Příběh vánočního stromečku v Čechách

Pokračování 
Kdy dorazil vánoční stromek do Prahy a proč visel špičkou dolů?
Těch otázek by bylo víc a než se tento zvyk rozšířil, tak rychlé to nebylo.

Kořeny tradice sahají v Německu do 16. století a k nám se stromeček dostal z Německa. Kronikář zaznamenal, že v roce 1570 se v Brémách  vánoční výzdoby dočkal velký cechovní dům. Cechy sdružovaly řemeslníky stejného oboru a své členy měly "pod palcem". V domě byla jedle vyšňořená květy z papíru, datlemi a sladkostmi pro pozvané děti cechovních řemeslnických mistrů. Nejdříve tedy nacházíme vánoční stromky v cechovních a řemeslnických domech. Cukrovinky a loutky zdobily první „soukromý“ stromeček roku 1642 v německém Štrasburku. V 18. století se přidala tradice zdobení hořícími svíčkami.

Katolická církev považovala zpočátku zdobení stromů za pohanský zvyk. V mnohém měla pravdu, to víme už z minulého článku. Germánské kmeny prý tak kdysi o zimním slunovratu uctívaly boha Wotana. Podobně i Keltové ozdobenými stromky či větvemi uctívali boha Slunce.

Vánoční stromky měly ochranitelskou funkci. Ozdobené větve rozdávali i koledníci. Podle tradice a taky podle první zmínky se stromek také zavěšoval nad štědrovečerní stůl, ovšem špičkou dolů. Tradice vánočních stromků se rozšířila nejdříve ve městech, poté na venkově, většinou ho přijímají dříve protestanti než katolíci.

Ovšem i císařové měli stromečky a určitě co nejlépe zdobené. A máme i konkrétní jména. Na císařský dvůr se tato tradice dostala v roce 1816, kdy Henrietta Nassau-Wilburg nechala z Německa dovézt vánoční stromeček se svícemi. (Henrietta byla manželkou Karla Ludvíka Rakousko-Těšínského, který se proslavil svým vítězstvím nad Napoleonem v bitvě u Aspern. Karel byl synem Leopolda II., což znamená, že byl vnukem Marie Terezie.)

 

Jak to začalo u nás?? ... Možná někoho překvapí, že německý principál postavil stromek v libeňském zámečku - jako první. Ale postupně.
U nás nemá vánoční stromek dlouhou tradici, jen něco málo přes 200 let. Poprvé jej postavil pro své přátele v roce 1812 ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich na svém libeňském zámečku Šilboch.
U nás nemá vánoční stromek dlouhou tradici, jen něco málo přes 200 let. Poprvé jej postavil pro své přátele v roce 1812 ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich na svém libeňském zámečku Šilboch.

Šilboch v Libni

Nový zvyk se však začal prosazovat jen pozvolna, a to až ve 40. letech 19. století v bohatých pražských měšťanských rodinách. Zřejmě roku 1860 se na stromečku v Čechách poprvé rozsvítily lojové svíčky.
Tady je třeba zdůraznit, že to bylo v Praze, ale v německém prostředí. Asi proto se u nás "stromečková" tradice šířila z Německa. 

Kdo byl Johann Carl Liebich?  
Narodil se r. 1773 v německé Mohuči, zemřel r. 1816 v Praze ve věku 43 let a byl to německý divadelní režisér, ředitel a nájemce Stavovského divadla. V divadle přestal uvádět české hry, do té doby zde, navzdory stížnostem německého publika, uváděné, dokonce ustoupil i od uvádění italských oper a upřednostňoval především německé zpěvohry. Když oprášíme své školní vědomosti, uvědomíme si, proč v Praze stála tzv. Bouda a po letech bylo ze sbírek vybudováno Národní divadlo. Tohle pro Liebicha nevyznívá pochvalně. České hry ve svém divadle nedovolil provozovat, ale i tak zmodernizoval výpravu uváděných představení a  povznesl činohru na úroveň opery.

 

Jako herec i režisér se Liebich proslavil v Pasově, ve Vídni i Lublani. V roce 1798 se přistěhoval do Prahy. Jeho sídlem se stal letohrádek, který až do počátku 20. století stál na skalnatém kopci Čertův vršek nad Horní Libní. Jmenoval se Ztracená varta či Šilboch. (Jde o zkomoleninu německého Schildwache – předsunutá stráž.)

Na svůj zámeček zval Liebich nejen herce, ale i divadelní příznivce – šlechtice, bohaté měšťany, učence a jiné osobnosti. Dnes bychom řekli, že to byla tehdejší pražská smetánka. Tyto „dýchánky“ u mecenáše dobročinných ústavů měly značnou popularitu. Po pravdě, komu by nedělalo dobře, že patří k vyšší vrstvě a kdo by se dobrovolně vyřadil. Za svého pražského pobytu sem chodil také Carl Maria von Weber, který pro karneval pořádaný na Šilbochu v únoru 1816 napsal valčík. Vskutku historickým se stal večírek, který se konal na Štědrý den roku 1812.

Početná společnost si pochutnala na bohaté večeři, jejímž vrcholem byl kapr na černo. Následovalo velké překvapení: Pan domácí otevřel dveře sousedního salonu. Užaslí hosté spatřili velkou jedli s rozsvícenými svíčkami, pozlacenými řetězy, jablky, ořechy a jinými ozdobami. Nechyběly jesličky a dárečky. Movití obdarovaní se hostiteli poté odvděčili tím, že skoupili od lichvářů všechny jeho směnky, kvůli kterým se předtím charismatický Liebich dost zadlužil. Peníze tento nájemce divadla potřeboval zejména na další divadelní podnikání. Zpráva o vánočním stromku, který Liebich přivezl z rodného Německa, se pak rychle šířila.

Ježíšek alias Kristkindle (jen pro zajímavost)

Alois Jirásek v kapitole Štědrovečerní epizoda z románu F. L. Věk uvádí: „Kolem toho stromečku se všechno shlukne a paní Liebichová rozdává, co Kristkindle (Ježíšek) přineslo. Teď že to už také leckdes jinde, hlavně u vrchností, dělají, v panských domech.“ Ano, tradice vánočního stromku se v Praze, posléze i mimo ní, postupně rozšiřovala.

Vánoce podle pana Lady

Asi to bylo klopotné čtení, pokud jste došli až sem. Klopotnější a zdlouhavá byla však cesta vánočního stromečku do našich domácností. Vzpomeňme si někdy na to.
zdroj Náš region Praha

Anketa od Vsevjednom.cz

Historie vánočního stromku

Prožíváme vánoční období, tedy budu mluvit o těch, kteří Vánoce slaví, protože zase, ruku na srdce, je skupina lidí, kteří z různých důvodů tyto svátky ignorují, ale to asi hlavně z náboženských důvodů. O tom  teď psát nechci, navíc je to každého věc. I tady platí: Jaký si to uděláš, takový to máš.

V našich domácnostech stojí vánoční stromek a vybíráme ho asi tak, aby aspoň do Nového roku vydržel (pokud není umělý). Zažila jsem totiž případy, kdy smrček teplo v bytě těžko vydržel přes svátky a pak nezbylo, než šup do popelnice, jehličí opadalo. Když se blíží Vánoce, v mnoha domácnostech to nabírá na obrátkách a mnohé věci se dělají "z tradice". Ovšem, napadlo vás někdy, kde se vzala tradice pořídit si a pak nazdobit vánoční stromek?

 

Zjistila jsem, že historie vánočního stromku je pěkně vzdálená a její kořeny sahají až do 6. století k starým Keltům, kteří žili v Evropě a tedy i na našem území. Tradice zdobení vánočního stromečku začala v Evropě a odtud se rozšířila do celého světa. Stromek se stal symbolem Vánoc, ale proč se zrovna zdobí stromek? 

Už jsem vzpomněla Kelty a tady se uvádí jedno konkrétní jméno. V 6. století žil muž jménem Kolumbán z Bobbia.

Sv. Kolumbán z Bobbia

Pro představu uvádím, že se narodil kolem r. 540 a později byl prohlášen za svatého. Byl opatem a působil jako misionář v Bretani a Burgundsku. To je dnešní Francie. V roce 573 prožíval Vánoce na dvoře burgundského krále a měl dar pozorování, všímal si lidí. Napadlo ho ozdobit tam jedli! Nápad to nebyl ledajaký, on věděl, že mezi místními nepokřtěnými obyvateli je uctívána jedle jako symbol slunovratu. Mohl by to být počátek obliby stromku jakožto symbolu Vánoc?

Jenže nic není jen tak. Tady mě napadá přísloví "Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají". Burgunďané byli totiž pohané a nezapomínejme, že Kolumbán byl opat. Šel na to chytře. Jak pohanům přiblížit svátek narození Ježíše Krista? Proto ta nazdobená jedle, na kterou tento opat na Štědrý den zavěsil zapálené pochodně (prskavky v 6. století ještě neprodávali 😀) ve tvaru kříže a doufal, že se jim to zalíbí a přivede je tak ke křesťanské víře. 

Po historii vánočního stromečku pátralo více badatelů a všichni hledali odpověď na otázku, jak si v dobách raného křesťanství hledal místo v srdcích pohanů? Existuje legenda o obětní slavnosti. Zase se vrátíme ke Keltům, kteří byli ve Francii nazýváni Galové a dodnes se Francii říká "země galského kohouta". Staří keltští kněží byli druidové a ti věřili, že jejich bohové přebývají ve stromech. 

Dva druidové, kresba z 19. stol.

Něco na tom asi bude, neznáte keltský horoskop, který najdete i na internetu? Každý si může najít "svůj" strom, který ho symbolizuje. Druidové tedy před jednou svojí duchovní slavností připravovali pro své bohy krvavou oběť v podobě mladého muže. Na události byl přítomen i křesťanský misionář Winfried, který se rozhodl zachránit mladíkovi život 👆. 

Když to vezmeme z dnešního pohledu, tak misionář musel umět mluvit, měl dar výřečnosti. Nemohl trpět nějakou sociální fóbií, ale musel mít jiskru, prostě osobní kouzlo. A na to sázel. Proto celému shromáždění Keltů vyprávěl, jistě poutavě a barvitě, příběh o narození Ježíše Krista  v Betlémě. On věděl, jak proniknout do myslí lidí - vyprávěl tedy o síle dobra, lásky a víry.
Připomněl, že narození Ježíše je nejvzácnější dar Božského otce všem lidem na zemi. Pokud je tato legenda pravdivá, vypadá to tak, že Winfriedovo vyprávění muselo být úspěšné a druidové mladíkovi darovali život a pak prý u stromu společně oslavili narození Ježíše v Betlémě. Ale to se už asi badatelé domnívají, já myslím, že tak rychle to nebylo. Staré zvyky jen tak lehce nevykořeníš.

Ve středověku se však žádná zmínka o zdobení stromků nezachovala. Církev tento zvyk měla údajně za pohanský. To vše trvalo zhruba do konce 16. století.
Stará francouzská píseň z 13. století se zmiňuje o stromku s hořícími svíčkami. Alsaský lesní řád z roku 1561 dovoloval každé měšťanské rodině uříznout si v městských lesích jednu jedličku za účelem vánočním. V brémské kronice z téže doby se píše o jedli ozdobené ovocem, sladkostmi a papírovými květinami. Ve společenském domě ji postavili cechovní mistři pro své děti. V Lipsku měli zase v roce 1765 vztyčenou na náměstí velkou ozdobenou jedli, což víme od J. W. Goetha, který ji opěvoval.
KONEC 1. ČÁSTI 

zdroj: iReceptář, Wikipedie

Přání k Vánocům

 

Vánočka: Jak ji péct, aby neztratila tvar a jiné triky

Vánočka patří k našim Vánocům, aby se povedla, je zde několik rad. Receptů je všude plno a většinou máme doma své osvědčené recepty. Tady je jeden postup na videu:

Vánočka od paní Františky Lysoňkové z Bohuslavic u Zlína.

Vánoční koledy

Vánoční koleda je píseň s vánoční tematikou. Proto oslavují Betlém, narození Ježíška a líčily starost o jeho život.

Jdeme-li do historie, pak počátek křesťanských vánočních koled sahá do 13. století. Podle legendy je autorem první koledy svatý František z Assisi (1181–1226). Dokonce v 15. století bylo v Polsku přeloženo hodně koled z češtiny, šlo o koledy Jednoty bratrské. Vánoční koledy se zpívaly původně pouze během doby vánoční, v posledních zhruba 50 letech se však oproti původní tradici zpěvu adventních písní a rorát začaly zpívat již během adventu.

Slovo „koleda“ je všeslovansky rozšířeno, praslovanština jej přejala z latinského calendae (první den v měsíci) a pohanští Slované slovem koleda označovali slavnosti spojené se zimním slunovratem. O tom bude někdy článek.  

Neodmyslitelnou součástí každých Vánoc dříve bývaly obchůzky po domech, což si možná někteří starší lidé pamatují. Přitom se zpívaly liturgické i lidové písně, v jejichž obsahu byla zachycena nálada zimního času. Tyto písně, které označujeme jako koledy, obsahovaly přání všeho dobra: zdraví, štěstí, požehnání, úrodu na poli a hojnost dobytka ve chlévě.

Množství vánočních koled je zaznamenáno v českých kancionálech. Asi nejznámější z vánočních koled je Tichá noc, jejíž text napsal v roce 1818 Josef Mohr. Hudbu složil učitel Franz Gruber. Tato píseň pronikla do celé Evropy i zámoří, například do Japonska, na Tahiti, Havaj a Filipíny. Znají ji ovšem i v Africe, stejně jako v Zairu, Keni a dokonce na Madagaskaru. 

Připomeňme si tedy několik českých koled:

zdroj: Písničky a akordy

Štědrej večer nastal

1. Štědrej večer nastal. Štědrej večer nastal,

koledy přichystal, koledy přichystal.

2. Panimámo, vstaňte. Panimámo, vstaňte,
koledu nám dejte, koledu nám dejte.

3. Panimáma vstala. Panimáma vstala,
koledu nám dala, koledu nám dala.

 

Půjdem spolu do Betléma

1. Půjdem spolu do Betléma,
dudaj, dudaj, dudaj dá!

Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati,
Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbat.

2. Začni, Kubo, na ty dudy: dudaj, dudaj, dudaj dá!

3. A ty Janku, na píšťalku dudli, tudli, dudli dá! .

4. A ty, Mikši, na housličky: hudli, tydli, hudli dá!

5. A ty Vávro, na tu basu: rum, rum, rum, rum, ruma dá!

Pásli ovce Valaši
   C          G7  C                 G7  C       
1. Pásli ovce Valaši, při betlémské salaši:
   C             G7     C                G7   C
   hajdom hajdom tydlidom, hajdom hajdom tydlidom.

2. Anděl se jim ukázal, / do Betléma jít kázal: hajdom...

3. Jděte, jděte, pospěšte, / Ježíška tam najdete: hajdom...

4. On tam leží v jesličkách, / zavinutý v pleničkách: hajdom...

5. Maria ho kolébá, / svatý Josef mu zpívá: hajdom...

        zdroj Youtube

 

Karel Jaromír Erben: Štědrý den

Báseň ze sbírky Kytice recituje Josef Somr, režie Markéta Jahodová. (Český rozhlas)

Možná právě v rybníku Nadýmáku v Erbenově rodišti v Miletíně spatřily dívky svůj osud popsaný v baladě Štědrý den. (Právo)

Vánoční výzdoba na hradě

Historické památky bývají v předvánočním čase ozdobeny, jen letos je jiná situace. Proto použiji fotky z loňského roku, jak to na slezskoostravském hradě vypadalo.  

Fotografie vlastní, videa Youtube

Proč Svatá Lucie noci upije a dne nepřidá?

 

13. prosince slaví svůj svátek všechny ženy a dívky s krásným jménem Lucie. Toto jméno má ve světě také různé alternativy jako třeba Lucia či Luciana. Ženské křestní jméno Lucie patří k těm nejoblíbenějším křestním jménům u nás. Jméno Lucie má původ v latinském slově "lux" (světlo). Jméno Lucie se tak tlumočí jako „světlá“ nebo „zářící“. S tímto jménem je rovněž spojená známá pranostika – Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá.

Kdo byla Svatá Lucie?

Svatá Lucie je jedna z katolických a pravoslavných svatých. Svatá Lucie je podle zvyklosti zmiňovaná od 5. století jako panna a mučednice. Narodila se v Syrakusách na Sicílii zřejmě kolem roku 290 do dobře situované rodiny. Již od dětství žila jako křesťanská dívka, z lásky ke Kristu učinila slib zachování panenské čistoty, kterému za všech situací zůstala věrná. V době velkého pronásledování křesťanů neměla strach odmítnout ruku pohanského aristokrata. Místo něho si chtěla ponechat mravní čistotu. Po svém rozhodnutí pro Ducha svatého byla proto povolána před místní úřady v Syrakusách na Sicílii. Pocházela z dobře situované rodiny, ale rozdala svůj majetek i plánované věno chudým. Byla udána jako křesťanka, za což musela podstoupit mučednickou smrt. Její poselství shrnuje výrok „Ti, kdo žijí cudný život, jsou chrámem Ducha svatého.“

 

Tento den byl držen zákaz předení a ten kdo jej překročil byl luckami ztrestán – například mu bylo pocucáno přádlo nebo rozneseno nářadí po domě. Taktéž se věřilo že v tento den se scházejí čarodějnice a svatá Lucie před nimi chrání. Bylo schováváno jedno poleno,  jímž se poté zatápělo na Štědrý den, čímž mělo být obydlí na celý rok chráněno před čarodějnicemi. Na ochranu před zlými silami a nezvanými hosty hospodář také kreslil tři křížky svěcenou vodou nad vchod stavení. Na Moravě  byl krmen dobytek pečivem se zvláštním kořením, přičemž těsto bylo specifickým způsobem zaříkáváno, jež jej mělo ochránit před uřknutím. Některé zvyky naznačují motiv ženské dominance – v Pošumaví  je stále živý zvyk kdy lucky trápí muže různými žerty, ale i fyzickými útoky.

Mezi pranostiky spojené se svátkem patří:

• Svatá Lucie, královna zimy.
• Svatá Lucie noci upije (ale dne nepřidá).
• Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí i len.
• Umaže-li si Lucie šaty od bláta, bude si je po celý leden přepírat.
• Dotkne-li se Rozálie  květů, Lucie jimi vyzdobí okna napořád.

Proč tedy Lucie noci upije a dne nepřidá?

Kdo by pranostiku zmiňovanou už v samotném nadpisu neznal. V podstatě už ale méně lidí ví, že pranostika o nejdelší noci byla pravdivou v dobách, kdy se vše řídilo ještě juliánským kalendářem. Tehdy skutečně zimní slunovrat připadal na 13. prosince. Od roku 1582 se však řídíme kalendářem gregoriánským, kde zimní slunovrat spadá na 21. prosince, kdy je nejdelší noc v roce. V tento den také začíná astronomická zima. Zimním slunovratem rozumíme okamžik, kdy je nejdelší noc a nejkratší den na severní polokouli zeměkoule. Slunce se toho dne stále ještě krátí, kdežto noc se prodlužuje. Odtud tedy pramení rčení, že "Lucie noci upije a dne nepřidá".

Jak to tedy vypadá v praxi? Určitě všichni ze školy víme, že se Země otáčí kolem své osy, a proto se střídá den s nocí. Jedno otočení kolem své osy trvá Zemi zhruba okolo 23 hodin a 56 minut, ale den trvá 24 hodin. Ano, pokud tedy správně počítáme, je zde rozdíl okolo 4 minut, který je však způsobený tím, že Země musí zároveň obíhat i kolem Slunce. A v čase před zimním slunovratem je ještě důležitý jeden pohyb, a to Slunce, kdy klesá jeho denní pohyb po nebeské sféře. Před zimním slunovratem tudíž Slunce vychází o něco později, neboť od minulého dne pokleslo na obloze níže a také proto, že načerpalo ono už zmiňované čtyřminutové zpoždění kvůli ročnímu pohybu. Noc se tedy k ránu prodlužuje rychle a k večeru zase pomaleji. Až po zimním slunovratu začne zase Slunce po obloze stoupat a noci se začnou zkracovat.

 zdroj Wikipedie, internet

Podzimní den na Žermanické přehradě

Jednoho podzimního dne jsme se vydali na Žermanickou přehradu. V dálce za přehradou upoutává náš pohled Lysá hora, která je nazývána královnou Moravskoslezských Beskyd. Bývala každoročním cílem slezského barda Petra Bezruče. 

Žermanická přehrada leží v údolí řeky Lučiny blízko obce Žermanice. Byla vybudována mezi lety 1951 - 58 jako hlavní zásobárna vody pro ostravský průmysl. Brzy se ukázalo, že vodnost řeky Lučiny je kolísavá, bylo rozhodnuto o stavbě přivaděče Morávka - Žermanice, který přivedl vodu z řeky Morávky. Dokončen byl v r. 1959.

Přehradu tvoří klasická betonová konstrukce a množství zadržované vody dosahuje až 25 000 000 m3.  Celá stavba je dlouhá 314 metrů a vysoká 38 metrů. Hloubka dosahuje až 28 m, ale záleží na aktuálním stavu vody v přehradě. I dnes je voda z přehrady využívána k průmyslovým účelům. Na dně přehrady bývala kdysi malebná vesnice pod Beskydami. Kvůli přehradě tam byl zatopen kostel, škola, hřbitov, mnoho domů a zemědělských usedlostí, také tři mlýny. 

V nádrži žije spousta druhů ryb, je možné ulovit tradičního kapra nebo cejna, ale i velké štiky, candáty, úhoře, okouny, amury, boleny... V horní části nádrže se vyskytují i pstruzi. Přehrada slouží jako rekreační oblast pro ostravskou aglomeraci. V blízkosti jsou soukromé chaty, tábořiště, hotely i autokempink. V blízkosti hráze se nachází opuštěný a částečně zatopený těšínitový lom na ploše 1,95 ha, kde je vzácná flora a fauna. Hranici přehrady tvoří obce Lučina, Dolní Domaslavice, Soběšovice a Žermanice. 

Ještě se vrátím k Lysé hoře, ta je nepřehlédnutelná a pohled na ni tam neomrzí. Je nejvyšší horou v Moravskoslezských Beskydech a nejvyšší vrchol má nadmořskou výšku 1323 m. Nejvyššímu hrotu se říká Gigola, leží nad hranicí lesa, místy je porostlá uměle vysazenou kosodřevinou. Na vrcholu Lysé hory stojí telekomunikační věž o výšce 78 m. Je tam i služebna horské služby, meteorologická stanice a známá Bezručova chata na místě původní vyhořelé.

 

 Jako v románu E. Hemingwaye Stařec a moře :-))

Tak, to jsou Žermanice ...