„Kafíčkovo-bábovkový“ feminismus

 

Ženy... Říká se, že jsou tou lepší polovinou lidstva. Jak by ne, už tím, že se mohou stát matkami, porodí a vychovají děti a tím se postarají o další generaci. To si uvědomovali lidé už v pravěku, svědčí o tom kult "Venuší". To byla doba matriarchátu, která skončila ještě v dlouhém pravěku. Pak přišel patriarchát, tedy doba, kdy převážila síla a bojovnost, k lovu nebo obraně území. Patriarchát se udržel až do novověku a v některých zemích asi ještě je. Mnohé ženy byly v tom vychovány a je to vidět i v rodinách. Ty rozdíly tu byly hlavně ve výši platů, kolikrát se uvádělo, že muž má za stejnou práci vyšší plat. No, protože on živí rodinu (jakoby žena chodila pracovat z plezíru) a možná, to dodám já, on jako chlap by to za ty prachy nedělal. Je to na delší rozbor. 

V současnosti se občas připomíná, jak má být vysoké procento žen ve volených orgánech a jak vidíme, i v čele státu ženy bývají. Prosadilo se to i v monarchiích, jen si vzpomeňme, jak Marie Terezie měla po svém nástupu problémy s Pruskem - války a pak jsme přišli o většinu Slezska. Máme po volbách, kde jde o hlasovací právo. Tedy spíše o jeho využití. Ano, teď byla na naše poměry dost vysoká účast, ale jsou lidé, jistě je také znáte, kteří celá léta volit nechodí, nevyužívají tedy svého volebního práva, o které předchozí generace doslova musely bojovat. Domnívám se, že takový "nevolič" by to zlehčil, no jo, to bylo kdysi. Jiný by to zase mohl "chápat" jen jako učivo dějepisu a vůbec si to s dneškem nespojí. Jak by asi reagovaly na podobná tvrzení ženy, které si své postavení musely prosadit, a to, prosím, nejen u nás, ale i v cizině, abychom byli přesní. Šlo nejen o právo volit, ale aby se se ženami počítalo nejen u plotny nebo dětských plenek. 

V českých zemích se ženy poprvé zviditelnily v oblasti charity. První ženská hnutí (to se tehdy tak označovalo) měla tedy dobročinný charakter. Nejvíc proslula svou dobročinností Marie Riegrová, dcera historika Františka Palackého a manželka politika Františka Ladislava Riegra. Rieger kupodivu svou manželku podporoval.

Podobu Františka Palackého asi znáte a kdo chce, prohlédne si tisícikorunu a "Palacký nám prostě prochází rukama" často 😃. Jeho zeť má sochu v Riegrových sadech na Vinohradech v Praze. Nám jde ale o tuto ženu:

Marie byla pracovitá, výkonná, chtěla svou činností vyjádřit i lásku k národu a zajímala se o politické dění. Jí by Rieger na otázku asi zpupně neodpověděl, jako to udělal oné mlynářce v roce 1849. Ten příběh už moc známý není, tak připomenu:

"Po rozpuštění Kroměřížského sněmu v březnu 1849 čekaly pražské měštky na návrat českých politiků v domě U Černé růže Na Příkopech, v Měšťanské besedě. Tam se totiž politici radili o dalším postupu za zavřenými dveřmi. Když jako první vyšel František Ladislav Rieger, jistá kulatá a bohatá mlynářka, jeho velká obdivovatelka, se jej zeptala, co soudí o politické situaci.

On jí okamžitě a na tu dobu nezdvořile odvětil: „Mám osm strychů čočky, nemohla byste ji ve svém závodě potřebovat?“ Zdrcená mlynářka vzteky téměř omdlela. Přitom právě Riegrova žena Marie se o emancipaci žen velmi zajímala a mnohé pro ni udělala."

Právě Marie Riegrová organizovala v 60. letech 19. století loterii ve prospěch třináctileté Zdenky Havlíčkové, sirotku po Karlu Havlíčku Borovském.

"Dcera národa" Zdeňka se narodila den před Štědrým dnem v revolučním roce 1848. Pro Karla Havlíčka to bylo notné zklamání. Přál si totiž prvorozeného syna! S dcerou se smiřoval těžko. O ženách neměl zrovna valné mínění. A to ještě netušil, že další dítě už do rodiny nepřibude.

V roce 1861 byl vytvořen Sbor památky Havlíčkovy a v červnu téhož roku „neznámá upřímná Češka“ (Marie Riegrová) vyzvala v Národních listech ke sbírce darů pro loterii, z jejíhož výtěžku se mělo zaplatit věno pro Zdenku Havlíčkovou. Výtěžek loterie nakonec dosáhl výše 887 zlatých a Zdenka byla nazývána „dcerou národa“.

Marie Riegrová ve své činnosti nepolevovala - počátky její humanitární práce jsou spojeny se Spolkem sv. Ludmily, do něhož vstoupila v roce 1865. Byl založen roku 1851 k podpoře vdov. Jeho tajemnicí byla Anna Srbová, píšící později pod pseudonymem Věnceslava Lužická. 

Byla členkou řady vlasteneckých ženských spolků i Amerického klubu dam. Přispívala svými povídkami a nekrology do časopisů Květy, Ženské listy (od 1873), Česká včela, Světozor; redigovala Ženský svět, Tetín a jiné časopisy pro ženy.

Spolek byl určen pro chudé ženy, pořádal kursy šití pro nemajetné dívky, finančně obdarovával rodiny, které v Praze neměly domovské právo. Zakládal první dětské opatrovny a snažil se vyučit chudé dívky nějakému řemeslu.

Marie Riegrová si dobře uvědomovala, že podobná opatření bídu jen mírní. Usilovala o výchovu samostatné, ekonomicky soběstačné ženy. A také vzdělané. Ale k tomu čas ještě nenazrál.

Český feminismus byl v porovnání se zahraničním „kafíčkovo-bábovkový“, na prvním místě stála pro něj rodina a snažil se ženu osamostatnit a řídit rovnoprávnost „od plotny“.

Velmi trefně to vyjádřila Anna Bourgesová, sestra malířky Zdenky Braunerové, na přelomu 70. a 80. let 19. století. Drsně tvrdila: „Žena je muži jako klíček ke špajzu. Musí viset na hřebíku třeba týden, ale musí být stále uchystána.“ Tato slova přesně vystihovala mužský přístup k postavení ženy ve společnosti. A to i u mužů velice vzdělaných.

Zdenka Braunerová (Zdislava Rosalina Augusta Braunerová) se podílela  na založení pražských poboček spolku České srdce na pomoc válečným sirotkům, dětem i vdovám. Organizovala dobročinné bazary, na nich prodávala výtvarné a rukodělné práce, vytvořené kroužkem pražských dam.

Hloupá ženská ani buchty dobře nepeče 

 

Známý historik Antonín Gindely, bývalý vychovatel korunního prince Rudolfa (to byl jediný syn Františka Josefa I. a Sissy, který se ve 30 letech zastřelil), o ženách v 80. letech 19. století prohlásil: „Ženská má být vzdělaná, třeba i učená, nesmí přitom ovšem zapomenouti, že má děti chovat a umět buchty péci, ale jsem rozhodně proti hloupým ženským, hloupá ženská ani děti dobře nechová, ani buchty dobře nepeče!“ A to byl ještě vůči ženám tolerantní.

***

Za vzdělání bojovaly „samostatně“ i takové ženy, jako byla Magdalena Dobromila Rettigová a Božena Němcová. Rettigová i přes svou pověst „královny masových knedlíčků“ je považována za jednu z prvních feministek, i když vystupovala především jako hospodyně a matka.

Vdávala se z lásky za Jana Sudiprava Rettiga, zvaného pro svou malou postavu Šnuptychlíček, a měla s ním 11 dětí. Přesto i ona si povzdechla v roce 1836, když jí bylo padesát: „Já kdybych nyní opět děvče dvacítileté byla a nynější zkušenosti měla, spíš bych se z nejvyšší skály do nejhlubší propasti než k manželovi vrhla.“

Právě ona vyžadovala vzdělání pro ženy, které jim mělo umožnit, aby mohly doma s manželem o všem debatovat, aby „tak zamezily jeho útěku k prostitutkám“.

O dva roky později byla otevřena ve Spálené ulici dívčí průmyslová škola - chudé dívky v ní mohly získat vzdělání v „profesích vhodných pro ženu“. Za vzdělání bojovaly i ženské spolky. Velmi se o ně zasloužila Karolina Světlá. Spřátelila se s mecenášem Vojtou Náprstkem, důsledně bojujícím za rovnoprávnost žen. Právě on stál v roce 1865 u zrodu Amerického klubu dam, nejvýznamnějšího českého feministického spolku, jehož stanovy ovšem nikdy nebyly úředně schváleny.

Na přelomu 70. a 80. let 19. století nastoupila do ženského hnutí nová generace - ženy bojovné, ochotné se muži postavit, případně rozvést. Už v roce 1871 se objevily dvě dívky na filozofické fakultě, ale až v březnu 1902 promovala první žena na lékařské fakultě - Anna Honzáková. Předchozí dvě české lékařky, Bohuslava Kecková a Anna Bayerová, ještě musely studovat v cizině.

Ženy se ukázaly jako prima chlapi

Ženy začaly vstupovat i do politiky. První ženou poslankyní v českých zemích se v roce 1912 stala spisovatelka Božena Viková-Kunětická. 

Zastupovala mladočechy, ale kvůli zápornému postoji tehdejšího místodržitele Františka Thuna neobdržela potřebná osvědčení a nemohla do budovy sněmu vstoupit. Osamostatnění žen přinesla až první světová válka, zvaná Velká. Muži odcházeli na frontu a ženy zasedly za volanty nákladních aut, vyráběly letadla, pracovaly jako spojovatelky na lodích, ošetřovaly raněné. „Ženy se tehdy ukázaly jako prima chlapi,“ poznamenal k tomu britský spisovatel a lékař Richard Gordon. 😀

Britský spisovatel a lékař Richard Gordon. Dožil se 95 let. Proslavil se knihami s humornými historkami ze života mediků, lékařů a pacientů.

Zdroj: novinky.cz, zena-in.cz, irozhlas.cz, Wikipedie