Hory a lidé odjakživa patří k sobě. Dokladem toho je nález muže z ledu, o kterém jsem psala ZDE. Horolezectví je sport, o kterém mohu říci, že si nejsem tak jista, jestli ho obdivuji. Někdy mi to připadá příliš riskantní. Někoho ty skály prostě lákají, to jsme viděli už ve filmu s Tomášem Holým "Jak poslat tatínka do polepšovny", kde pan F. Němec hraje nadšeného horolezce Luboše. 😉 Do hor jsem dost jezdila, ale tam vždy trasy po turistických značkách. Nejraději jsem měla Vysoké Tatry, kde jsem se nejvýše dostala na Téryčku, to vím jistě. Jak vysoko jste se po svých, ne lanovkou, dostali vy?
Těch dva tisíce metrů nad mořem je moje pěší maximum, jinak jsme běžně chodili z Hrebienku na Skalnaté pleso (a zpět), kde se nadm. výška uvádí 1751 m. I tam je symbolický cintorín pri Popradskom plese:
Jistě jsou mezi námi pamětníci této události. Kolik bylo těch, kteří do té doby znali Huascarán? Až se "to" stalo. Šlo o smrt českých horolezců pod Huascaránem 31. května 1970, což je dosud největší tragédií českého horolezectví. Dnes od této smutné události uplynulo přesně 53 let.
Huascarán v peruánských Andách.
Začnu příběhem, jak si někdy může "osud" s člověkem zahrát. Jednoho člověka může zachránit, naopak jiného žene do záhuby a zkrátí mu život. S výpravou měl tehdy odletět i lékař Leoš Chládek z Liberce, aby se zúčastnil expedice na nejvyšší peruánskou horu Huascarán. Jak se asi pan doktor Chládek cítil, když mu v práci řekli, že nedostane dovolenou? Prostě ho nepustili. Docela si to zklamání a pravděpodobně i vztek dovedu představit. Tehdy ještě netušil, že díky tomuto, pro něj nesmyslnému zákazu, přežil.
MUDr. Leoš Chládek měl být účastníkem výpravy: „Oslovil mě tehdy Bohumil Nejedlo, ale já jsem se právě vrátil z první československé výpravy do Himálají – lezli jsme v roce 1969 na Annapurnu, a tak mě ředitel nemocnice nepustil. Místo mě jel Svatopluk Ulvr,“ prozradil liberecký ortoped.
A tak místo něj tam jel náhradník - Svatopluk Ulvr. A ten, předpokládám, že natěšený, jel osudu vstříc. Kamenná a sněhová lavina zasypala základní tábor, jak se tehdy psalo, československých horolezců. Došlo ke známému zemětřesení v Peru, které trvalo 45 vteřin, ale zahynulo při něm asi 70 tisíc lidí (podle některých až 100 tisíc), včetně 14 členů naší horolezecké výpravy. Pamatuji si jméno Vilém Heckel, což byl v té době známý fotograf, který taktéž v té lavině kamenů našel smrt.
Osudného 31. května 1970 vypuklo zemětřesení pod mořem nedaleko Peru. Otřesy dosáhly síly 7,9 stupňů Richterovy škály a jejich ničivý vliv se projevil na obrovském území. Kromě obytného území narušilo zemětřesení i téměř 7000 metrů vysokou horu Huascaran. Obrovská část jejího severního svahu se odtrhla a řítila se po úpatí hory dolů. Lavina ledu, bahna a kamení měřila na šířku téměř dva kilometry. Její rychlost přesahovala 300 kilometrů v hodině.
Původně se skupina libereckých horolezců chystala na Mount McKinley na Aljašce. Z politických důvodů však nedostala k výjezdu do USA nutný oficiální souhlas. Psal se rok 1970 a asi je jasné, proč tomu tak bylo. Jako náhradní cíl byl vybrán peruánský Huandoy. Jenže změnou plánu peripetie neskončily.
Loď s materiálem se opozdila a zhruba 400 kg materiálu bylo během transportu ukradeno. K dovršení všeho se v průběhu prvních průzkumných cest 18. května v poměrně nenáročném terénu zřítil a na místě se zabil nejlepší lezec celé výpravy Ivan Bortel.
Nakonec se Bortel stal jediným členem výpravy, jehož ostatky se vrátily zpět do Čech. Zbývajících čtrnáct účastníků expedice zvažovalo zastavení všech akcí a návrat, nakonec ale zvolili náhradní cíl, a to šestitisícovky Pisco a Huascaran, nejvyšší vrchol Peru. Tehdy se, myslím, měli vrátit, jenže ve velehorách se se smrtí musí počítat.
„Moje milovaná, píši ze základního tábora. Je to tu neodolatelné a kouzelné. Ti z nás, kteří viděli Hindúkuš, Kavkaz, Alpy nebo Špicberky, říkají, že takovou nádheru neviděli nikde jinde. Často na Vás myslím při dlouhých večerech. Plánuji, co všechno uděláme, až se vrátím,“ dopis, který poslal na jaře roku 1970 domů jeden z členů expedice na Huascarán v Peru. Za několik dnů zahynul pod lavinou společně s přáteli horolezci.
Poslední naděje se zhroutila 11. července, kdy předseda Peruánského klubu andinistů a vedoucí chilské záchranné expedice oznámili, že všech čtrnáct československých a jeden chilský horolezec, který se nacházel v táboře expedice, se stali obětmi katastrofy.
Koho zajímá víc, je zde video Osudové okamžiky Huascarán 1970:
(Členové výpravy: Arnošt Černík (44), Milan Černý (26), Vilém Heckel (52), Jiří Jech (38), Valerián Karoušek (41), Jaroslav Krecbach (24), Miloš Matras (37), Ladislav Majsner (34), Milan Náhlovský (26), Bohumil Nejedlo (38), Zdeněk Novotný (32), Jiří Rasl (34), Svatopluk Ulvr (32) a Václav Urban (35)).Arnošt Černík(44), Milan Černý(26), Jiří Jech(38), Valerián Karoušek(41) - akademický sochař, Jaroslav Krecbach (ve 24 letech nejmladší člen výpravy), Miloš Matras(37), Ladislav Majsner(34), Milan Náhlovský(26), Bohumil Nejedlo(38), Zdeněk Novotný(32), Jiří Rasl(34), Svatopluk Ulvr(32) a Václav Urban(35). Ve výpravě byl i fotograf Vilém Heckel, který byl ve svých 52 letech nejstarším členem výpravy.
Více zde: https://www.perudovolena.cz/huascaran/
„V květnu roku 1970 stál u jezera Llanganuco základní tábor československé horolezecké expedice. Při zemětřesení dne 31. 5. 1970 byl zasypán kamennou a sněhovou lavinou z vrcholu Huascaránu. Všichni členové expedice spolu se svým chilským přítelem zahynuli. Vzpomínáme na Vás, kamarádi.“
Česká vlajka na památníku obětem Expedice Peru 1970, který stojí nedaleko základního tábora pod Huascaránem. Foto: M. Holeček
Zdroj: www.lidovky.cz, ct24.ceskatelevize.cz, plus7dni.pluska.sk