My všichni školou povinní

Od dob Marie Terezie se celé generace vzdělávaly a vzdělání nebylo jen pro někoho. Zpočátku šlo o trivium (číst, psát, počítat) a školským reformátorem byl Johann Ignaz Felbiger. Školy, které by poskytly základní vzdělání veškerému obyvatelstvu monarchie, sice byly, přesto v polovině 19. století se sotva polovina manželů a čtvrtina manželek mohla podepsat na svatební listinu. Tři křížky zvládal každý. Stejně tomu bylo ve většině států s výjimkou protestantských zemí, jako je Švédsko. Školní vzdělání umožní dětem "intellektuelní emancipaci", ale cesta do školy koncem 18. století mohla být zvlášť v horských oblastech náročná, jak ukazuje obraz Jean-Honoré Fragonarda:

 

 

Dříve byly spory o vyučovací jazyk, nahlédněte:

  

Už ve starověku a středověku se používaly různé metody a pomůcky k lepšímu vyučování: 

 

Současné školství se formovalo před sto lety. V mnoha vesnicích bývá škola pro I. stupeň, stále se budově říká "národní škola". Tyto školy byly postaveny na základě tzv. Metelkova zákona z dubna 1919. 

Zákon stanovil zřizování veřejných národních škol, které pak byly rozšířeny o další třídy a měl vliv na rozvoj českého menšinového školství např. v Poříčí u Trutnova, Žacléři, Lamperticích, Mladých Bukách, Hostinném či Trutnově (abych neuváděla jen místa z naší oblasti). Byl zejména německým obyvatelstvem vnímán jako zákon namířený proti německému školství.

 

V každé obci mohla být založena obecná škola národní (často se jednalo o školy jednotřídní) za předpokladu, že tam bude chodit 40 dětí s povinnou školní docházkou stejného mateřského jazyka. Jestli se tomu divíte, tak v pohraničních oblastech, např. na Těšínsku, s tím mohl být problém. 

Na to navazovala veřejná škola občanská (měšťanská) při počtu 400 dětí, kam chodily děti i z obcí vzdálenějších než 4 km. Do školy chodily pěšky, i v zimě ve sněhu. 😉 

V r. 1921 byly tyto školy postátněny, pak o založení nebo zrušení škol rozhodovaly zemské školní rady.

  

Důležitý byl tzv. Malý školský zákon (13.7.1922), který měl sjednotit školství zemí Koruny české, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Republika po rozpadu Rakouska-Uherska zprvu řešila "důležitější" problémy a školství se poněkud odsouvalo. Po čtyřech letech republiky se v každé části republiky učilo jinak.

 

 

Původní rozsah Československé republiky po r. 1918.

Byla ustanovena osmiletá školní docházka a zrušeny možnosti úlev z vyučování. Náboženství nebylo zařazeno mezi povinné školní předměty, naopak povinnými předměty se stala občanská nauka a výchova, ruční práce pro chlapce, tělocvik pro dívky a nauka domácímu hospodářství. 

 

  

Privilegované postavení němčiny a maďarštiny bylo nahrazeno vyučovacím jazykem československým a k tomu se na školách mělo vyučovat ještě jednomu cizímu jazyku. Pro zajištění kvalitnější výuky byl snížen počet žáků na třídu z 80 na 60. Umíte si dnes představit 60 žáků ve třídě?? Učitelky pak mohly vyučovat i ve vyšších třídách chlapeckých škol.

Žák se po 5. třídě mohl rozhodnout, zda bude do 14 let pokračovat na obecné škole, nebo svou povinnou školní docházku dokončí v tříleté měšťanské škole. Jenže to stejně rozhodli rodiče podle své finanční situace, protože dětí v rodinách bylo více než dnes. Děti z chudých rodin neměly boty a chodily bosky, jako ve škole v Těrlicku-Hradišti:

 

Pro venkovské děti byla důležitá dostupnost školy. Na měšťance k povinným předmětům přibyla stylistika, účetnictví, geometrie, kresba, kaligrafie, nepovinně další cizí jazyk, hudba a psaní na stroji. Opakuji, psal se rok 1922.

V rámci základního školství fungovaly speciální školy pro postižené, používal se výraz pro mrzáčky.

 

  

Měšťanská škola měla až do vydání Zákona o újezdních školách z r. 1935 oficiální název škola občanská. 

Praktické zaměření měly školy lidové, neboli pokračovací a ty byly dvouleté všeobecné nebo tříleté odborné. Vychovávaly učně a pomocníky živnostníků. Nejrozšířenější byly školy kuchařské, živnostenské pracovny pro pro jednotlivé živnosti, školy pro sociální službu (dvouleté školy rodinné, k nimž patřily školy pěstounek), dívčí lidové školy pokračovací (vedení domácnosti) a různé speciální kurzy. K dnešnímu článku jsem musela "něco" prostudovat a pro představu jsem zkopírovala dvě tabulky:

 

 

Odborná příprava pedagogů byla na dobré úrovni, i když se nepodařilo prosadit pro učitele základního školství vysokoškolskou přípravu. V minulosti býval problém sehnat učitele a tak to vzal třeba vojenský vysloužilec. Kázeň mít mohl, ale kolik toho naučil, toť otázka. 🙇 Nejkvalitnější vzdělávací instituce pro budoucí pedagogy byly jednoleté tzv. pedagogické akademie pro absolventy středních škol s maturitou, které měly vysokoškolské vzdělání učitelů nahradit. 

Na konci první republiky existovaly pro přípravu učitelů tři státní akademie - Brno, Praha, Bratislava a dvě soukromé akademie pod vedením známých osobností: doc. Václava Příhody v Brně a prof. Otakara Chlupa. Ostatní učitelé obecných a měšťanských škol získávali vzdělání na 4letých učitelských ústavech - v ČSR jich v r. 1925 bylo 45, v zemi Moravskoslezské 11.

 

  

Václav Příhoda (1889  – 1979) byl český pedagog zabývající se didaktikou a psychologií.

V příhraničních národnostně smíšených oblastech byla situace učitelů nezáviděníhodná. Nikdo se tam příliš nehrnul, přesto někdo tam učit musel. A tak byli z vnitrození přemísťováni učitelé, často proti své vůli, do pohraničí na základě tzv. přikazovacího zákona. To, že přicházeli do zcela cizího prostředí, nikdo neřešil a tak tam byla častým jevem fluktuace, což se zdůvodňovalo nevhodnými učebnami, náročnou prací v nově zřízené škole, nízkými mzdami i nedostatkem bytů pro učitele. To, že tam učitelé byli odstrčeni bez společenských kontaktů jako kůl v plotě, je také pravda. Postavení učitelů se řešilo už v 19. století, o tom svědčí úryvek: 

 

 

Na Těšínsku navíc učitelé nedostávali diety, které byly běžné u učitelů na Hlučínsku a Slovensku, kteří to učitelské místo dostali befelem, říkalo se tomu "přikázané místo". A co teprve ti, kteří odjeli do Volyně učit děti volyňských Čechů nebo do Banátu (dn. Rumunsko) učit děti vystěhovalých Čechů a Slováků. Jedním z nich byl pan učitel Dočolomanský, otec známého slovenského herce.

Mnoho učitelů vnímalo svou práci jako poslání a kromě toho ještě agitovali k získání dětí do českých škol, vykonávali kulturní osvětu v obcích a mnozí na to věnovali vlastní finanční prostředky pro zvýšení počtu žáků.

Na Těšínsku a Hlučínsku působila Slezská matice osvěty lidové, založená r. 1898. Sídlila ve Slezské Ostravě s pobočkou v Českém Těšíně. Podporovala výstavbu nových škol, hledala pozemky, vyjednávala a nechávala vypracovat plány, působila na rodiče, aby dali děti do české školy. Otevření nové školy bylo vždy národním svátkem. 

Vybrala jsem dobové fotografie několika škol, abyste viděli ty rozdíly i výstavbu nových škol, které existují dodnes.

 

Tato škola je rarita - nejvýchodněji položené školské zařízení u nás. Původní škola byla zbourána, zůstaly jen základy. V r. 2014 byla otevřena ZŠ a MŠ Hrčava. Poskytuje povinné základní vzdělávání od 1. do 3. ročníku v jednotřídní základní škole rodinného typu.

  

V r. 1807 činil roční plat učitele ve Smilovské Řece 60 zlatých. Dnes už v Řece žádná škola není, žáci musejí do Smilovic.

 

  

U této školy můžete srovnat původní a dnešní podobu. 

 

 

A současná podoba "bezručky", která byla k loňskému 100. výročí opravena. Nástavbou získala nové prostory.

 

 

Kdysi a dnes Masarykova ZŠ a MŠ Český Těšín - Komenského ul. 

 

V regionu známá škola "s věžičkou" má název ZŠ Komenského v Karviné. Dnes provozují základní speciální školu zajišťující vzdělávání dětí se zvláštními potřebami. Poskytují individuální logopedickou péči a odborné poradenství. V budově jsou autistické třídy i jednoletá praktická škola.

     

Fotografie ukazuje, že i z tak vzdáleného města jeli žáci na výlet do Prahy.

Střední školy: 

 

Původní budova karvinské průmyslovky už dávno nestojí, nahradila ji moderní budova.

 

Dnešní Gymnázium Josefa Kainara v Hlučíně.

Vysoké školy:

 

 

Fotografie ze slavnostního poklepu na základní kámen Českého vysokého učení technického v Praze - Dejvicích.

zdroj: Labischová, D. (2011). České školství na Těšínsku ve dvacátých letech 20. století. Civilia, 2(2), 68-86. doi: 10.5507/civ.2011.018

Těšínský kalendář

Toulky českou minulostí: 246. schůzka: Rok 127. (a poslední) lucemburské vlády u nás

„Toho roku 1437 po svatém Václavu pan Jan Hertvik z Rušinova, Chval z Říčan, Beneš z Mokrovous a jejich přívrženci vyhlásili nepřátelství císaři a spolu s nimi také kněz Bedřich z Kolína.“

„Stěžovali si na císaře, že nedodržuje některé články kompaktát a dohod, jak pan Diviš Bořek oznámil na staroměstské radnici, kam přijel se zárukou bezpečnosti jako zástupce kraje hradeckého, chrudimského a vysokomýtského; řekl, že císař s tou smlouvou Čechy chytře napálil.“

Vlastně už v tom milém názvu, který dal bodrý český lid kompaktátům, byl zachycen vztah, jaký k nim naši předkové měli: „Komprdáta.“ Boj o to, aby i hubený výsledek, zakotvený v kompaktátech, byl proměněn v skutek, tak ten se protáhl na celou poděbradskou epochu.

Církev spatřovala v ústupcích provizórium, jehož výsledky se dřív nebo později stejně anulují. Snad nebude škodit, když si zopakujeme, co kompaktáta připustila. Především, že přijímání krve Kristovy laiky je možnou, beztrestnou formou podávání svátostí oltářní, oněch „hodů lásky“, nejposvátnějšího obřadu katolíků. Nařídila křesťanům všech zemí, aby napříště s Čechy zachovávali mír a považovali je za věrné a pravé syny církve. Takové bylo obsahové jádro jinak rozlehlého, krkolomně mnohomluvného a záměrně zašmodrchaného souboru dokumentů. Když Češi dostali oficiální povolení užívat kalich, problémy nevymizely. Nevymazalo to ani hříchy minulosti, ani nedůvěru k národu, jemuž církevní otcové připsali na vrub 78 bludných článků a o němž se tradovalo, že „neexistuje kacířství, aby se ho Češi nechytli“. Konflikt se přitom nestavěl jako spor věřících s bezbožnými. To ani nešlo. Kdekoli se Češi objevili, čišela z jejich chování i skutků víra naopak až exaltovaná.

Shrbivé báby a pošetilí starci na pivě nebo na víně sedíce tajemství Svaté trojice prokletými otázkami zpytují.

Zdůrazňovala se proto zvrhlost této přísné nábožnosti. Fakt, že kdekterý kališník z těch nejnižších společenských vrstev rozuměl subtilním naučením Písma a po svém zaníceně konfrontoval názory s bližními, byl tendenčně vysvětlován takto: „Shrbivé báby a pošetilí starci na pivě nebo na víně sedíce tajemství Svaté trojice prokletými otázkami zpytují.“ Ale v kompaktátních dobách se už tolik nevykřikovalo do světa, jací jsme kacíři, jenomže i nadále byly Čechy zemí podezřelou, její obyvatelé nedůvěryhodnými lidmi, prostě odpadlíky. Dnešním termínem řečeno – ztratili jsme před světem tu správnou image. My si těžko dovedeme dnes představit, jakou obrovitou setrvačnou sílu musely mít ústně šířené, mnohonásobnými procesy deformované fámy o našem národě v oněch časech bez médií, bez rychlé dopravy, bez pružné komunikační sítě. Fakta byla méně důležitá než emoce a fantazie. Jednou zformované veřejné mínění se stalo nehybným zahnívajícím blátem. Češi dál po léta budili „hnusivý odpor“. Zůstávali pro daleké okolí – kacířským plemenem.

„Mezitím začal Zikmund churavět a nemoc zvětšovala obtíže stáří.“ Což platí nejenom pro obyčejné, nepomazané, nekorunované a neprivilegované smrtelníky, leč jako jediná opravdová spravedlnost na světě i pro jeho mocné. „Císařovna Barbara byla znepokojená starostí o udržení vlády.“ Císařovna Barbara. Již druhá Zikmundova manželka. Ta první, Marie, zemřela po sedmi letech manželství, v pouhých jedenadvaceti letech.

   

Marie Uherská - královna uherská a chorvatská, první manželka Zikmunda Lucemburského. Byla nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. z Anjou, zvaného Veliký, a jeho druhé manželky Alžběty Bosenské.

Díky ní se Zikmund stal uherským králem. Když ovdověl, tak v tom vdoveckém stavu setrval celých šestnáct let. Jeho druhá žena Barbara se narodila v době, kdy jeho první žena odešla na věčnost. Byla totiž o celé čtvrtstoletí mladší než manžel.

Barbara – Zikmundova nevázaná manželka

Barbara. Z jakého vlastně byla rodu tato římská císařovna a uherská královna? Její předkové byli celkem málo významní hrabata Celští. Ti byli známí svou tvrdostí, vášnivostí, poživačností a také nevázaným životem. Barbora – pokud to bylo možné – tak ještě nevázanějším. Chtivost moci u ní byla spojena s tělesnými vášněmi, které se projevovaly značnou sexuální aktivitou. „Byla to žena nesmírně smyslná,“ píše o ní Eneáš Silvius Piccolomini. Barbara byla pro tyto své aktivity vybavena náležitě fyzicky – vynikala neobyčejně tělesnou krásou, štíhlou postavou, bělostnou pletí s několika maličkými pikantními pihami. Dlužno říct, že atraktivitou si nijak nezadala se Zikmundem, takže byli pokládáni za nejkrásnější manželskou dvojici té doby. A co se oné náruživosti a smyslnosti týká – neměli si co vyčítat. Je známo, že Zikmund měl nepřehlednou řadu milenek, ale jeho příkladu záhy následovala i mladá královna. „Žila veřejně se souložníky a muže častěji sváděla, než sama byla sváděna.“ Mezi její milence patřili například Friedrich Hohenzolernský, Arnošt Habsburský anebo rytíř Jan z Walenrodu. Byl to v nejednom případě sám Zikmund, kterou svou manželku naváděl k nemravnému životu. „Cizoložník promíjel cizoložnici,“ tuhle poznámečku utrousil i náš kronikář Eneáš.

 

Barbara Celjská pocházela z málo významného rodu celjských hrabat, jejichž jméno je odvozeno od slovinského města Celje. Měla výborné vzdělání, plynně mluvila latinsky, řecky, italsky německy, česky a španělsky. Kromě umění politiky měla solidní znalosti astronomie, matematiky a zejména alchymie.

On toho o Barbaře utrousil víc. Císařovna se totiž netajila názory, za které by každá jiná skončila na hranici: „Necítila se vázána ani křesťanským náboženstvím, ani kterýmkoli jiným, a dokonce popírala, že existuje nebe a peklo. Často prý plísnila své služky, že se modlí a postí; prý své tělo zbytečně vysilují a věří, že usmíří slovy vymyšlené nebeské božstvo. Má se žít příjemně, dokud je člověk živ, a oddávat se rozkoším. Jen to je dopřáno člověku, jehož duše umírá zároveň s tělem. Snílkové jsou ti, kdo si slibují posmrtný život. Ten názor se shodoval s jejími mravy. Neboť ti, kteří zanechali pěstění ducha a oddali se tělesným rozkoším obtíženi břemenem hříchů přijímají snadno nikoli ty zásady, jejichž působením by se vymanili a život napravili, nýbrž ty, pomocí nichž by mohli dokázat správnost započaté cesty. Pro hříšné mysli není žádná útěcha platnější než ta, když se domnívají, že smrt znamená úplný konec člověka. Jedinou spásou pro člověka, který nedoufá, že přijde do nebe, je nebát se pekla.“

Poté, co se stal Zikmund uznaným českým králem (to bylo až v roce 1436), se začala královna Barbara zajímat o víc o české poměry. Naučila se česky, a učení jí šlo dobře; s dětmi příliš práce neměla, protože porodila pouze jedinou dceru, poslední Lucemburkovnu Alžbětu. Svou korespondenci s domácími politiky vedla v češtině. Zároveň se připravovala na své nové postavení v rozdělené zemi. Na rozdíl od ní její manžel Zikmund zdráv nebyl, a co se věku týká, blížila se mu sedmdesátka. Jak už nás informoval Eneáš Silvius, císařovna Barbara náboženství a víře moc nedala, ale jako manželka katolického panovníka měla mít blíž k českým katolíkům, například k Oldřichovi z Rožmberka. Měla mít, ale – neměla. „Zikmundova manželka Barbara byla Ptáčkovou spojenkyní,“ uvažuje ve své knize Podivuhodné příběhy její autor Miroslav Ivanov. No a pan Hynce Ptáček z Pirkštejna byl kališník. Barbaře přitom nešlo jenom o nastolení své vlády v osiřelém království. Ve hře byla i otázka nástupnická. Šlo především o Barbařinu dceru, která byla provdána za Albrechta Rakouského. Počítat se však muselo i s Barbařinými dvěma vnučkami.

Barbaře jde o moc

„Barbara se začala tajně domlouvat s Poláky o českém trůnu.“ Vymyslela rafinovaný plán. Chtěla se jako vdova, přesněji: chtěla se jako budoucí vdova provdat co nejdřív za polského krále, tehdy třináctiletého. Táhlo mu už na třináct, klukovi, zatímco Barbaře? Padesát jí ještě nebylo. A zda jí to nepřišlo nepatřičné? Co bylo kdy kde komu nepatřičné, šlo-li o moc? „Žena, již stařena,“ říká Eneáš Silvius; ve skutečnosti bylo Barbaře jak víme teprve nějakých pětačtyřicet, „pojala úmysl znovu se vdát, zapudila z mysli dceru, která vyrostla v naději na královský trůn a provdala se za rakouského vévodu Albrechta, a neuvažovala o ničem jiném než o radostech nového manželství. Jak nevyčerpatelná smyslnost ženy, která čím je blíže hrobu, tím více touží po manželském loži a svatební pochodni a horlivě o ně usiluje!“ Kdyby to ale Barboře s těmi divokými zásnubami nevyšlo, tak měla v zásobě svoje dvě mladičké vnučky. Ty by mohly nastoupit na její místo a ona by se „skromně“ spokojila s poručnickou vládou nad třemi královstvími.

„Již téhož dne, kdy byl Jan Roháč z Dubé oběšen, zjevily se u císaře Zikmunda neduhy nezhojitelné.“ Jaké neduhy? „Tak řečený sacer ignis.“ Když tento termín Františka Palackého přeložíme doslova, vyjde nám „svatý oheň“, ale on to byl spíš „oheň pekelný“. Sacer ignis je nemoc zvaná „růže“, jenomže: podle příznaků šlo spíše o záchvat dny neboli podagry, která byla v rodině Lucemburků jako doma. „A když tak řečený sacer ignis vrhl se mu na palec u nohy, nepřátelé mnozí plesali nad tím jako nad boží pomstou, která ho zastihla. Ačkoli podle rady lékařské dal sobě palec ten uříznouti, myslí hrdinskou bolest snášeje, vida však, že zdraví se mu nenavrací, počal mysliti na lepší ubezpečení osoby a dvora svého.“

Poslední záchvat probíhal velmi intenzivně, panovník přestal chodit, v případě nutnosti byl přenášen na nosítkách. Daleko větší hrozbu však představovalo prozrazené spiknutím, v jeho čele stál císařovna a její synovec Jindřich Celský. Ti dva spolu plánovali po císařově smrti Barbořin sňatek s polským Vladislavem a spojení české, polské, popřípadě i uherské koruny v jednu unii. Jenomže Zikmund byl pořád ještě naživu, i když čím dál tím méně, a jeho představa uherské hráze proti Osmanům byla spojena s někým úplně jiným. „A tak umínil si jeti do Uher zase, kde ve Velikém Varadíně sám sobě hrobku připravil, a obmýšlel již jen prostředky, kterak by zemi českou po sobě uvésti mohl v moc zetě svého Albrechta Rakouského.“ Ten byl i se svou ženou Alžbětou, Zikmundovou dcerou, pochopitelně pro... Nebo snad ne? No... nějakou dobu dělal okolky, prý „že jim takové břímě příliš těžko je na se vzíti, pro nesvornost království a jiné příčiny prosí, aby císař raději to království moudrostí svou a rozšafenstvím sám spravovati ráčil“, ale když císař holt nedal jinak, „tu konečně nemohli odepříti prý vůli otcovské a slíbili přijeti do Prahy a poslušni býti přikázání Jeho Velebnosti“.

 

Zikmund Lucemburský

Život ohrožující nemoc

Mezitím však Zikmundova nemoc přešla ve vážnou, život ohrožující gangrénu. Navzdory svému zdravotnímu stavu se císař nechal obléci do svých rouch a 11. listopadu opustil Prahu. Jeho kroky vedly do Uher, aby zachránil, co se ještě dá. „V pondělí ještě před východem slunce nešen jest Zikmund na křesle v rouše císařském a pod věncem zeleným po ulicích města Prahy i branou ven, v průvodu manželky své a vévodů a pánů mnohých, též asi tisíce oděnců jízdných a několika zástupů pěších. Z Pražanů jedni provodili ho s žalostí, jiní pak radovali se řkouce, že aby se nikdy již nenavracoval; a krásné paní pod korouhví svou šly za ním i s jinými kejklíři, nesmějíce v Praze ostati.“ Proviant a vše potřebné pro provoz dvora vezlo 100 vozů. Zuboženého císaře vezli na nosítkách zavěšených mezi dvěma koňmi vpředu a vzadu. Na hlavě měl vavřínový věnec – posadil si ho na znamení vítězství, i když každému bylo jasné, že prohrál. Spolu s ním opouštěli město i kejklíři, nevěstky a obstaravatelé zábavy, kteří si v Praze bez Zikmundovy ochrany netroufali zůstat. Ještě toho dne dojel císař do Vlašimě a tam přenocoval. Podle dochovaných svědectví byl vyhublý na kost, přesto však pracoval do posledního dechu. Vzkazoval, rozkazoval, psal dopisy, diktoval, z Vlašimě kupříkladu psal Oldřichovi z Rožmberka, aby nebránil královským berníkům ve vybírání daní.

O císařově neskutečné aktivitě svědčí další dva listy se stejným datem. V prvním slevuje Čáslavi po dobu patnácti let královskou berni ze 220 na 110 kop ročně, ve druhém zastavuje svobodnou rychtu Klatovům. Následovala krátká zastávka v Benešově, a odtud už vedla jenom mrazivá pouť Vysočinou. Pouť, která představovala cestu ke smrti. 18. listopadu byl v Telči. Téhož dne, po dobrodružné cestě lesy a mezi mrtvolami obětí místních bojů, sem dorazil mrazem se třesoucí biskup Jorge z Vichu. Ten se snažit císaře dohnat jako vyslanec papežského koncilu. Město bylo přeplněno, tak se pan biskup musel spokojit s noclehem na slámě ve vesnické chýši v okolí. Teprve druhého dne ho uvítali dvořané v čele s kancléřem Šlikem a ubytovali jej v domě poblíž císaře. Následujícího dnes však nemohl být přijat, protože císař dostal nějaký bolest otupující lék. Teprve 21. listopadu mohl odevzdat pověřovací listiny. „Byl slabý,“ napsal o císaři biskup Jorge, „podobal se oněm otcům žijícím na poušti; byl jen kost a kůže.“

Zatkněte manželku!

Když dojel do Znojma, už tam na něj čekala dcera Alžběta a zeť Albrecht. „Od pánů uherských naň čekajících byv přivítán, dal hned první noci zatknouti manželku svou a pod stráží držeti; kníže celský měl ale výstrahu a rychlým útěkem unikl témuž osudu.“ 30. listopadu 1374 je datován dopis, který Zikmund dal ve Znojmě napsat „k nejvyšším úředníkům a soudcům zemským i všem stavům českým vůbec“. Stálo v něm:

„Urození, stateční, slovutní a opatrní, věrní naši milí! Jakož jste nám nedávno jménem vší země naší české psali, řád a způsob, v němžto jste se ty časy ustanovili, široce oznamujíce a žádajíce a prosíce, abychom my dále s vůlí, úmyslem i rozkázáním naším vyslati ráčili k vám ke sněmu o suchých dnech příštích vámi uloženému, přičemž shledáváme, že v jiném nechcete shledáni býti, než jako věrní a upřímní poddaní ku pánu svému; to my s vděčností a s nemalým potěšením přijímáme a již jsme vám odepsali, že tak učiniti míníme, ježto sami to již z listu našeho lépe víte. I nezdáť se nám toho potřeba. bychom šíře vypisovali vám vůli a žádost svou o vyzdvižení a zvelebení toho království i vás všech, kterážto žádost z přirozené té země příchylnosti nám v srdci z mladosti naší až do této doby vždy lpěla jest a lpí; neb jste nás, když jsme s vámi byli, ve všem skutečně lépe shledali, nežli vypsáno mohlo býti a v tom s Boží pomocí i setrváme. Ukracujíce řeči, posíláme k Vám urozené Kašpara Šlika kancléře nejvyššího a Hartunga z Kluxu, radu našeho a věrné milé.“

O čem ještě jednal Zikmund ve Znojmě? Nač mu ještě zbyl čas? Ukázalo se, že vyjednávat s Albrechtem, aby přijal úřad zemského správce v Čechách, nemá smysl, že teď už zbývá jenom prosadit ho za českého krále. Proto také určil Zikmund prosincový sněm jako celokorunní. Zikmundova dcera Alžběta byla poslední Lucemburkovna a její muž Albrecht měl být jediným dědicem. „Svolal proto k sobě všecky ve Znojmě přítomné pány uherské i české, poroučel jim slovy tklivými syna i dceru co dědice své, a prosil, aby přijmouce je za pány, šetřili netoliko přirozených a úmluvami stvrzených práv jejich, ale i prospěchů velikých, jež by jedné každé zemi jíti měly ze spojení všech pod jedním panovníkem. Vychvaloval také vysoce ctnosti Albrechtovy a ujišťoval, že jim bude pánem, nad nějž hodnějšího a lepšího sobě ani žádati nemohou. O Uhřích nebylo téměř ani pochyby, že dostojí žádosti umírajícího pána svého; tím více pečováno bylo tedy o Čechy a o země náležité ke koruně české - ještě poslední známé Zikmundovo psaní bylo dne 7. prosince k šesti městům lužickým k tomu cíli, aby vypravíce znamenité poselství ke sněmu příštímu do Prahy, pomohli tam hájiti dědičných práv Albrechtových a Alžbětiných.“

  

Alžběta Lucemburská (1409-1442), dcera Zikmunda Lucemburského a Barbory Celjské.

Zikmund umírá

A je tu datum 8. prosince: Zikmund zapřísahá Šlika i Hartunga se zdviženýma rukama a slzivýma očima, aby se i oni zasadili na prosincovém sněmu o Albrechtovy nároky. A den nato, tedy 9. prosince, vyslechl Zikmund v síni znojemského hradu, sedě na trůně a oděn do císařského majestátu, mši. Po ní, už v pohřebním rouchu, vsedě na trůnu k večeru zemřel.

„Jak smutné divadlo a jedinečný doklad lidských osudů! Do Prešpurka zároveň je vezena zajatá císařovna a císařova mrtvola!“ povzdechl si při vzpomínce na Zikmunda Eneáš Silvius, a když už si tak na něj vzpomněl, tak dodal: „Byl Zikmund, jak se dí, postavy výtečné, měl oči jasné, čelo prostranné, líce jemně se rdící, bradu dlouhou a hojnou, chtěl duchem velikým všelicos, ale nestále, liboval si v žertech, rád víno pil, po ženách jen hořel, cizoložství tisícera se dopouštěl; kvapný ke hněvu snadno dal se udobřiti; nezdržemný pokladů a dárce rukotržný, více sliboval nežli plnil a klamal častokrát. Když byl v Římě u papeže Eugenia, řekl, že tři jsou věci, nejsvětější otče, ve kterých se nesnášíme a opět tři, ve kterých se shodujeme: ty ráno spáváš, já přede dnem vstávám; ty vodu piješ, já víno; ty žen se štítíš, já po nich se sháním. Ale v tom se snášíme, že ty štědře rozdáváš poklady církevní, a já ničeho sobě nenechávám; ty máš špatné ruce, já špatné nohy; ty kazíš církev – a já říši svatou.“ 

zdroj: Josef Veselý

Co jsou hálky?

Dnešní téma je z přírody, tam se s tímto jevem můžete setkat. Někteří tento parazitický útvar viděli, ale jak hálka vzniká, nevědí. V časopise Epocha z r. 1907 jsem našla vysvětlení.

Řečeno jednou větou: Hálky jsou příkladem ekologických vztahů mezi živočichem a rostlinou. 

Text zvětšíte rozkliknutím obrázku: 

 

 

 

Po sto letech jsou hálky prezentovány takto:

Uvnitř každé hálky je několik desítek komůrek (až 60), v nichž se vyvíjejí larvy. Ty koncem sezony přecházejí do stadia kukly a na jaře se z nich líhnou nové vosičky. Hálky na růžích odstraňte nejpozději v zimě. 

 

zdroj: Epocha + academia.edu