybliví návštěvníci s tím mohou mít problém. Nyní po svažité cestičce sestupujeme ke kostelu, z kopečka se nabízí pěkný výhled a tak jste na hřbitově, přesto je na co koukat. Některé náhrobky nás upoutají obrázkem. Tady jsem jména nesmazala v domnění, že z hlediska GDPR je to "v pohodě". Aspoň na ty zesnulé někdo vzpomíná. V té chvíli ještě netušíme, že v kostele nás čeká překvapení. Přímo perla!

 

Stojíme před kostelem a už z dálky mě upoutala tato bílá socha Anděla. Fotila jsem ji z několika úhlů a vždy jsem měla pocit, že svou "andělskou rukou" ukazuje a chce upozornit na něco jiného. Socha je dost velká, tak na první fotografii jako kdyby ukazovala na okolní krajinu: Pohleď, návštěvníku, jak krásné okolí má tento hřbitov! 

Z jiného pohledu Anděl ukazuje vzhůru na nebesa a toho dne byla obloha pěkná a počasí nám přálo. 

Třetí pokynutí je věnováno kostelu, na který Anděl pohlíží a ukazuje. Je to taková zajímavost. Kostel svatého Petra a Pavla se nachází u hřbitova a jeho historie je starší než založení samotného města. Důležitost kostela také zdůrazňuje fakt, že prachatická pouť je slavena na sv. Petra a Pavla, nikoliv na sv. Jakuba, kterému je zasvěcen kostel přímo ve městě a představila jsem ho ZDE.  Kostel ve Starých Prachaticích patří mezi nejstarší stavby postavené v románské době na území jižních a západních Čech. 

 

Vstupme tedy do starého kostela sv. Petra a Pavla a pohlédněme na nástěnné malby, které prý pamatují Jana Žižku. Z Wikipedie vyjímám: 

"V presbytáři byla odhalena nástěnná malba pocházející z 16. století, která zachycuje Poslední soud. Anděl s Pannou Marií čekají u nebeské brány, kterou hlídá sv. Petr a přijímá duše do nebe. Nalevo je možné vidět výjev pekla, okřídleného Lucifera a tři ďábly. Motiv pekla doplňují hříšníci představující opilství, lichvu a smilstvo. Uprostřed stěny je namalován anděl, který prstem ukazuje zmrtvýchvstalým cestu do nebe, nebo do pekla. Na všechny tyto postavy dohlíží Bůh, jehož zobrazení není však zcela odkryto."

Kostel není příliš vybaven, slouží pouze jako smuteční síň. Do interiéru byly alespoň vráceny tři sochy z barokního hlavního oltáře, který se ani se dvěma postranními nedochoval.

A jsme opět u východu, potkala jsem tam pána, s kterým jsem "hodila řeč" a ten, když zjistil, že jsem Ostravačka, vzpomínal na svoji životní etapu v Ostravě a tím jsem mu asi rozjasnila den. A ptal se a ptal se... Jak vidět, vstřícného člověka najdete i na nečekaném místě a nemusí to být jen hřbitov.