Galerie Joži Úprky v Uherském Hradišti

Cílem dnešního článku je představit tvorbu slováckého malíře Joži Úprky hlavně těm, kteří ji neznají. Zaujme to ty, kteří mají vztah k tradicím a také smysl pro národopis. Na jeho příkladu je vidět, že schopný a talentovaný člověk se prosadí ve svém oboru a já doufám, že to platí i dnes. Jen nesedět "v koutě" a taky musíte mít štěstí na lidi. Joža byl vnímavou osobností, dovedl těžit náměty ze svého okolí. Tím bylo vesnické prostředí, které měl vlastně pořád kolem sebe. 

Když navštívíte rodný domek v Kněždubě, jak jsme to během dovolené na Slovácku udělali i my, tam pochopíte, že určité věci nevzniknou náhodou, některé rodiny už mají umělecké vlohy v genech. Přitom jeho otec Jan Úprka byl rolník, tam se prací na poli živili všichni, ale byl to i malířský samouk. Na jižní Moravě, kde většina domů má dodnes malované žudro, sklépky a kroje vyšívané, tam k tomu výtvarnu mají nakročeno. 

Když uvážíte, že chlap v 19. století postaví dům na vesnici pro rodinu, kolem kterého je pořád co dělat, musí chystat dřevo na zimu, obdělává pole, které musí dát úrodu k obživě rodiny, zkrátka musí se ohánět, když měl čtyři děti. A to všechno bez mechanizace, žilo se jinak - žádný zahradní bazén ani cirkulárka nebo sekačka. Takže naklepat kosu a trávu sekat ručně, pak nasušit seno, aby i zvířata měla píci. A on při té dřině si ještě maluje! 

Měl výhodu, nebyly mobily a sociální sítě, takže nemusel každý klásek nebo dýni fotit a rozesílat známým. Nebyla televize, byl tedy "ochuzen" o nekonečné seriály nebo politické debaty a tak to stíhal. 😗 Nezapomeňme na maminku Evu, rozenou Machálkovou, protože veškerý chod rodiny (vaření, praní i každodenní starost o děti) musel být na ní. 🌼

 

Článek je o Josefovi Úprkovi, podle slováckého zvyku používal jméno Joža. Jeho mladším bratrem byl Franta a ten se proslavil jako sochař. Na čtyři děcka je toho nadání dost. 👍 

Joža chodil do školy ve Strážnici, samozřejmě pěšky. Středoškolské vzdělání získal v Olomouci - nejprve studoval na německém učitelském ústavu a později na Slovanském gymnáziu. Pan učitel se z něho nestal, když se projevilo jeho výtvarné zaměření, ve studiích pokračoval od roku 1881 na pražské akademii u Františka Čermáka a od roku 1884 na mnichovské akademii. Víc se rozepisovat nechci, něco už bylo v článku ZDE, koho to zajímá. Jsou tam i rodinné fotky i ty ze Slováckého slavína, kde bratři spočinuli.

 

Na Slovácku jsme zajeli do Hradišča, navštívili jsme po letech už podruhé Galerii v Uherském Hradišti. Cena vstupného je lidová, pro dospělé 80 Kč, snížené 50 Kč a děti do 12 let to mají zdarma. Začnete prohlížet Úprkovy obrazy a brzy pochopíte to sepjetí s rodným krajem, jak miloval folklór a lidové kroje, zvyky Moravského Slovácka. Návštěva galerie je pro mne zážitek a upřímně, to jsou místa, kde se cítím dobře. 😉

Nechci vynechat to, že za pomoci už tehdy proslaveného Alfonse Muchy se Joža v roce 1894 se svým obrazem „Pouť u svatého Antonínka“ zúčastnil pařížského Salónu francouzských umělců a získal tam za něj ocenění Mention honorable a tím se stal známý v zahraničí. 

Fotografie zvětšíte rozkliknutím. 

 

 

 

Návštěvníci si prohlédnou i některé osobní věci, mj. dopisnici, abychom viděli i Jožkův rukopis. 

 

 

    Rodinné foto Joži Úprky.

 

 Na přelomu let 1892–1893 díky stipendiu navštívil Paříž, kde studoval díla starých mistrů a seznámil se se současným uměleckým děním, zejména s impresionistickým stylem. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Během svého života opakovaněně zajížděl v zimních měsících do zemí kolem Středozemního moře a do Dubrovníku, kde studoval kroje i život prostých lidí. Zde v roce 1928 vzniklo několik barevných studií místního kroje (obraz Dubrovničan). 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„	Pracoval jsem celý život ne pro slávu a uznání - ne pro peníze a jiné výhody - ne abych ponížil druhé, nýbrž pro věc samu, abych jako příslušník vědomý tohoto kmene zachytil co možná nejvíce z jeho života.	“
— z Úprkova zápisníčku

zdroj: Galerie Uh. Hradiště, Wikipedie

Poznej obraz: Podobizna řezače drahokamů D. Miseroniho a jeho rodiny

 

Co myslíte, máme znát obrazy? Tedy alespoň některé, ty zásadní? Je to k životu potřebné? Čím více lidí, tím více bude různých názorů. Můj názor je asi jasný, když jsem založila tuto rubriku. Dnes se po člověku chce více věcí a většinou se tomu říká gramotnost. Chodíme do školy, kde získáme souhrn vědomostí, které můžeme rozvíjet. Pak k tomu přibyla např. počítačová gramotnost, čehož my - blogerky, využíváme hojně. 😃 A také finanční gramotnost, je až s  podivem, jak v dnešní době někteří lidé hospodaří s penězi, až to člověka překvapuje. U obrazů je to jiné. Teď neřeším jejich cenu a to, zda jde o originál nebo kopii. Obrazy a vůbec umění člověka obohacují. Návštěva galerie je pro mne zážitkem, možná "svátkem" a nemyslím teď věhlasné zahraniční galerie. U nás jsou také možnosti, např. ve Veletržním paláci v Praze, kde sídlí Národní galerie, jsem byla třikrát a od nás je to zhruba 400 km. Dá se to. 

Pojďme si dnes představit další obraz:

 

Karel Škréta, celým jménem Karel Škréta Šotnovský ze Závořic (1610  – 30. července 1674), je považován za  nejvýznamnějšího českého barokního malíře 17. století. Proslul jako portrétista a figuralista rozměrných, převážně sakrálních olejomaleb na plátně. 

Narodil se v domě U Černého jelena vedle Týnského chrámu v protestantské rodině úředníka královské komory Konráda Škréty Šotnovského a Kateřiny Herkulesové z Morchendorfu. Do vladyckého stavu s přídomkem Šotnovský ze Závořic byl povýšen v roce 1570 jeho děd, Jan Škréta, který se z kožešníka v moravské Olešnici vypracoval na senátora ve staroměstské pražské radě. Císař Maxmilián II. mu udělil rodový erb.

Karlovým strýcem a později poručníkem byl kutnohorský mincmistr Pavel Škréta.

 

Nejspíše studoval na sousední Týnské škole. Dostalo se mu důkladného humanistického vzdělání, kromě latiny a němčiny ovládal i italštinu. Malířství se učil pravděpodobně od některého z mistrů na královském dvoře, snad Aegidia Sadelera.

Po bitvě na Bílé hoře odešla rodina do emigrace: v roce 1628 do Stuttgartu. V roce 1630 přišel do Benátek,  kde se zdržel několik let. V roce 1634 přišel do Říma. Zde se stal členem malířského sdružení Schilderbent, ovládaného Nizozemci, s přezdívkou Slackwart a Espadron (česky Šaršoun – obouruční meč). Po roce odešel zpátky do Saska, pak se vrátil do Čech. 

Usadil se v Praze, což mu umožnila konverze ke katolictví, a brzy se mu také podařilo vysoudit zpátky propadlý rodinný majetek, zřejmě měl vlivné přímluvce. 

Svými díly je zastoupen v předních sbírkách. Mezi nejznámější patří Podobizna rodiny řezače drahokamů Dionýsia Miseroniho (dnes v Národní galerii v Praze) nebo Marie Maxmiliána ze Šternberka jako pastýřka ve sbírkách na zámku Bechyně.  

Karel Škréta je pohřben v kostele sv. Havla v Praze na Starém Městě.

Zdroj: london.czechcentres.cz, Wikipedie

 

Název: Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny

Autor: Karel Škréta

Rok vzniku: 1653-55

Technika: Olej  na plátně 

Velikost: 185 x 251 cm

Umístění: Národní galerie - Schwarzenberský palác Praha

Na obraze je znázorněn Dionysio Miseroni s celou svou rodinou. Zabýval se řezáním drahých kamenů a jeho dílna měla velký věhlas.

Dionysio Miseroni (počeštěně též Dionýz Misiron (1607 - 1661) byl český glyptik, brusič a fasér drahých kamenů, po otci původem z italského rodu Miseroniů, po matce Čech. Narodil se v Praze do rodiny zlatníka a glyptika Ottavia Miseroniho, kterého z Itálie povolal do svých služeb císař Rudolf. Vyučil se v dílně svého otce, po němž převzal správu uměleckých sbírek císaře Rudolfa II. 

 

Jako správce pokladnice na Pražském hradě v roce 1648 švédskému generálu Königsmarkovi vydal klíče, ale většinu artefaktů stihl před lupiči včas ukrýt. Byl kvůli této aféře vyslýchán, ale po té, co se ukryté klenoty našly, z obvinění očištěn. V roce 1653 byl za své postoje a zásluhy povýšen do českého rytířského stavu. 

Dionýsia Miseroniho jako čtyřicetiletého otce rodiny s druhou manželkou Marií Majorovou z Grosenau a dětmi zachytil Karel Škréta okolo roku 1653 na rozměrném plátně Podobizna řezbáře drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny, kde jsou kromě členů rodiny zachyceny v pozadí také těžké brusy poháněné mlýnskými koly a některá Miseroniho díla (včetně Pyramidy = vysvětleno níže). 

 

Miseroniho dílna (Detail pravé horní části Škrétova obrazu „Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny”)

Rodina je znázorněna kolem stolu s červeným ubrusem, v jehož čele sedí sám Dionysio Miseroni.

Postava Dionysia Miseroniho je umístěna nalevo od středu obrazu, jak v levé ruce drží křišťálový pohár. Jeho doprava pootočená hlava sleduje k němu se naklánějící postavu jeho nejstaršího syna Johanna Octavia (asi 1630-1690), zatímco druhý syn Ferdinand Eusebius (1639-1684) na obraze stojí za otcem a vztahuje ruce k velké nádobě z horského křišťálu vystavené na skříni spolu s několika dalšími řezanými nádobami. Křišťálová nádoba je spodní částí 1,5 m vysoké vázy zvané Pyramida (dnes je umístěna v Uměleckohistorickém muzeu Vídeň). V roce 1653 udělil císař Ferdinand III. Miseronimu za toto umělecké dílo zlatý řetěz, který má umělec na obraze již na krku. 

 

„Dionysio Miseroni se svými syny” (Detail levé části Škrétova obrazu)

V prostřední části obrazu je zobrazena druhá Miseroniho manželka Marie Ludmila, rozená Majorová z Grosenavi (1621-1667) spolu se svou dcerou Marií Laurou (1648-1667). Dcera si hraje se šperky na stole, zatímco matka se snaží přenést její pozornost na otce. Z přední strany stolu stojí mladší dcera Krista Jana Renata kladoucí svou hlavu do otcovy dlaně. Teprve v roce 2001 rentgenové snímky obrazu ukázaly, že postava dcery Kristy byla domalována až později.

V pravé portrétní části obrazu jsou vyobrazeni mladší synové, Václav Eusebius (1644-1661), jak sedí na židli, a Ignác František (1647-1717), který mu podává krystal záhnědy. Obě chlapecké postavy překvapí disproporcí velkých hlav vzhledem k jejich malým tělům. Jedno z možných vysvětlení je dodatečné zmenšení dolní části obrazu, což mohlo vést ke změně proporcí jejich postav. Uvádí se i spekulace, že chlapci měli tělesnou vadu, čemuž odporuje jejich pozdější život.

Díky odhrnuté červené draperii se v pravé části obrazu divákovi otevírá diagonální pohled do Miseroniho brusičské dílny, která je několika stupni oddělena od rodinné části. Jedná se o prostor v bývalém šacmistrovském domě, kde si Miseroni zařídil svou dílnu. 

Provozu dílny dominují velká kola pohánějící brusky a početná skupina tovaryšů a učňů s dozorujícím mistrem. V obraze je tak kladen důraz nejen na vzájemné rodinné vztahy, ale i na významné společenské postavení zadavatele obrazu pramenící z pevných rodinných vztahů i z Miseroniho uměleckých schopností jako řezače drahokamů. Ze závěti Jana Octavia Miseroniho je zřejmé, že Škréta namaloval ještě další, dnes nedochovaný portrét Dionysia Miseroniho, který zřejmě předcházel jeho rodinné Podobizně. 

 

„Erb Šotnovských ze Závořiv” (Florentská mozaika zhotovená v dílně Dionysia Miseroniho po roce 1650, NG, Praha)

 

Obraz Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny není datován ani signován. Vznik obrazu je možné dát do souvislosti s povýšením Miseroniů do českého rytířského stavu, s polepšením jejich erbu a udělením predikátu „de Lissone”.  Událost se vztahuje k 10. březnu 1653. Toto vymezení data vzniku obrazu podporuje i skutečnost, že mezi nádobami na skříni se nacházejí části křišťálové Pyramidy, které byly dokončeny v roce 1653. Vzhledem k tomu, že obraz vznikl v době několikaletého přátelství mezi Karlem Škrétou a Dionysiem Miseronim, je možné, že dílo mohlo být i darem příteli. 

Obraz je uveden v pozůstalosti Dionysiova syna Ferdinanda Eusebia (1681). O více než padesát let později je zmíněn v pozůstalosti Dionysiova vnuka Jana Pavla Miseroniho (1747). V roce 1796 Ignác Veselý, hospodářský rada, zapůjčil dílo Obrazárně Společnosti vlasteneckých přátel umění. V Obrazárně Společnosti byl obraz opakovaně vystavován, ale v roce 1854 bylo dílo vráceno dceři majitele Josefině Čermákové, rozené Veselé. V roce 1886 obraz zakoupila Společnost vlasteneckých přátel umění a instalovala ho v Rudolfinu. Po 2. světové válce obraz přešel do majetku Národní galerie v Praze. V současnosti je vystaven ve Schwarzenberském paláci jako součást stálé expozice Národní galerie v Praze.