Vidět Věstonickou venuši na vlastní oči je jistě snem každého milovníka historie. Jistě, fotek je všude plno, ale vidět sošku, jejíž tvůrce ji modeloval zhruba před 29 000 lety, je něco nepředstavitelného. Každá památka má své uložení a VV "bydlí" v Brně. Moravské zemské muzeum má ve svých sbírkách nemalé kolekce uměleckých předmětů z údobí lovců mamutů (kultura pavlovien) i lovců sobů (kultura magdalénien). Mezi nejvzácnější umělecké poklady z období téměř před 30 000 lety, kdy osídlení Moravy představovalo vrchol kulturního vývoje v rámci celé Evropy, patří mj. i keramická soška ženy „Věstonická venuše”.
Soška ženy je vymodelovaná z hlíny a vypálená. Byla nalezena na Jižní Moravě, v Dolních Věstonicích (odtud přívlastek „věstonická“). Uložena je ve sbírkách Moravského zemského muzea, v Ústavu Anthropos. Výška sošky je 11,5 cm, šířka 4,4 cm a tloušťka 2,8 cm. Venuši nalezl E. Dania, preparátor a technický vedoucí výzkumů Karla Absolona v Dolních Věstonicích, dne 13. 7. 1925, a to v popelišti velkého ohniště. Soška, rozlomená na dva díly, dokumentovala existenci keramiky v paleolitu (starší doba kamenná) a představovala druhý nález paleolitické lidské plastiky ve střední Evropě. Věstonická venuše je nejstarším (asi 29 tisíc let) a současně velmi hodnotným uměleckým předmětem z keramiky na světě. Patří mezi nejvýznamnější umělecká díla lovců starší doby kamenné – paleolitu.
Věstonická venuše byla nalezena v mocné vrstvě popela centrálního ohniště loveckého sídliště. Dva oddělené kusy ležely 10 cm od sebe. V ohništi zřejmě docházelo k záměrnému ničení hodnotných předmětů, jak o tom svědčí nejen velké množství deformovaných zlomků dalších keramických sošek především zvířat, ale také několik set přepálených jader a nástrojů z ceněného importovaného pazourku. Takové obřady jsou známé například od severozápadních indiánů, kteří takto demonstrují svoje postavení a vliv. Věstonická venuše představuje ve světovém měřítku zcela unikátní svědectví kultury a spirituality spojené s šamanistickým výkladem světa tehdejších lovců a sběračů žijících v Evropě a na území Moravy. Pro přesnost jsem zvolila popis MZM.
Soška je vystavována jen při velmi vzácných příležitostech, naposledy v zahraničí v roce 2013 v Londýně u příležitosti výstavy Ice Age art – arrival of the modern mind (Umění doby ledové: Zrození moderní mysli) v Britském muzeu.
Výročí 200 let muzejnictví u nás v roce 2014 představovalo ovšem tak mimořádnou příležitost, že Moravské zemské muzeum unikátní sbírkový předmět vystavilo u nás na třech místech! Vzhledem k tomu, že je Věstonická venuše stále ze dvou kusů a v současné době je zcela nemožné je instalovat do stojánků, bude soška vystavena v otevřené etui, do které byla po svém objevu uložena. Za perlami našeho muzejnictví vážilo cestu do uvedených měst množství lidí. Možná jste byli mezi nimi. Samozřejmě, že jsem tyto rarity chtěla vidět na vlastní oči a vydala jsem se do Brna. Co bylo vystaveno? Hlava Kelta, Věstonická venuše a meteority z Opavy-Kylešovic. (Samozřejmě, kdo si zakoupil vstupenku, mohl si poté prohlédnout celé muzeum). Jak se Venuše vystavuje?
„Toto je prázdná trezorová vitrína. Vidíte, že má speciální sklo,“ ťuká ředitel muzea Břetislav Holásek na bezpečnostní trojsklo vitríny, která bude chránit sošku Věstonické venuše. Podle něj jsou tyto trezory v Česku jen tři (proto bylo možno vystavit VV, hlavu Kelta a meteority).
Takto se VV převáží:
Do výstavního prostoru byl z bezpečnostních důvodů vpuštěn omezený počet lidí, samotná prohlídka tří exponátů byla v počtu 7 lidí. Samozřejmě zákaz focení, ale nebyla omezena délka prohlídky, člověk tam mohl být "rozumnou" dobu. Pokud se někdo přiblížil do těsné blízkosti, ozval se alarm. Vypadalo to tak, jak na videu z Olomouce: O keltské hlavě bude zmínka i v Toulkách. Tento pán je nálezcem slavné keltské hlavy: Takto VV zpodobnil malíř pravěku Zdeněk Burian:
Ve věku 75 let zemřela herečka Hana Maciuchová. S rozhlasem ji pojila
letitá spolupráce. Byla i čestnou prezidentkou rozhlasového festivalu
Prix Bohemia Radio. Poslechněte si poslední rozhovor s Jitkou Novotnou z roku
2019.
Ačkoli se neváhala rozverně označit jako moravská buchta, byla
Hana Maciuchová v každém gestu, slově, pohledu i úsměvu noblesní dámou. S Jiřím Adamírou se seznámili během natáčení TV inscenace První radosti.
„A tak jsme se zamilovali. Ale Jiří byl ženatý a já moravská buchta,
která si nedovedla představit, že by odvedla muže od rodiny. A taky jsem
byla zadaná. Peripetie našeho vztahu byly velmi drastické.“
Adamíra byl navíc o 19 let starší. „Mně nikdy nepřišlo, že by věkový
rozdíl byl nějaký problém. On samozřejmě měl větší přehled, nadhled nad
věcma. Jak separoval ty, kterým se věnovat, a ty úplně nepodstatné.
Zírala jsem, jak padaly pod stůl.“
Hana Maciuchová|foto:Michaela Doubravová
„Mnoho svých životních situací jsem řešila jeho optikou. Ale zase já
jsem byla plná energie a jiných nápadů, takže jsme si velmi
přesně konvenovali.“ Co díky Jiřímu Adamírovi ví o lásce? „Že láska je takového
druhu, že když tě potom opustí, tak máš intenzivní pocit, že máš
vybráno.“
H. Maciuchová přebírá v r. 2010 státní vyznamenání od prezidenta Klause.
Sledujme stopy našich praprapředků,
které nám zanechali v průběhu času, abychom pochopili jejich způsob
života i umírání, procesy objevů, vývoje řemesel, pěstování plodin a
mnohé další skutečnosti, které nás provázejí z daleké minulosti až do
současnosti.
Jsme cestovatelé přítmím času. Jsme obdařeni schopností ocitnout se
mávnutím proutku kdekoli a kdykoli. Do těchto míst jsme vstoupili
nedlouho poté, co tady utichl křik dětí a zpěv žen. Předběhli jsme o
mnoho tisíciletí archeology, abychom mohli zřetelněji a naráz uvidět, co
oni museli trpělivě shledávat a ještě trpělivěji rekonstruovat z
nepatrných stop, které mlýn času přece jen nestihl rozdrtit na prach.
Jsme
v pravěku. Přesněji: ve starší době kamenné. Neboli paleolitu. Tak... a
protože paleolit je bezkonkurenčně nejdelší doba v celé prehistorii,
tak ji pro přehlednost dělíme na tři kusy. Naším kusem... chci říct
cílem naší dnešní výpravy je paleolit dočista nejmladší. Nebude tomu
však pořád, ale tolik k času, teď už místo děje: Blízká řeka se bude
jednou jmenovat Dyje. Vrchy nad ní Pavlovské neboli Pálava. A pravěké
Pompeje dostanou jméno Dolní Věstonice.
Tady vše začalo
Právě
tady badatelé ve dvacátém století naleznou poklady. Několik tisíc
kamenných nástrojů - škrabadla, rydla, nože, pilky, vrtáky. Vynesou na
denní světlo přes dva tisíce plastik a jejich zlomků - hlavičky zvířat,
portrét lidské hlavy, také sošku otylé ženy, kterou pojmenují Věstonická
Venuše. Další nálezy je čekají na jednom z pálavských kopců, také v
jeskyni Pekárně na Brněnsku, a pak ještě v Předmostí u Přerova. Morava,
ještě přesněji dnešní Haná, ovšem v době ledové, byla stejně jako dnes
doširoka otevřenou kotlinou, chráněnou ze severu Jeseníky a na jihu
dokořán otevřenou teplým jižním větrům. I touto kotlinou procházela
každoročně velká stáda mamutů za novými pastvišti. Byla to jakási
dopravní tepna... magistrála, kudy procházely dvakrát do roka
nepřehledné zásoby masa. Mamuti taky dali jméno svým lovcům.
Na
koňské čelisti, objevené v jeskyni Pekárně, je vyryta scéna předvádějící
souboj dvou bizoních samců. Právě se do sebe obořili hlavami, těla i
nohy jsou vypjaty nárazem. Opodál čeká třetí bizon. Pustí se do boje s
unaveným vítězem. Ta scéna je zobrazena dramaticky, se všemi
podrobnostmi, s neobyčejnou živostí a velkou ryteckou zručností.
Bojující bizony objevil v srpnu roku 1927 profesor Absolon a jeho nález
byl považován za nejvýznamnější objev nejstaršího umění ve střední
Evropě... za objev dokonce cennější než je proslulá Věstonická Venuše.
Šedesátá léta vydala svědectví
Čím
je ta kresba tak vzácná? Zobrazuje scénu... Děj. A není sama. Byla
nalezena i druhá rytina, a to poměrně nedávno, v roce 1963, a zase v
Pekárně. Tento vzácný nález má mnoho společného s nálezem z roku 1927 a
není vyloučeno, že je zhruba před patnácti tisíci lety vytvořil jeden a
týž umělec.
V létě roku 1963 objevili pracovníci brněnského
Archeologického ústavu přímo před vchodem do Pekárny ohniště. Takové
ohniště pro archeologa znamená asi tolik, co čerstvá stopa pro lovce. U
tohoto ohniště leželo uprostřed sobích parohů i žebro koně, rozlomené na
dvě části. Když byly očištěny od vrstvy hlíny, vylouplo se podivuhodné
kreslené poselství z pravěku: kresba čtyř pasoucích se koní.
Nejsou
to koně v nějaké ustrnulém postoji. Jsou v pohybu. Pasou se. Je na nich
zřetelně znát i snaha zachytit u nich prudké trhání hlavou a šlehání
ohonem. Pečlivě jsou naznačeny oči, chřípí, zřetelnými čarami i vousy na
bradě a hlavní obličejové svaly. Kreslíř, který obraz vyryl ostrými a
hlubokými rýhami do hladké kosti, ovládal výborně anatomii koňské hlavy.
Celou kresbu zarámoval dvojitou klikatkou, aby zdůraznil, že koně patří
k sobě, že jde o stádo. Je to klidné stádo, soustředěné na pastvu;
zvířata však střídavě zvedají hlavu, aby sledovala okolí. Za chvilku,
možná už v příštím okamžiku, k nim může vyletět smrtící zbraň číhajících
lovců. To si ostatně tvůrce obrazu přál – proto do boků zvířat naznačil
i několik šípů. Jsou to koně živí, ještě živí, ale byli nakresleni
proto, aby se z nich stali koně mrtví. Aby přičarovali lovcům podobné
stádo, které by se stalo jejich kořistí.
Rytiny a sošky
nahrazovaly předvěkým lovcům jeskynní obrazy. Nebyly tak veliké a krásné
jako ty z Francie nebo ze Španělska, byly však pro ně výhodnější – daly
se přenášet. Lovci je mohli mít pořád u sebe, kdykoli s nimi mohli
provádět kouzla a čáry. Sošky zvířat nalezené ve Věstonicích měly třeba
úmyslně zurážené hlavy nebo nohy. Věstonický tvůrce je zřejmě nejdřív
zhotovil, a pak je poranil, možná úplně rozdrtil, a za určitých kouzel
rozhodil kolem sebe tak, aby si přičaroval štěstí v lovu, aby poranil
při skutečném lovu skutečná zvířata a tak se jich zmocnil.
Přišla
však doba, kdy bylo třeba změnit jídelníček. Mamuti na konci poslední
doby ledové vyhynuli, velká stádní zvířata, hlavně sobi, odtáhla k
severu. Člověk se začal živit drobnými lesními živočichy, rybami, sbíral
plody. Příroda byla vůči člověku štědřejší než za doby ledové, nenutila
ho k velkému vypětí sil. Lidé nemusili tak často zápasit o holou
existenci jako v drsných časech království věčného ledu. Teď stačilo
víceméně pasivně brát, co matička země dávala. A dávala toho dost.
Lidé si opravdu nepřekáželi
Zvěře,
ryb, lesních plodin, divokého ovoce bylo dost, obyvatel kontinentu
jenom hrstka. Jak velká to byla hrstka? Člověk byl pořád ještě vyloženě
vzácným tvorem. Odborníci odhadují, že zhruba před deseti tisíci lety
žilo na celé naší planetě asi tak pět milionů lidí (tolik je obyvatel
dnešní Slovenské republiky), v nejpříznivějších oblastech činila hustota
obyvatelstva o něco víc než půl člověka na kilometr čtvereční. V
nepříznivých krajích jich bylo šestkrát až desetkrát méně.
Osídlení Čech a Moravy bylo až do mladší doby kamenné řídké.
Pohybovalo se tu snad několik tisíc lovců a sběračů. Přírůstky
obyvatelstva byly mizivé, skoro nulové. Samozřejmě – vysoká úmrtnost a
pak taky způsob hospodaření, které bylo kořistnické. Vedle těchto důvodů
však vězí příčina i v jedné zvláštní skutečnosti, zdánlivě malicherné,
zato však překvapivé: Kočovnický způsob života neumožňoval, aby ženy
nomádů vychovávaly víc dětí najednou. Matky nemohly na loveckých
stezkách nosit několik potomků z toho prostého důvodu, že unesly
nanejvýš jednoho. Takže obyvatel jaksi nepřibývalo. Situaci změnil
teprve až usedlejší způsob života prvních zemědělců. Psal se rok
10 000 před Kristem. On se samozřejmě nepsal, nebyl kdo by ho psal, to
si jenom pomáháme, abychom věděli, kam jsme až v Toulkách českou
minulostí dostali. Dostali jsme do se doby, kdy nám v Evropě skončilo
chladno. Jinak: poslední doba ledová. Ty ledové kleště, které svíraly po
tisíciletí evropský kontinent, polevily v čelistech. Ledovce ustoupily,
zbyly po nich morénové valy, oka jezer, horských ples, a taky tisíce
bludných balvanů. Zbyla mokřiska a močály. Na severu Evropy je krajina
jakoby převálcovaná. U nás se objevily obrovské, doslova pásma lesních
společenství s duby, jilmy a topoly. Dokonce i Krkonoše se zalesnily až
do úrovně tisíce dvou set metrů nad mořem. Oteplilo se.
V českých
zemích, ale i ve Švédsku nebo v Norsku, byla průměrná teplota
přinejmenším o dva stupně vyšší než dnes. Jsme pořád v době kamenné, ale
už nikoli ve staré době kamenné neboli paleolitu, ale ve střední (což
se řecky řekne mesos) - jsme v mezolitu.
Vynálezci se činili
Kdoví...
možná i určitá pohodlnost života a relativní „blahobyt“ způsobily, že
na území našeho státu nezanechali lidé střední doby kamenné výraznější
stopy a svědectví. Něco na tom bude, že výkonnost, otužilost, životní
verva i tvořivost člověka je vždycky přímo úměrná protitlaku okolností,
ve kterých vyrůstá. Tvrdá skutečnost zoceluje, žene vpřed, zatímco život
"v bavlnce," i když pravěké a dost primitivní bavlnce, nebývá zrovna
pobídkou k výbojům. Neplatí to ale úplně všude. Například v
severních oblastech Evropy to bylo jinak. Lidé, kteří nalezli domov v
nejvyšších zeměpisných šířkách, nejspíš právě tenkrát objevili saně,
sněžnice a také lyže. Saně byly objeveny například ve finské Heinole,
lyže na několika místech v Dánsku... Z těchže časů existují i doklady o
tom, že pravěcí obyvatelé severu znali i kostěné brusle. Z mezolitu
pocházejí i nálezy prvních severských člunů vydlabaných z jednoho kmene,
takzvaných monoxylů, taky pádel a ještě další výbavy.
Stopy, které zanechávají sněžnice|foto: Milada Kozderková
Severoameričtí Indiáni, které první běloši potkávali v 17. a 18.
století, byli na úrovni mladší doby kamenné. Jejich umění však Evropany
značně udivilo. Oštěpem házeli příslušníci loveckých kmenů sice jenom
třicet až čtyřicet metrů, ale s pomocí zvláštního vrhače až na
dvojnásobnou vzdálenost. Šípy lukostřelců zasahovaly cíl s jistotou a
průrazností na osmdesát až sto metrů. Těžké indiánské luky měly dostřel
tři sta padesát metrů, ale taky o stovku metrů víc. Šípy Apačů s
kamennými a kostěnými hroty prorážely kůži bizonů do vzdálenosti tří set
kroků. Pravěcí lovci nezacházeli se svými zbraněmi o nic hůř... Ale na
rozdíl od starší doby kamenné nám stop po lidech ze středního kamenného
věku zbylo maličko, málo.
Změna klimatu mění krajinu i život
Evropa
zarostla lesem a les pohltil člověka. Lidé začali žít po hustým krytem
vegetace. Ztraceni uprostřed zeleně. Za kořistí se pohybovali v drobných
skupinkách, ve kterých bylo jenom kolem dvaceti třiceti lovců, žen a
dětí. Budovali si jenom dočasná sídla, v terénu těžko rozpoznatelná.
Střední doba kamenná trvala v Evropě asi čtyři tisíciletí. Čtyři tisíce
let - ve skutečnosti taková vycpávka, výplň. V přední Asii vyzněla vůbec
jako krátké přechodné období. Kolem letopočtu 9000 před Kristem tam
člověk opustil svůj dosavadní životní styl - kořistnický způsob života
lovců a sběračů - aby objevil styl nový, a taky nový vztah k přírodě.
Nazvěme jej „tvořivější“. Prostě aby zjistil, že chléb vezdejší si může
péci sám.
Celá ta velká proměna začala v okamžiku, když člověk
poprvé úmyslně zasel do půdy semena divokých trav. Proslulý anglický
archeolog a etnolog Gordon Childe tvrdí naprosto vážně: Zemědělství
vynalezly ženy! Ano, zatímco vrcholnou povinnost tehdejších chlapů byl
lov, jednou z mnoha povinností žen a dětí bylo sbírat plodiny, lodyhy,
kořínky, semena. Pan Childe ostatně přiznává ženám prvenství i v mnoha
dalších základních civilizačních objevech. Ženy mají podle něj "na
svědomí" hrnčířství, předení, tkalcovský stav, pěstování bavlnu a lnu.
Jestli i pravěké šperky vynalezly ženy, nevíme, v každém případě jsou
vyjádřením jejich touhy se líbit. Od amuletu k ozdobám Zalíbení
v hezkých věcech už ostatně nalezl neandertálec. Jeho šperky byly
nejprve amuletem, kouzlem, osobní ochranou, jakousi primitivní
modlitbou, zaříkadlem, současně to bylo magické „očkování“ proti zlu a
nebezpečí. Touha stát se mocným a ještě mocnějším splynula s touhou stát
se krásným a ještě krásnějším – tedy: spíš krásnou a krásnější. Z
kouzla vznikl klenot. Z kouzla a ješitnosti. Šminky, make-up, kosmetika
dnešních děvčat jsou ozvěnou z pravěku a je třeba je nanést na obličej
pouze z vážných rituálních důvodů. Přívěskem na zlatém řetízku
napodobujeme předky našich předků. Ano, tenkrát dodával vlčí tesák na
kožené šňůrce lovci rychlost vlka, zatímco kůstka z prstů otce
umožňovala zdědit jeho oštěpařskou nebo lukostřeleckou zručnost. A ještě
jedna taková malá drobnost: ostnovka. Ostnovka neboli latinsky
Spondylla je lastura. Přinesli ji východu první zemědělci. V českých
zemích, v Maďarsku, v Německu, všude archeologové nacházejí drobné
náramky a náhrdelníky z těchto škebliček. Plž ostnovka žije ve
Středomoří...
Copak už v pravěku existoval dálkový obchod? Záhada.
Jako na mnohé jiné otazníky, ani na záhadu spondyllového šperku
neexistuje definitivní odpověď. Kdy konkrétně došlo k „ochočení“ obilí,
to se neví. Názory badatelů se také liší, zda k tomu došlo poprvé pod
íránskými horami, v Kurdistánu, na Kavkazu, v Afghánistánu, nebo na
Krymu. Nechybějí hlasy, že k tomu došlo na mnoha místech víceméně
současně, a to včetně střední a jižní Evropy. Jaké to bylo obilí? Šlo o
obilky pšenice jednozrnky a dvojzrnky. Pšenice si po staletí udržela
primát nejpěstovanější plodiny. A kolik toho nejstarší zemědělci
vypěstovali? Víc, než jsme ochotni připustit.
Výnosy zajímaly každého Takzvané
žďárové hospodářství dávalo ve skutečnosti vyšší sklizně než pozdější
hospodářství orné. O tom lze nalézt důkazy i v novověku: Například ruští
mužici v 18. století sklízeli v průměru deset až dvanáct centů obilí z
hektaru, tedy mnohem víc, než pozdější sovětští kolchozníci. Z každého
zasetého zrna měli při žních zrn deset. Přitom jedna mužická rodina byla
s to obdělat asi jeden hektar polí za rok a výnos musel být takový, aby
zabezpečil minimální výživu členů rodiny. Ten největší chudák mužik
potřeboval k základní obživě asi 285 kilogramů žita na hlavu a rok.
Skoro
totéž platí i o lidech v neolitu. Všechno nasvědčuje tomu, že
dosahovali výnosů – deseti i více centů z hektaru. Malé
srovnání: Koncem čtyřicátých let 20. století se v Pákistánu sklízelo
necelých osm metrických centů pšenice z hektaru, v sousední Indii to
bylo něco přes osm centů.
První mohutný převrat v historii lidstva
způsobilo nepatrné zrnko pšenice. Změnilo myšlení i skutky člověka,
jeho hmotnou výbavu, způsob obživy. Jakmile pravěcí lidé začali sít a
sklízet, přestali být příživníky přírody. Už neměli jenom to, co
dokázali najít nebo ulovit. Zmocnili se umění obživu vytvářet. Odhalili
plodivou moc půdy, a s údivem seznali, že i záhady si lze přisvojovat a
mít z nich užitek. Zní to skoro nesourodě, ale: v záměrném pěstování
obilních travin, předtím rostoucích jen divoce, už bylo slyšet fanfáry
příštích civilizačních triumfů.
Po dlouhé, těžké nemoci zemřela herečka Hana Maciuchová (26. ledna 2021). Bylo jí 75 let.
Poslechněte si, jaké ze svých oblíbených veršů před čase vybrala pro BáSnění.
S herečkou připravila Marina Feltlová. Natočeno v roce 2019.
ÚDAJE O VYDÁNÍ:
JIŘÍ KOLÁŘ: NOVÝ EPIKTET(Mladá fronta, 1968) František Hrubín: Malíř a kniha (nepublikováno)
Vojtech Mihálik: Prebúdzanie (Mladé letá, 1981) Oldřich Mikulášek: Poezie pro dvě řasy (z výboru Ztracený v poezii, Host, 2010) Antonín Sova: Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy (ze sbírky Ještě jednou se vrátíme..., Československý spisovatel, 1959)
Vladimír Holan: básně Mezi, Miluj, Není, Setkání ve zdviži (ze sbírky Bolest, Československý spisovatel, 1965)
Jan Skácel: Teiresias čte zprávu o králi Oidipovi, Pláč pro Hekubu (ze sb. Básně II, Blok, Brno, 1996)
Kateřina Pokorná: Znám (z almanachu Královny slz a ostružin, van Aspen, s.r.o, 2010) Viola Fischerová: Ach lásko (z almanachu Královny slz a ostružin, van Aspen, s.r.o, 2010)
Herečka Hana Maciuchová (1945–2021) pocházela z Olomoucka, narodila se ve Šternberku. Vystudovala
pražskou Divadelní fakultu Akademie múzických umění, kde jejími
profesory byli Radovan Lukavský, Karel Höger či Libuše Havelková. Od
roku 1965 účinkovala v inscenacích Divadla za Branou a od roku 1971 byla
v Divadle na Vinohradech. V poslední době vystupovala v Divadle Ungelt,
v Divadle v Řeznické, ve Viole a s monodramatem Žena Vlčí mák
v divadlech po celé republice.
Proslula svými rolemi v mnoha pohádkách, televizních inscenacích a
seriálech, jako jsou Krkonošské pohádky, Žena za pultem, Nemocnice na
kraji města, Chalupáři, Ulice. Hrála například ve filmech Samotáři,
Lucie, postrach ulice, Únos domů, Člověk proti zkáze aj. Byla
čtyřnásobnou držitelkou ceny TýTý pro nejlepší herečku a v anketě
Českého rozhlasu třikrát získala ocenění Neviditelný herec. Byla též
čestnou prezidentkou festivalu Prix Bohemia Radio. V roce 2010 jí byla
udělena Medaile Za zásluhy v oblasti kultury.
H. Maciuchová s hereckým kolegou Rudolfem Hrušínským v roce 2010, kdy získali ceny TýTý | Foto: iDNES.cz | Zdroj: Profimedia
Hlas pro tento den je určen zejména milovníkům přírody, jenže to jsme všichni. Nápad se zrodil při návštěvě Muzea Sýpky v Rokytnici v Orlických horách. Mají tam (mimo jiné) v expozici množství vycpaných ptáků s jejich popisem a dnes je samozřejmostí pustit si i hlas opeřence.
Začneme u nás rozšířeným ptákem, kterého nejen zná každý, ale mnohý z nás ho ochutnal i na talíři.
foto Naši ptáci
Délka: M 70-90 cm (z toho ocas 35-45 cm),F 55-70 cm (ocas 20-25 cm)
Hmotnost: 1100 g
Vejce(data z ČR):
Výška x šířka:41,5-52,1×33,5-37,8 mm
Hmotnost:24,5-37,9 g
Bažant obecný (Phasianus colchicus).
Myslivecky významný, původně asijský druh, který byl v Evropě vysazován
už od starověku. Velikosti slepice. Samec je červenohnědý, s tmavou
hlavou a červenými políčky ("poušky") kolem očí; velmi nápadný je jeho
dlouhý klínovitý ocas. Samice je šedohnědá, s kratším ocasem. Bažanti se
téměř stále zdržují na zemi a vzlétají jen za nebezpečí, jejich let je
velmi hřmotný. Výskyt v zemědělské krajině. Potrava jak živočišná (hmyz,
červi, měkkýši, drobní obratlovci), tak rostlinná (semena, příp. plody
pěstovaných i divokých rostlin, mj. 150 druhů plevelů). Polygamní druh,
na jednoho samce připadá 6 až 10 samic. Hnízdo je na zemi, samice do
něho snáší ve druhé polovině dubna nebo během května obvykle 8 až 16
vajec. Vejce zahřívá a o mláďata, která po vylíhnutí opouštějí hnízdo,
pečuje pouze samice. Stálý pták.
Bažant obecný - kohout(foto L. Lukasik)
Slyšeli jsme hlasový projev bažantů, který se dá slyšet při souboji dvou
samců, dvou kohoutů v toku. Bažanti tokají v průběhu března, kdy je
tento hlasový projev slyšet skoro z každé meze. Ale samozřejmě toto
kodrcání a bojový ryk není typický jen pro březen, ale protahuje se i do
dalšího období a funguje už potom ne jako výstražný signál, nýbrž jako
teritoriální hlas, kdy samec tímto vyjadřuje příslušnost k danému území.
Video Lukáš Pilch
K nám do střední Evropy se bažant dostal asi v 11. století, ale objeven
byl již dříve. Již v 5. století př. n. l. jej přivezli staří Řekové z
oblasti Kolchidy do Řecka. U nás se od 11. století začíná tradovat
bažantnictví a chov bažanta jako takového. Ovšem ne jenom z hlediska
myslivosti je tento pták důležitý, protože díky bažantu je naše příroda
dostatečně pestrá a dostatečně bohatá.Bažant se dorozumívá mezi svými příslušníky i optickými signály. To
znamená, že nastavuje různé části svého těla na odiv. Mnozí jste viděli
bažanta právě při kodrcání, kdy stojí na nějaké vyvýšenině, kodrcá, což
je hlasový projev, ale přitom se čepýří, svěšuje křídla, roztahuje
klínovitý ocas a podobně.
Právě jsme slyšeli hlas, kterým se bažant ozývá, když je vyplašen. Tento
hlas můžeme slyšet velmi často. Když bažanta překvapíme na krátkou
vzdálenost, prudce vylétne za docela značného lomozu křídel a při tom
vydává tento varovný hlas.
Bažant obecný - slepice(foto Lukasz Lukasik) Bažant patří k druhům polygamním, to znamená, že jeden kohoutek je
schopen pojmout více slepiček. V přirozených podmínkách, v Číně, na
jednoho kohoutka připadá tři až pět slepiček. V našich podmínkách, kdy
se bažanti do přírody vypouštějí z voliér, je to v poměru jeden kohoutek
k asi deseti slepičkám. Tento systém je významný především proto, že
zajišťuje co nejvyšší možný přírůstek druhu. Všichni víme, že bažant je
víceméně pozemní druh, který velice obtížně létá. Má proto velké
množství nepřátel a velmi významnou obranou je, že má obrovské množství
potomstva. V jednom hnízdě slepička zahřívá někdy až šestnáct vajec.
Pokud má tedy jeden samec takových deset slepiček, může mít až sto
šedesát vajec za sezónu. Z těchto sto šedesáti vajec může přežít jen
několik málo jedinců, úmrtnost je skutečně velká a není to jenom otázka
šelem, ale je to především otázka nepříznivého počasí, které zamezuje
přístupu k potravě. Potrava, která bývá v době rozmnožování především
živočišná, není k dispozici. Malá kuřátka jsou náchylná k promoknutí a k
prochladnutí. V případě velkých, klimaticky nepříznivých změn bývá
úmrtnost skutečně obrovská. A z tohoto důvodu je polygamní systém
nesmírně významný.
Tok kohoutů probíhá na stálých místech, tokaništích. Kohouti v toku
rozestírají peří, krouží kolem slepiček a ozývají se hlasitým, daleko
slyšitelným kokrháním, které občas doprovázejí hlučným třepotáním
křídel. Rozvášněný tokající kohout pronásleduje na tokaništi hned tu a
hned jinou slepičku. Objeví-li se v té chvíli na tokaništi slabší
soupeř, odráží ho kohout útokem. Bojovně vyskakuje a za hlasitého volání
ho odhání. Někdy soupeře úporně pronásleduje a za pokřiku ho vyprovází i
na větší vzdálenost.
Český automobilový průmysl vděčí za svůj vznik a rozkvět dvěma
kamarádům, kteří začínali jako opraváři velocipedů v malé pronajaté
dílničce na mladoboleslavské periferii. Kdo mohl tušit, že knihkupec a zámečník udělají díru do světa jako hrom?
Václav Klement se narodil 16. října 1868 ve Velvarech.
V 11 letech mu zemřela matka a nová
macecha se ho chtěla zbavit. Nemohl dokončit měšťanku a aby ho nemusela
živit, jezdil s kravským potahem u kováře. Jeho učitel ho ale ve 14
letech doporučil knihkupci Vokounovi ve Slaném. (foto: Wikimedia Commons, autor neznámý 2, Public domain)
Jeho snem byl velociped. Mít v 80. letech 19. století vlastní velociped bylo něco. I když jeho
cena představovala půlroční plat tovaryše, ve všech městech vznikaly
cyklistické kluby. Možná by v knihkupectví i zůstal, kdyby se mu nenaskytla příležitost odejít do Mladé Boleslavi. Bylo mu osmnáct let. Vedl tedy knihkupectví a přitom se ani
na chvíli nevzdával svého dětského snu: Jen co mu to gáže dovolí, pořídí
si vlastní kolo. Původně se tam staral o úklid a účetnictví, ale Vokoun si ho oblíbil
natolik, že mu jako starý mládenec svůj obchod prodal. Na splátky.
Klement do toho prodával a opravoval kola a neřešil daně nebo fakt, že na
prodej nemá koncesi. Po svatbě manželčiným věnem doplatil dluh za
knihkupectví, které se rázem stalo centrem cyklistiky.
Václav Laurin se narodil 27. září 1865 v malé vsi kousek od Turnova.
Laurinovo rodiště bylo Kamení u Pěnčína. Jeho rodiče byli chudí. Vyučil se
zámečníkem a další studium na řemeslnické škole v Mladé Boleslavi si
musel platit sám. Rok pracoval v Drážďanech. Po návratu se hned pustil
do výroby novinky zvané velociped.(foto: Wikimedia Commons, autor neznámý 2, Public domain)
Psal se rok 1894. Devětadvacetiletý Václav Laurin si právě vzal
domkářovu dceru Emilii Marii Beranovou. Ve stejném roce se oženil i
šestadvacetiletý Václav Klement a zároveň začal drandit po Boleslavi na
svém drahém kole Germania od drážďanské firmy Seidl und Naumann. Jenže
kolo se mu polámalo... Co chvíli mu spadl řetěz z převodníku.
Zakladatelé Václav Klement (vlevo) a Václav Laurin (vpravo)|foto:autor neznámý,Wikimedia Jak to bylo s vadným bicyklem
Václav Klement chtěl vadné kolo reklamovat, a
tak ho odeslal do Ústí nad Labem do pobočky drážďanské firmy a připojil k
němu slušný dopis. Česky. Ředitel pobočky mu ale odpověděl, že firma
reklamaci nepřijme, pokud nebude zákazník používat „pro ni srozumitelný
jazyk“. Tahle nehoráznost panu Klementovi hnula žlučí! Řekl si, ať jdou
ti nafoukaní Němci k šípku, on se bez nich obejde!
A tehdy došlo k
osudovému setkání obou Václavů. Laurin byl Klementovi doporučen jako
člověk, který to s bicykly umí. Aby ne, když to byl vyučený zámečník a
donedávna i spolumajitel dílny na opravu a výrobu jízdníchkol v
Turnově.
Kolo Slavia, které začali záhy po otevření podniku vyrábět, byl tzv. furtšlap, tedy nemělo ještě volnoběžku. |foto:Alf van Beem,Wikimedia Commons
Spojit síly bude lepší!
Sešli
se v jedné mladoboleslavské hospůdce a padli si do oka. Oba mysleli na
totéž: založit si ve městě výrobu a prodej jízdních kol. Jenže Mladá
Boleslav nebyla dost velká, aby se v ní uživili na jednom dvorku dva
kohouti. Spojit síly bude lepší. Knihkupec
Václav Klement a strojní zámečník Václav Laurin založili původní
společnost pro opravy, výrobu a prodej jízdních kol v Mladé Boleslavi v
roce 1895. A zrodila se nová obchodní značka: Laurin & Klement. řekli si. A dobře udělali.
Laurin se stal technickým ředitelem a vývoj automobilu nechal už na svých
lidech. Když se pak jejich první automobily zase skvěle prodávaly a
značka L&K měla jméno už i ve světě, přišlo na řadu rozhodnutí na
změnu směrem k akciové společnosti, která přinesla cizí kapitál. To už měli 600 zaměstnanců a chtěli být největší automobilkou v
Rakousku-Uhersku. Během první světové války zařídili, aby se jejich
zaměstnancům vyhnuly povinné odvody na frontu. Po válce to ale bylo
horší. Auta se neprodávala a pak ten požár, při kterém jim shořela téměř
celá technologie. Nezbylo nic jiného, než sňatek z rozumu, tedy spojení s
plzeňskou Škodovkou. Taky tak ztratili vliv na směřování firmy a jejich
tituly generálního rady a ředitele byly čistě formální.
Vyráběné
vozy od té chvíle nesly název Laurin & Klement – Škoda, a ty později
vyvinuté už byly jen Škodovky.
Václav Laurin měl tři děti, Klement zůstal bezdětný a hodně cestoval po Evropě. / foto Škoda auto
Motocykl Laurin a Klement (1901) /foto autor neznámýWikimedia Commons
Logo firmy Laurin a Klement / foto Ralf Roletschek
To bylo tak: Když se Klement vrátil z Paříže, dovezl úžasný nový vynález: velociped s
motorkem. Francouzi mu říkali motocykletta. Budoucí motorka ale měla
plno nedokonalostí, které jim nedaly spát. Tak udělali svou a listopadu
1899 ji ukázali veřejnosti.
Problém byl ale se zákazníky, protože ti naši se technickým novinkám
docela bránili. Klement tak musel do Anglie, kde za 10 minut uzavřel
smlouvu na 150 motocyklů. Novým cílem firmy se pak stal nový automobil.
Laurin ale přiznal, že na to už jeho znalosti nestačí.
V Toulkách českou minulostí právě procházíme obdobím pravěku. K tomu se hodí kniha, kterou možná znáte už z dětských let. Můžete si ji poslechnout.
Lovci mamutů je název nejznámějšího literárního díla Eduarda Štorcha, které bylo pod tímto názvem vydáno poprvé v roce 1937. Jedná se o historický román, který je zasazen do starší doby kamenné na území českého státu. Popisuje putování pravěké lovecké tlupy od jejich sídla na břehu Dyje u současných Dolních Věstonic až po Libeň na území Prahy. V díle vystupují skutečné nálezy historických předmětů z doby kamenné, které jsou autorem do děje zakomponovány, čímž spisovatel dosahuje autentičnosti a zároveň čtenáři nabízí i možnost vzdělání. Popisuje zároveň i patriarchální společnost té doby.
Postavy knihy: Kopčem – hlavní hrdina ve věku 10-12 let Mamutík – dospělý lovec, který se stane náčelníkem tlupy Veverčák – vrstevník a kamarád Kopčema Žabka – vrstevnice Kopčema a Veverčáka Kukačka - vrstevnice a kamarádka Žabky Houžňák – lovec, který se stane náčelníkem, ale pozbude funkce kvůli své zbabělosti Huňáč – starší lovec, výborný stopař Rváč – statečný, ale krutý a zlomyslný lovec, který by se rád stal náčelníkem Zajíc – jeden z lovců, přítel Huňáče Sova – mladý lovec, přítel Kopčema a Veverčáka Ognoš – mladý lovec, přítel Kopčema, Sovy a Veverčáka Ukmas – jeden ze statečných lovců Vlčí dráp – jeden z lovců, přítel Mamutíka Ďarga – žena Mamutíka, kterou dostal od tlupy, se kterou se spojili poté, co se stal jejím náčelníkem Džgan – jeden z lovců
Niana - matka Kopčema, která ovšem zahynula při lovu bizonů v napůl
vyschlé Dyji, protože ji zavalil bizon, kterého lovci ulovili
Njan - pravděpodobný otec Kopčema a manžel Niany. Když zahynula, uloupil
kdesi v cizí tlupě Ščektu. Cizí tlupa na ně ale pak při lovu mamutů
zaútočila a Njan byl zabit. Kluch - lovec
Začátek děje knihy: Spíše
slabší tlupa lovců mamutů sídlí blízko řeky Dyje při jihovýchodním
okraji současné České republiky. Při lovu zubrů je zabita Kopčemova
matka Niana. Otec Njan vymodeluje její sošku Věstonické venuše. Během
hodování tlupa rozšlape studánku a Mamutík ji obloží kameny. Niana je
uložena na ohniště, je na ní navršena hlína, přičemž tlupa přijde málem o
oheň, který na poslední chvíli zachrání Kopčem. Členové tlupy vyrábí
pálené hliněné figurky na motivy prožitých událostí. Kopčem se neustále
aktivně snaží lovit menší zvířata, často za pomoci Veverčáka, protože
lovci je nechtějí kvůli jejich nízkému věku brát s sebou na lovecké
výpravy. Tlupa nemá už delší dobu náčelníka a tato funkce je nabídnuta
při rokování tlupy Njanovi, který však oznámí, že nejprve musí získat
novou ženu. Uloupí cizí tlupě ženu Ščektu a přitom narazí na mamuty.
Tlupa se vypraví na lov, který je však překažen cizí tlupou, ze které
pochází Ščekta a která mamutí stádo pronásleduje. Věstonická tlupa se
obrátí na chaotický útěk, přičemž se oddělí od zbytků tlupy, které
zůstaly v táboře (včetně Njana). Cizí tlupa obsadí tábořiště, zbytky
věstonické tlupy pobije a pronásleduje unikající část. Při zběsilém
úprku odhodí Škuta uplakané děvčátko, které nalezne a přijme cizí tlupa.
Nepřátelský oddíl se vzdá pronásledování.
Naši předkové, pravěcí lidé, neměli
ani potuchy o stavebnictví. Jejich přirozeným domovem byly jeskyně.
Potvrzuje to řada nálezů jeskynních maleb a různých skalních zobrazení.
Zanechávali nám vzkaz?
Cro-Magnon. To je jméno jedné malé francouzské obce, ležící v údolí
řeky Vesery, v kraji zvaném Dordogne. Tato řeka protéká malebnými
skalnatými údolími s četnými jeskyňkami. Ty jeskyně lákaly předvěké
lovce, aby se v nich usadili. Přicházeli do nich, nějaký čas v nich žili
a pak zase odcházeli, protože čas pobytu i cesty svých putování si
neurčovali sami - určovala je stáda stěhující se zvěře. Třeba opustili
některé jeskyně i z jiné příčiny - tehdy, když je navštívila smrt...
Tam,
kde dřív žili, upravili svým mrtvým nerušené útočiště, a snad aby jim
dopřáli klidu, snad ze strachu před nehybnými těly se přestěhovali
jinam, do jiné jeskyně. Tak tomu asi bylo, když tlupa lovců pohřbila v
jedné malé jeskyňce tři muže, ženu a malé dítě...
Nejznámější
kostra patří nejstaršímu muži. Později se mu bude říkat „stařec z
Cro-Magnonu“. Ten takzvaný „stařec z jeskyně Cro-Magnon“ ve skutečnosti
žádným starcem nebyl, šlo spíš o muže v plné síle. Vysoký, urostlý,
měřil asi 185 centimetrů (jak se zjistilo z dlouhých kostí končetin;
kostra nesla mohutné svalstvo, postavy byl tedy atletické. Hlavu měl
dlouhou a velkou, s krásně vyklenutým čelem.
Jak vlastně vypadal?
Při
tak dlouhé lebce bychom čekali i podlouhlý obličej. Ale ten byl nízký a
široký. Zato nos měl úzký, dlouhý, pravděpodobně orlí, a brada – ta
byla výrazná, silně vysunutá dopředu. Tlupa upravila těm mrtvým hroby,
položila jim po bok zbraně, ozdoby z provrtaných zvířecích zubů a z
lastur, a nakonec zavalila vchod balvany. Dlouhou dobu nikdo zesnulé
nerušil. Teprve po mnoha tisíciletích je našli při stavbě železnice
údolím Vesery. Bylo to v roce 1868.
Cromagnonec ale není ve
skutečnosti jediným představitelem předvěkých lidí. On je nejspíš
zástupcem jedné z nejstarších forem člověka. Kromě něj žila v Evropě i
rasa chanceladská na západě a grimaldská na jihu našeho kontinentu. Ti
lidé se však lišili od sebe spíš svým zjevem než schopnostmi a
vyspělostí své kultury. Cromagnonec používal mnohem dokonalejší zbraně.
Měl
dobrá kopí a oštěpy s ostrými kamennými nebo kostěnými hroty. Měl luk a
šípy. Měl laso. A měl taky zbraň, které se dnes říká „bolas" – podle
obdobného loveckého nástroje jihoamerických Indiánů. Jakýsi provaz s
koulemi na obou koncích. Používal dýku. Pazourek dokázal opracovávat
neobyčejně zručně a jemně. Z nepatrných úštěpků kamene, z jakýchsi
kamenných žiletek, skládal celé dlouhé čepele a vsazoval je do násad z
kostí nebo ze dřeva. Z jediného kilogramu pazourku dovedl naštípat snad
sto metrů (když se poskládaly vedle sebe) kamenných břitů.
Rozhlédněme
se! Ocitli jsme se v Pompejích pravěku... Kráčíme údolím močálovité
řeky, před námi šplhá vzhůru nevysoký sprašový svah. Chvíli stoupáme. A
jsme na místě. Hledíme na skupinku zvláštních obydlí. Vypadají trochu
jako chaty, ale připomínají i stany. Malou osadu obkružuje plot. Je tady
taky protáhlý rigol, ve kterém se povalují hromady odpadků a kostí.
mamutích kostí... leží jich tu všude obrovské množství. Ze stovek
zvířat.
I my máme slavné nálezy
Naši
další výpravu za cromagnonci jsme nasměrovali k nám domů. Vydali jsme se
na jedno z míst, které obýval. Teče tu řeka Bečva a jmenuje se to tady
Předmostí. Město Přerov je přes tu řeku na dohled. Z mnoha překvapení,
která v Předmostí na archeology čekala, bude jedno (zřejmě už napořád)
obestřeno tajemstvím: Badatelé pronikli pod slupku terénu a v zemině
rozeznali nezřetelné obrysy hluboké, rozlehlé jámy. Kolem ní našli
zvláštní hrazení, jakési zábradlí z mamutích kostí. A jáma... Ta byla
něco na způsob masového hrobu. Z kosterních pozůstatků dvaceti lidí
patřilo dvanáct nedospělým jedincům. Odehrála se tu kdysi nějaká
hromadná tragédie? Byli tu naši dávní předkové pobiti? A kdo je pohřbil?
Nepřítel? Nebo je snad zkosila nějaká prudce nakažlivá choroba? Kdoví.
Kdo by věděl, ten už dávno nežije.
Každoročně táhla stáda mamutů
svými magistrálami Moravskou branou na jih a pak zas zpátky na sever.
Lovci šli po jejich stopách. Techniku kolektivního lovu zvládli zřejmě
dokonale. Pozůstatky kostí na proslulé nahromadělině v Předmostí musely
patřit nejméně sedmi stům a možná dokonce tisícovce mamutů. Pravda, byli
uloveni v průběhu dlouhých let, největší mamutí hřbitov v Evropě je
dílem řady loveckých generací, ale to nic nemění na oprávněnosti našeho
obdivu k lovcům, kteří bez bázně bojovali s obry pouhými šípy a oštěpy.
Ty zbraně sice byly na dobu kamennou dokonalé, ale jejich průraznost
byla víc než ostrostí hrotu kamene či kosti dána statečností a silou
slabého člověka...
Stranou od sídliště, asi ve vzdálenosti
osmdesáti metrů, stojí zajímavá okrouhlá chata... částečně zahloubená do
terénu. Podíváme se dovnitř. Ale - kam jsme se to vlastně dostali? Co
to je? Nějaký příbytek šamana? Nebo snad náčelnický dům? Dílna? Ta chata
je na první pohled rozlehlejší než ostatní. Uvnitř, kolem rozpadlé
pece, se z neznámých důvodů válejí nějaké střepy... Zvedneme jeden z
nich... Má na sobě zřetelný povlak času, ale - přece jenom poznáváme, že
má čísi rukou vepsaný tvar... co navíc: ten úlomek je zřejmě z pálené
hlíny. Co by tak mohl představovat? Nohu medvěda? Nebo snad – lidskou?
To je divné... těch úlomků je kolem nás na stovky... Možná by se z nich
dalo něco složit... Třeba: celá soška.
Tu drobnou plastiku,
vysokou necelých 11 centimetrů, objevili v roce 1925 spolupracovníci
profesora Karla Absolona. Podobných Venuší (většinou nebyly větší než 15
centimetrů) bylo nalezeno na stovky, od Francie až po Sibiř. Jenomže ta
věstonická soška je pozoruhodná tím, že pravěký kumštýř ji uhnětl ze
zvláštní modelářské hmoty – ze směsi drcené mamutoviny, hlíny a tuku.
Vlastně je to jeden z prvních dokladů pravěké keramiky, ovšem natolik
ojedinělý a kuriózní, že mohlo jít o objev náhodný, který pak upadl v
zapomenutí.
Věstonická Venuše, nejstarší keramická soška na světě|foto: Moravské zemské muzeum
Kromě těla mužského se předvěcí lidé skoro úzkostlivě vyhýbali
zobrazování lidské tváře. Tajemný rituální zákaz překročili jenom
málokdy. Jeden ze vzácných dokladů toho, že se tak přece jenom někdy
stalo, představuje miniaturní, jenom čtyři a půl centimetru vysoká
hlavička, řezaná z mamutoviny. Byla nalezena roku 1936 v Dolních
Věstonicích. Dodnes není jasné, jestli jde o portrét ženy nebo muže. Má
velice podlouhlý obličej, čelo výrazně vysoké a úzký nos.
Naše
představa o cromagnoncích jako o primitivních tvorech je pokřivená.
Dopouštíme se křivdy, soudíme-li je pohledem sebevědomých tvorů, kteří
se dívají zpět z výšin civilizace 21. století. My prostě nejsme s to se
dívat jinak. Ostatně - za co všechno předvěkým lidem vděčíme? Jsme jim
zavázáni za objev umění. Jim náleží vynález krejčovského řemesla,
protože právě oni začali šít oděv. Převzali jsme umění splétat provazy a
tětivy k luku Jejich byla taky probuzená touha zdobit se, a to
náhrdelníky, náramky, šperky vůbec. Právě oni začali vyjadřovat svůj
vztah k zemřelým obřadnými úkony. Byli prvními tvory na této planetě,
kteří záměrně pátrali po svém vlastním smyslu... kteří se pokoušeli
odhalit dění v přírodě a ve svých kultech a magických úkonech vlastně
formulovali, co si o sobě a vnějším světě mysleli. Měli v sobě cosi
velkolepého: Odvahu hledání, nutkavou a krásnou lidskou potřebu
pochopit, překročit vlastní rozměry, prozářit myšlenkou, co je temné,
zmocnit se i jevů, které nelze nahmatat.
Z hlubin dávnověku až k
nám, do 21. století, v jasné ozvěně zaznívají hlasy lidí, o nichž máme
sklon tvrdit, že byli pouhými primitivy, divochy. Ale dědictví, které
nám odkázali, je mnohem velkolepější, než jsme ochotni připustit...
