Hlas pro tento den: Čejka chocholatá

 

Vědecké zařazení: Bahňáci (čejka, kulíci atd.) 

 

Foto Adolf Goebel, Naši ptáci

Velmi dobře si pamatuji, kdy jsem se poprvé setkala s čejkou. Naživo ne, protože jich ubývá, ale už dávno v textu řecké báje "Daidalos a Ikaros". Ano, to je ten příběh, jak Daidalos vytvořil křídla, aby se synem unikli z ostrova. Let se nezdařil a když pak moře vyplavilo Ikarovo tělo, Daidalos syna pohřbil. Na hrob přiletěla čejka, aby mu připomněla jeho dávný čin. Tak se mi to vrylo do paměti. Četli jste tuto pověst? 

Kdo prožil dětství na venkově, možná se na tohoto ptáka upamatuje. Býval dříve velmi hojný a na jaře jedním z prvních, který se vrátil ze zimovišť. Okamžitě po příletu se stal nápadným kotrmelci ve vzduchu a naříkavým, chvílemi vrkavým hlasem. Podle toho naříkavého hlasu mu lidé říkali místy kníha. 

Délka:28-32 cm
Rozpětí:67-72 cm
Hmotnost:170-300 g

V posledních letech čejek katastrofálně ubylo. Nejenom u nás, ale v celé Evropě. Nejvíce se na jejich úbytku podepsala likvidace mokřin, pastvin a přeměna přirozených luk na pole na trávu, jak výstižně říká travním monokulturám jeden náš kolega. Další příčinou nízkých stavů je bezesporu bezohledný lov čejek v západní Evropě. Tam totiž většina našich čejek přezimuje. U nás už dávno není čejka lovným ptákem, zatímco v tak vyspělých a kulturních státech, jako je Francie, Belgie, Holandsko, je boj za ochranu čejky stále marný.

Čejka chocholatá (foto Andrej Chudý)

Čejka je při hnízdění snadno zranitelným ptákem. Její hnízdo je prostý důlek na zemi, do něhož snese čtyři vajíčka, která jsou velmi pěkně špičkami uspořádána k sobě do tvaru čtyřlístku. Jsou skvrnitá a svým zbarvením se zcela ztrácejí lidským očím. Kdysi prý bývala sbírána jako lahůdka. K největším ztrátám při hnízdění čejek dochází pochopitelně, když zemědělci kultivují louky a pole a zajedou-li nějakým kultivátorem na pole, rozhodně nemá šanci žádné čejčí hnízdo přečkat s úspěchem.

Pokud se přece jen někde s čejkou setkáme, zaposlouchejme se do jejího hlasu a obdivujme její krkolomné vzdušné přemety.

Čejka poblíž vody sídlí,

při létání plácá křídly,

vhod jí přijde vlhká louka,

co sezobnout hned se kouká. 

 

V trávě máma chocholatá,

hnízdo chystá pro mláďata,

před vetřelci si jej brání,

hlasitý křik bývá zbraní. 

 

S krmením pomáhá táta,

ulovit hmyz pilně chvátá,

dešťovka též přijde vhod,

pavouk bývá druhý chod. (plysacek)

 

Základní údaje

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus). Velikosti holuba, svrchu černá s nazelenalým leskem, zespodu bílá, na hlavě a krku s černou kresbou. Na hlavě má nápadnou chocholku. Žije na vlhkých loukách, polích u rybníků, v mokřinách. Potrava je tvořena převážně různými bezobratlými živočichy. Hnízdí na zemi, ve snůšce jsou 4 žlutohnědá vajíčka s tmavými skvrnami. Zahřívají je obvykle oba staří ptáci, mláďata po vylíhnutí vodí a zahřívá samice a samec je střeží. Naše čejky zimují v západní a jihozápadní Evropě a v severní Africe. Přílet koncem února a v březnu, odlet převážně v listopadu.

Jak vznikaly nahrávky

Pro nahrávky hlasů velkých dravců, jako jsou např. orli, luňáci a další, jsem si vytvořil svůj pracovní název „dálkové záznamy". Mezi ně můžeme klidně zařadit i nahrávání hlasových a zvukových projevů čejek. Za jarního toku provádějí čejky v letu prudké obraty, při nichž se převracejí i na záda. Rychlým letem vystoupají do velké výšky, prudce se obrátí a opět klesají, až těsně nad zemí změní směr letu a opět nabírají výšku. Občas zaslechneme jejich zavolání. Rychlý let je doprovázen instrumentálními zvuky, které vznikají prudkým máváním křídel, znějícími dutě i svištivě. Zvuky znějí v rytmu mávání křídel. Za rychlého letu neustále mění výšku a místo. Jednu chvíli jsou těsně u nás a v následujícím okamžiku je čejka od nás vzdálena sto metrů. Toto její chování vyžaduje použití ostře směrového mikrofonu a neustálého sledování jejího letu.

Populace tohoto ptáka prudce klesá, za posledních 30 let se v Česku snížila o 90%.

Z některých oblastí čejky téměř úplně vymizely a jejich počty se snížily i na tradičních hnízdištích v jižních a východních Čechách nebo na jižní Moravě. Důvodem je zejména způsob zemědělského hospodaření, kdy je krajina ošetřována těžkou mechanizací, chemikáliemi a dochází k vysušování mokřadů.

Mapování hnízdního výskytu čejek organizuje Česká společnost ornitologická ve spolupráci s Fakultou životního prostředí České zemědělské univerzity. Odborníci chtějí zjistit, v jakém prostředí a jak početně tento bahňák nyní hnízdí, a nové údaje pak využít pro ochranu jeho nejvýznamnějších hnízdních lokalit.

zdroj: Pavel Pelz, Naši ptáci, video Jarmila Kačírková

Toulky českou minulostí: 30. schůzka: Staré pověsti české aneb Ještě o lucké válce a hlavně o Durynkovi

 

Ještě stále i v těchto Toulkách máme co dělat se starými pověstmi českými, ale na rozdíl od těch ostatních se příběh o lucké válce zdá být až podezřele reálný. Je více než pravděpodobné, že v sobě skrývá skutečnou událost. Nebo události. Problémem však zůstává, kdy se to všecko skutečně stalo? A zdali mají všechny jednající osoby šanci na svoje místo v historii...

"Potom Čechové, vpadnuvše do té země, beze všeho odporu i pustošili, hrady rozbořili, vesnice spálili a mnoho kořisti pobrali.." Ano, těmito slovy popisuje Kosmas situaci těsně po lucké válce, na začátku české, vlastně přemyslovské okupace Lucka, luckého knížectví. "Neví se, od koho který nebo jakou zahynul ranou, jen to víme jistě, že Čechové dobyli vítězství a Lučané všichni byli pobiti."

 

Kosmas|foto: Wikimedia Commons

 

Historie má své vzory

Moment. Úplně všichni přece ne. "Totiž až na jednoho, jemuž macecha dala výstrahu, dříve nežli šel do bitvy. Ten, splniv příkaz macešin, zachránil se kvapným útěkem, a když přišel domů, hle, oplakávali tam jeho manželku jakoby zemřelou. Když její muž odkryl jí obličej, aby se na ni podíval (zní to jako pohádka), bylo viděti, že mrtvola měla ránu v prsu a uši uťaty. Tu si vzpomněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakrvácenými náušnicemi z tobolky, a poznal, že v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu."

Kosmas onoho sirotka neboli pastorka (musel být sirotek, když v příběhu vystupuje jeho macecha) nejmenuje. S tím se ovšem pozdější kronikáři nemohli smířit. Ano, takový krásný příběh si zasluhoval doplnit, a tak onoho Lučana, kterému se jako jedinému podařilo přežít, pojmenovali. Vlastně – on to udělal Dalimil:

„Zachránil se jenom Straba."

Tak se onen lucký hrdina jmenoval. A co dělá v tom příběhu ona krvavá epizoda s manželčinýma ušima? Ty má na svědomí právě Strabova macecha. Profesí bosorka, ve vedlejším pracovním poměru jako "věštice". V Lucku jedna bosorka měla Strabu, pastorka. Řekla: "Věštba předpovídá, že zem čeká velká bída. Avech, po porážce z Turska nezbyde z vás ani hrstka. I kníže tam zůstane a vyhynou Lučané. Slyš, až napadne tě první Pražan, ty se na něj vrhni, oštěpem ho lehce zraň, zabít se ho ale braň. Uši uřež bijci tomu, v torně si je přivez domů, pak si budeš navždy jist, čí tě stíhá nenávist." (Zdá se, že Strabův příběh je v naší historii prvním případem diametrálně rozdílné politické orientace uvnitř jedné a té samé rodiny. Prvním, ale jak ukáže dalších tisíc let našich dějin, nikoli posledním.)

Zachránil se jenom Straba.
(Ano, to už jsme konstatovali. Leč onen příběh v Dalimilově podání pokračuje:)
Dobře radila mu bába.
Už vstupuje do dveří,
očím ale nevěří.
Jeho žena v smrtné křeči,
hází sebou, křičí, ječí –
(na rozdíl od Kosmovy verze ji Straba zastihl ještě naživu)
obrací se na lůžku,
rve si šat i podušku,
bolestí má siné rty,
bok oštěpem proklátý
a uši jí chybí. Strašný
děs přepadl Strabu. Z brašny
vytahuje uši dvě
a ženě je prubuje.
Potom vzkřikne: "Ové, ach,
vlastní žena je můj vrah!
Proto na mě ruku vztáhla,
že se s Praženíny spřáhla
a pro jejich potěchu
vydala mě posměchu.

Aby nebylo sebemenší pochyby, jak a proč se to sběhlo, dodává nesmrtelný pábitel Václav Hájek z Libočan: "I poznal Straba, že jeho vlastní žena s Pražany proti svému muži na vojnu jela proto, neb jest rodem byla z Prahy a mnoho přátel měla v knížectví Neklanově. I z té příčiny chtěla svým přátelům pomoci a svého muže tajně zabiti."
"I z té příčiny..."

Příčiny nejspíš neznáme

Ono těch příčin možná bylo ještě víc, ale nechme už raději manželství posledního Lučana Straby na pokoji. Straba však nebyl poslední Lučan. Tak tedy možná: poslední lucký bojovník. To spíš. Lucká válka sice byla krutá, ale zase ne nějaká moderní etnická čistka. Luckého panovníka ovšem Čechové zlikvidovali. Tedy Vlastislava. Jenomže Kosmas se konkrétně o jeho smrti nezmiňuje. To je divné. Že by v příběhu o lucké porážce vynechal konec luckého knížete? Pouze na začátku celého vyprávění ten konec napovídá: "Nad Lučany vládl kníže Vlastislav, muž bojovný, v boji statečný a v svých záměrech nadmíru lstivý; a mohl dobře slouti v bitvách šťastným, kdyby nebyl ho poslední osud zkrušil nešťastným koncem." A to je všechno.

Vlastislav prostě vypadl ze scény, a o jeho smrti víme jenom z toho, že se najednou mluví o jeho synkovi, přičemž ze souvislosti vyplývá, že je to sirotek. "Zatím Čechové najdou syna Vlastislavova, skrytého u jedné stařenky. Kníže, ač pohan, přece jako by byl dobrý křesťan, spatřiv ho, byl jat milosrdenstvím nad ním a ušetřil ho pro jeho mládí a krásu. Vystavěv na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt, kde je nyní vidět klášter Panny Marie, odevzdal jej i hocha vychovateli, jemuž ho již vlastní otec svěřil, jménem Durynkovi..." Na toho ještě dojde, na Durynka. Musíme dořešit problém Vlastislava. Kosmas ho odbyl, stejně jako celou bitvu. Ještě že to napravil Dalimil:

U Turska se vojska rojí,
už se střetla v krutém boji.
Do samé tmy od zábřesku
Vlastislav se bije v třesku
a udatně na Styra
vrhá se a dotírá.
Broušený meč Praženína
náhle mu však hlavu stíná,
z Lučanů krev proudem prýští,
leží mrtvi v tratolišti.

Proč Vlastislavův osud v Kosmově kronice chybí? On si pan Kosmas vypůjčoval. Přesněji – vypůjčoval si autorsky. V jeho době to nebylo nic zvláštního, dělo se to běžně. Ještě běžněji než dnes, a to je co říct. Zákon na ochranu autorských práv neexistoval, a neexistovalo ani povědomí o nějakých právech autora. Ne že by Kosmas celý příběh o lucké válce opsal, to ne, už jsme si řekli, že tato pověst odráží skutečnost ze všech Kosmových bájných příběhů snad nejvíc. Co si Kosmas vypůjčil? Kabát. Vnější formu.

I Kosmas tvořil dějiny

Historik Vladimír Karbusický tvrdí, že si ji vypůjčil z několika eposů, mimo jiné z hrdinského zpěvu o ostrogótském králi Ermanarichovi. Takže s válkou luckou se opakuje v bleděmodrém totéž, co s příběhem o Horymírovi a Šemíkovi... Ten je taky nápadně podobný eposu o Tristanovi. Ano, a stejným způsobem, jakým jsme srovnali Horymíra s Tristanem, můžeme porovnat i domácí příběh knížete Vlastislava na straně jedné, a zahraniční, přesněji franský příběh krále Ermanaricha na straně druhé...

Bod číslo jedna – aneb: Představení nepřítele. Daleko v říši Franků, tam žije král "dobře šťastný". Jen jistý Dietrich z Bernu ho připravuje o jeho spokojenost... Lučanům vládl kníže Vlastislav, který mohl v bitvách slouti šťastným, kdyby ho poslední osud ve válce s Čechy nezkrušil nešťastným koncem.

Bod číslo dvě – ten by se dal shrnout jako "konflikt o města v zemi, o spojení a vyhrožování likvidací státu". Města a hrady již nejsou poddány Dietrichu Bernskému, jejich spojení ruší král Ennanarich. Na cestu dal dokonce postavit pro výstrahu šibenici a hrozí, že Dietricha a jeho věrné zcela zničí. Vlastislav postavil hrad na pomezí bílinského a litoměřického kraje a rušil jejich spojení s Čechy. Ve své pýše zamýšlel pokořit celé Čechy.

Bod tři: Úzkost, hledání rady u ženy. "Kam se mám obrátit?" táže se Dietrich. "Porad', mistře Hildebrande!" Tu se ozve ze zápecí Hildebrandova žena, která radí jako vědma. Také Čechové se v úzkosti obrátili o radu k jakési vědmě.

Bod čtvrtý: ženina rada, kam jít, co udělat, co obětovat. Žena Hildebrandova radí Dietrichovi, kam má Dietrich se svou družinou jít, jak tam naleznou jednu vdovu, která má dvanáctiletého syna, jak mají obětovat zlato a stříbro pro to, aby ho získali do boje na svou stranu. Česká vědma radí, jak mají Čechové obětovat bohům osla a získat si tak bohy na svou stranu.

Pátý bod: poté, co se podle ženiny rady zařídili, cítí se všichni silni a počínají si velmi vesele, jdouce do boje. Dietrich z Bernu se ozbrojil s dvanácti svými druhy a táhl vesele do boje; na hlavy si posazovali věnce z fialek, všech dvanáct poskakovalo, jako by tančili. Čechové jako by zázrakem ožili, vesele šli do boje hotovi k smrti jako lesní vepři. (Tohleto přirovnání volil Kosmas čistě kvůli rýmu: viro mori promptos ul silvaticos porcos. Byl to pohled, jako když vysvitne slunce po deštivém mraku.

No a hnedle je tu bod šestý: mladý a fantasticky silný hrdina ve službách knížete. Dvanáctiletý hrdina Blödeling je tak silný a velký, že obočí má na tři stopy široké; přísahá Dietrichovi, že sám zabije v boji 450 mužů. Tyr byl mladý, vynikal sličným tělem, byl po knížeti druhý mocí, Blödeling byl také docela nazýván králem a nebojí se ani tisíce nepřátel, když na něj dotírají v boji.

A máme tu za sedmé – všichni nepřátelé padnou. Až na jednoho. Dietrich s hrdinou Blödelingem a se svou družinou pobijí všechny na sídle Ermanarichově, až na jednoho, na sluhu Reinholda. Čechové dosáhnou vítězství a pobijí všechny Lučany, až na jedno, na pastorka Strabu.

Osmý bod – vypočítání, jak kdo bojoval. Franská píseň to líčí velice podrobně, zatímco u Kosmy je jenom opisný verš: "Není jisté, kdo od koho a jakou kdy zahynul ranou."

A je tu za deváté – smrt nepřátelského krále-utiskovatele. Ermanaricha zabíjí sám Dietrich z Bernu v jeho sídle. Smrt Vlastislavova sice z Kosmova příběhu vypadla, ale bez ní by ztratil smysl. Zpráva o ní je však v tom příběhu skryta: až na Strabu Lučané všichni padnou, tedy i kníže, a taky že se vzápětí mluví o Vlastislavově synkovi jako o sirotkovi.

Pád mladého hrdiny ve službách knížete, to už je za desáté. Blödeling zmizel v davu nepřátel, všichni ho oplakávají jako mrtvého, ovšem příběh má happy end, neboť se hrdina náhle objeví a ukáže se, že svůj závazek splnil, totiž že zabil sám 450 nepřátel. Tyr padne uprostřed moře nepřátel.

Radost nad získaným vítězstvím, bod jedenáct: Všichni se radují, že zvítězili a jsou zdrávi, že vyvázli z boje živí. Čechové se navrátili domů s velkou radostí, že zvítězili.

Za dvanácté: sluha nepřátelského krále, pocházející z cizí země. Na dvoře Ermanarichově sloužil jako strážce brány Renholt van Meilan neboli Renholt, pocházející z Milána. Na dvoře Vlastislavově sloužil jako vychovatel "Duringo de Zribia genere". Durynk, pocházející ze Srbska. Takové množství shodných nebo podobných motivů už není náhodné. Kosmas byl vzdělaný, sečtělý, musel ty cizí příběhy znát. Znal je znal a použil je. Trochu jinak, obměněně, ale použil.

Na Neklana přešla správa
Lucka. Syna Vlastislava
nechal ihned vyhledat,
ptal se, koho má hoch rád.
Řekli mu, že Durynka.
Velel: "Pečuj o synka.
Jeho otci na paměť
jenom k dobrému ho ved'.
Než dospěje v muže, též
postoloprtský kraj střež."

Durynk na scénu!

Tak, a už tu je... Na scéně historie, nasvícen reflektorem našeho zájmu. I Durynk. A také místo děje. Kraj postoloprtský. V Kosmovi je určení místa naprosto přesné: "Kníže (myslí se Neklan) vystavěl na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt, kde je nyní viděti klášter Panny Marie." Mohl se tak vskutku jmenovat? Tedy – Durynk? "Durynk – byl to rodák ze Srbska," píše Kosmas. Duringo, de Zribia genere. Možná se tak fakticky jmenoval. Ale třeba ne. Třeba měl jiné jméno, ale že pocházel z Durynska (Durynsko, tak se jmenuje dodnes jedna z německých spolkových zemí), tak mu u nás říkali Durynk.

Kronikáři Kosmas a Hájek uvádějí, že to byl Srb, Dalimil zase, že Němec. Na jménu však zase tak moc nezáleží. Ani na národnosti. Spíš na skutcích. A Durynkův skutek byl otřesný.

Ten pacholík pohledný
těšil všechny celé dny.
Durynk je však duše podlá,
a tak s mazaností liščí
na pachole pasti líčí
a sám zemi získat hodlá.
Jednou závějemi sněhu
nebožátko vede k břehu.
Když se potom nad Ohří
skloní, sladce hovoří:
"Podívej se pod led líp,
co se v tůni hemží ryb."
Dítě zvědavost má v líci,
důvěřivě poklekne
a Durynk mu bradaticí
něžnou hlavu usekne.

Syn luckého knížete Vlastislava nemá jméno. Původně. Získává je až u kronikáře Hájka: Zbislav. Historik Vladimír Karbusický vyslovuje hypotézu, že tato scéna Kosmovi připomněla vraždění Vršovců. A toho byl kronikář současníkem. Přemyslovci se vypořádali se svými konkurenty na území Čech krutě a nevybíravě. Roku 995 vyvraždili na Libici všechny Slavníkovce, i ženy a děti, a metodou krevní msty zlikvidovali v Kosmově době i Vršovce. Kronikář popisuje drastickou scénu vraždění malých synků Vršovce Mutiny zcela stejnými obraty jako vraždu Vlastislavova synka.

Popisuje půvab obou chlapců a krutost kata, který je vlekl na tržiště, zatímco oba volali po své matce, až je krvavý kat "jako prasátka drže pod paží podřezal nožem. Rázem se rozprchli všichni a do svých se bijí prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu." Kdybychom citovali latinsky, zjistili bychom, že Kosmas užívá pro vraždění Durynkovo a likvidaci Vršovců naprosto stejných výrazů.

Potom spěchá do Prahy,
jak když nese předrahý
dar, a po německém zvyku
vychvaluje panovníku
svou věrnost, s níž v pokoře
sloužil v Lucku při dvoře.
Neboť teď však za pána
považuje Neklana
a ví dobře, kterak škodí,
když se z jiskry oheň zrodí,
zmařil zavčas jeho vznik.
Pak rozevřel hedvábník,
vytáhl ven za kadeř
zkrvavenou dětskou hlavu
a úlisně pravil: "Věř,
ta smrt rozmnoží tvou slávu.
Kdyby dospěl onen hoch,
byl by jistě zbavit moh´
hlavy Čecha nejednoho.
Za odměnu nechci mnoho.
Bud' tvé jméno velebeno,
když mi svěříš Lucko v léno."

Je to zvláštní... Český kníže figuruje v Kosmově příběhu o lucké válce mnohokrát, neustále se tam objevuje, ale až na výjimky je bezejmenný. Ano, vyskytuje se tam ve větách: ",...toho povolal kníže k sobě..." ",...kníže, ač pohan..." "kníže byl jat milosrdenstvím..." "najde knížete, an v pražském paláci sedí..." a tak dále, a tak dále. Pozdější kronikáři, Dalimil, Hájek z Libočan, na Neklana nezapomínají, ale Kosmas, ten ho prakticky ani nejmenuje.

Proč? Protože onen kníže vůbec nebyl Neklan. Když ne Neklan, tak kdo? Ona ta kronikářova figura zbabělého Neklana je nějak nelogická, násilná. Vznikla z toho, že si Kosmas nevěděl se zařazením celého tohoto příběhu rady. Zbabělý kníže by se těchto neklidných dobách těžko udržel v čele státu. Koho si tedy máme dosadit na Neklanovo místo?

Konečně trocha skutečného děje

V letech 967 až 968 napsal Sas jménem Widukind kroniku. V té kronice se mimo jiného objevuje rok 935. Kronikář datum určitě nepopletl, k tomu datu, tedy roku 935, poznamenává: "Bolizlav zavraždil svého bratra, muže křesťanského, a jak se vypráví, nejoddanějšího službě boží."

Ano, ve Widukindově kronice se objevuje zpráva o zavraždění českého knížete Václava jeho bratrem Boleslavem. Toto datum je mnohem spolehlivější než dříve tradovaný rok 929. A hned v příštím roce, tedy 936, čteme tyto řádky: "Obávaje se sousedního knížátka, poněvadž prý poslouchal rozkazů Sasů, vypověděl mu válku. Ten poslal do Saska žádost o pomoc, a je mu posláno vojsko saské, a přidáno mu je i vojsko Durynků."

Co je jádrem této zprávy? Informace o Boleslavově boji s jakýmsi kmenovým knížetem. "Knížátkem..." Ano, kronikář ho jmenuje vzhledem k Boleslavovi termínem subregulus. Tedy doslova "podkrálíček". Tedy knížátko. Menší, než jaký byl Boleslav kníže. Pomoc Sasů tomu knížátku spočívala ve vyslání řemeslného saského vojska složeného ze zločinných elementů, kterým dával císař volnou ruku k útokům na Slovany. Druhou část pomoci představovalo vojsko Durynků. (Poznámka v závorce: vychovatel syna luckého knížete byl taky Durynk...)

"Sasové se nejprve na Bolizlava vrhli a větší část zbraněmi rozprášili, nevěděli však o vojsku, které pronásledovalo Durynky. Ti se vyhnuli nebezpečí útěkem. Bezstarostné Sasy, zaměstnané stahováním kořisti ze zabitých, Bolizlav pak náhle i se všemi vůdci zničil." A potom: "Táhl Bolizlav dále k hradu onoho knížátka, prvním útokem jej dobyl a obrátil v rozvaliny, jež trvají až do dnešního dne." Boleslav dobyl hrad na zpáteční cestě, načež nejspíš se svým vojskem vtrhl na území poraženého knížátka, aby je připojil a uspořádal. Když si tu situaci představíme vojensky a zeměpisně, tak nám vychází, že:

Nějaký kníže kmenového státečku na území Čech žádá Sasy o pomoc proti Boleslavovi, to znamená proti bratrovrahovi, který teprve těsně předtím, loni, usedl na český trůn, a jeho pozice na tom trůně není stabilní. Ono knížátko není nečinné, vytáhne proti Čechům do boje. Boleslav rozděluje síly, sám osobně táhne proti většímu nebezpečí (tím jsou Durynkové a Sasové), volí přitom dobrou taktiku střetnout se s každým vojskem zvlášť, využije momentu překvapení, podaří se mu je porazit a obrací se zpátky, aby přepadl "urbs subreguli", hrad onoho knížátka. A kudy jinudy mohla táhnout saská vojska než po staré stezce severním Krušnohořím? Kde jinde než někde na Bílinsku se s nimi Boleslav mohl střetnout? A stačí pohled na mapu, ano, je to jasné. Hrad Vlastislav neleží jinde než na nejpravděpodobnější zpáteční cestě Boleslavově.

A ještě jedna podezřelá souvislost: Přední družiník knížete Boleslava, jakýsi pobočník a rádce byl jistý... Tira. Podle legendy mu pomáhal zavraždit bratra Václava. Je to jenom shoda náhod? Nebo je kníže Boleslav I. historicky naprosto reálně oním nejmenovaným pražským knížetem, který okupoval Lucko a navždycky je připojil k českému státu?... Lucký kníže Vlastislav přitom může být stejně reálnou postavou českých dějin 10. století, podobně jako kníže Slavník na Libici. Je to hypotéza, ale lákavá.

No..., už jsme ten zašmodrchaný a propletený příběh dovyprávěli takřka celý. Vlastně – ještě ne. Ještě zbývá... ano... Durynk.

Kníže v nelíčené hrůze
vyslechl ty řeči drzé,
pevně velel spoutat škůdce,
obořil se na něj prudce:
"Já jsem tvému slovu věřil,
v ochranu ti dítě svěřil.
Kdo ti řek, že je mi vhod
připravit je o život?
Jak jen věřit mohl jsem zrádci?
Cizák dobro zlem vždy splácí.
Já však v Čechách
chci ti čest prokázat.
Sám zvol si trest.
Vlastním mečem můžeš sklát se,
oběsit se na oprátce,
vyšplhat tam na ten sráz
a skokem si srazit vaz."
Co zbývalo Durynkovi?
Zvolil provaz. Ještě slovy
hněvivými při odchodu
obořil se na knížete:
"Sám oprátku sobě plete,
sám si způsobí jen škodu,
kdo od Čecha vděčnost chce."
Ušklíbl se jízlivě
a za Prahou na louce
oběsil se na jívě.

U Dalimila na jívě, u Kosmy na olši. Říkalo se jí pak Durynkova. To je konec příběhu. Posledního příběhu, u kterého kronikář Kosmas neuvádí datum. Všechny další záznamy u něj a u všech jeho četných následovníků už data mají. První z nich patří roku 894, a hned to první je určeno špatně. Což je možná pro naší historii svým způsobem příznačné. My si však na příští, třicáté první schůzce Toulek českou minulostí, probereme ještě jednou všechna legendární knížata a tím účtováním vystoupíme z pověstí a vstoupíme do historie.

zdroj: Josef Veselý 

Jak jednoduše namnožit hortenzie

 

Máte hortenzii? Já ano - bohatě a krásně kvete. Někdo ani neví, proč zakoupená  modře kvetoucí rostlina nakonec vykvete jako růžová... To se také dočtete v článku. Keř hortenzie se obvykle pyšní nádhernými barevnými květy, které se hodí jak do předzahrádky, tak i na balkon či terasu. Zdá se vám, že jich máte málo nebo chcete s jejich pěstováním teprve začít? Nemusíte je kupovat v zahradnictví a utrácet tím stovky korun. Namnožte si je sami. Stačí nařízkovat vlastní rostliny nebo poprosit sousedku o vhodný řízek.
Hortenzie se dá snadno rozmnožit zelenými řízky, které odebírejte v letních měsících. Právě teď je na to vhodný čas. 

Hortenzie je rod rostlin, který patří do čeledi hortenziovité. Je jich přes 70 druhů a jsou rozšířeny především v Asii, ale také v Americe. Hortenzie jsou nejčastěji keře s květy v bohatých květenstvích, která mohou dosahovat velikosti až několika desítek centimetrů. 

Jejich barva se pohybuje od bílé přes růžovou až po fialovou a je závislá na kyselosti půdy. Pokud jsou hortenzie pěstované v kyselé půdě s pH 5,5 a nižší, nakvétají obvykle modře. Naopak v půdách s vyšším pH  mají barvu většinou růžovou. Hortenzie s bílými květenstvími většinou pH půdy neovlivňuje.

 

Zdroj: Ariephotography/shutterstock.com

Jak a kdy připravit správný řízek

Ideální čas k řízkování hortenzií je buď ihned na jaře, anebo právě teď v červenci a srpnu. Pro zakořenění se však hodí pouze takové kousky, které ještě nejsou dřevnaté. Typicky jde o mladé a čerstvé stonky, na kterých se již tvoří začínající květy.

Jak nařízkovat hortenzie

Na mateřské rostlině vyberte zdravé letošní výhony bez květů, alespoň se 4 listy. Odstřihněte špičku cca 2 mm nad spícími pupeny. Řízek zkraťte na 10-15 cm a konec zastřihněte šikmo, aby se zvětšila plocha pro růst kořenů. Na větvičce nechte jeden až dva páry listů. Ty ale zkraťte na polovinu, aby kořenícímu řízku nebraly zbytečně energii. 

Pokud jsou na řízku již připravená poupata na kvetení, budete je muset také odstřihnout, aby se stonek soustředil opravdu na tvorbu kořenů. Spodní řez pro kořenění by měl být šikmý zhruba pod úhlem 45 stupňů.

Pro zakořenění se však hodí pouze takové větvičky, které ještě nejsou dřevnaté. Zdroj: Take Photo/shutterstock.com

Stačí si připravit obyčejný písek, dostatečně velkou plastovou láhev a řízky hortenzie.

Miniskleník z PET láhve

U větší PET láhve opatrně odřízněte její vrchní část a získáte tak dno květináče a provizorní stříšku miniskleníku. Do dna udělejte odtokové dírky a nasypejte do něj písek s rašelinou v poměru 1:1, perlit nebo speciální substrát určený na řízkování. Výška by měla být cca 10 cm, aby se řízek nedotýkal dna. Substrát zvlhčete a zapíchněte do něj mírně šikmo řízky ošetřené práškovým stimulátorem růstu. Poté větvičky přikryjte stříškou.

Díky průhlednému plastovému materiálu, budete mít možnost sledovat, jak se kořeny u řízků rychle vyvíjejí. Zhruba už po měsíci budou tak silné, že přijde vaše chvíle a budete moci rostliny bez obav přesadit na připravený záhon. Myslete při tom, že je lepší vhodný substrát smíchat s rašelinou, aby byla zachována kyselost, kterou hortenzie vyžadují.

Tuto množírnu postavte na světlé a teplé místo. Dejte však pozor - vyhněte se přímým slunečním paprskům.

 

Jak se o řízky starat?

Řízky hortenzií mají rády „teplo od nohou". Proto, pokud teplota v noci klesne pod 20 °C, je raději nechte doma. Substrát by měl být stále vlhký, ale ne přemokřený. Čas od času odšroubujte ze stříšky horní víčko a skleník vyvětrejte. Za 2-3 týdny by měly větvičky zakořenit a vytvořit nové listy. Za 4-6 týdnů můžete rostlinky opatrně přesadit na konečné stanoviště.

Hortenzie je kompaktní keř s velkými listy a zajímavým květenstvím. Zdroj: Lapina / Shutterstock.com

Takhle bude vaše zakořeněná rostlinka vypadat:  

Řízkování jiných rostlin

Podobně můžete v průběhu července a srpna nařízkovat kromě hortenzií také azalky, rododendrony, komule, dřišťály, brsleny, fuchsie a ibišky.

zdroj: iReceptář.cz

Do terénu s mapou a buzolou: k čemu jsou azimuty, vrstevnice, měřítko a plánovací folie

Článek je součástí turistického seriálu ZDE a  ZDE  a následujících.

S jakýmkoli pohybem v horách je neodmyslitelně spojeno umění orientace. A i když se zrovna za experta v navigaci nepovažujete, znát pár základních pravidel a dovedností není rozhodně na škodu. Podle Murphyho zákonů dojdou v GPS baterky zrovna v momentě, kdy lije jako z konve, netušíte, kterým směrem je chata a došla poslední tabulka čokolády. V tu chvíli přicházejí na řadu těžce nemoderní orientační pomůcky, a to mapa a kompas, respektive buzola. K nim přidejme ještě nadmíru praktickou plánovací fólii (tzv. Planzeiger) a jde se na věc.

Jaké zvolit měřítko?

Zkontrolujte si u mapy měřítko: s „pětadvacítkou“ (tedy mapou 1:25 000) se vám bude líp pracovat (měření vzdáleností, sklonů svahu, souřadnic apod.), na druhou stranu, když tuto mapu rozložíte, tak málem převrhnete pivo u sousedního stolu.

Někteří výrobci začali vyrábět mapy laminované, tištěné na voděodolné materiály nebo upravené tak, aby výrazně zvýšili jejich životnost. Stojí za to se zamyslet nad tím, jestli považujete mapu za spotřební zboží, nebo se chcete s jednou a touž do oblasti vrátit. Klasická papírová mapa se časem jednoduše potrhá, a tak budete nuceni investovat svůj čas a izolepu do její opravy nebo koupit další novou. A mapa odlehlé oblasti někde na druhé straně zeměkoule asi nebude v obchodech tak snadno dostupná jako mapa Dachsteinu.

V neposlední řadě si projděte tiráž mapy – jestli vám stačí všechny uvedené informace, jestli na mapě nechybí souřadnicová síť nebo jestli vám vyhovuje výškový rozdíl mezi vrstevnicemi.

Čteme vrstevnice

Křivkám na mapě, které spojují body se stejnou nadmořskou výškou, nebude od věci věnovat víc pozornosti. Setkáte se s třemi základními typy vrstevnic – vrstevnice základní (nepřerušované tenké hnědé linie), zesílené (rovněž nepřerušované, ale zesílené linie) a doplňkové (zakreslují se čárkovanou čarou a používají se v takových místech, kde základní vrstevnice nestačí k vystižení tvaru terénu). Zesílené vrstevnice bývají doplněny výškovou kótou. Ta je na mapách vždycky psána tak, abyste ji četli po směru stoupání terénu. Díky vrstevnicím znáte tedy nadmořskou výšku každého místa (chaty, jezera, vrcholu).

Na mapě bychom měli být schopni přečíst díky vrstevnicím také reliéf terénu (vrcholky, údolí, hřebeny…), což je jedno ze stěžejních umění orientace. Pokud stoupáte údolím, ale z mapy pomocí vrstevnic vyčtete, že cesta vede spíš po hřebeni, s největší pravděpodobností jste na jiné stezce. Jednoduché pravidlo velí – čím klikatější vrstevnice, tím členitější terén. Řada map zjednodušuje začátečníkům orientaci v terénu tím, že má vystínovaný reliéf.  Mapa tak působí víc plasticky.

Sklon terénu

Čím blíže jsou vrstevnice u sebe, tím prudší je terén. A platí to samozřejmě i naopak. S tímto faktem souvisí další dovednost – určení sklonů svahů na mapě. Při pohybu ve vysokohorském terénu je tato dovednost mnohem důležitější než odhad vzdálenosti. Např. v zimě je znalost sklonu svahů, na kterých se budeme pohybovat, zcela stěžejní informace při našem rozhodování o tom, jestli na túru vyrazit nebo ne, protože určité sklony svahů jsou např. náchylnější k lavinám apod.  Měření sklonů se přitom na mapě provádí velmi jednoduše. Tedy za předpokladu, že máte kvalitní mapu, kterou výrobce opatřil patřičným měřítkem. Skvělé pro určování jsou mapy, které vydává Österreichischer Alpenverein. Mají vrstevnice kreslené po 20 výškových metrech (což je už výš zmiňovaná ekvidistance), vrstevnice znázorňující stometrové vzdálenosti jsou navíc tučněji zvýrazněny a vždycky obsahují i výškovou kótu.

S mapami je kompatibilní i plánovací fólie, tzv. Planzeiger – pokud jedno meřítko na něm přiložíte na mapu tak, aby spolu lícovaly jednotlivé linky, víte během pěti vteřin, kolik stupňů konkrétní svah má. Někteří vydavatelé tisknou mapy s ekvidistancí 10 nebo 25 metrů, často ale přikládají ke svým mapám vlastní měrku pro změření sklonů. Obecně – pokud je vzdálenost mezi vrstevnicemi na mapě 50 až 100 metrů, zkuste se poohlédnout po jiném vydavateli. Čitelnost takové mapy je velmi špatná a nejste schopni rozlišit důležité detaily.

Co vám řeknou azimuty?

Nevím, kolik lidí dnes chodí podle azimutu a do terénu si bere buzolu (buzola je de facto kompas doplněný o úhloměr), ale oproti GPS má jednu ohromnou výhodu – nikdy jí nedojdou baterky a práce s ní je velmi jednoduchá. Základní pravidlo orientace zní – v každém okamžiku znáte svou polohu a dokážete ji určit i na mapě. Drtivá většina map je zorientována na sever. Tam ukazuje i magnetická střelka kompasu.  V terénu se proto vždycky snažte orientovat si mapu směrem k severu. Jednoduše tak, že mapu otočíte tak, aby sever na mapě mířil tam, kam ukazuje střelka buzoly. Můžete pak porovnávat terén s mapovými podklady a případně si pomocí azimutů třeba změřit, na které vrcholy koukáte. Jak na to? 

 

Azimut z buzoly odečítáme ve výšce očí

Z terasy na horské chatě se například díváte na lákavý kopec a s parťáky se hádáte, jak se jmenuje. Wi-fi na chatě není, signál taky ne, GPS nemáte. Vezměte si k ruce buzolu a zaměřte cíl, který vás zajímá, v našem případě vrchol kopce. Buzolu držte v úrovni očí. Pak otáčejte úhloměrem buzoly tak dlouho, dokud nebude střelka ukazující na sever schovaná přesně mezi ryskami. Na stupnici úhloměru si pak přečtěte změřenou hodnotu (např. 320 ⁰). Na papírové mapě si najděte bod, ze kterého azimut měříte (tedy terasu chaty). Teď můžete použít znovu buzolu, libovolný úhloměr nebo plánovací fólii. Ta je pro práci s mapou při určování azimutů rozhodně nejpřesnější. Z bodu, ze kterého jste azimut měřili, si na mapě vytáhněte linku, která svírá se severem úhel právě oněch 320 ⁰. Tato linie protne na mapě vámi měřený vrchol. Jakmile si osvojíte dovednost měření azimutů, jejich přenos z mapy do terénu nebo opačně přenos naměřeného azimutu na mapu, dokážete tyto znalosti využívat např. i při obcházení překážek nebo při určování vlastní polohy podle dvou známých bodů.

Plánovací fólie, tzv. Planzeiger, je v alpských zemích samozřejmým doplňkem papírové mapy. Velmi usnadní určování azimutů nebo sklonů svahu. Díky několika měřítkům a stupnicím spočítáte jednoduše a rychle vzdálenosti na mapě a určíte souřadnice. Někteří mapoví výrobci nabízejí ke svým mapám obdobné orientační pomůcky tištěné na papíře, nejpraktičtější je ale plánovací fólie průhledná, se silonovým vlascem uprostřed. Zakoupíte ji ve specializovaných obchodech nebo na českých pobočkách zastoupení rakouského Alpenvereinu. Ceny se pohybují lehce nad 100 Kč.

Úskalí magnetické deklinace

Pro práci s buzolou/kompasem je jedinou větší záludností tzv. magnetická deklinace. Jedná se o odchylku – úhel mezi geografickým a magnetickým pólem Země. Zatímco střelka kompasu ukazuje vždycky k pólu magnetickému, ten není totožný se severem zeměpisným, kam jsou naopak orientovány mapy. V rámci střední Evropy se pohybuje magnetická deklinace v jednotkách stupňů (asi 2 – 4 ⁰), a tudíž je pro praktickou orientaci v terénu opravdu zanedbatelná. Při treku např. v Kanadě, ale i v severnějších částech Skandinávie, je ale už potřeba tento údaj zohlednit, deklinace tam může dosáhnout odchylky až 20 stupňů. Na kvalitních mapách si v tiráži můžete vyhledat informaci o tom, jaká je magnetická deklinace pro danou oblast. Zajímá vás velikost a směr – západní či východní.  Dražší, kvalitnější buzoly nabízejí možnost deklinaci v těle korigovat. Magnetická deklinace navíc není stálá, ale časem se mění. Hlavně praxe Rada na závěr: Umění orientace je běh na dlouhou trať. Můžete si přečíst desítky článků a prozkoumat stovky map, ale absolutním základem je hlavně praxe. Koukejte na túrách do mapy, porovnávejte s terénem, který vidíte, a cvičně si počítejte. Vzdálenosti, převýšení, sklony svahů. Noste a používejte kompas. Porovnávejte svůj odhad s realitou. A hlavně si udělejte z orientace zábavu, ne nepříjemnou povinnost. 

Zdroj: Marie Lollok Klementová

Příběhy slavných značek: ETA

 

Ptát se vás, jestli znáte značku ETA, je skoro jako nepovedený vtip, že?

ETA, a. s. je česká obchodní firma. Do 21. prosince 2011 sídlila v obci Hlinsko. Historie značky sahá až do roku 1943. Pod obchodní značkou jsou to výrobky pro domácnost (například žehličky, vařiče, vysavače, mixéry, vysoušeče vlasů a další).

Mixér z r. 1963

Původní obchodní značku „ETA" vlastnila akciová společnost ETA v Praze, název firmy byl odvozen ze slovního spojení „Elektrotechnické aparáty". Společnost používající tuto značku sídlila od začátku dvacátých let 20. století v Praze - Vršovicích a zabývala se výrobou rozhlasových přístrojů, hracích automatů, transformátorů a elektrických ledniček. 

V roce 1929 byla ve tvaru oválné ochranné známky obchodní značka „ETA" zaregistrována. V roce 1939 většinu akcií společnosti „ETA" získala od původního vlastníka (pražský továrník Bukovský) německá společnost Askania. Následně se výroba akciové společnosti „ETA - Askania" zaměřila na optické přístroje, včetně fotoaparátů.

Na počátku stál pražský podnikatel Jan Prošvic, který hned v začátcích začal vyrábět stavebnice domácích rozhlasových přijímačů. Časem se rozhodl podnikání rozšířit a založil v Libni první továrnu na elektrické žehličky a kávomlýnky. Jeho výrobky byly kvalitní, měly moderní design a tak se prodávaly jedna radost.

Cesta k prvnímu vysavači

Byl ale čas posunout se zas o kus dál. A tak se Prošvic dohodl s chotěbořským továrníkem, výrobcem kovového zboží Vilémem Eckhardtem a společně založili v areálu bývalé cihelny na okraji Hlinska závod ESA. 

Kde je Hlinsko?
Hlinsko, město s 10 tisíci obyvateli, najdeme na rozhraní Českomoravské vrchoviny a Železných hor. Hlinskem protéká řeka Chrudimka. Název jména Hlinsko pochází od slova hlína. Velká ložiska kvalitní hrnčířské hlíny umožnila vzniknout nejstaršímu řemeslu hrnčířství, jehož počátky spadají do 15. století.

Vysavače značky ETA byly v českých domácnostech vítanými pomocníky zaměstnaných žen|foto: Jan Tachezy,ČTK 

 

Zkratka ukrývala název „Elektrotechnická společnost akciová“. Firmu nechali zapsat do obchodního rejstříku 3. září 1943. Dva roky až do konce války ESA oficiálně vyráběla telefonní rozdělovače pro německé dělostřelectvo. A kromě nich – neoficiálně – jednoduché žehličky s keramickou vložkou.

Po válce už v továrně pracovaly tři stovky zaměstnanců, Prošvic se stal výhradním majitelem ESY a výrobu rozšířil o topidla, kávovary, ventilátory, měniče ke gramofonům a další spotřebiče do domácnosti. Posléze zakoupil další objekty a přesunul do nich i své podnikatelské aktivity z Prahy.

Osud českých továren se opakuje

Po Vítězném únoru podnik opanovaly komunistické akční výbory a Jana Prošvice zbavily jeho vlastnických práv. ESA byla znárodněna a značka přestala existovat. Její produkty se dál vyráběly pod značkou národního podniku Elektro-Praga. V roce 1949 se osamostatnil národní podnik Elektro-Praga Hlinsko s monopolem na výrobu tuzemských elektrických domácích spotřebičů – vařičů, teplometů a žehliček.

 

foto Josef Mucha

Kdo v 50. a 60. letech nevlastnil vysavač ETA 401 Standard od firmy Elektro – Praga Hlinsko,  jako by ani neexistoval. V té době se ho prodalo přes milion kusů. Byl to první autentický předchůdce slavného vysavače ETA 402 Jupiter, který dodnes platí za designový kousek.

To je on, ten krasavec - ETA Jupiter 402 👍.
Tento vysavač se liší od svého předchůdce celoplastovým tělem a další novinkou bylo odepínání části, kde byl uložen prachový filtr od motoru vysavače. Prachový filtr se dal vyndat a vysypat až u popelnice. 

V roce 1960 se Elektro-Praga Hlinsko rozrostla natolik, že pod ni spadaly dva národní podniky a deset závodů, vyráběla dvanáct různých spotřebičů a zaměstnávala skoro tři tisícovky lidí. Podnik získal ochrannou známku, kterou v předválečné době vlastnila firma Elektrotechnické aparáty. Od té doby se označení ETA objevovalo na všech nově vyrobených elektrospotřebičích. 

Výrobní hala Elektro - Praga Hlinsko|foto: Jan Tachezy,ČTK

Co přinesla novodobá historie?

V roce 1993 zamířila ETA Elektro-Praga Hlinsko do kuponové privatizace. Prvními vlastníky se staly privatizační fondy velkých bank. S pádem železné opony a invazí zahraničních značek, začínala být značka ETA v českých domácnostech čím dál vzácnější. Ještě v polovině 90. let se ale v každé české domácnosti našly tři až čtyři výrobky této značky. Dnes už je to podle průzkumů už pouze jeden.

Prodejní program tvořilo 36 druhů výrobků se zhruba dvěma sty typy a provedeními, většina výrobků byla výsledkem vlastního vývoje společnosti a měla originální konstrukci. Společnost „ETA-TRADING" spravovala tuzemskou obchodní síť, která zahrnovala 50 maloobchodních prodejen a 3 velkoobchodní střediska.  

V roce 2004 došlo ke sloučení firem „ETA" a „Plastkov" pod jednotné vedení, v roce 2005 se výrobní oddělení rozdělilo na dvě divize: „Elektrické spotřebiče" a „Plastkov - výroba komponentů".

Vysavač Eta 80.-90. léta

V roce 2011 společnost „ETA" ukončila výrobu domácích elektrospotřebičů v Hlinsku a přesunula ji do spolupracující firmy „E-technik" v Miloticích nad Bečvou, v Hlinsku zůstalo cca 200 kmenových zaměstnanců pro logistiku, obchod, sklady a reklamace.

Od roku 2011 vlastní firmu ETA česká společnost HP TRONIC Zlín, spol. s r.o.

Zdroj: J. Škápíková, M. Šorelová, Wikipedie, ETA, hlinsko.cz, foto internet

Milostné legendy: Napoleon a Walewská - 3. Šagrénová kůže

 

Pokračování dílů: 1. Diadém a 2. Perský šál 

V Balzacově románu (Honoré de Balzac, francouzský spisovatel) získá hrdina Raphael tajemný talisman. Na vydělané oslí kůži je nápis: "Přej si a tvá přání budou splněna. Ale přizpůsob je svému životu. Je zde. Při každém přání budu ubývat jako tvé dny." Magická slova jako by se dotýkala dalšího osudu císaře Napoleona a jeho lásky k hraběnce Walewské. 

Po uzavření smlouvy v Tylži (1807) se Bonaparte cítil na vrcholu svého životního i mocenského vzestupu. Porazil vyzývavé Prusko a uzavřel mír s carem Alexandrem. Nyní přijde na řadu Anglie, pokusí se rozrazit její blokádu. 

Na dalekém severu, na statku komořího Walewského, nastal stav chmurného příměří. Starý hrabě pochopil, že Napoleon nesplní naděje Polska v něj kladené. Byla oběť jeho choti marná? Jako polský šlechtic se choval k ženě i nadále galantně, ale roztržka na sebe nedala dlouho čekat. 

Marie trpí a zoufale čeká na jakoukoliv zprávu z Paříže. Rozjela by se ihned do kouzelného města nad Seinou a opakuje si v duchu vše, co jí při posledním setkání císař řekl. Podal mistrný psychologický rozbor polské šlechty, jímž zdůvodnil své váhání: polský šlechtic lehce vzplane, zahoří, ale za chvíli propadne chandře a melancholii. "Když moji vojáci žádají chleba, dostanou odpověď: není... Marie, jen prací všech lidí, kteří obývají tuto zemi, lze podepřít naději na samostatnost."

Napoleon nemá zatím na setkání s polskou krasavicí ani pomyšlení. Projevilo se to, co bylo napsáno na šagrénové kůži: "Při každém přání budu ubývat jako tvé dny." Císař se dosud cítí na vrcholu moci a boje o světovládu, snad ani netuší, že stojí na prahu katastrofy. Všichni monarchové Evropy se proti Napoleonovi spikli, neboť se cítili ohroženi. Císař navíc vyzývavě prohlásil: "Není daleko doba, kdy se Bonapartové stanou nejstarší evropskou dynastií." To bylo víc než vyhlášení války proti monarchistické Evropě. 

Otěže událostí postupně ztrácí Napoleon a ujímá se jich uhlazený a ženami rozmazlovaný dvořan, rakouský velvyslanec v Paříži a pozdější kancléř - Václav Kliment Metternich. Ačkoliv Rakousko chystalo válku, podařilo se mu korzického ďábla uchlácholit nabídkami na výhodný dynastický sňatek. Habsburský dvůr měl vždy k dispozici výběr nevěst ze své bohatě rozvětvené rodiny. 

Rozhodujícího vítězství nad Rakouskem dosáhl Napoleon v bitvě u Wagramu nedaleko Vídně. Pak slavil okázalé vítězství parádní přehlídkou v Schonbrunnu. Přitom se samolibým úsměvem otáčel zlatým prstenem, jenž ho posiloval a dával mu sílu po celou dobu válečného tažení. Bylo na něm zevnitř vyryto: "Přestaneš-li mne milovat, nezapomeň, že já tě miluji." A iniciály "M. W." Jak lehké jsou starosti a pocity vítězů! 

Marie mezitím truchlila v malém zámečku ve vsi Walewicích a vzpomínala na chvíle strávené s temperamentním Korsičanem. Napětí a hádky s manželem se stupňovaly. Kdo ji vysvobodí? Rozhodla se, že se vydá za hlasem svého srdce a připojila se k polskému vojsku, jež využilo zeslabení Rakouska a obsadilo Krakov. V té době otvíral Napoleonův sekretář Méneval růžová psaníčka z Krakova od hraběnky Walewské. Psala zoufale, zda může za císařem přijet do Vídně. Čtrnáct dní před rozhodující bitvou u Wagramu diktoval Napoleon svému důvěrníkovi tento list:

"Drahá Marie, nejsem spokojen s tím, žes provázela vojsko do Krakova, ale nemohu ti to zazlívat. O polských záležitostech se znovu rozhoduje a chápu neklid, jaký jsi prožívala. Snažil jsem se pro vás něco udělat, a to bylo lepší než všechny útěchy. Nemusíš mi děkovat. Miluji Tvou zemi a náležitě oceňuji zásluhy mnoha Tvých rodáků. Aby skončila válka, nutno učinit víc než jen obsadit Vídeň. Až vše skončí, zařídím to tak, abych se k tobě přiblížil, má milovaná, protože bych Tě už velice rád viděl. Pokud k tomu dojde v Schonbrunnu, budeme se spolu radovat z procházek v krásném parku a zapomeneme na nedobré okamžiky. Měj trpělivost a nepřestávej důvěřovat. N. " 

  

Z filmu z r. 1937

Útěchu a naději hledala nešťastná polská hraběnka v setkání s milencem. Francouzský císař Napoleon Bonaparte se cítil polichocen. Netušil, že z šagrénové kůže, do níž je každému člověku vepsán počet jeho splněných přání, zbývá už jen nepatrný proužek. 

Zdroj: Radko Pytlík

O češtině od A do Z: Shoda podmětu s přísudkem

 

20. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem. 

Rychlé šípy utekly nebo utekli? A co sněhuláci nebo slanečci? Co pokládat za životný podmět?

Připravili Michal Jagelka a Alex Röhrich.

Ozdoba jednoduše vyrobená na hřebenu

 

Myslím, že potřebné věci k výrobě této ozdoby máme doma všechny. Snad jen mít pár perliček... Je to nápad a dá se z toho vyrobit květina na ozdobení svetru nebo vázačky, použít jako brož nebo do culíku. Některé šikulky šijí nebo háčkují oblečky pro panenky a tohle by se možná také mohlo využít. 

Nápad jsem našla na Youtube a video nabízím i vám. 

Přehrání videa: Přímo přehrát nejde, klikněte, prosím, na poslední řádek "Přehrát na YouTube": 

  

Toulky českou minulostí: 29. schůzka: Staré pověsti české aneb Lucká válka

 

Stále jsme hosty na území českých pověstí. Je to území bez mapy, bez záchytných bodů v čase i prostoru, bez možnosti opřít se o reálnou osobu či událost. I když... V případě lucké války to tak docela neplatí. Existuje několik důvodů k domněnce, že na rozdíl od všech ostatních staročeských bájí skrývá v sobě tato poslední drobný výsek zapomenutých skutečných dějů. Zpráva, kterou k nám vysílá, je však velice zašifrovaná...

Nepokládáme za zbytečné do našeho díla na tomto místě vložit stručně vylíčení toho, čeho jsme z pověsti doslechli o bitvě, svedené za časů knížete Neklana na poli zvaném Tursko mezi Čechy a Lučany, jímž v dnešní době podle hradu Žatce říkáme Žatčané. Lučané skutečně kus Čech obývali. V 9. století jim patřil severozápad, hlavně Poohří, zatímco Čechům patřilo Podřipsko a horní Povltaví, centrum země. To se dozvídáme poprvé od našeho nejstaršího zpravodaje Kosmy.

"Od čeho je jen ten lid nazýván od starodávna Lučané, nechceme pominout mlčením. (To je ovšem dobře.) Ono území dělí se na pět krajin podle jejich polohy. První krajina leží při potoce řečeném Hutná, druhá na obou stranách řeky Uzky, třetí se rozkládá v obvodu bystřiny Březnice, čtvrtá, jež slove i Lesní, leží v podkrají řeky Mže a pátá, uprostřed, slove Lúka, překrásná na pohled a bohatá výnosem, velmi úrodná na osení a oplývající lukami, odkudž nabyla i svého jména. A poněvadž byla tato krajina nejdříve, dávno ještě před založením hradu Žatce, obydlena lidmi, právem se její obyvatelé nazývali po své krajině Lučané..."

Svou zemi hledali i Lučané

Kdepak bychom jejich zemi, tedy – Lucko, Lucké knížectví – měli hledat? Jeho páteří a středem byla Ohře. Hranice mezi Luckem a franskou říší vedla Krušnými horami. Od Chomutovska směrem k Mostu a pak až K Lovosicům. Tady hraničilo jejich území s Lemúzy. Pakliže je na pověsti o Přemyslovi a Libuši zblo pravdy a Lemúz Přemysl se dynasticky oženil s Češkou Libuší, vytvořili by pak Lemúzové s Čechy kmenový stát, což nevylučuje pořád ještě jejich značnou samostatnost.

Od Lovosic (blízko nich stálo lucké hradiště Vlastislav) pak hranice vedly zřejmě směrem k Budyni (ta už ležela na českém území), a pak se stáčely dál, směrem na jihozápad, sledovaly vlastně tok Ohře až k Žatci a odtud rovnou na jih k Podbořanům, tady všude hraničilo Lucko s Čechy, a když se na jihu dotkly ty hranice řeky Mže, pokračovaly na západ, ale kam až dál na západ, o tom se lze jen dohadovat. Sedličané na dnešním Karlovarsku, Loketsku a Sokolovsku se měli nacházet pod luckou nadvládou.

Budyně nad Ohří|foto: kolektiv autorů

 

"I když se možná už nikdy nepodaří zjistit hranice Lucka," konstatuje Jiří Brabenec, historik, romantik a amatér v jedné osobě, "přece i z toho málo, co je známo, vystupuje jasně přirozené středisko knížectví. Je to Žatec." Skutečná, tedy písemnými památkami doložená historie Žatce sice začíná v roce 1004, kdy je poprvé připomínán pod jménem Satec, ale už předtím bylo město opravdu střediskem Lučanů.

"Zde vybíhá s planiny směrem k Ohři, která tu tvoří mírný oblouk, rovina v podobě velikého trojúhelníku. Ty strany, které se sbírají v hrot směrem k řece, spadají příkrými srázy dolů. Tam, kde je dnes starý žatecký pivovar, a před ním, směrem k náměstí, kostel, tam stávalo hradiště, hlavní hradiště Lučanů s knížecím palácem..."

Důkazy zkrátka nejsou

Možná právě odtud vládl svému kmenovému knížectví Vlastislav. Tedy – někdo z mocných tady určitě sídlil, jenom jestli to byl skutečně Vlastislav, jestli se tak doopravdy jmenoval, za to ruku do ohně opravdu nevložíme. "Byl to muž bojovný, v boji statečný a ve svých záměrech nadmíru lstivý," referuje o něm Kosmas, "a mohl dobře slouti v bitvách šťastným, kdyby ho nebyl osud zkrušil nešťastným koncem." Na ten nešťastný konec knížete Vlastislava je času dost. Co se mezitím stalo?

"Již dříve vedl Vlastislav často proti Čechům boje, a maje v nich štěstí i přízeň bohů, vždy nabyl vrchu; vtrhnuv do jejich země, častokrát ji krutě poplenil vražděním, pálením a loupením a ztenčil dokonce počet náčelníků svými posádkami do té míry, že jsouce zavřeni v malém hrádku, jenž slove Levý Hradec, báli se vtrhnutí nepřátel do hrádku. On vystavěl hrad, jejž podle svého jména nazval Vlastislav, mezi dvěma vrchy, Medvězí a Připkem, na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického, a vsadil do něho zlé lidi, aby činili úklady lidu obou těch krajů proto, že stáli na straně Čechů..."

Vlastislav... Zase jeden hrad, který bud'to nikdy neexistoval, anebo neměl se žádnými Lučany nic společného. Ale pozor, tady je situace trochu jiná. obec Vlastislav přece existuje. A nachází se dokonce přesně tam, kam ji umisťuje Kosmas – na pomezí dvou krajů, bílinského a litoměřického. Lucká válka je vlastně poslední pohanskou pověstí v Kosmově kronice. Časově už není tak vzdálená počátkům historické doby, abychom nemohli předpokládat, že tu kronikář zachytil alespoň kousek nějaké starší reálné tradice.

Medvězí a Přípek, tak by se měly jmenovat dva vrchy, mezi nimiž vybudoval Vlastislav svůj hrad. Vrch Medvězí je nepochybně totožný s kopcem zvaným Hora nad vsí Medvědicemi u Třebenic. A ten Přípek? Kousek odtud mezi Skalkou a Režným Újezdem je jiný vrch, který byl na mapách ještě v minulém století označen jako "Připec". Místopisné určení je tedy bezvadné. Jak je to ale s hradištěm Vlastislaví? Nezklame nás ani v tomto ohledu, hradiště tu je, hned vedle obce. První archeologickou zprávu o hradišti najdeme u českého archeologa Kaliny, který si za Rakouska vysloužil čestný šlechtický přídomek z Jäthensteinu:

"Za Vlastislaví se zvedá pahorek, obklopený starými okrouhlými valy od východu k západu. V uzavřeném prostoru se nacházejí kosti, popel, uhlíky a střepy z popelnic." Poněkud stručná zpráva. Skutečně zajímavé poznatky přinesl archeologický průzkum doktora Zdeňka Váni až v padesátých letech našeho století: Hradiště na nevelké ostrožně, zčásti chráněné říčkou Modlou, bylo přístupné jenom z jedné strany a tam stavitelé zbudovali trojnásobné příčné valové opevnění.

Vnější val se zachoval nejlépe – byla to silná a dobře stavěná kamenná hradba, její zbytky sahají až do výše sto patnácti centimetrů. Vlastně těleso valu bylo z dřeva – prostor byl vyplněn zeminou. Celkem, včetně zdi, byl vnější val silný skoro pět metrů a před ním byl ještě příkop, široký devět metrů. Vlastislav měla jenom jednu jedinou fázi osídlení. To odpovídá údaji, že byla založena na novém místě. Hradiště mělo jenom krátké trvání a jeho zánik byl násilný. Jak? Požárem. To se pozná dobře na ohořelém stavebním materiálu.

Přesnost plus minus 150 let

To by tedy odpovídalo předpokladu, že Vlastislav jako předsunutou pevnůstku Lučanů Čechové zničili. A ještě jeden fakt: osídlení na hradišti mělo vojenský charakter, bylo soustředěno na místo největšího nebezpečí útoku. Takže on ten bájný Vlastislavův hrad nepatří do pověsti... Nepatří. Jenomže... Problém vězí v datování. Při vykopávkách ve Vlastislavi nebyl nalezen ani jeden předmět, podle kterého by šlo existenci nebo zánik hradiště časově určit. Nálezy tam sice byly, hlavně keramika, ale tu můžeme datovat jenom přibližně, a to do poloviny 10. století. To už v Čechách vládl historický kníže – Boleslav I.

To bylo velké překvapení, protože do té doby panovala naprosto vžitá představa, že se lucká válka odehrála "za Neklana", to znamená někdy na počátku 9. století. Co s tím? Sto až sto padesát let je příliš dlouhá doba...

A co když Vlastislav v lucké válce nezanikla? V Kosmově kronice sice vystupuje Vlastislavův hrad jako lucká překážka a provokace, ale nikde se pak nemluví o jeho zničení. Co když pobořen vůbec nebyl – anebo co když hrad zničila jiná část českého vojska? A třeba taky jindy? Ano, co když byla Vlastislav zničena jindy a někým jiným?

Lučané byli odvěkými nepřáteli Čechů. Za vlády Vlastislava uštědřili Lučané svým soupeřům řadu těžkých porážek. A rozhodli se prý s Čechy skoncovat definitivně. Po příznivých věštbách se mělo o konečném vítězství Lučanů rozhodnout na terasovité pláni pár kilometrů od Levého Hradce, tam, kde se dodnes říká Na zabitém. Turské pole. Ano, Turské pole bylo pro boj jako stvořené. V té době byl na českém trůně Neklan. Na legendární česká knížata si ještě uděláme čas, ale Neklana musíme – aspoň stručně – probrat už teď. On totiž s příběhem o lucké válce souvisí.

Kronikář si vždy ví rady

Přemyslovec Neklan. Prý to nebyl zrovna hrdina. Ano, strach zaznívá i z jeho jména. Nechtěl se kláti, nechtěl bojovat. Tedy postava, která se do hrdinské české historie příliš nehodila. Neklan, zbabělec na trůně. On si s ním už poradil už Dalimil. Mluví o něm jako o "moudrém Neklanovi". Podivuhodný přemet. Postava se znamínkem minus nám za sto padesát let po Kosmovi očividně zkladněla.

Když pak zemřel Křesomysl,
Neklan vládl. Měl moudrou mysl,
ale chybu jedinou.
(Tak přece jenom. Jakou chybu?)
Nebyl žádným hrdinou.
Z koně nebyl nikdy sklán.
Proto snad je Neklan zván.
(Ach tak.)
Kdo nehledá sváry, kdo má
rád klid, šťasten žije doma,
a tropit si z něho smích
pro to, byl by věru hřích.
(Docela sympatická charakteristika. I z dnešního hlediska.)
V boj se žene blázen leda, mudroch cestu k smíru hledá,
ač se zdá být zbabělý
obklopen je přáteli.
(Nezdá se vám , že tato slova mají co říct i ve století dvacátém prvním?)
Blázen půtku pošetilou
nerozumně řeší silou.
Váží si ho vojáci,
na slávu však doplácí.
Když je chrabrý moudrý kníže,
získá slávu přes potíže,
neboť každý dobře ví, že
nebojí se smrti, már,
že od Boha dostal dar
z rozkvětu svou zemi vést,
rozmnožovat její čest.
(Co věta, to návod na řešení konfliktních situací na politické scéně.)
Ten dar chyběl Neklanovi.
I když rozumnými slovy
vládl lidu ve zdraví,
bojovat měl obavy.

V Rukopise královédvorském je už Neklan obalen novým rouchem. Vystupuje v něm jako velký kníže Čechů. Hlavní boj se děje před hradem jakéhosi Kruvoje a všechno je umocněno milostným motivem. Ale vraťme se zpátky k tomu původnímu Neklanovi, nestatečnému, do boje se nehrnoucímu. Co teď s ním? Ano, co s knížetem-pacifistou, který má přitom tu ohromnou smůlu, že žije v době, kdy se osobní účast na boji od šéfa státu přímo vyžaduje?

"Žil toho času jeden muž," tohleto už píše zase Kosmas, "vynikající sličným tělem, podle věku i jména Tyr." Tyr. Tyr podle věku i jména? Latinsky: "aetate et nomine Tiro." V latině znamená tiro totéž co mladý bojovník. Přeneseně pak nováček, začátečník. Aha, takže se jmenoval Tyr, Tiro... a zároveň byl taky tiro. Mladý bojovník. "Byl po knížeti druhý mocí (na vojenské ucho slušná kariéra, to vám řeknu), a když i tisíc nepřátel naň dotíralo v boji, nikoho se nebál, před nikým neustupoval." Statečný hoch. Statečný, a zároveň poněkud záhadná postava, ten Tyr... Co to je vlastně za jméno...Tyr?

Není divu, že se právě k němu obracela pozornost kronikářů, kteří přišli po Kosmovi. Snažili se je nahradit jménem jazykově bližším. Například Styr. Tak mu říká Dalimil. U Hájka z Libočan už je to Štír, no a všemu dali korunu v minulém století autoři Rukopisu královédvorského, když z něj udělali ušlechtilého hrdinu Čestmíra. "A nejmenoval se ten odvážný bojovník nakonec Tur?" ptá se historik Vladimír Karbusický.

Tyr nemá jazykový smysl. Tur, jak víme z řady dokladů, byl užívaným slovanským symbolem mladé síly a plodivosti. Tradice připisovala tuří hlavu také bohu Radegastovi, o tuřích hlavách se hodně mluví při líčení výzdoby lodí v pověstech. Neklan donutil Tyra, aby si tajně navlékl Neklanovu knížecí zbroj a v tom převleku sehrál roli dvojníka. Tyr měl na rozdíl od Neklana statečnosti spíš přebytek. Úkol přijal a zhostil se ho tak dokonale, že výsledek boje zachovala paměť předků na věky věků. "Čechové již dříve obsadili pahorek čnějící uprostřed pole, z něhož mohli dříve vidět, jak nepřátelé přicházejí, a odkud ten, jehož pokládali za knížete, Tyr, stoje na vyvýšeném místě, mohl promluvit k bojovníkům."

Copak jim asi tak mohl říct před rozhodným bojem? Odvahy jim zřejmě dodal. "Odvaha však je toliko zeď. Odvážným i bohové sami pomáhají. Věřte mi, za oním táborem leží vaše spása a sláva." Takže – světlá perspektiva. Ta taky. Ještě jeden cit musel nutně vzbudit. Nenávist. "I kdybyste chtěli nepříteli ukázat záda, smrti přece neujdete. A kdyby to byla jenom smrt! Půjde o horší věci než o smrt: oni znásilní vaše manželky před vašima očima, v klínech jim nemluvňata mečem pobijí a ke kojení jim dají štěňata, poněvadž pro přemožené jest jedinou ctností nic neodpírati vítězům..." Ano, stačí pár takových slov a jde se vraždit. Spolehlivý recept...

"Mezitím lucký kníže, veliký ukrutník, přišel z druhé strany s lidem velmi pyšným, jemuž i podnes od zlého ducha je vrozena pýcha." Podnes, to znamená po Kosmovu dobu. Podrobení obyvatelé českého knížectví luckého původu zřejmě nezapomněli. Také lucký kníže, tedy Vlastislav, měl ke shromážděné armádě projev: "Vidíte? Neodvažují se s vámi utkat na rovině, ba, nemýlím-li se, již se strojí na útěk. Ale vy, dříve než prchnou, vrhněte se na ně náhlým útokem a dokažte svým obvyklým způsobem, aby byli pod vašima nohama rozdrceni jako bídná sláma. Šetřte svých statných kopí, abyste jich neposkvrnili krví zbabělců, a raději pusťte ptactvo, jež s sebou nesete, abyste těmi sokoly postrašili šiky bojácné jak holuby."

Což se stalo, a kdyby historikové popis bitvy skutečně potvrdili, bylo by to v našich dějinách první a ojedinělé použití bojových perutí. "A objevila se taková houšť rozličných ptáků, že se pod jejich křídly zatmívalo nebe jako pod dešťovým mrakem nebo v čas černé bouřky." Jako bojová síla sice ptáci moc platní nebyli, ale psychologický efekt, ten sehrál určitě svou roli. Když to viděl Tyr, tak přerušil svoji řeč a řekl svým jednotkám: "Stane-li se snad, že zemru v boji, pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude navěky po mně pojmenována."

Kosmas v závorce předbíhá děj a dodává, že ano, že se tak stalo, že je toto místo dodnes známa jako rov udatného bojovníka Tyra. Dodnes se to místo jmenuje Turské pole. A zdejší obec nese jméno Tursko.

Mlhy nad bojišti zůstávají

A jak mohla samotná bitva proběhnout? Spisovatel Jiří Brabenec se domnívá, že Vlastislav, lucký kníže, si představoval, jak za úsvitu náhle přepadne vojsko, které mu potáhne z Levého Hradce naproti. Proto podnikl noční pochod, ale narazil na české bojovníky, kteří tam byli celou noc, dobře odpočatí a připravení k boji. To znamená, že všechny výhody byly na straně Čechů: Sami si určili místo boje tak, aby pro ně bylo nejvýhodnější. Byli tělesně i duševně svěží, měli připravenou zálohu. Kromě toho mohli mít v zádech vycházející slunce, které by naopak oslepovalo útočícího nepřítele. To jsou ovšem hypotézy, stejně jako údaje o možném počtu bojovníků. Spolu s kmeny, které uznávaly českou nebo luckou nadvládu, mohlo být obyvatel tehdejších Čech na dvě stě tisíc duší. Historické bitvy na Turském poli, která rozhodla o splynutí slovanských kmenů, se účastnilo na dvacet tisíc lidí. Desetina populace.

"A jako se řítí obrovský balvan skalní z vrcholu vysoké hory po srázu, právě tak statečný hrdina Tyr vrhl se do nejhustějších klínů nepřátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpem slabé makovice, tak on sekal mečem hlavy v cestě stojících nepřátel, až, pln jsa šípů jako ježek, padl uprostřed seče na velikou hromadu mrtvých..."

Zopakujme si údaje o bojišti a jeho okolí: Ves Tursko, která leží na terasovité pláni nedaleko levého břehu Vltavy pod Prahou u Roztok, pár kilometrů na západ od Levého Hradce, který byl podle Kosmovy kroniky sídlem Neklanovým a také podle skutečnosti významným českým hradištěm v 9. i 10. století. Rovina kolem obce byla příhodná jako bojiště a polím směrem k Chýnovu se říká odedávna Na zabitém. Jihovýchodně za obvodem vsi se z roviny zdvíhá stromovím porostlý pahorek, na jehož vrcholu najdeme ještě dnes porušené zbytky velké mohyly. Kdo si může přát lepší důkazy o historické pravdivosti Kosmova vyprávění?

Není to zas tak jednoduché. Když nahlédneme pod povrch těchto zdánlivých důkazů, začneme svoji jistotu ztrácet. Kosmas sám už nebyl svědkem události, nanejvýš přebíral a zdokonalil podání staré nejméně sto let. On vlastně osoby a děje neumisťuje přesně, jenom říká, že české vojsko mělo v bitvě proti Lučanům obsazen "pahorek čnějící uprostřed pole". A taky že bojiště bylo "nevelmi, jen asi na dva hony vzdáleno od hradu", to jest od Levého Hradce.

Kde se vlastně bojovalo?

My si ale můžeme namísto těchto fakt celkem pohodlně dosadit Tursko a sousední pahorek řečený Krlíš. Tady je také velká mohyla, patřící podle tradice padlému českému vojevůdci. Od minulého století se jí říkalo "Čestmírova mohyla" podle jména, které tomuto hrdinovi dává Rukopis královédvorský. "Stane-li se snad, že zemru v boji, pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude na věky po mně pojmenována!" Zdá se, že nebylo nic jednoduššího, než na tom pahorku u Turska kopnout do země a důkazy musely být vbrzku na světě!

První, kdo sem s tímto úmyslem přišel, byl romantický archeolog Václav Krolmus. (To byl ten, kdo objevil údajný hrob praotce Čecha ve Ctiněvsi.) Měl celkem jasnou představu, jak bude možné archeologicky prokázat bojiště u Turska – budou se tu nacházet četné zbraně, tak jako na bojišti keltských Bójů s germánskými Kimbry a Teutony, které přece objevil koncem 18. století na Hradecku zasloužilý archeolog rytíř z Bienenberka!

Ve skutečnosti to byly kamenné sekyry a mlaty z mladší doby kamenné, což ovšem Krolmusovi ani jiným romantikům ještě nevadilo – jednak nevěděli, nebo nechtěli vědět nic o době kamenné, jednak Rukopisy přece hovoří o mlatech jako o zbraních starých Čechů... A tak když na polích Na zabitém našel Krolmus pár kusů a zlomků kamenných nástrojů, byl přesvědčen, že jsou to mlaty Čechů a Lučanů. Ještě tu však byla mohyla na kopci Krlíši.

"Za tou příčinou jsem večerem na noc na Tursko spěchal, abych druhý den okolí Turska, zvlášť kopec okrouhlý Krleš nazvaný ohledati mohl, však stran mého neduhu nemohl jsem nikde po vsi pohodlného noclehu dostati, a musel jsem se do Chejnova v noci kulhati a strží dolů se plaziti, a druhý den z Libšic do Roztok odjeti, abych sobě odpočinouti mohl." Tak napoprvé mu to nevyšlo. Až za tři roky nato. Toho roku 1856 se právě stavěl na vrcholu Krlíše kříž a při kopání jeho základů se objevily lidské kosti. Když Krolmus do této krajiny v srpnu přišel, vydal se ovšem ihned ke Krlíši, „k tomu okrouhlému kopci od Turska na čtvrt hodiny vzdálenému, k bývalému božišti," kde prý se podle jeho fantazie za pohanství odbývaly na skále oběti Turovi – slunečnímu býkovi.

(Poznámka: o slunečním býku Turovi věděl akorát Krolmus.)

Přestože skála vyčnívající z Krlíše byla už do značné míry spotřebovaná kameníky, nalezl tu Krolmus různé kosti a střepy a zejména „silnou a vkusnou popelničku na slze černou... ku zavěšení na hrdlo slzícího". Ano, tak si představoval svéráznou pohanskou obdobu antických slzniček. "Nad touto skálou obětní se vznáší okrouhlá a hliněná slavná mohyla, nyní stromovím višňovým posázená. Když se tu letos na hoře jáma pro postavení sv. Kříže vyhrabávala, tak se tu objevilo mnoho kostí lidských dle výpovědi pana správce a obecného lidu. Nepochybně tato mohyla skrývá v sobě ostatky Vlastislava udatného."

Vlastislava? Snad Tyra, ne? Vlastislava. Krolmus ho jako knížete považoval za důležitější osobu. "Na všech stranách se pokusil pátratel mohylu odkrýti, ale ona pozůstává ze samé černé popelové hlíny sypavé." Chtěl hloubit do pahorku štolu, ale neměl peníze. "Pátratel musel od svého předsevzetí ustoupit." Pátratel si přišel na své při kopání kousek dál odtud. U Chýnovského háje objevil šedesát mohyl. Byly z bitvy u Turska? Archeologům i mně je to líto. Nikoli. Byly z doby železné. A Tyrova alias Čestmírova mohyla? Také. Pahorek fungoval jako pohřebiště, a zřejmě i v době slovanské. Lidé kolem Levém Hradce si nemohli nepovšimnout rozsáhlého pohřebiště s velkou mohylou na neobvyklém vršku na jeho okraji. O původu mohyl se nic nevědělo, a tak vznikla místní pověst o vynikajícím bojovníkovi, který je tu pohřben.

Na Neklana přešla správa
Lucka. Syna Vlastislava
nechal ihned hledat,
ptal se, koho má hoch rád.
Řekli mu, že Durynka.
Velel: „Pečuj o synka.″

Kterak Durynk pečoval o posledního potomka luckých knížat, si budeme vypravovat příště.

zdroj: Josef Veselý, YouTube