Opice a opičky z Olomouce

 

ZOO Olomouc jsem už několikrát představila - žirafy, spolu s nimi v pavilónu přebývají hadi a ještěrky a nedávno to byla Geologická stezka. Dnes jsem vybrala několik druhů z Pavilónu opic, kde, nebudete věřit, byla fronta. Ano, fronta na opice, 😊 což zní legračně, ale u jiných pavilónů to nebylo. Mohu tedy napsat, že opice lidi přitahují, hodně jich přichází s dětmi. Přesněji - lidé se rádi na ty opičky dívají. A bylo poznat, že takoví kotulové měli z návštěvníků také radost. 😀 Zkrátka, tohle u tygra nebo v teráriu nezažijete.

Focení tam není jednoduché - zvířata jsou za sklem, které nebývá vždy čisté a hlavně menší druhy opic jsou hodně aktivní a stále v pohybu.

Ksukol ocasatý je velmi vzácný tvor a patří současně k "nejošklivějším" a nejpodivnějším zvířatům na Zemi. Žije na Madagaskaru (ostrov u Afriky), kde ho ale znají pod domorodým názvem aye-aye. 

Poloopička ksukol spíše díky svému zvláštnímu chrupu připomíná veverku. Ušima zase netopýra. Za zmínku stojí i jeho výrazně prodloužený prostředníček s háčkem na konci.
Právě jím tento primát, živící se především larvami, poklepává podobně jako datel zobákem na větve stromů. Díky svým nesmírně citlivým uším zaznamená každý pohyb. Když se larva pohne, nastoupí jeho ostré zuby. A na závěr použije opět svůj prostředníček, kterým si svou lahůdku vytáhne rovnou do tlamy. 

Ksukol se dožívá až 26 let a nesnáší denní světlo, proto je velmi vzácná možnost ho vidět. Podle místní pověry přináší smůlu a smrt, proto ho domorodci zabíjejí. Lidé z Madagaskaru totiž věří, že na koho ksukol svým „strašidelným“ prstíkem ukáže, ten brzy zemře. Je umístěn na seznamu ohrožených druhů, v zoologických zahradách po celém světě je okolo 50ks.

 

Lemur kata

 

Lemuři (i některé jiné poloopice) mají zvláštně utvářené končetiny. Jakmile pokrčí loket nebo koleno, sevřou jim zvláště upravené šlachy samočinně prsty. Lemurům stačí jen pokrčit se na větvi a mohou klidně spát, protože svaly jim udržují prsty sevřené a nemohou spadnout. Obdobné zařízení má i většina ptáků. Lemuři mají na všech prstech nehty, kromě druhého prstu zadních nohou které mají drápky. Na pažích mají žlázy s pachovým sekretem. Několikrát denně si tzv. zubním hřebenem, kartáčují srst a tyto výměšky roztírají po celém těle.

Kotulové jsou velmi milé, na pohled veselé, ale také společenské opičky. Vnímaly přítomnost lidí a ze všech druhů se mi tam líbily nejvíce, proto si zaslouží více textu:

Charakteristika:
Drobné opice, pro které mají blízko u sebe posazené oči, velké boltce a hustě osrstěný nechápavý ocas. Zbarvení je zelené či zelenošedé, a to v různé intenzitě, nohy jsou žluté až oranžovo-žluté. Hlava je zbarvena stejně jako hřbet.

Prostředí a stanoviště:
Nemají rádi rozlehlé pralesy. Vyskytují se spíše v řídkých lesích, na březích řek, palmových i banánových plantážích.

Způsob obživy:
Jejich potrava je smíšená. Najdeme v ní ovoce, semena, květy, pupeny, listy, hmyz i drobné obratlovce.

Způsob života – sociální struktura:
Kotulové jsou vysoce společenská zvířata, která vytvářejí až stohlavé tlupy. V jednotlivých skupinách je přesný hodnostní žebříček. Při označování teritoria používají tyto opice vlastní moč, kterou chytají tlapkami a parfémují si jí také dlouhé ocasy. Kromě toho nadřízení jedinci natírají svou močí jedince podřízené.  

Zajímavosti:
- Mozek kotula je v poměru k tělesné hmotnosti zhruba dvakrát větší než u člověka. Nejvyvinutější jsou ovšem ty části, které zodpovídají za koordinaci pohybu, zatímco stupněm zvrásnění mozkové kůry za jinými opicemi zaostává.
- Nemají rádi příliš vlhkou a šťavnatou potravu, pokud ji dostanou, tak ji vysoušejí koncem ocasu.
- Kotulové byli prvními primáty v kosmu. 

Kalimiko patří do čeledi kosmanovitých a jeho synonymní jméno je tamarín skákavý. Je větší než ostatní tamaríni a má dlouhou černou srst a na hlavě mezi čelem a krkem chocholku delší srsti. Řezáky mu slouží k okusování kůry stromů, dále se živí šťávami a pryskyřicí. Kalimiko požírá také ovoce, hmyz a malé obratlovce. Pohybuje se ve stálých, sehraných skupinách do deseti členů a obvykle se skrývá v husté vegetaci. 

V dospělosti dorůstá kalimiko délky těla 22-23 centimetrů, ocasu 26-32 centimetrů, hmotnost se pohybuje od 450 do 500 gramů.

***

 

Kosmani zakrslí náleží k drápkatým opicím, mají přeměněné nehty na drápky. Jsou nejmenšími žijícími opicemi na světě s pro ně typickou dlouhou a jemnou srstí šedorezavé barvy. Pro svůj malý vzrůst bývají označovány jako marmosetky, což ve francouzštině znamená trpaslík. Skáčou do vzdálenosti 5 m. Dospělci kosmanů zakrslých váží 100 g (deset deka, rozumíte?) a narozená mláďata cca 5-7 g. Nejoblíbenější druh potravy představuje pro kosmany stromová pryskyřice.

 

Giboni jsou samostatná čeleď primátů, která bývá dokonce někdy zařazována mezi lidoopy. Všichni giboni obývají tropické deštné lesy v indomalajské oblasti, tedy v jv.  Asii.
Gibon lar (dříve běloruký) je domovem v Thajsku a na Malajském poloostrově a zasahuje i na severní Sumatru. Jako všichni giboni je štíhlý, s poměrně malou hlavou a nápadně dlouhými pažemi. Samec i samice vypadají stejně nebo se liší zbarvením, ale velikostí se téměř vyrovnají - váží kolem 5,5 kg. Srst na těle mohou mít béžovou nebo téměř černou, v každém případě však mají bíle olemovaný  obličej a bílou srst na hřbetech rukou i nohou po zápěstí a kotníky. Dlaně i chodidla jsou holé a jejich pružná kůže hraje důležitou roli při pohybu.

U zlatolících gibonů se mláďata rodí světlá, v jednom a půl roce postupně tmavnou, až zcela zčernají. V období dospívání se samice přebarví zpět do světlé barvy, samci již zůstanou černí. Giboni se pochybují ve větvích stromů tzv. brachiací, což je pohyb v závěsu za ruce. Měli tam tohle mládě gibona, ten byl kouzelný, ale téměř ho nebylo možné pořádně vyfotit. Stále v pohybu a cvičil na laně, nádhera.

 Lvíček je svým původem jihoameričan. Většina divokých populací žije na území biologické rezervace Poço das Antas, v chráněné oblasti v bažinatých lesích ve městě Rio de Janeiro. Lvíček zlatý je velice mrštné zvíře, které se dokáže až neuvěřitelnou rychlostí pohybovat po stromech, kde hledá především masnou potravu jako hmyz, ještěrky, malé ptáky a jejich vejce, ale také různé ovoce. Aktivní je jak ve dne, tak v noci. Nikdy nežije samotářsky, vždy minimálně v párech, ale nejčastěji v malých skupinkách, které vydávají bohatou škálu nejrůznějších zvuků. 

 

Stejně jako ostatní kosmani mají specializované zuby jimiž vykousávají otvory do kůry stromů a keřů, z nich pryštící míza a pryskyřice patří k jejich základní potravě. Dále se živí bezobratlými živočichy, drobnými obratlovci, ovocem, květy a nektarem. Dožívají se okolo 10 let.

 

Tento druh gibona se do Zoo Olomouc poprvé dostal v r. 1993, a to přímo z evropského chovu.
Siamang je, stejně jako ostatní giboni, stromovým živočichem. Tento největší druh gibona může být i dvakrát větší než ostatní druhy gibonů. Typická pro tento druh je černá barva srsti a jako ostatní giboni nemá ocas. Od jiných druhů gibonů se odlišuje především srostlým druhým a třetím prstem na rukou, dále pak mohutným rezonančním vakem na hrdle, které slouží k jejich nejhlasitějšímu „zpěvu” mezi gibony.