Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

středa 16. září 2026

Když se řekne Orava

Orava je malebný region na severu Slovenska. Od dětství jsem si uvědomovala, že jsme Oravu měli "co by kamenem dohodil". Na Oravský Podzámok je to od nás 154 km.
Měla jsem možnost poznat hodně lidí z Oravy. Slyšet u nás slovenštinu bylo normální. Zaměstnanci denně dojížděli vlakem do karvinských dolů, někteří až do Ostravy za prací, protože na Oravě měli své rodiny. Mnozí vstávali ve dvě ráno, aby to stíhali na vlak. Spolupracovníci se stali kamarády a oni tady našli svůj druhý domov.
 
Část historické Oravy je v Polsku.
Poprvé jsem byla na Oravě v 7. třídě základní školy s výletem na Slovensko. Autobus byl levný, navštívili jsme Oravský Podzámok a také Oravskou přehradu. Pamatuji si tehdejší návštěvu Oravského hradu a pak plavbu lodí po přehradě k Slanickému ostrovu. Tam jsme šli krátkou procházkou kolem kostela z 18. století a viděli místní hřbitov. 
Tehdy jsem nemohla tušit, jak se to zapíše do mé paměti. Jednou jsem paní učitelce před spolužáky za ty naše výlety poděkovala. 👍
 
 
Spousta lidí z Ostravska i Karvinska pravidelně jezdila na Oravu na hřiby. Kolegyně pochází z Oravského Veselého. Vyprávěla mi, kolik lidí se od druhé poloviny 19. století z jejich dědiny vystěhovalo za prací do USA! ... Zkrátka, od nás to bylo na Slovensko mnohem blíže, než do Prahy a tak jsme jezdívali do Žiliny, na Malou Fatru do Vrátne nebo dál do Vysokých Tater. 
Když se řekne Orava, pro mne je to kraj, který znám už od dětství. 

Řeka Orava vzniká soutokem dvou řek – Biela Orava pramení na severních svazích Oravské Magury, Čierna Orava pramení v Polsku. Orava má i několik ples ledovcového původu v oblasti Roháčské doliny. Tam se podíváme později.

 

  
130 metrů nad hladinou řeky je do červena zbarvená skála jako součást karpatského bradlového systému. Je tvořena vápenci, které vznikaly v juře a křídě, tedy v druhohorách před 195 až 65 milióny lety jako hlubokomořské sedimenty. Chápete, dříve tady bylo mořské dno a teď je to pro turisty místo pohodlných vycházek!! Z Červené skály je nejlepší výhled na obec Podbiel. V dáli jsou vidět Roháče. 
 
Červena skala je tento vápencový vrch nad břehem Oravy naproti obci Podbiel. Na jižním úpatí vrchu je výskyt zkamenělin amonitů. Je to druh hlavonožce z období druhohor. Svým tvarem připomínal ulitu velkého šneka. Koncem křídy před 65 milióny lety všichni amoniti vyhynuli. Vrstvy byly vyvrásněny v období paleogénu alpínským vrásněním.
 
 
Výhled z Červené skály na Podbiel a řeku Oravu v pozadí s Roháči mnozí považují za jeden z nejhezčích na Oravě. Vpravo je amonit.

Kříž má výšku 12,5 m a váží 1,9 tuny. Stojí v nadmořské výšce 690m, 130 metrů nad hladinou řeky Oravy. Je ve vlastnictví Římskokatolické církve farnosti Podbiel.
 
 
Podbiel je známý množstvím zachovalých domů a hospodářských staveb tradiční lidové architektury. V r. 1994 byl zdejší soubor lidové venkovské architektury prohlášen za Památkovou rezervaci lidové architektury Podbiel. Obec s bohatou historií leží na staré kupecké cestě, kdysi se zde vybíralo clo od kupců. Území patřilo k panství Oravského hradu.

 
Dřevěnice jsou pokryté šindelovými střechami. Nedaleko centra obce je památka na hutnictví a dobývání železné rudy v tomto kraji - Františkova huta.

 
Závěr příspěvku věnuji Oravskému hradu ve vesnici Oravský Podzámok. Fotografie ukazuje, že hrad byl z obranných důvodů postaven na strmém vápencovém bradle ve výšce 112 metrů nad hladinou řeky Oravy. 
 
  
Hrad vznikl ve 13. století jako sídlo Oravské župy. Župa označovala územní správní celek v Uhrách, protože Slovensku se říkalo Horní Uhry. V čele župy stál župan. Prvně byl hrad doložen r. 1267 jako královský majetek. Z mnoha majitelů nejznámější jsou Thurzovci, kteří provedli stavební obnovu. Bohužel, roku 1800 hrad vyhořel. K obnově hradu byly nutné další prostředky a léta trvající opravy. Posledními majiteli byli Pálffyovci. Komplexní obnova hradu proběhla v letech 1953-1968, tak ho můžeme vidět i dnes.

 



 
Chcete-li se o Oravském hradě dovědět více, klikněte ZDE. Je to i v angličtině.

sobota 12. září 2026

Poslech: Karin Lednická: Šikmý kostel, část třetí.

Románová kronika ztraceného města, léta 1945-1961
Poslech je jen pro posluchače znalé českého jazyka. Postupně tu bude 20 dílů k poslechu!
Mnozí jsme četli Šikmý kostel paní Lednické a víme, že ztraceným městem je stará Karviná... Díky uhlí zbohatla. Kvůli uhlí ale nakonec zanikla. Zůstal jen kostel.


Kostel sv. Petra z Alkantary v Karviné nechal postavit roku 1736 v barokním slohu hrabě Larisch.  
Následkem poddolování došlo k jeho poklesu o 37 metrů - viz obrázek. Po zahájení těžby černého uhlí bylo od roku 1854 pod kostelem vytěženo 27 slojí v celkové mocnosti 46,82 metrů. Ještě počátkem 90. let minulého století hrozilo kostelu zřícení a byl určen k demolici. Foto vpravo ukazuje původní podobu, věž byla snížena, aby její pád nepoškodil kostel. (zdroj karvina.cz) 
Karvinná - v románu označovaná "ztracené město", byla městem s výstavnými domy stejně jako hornickými koloniemi, reprezentativním zámkem Solca včetně krásného zámeckého parku, byla zde radnice, úřady, pivovar, dva kostely (zůstal jen nynější šikmý kostel), školy, řada kulturních i sportovních zařízení a spousta dalších objektů dotvářejících občanskou vybavenost většího města.
______________

Barka a Ludwik, Fanka, Ženka, Halka, Olga, Leon a Beata, Wojtek, Bogdan, Henrik a Anuška a taky Štěpán nebo Julie… Většinu románových hrdinů už dávno známe, ale na cestě životem je doprovází i skutečné historické postavy.

  
Majitelka stavební firmy Anna Danielová, jejíž firma před válkou postavila velkou část Karvinné. Petrovický kněz Ludvík Sobek, který se po válce dostal do tragického střetu s mocí. Komunista Viktor Košťál, první poválečný předseda národního výboru v Karvinné. Nebo Józef Stoszek, po důlním neštěstí na Barboře odsouzený za sabotáž ve vykonstruovaném monstrprocesu s devíti inženýry a techniky. A taky třeba komunistický politik Drahomír Kolder, který už tehdy bezskrupulózně stoupal vzhůru po kariérním žebříku.
Se všemi hrdiny závěrečné části trilogie  Karin Lednické prožijeme první poválečná léta. Staneme se svědky vzestupu sílící strany, jejíž ideologie je postavena na hesle Kdo nejde s námi, jde proti nám. Doslova hmatatelně prožijeme zkázu Karvinné, která se téměř propadne do země, i postupné umírání zámku Solca. Jak se s tím vším vyrovná Barčina rodina?
Ženka se snaží najít samu sebe, Leon trpí oprávněným pocitem zmaru, Halka se pokouší zapomenout na krutý zážitek znásilnění v prvních dnech míru, Wojtek se nechává strhnout budovatelským nadšením a Anuška chřadne pod tíhou ztráty syna, zatímco Henryk chce zapomenout. Sama Barka novému světu přestává rozumět a Ludwik dobře ví, že nejhorší je začít se bát.
Účinkují: Alena Sasínová-Polarczyk a David Viktora
Dramaturgie: Eva Lenartová
Zvukový mistr: Aleš Huber
Režie: Peter Gábor
Premiéra: 30. 8. 2026

úterý 8. září 2026

Příběh lásky připomíná zámecký platan a záchrana živočichů

Dnes se vydáme na Novojičínsko do Poodří. V údolní nivě řeky Odry leží zemědělská vesnice Bartošovice, dnes je tam Chráněná krajinná oblast. Obec byla pojmenována podle lokátora Bartoše, který byl někdy ve 14. století pověřen založením vsi - vyklučit les, získat osadníky, vyměřit pole a parcely. U Odry se pásl dobytek, koně a ovce.
Během dlouhé třicetileté války nastal značný úbytek obyvatelstva. Noví němečtí osadníci obec pojmenovali Partschendorf. 
Od 17. století tu bylo rozšířeno plemeno kravařského skotu. Chov a prodej hovězího dobytka Bartošovice proslavil, staly se  zámožnou zemědělskou obcí. V roce 1930 provozoval v obci mlékárnu švýcarský mlékař Zürcher, v podnikání mu tehdy pomohla železniční trať na Ostravu pro distribuci výrobků. Pro provoz mlékárny a zajištění stabilního zdroje vody muselo být v obci kompletně přeloženo koryto místního potoka. Co by na to asi dnes říkali ochránci přírody? 😉
 
   
Znak obce vychází ze zasvěcení kostela sv. Petru (klíč) a sv. Pavlu (meč), patronům obce.
Obcí protéká Bartošovický potok, letos je v něm málo vody.

   
Zámek připomíná dávné majitele panství. Původní gotická tvrz renesanční přestavbou za majitelů Jana Taafeho a jeho manželky Marie Brigity získala podobu dvoupatrové čtyřkřídlé budovy. 
Po předčasném skonu hraběte Taafeho byl zámek r. 1768 ovdovělé hraběnce prodán. Jejím druhým manželem se stává botanik a zoolog Josef Emanuel Canal a Bartošovice jsou od té doby spojovány s přírodou. 
V současné době obec zámek opravuje. Jsou tam výstavní expozice a dokonce i penzion.
 
  
Zajímavější jsou osobní příběhy majitelů. Majitelkou bartošovického zámku se roku 1786 stala Josefina Malabaila de Canale, která se tu roku 1770 narodila. Ve dvaceti letech se provdala za Jana Nepomuka Pachtu z Rájova, s nímž měla syna Karla. Pachtové měli několik paláců v Praze. Josefíně Pachtové se přezdívalo Krásná Pepi. Šílely po ní davy mužů, dvořila se jí celá střední Evropa a její ctitelé. Jenže manželské štěstí se neměří počtem paláců, proto Josefína se synem od manžela odešla a žila na zámku v Bartošovicích. 
Vychovatelem Karla se stal Josef Georg Meinert - profesor estetiky, dějin a umění na Pražské univerzitě. Mezi Meinertem a Josefínou vznikl hluboký vztah, ze kterého se narodily dvě děti - Hugo a Fanny.

Příběh lásky Josefa Jiřího Meinerta a jeho životní družky hraběnky Josefíny Pachtové dodnes připomíná památný strom - bartošovický platan. Dnes se mu říká Josefínin platan. Meinert ho nechal dovézt z Anglie a vysadit v zámecké zahradě jako výraz věrné lásky. Platan javorolistý dorostl do úctyhodných rozměrů a nyní patří k nejmohutnějším a nejstarším stromům u nás - s obvodem kmene 842 cm a výškou 36 m je nejmohutnějším a nejstarším evidovaným platanem v ČR. 
Pro zemřelou Josefínu Meinert nechal u kostela postavit hrobku - kopii knížecí hrobky ve Výmaru. Do hrobky byl později uložen on i jejich syn. 
 
 

Platan javorolistý španělský (Platanus  acerifolia hispanica hybrida) má odlupující se borku. Druh dřeviny vznikl v 17. století zkřížením platanu východního a platanu amerického, pravděpodobně v Evropě.

Bartošovice jsou od r. 1983 známy záchrannou stanicí pro živočichy. Pomáhají poraněným volně žijícím zvířatům, osiřelým mláďatům, v rámci záchranných programů pomáhají některým kriticky ohroženým druhům (sova pálená, sýček obecný, orel skalní). Od roku 2006 se zapojili do záchrany a chovu ovcí plemene Valaška. Klikněte na odkaz ZDE.

 

 

 
V té pěkné budově byla původně fara. Od roku 1992 je celý objekt "Stanicí pro záchranu živočichů" Českého svazu ochránců přírody v Novém Jičíně. Pro návštěvníky je expozice záchranné stanice s názvem Dům přírody Poodří.
 
  
Zámecká naučná stezka vede kolem zámku k Bartošovické rybniční soustavě s rozlohou 120 hektarů. Rákosí se využívalo jako krytina, stelivo nebo k výrobě zboží. Rybníky jsou napájeny vodou z Odry, která tam tvoří četné meandry. 
Hlavní chovnou rybou je kapr obecný (Cyprinus carpio), vedlejšími druhy jsou lín obecný (Tinca tinca), štika obecná (Esox lucius), sumec velký (Silurus glanis).

 

  
Koncem října se zde pořádají podzimní pooderské rybářské slavnosti. V hospůdce U rybníka si můžete dát občerstvení.
 
   
Pstruh a kapří hranolky s ostrou omáčkou. 
 
 
Vodu v rybníce je v letošním horkém létě nutno okysličit.
 

 
Kostel sv. Petra a Pavla v Bartošovicích byl přestavěn v roce 1583. Věž z r. 1692 je 35 m vysoká.

Toulky českou minulostí

Když se řekne Orava

Orava je malebný region na severu Slovenska . O d dětství jsem si uvědomovala, že jsme Oravu měli "co by kamenem dohodil". Na Ora...