Moje cesta za Venuší

Vidět Věstonickou venuši na vlastní oči je jistě snem každého milovníka historie. Jistě, fotek je všude plno, ale vidět sošku, jejíž tvůrce ji modeloval zhruba před 29 000 lety, je něco nepředstavitelného. Každá památka má své uložení a  VV "bydlí" v Brně.
Moravské zemské muzeum má ve svých sbírkách nemalé kolekce uměleckých předmětů z údobí lovců mamutů (kultura pavlovien) i lovců sobů (kultura magdalénien). Mezi nejvzácnější umělecké poklady z období téměř před 30 000 lety, kdy osídlení Moravy představovalo vrchol kulturního vývoje v rámci celé Evropy, patří mj. i keramická soška ženy „Věstonická venuše”.

 

 

Soška ženy je vymodelovaná z hlíny a vypálená. Byla nalezena na Jižní Moravě, v Dolních Věstonicích (odtud přívlastek „věstonická“). Uložena je ve sbírkách Moravského zemského muzea, v Ústavu Anthropos. Výška sošky je 11,5 cm, šířka 4,4 cm a tloušťka 2,8 cm. Venuši nalezl E. Dania, preparátor a technický vedoucí výzkumů Karla Absolona v Dolních Věstonicích, dne 13. 7. 1925, a to v popelišti velkého ohniště. Soška, rozlomená na dva díly, dokumentovala existenci keramiky v paleolitu (starší doba kamenná) a představovala druhý nález paleolitické lidské plastiky ve střední Evropě. Věstonická venuše je nejstarším (asi 29 tisíc let) a současně velmi hodnotným uměleckým předmětem z keramiky na světě. Patří mezi nejvýznamnější umělecká díla lovců starší doby kamenné – paleolitu. 

 

Věstonická venuše byla nalezena v mocné vrstvě popela centrálního ohniště loveckého sídliště. Dva oddělené kusy ležely 10 cm od sebe. V ohništi zřejmě docházelo k záměrnému ničení hodnotných předmětů, jak o tom svědčí nejen velké množství deformovaných zlomků dalších keramických sošek především zvířat, ale také několik set přepálených jader a nástrojů z ceněného importovaného pazourku. Takové obřady jsou známé například od severozápadních indiánů, kteří takto demonstrují svoje postavení a vliv. Věstonická venuše představuje ve světovém měřítku zcela unikátní svědectví kultury a spirituality spojené s šamanistickým výkladem světa tehdejších lovců a sběračů žijících v Evropě a na území Moravy. Pro přesnost jsem zvolila popis MZM.

Soška je vystavována jen při velmi vzácných příležitostech, naposledy v zahraničí v roce 2013 v Londýně u příležitosti výstavy Ice Age art – arrival of the modern mind (Umění doby ledové: Zrození moderní mysli) v Britském muzeu.

Výročí 200 let muzejnictví u nás v roce 2014 představovalo ovšem tak mimořádnou příležitost, že Moravské zemské muzeum unikátní sbírkový předmět vystavilo u nás na třech místech! Vzhledem k tomu, že je Věstonická venuše stále ze dvou kusů a v současné době je zcela nemožné je instalovat do stojánků, bude soška vystavena v otevřené etui, do které byla po svém objevu uložena.
Za perlami našeho muzejnictví vážilo cestu do uvedených měst množství lidí. Možná jste byli mezi nimi. Samozřejmě, že jsem tyto rarity chtěla vidět na vlastní oči a vydala jsem se do Brna. Co bylo vystaveno? Hlava Kelta, Věstonická venuše a meteority z Opavy-Kylešovic. (Samozřejmě, kdo si zakoupil vstupenku, mohl si poté prohlédnout celé muzeum).
Jak se Venuše vystavuje? 

 

„Toto je prázdná trezorová vitrína. Vidíte, že má speciální sklo,“ ťuká ředitel muzea Břetislav Holásek na bezpečnostní trojsklo vitríny, která bude chránit sošku Věstonické venuše. Podle něj jsou tyto trezory v Česku jen tři (proto bylo možno vystavit VV, hlavu Kelta a meteority).

Do výstavního prostoru byl z bezpečnostních důvodů vpuštěn omezený počet lidí, samotná prohlídka tří exponátů byla v počtu 7 lidí. Samozřejmě zákaz focení, ale nebyla omezena délka prohlídky, člověk tam mohl být "rozumnou" dobu. Pokud se někdo přiblížil do těsné blízkosti, ozval se alarm. Vypadalo to tak, jak na videu z Olomouce:

O keltské hlavě bude zmínka i v Toulkách.
Tento pán je nálezcem slavné keltské hlavy:

Takto VV zpodobnil malíř pravěku Zdeněk Burian:  

Zdroj: internet, Youtube

Toulky českou minulostí: 4. schůzka: Od lovců k nejstarším zemědělcům

 Sledujme stopy našich praprapředků, které nám zanechali v průběhu času, abychom pochopili jejich způsob života i umírání, procesy objevů, vývoje řemesel, pěstování plodin a mnohé další skutečnosti, které nás provázejí z daleké minulosti až do současnosti.

Jsme cestovatelé přítmím času. Jsme obdařeni schopností ocitnout se mávnutím proutku kdekoli a kdykoli. Do těchto míst jsme vstoupili nedlouho poté, co tady utichl křik dětí a zpěv žen. Předběhli jsme o mnoho tisíciletí archeology, abychom mohli zřetelněji a naráz uvidět, co oni museli trpělivě shledávat a ještě trpělivěji rekonstruovat z nepatrných stop, které mlýn času přece jen nestihl rozdrtit na prach.

Jsme v pravěku. Přesněji: ve starší době kamenné. Neboli paleolitu. Tak... a protože paleolit je bezkonkurenčně nejdelší doba v celé prehistorii, tak ji pro přehlednost dělíme na tři kusy. Naším kusem... chci říct cílem naší dnešní výpravy je paleolit dočista nejmladší. Nebude tomu však pořád, ale tolik k času, teď už místo děje: Blízká řeka se bude jednou jmenovat Dyje. Vrchy nad ní Pavlovské neboli Pálava. A pravěké Pompeje dostanou jméno Dolní Věstonice.

Tady vše začalo

Právě tady badatelé ve dvacátém století naleznou poklady. Několik tisíc kamenných nástrojů - škrabadla, rydla, nože, pilky, vrtáky. Vynesou na denní světlo přes dva tisíce plastik a jejich zlomků - hlavičky zvířat, portrét lidské hlavy, také sošku otylé ženy, kterou pojmenují Věstonická Venuše. Další nálezy je čekají na jednom z pálavských kopců, také v jeskyni Pekárně na Brněnsku, a pak ještě v Předmostí u Přerova. Morava, ještě přesněji dnešní Haná, ovšem v době ledové, byla stejně jako dnes doširoka otevřenou kotlinou, chráněnou ze severu Jeseníky a na jihu dokořán otevřenou teplým jižním větrům. I touto kotlinou procházela každoročně velká stáda mamutů za novými pastvišti. Byla to jakási dopravní tepna... magistrála, kudy procházely dvakrát do roka nepřehledné zásoby masa. Mamuti taky dali jméno svým lovcům.

Na koňské čelisti, objevené v jeskyni Pekárně, je vyryta scéna předvádějící souboj dvou bizoních samců. Právě se do sebe obořili hlavami, těla i nohy jsou vypjaty nárazem. Opodál čeká třetí bizon. Pustí se do boje s unaveným vítězem. Ta scéna je zobrazena dramaticky, se všemi podrobnostmi, s neobyčejnou živostí a velkou ryteckou zručností. Bojující bizony objevil v srpnu roku 1927 profesor Absolon a jeho nález byl považován za nejvýznamnější objev nejstaršího umění ve střední Evropě... za objev dokonce cennější než je proslulá Věstonická Venuše.

Šedesátá léta vydala svědectví

Čím je ta kresba tak vzácná? Zobrazuje scénu... Děj. A není sama. Byla nalezena i druhá rytina, a to poměrně nedávno, v roce 1963, a zase v Pekárně. Tento vzácný nález má mnoho společného s nálezem z roku 1927 a není vyloučeno, že je zhruba před patnácti tisíci lety vytvořil jeden a týž umělec.

V létě roku 1963 objevili pracovníci brněnského Archeologického ústavu přímo před vchodem do Pekárny ohniště. Takové ohniště pro archeologa znamená asi tolik, co čerstvá stopa pro lovce. U tohoto ohniště leželo uprostřed sobích parohů i žebro koně, rozlomené na dvě části. Když byly očištěny od vrstvy hlíny, vylouplo se podivuhodné kreslené poselství z pravěku: kresba čtyř pasoucích se koní.

Nejsou to koně v nějaké ustrnulém postoji. Jsou v pohybu. Pasou se. Je na nich zřetelně znát i snaha zachytit u nich prudké trhání hlavou a šlehání ohonem. Pečlivě jsou naznačeny oči, chřípí, zřetelnými čarami i vousy na bradě a hlavní obličejové svaly. Kreslíř, který obraz vyryl ostrými a hlubokými rýhami do hladké kosti, ovládal výborně anatomii koňské hlavy. Celou kresbu zarámoval dvojitou klikatkou, aby zdůraznil, že koně patří k sobě, že jde o stádo. Je to klidné stádo, soustředěné na pastvu; zvířata však střídavě zvedají hlavu, aby sledovala okolí. Za chvilku, možná už v příštím okamžiku, k nim může vyletět smrtící zbraň číhajících lovců. To si ostatně tvůrce obrazu přál – proto do boků zvířat naznačil i několik šípů. Jsou to koně živí, ještě živí, ale byli nakresleni proto, aby se z nich stali koně mrtví. Aby přičarovali lovcům podobné stádo, které by se stalo jejich kořistí.

Rytiny a sošky nahrazovaly předvěkým lovcům jeskynní obrazy. Nebyly tak veliké a krásné jako ty z Francie nebo ze Španělska, byly však pro ně výhodnější – daly se přenášet. Lovci je mohli mít pořád u sebe, kdykoli s nimi mohli provádět kouzla a čáry. Sošky zvířat nalezené ve Věstonicích měly třeba úmyslně zurážené hlavy nebo nohy. Věstonický tvůrce je zřejmě nejdřív zhotovil, a pak je poranil, možná úplně rozdrtil, a za určitých kouzel rozhodil kolem sebe tak, aby si přičaroval štěstí v lovu, aby poranil při skutečném lovu skutečná zvířata a tak se jich zmocnil.

Přišla však doba, kdy bylo třeba změnit jídelníček. Mamuti na konci poslední doby ledové vyhynuli, velká stádní zvířata, hlavně sobi, odtáhla k severu. Člověk se začal živit drobnými lesními živočichy, rybami, sbíral plody. Příroda byla vůči člověku štědřejší než za doby ledové, nenutila ho k velkému vypětí sil. Lidé nemusili tak často zápasit o holou existenci jako v drsných časech království věčného ledu. Teď stačilo víceméně pasivně brát, co matička země dávala. A dávala toho dost.

Lidé si opravdu nepřekáželi

Zvěře, ryb, lesních plodin, divokého ovoce bylo dost, obyvatel kontinentu jenom hrstka. Jak velká to byla hrstka? Člověk byl pořád ještě vyloženě vzácným tvorem. Odborníci odhadují, že zhruba před deseti tisíci lety žilo na celé naší planetě asi tak pět milionů lidí (tolik je obyvatel dnešní Slovenské republiky), v nejpříznivějších oblastech činila hustota obyvatelstva o něco víc než půl člověka na kilometr čtvereční. V nepříznivých krajích jich bylo šestkrát až desetkrát méně.

Mamut srstnatý (Mammuthus primigenius)|foto: Dover books

Osídlení Čech a Moravy bylo až do mladší doby kamenné řídké. Pohybovalo se tu snad několik tisíc lovců a sběračů. Přírůstky obyvatelstva byly mizivé, skoro nulové. Samozřejmě – vysoká úmrtnost a pak taky způsob hospodaření, které bylo kořistnické. Vedle těchto důvodů však vězí příčina i v jedné zvláštní skutečnosti, zdánlivě malicherné, zato však překvapivé: Kočovnický způsob života neumožňoval, aby ženy nomádů vychovávaly víc dětí najednou. Matky nemohly na loveckých stezkách nosit několik potomků z toho prostého důvodu, že unesly nanejvýš jednoho. Takže obyvatel jaksi nepřibývalo. Situaci změnil teprve až usedlejší způsob života prvních zemědělců.

Psal se rok 10 000 před Kristem. On se samozřejmě nepsal, nebyl kdo by ho psal, to si jenom pomáháme, abychom věděli, kam jsme až v Toulkách českou minulostí dostali. Dostali jsme do se doby, kdy nám v Evropě skončilo chladno. Jinak: poslední doba ledová. Ty ledové kleště, které svíraly po tisíciletí evropský kontinent, polevily v čelistech. Ledovce ustoupily, zbyly po nich morénové valy, oka jezer, horských ples, a taky tisíce bludných balvanů. Zbyla mokřiska a močály. Na severu Evropy je krajina jakoby převálcovaná. U nás se objevily obrovské, doslova pásma lesních společenství s duby, jilmy a topoly. Dokonce i Krkonoše se zalesnily až do úrovně tisíce dvou set metrů nad mořem. Oteplilo se.

V českých zemích, ale i ve Švédsku nebo v Norsku, byla průměrná teplota přinejmenším o dva stupně vyšší než dnes. Jsme pořád v době kamenné, ale už nikoli ve staré době kamenné neboli paleolitu, ale ve střední (což se řecky řekne mesos) - jsme v mezolitu.

Vynálezci se činili

Kdoví... možná i určitá pohodlnost života a relativní „blahobyt“ způsobily, že na území našeho státu nezanechali lidé střední doby kamenné výraznější stopy a svědectví. Něco na tom bude, že výkonnost, otužilost, životní verva i tvořivost člověka je vždycky přímo úměrná protitlaku okolností, ve kterých vyrůstá. Tvrdá skutečnost zoceluje, žene vpřed, zatímco život "v bavlnce," i když pravěké a dost primitivní bavlnce, nebývá zrovna pobídkou k výbojům.
Neplatí to ale úplně všude. Například v severních oblastech Evropy to bylo jinak. Lidé, kteří nalezli domov v nejvyšších zeměpisných šířkách, nejspíš právě tenkrát objevili saně, sněžnice a také lyže. Saně byly objeveny například ve finské Heinole, lyže na několika místech v Dánsku... Z těchže časů existují i doklady o tom, že pravěcí obyvatelé severu znali i kostěné brusle. Z mezolitu pocházejí i nálezy prvních severských člunů vydlabaných z jednoho kmene, takzvaných monoxylů, taky pádel a ještě další výbavy.

Stopy, které zanechávají sněžnice|foto: Milada Kozderková

Severoameričtí Indiáni, které první běloši potkávali v 17. a 18. století, byli na úrovni mladší doby kamenné. Jejich umění však Evropany značně udivilo. Oštěpem házeli příslušníci loveckých kmenů sice jenom třicet až čtyřicet metrů, ale s pomocí zvláštního vrhače až na dvojnásobnou vzdálenost. Šípy lukostřelců zasahovaly cíl s jistotou a průrazností na osmdesát až sto metrů. Těžké indiánské luky měly dostřel tři sta padesát metrů, ale taky o stovku metrů víc. Šípy Apačů s kamennými a kostěnými hroty prorážely kůži bizonů do vzdálenosti tří set kroků. Pravěcí lovci nezacházeli se svými zbraněmi o nic hůř... Ale na rozdíl od starší doby kamenné nám stop po lidech ze středního kamenného věku zbylo maličko, málo.

Změna klimatu mění krajinu i život

Evropa zarostla lesem a les pohltil člověka. Lidé začali žít po hustým krytem vegetace. Ztraceni uprostřed zeleně. Za kořistí se pohybovali v drobných skupinkách, ve kterých bylo jenom kolem dvaceti třiceti lovců, žen a dětí. Budovali si jenom dočasná sídla, v terénu těžko rozpoznatelná. Střední doba kamenná trvala v Evropě asi čtyři tisíciletí. Čtyři tisíce let - ve skutečnosti taková vycpávka, výplň. V přední Asii vyzněla vůbec jako krátké přechodné období. Kolem letopočtu 9000 před Kristem tam člověk opustil svůj dosavadní životní styl - kořistnický způsob života lovců a sběračů - aby objevil styl nový, a taky nový vztah k přírodě. Nazvěme jej „tvořivější“. Prostě aby zjistil, že chléb vezdejší si může péci sám.

Celá ta velká proměna začala v okamžiku, když člověk poprvé úmyslně zasel do půdy semena divokých trav. Proslulý anglický archeolog a etnolog Gordon Childe tvrdí naprosto vážně: Zemědělství vynalezly ženy! Ano, zatímco vrcholnou povinnost tehdejších chlapů byl lov, jednou z mnoha povinností žen a dětí bylo sbírat plodiny, lodyhy, kořínky, semena. Pan Childe ostatně přiznává ženám prvenství i v mnoha dalších základních civilizačních objevech. Ženy mají podle něj "na svědomí" hrnčířství, předení, tkalcovský stav, pěstování bavlnu a lnu. Jestli i pravěké šperky vynalezly ženy, nevíme, v každém případě jsou vyjádřením jejich touhy se líbit.
Od amuletu k ozdobám
Zalíbení v hezkých věcech už ostatně nalezl neandertálec. Jeho šperky byly nejprve amuletem, kouzlem, osobní ochranou, jakousi primitivní modlitbou, zaříkadlem, současně to bylo magické „očkování“ proti zlu a nebezpečí. Touha stát se mocným a ještě mocnějším splynula s touhou stát se krásným a ještě krásnějším – tedy: spíš krásnou a krásnější. Z kouzla vznikl klenot. Z kouzla a ješitnosti. Šminky, make-up, kosmetika dnešních děvčat jsou ozvěnou z pravěku a je třeba je nanést na obličej pouze z vážných rituálních důvodů.
Přívěskem na zlatém řetízku napodobujeme předky našich předků. Ano, tenkrát dodával vlčí tesák na kožené šňůrce lovci rychlost vlka, zatímco kůstka z prstů otce umožňovala zdědit jeho oštěpařskou nebo lukostřeleckou zručnost. A ještě jedna taková malá drobnost: ostnovka. Ostnovka neboli latinsky Spondylla je lastura. Přinesli ji východu první zemědělci. V českých zemích, v Maďarsku, v Německu, všude archeologové nacházejí drobné náramky a náhrdelníky z těchto škebliček. Plž ostnovka žije ve Středomoří...

Copak už v pravěku existoval dálkový obchod? Záhada. Jako na mnohé jiné otazníky, ani na záhadu spondyllového šperku neexistuje definitivní odpověď. Kdy konkrétně došlo k „ochočení“ obilí, to se neví. Názory badatelů se také liší, zda k tomu došlo poprvé pod íránskými horami, v Kurdistánu, na Kavkazu, v Afghánistánu, nebo na Krymu. Nechybějí hlasy, že k tomu došlo na mnoha místech víceméně současně, a to včetně střední a jižní Evropy. Jaké to bylo obilí? Šlo o obilky pšenice jednozrnky a dvojzrnky. Pšenice si po staletí udržela primát nejpěstovanější plodiny. A kolik toho nejstarší zemědělci vypěstovali? Víc, než jsme ochotni připustit.

Výnosy zajímaly každého
Takzvané žďárové hospodářství dávalo ve skutečnosti vyšší sklizně než pozdější hospodářství orné. O tom lze nalézt důkazy i v novověku: Například ruští mužici v 18. století sklízeli v průměru deset až dvanáct centů obilí z hektaru, tedy mnohem víc, než pozdější sovětští kolchozníci. Z každého zasetého zrna měli při žních zrn deset. Přitom jedna mužická rodina byla s to obdělat asi jeden hektar polí za rok a výnos musel být takový, aby zabezpečil minimální výživu členů rodiny. Ten největší chudák mužik potřeboval k základní obživě asi 285 kilogramů žita na hlavu a rok.

Skoro totéž platí i o lidech v neolitu. Všechno nasvědčuje tomu, že dosahovali výnosů – deseti i více centů z hektaru. Malé srovnání: Koncem čtyřicátých let 20. století se v Pákistánu sklízelo necelých osm metrických centů pšenice z hektaru, v sousední Indii to bylo něco přes osm centů.

První mohutný převrat v historii lidstva způsobilo nepatrné zrnko pšenice. Změnilo myšlení i skutky člověka, jeho hmotnou výbavu, způsob obživy. Jakmile pravěcí lidé začali sít a sklízet, přestali být příživníky přírody. Už neměli jenom to, co dokázali najít nebo ulovit. Zmocnili se umění obživu vytvářet. Odhalili plodivou moc půdy, a s údivem seznali, že i záhady si lze přisvojovat a mít z nich užitek. Zní to skoro nesourodě, ale: v záměrném pěstování obilních travin, předtím rostoucích jen divoce, už bylo slyšet fanfáry příštích civilizačních triumfů.

Videa Youtube

Před 97 lety tým K. Absolona objevil Věstonickou venuši

 

Sošku pravěké "modelky" pozná snad každý, kdo prošel základní školou. Doufám, tedy. Už jsem o ní psala ZDE.  

Dnes tedy uplynulo 97 let, kdy při výzkumu paleolitického stanoviště v Dolních Věstonicích byla nalezena plastika ženy, tzv. Věstonická venuše. Přibližně 25 000 let starou a 11,5 centimetru vysokou figurku objevil tým Karla Absolona v sídlišti lovců mamutů mezi Pavlovem a Dolními Věstonicemi.

Nebýt Karla Absolona, nejezdily by lodičky po řece Punkvě až na dno propasti Macocha, světová věda mohla být chudší o venuši z Věstonic a v Brně by nestál pavilon Anthropos s expozicí věnovanou nejstarším dějinám člověka, ozdobenou modelem mamuta v životní velikosti, na jehož výrobu přispěli prezident Masaryk i průmyslník Baťa.

Absolon u samotného nálezu nebyl přítomen, ačkoliv je většinou za objevitele označován. V okamžiku nálezu byl totiž ve Francii. Sošku nalezli dělník Josef Seidl a technický vedoucí výzkumů Emanuel Dania. Ve zbytcích pravěkého ohniště o průměru asi 10 m ležela soška společně s kamennými nástroji a zvířecími kostmi. Byla rozlomena na dva kusy ležící asi 10 cm od sebe. Nejprve se nepředpokládalo, že patří k sobě. Po očištění se ukázalo, že se celek podobá ženské postavě. Kromě venuše byly na místě nalezeny i další keramické plastiky, většinou vyobrazení zvířat. Poslední výsledky potvrdily, že plastika je z jemné hlíny smíchané s vodou. Jsou v ní ale navíc i malá bílá zrníčka, což může být vysrážený vápenec nebo úlomky kostí. Žádný z předchozích výzkumů tak jednoznačnou odpověď nedal. Byl také objeven další detail: na hýždích sošky byl nalezen otisk prstu asi desetiletého dítěte. 

Soška je uložena v Moravském zemském muzeu v Brně ve sbírkách ústavu Anthropos. Vystavována je pouze ojediněle a v běžné expozici je nahrazena kopií. Její hodnotu stanovili v roce 2004 američtí starožitníci na 40 milionů dolarů.

Kdo byl  Karel Vítězslav Absolon?  

 

Geograf a badatel o krasu a jeskyních, zoolog objevující faunu bezobratlých v temnotách podzemních dutin a propastí, archeolog a zpracovatel pozůstatků paleolitického člověka v Předmostí u Přerova, v jeskyni Pekárna v Moravském krasu a v Dolních Věstonicích pod Pavlovskými vrchy, vedoucí výzkumu, při němž byla objevena světoznámá soška Věstonické Venuše, kustod Moravského zemského muzea v Brně a zakladatel pavilonu Anthropos s dominantní kostrou velkého mamuta v Brně, profesor Univerzity Karlovy v Praze, člen a čestný člen řady zahraničních vědeckých společností, člověk mimořádného formátu, mající mnoho obdivovatelů, ale také odpůrců. 

Hlavně to byl moravský krasový badatel a jedna z velkých postav evropské archeologie první poloviny 20. století. Žil v letech 1877 - 1960. Na jeho příkladu je vidět, jaký vliv má na dítě rodina. Byl totiž vnukem archeologa a speleologa Jindřicha Wankela.

 

19letý Karel Absolon jako juniorský mistr Moravy. Studenti tehdy nemohli sportovat, tak se cyklistického závodu zúčastnil pod jménem Karel Stránský - Olomouc, 30. 8. 1896

Paleolitem se začal zabývat až od roku 1918, když ve svém oddělení uspořádal zakoupené sbírky M. Kříže a K. J. Mašky. Dopisem vídeňského profesora J. Bayera byl upozorněn na úspěšné sondáže v dosud nedotčených Dolních Věstonicích. Absolon okamžitě pochopil možnost završit slavné objevy svých předchůdců a dobýt si světového jména. 

Po dalších 15 let na tomto programu systematicky pracoval – získával subvence na výzkum, organizoval zájezdy novinářů, získával sponzory expozice Anthropos na brněnském výstavišti. Své výzkumy popularizoval četnými přednáškami, účastí na mnoha kongresech a bohatě ilustrovanými články v nejrozšířenějším společenském časopise The Illustrated London News.

Ke svým padesátinám získal roku 1927 na Karlově univerzitě křeslo „bezplatného řádného profesora pro obor geografie, paleoanthropologie a zoogeografie“. 

 

Jeskyně Pekárna "sídliště lovců sobů" - Jeskyně ve tvaru chlebové pece, kterou proslavily pravěké rytiny na kostech zvířat – souboj bizonů a pasoucí se koně. Čmárání po stěnách neunikla ani tato prostorná skalní sluj (kresby, graffiti a ničení je v lidech hluboce zakódováno).

Mezi lety 1925 a 1930 nechal paralelně s Věstonicemi zkoumat jeskyni Pekárnu, ale poněvadž mnoho cestoval a současně organizoval objevné práce v okolí Macochy, navštěvoval své vykopávky jen zřídka. V Dolních Věstonicích je de facto prováděl jeho laborant Emanuel Dania, v Pekárně německý učitel Rudolf Czižek. 

 

Karel Absolon (uprostřed) s badateli Václavem Sedlákem a Josefem
Klusákem před hotelem Broušek ve Sloupu. Foto archiv MZM Brno

V Předmostí u Přerova, proslulým zejména paleolitickými vykopávkami značného množství mamutích kostí, občas organizoval záchranné akce a výkupy nálezů od místních dělníků. Stavěly se tam cihelny, které nálezy hodně ničily. Mamutí kosti se zde nalézaly od pradávna. V 16. století se o kostech obrů zmiňuje ve své Gramatice Jan Blahoslav. Lidé používali kosti také k výrobě hnojiv, od roku 1859 je zpracovával přerovský cukrovar. 

Společně se specialisty K. Absolon sestavili první interdisciplinární „zprávu čs. subkomise“ pro výzkum fosilního člověka. Starý paleolit na českém území neexistoval, ze středního jen tzv. šipkien, když neandertálci sestoupili pod tlakem nastupujícího posledního zalednění z Alp do nížin. 

 

Absolon (vpravo) během čerpacího pokusu v Rasovně v roce 1936. Foto archiv MZM Brno

Nejstarší souvislé osídlení lze shrnout do křemencového „preaurignacienu“, který přišel z východu a pokračoval tzv. „vyvinutým aurignacienem“, tj. kulturou lovců mamutů (dnes gravettien). Podobně nerozpoznával na českém území žádný mezolit, místo něj předpokládal hiát, doložený sintrovou vrstvou v Pekárně; tamní profil prohlásil za „klasický“.

 

Ukázka z cestovního deníka prof. Absolona

 

Pohled do hlavní haly Pavilonu Člověk a jeho rod s modelem mamuta|foto:archiv Ústavu Anthropos MZM

Absolonův největší cíl – vybudování vědeckého ústavu Anthropos pro výzkum pleistocenního člověka – se nepodařilo realizovat ani za první republiky (4. listopadu 1938 byl penzionován), ani za protektorátu. Po válce se již ke svým projektům nedostal, ale ve svém bytě na Všetičkově ulici ochotně přijímal mladé adepty speleologie a archeologie. 

 

Karel Absolon s rodinou před vilou ve Všetičkově ulici v Brně v roce 1946.
Foto archiv MZM Brno

 

 

Na základě svých 10 balkánských výprav z let 1908–1922 psal rozsáhlá kompendia jihoslovanské krasologie a biospeleologie.  Obrovská knihovna, kterou shromažďoval po celý život, je dnes uložena v jeho památníku v Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea v Brně. Pavilon byl dokončen v r. 1962.

Poslední rodinná fotografie z května 1960. K. Absolon zemřel v Brně 6. října 1960 ve věku 83 let. Celým jeho životem se prolínají úspěchy podložené vědeckým přístupem, i neúspěchy, jako např. známý požár v závrtu Městikád, stálý boj s přírodními překážkami i s lidskou nepřejícností.

 

Hrob Karla Absolona na Ústředním hřbitově v Brně představuje i místa jeho výzkumů

 

Karel Absolon zůstává mimořádně velkou osobností, která by neměla být nikdy zapomenuta. 

Zdroj: Wikipedie, casopis.ochranaprirody.cz, sever.rozhlas.cz, dvojka.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 3. schůzka: Člověk cromagnonský

Naši předkové, pravěcí lidé, neměli ani potuchy o stavebnictví. Jejich přirozeným domovem byly jeskyně. Potvrzuje to řada nálezů jeskynních maleb a různých skalních zobrazení. Zanechávali nám vzkaz?

Cro-Magnon. To je jméno jedné malé francouzské obce, ležící v údolí řeky Vesery, v kraji zvaném Dordogne. Tato řeka protéká malebnými skalnatými údolími s četnými jeskyňkami. Ty jeskyně lákaly předvěké lovce, aby se v nich usadili. Přicházeli do nich, nějaký čas v nich žili a pak zase odcházeli, protože čas pobytu i cesty svých putování si neurčovali sami - určovala je stáda stěhující se zvěře. Třeba opustili některé jeskyně i z jiné příčiny - tehdy, když je navštívila smrt...

Tam, kde dřív žili, upravili svým mrtvým nerušené útočiště, a snad aby jim dopřáli klidu, snad ze strachu před nehybnými těly se přestěhovali jinam, do jiné jeskyně. Tak tomu asi bylo, když tlupa lovců pohřbila v jedné malé jeskyňce tři muže, ženu a malé dítě...

Nejznámější kostra patří nejstaršímu muži. Později se mu bude říkat „stařec z Cro-Magnonu“. Ten takzvaný „stařec z jeskyně Cro-Magnon“ ve skutečnosti žádným starcem nebyl, šlo spíš o muže v plné síle. Vysoký, urostlý, měřil asi 185 centimetrů (jak se zjistilo z dlouhých kostí končetin; kostra nesla mohutné svalstvo, postavy byl tedy atletické. Hlavu měl dlouhou a velkou, s krásně vyklenutým čelem.

Jak vlastně vypadal?

Při tak dlouhé lebce bychom čekali i podlouhlý obličej. Ale ten byl nízký a široký. Zato nos měl úzký, dlouhý, pravděpodobně orlí, a brada – ta byla výrazná, silně vysunutá dopředu. Tlupa upravila těm mrtvým hroby, položila jim po bok zbraně, ozdoby z provrtaných zvířecích zubů a z lastur, a nakonec zavalila vchod balvany. Dlouhou dobu nikdo zesnulé nerušil. Teprve po mnoha tisíciletích je našli při stavbě železnice údolím Vesery. Bylo to v roce 1868.

Cromagnonec ale není ve skutečnosti jediným představitelem předvěkých lidí. On je nejspíš zástupcem jedné z nejstarších forem člověka. Kromě něj žila v Evropě i rasa chanceladská na západě a grimaldská na jihu našeho kontinentu. Ti lidé se však lišili od sebe spíš svým zjevem než schopnostmi a vyspělostí své kultury. Cromagnonec používal mnohem dokonalejší zbraně.

Měl dobrá kopí a oštěpy s ostrými kamennými nebo kostěnými hroty. Měl luk a šípy. Měl laso. A měl taky zbraň, které se dnes říká „bolas" – podle obdobného loveckého nástroje jihoamerických Indiánů. Jakýsi provaz s koulemi na obou koncích. Používal dýku. Pazourek dokázal opracovávat neobyčejně zručně a jemně. Z nepatrných úštěpků kamene, z jakýchsi kamenných žiletek, skládal celé dlouhé čepele a vsazoval je do násad z kostí nebo ze dřeva. Z jediného kilogramu pazourku dovedl naštípat snad sto metrů (když se poskládaly vedle sebe) kamenných břitů.

Rozhlédněme se! Ocitli jsme se v Pompejích pravěku... Kráčíme údolím močálovité řeky, před námi šplhá vzhůru nevysoký sprašový svah. Chvíli stoupáme. A jsme na místě. Hledíme na skupinku zvláštních obydlí. Vypadají trochu jako chaty, ale připomínají i stany. Malou osadu obkružuje plot. Je tady taky protáhlý rigol, ve kterém se povalují hromady odpadků a kostí. mamutích kostí... leží jich tu všude obrovské množství. Ze stovek zvířat.

I my máme slavné nálezy

Naši další výpravu za cromagnonci jsme nasměrovali k nám domů. Vydali jsme se na jedno z míst, které obýval. Teče tu řeka Bečva a jmenuje se to tady Předmostí. Město Přerov je přes tu řeku na dohled. Z mnoha překvapení, která v Předmostí na archeology čekala, bude jedno (zřejmě už napořád) obestřeno tajemstvím: Badatelé pronikli pod slupku terénu a v zemině rozeznali nezřetelné obrysy hluboké, rozlehlé jámy. Kolem ní našli zvláštní hrazení, jakési zábradlí z mamutích kostí. A jáma... Ta byla něco na způsob masového hrobu. Z kosterních pozůstatků dvaceti lidí patřilo dvanáct nedospělým jedincům. Odehrála se tu kdysi nějaká hromadná tragédie? Byli tu naši dávní předkové pobiti? A kdo je pohřbil? Nepřítel? Nebo je snad zkosila nějaká prudce nakažlivá choroba? Kdoví. Kdo by věděl, ten už dávno nežije.

Každoročně táhla stáda mamutů svými magistrálami Moravskou branou na jih a pak zas zpátky na sever. Lovci šli po jejich stopách. Techniku kolektivního lovu zvládli zřejmě dokonale. Pozůstatky kostí na proslulé nahromadělině v Předmostí musely patřit nejméně sedmi stům a možná dokonce tisícovce mamutů. Pravda, byli uloveni v průběhu dlouhých let, největší mamutí hřbitov v Evropě je dílem řady loveckých generací, ale to nic nemění na oprávněnosti našeho obdivu k lovcům, kteří bez bázně bojovali s obry pouhými šípy a oštěpy. Ty zbraně sice byly na dobu kamennou dokonalé, ale jejich průraznost byla víc než ostrostí hrotu kamene či kosti dána statečností a silou slabého člověka...

Stranou od sídliště, asi ve vzdálenosti osmdesáti metrů, stojí zajímavá okrouhlá chata... částečně zahloubená do terénu. Podíváme se dovnitř. Ale - kam jsme se to vlastně dostali? Co to je? Nějaký příbytek šamana? Nebo snad náčelnický dům? Dílna? Ta chata je na první pohled rozlehlejší než ostatní. Uvnitř, kolem rozpadlé pece, se z neznámých důvodů válejí nějaké střepy... Zvedneme jeden z nich... Má na sobě zřetelný povlak času, ale - přece jenom poznáváme, že má čísi rukou vepsaný tvar... co navíc: ten úlomek je zřejmě z pálené hlíny. Co by tak mohl představovat? Nohu medvěda? Nebo snad – lidskou? To je divné... těch úlomků je kolem nás na stovky... Možná by se z nich dalo něco složit... Třeba: celá soška.

Tu drobnou plastiku, vysokou necelých 11 centimetrů, objevili v roce 1925 spolupracovníci profesora Karla Absolona. Podobných Venuší (většinou nebyly větší než 15 centimetrů) bylo nalezeno na stovky, od Francie až po Sibiř. Jenomže ta věstonická soška je pozoruhodná tím, že pravěký kumštýř ji uhnětl ze zvláštní modelářské hmoty – ze směsi drcené mamutoviny, hlíny a tuku. Vlastně je to jeden z prvních dokladů pravěké keramiky, ovšem natolik ojedinělý a kuriózní, že mohlo jít o objev náhodný, který pak upadl v zapomenutí.

Věstonická Venuše, nejstarší keramická soška na světě|foto: Moravské zemské muzeum

Kromě těla mužského se předvěcí lidé skoro úzkostlivě vyhýbali zobrazování lidské tváře. Tajemný rituální zákaz překročili jenom málokdy. Jeden ze vzácných dokladů toho, že se tak přece jenom někdy stalo, představuje miniaturní, jenom čtyři a půl centimetru vysoká hlavička, řezaná z mamutoviny. Byla nalezena roku 1936 v Dolních Věstonicích. Dodnes není jasné, jestli jde o portrét ženy nebo muže. Má velice podlouhlý obličej, čelo výrazně vysoké a úzký nos.

Naše představa o cromagnoncích jako o primitivních tvorech je pokřivená. Dopouštíme se křivdy, soudíme-li je pohledem sebevědomých tvorů, kteří se dívají zpět z výšin civilizace 21. století. My prostě nejsme s to se dívat jinak. Ostatně - za co všechno předvěkým lidem vděčíme? Jsme jim zavázáni za objev umění. Jim náleží vynález krejčovského řemesla, protože právě oni začali šít oděv. Převzali jsme umění splétat provazy a tětivy k luku Jejich byla taky probuzená touha zdobit se, a to náhrdelníky, náramky, šperky vůbec. Právě oni začali vyjadřovat svůj vztah k zemřelým obřadnými úkony. Byli prvními tvory na této planetě, kteří záměrně pátrali po svém vlastním smyslu... kteří se pokoušeli odhalit dění v přírodě a ve svých kultech a magických úkonech vlastně formulovali, co si o sobě a vnějším světě mysleli. Měli v sobě cosi velkolepého: Odvahu hledání, nutkavou a krásnou lidskou potřebu pochopit, překročit vlastní rozměry, prozářit myšlenkou, co je temné, zmocnit se i jevů, které nelze nahmatat.

Z hlubin dávnověku až k nám, do 21. století, v jasné ozvěně zaznívají hlasy lidí, o nichž máme sklon tvrdit, že byli pouhými primitivy, divochy. Ale dědictví, které nám odkázali, je mnohem velkolepější, než jsme ochotni připustit...

První Evropané dokument 1 (Youtube)

 

 

Audiokniha k Toulkám: Eduard Štorch - Lovci mamutů

V Toulkách českou minulostí právě procházíme obdobím pravěku. K tomu se hodí kniha, kterou možná znáte už z dětských let. Můžete si ji poslechnout. 

Lovci mamutů je název nejznámějšího literárního díla Eduarda Štorcha, které bylo pod tímto názvem vydáno poprvé v roce 1937. Jedná se o historický román, který je zasazen do starší doby kamenné na území českého státu. Popisuje putování pravěké lovecké tlupy od jejich sídla na břehu Dyje u současných Dolních Věstonic  až po Libeň na území Prahy. V díle vystupují skutečné nálezy historických předmětů z doby kamenné, které jsou autorem do děje zakomponovány, čímž spisovatel dosahuje autentičnosti a zároveň čtenáři nabízí i možnost vzdělání. Popisuje zároveň i patriarchální společnost té doby. 

Postavy knihy:
    Kopčem – hlavní hrdina ve věku 10-12 let
    Mamutík – dospělý lovec, který se stane náčelníkem tlupy
    Veverčák – vrstevník a kamarád Kopčema
    Žabka – vrstevnice Kopčema a Veverčáka
    Kukačka - vrstevnice a kamarádka Žabky
    Houžňák – lovec, který se stane náčelníkem, ale pozbude funkce kvůli své zbabělosti
    Huňáč – starší lovec, výborný stopař
    Rváč – statečný, ale krutý a zlomyslný lovec, který by se rád stal náčelníkem
    Zajíc – jeden z lovců, přítel Huňáče
    Sova – mladý lovec, přítel Kopčema a Veverčáka
    Ognoš – mladý lovec, přítel Kopčema, Sovy a Veverčáka
    Ukmas – jeden ze statečných lovců
    Vlčí dráp – jeden z lovců, přítel Mamutíka
    Ďarga – žena Mamutíka, kterou dostal od tlupy, se kterou se spojili poté, co se stal jejím náčelníkem
    Džgan – jeden z lovců
    Niana - matka Kopčema, která ovšem zahynula při lovu bizonů v napůl vyschlé Dyji, protože ji zavalil bizon, kterého lovci ulovili
    Njan - pravděpodobný otec Kopčema a manžel Niany. Když zahynula, uloupil kdesi v cizí tlupě Ščektu. Cizí tlupa na ně ale pak při lovu mamutů zaútočila a Njan byl zabit.
    Kluch - lovec 

Začátek děje knihy:
Spíše slabší tlupa lovců mamutů sídlí blízko řeky Dyje při jihovýchodním okraji současné České republiky. Při lovu zubrů je zabita Kopčemova matka Niana. Otec Njan vymodeluje její sošku Věstonické venuše. Během hodování tlupa rozšlape studánku a Mamutík ji obloží kameny. Niana je uložena na ohniště, je na ní navršena hlína, přičemž tlupa přijde málem o oheň, který na poslední chvíli zachrání Kopčem. Členové tlupy vyrábí pálené hliněné figurky na motivy prožitých událostí. Kopčem se neustále aktivně snaží lovit menší zvířata, často za pomoci Veverčáka, protože lovci je nechtějí kvůli jejich nízkému věku brát s sebou na lovecké výpravy. Tlupa nemá už delší dobu náčelníka a tato funkce je nabídnuta při rokování tlupy Njanovi, který však oznámí, že nejprve musí získat novou ženu. Uloupí cizí tlupě ženu Ščektu a přitom narazí na mamuty. Tlupa se vypraví na lov, který je však překažen cizí tlupou, ze které pochází Ščekta a která mamutí stádo pronásleduje. Věstonická tlupa se obrátí na chaotický útěk, přičemž se oddělí od zbytků tlupy, které zůstaly v táboře (včetně Njana). Cizí tlupa obsadí tábořiště, zbytky věstonické tlupy pobije a pronásleduje unikající část. Při zběsilém úprku odhodí Škuta uplakané děvčátko, které nalezne a přijme cizí tlupa. Nepřátelský oddíl se vzdá pronásledování.

Audiokniha: Eduard Štorch - Lovci mamutů

Část 1.

Část 2. 

Zdroj: Youtube, internet