My všichni školou povinní

Od dob Marie Terezie se celé generace vzdělávaly a vzdělání nebylo jen pro někoho. Zpočátku šlo o trivium (číst, psát, počítat) a školským reformátorem byl Johann Ignaz Felbiger. Školy, které by poskytly základní vzdělání veškerému obyvatelstvu monarchie, sice byly, přesto v polovině 19. století se sotva polovina manželů a čtvrtina manželek mohla podepsat na svatební listinu. Tři křížky zvládal každý. Stejně tomu bylo ve většině států s výjimkou protestantských zemí, jako je Švédsko. Školní vzdělání umožní dětem "intellektuelní emancipaci", ale cesta do školy koncem 18. století mohla být zvlášť v horských oblastech náročná, jak ukazuje obraz Jean-Honoré Fragonarda:

 

 

Dříve byly spory o vyučovací jazyk, nahlédněte:

  

Už ve starověku a středověku se používaly různé metody a pomůcky k lepšímu vyučování: 

 

Současné školství se formovalo před sto lety. V mnoha vesnicích bývá škola pro I. stupeň, stále se budově říká "národní škola". Tyto školy byly postaveny na základě tzv. Metelkova zákona z dubna 1919. 

Zákon stanovil zřizování veřejných národních škol, které pak byly rozšířeny o další třídy a měl vliv na rozvoj českého menšinového školství např. v Poříčí u Trutnova, Žacléři, Lamperticích, Mladých Bukách, Hostinném či Trutnově (abych neuváděla jen místa z naší oblasti). Byl zejména německým obyvatelstvem vnímán jako zákon namířený proti německému školství.

 

V každé obci mohla být založena obecná škola národní (často se jednalo o školy jednotřídní) za předpokladu, že tam bude chodit 40 dětí s povinnou školní docházkou stejného mateřského jazyka. Jestli se tomu divíte, tak v pohraničních oblastech, např. na Těšínsku, s tím mohl být problém. 

Na to navazovala veřejná škola občanská (měšťanská) při počtu 400 dětí, kam chodily děti i z obcí vzdálenějších než 4 km. Do školy chodily pěšky, i v zimě ve sněhu. 😉 

V r. 1921 byly tyto školy postátněny, pak o založení nebo zrušení škol rozhodovaly zemské školní rady.

  

Důležitý byl tzv. Malý školský zákon (13.7.1922), který měl sjednotit školství zemí Koruny české, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Republika po rozpadu Rakouska-Uherska zprvu řešila "důležitější" problémy a školství se poněkud odsouvalo. Po čtyřech letech republiky se v každé části republiky učilo jinak.

 

 

Původní rozsah Československé republiky po r. 1918.

Byla ustanovena osmiletá školní docházka a zrušeny možnosti úlev z vyučování. Náboženství nebylo zařazeno mezi povinné školní předměty, naopak povinnými předměty se stala občanská nauka a výchova, ruční práce pro chlapce, tělocvik pro dívky a nauka domácímu hospodářství. 

 

  

Privilegované postavení němčiny a maďarštiny bylo nahrazeno vyučovacím jazykem československým a k tomu se na školách mělo vyučovat ještě jednomu cizímu jazyku. Pro zajištění kvalitnější výuky byl snížen počet žáků na třídu z 80 na 60. Umíte si dnes představit 60 žáků ve třídě?? Učitelky pak mohly vyučovat i ve vyšších třídách chlapeckých škol.

Žák se po 5. třídě mohl rozhodnout, zda bude do 14 let pokračovat na obecné škole, nebo svou povinnou školní docházku dokončí v tříleté měšťanské škole. Jenže to stejně rozhodli rodiče podle své finanční situace, protože dětí v rodinách bylo více než dnes. Děti z chudých rodin neměly boty a chodily bosky, jako ve škole v Těrlicku-Hradišti:

 

Pro venkovské děti byla důležitá dostupnost školy. Na měšťance k povinným předmětům přibyla stylistika, účetnictví, geometrie, kresba, kaligrafie, nepovinně další cizí jazyk, hudba a psaní na stroji. Opakuji, psal se rok 1922.

V rámci základního školství fungovaly speciální školy pro postižené, používal se výraz pro mrzáčky.

 

  

Měšťanská škola měla až do vydání Zákona o újezdních školách z r. 1935 oficiální název škola občanská. 

Praktické zaměření měly školy lidové, neboli pokračovací a ty byly dvouleté všeobecné nebo tříleté odborné. Vychovávaly učně a pomocníky živnostníků. Nejrozšířenější byly školy kuchařské, živnostenské pracovny pro pro jednotlivé živnosti, školy pro sociální službu (dvouleté školy rodinné, k nimž patřily školy pěstounek), dívčí lidové školy pokračovací (vedení domácnosti) a různé speciální kurzy. K dnešnímu článku jsem musela "něco" prostudovat a pro představu jsem zkopírovala dvě tabulky:

 

 

Odborná příprava pedagogů byla na dobré úrovni, i když se nepodařilo prosadit pro učitele základního školství vysokoškolskou přípravu. V minulosti býval problém sehnat učitele a tak to vzal třeba vojenský vysloužilec. Kázeň mít mohl, ale kolik toho naučil, toť otázka. 🙇 Nejkvalitnější vzdělávací instituce pro budoucí pedagogy byly jednoleté tzv. pedagogické akademie pro absolventy středních škol s maturitou, které měly vysokoškolské vzdělání učitelů nahradit. 

Na konci první republiky existovaly pro přípravu učitelů tři státní akademie - Brno, Praha, Bratislava a dvě soukromé akademie pod vedením známých osobností: doc. Václava Příhody v Brně a prof. Otakara Chlupa. Ostatní učitelé obecných a měšťanských škol získávali vzdělání na 4letých učitelských ústavech - v ČSR jich v r. 1925 bylo 45, v zemi Moravskoslezské 11.

 

  

Václav Příhoda (1889  – 1979) byl český pedagog zabývající se didaktikou a psychologií.

V příhraničních národnostně smíšených oblastech byla situace učitelů nezáviděníhodná. Nikdo se tam příliš nehrnul, přesto někdo tam učit musel. A tak byli z vnitrození přemísťováni učitelé, často proti své vůli, do pohraničí na základě tzv. přikazovacího zákona. To, že přicházeli do zcela cizího prostředí, nikdo neřešil a tak tam byla častým jevem fluktuace, což se zdůvodňovalo nevhodnými učebnami, náročnou prací v nově zřízené škole, nízkými mzdami i nedostatkem bytů pro učitele. To, že tam učitelé byli odstrčeni bez společenských kontaktů jako kůl v plotě, je také pravda. Postavení učitelů se řešilo už v 19. století, o tom svědčí úryvek: 

 

 

Na Těšínsku navíc učitelé nedostávali diety, které byly běžné u učitelů na Hlučínsku a Slovensku, kteří to učitelské místo dostali befelem, říkalo se tomu "přikázané místo". A co teprve ti, kteří odjeli do Volyně učit děti volyňských Čechů nebo do Banátu (dn. Rumunsko) učit děti vystěhovalých Čechů a Slováků. Jedním z nich byl pan učitel Dočolomanský, otec známého slovenského herce.

Mnoho učitelů vnímalo svou práci jako poslání a kromě toho ještě agitovali k získání dětí do českých škol, vykonávali kulturní osvětu v obcích a mnozí na to věnovali vlastní finanční prostředky pro zvýšení počtu žáků.

Na Těšínsku a Hlučínsku působila Slezská matice osvěty lidové, založená r. 1898. Sídlila ve Slezské Ostravě s pobočkou v Českém Těšíně. Podporovala výstavbu nových škol, hledala pozemky, vyjednávala a nechávala vypracovat plány, působila na rodiče, aby dali děti do české školy. Otevření nové školy bylo vždy národním svátkem. 

Vybrala jsem dobové fotografie několika škol, abyste viděli ty rozdíly i výstavbu nových škol, které existují dodnes.

 

Tato škola je rarita - nejvýchodněji položené školské zařízení u nás. Původní škola byla zbourána, zůstaly jen základy. V r. 2014 byla otevřena ZŠ a MŠ Hrčava. Poskytuje povinné základní vzdělávání od 1. do 3. ročníku v jednotřídní základní škole rodinného typu.

  

V r. 1807 činil roční plat učitele ve Smilovské Řece 60 zlatých. Dnes už v Řece žádná škola není, žáci musejí do Smilovic.

 

  

U této školy můžete srovnat původní a dnešní podobu. 

 

 

A současná podoba "bezručky", která byla k loňskému 100. výročí opravena. Nástavbou získala nové prostory.

 

 

Kdysi a dnes Masarykova ZŠ a MŠ Český Těšín - Komenského ul. 

 

V regionu známá škola "s věžičkou" má název ZŠ Komenského v Karviné. Dnes provozují základní speciální školu zajišťující vzdělávání dětí se zvláštními potřebami. Poskytují individuální logopedickou péči a odborné poradenství. V budově jsou autistické třídy i jednoletá praktická škola.

     

Fotografie ukazuje, že i z tak vzdáleného města jeli žáci na výlet do Prahy.

Střední školy: 

 

Původní budova karvinské průmyslovky už dávno nestojí, nahradila ji moderní budova.

 

Dnešní Gymnázium Josefa Kainara v Hlučíně.

Vysoké školy:

 

 

Fotografie ze slavnostního poklepu na základní kámen Českého vysokého učení technického v Praze - Dejvicích.

zdroj: Labischová, D. (2011). České školství na Těšínsku ve dvacátých letech 20. století. Civilia, 2(2), 68-86. doi: 10.5507/civ.2011.018

Těšínský kalendář