Studnu ani čert nezvládl vykopat včas

Máte rádi pověsti? Lidé si je během věků vytvářeli a tak v každém kraji nějakou uslyšíte. Aby pověst byla tajemná a napínavá, byl do ní zamontován i čert. A přelstít čerta, to lidi vždy lákalo! Otisk čertovského kopyta po celé generace zase lákal návštěvníky a o to hlavně šlo. 😃 Snad vás pověst z Velkomeziříčska zaujme jako mne. 

Člověk odjakživa potřeboval k životu vodu a když technika pokročila, kopaly se studny. Na některých hradech vidíme pozůstatky cisteren na nádvoří, do nichž stékala dešťová voda. Mohla sloužit k případnému hašení. Vlivem horniny pak mineralizovala a získala vlastnosti vody studniční. Studny bývaly hluboké, konkrétně ve Velkém Meziříčí byla studna 40 m hluboká. 

     

Kamenný hrad byl ve Velkém Meziříčí postaven již na konci druhé čtvrtiny 13. století. Na snímku východní křídlo zámku Velké Meziříčí a nejstarší části bývalého hradu od řeky Oslavy.

O zámecké studni

Na vysoké skále nad řekou vyrostl nedobytný hrad. Měl pevné hradby, hluboký příkop s padacím mostem, vysoké věže, rozsáhlá sklepení, únikovou chodbu, zkrátka vše, co takový hrad má mít. Jednu chybu však přece měl. Chyběla zde voda. Ne, že by se nesnažili najít pramen. Zkoušeli kopat tu i tam, celé nádvoří už bylo rozkopané, ale voda nikde.

Hradního pána to trápilo. Co je mu platný hrad, kam se nepřítel nedostane, když obránci bez vody dlouho nevydrží. Jednou si pán povzdechl: „Čertu bych duši dal, jen kdybych věděl, kde kopat."

Jen to vyslovil, čert se objevil. A bez dlouhého přemlouvání slíbil, že do zítřejšího rána bude studna hotová. Nebylo to samozřejmě zadarmo. Za tuto službu mu pán musel slíbit svoji duši. Pán však byl opatrný a prosadil si upřesnění. Žádné do rána, ráno má každý jindy.

Prostě pokud studna nebude naplněna vodou do okamžiku, kdy kněz v hradní kapli skončí ranní mši, úkol nebyl splněn a duše mu zůstane. Čert se jen ušklíbl, že je to stejně jedno a souhlasil.

Hned se pustil do práce. Věděl sice, kde kopat, ale v tvrdé skále postupoval jen pomalu. A tak bušil do skály, vyhazoval kamení a dostával se stále hlouběji. Pomalu se blížil k cíli. Ještě vytrhne tenhle kámen a bude hotovo. Jenže při té práci zapomněl hlídat čas. Mezitím se venku rozednilo a kněz zahájil ranní obřady v hradní kapli. A právě ve chvíli, kdy se studna začala plnit vodou, vyslovil kněz závěrečné „Amen". Mše skončila, studna ještě nebyla plná, takže čert prohrál. Vztekle odhodil poslední balvan na protější kopec, zlostně na něj dupl a zmizel.

Hradnímu pánovi zůstala duše i hotová studna. Protože sahá hlouběji, než je řeka pod zámkem, voda v ní nikdy nevyschne. Kámen s otiskem čertova kopyta si lidé dlouho ukazovali. Ale když stavěli železnici, museli ho rozbít, protože překážel v cestě.

zdroj: Pověsti z Vysočiny, M. Hedvábný, Akcent, 2001, foto Wikipedie

 

Pověst o propadlém mlýně ve Studénce

Některé pověsti se hodí, když potřebujeme uvést téma a ještě v probíhajícím Měsíci čtenářů budeme "těžce" aktuální 😉. Záměrně jsem tuto pověst vybrala, její děj se totiž odehrává v oblasti, kterou jsme navštívili. Je to krajina kolem bohatě se klikatící řeky Odry a mnoha rybníků. Jedná se o CHKO Poodří a tak fotografie z výletu budou zajímavé. Už se na tom pracuje.

 

 

Mapu rozklikněte.

Pověst je o bývalém mlýně a dodnes je tam tok zvaný Mlýnka. Nedaleko je také Mlýnská ulice, která tam jistě není jen tak. Také Horní rybník najdete na mapě. Dnes tam přes tu oblast vede rychlíková trať. Kdysi tam stával mlýn, o němž pojednává tato pověst: 

 

Při cestě, která vedla přes Oderský brod do Albrechtiček, dále přes tůňku zvanou Slaňák a odtud podél Horního rybníka ke Studénce, stál před více než 300 lety pod Horním rybníkem vodní mlýn poháněný vodou ze strouhy. Když Odra vystoupila z břehů a zaplavila okolní louky, nemohl mlýn kvůli obrovskému množství vody pracovat. Rovněž nemlel, když během letních veder ubylo vody ve strouze. V takových dobách sháněl mlynář Pauska jen velmi těžce 12 tolarů, které po něm vrchnost požadovala. Ve mlýně proto často bývala nouze i o chleba.
   O to hůře se mlýnu vedlo v dobách válečných, zejména za války třicetileté. Kolik jen prošlo Poodřím nejrůznějších vojsk, ať císařských či stavovských! Všichni vydírali, drancovali, loupili, vraždili a zapalovali lidem střechy nad hlavami. Všichni chtěli jíst, proto se pídili hlavně po mlýnech, kde očekávali zásoby mouky a obilí. Mlynář Pauska zahynul hned v počátcích třicetileté války roku 1624 při nájezdu loupeživých Lisovčíků. Marně se zapřísahal, že ve mlýně žádné obilí není, protože pro dlouhé sucho nemůže mlít. Lisovčíci jej nejprve ztýrali a poté usmýkali přivázaného za koněm. Rozbité mlynářovo tělo našli lidé v dolní části obce, kterou dnes nazýváme Šplíchov. Mlynářce Maryně, která se zachránila útěkem do oderských houštin, nastaly krušné časy. Ve vydrancované vesnici zůstalo mnoho zpustlých statků, množství polí leželo ladem, úroda byla malá. Mlýn živořil a pomalu chátral. Mlynářka často neměla chleba ani sama pro sebe, a tak různí pocestní, kteří kolem procházeli, nedostali ani krajíc chleba, jak bývalo v lepších dobách zvykem. Mnozí, kteří netušili, co vše se za nepřejícností mlynářky skrývá, proto začali šířit zprávy, že je lakomá.
   Jednoho dne přicházel po cestě od Albrechtiček starší muž, vysloužilý voják. Hladový, bosý a opírající se o hůl zůstal stát u vrat mlýna, za nimiž se zuřivě rozštěkal pes. Když mlynářka vyšla na zápraží, začal pocestný žádat o jídlo. Mlynářka na to, že sama nemá pořádně co do úst. Muž v domnění, že je hospodyně lakomá, začal chrlit nadávky a nakonec mlynářku i její mlýn proklel. Krátce po poledni se obloha zatáhla hrozivými mračny a v dálce se ozývalo temné burácení hromu. Znenadání se strhla prudká bouře a celé Poodří stihla nevídaná průtrž mračen. Koryto řeky nestačilo pojmout přívaly vod, ty se začaly rozlévat po loukách a během několika hodin se prostor mezi Studénkou a Albrechtičkami proměnil v ohromné jezero. Mocné proudy vody protrhly hráz rybníka, pod níž stál oderský mlýn. Ten, zchátralý časem, neodolal náporu dravého živlu, zřítil se a ve svých troskách pohřbil i mlynářku Marynu.
   Jak rychle povodeň vznikla, tak i opadla. Když příští den vysvitlo sluníčko, oderský mlýn už lidé na jeho místě nenašli. Zmizel, jakoby se do země propadl. Protože nikdo neviděl, jak byl mlýn stržen nezkrotnými proudy vod, začalo se po čase říkat, že se i s lakomou mlynářkou propadl do země, proklet pocestným, který v něm nedostal ani krajíc chleba.
(Převzato z knihy Studénka)

Více zde: https://strasidylka-z-poodri.webnode.cz/products/povest-o-propadlem-mlyne-studenka/

K pověsti asi čtenář nebude vědět, kdo jsou lisovčíci: 

Lisovčíci, přezdívaní také Straceńcy (volně lze přeložit jako „Sebevražedný předvoj“ nebo „Korouhev harcovníků“) byly žoldnéřské oddíly polské lehké jízdy už tak před 400 lety. (Wikipedie)