Pozoruhodné ženy: Když na Vyšehradě žila Popelka

Před Vánocemi jsem uvedla sérii článků o Vyšehradě. Dnes připomenu ženu, kterou nejspíš nebudete znát. I když si říkala Popelka, s tou pohádkovou Popelkou z populárního filmu nemá nic společného. Pokud kliknete ZDE, uvidíte známý domek s pamětní deskou. 

Za Leopoldovou bránou na Vyšehradě stojí domeček, kterého si při procházce Vyšehradem všimnete. Je na něm pamětní deska a možná vám to jméno při návštěvách Vyšehradu, nic neřeklo. Překvapilo mě, že moje generace už neví o ženě, která patřila na Vyšehrad celým svým životem, protože ctila a milovala Prahu a české dějiny jako málokdo. 👍 O dějinách nejen psala, ale dovedla o nich vyprávět a také pečovat o památky. Na Vyšehradě měla blízko k hrobům slavných předků, vždyť mnohé znala a mohla tak o nich vyprávět přímo u jejich hrobů. Dnes jí dávám místo na svém blogu. Ta paní provázela lidi po celé Praze, protože dopodrobna znala její minulost i přítomnost. 

 

Spisovatelka Popelka Bilianová

Narodila se 27. ledna 1862 v Králově Dvoře jako Marie Popelková a zemřela 7. března 1941 v Praze, její hrob najdete na Vyšehradském hřbitově.

Ženy-spisovatelky to tehdy neměly lehké, zpočátku publikovala pod pseudonymem Jan Bílý nebo Jan Černý. Později své práce podepisovala jako Vyšehradská a používala  jméno Mařenka Popelková. Už v rodišti psala verše a v Praze ještě dlouho pokračovala v námětech z Pobrdí. Vydala knihu veršů „Z našich zkazek“ (1891) a po vzoru Karoliny Světlé napsala i román s vesnickým příběhem „Za jeden hřích“ (1897). Pak na Berounsku sesbírala pohádky a sama se o psaní pohádek pokusila.

 

Našla jsem matriční záznam o sňatku v Knize oddaných.

26. září 1892 se Marie provdala za nedostudovaného právníka a vlastence Arnošta Biliana. Svatba se konala v kapli sv. Václava v Chrámu sv. Víta v Praze, protože ženichův bratr tam působil jako kostelník. V dubnu 1895 se Bilianovi nastěhovali do služebního domku výběrčího mýta a potravní daně čp. 12 na Vyšehradě. O Praze nasbírala množství příběhů, legend a pověstí z vyprávění obyvatel staré Prahy i z archivů. Spolu s Karolinou Světlou a Eliškou Krásnohorskou působila v „Ústředním spolku českých žen“, kde se starala o výchovu malých dětí z chudých rodin. Pořádala přednášky pro hospodyně a doplňovala je názornými výstavami. Po třicet let vedla kroužek šití pro chudé děti a když se vznikla ČSR, jako jedna z prvních pomáhala s ošacením českých lidí v pohraničí. 

Po smrti manžela se Marie už znovu neprovdala a žila na Vyšehradě až do své smrti. Dnes na tomto domě najdeme pamětní desku. 

 

Domek výběrčího mýta a potravní daně na pražském Vyšehradě, postavený roku 1841. Tehdy byl na Vyšehradě konec Prahy a vozy, které projížděly z venkova s nákladem zboží Táborskou bránou, podléhaly dani. Od 90. let 19. století až do své smrti roku 1941 v něm žila spisovatelka a sběratelka místních pověstí Popelka Bilianová.

Popelka neměla lehký osud. Za první světové války její muž spáchal sebevraždu kvůli depresím a ona zůstala sama se třemi dětmi (čtvrté zemřelo). Přátelila se i s dcerou spisovatelky Boženy Němcové - Dorou, která působila jako učitelka v Jičíně. Když byla Dora v roce 1920 ukládána do hrobu své slavné matky, pronesla Popelka nad rakví řeč na rozloučenou. Dlouho se pak u Bilianových opatrovala jako památka žehlička na uhlí, která patřila rodině Němcových.  

Popelka chtěla kdysi studovat na Učitelském ústavu, ale měla velmi špatný zrak a z toho důvodu nebyla ke studiu přijata. Všem svým dětem umožnila VŠ vzdělání a přes svůj hendikep, kdy v pozdějším věku už byla prakticky slepá, měla velkou šíři zájmů a aktivit.

 

V roce 1912 stála Popelka u zrodu českého dívčího skautingu. Organizovala letní pobyty pro dívky a pořádala také dětské táčky – divadelní představení, k nimž sama psala předlohy, s dětmi je nastudovala i ušila kostýmy. Velmi ji trápila sociální situace českých dětí v pohraničí, a proto ve svém domku shromažďovala darované šatstvo, boty a hračky a s přítelkyněmi je třídila do krabic, případně přešívala a opravovala a pak posílala do obecních škol v pohraničí. 

 

Lilie je symbol skautského hnutí

V době, kdy Antonín Benjamin Svojsík zakládal český skauting, Bilianová v letech 1912-1914 založila ze skupiny svých svěřenkyň první dívčí oddíl postavený na skautských zásadách. Napsala dokonce knížku „O dívčím skautingu“ (1914). Našla jsem úryvek z její knihy a koho by to zajímalo, může si přečíst:

 

Nejraději  Popelka Bilianová psala. Zajímaly ji pověsti z Podskalí a Vyšehradu, které sbírala od pamětníků. V její knize Z tajů pražských pověstí ožívají postavy plavců, ledařů, pískařů, převozníků, rybářů i jejich žen. Jsou tu zachycena vyprávění o strašidlech, vodnících, pokladech i nadpřirozených jevech, svět pověr.

  

Na začátku 20. století v Praze nastal stavitelský boom a Popelka byla proti tomu, aby se památný Vyšehrad zastavěl vilami i činžovními domy. Tyto návrhy počítaly i se zbořením hradeb, ale naštěstí se nic z toho nerealizovalo. Spisovatelka také podnítila archeologický výzkum, který vedl k objevu raně středověkého kostela sv. Klimenta na Vyšehradě, a s pomocí přátel vyhlásila akci nazvanou Zalesněte svatý Vyšehrad!. Díky nadšencům, jako byla Popelka, se z tohoto místa stala národní kulturní památka.

Její lidový román „Paní Katinka z Vaječného trhu“ (1924) se stal populární hlavně zásluhou němého filmu (1927). Obrovskou popularitu jí přinesl román Do panského stavu, který začala psát v roce 1907 a postupně jej rozšířila do šesti svazků. 

  

Román se dočkal filmové podoby pod názvem Matka Kráčmerka r. 1934 s Antonií Nedošinskou v titulní roli. 

 

Herečka p. Antonie Nedošinská na záběru z filmu "Do panského stavu" z roku 1925. zdroj: Wikipedie

Myslím, že paní Bilianová je příkladem mimořádně silné ženy i dnes. V té době sama vychovat tři děti, poskytnout jim  vzdělání a při jejím zrakovém handicapu se starat o dívky - skautky, to je zvlášť obdivuhodné.

Pozoruhodné ženy: Paní zubařka se dožila 106 let

Dnešní pozoruhodná žena je zvláštní i díky tomu, že se dožila 106 let a tří měsíců. Zrovna by jí bylo 107 let. 👍 Od jejího úmrtí neuplynul ještě celý rok. Je příkladem i zubařům, aby žili tak dlouho v době, kdy se potýkáme s jejich nedostatkem. 😎 

Jsou ženy, které v životě stojí "ve stínu" svého muže. Ovšem, i ten muž potřebuje podporu někoho blízkého, říká se tomu zázemí. V našem případě šlo o manželku známého p. Otty Wichterleho - vynálezce především kontaktních čoček a umělého polyamidového vlákna silon. 

Vybrala jsem si dnes paní Wichterlovou hned z několika důvodů. Jednak proto, že ona při své náročné práci a pomoci svému manželovi na vynálezech jako asistentka stačila mít i rodinu. Takže při své "stovce" to byla maminka dvou synů, babička sedmi vnuků, prababička osmnácti pravnoučat. 

Fascinovalo mě, že ovládala tolik jazyků:  angličtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu, latinu a řečtinu.

Psalo se o ní jako o noblesní a vzdělané dámě a když si prohlédnete fotky z pozdního věku, většinou byly pořízeny v době, kdy se blížila 100. narozeninám, myslím, že v takové kondici a toho vzhledu by v jejím věku chtělo být mnoho žen.

Paní Linda Wichterlová se narodila 18. srpna 1917 v Prostějově jako Ludmila Zahradníková - nejstarší dcera obchodníka a majitele železářství Kamila Zahradníka a jeho manželky Květy, rozené Krapkové. Můžeme nahlédnout do matriky, mimochodem krásně čitelně zapsáno:

 

Pro děti je důležité prostředí, ve kterém vyrůstají. Rodiče p. Wichterlové byli známými prostějovskými kulturními a sportovními činiteli. Kamil Zahradník byl hudebníkem, nadšeným členem Sokola, amatérským divadelníkem i sportovním činitelem. Byl také předsedou tenisového klubu S.K. Prostějov. Maminka Květa byla dcerou novináře, sociálně demokratického funkcionáře, básníka a dramatika Josefa Krapky Náchodského. Byla vynikající herečka ve spolku Tyl a v Divadle Hanácké obce a tenistka. Divadlu a sportu se věnovali i strýcové Běluš a Drahoň Krapkovi. Strýc Květoslav Krapka navázal na práci svého otce v sociální demokracii a v letech 1946–1949 byl předsedou Městského národního výboru v Prostějově. 

 

Paní Linda vyrůstala v kulturní a intelektuální rodině s mladšími sestrami Květou a Milevou. Hrála na klavír, studovala cizí jazyky. Začala hrát tenis, ale jen rekreačně. V letech 1928–1936 studovala na klasickém státním gymnáziu v Prostějově s výborným prospěchem. Po maturitě začala na přání otce studovat medicínu. Studia dokončila kvůli uzavření vysokých škol až v roce 1952 se specializací na stomatologii. Pracovala potom ve Výzkumném ústavu stomatologickém v Praze. 

"Vy jste studovala medicínu, chtěla jste být dětská lékařka, ale po válce jste dostudovala obor stomatologie. Jak to?

Bylo potřeba nových zubařů. Hodně zubařů před válkou byli Židé… A šest roků zubaři nepřibývali, takže po válce nebyli. Proto nás některé přiměli vystudovat stomatologii. Ale mě to pak bavilo, umím si každou práci zamilovat."

Její srdeční záležitostí bylo Stražisko, kam jezdila už od dětství a trávila tam celé léto. Nejprve v lokalitě Zátiší a později v letní vilce Wichterlových. Na Stražisku se v roce 1931 seznámila s Ottou Wichterlem, tehdejším juniorským reprezentantem v tenise, tam měli v červnu 1938 svatbu. Tam také v 18. srpna 1998 zemřel její manžel Otto. Zrovna na její 81. narozeniny... 

 

Svatební fotografie Wichterlových a s rodiči Otty Wichterle.

Na Stražisku také slavila v srpnu 2017 své krásné sté narozeniny, kdy jí přišla popřát doslova celá vesnice.  Linda Wichterlová tak každé léto zaměňovala rodinný domek v pražských Střešovicích za tuto oázu klidu a pohody uprostřed přírody. Naposledy zde byla v roce 2018. 

Do svého rodného města se ráda vracela ve vzpomínkách. Vzpomínala na návštěvy filmových a divadelních představení, výstav, na nedělní divadelní premiéry, schůzky a diskuse v kavárně Národního domu či na přednášky v Dělnickém domě. Osobně poznala spoustu známých a významných osobností. 

  

Byla také významnou oporou svému manželovi. Podporovala jeho vědeckou činnost, pomáhala mu například o Vánocích roku 1961 při sestrojení „čočkostroje“ ze stavebnice Merkur a zhotovení prvních kontaktních čoček. Pečovala také o jeho odkaz a dílo. Společně vychovali syny Ivana a Kamila, kteří jsou významnými vědci v oboru chemie.

 

Manželé Wichterlovi.

Na co vzpomínáte nejradši?

Moc ráda se vracím do svého dětství v Prostějově. Měli jsme se dobře, žili jsme až zahlcení kulturou. Naši každý večer mezi osmou a desátou odcházeli z domu za kulturou, později jsme chodili s nimi. Do biografu, do divadla, na koncerty. Divadlo hrála celá rodina. Máma hrála, táta hrál, strýčkové a i teta a my se sestrou taky, babička napovídala. Divadelní spolek zval i známé herce z divadel z Prahy nebo z Brna.

* Kdo u vás hostoval?

Třeba Eduard Kohout. Odpoledne byla zkouška u nás v jídelně, večer se to odehrálo, vyspal se u nás v ložnici a druhý den odjel. Vzpomínám, jak mu moje malá sestra nakoukla do ložnice a udělala: „Kykyryký!“ Dětství jsme měly krásné, ničím nerušené, naši před námi nijak nekomentovali politiku a jiné potíže.

* Čím jste chtěla být?

Baletkou. Od chvíle, kdy jsem v Brně v divadle viděla poprvé Louskáčka a baletky v sukýnkách. Chtěla jsem mít tu sukýnku a tančit na špičkách jako ony.

* Tancovala jste?

Jen jako malá. Tatínek byl velký muzikant, měl absolutní sluch, hrál na mnoho nástrojů, já se točila kolem a tancovala. Na klavír mě učil známý prostějovský skladatel, vedl orchestrální sdružení. Napsal i nějaké opery, ke kterým mu moje maminka upravila libreta. Maminka měla několik přítelkyň, jednou za měsíc se scházely a půjčovaly si knihy, vykládaly si, co která přečetla. Sedávala jsem ve vedlejším pokoji, snažila se poslouchat, ale nerozuměla jsem tomu příliš. Vzpomínám, jak se jedna profesorka z gymnázia rozčilovala nad románem, kde se septimánka zamilovala do svého profesora! Jak to je nemravné. Moc jsem nevěděla, co si pod tím představit, ale velmi mě to přitahovalo.

 

Takhle by na prahu "stovky" chtěli asi vypadat "všichni". 👍

 

Svého muže jste potkala už ve 14 letech. Imponoval vám něčím na první pohled?

Ničím. Vážně ničím (směje se). Víte, já měla tolik nápadníků! A všichni měli něco, čeho jsem si cenila, co se mi líbilo. Můj budoucí manžel hrál velmi dobře tenis, ale jiný mládenec dobře maloval a kreslil a udělal mi i portrét, jiný zase uměl tango, to byl můj nejlepší tanečník, další mi horoval o poezii.

* Cože jste se pak rozhodla pro Ottu?

To on se rozhodl pro mne. A byl tak urputný, že nešlo odolat.

* Prý vás pak někam odvezl na lodičce a požádal vás o ruku.

Doprostřed přehrady. Nebylo úniku, musela jsem mu do očí říct, že ano. Možná mi to připadalo romantické, románové, ale nevěděla jsem, co to znamená, vdávala jsem se strašně mladičká, dneska si to ženy ještě ve 30 nebo 40 letech rozmýšlejí.

zdroj: H. Bartková, kronikářka města Prostějov, Wikipedie, irozhovory.cz

Pozoruhodné ženy: Helena Voldanová a Zelený čtvrtek

Dnešní článek je ke Dni učitelů, který se připomíná v den narození Jana Ámose Komenského. Všem, kteří tomuto nelehkému povolání zasvětili svůj život, přeji hodně úspěchů a také uznání ze strany žáků, rodičů, vlastně celé společnosti. 🌸 🍀 🎶

______________________

V zahraničí v různých zemích pobývá i natrvalo žije spousta Čechů. Někteří tam žijí už v kolikáté generaci, oni nebo jejich předkové tam přišli z různých důvodů  a většinou se označují jako krajané. Možná někoho z nich znáte. Většinou neztratili kontakt se starou vlastí, mnozí si uchovali znalost českého jazyka a občas přijedou na návštěvu. I z naší rodiny vím o takovém případu. Vypravovala mi maminka, že byla ještě dítě, když k nim někdo zazvonil. Byl to mladý muž a neznala ho. Ukázalo se, že je to dědečkův syn z prvního manželství, který se přišel s otcem rozloučit. Řekl mu, že odjíždí do Venezuely jinak nic konkrétního neuvedl (nebo si to nepamatovala). Dědovi bylo jasné, že ho vidí naposledy. Co mu dát narychlo? Dal mu hodinky a nějaký peníz a požádal syna, aby mu napsal, až bude na místě. Děda nikdy žádnou zprávu od něj nedostal... Ten syn už nemůže být naživu, možná měl nějaké děti, tak ty snad. Tolik moje osobní vzpomínka.

Odhaduji, že jméno dnešní pozoruhodné ženy zná málo lidí. Je příkladem našich krajanů, kteří mají silný vztah k rodné zemi a paní Voldan ho realizovala hlavně přes Jana Amose Komenského.

Helena Voldan (Voldanová) ( 1925 Praha –  2021 Buenos Aires) byla česko-argentinská psycholožka a profesorka literatury, která překládala českou literaturu do španělštiny a propagovala  českou kulturu a speciálně dílo Komenského.

Byla dcerou Františka Voldana a Milady Voldanové. V roce 1936 rodina odjela do Buenos Aires, kde její otec vedl čsl. konsulát.

Silně se jí dotklo, že v cizině – i mezi krajany – se velmi málo vědělo o české kultuře a ve svých dětských letech se rozhodla v budoucnosti přeložit českou literaturu do španělštiny.

 

Titulní strana prvního vydání Labirynt Swěta a Lusthauz Srdce, které vyšlo roku 1631, foto: Public domain

  

Paní Helena Voldan z češtiny a latiny přeložila do španělštiny velkou část Komenského díla díla včetně nejslavnějšího pojednání „ Labyrint světa a ráj srdce“.

 

Paní Voldan působila mimo jiné jako ředitelka České Volné katedry na Universidad Argentina John F. Kennedy, profesorka Slovanské literatury na Universidad Católica Argentina, byla presidentkou argentinského Centro Cultural Johannes Amos Comenius. Ministerstvo zahraničních věcí jí za propagaci české kultury udělilo v roce 2006 cenu „Gratias Agit“. Stala se významnou osobností české krajanské komunity.

 

Cena Gratias Agit

"Do Buenos Aires jsem přišla jako dítě. Hluboce jsem milovala své rodné město Prahu a věřila jsem, že je to centrum světa. Ale v té době bylo mnohem méně známé než dnes, i proto, že česká literatura nebyla tehdy ještě příliš přeložená.

Buenos Aires

Ve 14 letech jsem začala překládat Karla Čapka a jeho "Anglické dopisy". Z nich mne zaujala zejména jeho kapitola o krásných minerálech a hlemýždích z londýnského muzea. Později jsem pokračovala v překladech moderní poezie, a když mi to život dovolil, přešla jsem na vyšší duchovní úroveň. 20 let jsem strávila překládáním toho nejlepšího z české literatury a filozofie. K tomu jsem vytvořila nakladatelství Ekumene a Komenského kulturní centrum."

Druhou linií je poezie a poetická próza -  Otokar Březina, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Josef Čapek, Jaroslav Durych, Zdeněk Rotrekl a brzy i Vladimír Holan.

Každá z těchto knih je doplněna specializovanými komentáři a ilustracemi významných českých umělců.

"Všechny tyto autory se snažím dostat do povědomí i na akcích, které připravuji pro Univerzitu JF Kennedyho v Buenos Aires, společně s akcemi věnovanými hudbě - začali jsme Dvořákem a Martinů.  

Je pro mě velmi zvláštním potěšením pokusit se přenést krásné myšlenky a krásné formy z velkolepého jazyka, jakým je čeština, do dalšího velkolepého jazyka, španělštiny. Aby nikdo nemohl říci, že česká kultura není známá. A obracím se i na mladé potomky české diaspory, aby si uvědomili hodnotu vlastní kultury.“

Paní Helena Voldan zemřela v požehnaných 96 letech v Buenos Aires 26. 10. 2021. Spolupracovala i na divadelních, rozhlasových a výukových programech. Založila  kulturní spolek Jana Amose Komenského, který v Argentině propaguje českou kulturu a šíří Komenského myšlenky. Tak vidíte, J. A. Komenský má spolek v daleké Argentině, myslíte, že něco podobného je i u nás? 

zdroj: cesky.radio.cz

_______________________________________________________

 Zelený čtvrtek, připomeňme si jeho význam

Zelený čtvrtek je posledním čtvrtkem před Velikonocemi. Je součástí tzv. Pašijového týdne, který lze znát také pod označením Svatý týden nebo Velký týden. Jedná se o důležité období církevního roku, během kterého se připomínají poslední dny Ježíšova života na zemi, jeho zajetí, ukřižování a zmrtvýchvstání.

Se Zeleným čtvrtkem jsou spojeny různé tradice, které se dodržovaly především v lidovém prostředí. Většina z nich měla zajišťovat dobré zdraví, dobré mezilidské vztahy, dostatek peněz a bohatou úrodu. Na Zelený čtvrtek se také připravovaly různé pokrmy v zelené barvě, a to navzdory skutečnosti, že název „Zelený“ vznikl s velkou pravděpodobností omylem.

Není jisté, jak označení Zelený čtvrtek vlastně vzniklo. Je dost dobře možné, že se jedná o pouhou zkomoleninu původního německého názvu Greindonnerstag, což lze přeložit jako „lkavý čtvrtek“. Z tohoto německého slova se zřejmě stal Gründonnerstag, kdy grün znamená zelený. To by znamenalo, že původně na Zeleném čtvrtku nic zeleného nebylo a světský zvyk připravovat zelené pokrmy s křesťanským obsahem velikonočního tridua nijak nesouvisí.

Druhá teorie praví, že název Zelený čtvrtek je odvozen od zelené louky v Getsemanské zahradě, na které se Ježíš modlil po poslední večeři. Poté již následovalo jeho zatčení, které podle legendy umožnil Jidáš, jeden z dvanácti Kristových učedníků.

 

V podvečer Zeleného čtvrtku si připomínáme poslední večeři Krista, která se dle historických pramenů skutečně odehrála ve čtvrtek. V tento den Ježíš slavil se svými učedníky Pesach, což je jeden z nejvýznamnějších židovských svátků a také nejstarších svátků vůbec.

Během večeře jim rozděloval chléb a víno se slovy „toto je mé tělo“ a „toto je má krev“ a přikázal jim, aby to opakovali na jeho památku, čímž ustavil svátost eucharistie. Ta se společně se křtem řadí mezi svátosti, které uznává naprostá většina křesťanských církví.

Se Zeleným čtvrtkem je spojena tradice „odletu zvonů do Říma“. Ty se do Říma přesouvají proto, aby jim papež mohl požehnat za službu. Ve čtvrtek tedy zvony nezvoní, opět se rozezní až na Bílou sobotu. V minulosti byly zvony nahrazovány řehtačkami, klapačkami a dalšími hlučnými nástroji, s nimiž chlapci procházeli vesnicí a svolávali tak její obyvatele k bohoslužbě. Také se věřilo, že rámus vyžene nečisté síly z obydlí.

• Dříve lidé na Zelený čtvrtek vstávali hodně časně, ještě před rozedněním, pomodlili se a omyli se ranní rosou (někdy i sněhem), čímž se ochránili před onemocněním šíje a dalšími nemocemi. Někde se tato tradice dodržovala až na Velký pátek.
• Paní domu si musely přivstat, aby zametly dům ještě před východem slunce. Nečistoty z podlahy se vysypávaly nikoliv do koše, ale na nejbližší křižovatce. To mělo zaručit, že se v domě nebudou držet blechy. Jinde se zvonilo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.
• Podle pověry se o Zeleném čtvrtku neměl nikdo s nikým hádat a ani si nic půjčovat. Jen tak se mu celý rok vyhýbaly všechny hádky a našly si k němu cestu peníze.
• Na Zelený čtvrtek hospodáři seli hrách a len (samozřejmě podle počasí), protože se věřilo, že to, co se tento den zaselo, dobře prospívalo.
• Někde házeli lidé do studny chleba s medem, aby se v ní držela po celý rok voda.

Kromě zvyků a tradic se k Zelenému čtvrtku vážou také různé pranostiky. Jedna z nich praví, že je-li Zelený čtvrtek bílý, bude léto teplé. 

zdroj: M. Šilháčková

Pozoruhodné ženy: Jindřiška Příhodová a zamyšlení k MDŽ

Dnes je Mezinárodní den žen a tak jsem aktuální. Nechci tady polemizovat, aby to někdo slavil. To, že přijmu kytičku nebo nějakou maličkost, případně si večer dám sklenku vína, je nějaké slavení? A bujaré už vůbec ne. Ale dnes mnoha mužům nezávidím a mnozí to už "vzdali". Zažila jsem některé kolegy v práci, kteří každoročně 8. března přišli s květinami do práce a nebyl to úkol od šéfa. V kolektivu s dobrými vztahy to tak bylo. Dnes asi nepředstavitelné. Každoročně jen tak za sebe, bez oficialit, obešli kolegyně, popřáli jim k MDŽ a dali květinu. V každé práci se nepilo, jak se dnes rádo připomíná. Kdo chce pít, ten přece nečeká rok na to, až bude nějaká oslava. Nevím, jestli v dnešní době si tu kytku v práci někdo "dovolí". Já vám řeknu, kdo si to dovolí - spíše ten "dělník ve šroubárně" (slovník z Marečku, podejte mi pero) nebo dnes spíše u pásu, protože tomu bývá celkem jedno, co si kdo myslí. Ale na těch vyšších místech to tak asi nebude, protože "jak bych vypadal a oni by si hned mysleli, že..."  Že? Proč to nenapsat, když je to můj odhad a ráda bych se mýlila. Tak co, kytku přijmout s radostí nebo říci - já to neslavím a hodit ji do koše? Já ji tedy přijmu a možná už tím se "odliším". 

Dnes bych totiž ráda připomněla ženu, která se odlišovala. Odlišovala se ve své době tím, že jako první žena vystudovala vídeňskou diplomatickou akademii. Do té doby neslýchané, vždyť to bylo odjakživa místo pro muže! To je mi vlastně sympatické, nejít s davem za každou cenu a jít si za svým. To je  jako s tou kytkou. Možná byste vybrali jinou ženu - matku více dětí, která se jim s ustaraným výrazem od rána plně věnuje, ale nesedí "věčně" na mobilu. Domácí typ, který má během chvilky zaděláno kynuté těsto a hlavou se jí honí myšlenka, jestli ty buchty budou víc chutnat s tvarohem nebo s mákem. A když ještě ve volných chvilkách uštrikuje svetr nebo vyšije ubrus na konferák, který se stejně polije, bere to jako důkaz, že ona nezahálí. Této ženě patří Den matek v květnu.

Nechci tu připomínat celou dlouhou éru, kdy ženy bojovaly za svá práva, protože možná by to dnes připadalo směšné až tendenční. Možná zastaralé. Ano, jak šel čas a my jsme se narodily do společnosti, kdy volební právo je běžné a studovat také můžeme, tak ty mnohé starší věci nám připadají směšně. Čteme, že už v březnu roku 1857 stávkovaly americké ženy z textilních továren za zlepšení pracovních podmínek. Vidíte a kolikrát i v současnosti se kritizuje, když za stejně odvedenou práci má muž vyšší plat než žena na tom místě, a to od té doby uběhlo asi 150 let. Nerovné postavení žen na trhu práce byl vždy velký problém, který je v našich zemích způsoben kulturně a historicky. A pokud se to neděje u nás, tak jsou země, kde to ženy mají mnohem horší. 

Myslím, že hodně záleží na tom, do jaké rodiny se dítě narodí. Ovlivní to ekonomické poměry a třeba už to, jaké hodnoty ta rodina uznává a jak žije, nemusí o tom stále mluvit, dítě to vnímá. Koupit děcku drahý mobil je snazší než se mu věnovat, povídat si s ním, odpovídat na neustálé otázky, chodit na plavání a další, abych byla konkrétní. Jaký má názor na vzdělání a na školu, možná i ta "doba mobilová" se  pak projeví na tom dítěti. (Teď jsem určitě nejednoho zvedla ze židle, protože jak člověk píchne do živého, je zle 😄). Kdysi nám babička nebo rodiče četli pohádku, dnes se to pustí z přístroje. Ten osobní kontakt se omezuje. 

Dnes mluvíme o ženách, tak se nevyhnu připomenutí, že pro mnoho žen a dívek bylo stopkou něčeho dalšího mateřství v raném věku. Někdo mi řekne, co to plácáš, právě mateřství je základní smysl života ženy a mi se to stalo a já jsem měla šťastný život. Může být, ale ze svého okolí a vůbec znám hodně žen, které kvůli brzkému těhotenství se ani nedoučily nebo nedošly k maturitě a přestaly chodit do školy. A pak už nebyl čas, vlastně se ani nechtělo, většinou manžel tohle nepodporoval, protože "na co ti to bude, máš rodinu" a pro chlapa je to pohodlnější, když má čisté ponožky a uvařený oběd. Je třeba neprošvihnout ten vhodný čas a pokud na to žena má, měla by školu dokončit. Někdo mávne rukou, zase fráze, ale já tímto dlouhým úvodem směřuji k dnešní pozoruhodné ženě.

Dnes jsem za nás, ženy, vybrala Jindřišku Příhodovou. Asi ji neznáte, bude třeba ji představit. Narodila se 4. října 1905 ve Vídni do rodiny Augusta Kreuze, který byl cukrářem a jeho ženy Jindřišky.  Zapsána byla jako Henrietta  Kreuzová. Říkalo se jí podomácku Jetty. Jenže, nebylo jí ani deset a vypukla první světová válka. Otec narukoval a bojoval v rakouské armádě, brzy padl v Haliči. Jejím poručníkem se stal bratr její maminky Václav Fišer, pozdější majitel pražské kavárny Slavia. Odhaduji, že být majitelem této pražské kavárny znamenalo být "někdo". Já jsem tam před lety byla ... a jednou, jen abych věděla. Pražané vědí, kdo se tam odjakživa scházel a další prominou, to by bylo na dlouhé psaní.

Odhaduji, že nový poručník měl na malou Jetty možná větší vliv než by měl její otec cukrář. Také odhaduji, že pan majitel Slavie mohl mít větší "styky" z kavárny, kterou jistě navštěvovali kunšafti z vyšších kruhů. Co mě k této myšlence přivádí? Ona totiž pár let nato začala Jetty studovat na vídeňské konzulární akademii, prestižní mezinárodní škole, kterou prošla i řada významných českých diplomatů. Stala se první ženou, která ji absolvovala. Takové možnosti v té době jistě nemělo mnoho dívek. Jak probíhala léta studií ve Vídni jsem se nikde nedočetla, ale stejně zasáhl osud. Stala se první ženskou absolventkou Konzulární akademie ve Vídni. Následně se přesunula do Prahy, kde začala studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Stala se jednou z prvních studentek školy, ženám bylo umožněno řádně navštěvovat univerzity až se vznikem Československa roku 1918. Byla cílevědomá, sebevědomá a velmi vzdělaná. Po vzniku samostatného státu se přihlásila k československé národnosti. Byla první československou diplomatkou, nikdy však nezastávala diplomatickou funkci. Do života každého z nás jistě osud zavál někoho, kdo nás ovlivnil nebo nám změnil život. V životě slečny Kreuzové to byl osud jménem Příhoda. Psáno s velkým P, ale nakonec to byla opravdu "příhoda". 

 

V té době byl už několik let jejím ctitelem proslulý český houslový virtuos Váša Příhoda. Člověk známý, úspěšný a pravděpodobně obletovaný. Asi potřeboval múzy. Však se říká "políbila ho múza". Váša byl, dnes bychom řekli - celebrita. Znal se a účinkoval se starším kolegou příjmením Rosé a tak se sblížil i s jeho dcerou Almou, se kterou se v roce 1927 oženil. Tím kontakty s Jetty na čas uťal. Jetty ve stejné době studovala na pražské právnické fakultě.

Už s titulem doktorky práv začala pracovat jako advokátní koncipientka a pokračovala ve svém komplikovaném vztahu k ženatému houslistovi. Tomu však napomohla i doba - třicátá léta, kdy se šířil fašismus a nenávist proti Židům. A pan Rosé a jeho dcera Alma byli židovského původu, proto nejdříve odešli do Holandska. V nebezpečí byli i ti, kdož byli v manželství s Židem či Židovkou. Tak se nakonec Váša Příhoda, proslulý houslový virtuos, se se svou první ženou rozvedl. Poté navázal opět vztah s Jetty a v prosinci 1936 se s ní oženil. Jetty bylo tehdy 31 let. Podařilo se mi dostat do matriky sňatků, kde je jejich manželství zapsáno:

 

Svatba Váši Příhody a JUDr. Jindřišky Kreuzové 19. 12. 1936 v Praze před Staroměstskou radnicí|foto: Václav 2143,Wikimedia Commons

Ač vystudovaná právnička, stala se Jindřiška ženou v domácnosti. Společně s manželem bydleli ve vile v Zárybech (dnes v okr. Praha-východ), kterou Příhoda koupil v roce 1930. Tam se jim necelé dva roky po svatbě narodila dcera Libuše. Vysněný život se hroutil s nástupem nacismu a postihl část rodiny Kreuzových. Strýc Jindřich Fišer byl uvězněn v Osvětimi, také Vášova bývalá manželka a její otec skončili své životy tamtéž. Možná se budete divit, ale i v takové době kvetla nevěra a Váša Příhoda se zamiloval do berlínské Češky Heleny Hrubé, což byla herečka a oženil se s ní. Inu, další múza.

Po válce se Jetty vrátila k advokátní praxi. A s Vášou se soudila o výživné. Její exmanžel opustil republiku v květnu 1947 a do Československa se už nikdy nevrátil. Jettinu rodinu tvrdě zasáhlo znárodňování po Únoru 1948, a proto začala  také uvažovat o emigraci. Svoji příležitost ale propásla.

 

Váša Příhoda s dcerou Libuší|

 foto: Václav 2143,Wikimedia Commons

Převrat 1948 ji připravil o místo v advokacii. Od 50. let až do důchodu pak pracovala v České tiskové kanceláři jako redaktorka. Po celou dobu se snažila nestrhávat na sebe pozornost a věnovala se své práci. Její dcera Libuše absolvovala hudební konzervatoř. Se svým otcem se poprvé a naposledy od jeho emigrace sešla ve Vídni v roce 1956. Čtyři roky na to Příhoda zemřel. Jindřiška Příhodová zemřela v Praze v roce 1982. Bylo jí 76 let.  

zdroj: dvojka.rozhlas.cz, Wikipedie

Pozoruhodné ženy: Eliška Junková - "královna volantu"

 

Ráda připomínám ženy, které ve svém oboru něco dokázaly. Teď nemám na mysli nějakou "miss", která celý život těží z toho, že se narodila podle určitých měřítek a většinu života krmí bulvár "důležitými" informacemi. A vidíte, celý život ji nazývají "královna krásy" a některá místa, např. v televizi, má na dosah. Je celebrita. Také má šanci u hokejistů a fotbalistů, ale teď se fakt směju. 😍 Osobně hodnotím to, co nevyžaduje minisukně do půli stehen, ale vědomosti a dovednosti. Prosadit se v mužském světě není lehké ani dnes a ženě, o které je tento příspěvek, se přezdívalo "Královna volantu". Nepochybuji, že jste určitě o ní už slyšeli. Je to nejslavnější žena českého motorismu. V lednu uplynulo od úmrtí paní Elišky Junkové rovných 30 let.  

 

Ve 20. letech minulého století byla nejrychlejší ženou světa. O paní Elišce Junkové se vždy říkalo, že to byla křehká a drobná žena. Ve filmu se uvádí, že byla vysoká něco přes 150 cm a vážila 47 kg (i s postelí 😎). V autě seděla na polštáři. Přesto odvážně zaútočila na místa do té doby vyhrazená jen mužům. Je považovaná nejen za nejslavnější českou automobilovou závodnici, ale vůbec za jednu z nejúspěšnějších závodnic světa. V našem autosportu byly pak další legendy, ale ona byla tou "průkopnicí", což je slovo ne zrovna často používané.

Eliška Junková, původním jménem Alžběta Pospíšilová, se narodila v Olomouci 16. listopadu 1900 do rodiny stavebního zámečníka Kašpara Pospíšila.

Po absolvování dvouleté dívčí obchodní školy nastoupila do filiálky Pražské úvěrní banky v Olomouci, kde poznala Vincence „Čeňka“ Junka, mladého nadšeného motoristu. Vzali se 24. června 1922.

Oba se nadchli pro motoristický sport a lásku k vozům značky Bugatti. 

  

Auto E. Junkové: Bugatti 35A vyráběla francouzská automobilka Bugatti v letech 1925-29. Auto mělo hmotnost asi 750 kg, výkon kolem 90 koňských sil, rychlost okolo 170km/hod. Skladatel Jaroslav Ježek napsal v r. 1928 jazzovou skladbu „Bugatti Step“. Skladbu složil Ježek na oslavu vítězství Louise Chirona a věnoval Elišce Junkové, oba závodili na voze Bugatti.

   

Nejdříve Čeněk závodil sám, později s Eliškou jako se spolujezdkyní. Triumfovali v mnoha závodech. Netrvalo ale dlouho a Eliška vzala do ruky volant sama. Závodila a také vyhrávala. „Královna volantu“ se zúčastnila celkem 25 závodů, z toho 20 krát zvítězila. Mezi její největší úspěchy patří první místo ve Velké ceně Německa na okruhu Nürburgring v roce 1927.

 

Okruh v Porýní-Falc byl nazván podle středověkého hradu, dnes je trať už jiná a nese název Caracciola-Karussell na počest Rudolfa Caraccioly.

„Naše Eliška tam vyhrála svou třídu a to bylo skutečně něco neuvěřitelného, protože to byla skutečná Grand Prix, čili velká cena Německa. Poté si právě Eliška vysloužila obrovský obdiv celého toho Československa. A vítala ji celá Praha. Slavný spisovatel a novinář Eduard Bass napsal k tomu takovou krátkou oslavnou veršovánku: 

"Pro německou velkou cenu 

 stačilo nám vyslat ženu – 

arci když je taková, 

jako paní Junková! 

Ta když sedne k volantu, 

rekordy jdou k čerchmantu!"

  

Eliška Junková s manželem Čeňkem Junkem v Praze po návratu z Targa Florio v roce 1928|Foto: Světozor Vol. 28 (1927-28), No. 33, 24. 5. 1928/Wikimedia Commons, public domain

O rok později - v roce 1928 - přišel další velký úspěch Elišky Junkové. Pátá pozice na Targa Florio na Sicílii, tehdy nejtěžším závodě na světě, když dvě třetiny závodu vedla. Vedle tohoto mezinárodního úspěchu přinesl rok 1928 Junkové ale i velkou ránu a předčasné ukončení kariéry. Když při závodech na Nürburgringu dostal Čeněk Junek v jedné zatáčce smyk, po nárazu vyletěl z auta a na místě zemřel, Eliška ten den se závoděním definitivně skončila. Její kariéra byla kvůli odchodu jejího muže krátká. 

 

Před závodem Zbraslav-Jíloviště v roce 1927, závodnice Pokorná, Einsiedel, Kovaříková a Junková|Foto: e-Sbírky, Národní muzeum, CC BY-NC-ND 4.0

Lidé si Elišku Junkovou pamatují nejen jako jednu z nejlepších závodnic své doby, ale i jako průkopnici v boji za rovnost. Svou odvahou totiž rozhodně předběhla dobu.

„Měla odvahu postavit se v té době silným mužům v nejtěžších závodech světa. Odvahu také v tom, že se dokázala vypořádat s tlakem i z ženského pohledu. Kdy na ni nahlíželi způsobem - co tam blbneš s těmi chlapy? To taky nebylo úplně snadné a vím, že i feministická hnutí na ní útočila."

  

Eliška Junková před startem závodu Zbraslav-Jíloviště v roce 1930|Foto: Wikimedia Commons/Magazin Auto, Vol. 1930, No. 5, p. 331, public domain

„A další věc, co se týče odvahy - ona sama jela do Alsaska, do sídla Bugatti. Z Prahy do Alsaska ve 20. letech. To je něco neuvěřitelného za těch podmínek. Odvahu měla i v tom, že když jela svoji slavnou Targu, byla tam už tři týdny předem sama bez svého muže a celé to tam zvládala. Jakkoli postavou malinká, drobná a přitom půvabná dáma, tak s velkou silou, odvahou a vůlí.“

  

Eliška Junková na závodě Targa Florio v roce 1928 |Foto: e-Sbírky, Národní muzeum, CC BY-NC-ND 4.0

I když po fatální nehodě svého manžela zanechala Eliška Junková závodní činnosti, o motoristický sport nikdy nepřestala mít zájem a snažila se podporovat československé jezdce a také motoristický sport v Československu obecně. Zásadně se také zasloužila o výstavbu brněnského Masarykova okruhu.

 

Eliška Junková v roce 1934|Foto: Magazin Letem světem, Vol. 8, No. 21, 6. 3. 1934/Wikimedia Commons, public domain

„Ona udělala nádech a výdech a pak žila dál plným životem. Byla vyslancem Bugattiho ve světě, spolupracovala se značkou Baťa. Bylo to ohromně mnoho a tato krásná, drobná paní vždycky přišla s úsměvem a elegancí a chytrostí. Proto ji také měli všichni rádi. Protože to nebyla nějaká zahořklá tetka, která by někde všude pořád fňukala, byla to zkrátka silná žena všemi směry.“

  

Eliška Junková|Foto: Sláva vítězům/Česká televize

Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994 ve věku 93 let. Zanechala po sobě syna Vladimíra, kterého adoptovala po smrti jeho otce, bratra Elišky Junkové. V říjnu 2019 jí prezident republiky udělil in memoriam medaili Za zásluhy. 

 

Zdroj: cesky.radio.cz, autozive.cz, YouTube

 

První video je krátké, je to ukázka z audioknihy, kterou čte Hana Maciuchová. Druhé video je podrobnější, 15minutové a vystupuje tam i p. Junková už ve starším věku.