Toulky českou minulostí: 197. schůzka: Bál jsem se jako člověk ohně

Je to pozvání na schůzku s mistrem Jeronýmem Pražským, jenž přijel do města u Bodamského jezera bojovat za život svého přítele a kolegy Jana Husa. Když poznal, že mu nepomůže a že jemu samému hrozí stejný osud, pokusil se uprchnout, ale na útěku byl poznán, zatčen, uvězněn, vyslýchán a mučen.

„Mistra Jeronýma přivedli v okovech do Kostnice a odevzdali koncilu; posléze, zahrnuvše ho mnohými urážkami a nadávkami, uvrhli ho do nejtužšího žaláře v jedné městské věži vedle hřbitova u kostela svatého Pavla. Tam ho vsadili do těžké klády, s nohama sevřenýma pouty a na rukou spoutaného železnými okovy, a tak visel skoro jedenáct dní, při čemž dostával velmi skrovně jídla, a byl těžkou nemocí utrápen skoro až k smrti.“

Jeroným ve vězení

Tuto zprávu máme z kroniky Vavřince z Březové. Kronikář Vavřinec tvrdí, že Jeroným byl spoután na rukou a nohou v těžké kládě, z jiných pramenů jsme zase získali informaci, že ho uvázali k jakémusi vysokému kolu, ruce upevněny u nohou, takže se nemohl ani posadit ani vzpřímit. Dva dny a dvě noci nedostal ani jíst, ani pít. Teprve potom se Petrovi z Mladoňovic podařilo vypátrat, kde mistra Jeronýma vězní, a podplatil žalářníka, aby mu poskytl trochu jídla a vody. Během těch jedenácti dní se Jeronýmův stav velice zhoršil. Mistr Jakoubek ze Stříbra o tom ve svém kázání z roku 1416 přidává další a ještě otřesnější podrobnosti: „Mistr Jeroným byl spoután okovy a řetězy. V jedné věži byl po 11 dní pověšen hlavou dolů z trámu s otvory tak těsnými a ostrými, že jak visel, nohy mu začínaly hnít, protože kůže i maso na nich byly rozdrceny. Navíc byl trápen velikou žízní a hladem a jinými útrapami. Toto pověšení bylo tak kruté a trvalo tak dlouho, že z něho vyšel napůl mrtvý.“ Něco lze snad přičíst na vrub dejme tomu propagandě, ale o moc líp Jeronýmova situace zřejmě nevypadala... Už proto ne, že po těch jedenácti dnech Jeroným požádal o zpovědníka. Nejprve mu nevyhověli (jaksi z křesťanského principu), takže se do celé záležitosti museli vložit čeští páni, kteří pobývali v Kostnici.

Pomohlo to. Hrozilo totiž nebezpečí, že Jeroným zemře dřív, než bude moci být upálen (což by ovšem byla přímo trestuhodná nedbalost), a tak mu byla vazba aspoň trochu ulehčena. Proces s ním zatím nechystal, koncil měl jiné starosti – byl naplno vytížen sesazením papeže Jana XXIII. a taky souzením Jana Husa. Něco se ale proslechlo z koncilových kuloárů. Proslechlo se, že když bude Hus upálen (což bylo pravděpodobné, ostatně všechno tomu nasvědčovalo), tak stejný osud pak postihne i jeho žáka. „Dělejte si s ním, co chcete,“ dal najevo král Zikmund v důvěrných rozhovorech s kardinály, jak mu záleží na Husovi, „ale vězte, ať slíbí, co chce, že by chtěl odvolat nebo i odvolal, nevěřte mu, ani já bych mu nevěřil, neboť vrátí-li se do Českého království ke svým příznivcům, rozséval by ony bludy a ještě více jiných a stal by se poslední blud horším prvního.“

Učiňte s ním konec!

Ta Zikmundova směrnice měla zásadní význam i pro Jeronýma. Veškeré naděje pro případný návrat do Čech těm dvěma mistrům mizely ještě dřív, než se vůbec objevily. „A také víte, že psáno, že na dvou nebo třech svědcích stojí každé slovo,“ pokračoval ve své řeči král Zikmund, „zde však by setina stačila k jeho odsouzení. A proto také učiňte konec s jinými jeho tajnými žáky a příznivci“ – Zikmund měl na mysli Husovy žáky a stoupence – „protože já chci brzy odejíti. A zvláště s tím... s tím...“ (král si zřejmě nemohl okamžitě vybavit Jeronýmovo jméno), „s tím mužem, který je zde ve vězení...“ „S Jeronýmem?“ zeptali se pro jistotu přítomní kardinálové. „Ano, s Jeronýmem. S tím učiníme konec za den, to již bude lehčí, protože tento jest učitel a onen, Jeroným, jeho žák.“ A bylo po schůzce Zikmundově s delegáty kostnického koncilu, a jak podotýká zpravodaj Petr z Mladoňovic, „po skončení toho se jednotlivě od sebe z řečeného refektáře vesele rozešli.“

V Kostnici drželi Jeronýma v ještě daleko přísnější izolaci než jeho staršího kolegu Jana Husa. Petr z Mladoňovic, který vyslechl rozhovor krále Zikmunda s kardinály, o něm Jeronýmovi nemohl podat žádnou zprávu. Jakýkoli styk s vnějším světem byl prakticky vyloučen. Jan Hus byl na tom poněkud lépe (ani on však neměl potuchy, co se děje s jeho druhem): „Kéž bych věděl, co je s vousatým Jeronýmem, který nedbal na rady přátel,“ píše Hus svým přátelům, a hned v dalším listě si připomíná jeho, tedy Jeronýmova slova, která učiteli adresoval: „Jestliže půjdeš na koncil, domnívám se, že se už nevrátíš.“ Hned nato se v dopise, poslaném přátelům do Čech, znovu o Jeronýmovi zmiňuje: „O mistru Jeronýmovi, mém milém tovařiši, nic neslyším, než že jest v těžkém vězení, čekaje smrti jako i já, a to pro svou víru, již jest statečně Čechům ukazoval.“

Je pozoruhodné, že Hus věřil svému žákovi víc než sám sobě: „A pravím vám, že Pán Bůh ví, proč prodlévá s mou smrtí i mého milého bratra, mistra Jeronýma, o němž mám naději, že svatě umře bez viny a že statečněji si vede i trpí, než já, nestatečný hříšník.“ Že Jeroným půjde co nevidět v Janových stopách, o tom nikdo z přímých účastníků koncilu i vnějších pozorovatelů nepochyboval. Za pět dní po Husově upálení píše litomyšlský biskup Jan Železný českému králi Václavovi: „Také jsou v tuto sobotu odsoudili mistra Husa i s jeho učením i s Viklefovým, takže jest upálen i s knihami svými. A Jeronýma, toho nyní pokoušejí, a kterak s tím naloží, toť se Tvé Milosti neutají.“ Bylo to v naprostém souladu se Zikmundovým doporučením, aby se s Jeronýmem skoncovalo co nejdřív. Žádné cavyky. Lví podíl na vší té složité, náročné a namáhavé práci, která měla přivést dalšího universitního mistra z Prahy na hranici, měl náš starý známý Michael de Causis neboli Sudič, který pilně jako mraveneček shromažďoval veškeré podklady, aby mohla být sestavena obžaloba. Ještě nebyl se vším zcela hotov, neboť na tak zatvrzelého kacíře, jakým Jeroným bezpochyby byl, se dala najít spousta nedobrot, a už v polovině července 1415 (ani ne půl měsíce po Husově popravě) předkládá články žaloby dvanáctičlenné komisi pro otázky víry. Mašina na upalování pracovala opravdu rychle a efektivně, takže záhy byl Jeroným předveden do kostnického chrámu svatého Pavla, kde se konala schůze zástupců čtyř národů.

Jeroným u výslechu

Jak to slyšení (rozuměj výslech) dopadlo? Velice překvapivě. Mistr Jeroným totiž – odvolal. „Toho roku okolo svátku Narození Panny byl mistr Jeroným Pražský (v dlouhé a těžké vazbě držený) doveden do chrámu, kde se konalo zasedání koncilu, a tam byl od koncilu hrozbami smrti mu vmetenými pobídnut a donucen, aby odpřisáhl, odvolal a vyslovil souhlas s usmrcením mistra Jana Husa, jako by byl spravedlivě od koncilu odsouzen. On pak ze strachu před smrtí a v naději, že tím vyvázne z rukou toho koncilu, podle přání koncilu odpřisáhl ve veřejném zasedání koncilu podle znění, které mu bylo tehdy předneseno.“ Kardinálové Zabarella a d'Ailly byli téhož názoru jako biskup ze Salisbury: „Odvolání kacíře je pro církev větším triumfem než kacířova smrt.“ Proto se od konce července objevují v Jeronýmově cele stále častěji. Jejich naléhání, jejich argumentaci, jakož i přívětivému, milému vystupování bylo lze odolat jen stěží. Kardinálové řešili ten problém s nemalou znalostí psychologie. Jeronýma, který byl otřesen Husovou smrtí, přiměje mírnost a přátelský rozhovor k povolnosti daleko spíš než mučení. Těm dvěma, Zabarellovi i d'Aillymu šlo o to, aby Jeroným odvolal, tím by stoupla i jejich osobní prestiž; na druhé straně však cítí k vězni jistý obdiv a sympatie a chtějí mu pomoci. Nikoli na hranici, jak bychom snad předpokládali, oni ho fakticky chtěli zachránit. Když Jeroným připustil, že některé Husovy výroky jsou z ryze teologického hlediska pohoršlivé, byli ti dva nadmíru spokojeni. Stanoviska si vyjasnili, teď akorát zbývá dát dohromady prohlášení, se kterým Jeroným předstoupí před koncil. To bylo důležité proto, jelikož se muselo vážit každé slůvko. Jeroným vetoval každý výraz, který by se mohl vykládat jako jeho přímé odvolání.

Koncil ale musí mít zdání, že Jeroným odvolává, a tak s těžkým srdcem, ale přece jenom mistr souhlasí s výslovným odsouzením Wiclefovy osoby a jeho učení a učení Jana Husa. Jenom na okraj, ale nikoli nevýznamný okraj, neboť o mnohém to vypovídá: Ještě když byl – sice s problémy, ale na svobodě – napsal mistr Jan Hus v dopise profesoru vídeňské university Janu Sywortovi velice ostrou obranu svého žáka a přítele Jeronýma Pražského. „Ty, profesore nikoli svatého bohosloví, ale mrzkého pomlouvání, proč tvrdíš, že mistr Jeroným je rozsévač kacířství nikoli nejmenší, ačkoli ti o jeho víře není nic známo, a přidáváš zjevnou lež, že se odebral ke králi krakovskému s úmysly podvratnými? Cožpak Ty jsi zpytatelem srdcí, že na tak velkou dálku rozpoznáš smýšlení člověka? Jsi Ty profesorem zákona Kristova, když tak lživě pomlouváš bližního? Jistě Antikrist tě naučil hlásat takové šílenství. Kde je zákon Kristův: nesuďte a nebudete souzeni? A kde ten: zhřešil-li by proti tobě bratr tvůj, pokárej ho? Ejhle, u tebe nepředcházelo laskavé pokárání bratra, nýbrž na veřejnost vyšlo bezprávné hanobení. Ejhle, nespravedlivě soudíš své bližní, ač k souzení je Bůh!“ A teď... teď Jeroným sepisuje svoje odvolání. Ocitl se v rozporu sám se sebou. Přijmout potupený život - nebo potupnou smrt? Zdali mít život za cenu zrady... anebo smrt za cenu cti. Ten ústupek, který mu měl pomoci na svobodu, to byl kompromis, na který by jeho učitel Jan Hus za podobných podmínek nikdy nepřistoupil.

Sokrates a Plato mohou býti milí, ale milejší jest a musí býti pravda.

Okolo svátku Narození Panny se konalo Jeronýmovo slyšení Tento mariánský svátek je jedním z celkem osmi v kalendáři a připadá na 12. září. Jednání na koncilu bylo 11. září. Jeroným předstoupil před shromáždění a začal číst. Mluvil o tom, že je věrným synem církve a že vždy chce jako takový stát i při svatém koncilu, který ji představuje. „Proto také souhlasím s odsouzením čtyřiceti pěti článků Viklefových, ať už pocházejí od něho či od kohokoli jiného.“ Těm, kteří byli přítomni, neunikla Jeronýmova pochybovačná vsuvka, jestli jsou bludy připisované Wiclefovi skutečně autentické, a tím méně propásli další výhradu, podle které se Jeroným nechce dotknout „těch svatých pravd, které oni mužové buď ve školách nebo mezi lidem šířili.“ Zmínil se o rozhovorech, které vedl ve vězení s kardinály a dalšími teology o odsouzených článcích Husových: „Doznávám, že jsou hodny zavržení a odsouzení.“ V tomto okamžiku se v kardinálské lavici spokojeně zamnuly nejméně dva ruky rukou. „Ne sice všechny jako kacířské, ani všechny jako bludné, nýbrž některé jako pohoršlivé.“ Teď se asi mnutí rukou poněkud zarazilo. „Při tom se dovolávám Boha jako svědka, že nijak nechci brát ohled na Husovu osobu, nebo na jeho, podle mého soudu dobré mravy a přemnohé svaté pravdy, jež jsem od něho slyšel ve školách i při jeho četných kázáních. Abych pak doznal úplnou pravdu, byl jsem mu pro jeho sladké mravy a ještě více pro svaté pravdy, které ustavičně hlásal, vykládaje lidu slovo boží, jeho důvěrným přítelem a ochráncem jeho cti, kamkoli jsem přišel. Nyní však, lépe poznav jeho spisy, nechci být přítelem jeho bludů, protože jsem a vždy jsem byl přítelem pravdy. Sokrates a Plato mohou býti milí, ale milejší jest a musí býti pravda.“ (Sem se Jeronýmovi podařilo vpašovat parafrázi známého Husova výroku o dobrém příteli Pálčovi, ale lepší přítelkyni pravdě.)

„Ale prosím, aby se nikdo nedomníval, že tímto vysvětlením odvolávám své bludy nebo nějaké kacířské výroky, protože si jsem jist, že jsem nikdy žádného bludu nebo kacířství za pravověrné nedržel, ačkoli jsem četl i slyšel články, které svatá církev odsoudila, neboť jsem nikdy vědomě nedával přednost jejich autoritě před autoritou církve.“

Okamžitě a bez výhrad odvolej!

Co na to církevní shromáždění? Kardinálové Zabarella a d'Ailly – s jistými výhradami: spokojeni. A zbytek? Tam to bylo horší. Jeronýmovy formulace vyvolaly veliké pobouření. Žádali po něm, aby okamžitě a bez výhrad odvolal vše, včetně vlastních bludů. Jeroným se snaží vysvětlovat, zdůrazňuje, že husity mírnil, že je varoval, a slibuje, že napíše domů o svém prohlášení. Napsal hned druhý den. Dopis adresoval panu Lackovi z Kravař. „Služba má napřed, urozený pane milý a dobrodějce můj zvláštní! Dávám Tvé Milosti na vědomí, že jsem živ a zdráv v Kostancí. A slyším, že drahná bouře je v Čechách i na Moravě pro smrt mistra Husa, jako by byl křivě odsouzen a kvaltem upálen. Proto tímto písmem prosím, neujímej se toto, jak by se mu křivda stala. Učiněno jest při něm, podle mého vědomí, co jest mělo učiněno býti. A nemni, pane, že bych toto z nouze psal, že bych pro strach odpadl. Hrubě jsem držen ve vězení a mnoho velkých mistrů se mnou pracovalo a nemohli se mnou v úmyslu tom hnouti. Já měl též za to, že se mu křivda stala. Ale když mi byly dány k ohledání jeho kusy, pro kteréž jsem tupen, ohledav je velmi pilně a rozmítav v rozumu sem i tam, úplně jsem to shlédl, že z těch kusů některé jsou kacířské, některé bludné a jiné způsobilé k pohoršení a škodlivé.“ Jeroným si na komisi vyžádal originál Husových spisů, jeho rukou psané, aby mu pomohly oddělit jeho učení od toho, co „různí úrubkové a útonkové ve smyslu jeho řeči měnili.“

„Nemohu říct jinak spravedlivě, než že nebožtíček mnohé kusy psal bludné a škodlivé," píše Jeroným o Janu Husovi, "a já, který jsem byl přítel jeho a svými ústy ochránce cti jeho, shledav to, těch bludů nechci obráncem býti, jak jsem také vyznal před vším sborem v širších slovech.“

Rozsudek měla připravit komise. V té komisi měli kardinálové Zabarella i d'Ailly menšinu. Přestože byli (jak se o tom zmínil jistý vídeňský profesor) Jeronýmovi nejvelkomyslnějšími soudci, nemohli zabránit tomu, aby jeho prohlášení nebylo označeno za nepostačující. Podařilo se jim jenom prosadit, že v novém prohlášení se slovo odvolání opět neobjevilo. Objevilo se v něm ale něco jiného: „Tak jako nejznamenitější mužové tohoto shromáždění přinesli k ozdobě koncilu, který je rovněž chrámem božím, svou moudrost a výmluvnost, nechci ani já přijíti s prázdnou. Přináším proto kožešiny svých zvířecích činů a drsnou srst svých ohavných skutků, které svým způsobem a ve své době mohou rovněž přispět božímu příbytku.“ To zní skoro jako kdyby si Jeroným dělal z celého koncilu legraci. Možná v tom i ironie byla, kdyby nenásledovalo pokorné odvolání. Jeroným neřekl výslovně, že odvolává, v celém jeho projevu se žádné revoco... odvolávám neozvalo. Oni ho všichni za úplné a bezvýhradné odvolání považovali. Protože co je to jiného než odvolání... tahleta slova:

„Já, Jeroným z Prahy, mistr svobodných umění, vyznávám tímto pravou katolickou víru a proklínám všechny bludy, zvláště pak ty, z nichž jsem až dosud byl očerňován a které v minulosti hlásali a drželi Jan Viklef a Jan Hus ve svých dílech, spisech či v kázáních určených kléru a lidu, a pro něž byli spolu se svými názory i bludy tímto svatým kostnickým koncilem odsouzeni jako kacíři. Vyznávám ústy i srdcem, že souhlasím se svatou církví římskou i s apoštolskou stolicí ve všem a se vším, jmenovitě pak s učením o moci klíčů, o svátostech, řádech, úřadech, trestech církevních, odpustcích, ostatcích svatých a obřadech.“

Ta řeč byla ještě delší. Jeroným se vyznává, že by se nikdy nedržel Wiclefových a Husových myšlenek, kdyby byl poučen jako je poučen dnes. A ještě pokorně vyznává, že se mýlil v Husovi, nyní ale že se jako pokorný katolík ve všem srovnává s míněním koncilu. „Netvrdil jsem kategoricky... Nikdy jsem nenazýval... Chci zabránit chybným výkladům... Bylo mi špatně rozuměno...“ a tak dále, a tak podobně, pokračování těchto vět si doplňte sami. „A uznávám... a podrobuji se... a přísahám...“ Ano, ještě ono „uznávám“ a taky „podrobuji se“, jakož i „přísahám“ nám tady chybělo. „A uznávám spolu s ostatními, že v církvi vítězné je poznání, které nahrazuje a převyšuje pouhou víru. V této věci i ve všem ostatním se podrobuji rozhodnutí koncilu a přísahám, že navždy a bez pochybností zůstanu věrným pravdě katolické církve, jinak se vystavím přísnosti církevních zákonů a trestu věčného zatracení.“

Odvolal. Zděsil se hrůzy smrti

Aby nebylo žádných pochybností, jak to s tím jeho odvoláváním vlastně je, tak na závěr jeho vystoupení byly přečteny všechny Wiclefovy a Husovy odsouzené články s tím, že je Jeroným odvolává. „Zděsiv se hrůzy smrti a roztouživ se po svobodě,“ hodnotí po staletích Jeronýma František Palacký, „neodolal dlouho vlídným domluvám mnoha nábožných a učených mužů, zvláště pak důstojného kardinála Zabarelly, a osvědčil, že hotov je odříci se učení Wiclefova i Husova i odvolati je veřejně, což také v hlučném prostředí čtyř národů v kostele biskupském skutečně učinil. Svor chtěje, aby potěšitelný ten skutek co nejvíce rozhlášen byl, navedl ho k tomu, že ve valném sezení 23. září opakoval odvolání své slavně. Tudíž odpřisáhl se dosavadních názorů svých, odřekl se svého někdy přítele Husa, i podrobil se vůli velebného sboru bez výminky.“

No, a vlastně už nezbývalo nic jiného než polepšeného kacíře propustit... Jestliže se to Jeroným domníval (tedy že bude propuštěn), tak musel být hluboce zklamán. On by ho koncil docela i pustil, jenomže král Zikmund zrovna nebyl v Kostnici a koncil se bál vynést v jeho nepřítomnosti rozsudek. Jeroným byl jako rukojmí odveden do svého žaláře. Oproti dřívějšku se změnilo akorát to, že to bylo vězení o něco mírnější. „Brzy strhla se ve sboru hádka, má-li být Jeroným ještě ve vězení držen anebo propuštěn býti. Kardinálové Francesco Zabarella, Giordano Orsini, Pierre d'Ailly a jiní domáhali se propuštění jeho; proti tomu zasazovali se s velikou náruživostí doktoři čeští, uvodivše v pochybnost jeho upřímnost. Mezi jinými je v tom podporoval Jan Gerson. Doktor Jan Náz neostýchal se říci veřejně, že kardinálové, zastávajíce se tak živě člověka nebezpečného, nemohli býti nepodplaceni od krále Václava neb od kacířů českých. Tím se zde stal i skutek, bohužel, příliš obyčejný, že mužové mírně smýšlející ustoupili před zuřivci a pronásledovateli a nechali Jeronýma padnout osudu za oběť.“

„Bál jsem se jako člověk ohně, jeho nejkrutějšího žáru a záhuby,“ řekl na svou obhajobu Jeroným. Jeho odvolání bylo nejspíš neupřímné. Byl to hluboce věřící člověk. Hledal útěchu v modlitbách i v nábožných písních, žádal o zpovědníka. Ustanovení ani instituce církve mu však nejsou ani svaté, ani závazné. Jeroným byl jakoby křesťanem mimo církev. Účel mu často posvěcoval prostředky. Jestliže pro něj nebyl koncil tou nejvyšší pozemskou autoritou, pak také odvolání pro něj nemohlo mít jiný smysl, než že mu případně pomůže na svobodu. „Bál jsem se jako člověk ohně, jeho nejkrutějšího žáru a záhuby,“ přiznává Jeroným z Prahy, a Ježíš z Nazaretu 1400 let předtím říká: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“

Těžko najít v Jeronýmově cause spravedlivého soudce. A nejenom proto, že podle Jana Husa je k souzení jen Bůh. 

zdroj: Josef Veselý