Milostné legendy: Kateřina von Lamberg jako šumavská Popelka

 

Byli jste na Šumavě? A znáte vesnici Žihobce? 

Hrdince příběhu říkali Černá Káča, protože po smrti manžela nosila už jen černé šaty.  

Přeneseme se do šumavského podhůří právě do vesnice Žihobce, kde se příběh odehrává. Možná tam někdo na svých toulkách zavítá. Znak obce:

 

  

Stříbrno-červeně čtvrcený štít. Ve druhém poli stříbrná psí hlava s černým obojkem, ve třetím poli stříbrná divadelní maska.

 

Rozklikněte si fotografii, je tam více údajů. Seznam pánů a vrchností, co vládli v Žihobci je dlouhý, zastavíme se u Lambergů.

 

Knížecí erb Lambergů a jejich panství 

 

Lambergové byli starým a mocným rodem. Gustav Jáchym Lamberg v roce 1834 převzal celý knížecí majetek a k velkému překvapení všech, zalíbení našel v prosté dceři žihobeckého šafáře Hrádka a pojal ji za choť, tak se to uvádí. Místní lidé si předávají na pohled romantický, ale skutečný příběh kněžny - husopasky, žihobecké kněžny Černé Káči.

Její životní příběh může mnohým připadat jako pohádka o tom, jak chudá dívka ke štěstí přišla. Závěr života Kateřiny von Lamberg už tolik radostný nebyl. Ale ještě se podíváme do Žihobce. 

Obec Žihobce se nachází mezi hrady Kašperk a Rabí. Je to trochu zapomenutá víska asi 12 km východně od Sušice. 

Malebná, avšak trochu zapomenutá víska na „konci“ okresu, po silnici 12 km východně od Sušice. Ze všech stran je obklopena typickými pošumavskými vršky, z nichž nejvyšší je Pálená hora (697 m n. m.).

Více zde: https://kcthorazdovice.webnode.cz/archiv/co-se-kdysi-psalo/zihobce/

Malebná, avšak trochu zapomenutá víska na „konci“ okresu, po silnici 12 km východně od Sušice. Ze všech stran je obklopena typickými pošumavskými vršky, z nichž nejvyšší je Pálená hora (697 m n. m.).

Více zde: https://kcthorazdovice.webnode.cz/archiv/co-se-kdysi-psalo/zihobce/

Kromě jiného nabízí turistům i zajímavé muzeum. Dříve to byl zámek s názvem Lamberská stezka. 

 

 Zámek s muzeem se nachází v obci Žihobce.

 

Tady se návštěvníci dovědí řadu zajímavostí o rodu Lambergů a hlavně o Kateřině von Lamberg. Původně se jmenovala Kateřina Hrádková a žila v letech 1824–1889. Její  jméno nezní nijak urozeně. V muzeu se o ní hovoří jako  o šumavské Popelce, i když to není příběh s úplně šťastným koncem. 

 

 

Návštěvnice si v muzeu mohou vyzkoušet repliky Kateřininých šatů a vyfotit se v nich.

 

Kateřina byla původně prostá dívka, dcera šafáře Hrádka, která padla do oka knížeti - majiteli tohoto panství Gustavu Jáchymovi. Na konci léta roku 1840 se v Žihobcích konala dožínková slavnost, kde Gustavu Jáchymovi dožínkový věnec přinesla tehdy mladičká 16letá Kateřina. Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc. Byl kruhový, připomínal slunce jako životodárnou sílu pro nastalou úrodu. Věncem se děkovalo za sklizenou úrodu a také měl být symbolem pro zajištění úrody v následujícím roce. Byl zdoben květinami - vlčí máky, chrpy, luční kvítí. Měl mít plodiny, které obsahovaly co nejvíc semínek jako symbol plodnosti - makovice, ořechy. Býval zdoben pentlemi nebo cukrovím.

 

Kateřina byla prý velice pěkná černovlasá a černooká dívka. Myslím, že tomu můžeme věřit, těžko by k předání dožínkového věnce vybrali nepohlednou vesničanku.

A jak to vůbec všechno začalo? Jak říkám, láskou. Na jedné hostině, která zakončovala jeden z mnoha honů (Gustav byl celý život náruživým lovcem) uviděl ve špalíru pozorujícího služebnictva krásnou snědou mladou dívku. Padla mu do oka, neboť si vzpomněl, že v létě na dožínkách mu předávala slavnostní věnec. Vstal od stolu, kde se bavil s baronem Sturmfederem a rázem se ocitnul před touto krasavicí. Ani nevěděl jak. Sotva ji požádal o tanec, byli v jednom kole. Tančili s takovým nasazením, že ostatní páry jim vyklidily „plac“ (místo) v sále.

Více zde: https://kcthorazdovice.webnode.cz/archiv/co-se-kdysi-psalo/zihobce/

Kníže musel z ní být paf, protože si brzy odvedl Kateřinu do rakouského Steyru a napřesrok už se do Žihobce vrátili s prvním synem. 

 

Kněžna Kateřina z Lambergu s prvorozeným synem | foto: Silvie Somasgutner ze Steyeru, Občanské sdružení Lamberská stezka

Pár měl spolu celkem 10 dětí, ale jen to poslední se narodilo do svazku manželského. Oni se totiž nesměli vzít. Kníže byl zaprvé vázán tzv. fideikomisem, což byl takový právní předpis, kdy si jako majitel panství nesměl vzít ženu neurozeného původu. Další věc byla, že on se jakožto mladý a nerozvážný hoch zúčastnil přípravy atentátu na budoucího císaře Ferdinanda. (Šlo o Ferdinanda I. Dobrotivého, jako uherský a český král byl označován Ferdinand V., a neúspěšný atentát proběhl v Bádenu.) Atentát byl odhalen a Gustav měl skončit na šibenici. Trestu smrti unikl jen proto, že pocházel z významného rodu. Nesměl se však oženit, plodit potomky, nesměl na žádném místě setrvávat déle jak dva měsíce. Na krku musel nosit zelenou šňůrku na znamení, že měl skončit na šibenici. Takže měl pořádný škraloup. 

 

Kateřina Hrádková a Gustav Joachim von Lamberg 

 

Působil ve státních službách jako vrchní komorník, zemský lovčí v Horních Rakousích a nejvyšší štolba v Kraňsku a Vindické marce. Byl čestným rytířem Maltézského řádu a dědičným členem panské sněmovny. 27. května 1847 měl Gustav Jáchym dlouhý projev na českém stavovském sněmu, v němž vyzval k omezení byrokracie v Čechách snížením počtu a platů úředníků, zjednodušení soudních řízení a administrativy atd.

Po určité době dostal Gustav od Františka Josefa I. amnestii a Kateřina byla povýšena do šlechtického stavu – stala se hraběnkou. Ihned poté se v roce 1855 konala svatba ve Strašíně. Do manželství pak společně přivedli 10. potomka. Zdálo se, že jejich útrapám je konec a že vše dobře dopadlo. Na nějaký čas to tak určitě bylo, ale štěstí Kateřiny a Gustava trvalo jen několik let. 

Roku 1862 totiž kníže zemřel ve věku 49 let a zůstala po něm v podstatě nezaopatřená o 12 let mladší manželka s mnoha potomky. Jelikož Gustav porušil fideikomis, když si vzal za manželku ženu neurozeného původu, musela se vdova vystěhovat a o všechen majetek přišla. Směla si vzít jen vybavení. 

Kateřině von Lamberg se říkalo Kněžna Káča, jelikož byla mezi lidmi oblíbená. Po smrti jejího muže, kdy nosila už jen černé šaty, byla přezdívka upravena na Černá Káča.

Kateřina odešla s potomky do rakouského Kitzbühelu, kde v roce 1889 ve svých 62 letech zemřela prý jako zahořklá dáma. Pochovaná je nedaleko Žihobce - v Nezamyslicích v okrese Klatovy, v rodinné hrobce v kapli sv. Erazima, kde odpočívá po boku svého muže a několika jejich dětí. 

 

Lamberkové byli vlastníky vesnice od r. 1707 a nechali zde postavit pohřební kapli sv. Erazima.

Hrobka je veřejnosti přístupná. Kromě rodičů jsou tu ostatky i jejich dětí - synů Gustava Viléma Emila, Gustava Karla Emila a dcery Emilie Františky. Je tu také pohřben Emil Antonín Lamberk (1816 - 1836) bratr Gustava Jáchyma, poručík hulánského pluku knížete Schwarzenberka, který zemřel ve dvaceti letech na následky těžkého zranění, které utrpěl při lovu na panství, když se mu roztrhla hlaveň pušky. 

Ani jednomu ze synů, ani tomu nejmladšímu narozenému již ve svazku manželském, se nepodařilo získat majetek, který jim měl po otci náležet. To bylo tím, že měli za matku ženu neurozeného původu.

Nedávno objevený obraz: 

Zajímavostí je také to, že obraz ještě mladé Kateřiny byl objeven v roce 2020. To, že Kateřina byla jako mladá žena krásná, bylo známo pouze z dobových zápisů, ale její podobu nikdo neznal. Jako neurozená nebyla portrétována. Obraz se do muzea dostal z jednoho steyrského starožitnictví a ukazuje, jak Kateřina skutečně vypadala. František Procházka o tom napsal knihu: 

 zdroj: Český rozhlas Plzeň, Wikipedie

K výročí: Žofie Chotková změnila život arcivévody Ferdinanda

 

Možná znáte tuto knihu: 

Název knihy hovoří za všechno. Dnes si připomeneme, co je to morganatický sňatek.

Jméno Žofie Chotková (von Hohenberg) je známé. Možná "díky skandálům", i tak by se to dalo nazvat. Vždyť navzdory císaři pánu změnila život arcivévody Ferdinanda. A zemřela s ním. "Sedm kulí v Sarajevu" - pamatujete? Dnes uplynulo přesně 109 let od události, která roztočila "kolo dějin" tak, že brzy vypukla 1. světová válka, v té době nazývaná Velká válka. A tohle už za připomenutí stojí!

 

Jaká byla Žofie Chotková? Krásná, štíhlá, hnědooká a vzdělaná. Celým jménem Žofie Marie Josefína Albína Chotek hraběnka z Chotkova a Vojnína, ale co je nejdůležitější, naprosto uchvátila prince. To nebyl lecjaký princ, byl to následník trůnu. A to i přesto, že už v té době není nejmladší. Tedy ta hraběnka. Být tehdy v šestadvaceti letech neprovdaná, to je za Rakouska-Uherska už na pováženou. Jak vidno, Františkovi Ferdinandovi (to je jméno toho prince) je to ale fuk. 

Kdy se následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este setkal s krásnou Žofií Chotkovou poprvé? To každého "zvědavce" odjakživa zajímalo, ale neví se přesně, kdy mu padla do oka. Mohlo to být někdy v letech 1888 – 1890, kdy se, coby voják sloužící v Praze, často stýkal s českou aristokracií, ke které Žofie patřila. Jisté ale je, že spolu protančili skoro celý večer na plese českého místodržitelství v září 1894. 

 

Obraz Žofie Chotkové z Konopiště

Žofie se narodila v německém Stuttgartu 1. března 1868 do rodiny někdejšího českého místodržitele říšského hraběte Bohuslava Chotka. Její maminka byla hraběnka Vilemína Kinská z Vchynic a Tetova. Celý rodokmen sahá až do 13. století. Taková rodina samozřejmě dbá na výchovu i vzdělání.

Žofie ovládala několik jazyků. Je katolička a umí vzorně pečovat o domácnost a je šetrná. Na hraběnku působí jako hospodyňka. Vzhledem k tomu, že Chotkové neoplývají velkým majetkem, ani to jinak nejde. Fakt, že se o ni zajímá sám d´Este je pro ni naprostým štěstím. František Ferdinand patří mezi Habsburky k nejbohatším. Jeho majetek se odhaduje na osm milionů zlatých. 

Následník trůnu se smí oženit pouze s příslušnicí panovnické dynastie. Mladí milenci se proto stýkají tajně. Příležitostí je ale málo. Franci, jak mu Žofie říká, proto přemýšlí nad tím, jak milou ubytovat poblíž Vídně, kde by ji mohl nenápadně navštěvovat. Díky shodě náhod zrovna arcivévodkyně Isabela z Croy, žijící v Bratislavě, hledá dvorní dámu a Chotková je vhodnou kandidátkou. Navíc má Isabela 6 dcer, návštěvy nejžádanějšího ženicha říše jsou tedy žádoucí. 

Nějakou dobu se zdá, že jeho vyvolenou je nejstarší arcivévodkynina dcera Marie Kristina. K prozrazení dochází v letovisku Opatija. Budoucí císař v koupelně zapomněl hodinky s dvojitým pláštěm, které skrývají Žofiinu podobiznu. Isabela vyvolá příšernou scénu, kterou Franci ukončí prohlášením: „Žofie je má nevěsta!“ 

To bychom měli, ale princ má před sebou nejtěžší úkol – představit svou vyvolenou císaři. Jeho osobní sluha Karel Mikula vzpomíná, že František Ferdinand chvíli přiznání dlouho odkládal, až koncem října 1898 se konečně odhodlá: „Tenkrát čekal následníka snad nejtěžší okamžik v životě, jel k císaři se zpovídat a prosit o povolení k svatbě.“ Císař je striktně proti: „Absolutně vyloučeno!“  Synovec ale nechce nic slyšet. Franz Josef mu dá na rozmyšlenou 8 dní, Franci trvá na svém. Panovník tedy prodlouží lhůtu na celý rok. Franci nechce povolit. Raději se vzdá trůnu!

K celé „aféře“ se vyjadřují šlechtické rody a rádci, dvůr, příbuzní, státní i církevní činitelé. Papež Lev XIII., ruský car Mikuláš II. i německý císař Vilém I. píší k císaři žádosti ve prospěch mladých milenců. Spor mezi císařem a jeho následníkem destabilizuje celou monarchii.

Franci na jaře 1900 píše strýci: „V tísni a strastiplné situaci, ve které se již dlouho nacházím, obracím se ještě jednou na otcovské srdce Vašeho Veličenstva s nejvřelejší prosbou… Manželství s hraběnkou je jediný prostředek, abych se stal tím, čím chci a musím být: mužem, který je věren svému povolání, šťastným mužem…“

 

„Příslušníci rodu Habsbursko-lotrinského se mohli oženit a provdat pouze za příslušníka jednoho ze 13 panovnických rodů, které v té době v Evropě žily. Habsburkové byli jedním z nich. A pokud zrovna nebyl volný partner, ženili a vdávali se mezi sebou. Představa, že by řekli ano někomu neurozenému, byla pro císaře Františka Josefa nepřijatelná.“ 

Franz Josef si možná vzpomene na své vlastní nepodařené manželství, v každém případě nakonec ustoupí.

Při audienci odpoledne 25. června 1900 neochotně svolí k morganatickému sňatku – tedy nerovnorodému manželství s přísně určenými pravidly. Žofie nedostane žádný z titulů, který by jí jako císařovně náležel, ani její děti nebudou mít v žádném případě právo na trůn! Franci celou dohodu potvrdí potupnou veřejnou přísahou v pravé poledne 28. června před celým habsburským dvorem shromážděným v Hofburgu. 

 

Zámek Zákupy

Svatba se konala 1. července v Zákupech, na zámku Franciho nevlastní matky Marie Terezy Portugalské, která ho vždy milovala jako vlastního. Kromě ní byly z habsburského rodu přítomny ještě její dvě dcery, jinak se účastnili Žofiini příbuzní a přátelé.

Před koncem slavnostní hostiny však přichází spolu s vzácným diadémem také telegram sdělující, že Franz Josef povýšil Žofii do knížecího rodu – stává se z ní tak kněžna Hohenbergová a její předepsané oslovení zní „knížecí Milosti“. 

Ani tak se ale Žofii nedostává patřičné úcty. Naopak – u dvora je stále ponižována, při oficiálních příležitostech nesmí sedět vedle svého manžela u jednoho stolu, nesmí s ním sdílet lóži v divadle, její postavení je horší než má nejmladší arcivévodkyně. I když jí později císař udělí titul vévodkyně, nic se nezmění. 

 

Když má našinec někoho rád, najde se vždycky v rodokmenu nějaká maličkost, která zakazuje manželství. Tak se stane, že u nás vždycky muž a žena jsou navzájem dvacetkrát příbuzní. Výsledkem je, že polovina dětí jsou blbci a idioti. František Ferdinand d'Este

Přesto je manželství harmonické. A Žofi nejenže dělá svého manžela šťastným, ale také perfektně vede jeho domácnost. Děti se rychle za sebou narodí. Nejstarší Žofie, Max i Ernst jsou prý nejlépe a nejláskyplněji vychovávané „habsburské“ děti. Franci pro svou rodinku nákladně přebuduje zámek Konopiště. 

 

Arcivévoda František Ferdinand, dědic Rakouska-Uherska, se ženou Žofií, vévodkyní z Hohenbergu a jejich třemi dětmi, princeznou Žofií, Maxmiliánem, vévodou z Hohenbergu, a princem Ernstem z Hohenbergu|foto:Wikimedia Commons, Imperial War Museum London

  

„Růže, tulipán, karafiát, každá z těch tří květin zvadne, kámen a železo se zlomí, jenom moje láska ne,“ napsal arcivévoda Ferdinand hraběnce Žofii 30. dubna 1894 báseň. Od té doby až do roku 1914 psal tuto báseň (v nepatrných obměnách) skoro na všechny dopisy pro ni.

 

 

Konopiště

Inspirovala ho k úvahám o reorganizaci a reformě říše. Podporovala ho na každém kroku, byla mu velkou životní oporou. Až do osudné neděle 28. června 1914, kdy byl v ulicích Sarajeva spáchán atentát. Zemřeli společně. 

 

František Ferdinand s manželkou vystoupili z vlaku v Sarajevu. 

 

 

Na své osudové jízdě v Sarajevu.

 

 

V těchto místech došlo k výstřelům, které byly osudné nejen pro Evropu, ale pro celý svět.

„Žofinko! Žofinko! Neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti!“ byla prý, dle očitého svědka hraběte Harracha, který s nimi jel v tomtéž otevřeném voze, poslední slova arcivévody ke své milované ženě.

Těhotná Žofie pak zemřela jen o několik minut později, než on sám.

 

Posmrtné masky - Pochováni jsou bok po boku, v nově vybudované hrobce na zámku v Artstettenu.

zdroj: dvojka.rozhlas.cz

Milostné legendy: Napoleon a Walewská: 6. díl Syn Alexandre Colonna-Walewski

 

Příběh císaře Napoleona a polské šlechtičny Marie Walewské ukázal na blogu jednu z "milostných legend". V minulých pěti dílech jsem se pokusila přiblížit jejich vztah v kontextu s politickými událostmi té doby. Každý z nich od vztahu očekával něco jiného. Napoleon je známá postava z dějin, proto závěr příběhu nebylo těžké uhodnout. Dnes to bude pomyslná tečka - jejich společný syn. Text navazuje na článek Neviditelný císař a doplňuje ho.

Ze vztahu Napoleona Bonaparte a Marie Walewské se narodil syn - Alexandre Florian Joseph, hrabě Colonna-Walewski (4. května 1810 ve Walewicích u Varšavy, Polsko – 27. října 1868 ve Štrasburku, Francie). Byl to tedy nemanželský syn Napoleona I.  

Říká se, že v jeho žilách se snoubil dobrodružný duch jeho otce, císaře Napoleona  a oheň polských šlechticů po matce. Poklidný život proto u něj vůbec nepřipadal v úvahu. I když se vědělo, že jde o Napoleonova syna, Mariin manžel, starý hrabě Anastazy, jej na císařovu žádost, či spíše rozkaz, přijal za vlastního. Tento nelehký životní krok mu ostatně Napoleon mimo jiné ulehčil i vysokým peněžním darem. A zabezpečil i dítě. Hrabě Alexandre měl od svého pravého otce zajištěnou roční rentu 160 000 zlatých franků a pomalu se chystal na samostatný život. Po úmrtí matky v roce 1817, kdy matka zemřela v pouhých 28 letech, ho vychovával děd z matčiny strany, Theodor Laczyński na statku v Kiernoži nedaleko Walewic. Později Alexandre navštěvoval soukromou školu v Ženevě. Ve 14 letech se vrátil do Polska, ale po krátkém pobytu odjel opět do Ženevy. 

Roku 1830 se zúčastnil v Polsku celonárodního povstání. Ještě než bylo potlačeno, byl poslán s dalšími dvěma šlechtici Poláky (hrabě Zamojski a hrabě Wielopolski) do Londýna, aby se snažil získat pro povstání podporu britské vlády. V Londýně pak prožil konec povstání a zůstal tam 2 roky. Poláci toužili obnovit svůj stát, který byl rozdělen mezi tři evropské velmoci.

 

Portrét Alexandra Walewského v roce 1832

Erb Colonna-Walewski

 Portrét Marie Walewské

 

Walewice - sídlo Anastazy Colonna-Walewski, manžela Marie 

Jaké asi mohlo být dětství syna, sice zámožných rodičů, ale matka brzy zemřela a jeho otec Napoleon Bonaparte byl po prohrané bitvě u Waterloo ve vyhnanství na ostrově Sv. Heleny? 

V Londýně se roku 1831 oženil s britskou aristokratkou Caroline Mintagu, která však záhy, již roku 1833, zemřela. Přesto s ní stihl mít dvě děti  - Luise Marie Colonna-Walewska a George Eduard Auguste Colonna-Walewski.  Obě děti však zemřely v dětském věku.

Poté odjel do Francie a vstoupil do cizinecké legie. Po získání francouzského občanství přešel do pravidelné armády a byl přeložen do Alžírska.

 

Portrét Alexandra Walewského v uniformě

Za čtyři roky v r. 1837 odešel do civilu a působil jako novinář a spisovatel. Založil časopis Le Messager. V roce 1840 dostal od Ludvíka Filipa nabídku místa ve francouzském diplomatickém sboru - sedí uprostřed:

Využil ji a odcestoval napřed do Egypta a pak do Buenos Aires. Když Napoleon III. získal vládu ve Francii, stal se jeho vyslancem v Neapoli, v Madridu, Londýně a ve Florencii. Tam se také podruhé roku 1846 oženil s Marií Annou di Ricci 

a měl s ní čtyři děti:

• Isabelle Colonna-Walewska – (nar. 1847), zemřela v kojeneckém věku
• Charles Colonna-Walewski nar. 1848, byl roku 1916 zavražděn, svobodný, bezdětný
• Catherine Elise Colonna-Walewska (1849-1927) – roku 1871 uzavřela sňatek s Felixem hrabětem Bourqueney
• Eugenie Colonna-Walewska ((1856-1902) zde není vyloučeno otcovství Napoléona III.) – uzavřela sňatek roku 1875 s Fredericem hrabětem Matheus.

Mezi jeho potomky se počítá i nemanželský syn, kterého mu roku 1844 porodila herečka Rachel Felix - na snímku:

 

Portrét z r. 1855 a podpis

Vrcholem jeho kariéry bylo jmenování ministrem zahraničí Francie (7. května 1855). V této funkci zůstal až do 4. ledna 1860, kdy podal demisi. Roku 1866 byl jmenován vévodou a členem Akademie krásných umění. Obdržel též velkokříž Čestné legie. Zemřel náhle 27. října 1868 ve Štrasburku na mozkovou apoplexii a je pohřben na pařížském hřbitově Père-Lachaise.

 

Alexandre Colonna Walewski (1856)

Jeho zásluhou pokračuje přímá linie Napoleona I. dodnes.

 

(Dokončení)

zdroj: Wikipedie, Náš region

Milostné legendy: Napoleon a Walewská - 5. díl Neviditelný císař

Pokračování 4. dílu Schönbrunnské intermezzo 

Maria Walewská opustila svého muže a nejdříve cestovala s Napoleonem všude, kam to šlo. Brala to jako vlastenecký úkol, protože po tzv. Trojím dělení Polska byl Napoleon jediný, kdo mohl Polákům pomoci obnovit jejich stát. Pro Napoleona byla ideálem ženy jemné, poddajné a ochotné splnit mu jakékoli přání. Když pracoval a neměl na ni čas, trpělivě čekala, četla si, nebo se zabývala ručními pracemi. Nejkrásnější chvíle spolu zažili na zámku Finckenstein.

Následovala jej i do Paříže a také do Vídně. Zde zjistila, že čeká s Napoleonem dítě. Napoleonova radost byla nezměrná! To však netrvalo dlouho, brzy začal uvažovat, jak se na to budou dívat Francouzi, potřeboval následníka z manželského svazku. V těhotenství se Walewská vrátila do Polska a zde také porodila Napoleonova syna Alexandra, kterého ale na Napoleonovo přání starý hrabě Walewski uznal za vlastního.

 

Sídlo Walewských ve Walewicích

Když pak Marie odjela i se synem do Paříže a dělala si naděje, že se s ní Napoleon ožení, vše už bylo jinak. Těhotenstvím Marie padly pro Napoleona poslední překážky k rozvodu s Josefínou, který Napoleon z důvodu neplodného manželství dlouho plánoval, ale záměr neuskutečnil, dokud si nebyl jist svou plodností. Josefína měla totiž dva syny z předchozího manželství. Napoleon rozhodl definitivně zrušit své manželství s Josefínou, samozřejmě uváděl, že tak činí ve státním zájmu. Měl sice dva nemanželské syny (Alexandra a Leona), ale potřeboval jako svého nástupce syna legitimního. Jakmile tedy Maria otěhotněla, rozhodl se manželství s Josefínou rozpustit, ale mladičkou Marii si ani přes tuto skutečnost nevzal. A dokonce ji přinutil, aby se k otcovství přihlásil její manžel.

   

Maria Walewska na obraze Françoise Gérarda

A začal se ohlížet po vhodné ženě, s níž by zplodil následníka. Sám prý uvažoval o několika možných nevěstách, klepal v Evropě na různé dveře. Ale většinou se dal na rychlý ústup, protože se mu žádná adeptka nelíbila. Měl velké nároky. Uvažoval i o Marii Walewské, tu jedinou miloval téměř jako kdysi Josefínu. Jenže - tímto sňatkem by si příliš své postavení v Evropě nevylepšil.

Uvažoval také o sestrách ruského cara Alexandra, kterého porazil u Slavkova, Kateřině či Anně. Car by možná ve jménu politických výhod  na tuto nabídku přistoupil, ale carevna – matka o tom nechtěla ani slyšet. Řekla, ať je tomu „Minotaurovi“ předhozeno dítě někoho jiného. Car přesto váhal. A v tento moment se chopil své příležitosti bývalý vyslanec v Paříži a rakouský ministr zahraničních věcí Klemens Metternich. Domluvil sňatek Napoleona s dcerou rakouského císaře Františka I. Marií Luisou.

Také rakouský císař nebyl Napoleonem jako svým příbuzným nadšený, ale nakonec na Metternichovo naléhání souhlasil. Také ve státním zájmu.

Když se o těchto plánech dověděla Marie Luisa, nechtěla věřit svým uším. Bylo pro ni nepochopitelné, že by ji tatíček provdal za toho netvora, jehož jméno se donedávna nesmělo ve Vídni ani vyslovit. Každý se hned křižoval, když na něj došla řeč. A teď se měla stěhovat do Francie! Nakonec Marie Luisa tuto oběť jako poslušná dcera podstoupila. Dále bylo vše podle Napoleonova scénáře.

Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská  byla rakouská arcivévodkyně a po sňatku s Napoleonem I. francouzská císařovna.

Svatba v zastoupení se konala v augustiánském kostele ve Vídni. Hned po oslavách ve Vídni se Marie Luisa vydala na cestu, která se shodovala s cestou její pratety Marie Antoinetty. Stejně jako ona musela na hranicích odložit vše rakouské a stát se Francouzkou. Důvod jejího sňatku jí byl také znám, měla zajistit nejen mír s Francií, ale hlavně porodit Napoleonovi děti, nejlépe syny.

Maria si dělala naděje, že ji Napoleon pojme za ženu, ale sňatek ze státně politických důvodů nepřipadal v úvahu. Napoleon místo toho přiměl hraběte Walewského (m.j. i vysokým peněžním darem) k uznání otcovství dítěte. Mariin vřelý vztah k Napoleonovi přetrvával, třebaže císař po zbylou dobu své vlády z obav z kompromitace přerušil s Marií kontakty. Ta jej však za přísných konspirativních opatření navštívila na Elbě. Když připlula, všichni mysleli, že je to Napolenova zákonitá manželka Marie Luisa. Ta si však užívala se svým obdivovatelem hrabětem Neippergem a na Napoleona chtěla co nejrychleji zapomenout. Walewská  chtěla navštívit Napoleona i na Svaté Heleně, což však on odmítl. Začal být věrným manželem.

Na Josefínu i Marii pohlížel už jen jako na své dobré přítelkyně, i když ony obě ho milovaly dál celým svým srdcem. O Marii i syna se ale velmi dobře do budoucna postaral. Když se Josefína dozvěděla, že Napoleon ukončil svůj vztah s Marií, pozvala ji do Malmaisonu. Byly si obě povahově velmi podobné, a proto se nikdo nedivil, že se spolu spřátelily. Josefína si velice oblíbila i Mariina syna.

Jak to dopadlo s Napoleonem? Po tažení do Ruska, kde jeho armáda dostala pořádně za vyučenou, následovaly jen porážky ve velkých bitvách. Po bitvě u Waterloo skončil na ostrově Svaté Heleny, kde také zemřel.

Ostrov Svatá Helena (122 km²) se nachází v jižním Atlantiku 1 930 km západně od břehu Angoly a 4000 km východně od Rio de Janeira. Má mírné i tropické podnebí. Ostrov se zapsal do historie zejména jako místo, kde byl internován Napoleon Bonaparte po své porážce u Waterloo v roce 1815; Britové ho zde drželi šest let až do jeho smrti v roce 1821.

 

Longwood House - Napoleonův dům

Zpočátku neměli Britové pro francouzského excísaře připravené vhodné ubytování, a tak se přechodně usídlil v zahradním domku „The Briars“ (Šípková růže) na pozemcích statku, jenž patřil anglickému velkoobchodníkovi Belcombovi. Zde se seznámil s šestnáctiletou obchodníkovou dcerou Betsy, jež mu byla i v pozdějších letech pobytu na ostrově vítanou společnicí a k níž pociťoval zřejmě víc než jen otcovskou náklonnost. Později se Napoleon přestěhoval do vily Longwood (na snímku). Své postavení snášel statečně, avšak lidé, kteří jej znali, pochopili, že to je jen maska. Velmi mnoho četl, jezdil na koni, chodil na procházky a diktoval své paměti hraběti de Las Cases.

Podmínky internace se rapidně změnily, když na ostrov dorazil nový guvernér sir Hudson Lowe. Ten se rozhodl, že jeho vězeň, kterého považoval jen za zajatého generála a nikoliv císaře, má moc svobody a tak se rozhodl vše změnit. Omezil proto možnosti Napoleonova  pohybu po ostrově, přidělil přímou vojenskou ostrahu, a silně omezil peníze určené na provoz císařovy domácnosti. Napoleon se začal bránit jediným možným způsobem jaký měl a to pomocí uplatňování podmínek, které mu byly stanoveny britskou vládou. Zahrnoval guvernéra malichernými dotazy ohledně protokolu a svých osobních výsad. Tento vzájemný spor však vyústil ve stále větší Napoleonovu izolaci a návštěvníci získávali jen stěží svolení k návštěvám. 18. března 1818 byla z ostrova - za odesílání tajných Napoleonových zpráv do Francie - Lowem vypovězena rodina Belcombeových a excísař se po ztrátě své mladé společnice stával stále zasmušilejším.

 

Po Loweových opatřeních se navíc začaly výrazně zhoršovat Napoleonovy životní podmínky. Dům začínal být vlhký, množily se v něm krysy, na tapetách se tvořila plíseň a následkem zimy, jež se zvyšovala nad únosnou mez, a kvůli níž byl nucen rozštípat i některý nábytek, trpěl ustavičným nachlazením a revmatismem. Takřka jedinými lidmi, s nimiž se v posledních dvou letech života Napoleon stýkal, byli kromě sloužících pouze korsický rodák a lékař doktor Antommarchi, maršál Bertrand a generál Montholon. S postupujícím časem se jeho zdravotní stav rapidně zhoršoval a osobně předpokládal, že trpí rakovinou žaludku. Občas o své nemoci vtipkoval: „Rakovina, to je Waterloo, které se dostalo dovnitř.“ Dne 13. dubna 1821, upoutaný na lůžku a trýzněn stále častějšími bolestmi, začal diktovat závěť, v níž rozdal své jmění, jež čítalo 200 milionů franků ve zlatě. Polovinu rozdělil mezi vojáky, kteří bojovali v řadách jeho armád, druhou půlku pak odkázal krajům, jež byly nejvíce postiženy válkami v letech 1814 a 1815. Testament dokončil v poslední chvíli, protože v dalších týdnech jej nemoc zmohla natolik, že nebyl schopen věnovat se materiálním záležitostem.

 

Třinácticentimetrový klíč, který zamykal dveře v domě na ostrově Svatá Helena v jižní části Atlantiku, na kterém byl od roku 1815 do své smrti internován někdejší císař Napoleon Bonaparte, šel do dražby. Podle Davida MacDonalda z aukční síně Sotheby's se klíč našel před časem "v obálce uložené v kufru v jednom skotském domě".

Do Skotska klíč přivezl voják Charles Richard Fox, který pobýval na ostrově Svatá Helena v roce 1821, kdy Napoleon zemřel. Předmět následně daroval své matce, která byla velkou obdivovatelkou bývalého francouzského císaře a to tak velkou, že mu do vyhnanství posílala sladkosti a knihy. Klíč k prodeji nabídli právě potomci Foxovy matky, kteří o jeho existenci dlouho věděli, až nedávno se jim ho ale podařilo objevit.

Ke klíči je připevněná cedulka, na které Charles Richard Fox píše, že sám klíč vzal z paláce Longwood House na Svaté Heleně po Napoleonově smrti. Datována je rokem 1822. 

Kniha "Poslední dnové císařovi na Ostrově Svaté Heleny", 1923

 

A Maria Walewska? Po smrti svého legitimního manžela se Marie v roce 1816 provdala v Bruselu za generála Philippe-Antoine d´Ornano, Napoleonova bratrance. Manželé pak bydleli v Lutychu. Marie plánovala dokonce spolu s manželem navštívit Napoleona na sv. Heleně. Bohužel od porodu třetího syna se však její zdravotní stav prudce zhoršoval. Zemřela v pouhých 28 letech. Příčinou smrti byla urosepse, která byla komplikací urolitiázy v šestinedělí. Její a Napoleonův syn se zmítal mezi Francií a Polskem. Svými kořeny byl Polák, srdcem však Francouz. Stal se francouzským ministrem zahraničních věcí a se svým bratrancem, pozdějším císařem Napoleonem III., si dobře rozuměl.

 

 Hrabě Philippe-Antoine d'Ornano byl francouzským generálem, pairem, maršálem a na sklonku života guvernérem Paláce invalidů v Paříži.

zdroj: Žena IN, Wikipedie, foto internet