Jak Češi přijali řecké uprchlíky

 

K článku mě "inspirovala" současná situace, když už několik měsíců do naší vlasti míří a zabydlují se u nás ukrajinští uprchlíci. Přemýšlela jsem, kdy jsme se asi s tak podobnou masovou imigrací setkali. 

Jak začít... Snad otázkou: Máte rádi Řecko a jezdíte tam? Jsou vám Řekové blízcí? Tak já jako obyvatelka Moravskoslezského kraje mohu říci, že tady máme opravdu hodně Řeků, kteří tu už žijí v dalších generacích a zdomácněli tu. Předem říkám, že problémy s nimi nebyly. Někteří si počeštili svá řecká příjmení a mnozí tu i vystudovali, tak pracují i ve vyšších "funkcích". Zdomácněli tu. U mnohých by vás to nenapadlo, kde jsou jejich kořeny, jen jejich příjmení, méně už jméno, to prozradí. Na svém prvním pracovišti jsem měla kolegu - už vzhledem Řeka jak poleno (Ahoj, Pavle, zdravím Tě a mávám už tam nahoru...), který mi o příchodu Řeků na severní Moravu a do Slezska dal první informace a mnohé mi vysvětlil. To byla rodina Papavasiliu, ale i přítel má kamaráda - spolupracovníka, také z řecké rodiny, takže občas na toto téma "vedeme řeč". Říkají mu sice "Tonda", ale jméno má ryze řecké.

 

 

Foto je ilustrační

Příjezd první vlakové soupravy se 746 malými řeckými utečenci do Mikulova ohlásil dobový československý tisk 27. dubna 1948. Jednalo se o první transport z celkem dvanácti tisíců řeckých emigrantů, většinou sympatizantů řeckých komunistů, kteří v období 1948–1949 přijeli do poúnorového Československa. Tito emigranti představovali nejpočetnější skupinu  cizinců, kteří do poloviny sedmdesátých let žili v Československu.

Generace z dětských domovů

Od dubna do léta 1949 uteklo před dopady občanské války z oblastí severozápadního Řecka, které se nacházely pod kontrolou levicových partyzánů, přes 24 tisíc dětských uprchlíků. Asi pět tisíc z nich, třetí největší skupina po Jugoslávii a Rumunsku, zamířilo do Československa.  Po několikatýdenním pobytu v karanténě byly děti zařazeny do různých dětských domovů. V celém Československu v následujících 15 letech sloužilo více než 50 různých ubytovacích zařízení jako domovy pro řecké děti, rozdělené většinou na základě věku.

Dětem „řeckých bojovníků" se tehdy dostalo triumfálního přijetí nejen ze strany režimu, ale i československé veřejnosti. Přestože několik československých rodin projevilo zájem o poskytování dočasného přístřeší či dokonce adoptování těchto dětí, následovaly instrukce o striktním zachování národní identity dětí a jejich kolektivní výchově tak, aby se v budoucnu mohly stát elitou „lidově-demokratického Řecka". Kolik se jich tou elitou v Řecku skutečně stalo, nevím...

Podle vyprávění těchto dětí, dnes již starších pánů a dam, byly podmínky pro život i vzdělávání v dětských domovech nesrovnatelně lepší ve srovnání s podmínkami, které měly k dispozici ve svých rodných vesnicích zaostalého severozápadního Řecka. Z tzv. generace dětí z dětských domovů vyrostla o deset let později druhá generace řeckých emigrantů, která se adaptovala v české společnosti bez větších problémů.

Nelze však nijak změřit psychické strádání a další dopady této válečné zkušenosti na vývoj této generace. Stejně tak se nedá změřit dopad náhlého odloučení od jejich rodných vesnic, od příbuzných a hlavně dlouhodobé odloučení od jejich matek.

Příchod dospělých emigrantů

Po vojenské prohře komunistické revolty v srpnu 1949 a po ideovém rozkolu KS Řecka s Titovou Jugoslávií, která do té doby poskytovala azyl řeckým partyzánům a jejich rodinným příslušníkům ve vojvodinském městečku Buljkes, vedení řeckých komunistů tehdy požádalo o přijetí několika dalších tisíc dospělých běženců. 

Československé ministerstvo práce a sociální péče zřídilo samostatný úsek pod názvem Řecká akce, a jejím vedoucím se na následující tři roky stal Tomáš Kosta. První transport „demokratických Řeků" v počtu 1221 osob dorazil do Československa 30. srpna 1949, shodou okolností ten samý den, kdy na horském masivu Grammos skončila poslední bitva občanské války mezi královskou armádou a levicovými partyzány.

První transporty byly složeny téměř výlučně z buljkeských emigrantů a zamířily do karanténního tábora v Lešanech u Benešova, který po okupaci sloužil jako koncentrační tábor nacistických vojáků. Další tři tisíce řeckých emigrantů byly evakuovány z albánského přístavu Durres a po dvoutýdenní cestě polskými obchodními loďmi se přes Gibraltar dostaly do polské Gdyně. Pro většinu emigrantů tato strastiplná cesta představovala novodobou odyseu. Byli to horalé, kteří  nikdy předtím neviděli moře, natož aby absolvovali tak dlouhou cestu lodí.

Bohužel prý žádný fotograf nezaznamenal tuto evakuační akci z albánských přístavů, kdy se asi padesát tisíc partyzánů, jejich příznivci a členové rodin, ale též zajatci a lidé, kteří s nimi nijak nesympatizovali, nalodili do ruských a polských lodí. Ty je odvezly do zcela neznámých destinací vzdálených od sebe tisíce kilometrů, od českých Karlových Varů po sovětský Taškent, od polského Štětína po bulharský Plovdiv. Složení emigrantů bylo velmi pestré: asi polovina z nich byli uprchlíci nebo potomci maloasijských uprchlíků, kteří se do Řecka dostali při výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Tato výměna se uskutečnila v roce 1923 a do tehdejšího čtyřmilionového Řecka přijelo přes milion řeckých uprchlíků z Malé Asie, z Černého moře a z Kavkazu.

Na jejich cestě do nové emigrace je doprovázeli též místní Slované z řecké Makedonie (každý čtvrtý emigrant byl slovanského původu) a rumunští pastevci z pohoří Pindos, několik sefardských Židů atd. Cestou z Albánie začala pro všechny dlouholetá emigrace spojená s hlubokým steskem po domově, pocit, který Řekové znají již z doby Homéra.

Řecká občanská válka

Řecká občanská válka probíhala v letech 1946 až 1949. Proti sobě stála konzervativní část řeckého obyvatelstva a druhá, takzvaná revoluční část. Zatímco první skupina měla vládní vojenskou podporu a přiklonili se k ní i zástupci Británie a USA, opoziční seskupení zastupovala tamní komunistická strana, která se opírala o sousední režimy v Albánii, Jugoslávii a Bulharsku.

Ve válce, která po třech letech skončila porážkou komunistů, zahynulo na 150 tisíc lidí. Po sporu zemi muselo opustit na 100 000 obyvatel, převážně z politických důvodů.

Osídlování Moravy a severních Čech

Protože převážná většina uprchlíků pocházela z hornatých oblastí severozápadního Řecka a měla zkušenosti v zemědělství a v chovu dobytka, řečtí předáci vyslovili přání, aby emigranti byli hromadně soustředěni do oblastí podobného typu.  K usazení řeckých emigrantů bylo vybráno několik vesnic ve třech pohraničních okresech, tj. Krnov, Jeseník a Žamberk, odkud bylo „odsunuto" původní sudetoněmecké obyvatelstvo.  Život a pracovní zařazení Řeků v těchto oblastech ztěžovala drsná zima, špatná dostupnost k větším městům a k málo funkčním výrobním podnikům, jakož i odlišné podmínky hospodaření v těchto okresech ve vztahu k severnímu Řecku.Třeba v Krnově se pořádají Řecké dny a řecké taneční zábavy. Působí tam řecký taneční soubor Antigoni a je i výuka řeckého jazyka. PROČ PRÁVĚ KRNOV?

Přestože většina Řeků už v osmdesátých letech využila možnost repatriace a návratu do původní vlasti, Krnov dodnes patří mezi města s početnou řeckou menšinou.

Asociace řeckých obcí v ČR vznikla v roce 1996 jako zastřešující organizace řeckých obcí, které působí na celém území České republiky. Jejím posláním je rozvíjení řecko-českých společenských a kulturních vztahů, šíření a uchování řeckých kulturních tradic a zvyků a především zachování a rozvíjení řeckého jazyka.

V současné době žije v České republice okolo 3200 obyvatel hlásících se k řecké národnosti. Zhruba dvě třetiny z tohoto počtu žijí na území Moravskoslezského kraje, tedy asi 2000 lidí. Přesné údaje ovšem nelze zjistit, neboť řada obyvatel řeckého původu se již hlásí k národnosti české.

 

 

 

Památník Řeků usídlených v ČR je v Krnově.

Žije zde také spousta potomků ze smíšených česko řeckých manželství, která mimochodem bývají dlouhodobá a harmonická. Řecké rodiny byly již celé generace zvyklé intenzivně obhospodařovat malá políčka na rodinné nebo příbuzenské bázi. Neznaly kolchozní způsob hospodaření a návrhy některých vedoucích činitelů na zakládání tabákových plantáží ve zdejších klimatických podmínkách ukazují, jak moc nerealistické byly jejich představy.

Postupně převážná většina emigrantů z vesnic kolem Žamberka odešla. Nejdůležitější příčinou masového a spontánního odlivu řeckých emigrantů z vesnic původního osídlování bylo zjištění, že továrny či další výrobní jednotky sousedních měst poskytovaly ve srovnání se zemědělstvím mnohem vyšší výdělky, ubytovací možnosti, pevnou pracovní dobu atd. 

V probíhajícím osídlování nechyběly problémy, zejména v oblasti bydlení, ve stravování a oblékání, s nimiž se emigranti potýkali dva nebo tři roky po svém příchodu. Problémy se stravováním Řeků souvisely také se zcela rozdílnými stravovacími zvyky. Řekové např. neznali způsob přípravy moučných jídel s omáčkami. Proto stále požadovali příděly většího množství zeleniny a luštěnin, které tvořily základ řecké kuchyně, v Československu jich však byl nedostatek a nestačily pokrývat jejich potřeby.

Obecně problémy adaptace souvisely jistě s neznalostí českého jazyka a vůbec s nízkou vzdělaností dospělých Řeků. Možnosti kontaktů s většinovým českým okolím byly zpočátku velice omezené a osadníci zůstávali nadlouho izolováni. Při prvních kontaktech mezi Řeky a Čechy převažovala vzájemná nedůvěra. Tomáš Kosta např. uváděl, že Češi označovali městská sídliště s větší koncentrací emigrantů „za čtvrtě cikánských Řeků".

Následně většina práceschopných uprchlíků zamířila do měst jako Trutnov, Bruntál, Krnov nebo Dvůr Králové a byla zařazena do textilních továren, kde byla průměrná mzda o dost vyšší než v zemědělství. V následujících letech byly stovky dalších emigrantů zařazeny do dalších továren především lehkého, ale i těžkého průmyslu a do stavebnictví ve větších městských aglomeracích jako Ostrava nebo Brno.

"Dočasný" pobyt

Tři roky po příchodu do Československa většině emigrantů došlo, že pobyt v zemích východní a střední Evropy nebude dočasný, jak původně počítali, ale dlouhodobý. Následovala nová vlna stěhování směrem do Ostravy, kde emigranti nastoupili do oceláren a do důlního průmyslu. Zároveň stovky dalších Řeků pracovaly ve stavebnictví a účastnily se výstavby nových sídlišť v Ostravě a dalších městech jako Havířov, Karviná a Třinec. 

Menší skupiny našly zaměstnání a ubytování ve vzdálenějších oblastech, například v Brně, v Berouně nebo v Příbrami. Ve stejné době skončilo „válečné období" emigrace a řečtí uprchlíci se po vyřešení bytové otázky a pracovního zařazení začali zajímat o osud svých příbuzných, kteří byli rozeseti ve všech "komunistických" zemích.

Akce „slučování rodin", která trvala asi tři roky, v konečném výsledku nepřinesla velké změny v celkovém počtu emigrantů. Na druhou stranu byly rodiny, jejichž členové zůstali v Řecku nebo mezitím odjeli z Řecka do zámořských států (Austrálie, Kanada, Spojené státy). Členům těchto rodin se podařilo se svými blízkými sejít po desítkách let, jiným se to nepovedlo a zemřeli provázeni steskem po shledání se svými příbuznými.

Důležitou roli v adaptaci řeckých rodin na české prostředí nepochybně sehrál postupný přechod řeckých dětí z izolovaného prostředí dětských domovů do českých škol. Současně z řeckých domovů mládeže začaly odcházet do výroby stovky mladých Řeků, kteří se lehce adaptovali v českém prostředí a přijali některé stránky českého způsobu života. Navázali kontakty s českými vrstevníky a nejprve emigrantští chlapci, ale později i dívky začali vstupovat do smíšených manželství. 

Vlast, na níž měla řecká mládež jen letmé vzpomínky nebo si ji vůbec nepamatovala, představovala pro jejich rodiče ideální cíl všeho snažení, žili a dýchali pro ni, přestože se právě k nim zachovala velice krutým způsobem: obvinila je ze zrady, odňala jim řecké občanství a navždy jim zakázala repatriaci. Proces repatriace začal spontánně, bezprostředně po pádu řecké vojenské diktatury (1974). Mezi léty 1979–1985 se do Řecka vracelo každoročně asi 500 emigrantů. Celkem se vrátilo do vlasti nebo přesunulo do dalších zemí téměř 10 tisíc řeckých emigrantů, tedy tři čtvrtiny emigrantů.

Po pádu komunismu už v Československu dorůstala třetí generace Řeků, která se do značné míry identifikovala s českým národem, neusiluje o návrat do Řecka a vnímá je spíše jako vlast svých předků. V roce 1991 získala řecká komunita oficiální status národnostní menšiny. Při posledním sčítání lidu se k řecké národnosti v ČR přihlásilo 2611 osob.  

Zdroj: Kostas Tsivos, bruntalsky.denik.cz

Z historie Volyňských Čechů na Ukrajině - II. část

 

Příspěvek navazuje na I. díl  a patří do rubriky Osídlování území ČR, protože následně se dozvíme, že Volyňští Češi se vraceli do vlasti, odkud pocházeli jejich předkové. 

V minulém článku jsem připomněla dobu před 150 lety, kdy čeští rolníci, řemeslníci, obchodníci, učitelé i muzikanti na Volyň, tedy na Ukrajinu,  odcházeli. Bývalá carská volyňská gubernie je velká asi jako Čechy. Měla společnou hranici s Rakouskem-Uherskem. Vystěhovalecký proud směřoval na Volyň počínaje rokem 1868. Češi byli v těchto oblastech vítáni, jejich návyky a zkušenosti byly k nezaplacení. Lákaly je tam příznivé ceny půdy, které byly několikrát nižší než v Čechách. První osadníci platili za hektar lesa 12 – 14 rublů, výjimečně až 25 rublů a za hektar orné půdy od 50 do 250 rublů. Kolem 10 až 15 % se platilo v hotovosti, zbytek až na čtyřicetiletý úvěr. 100 kilogramů žita stálo v průměru 1,20 ruble. K roku 1925 žilo v oblasti Volyně 34.000 občanů české národnosti v 656 vesnicích.  V prvních desetiletích, ještě v carském Rusku, se jim jako skvělým hospodářům dařilo dobře, postavili si řadu obcí, měli své školy i kostely, divadelní spolky i noviny. Na zaostalou Ukrajinu přinášeli ve všech směrech pokrok. V dnešním díle ale poznáte, jak tragické osudy je potkávaly v letech první světové války i jak se mnozí z nich stali obětí ukrajinských nacionalistů.  

 

Na Volyni byly české vesnice typické svojí výstavností a prosperitou. Důležitá byla i úprava a zpevnění komunikací, což nebylo v tamních končinách obvyklé. Na fotografii dláždění silnice zvané Široká v české vesnici Volkov.

Když Rusko vstoupilo do války, volyňští rolníci zpočátku nevěděli, kdo s kým bojuje. Informace získávali až od vojáků, kteří táhli jejich vesnicemi na frontu. Právě probíhaly žně a každý usiloval zachránit před zničením své obilí. Kromě mladých mužů konajících základní vojenskou službu byli mobilizováni i záložníci. Z některých rodin odešlo najednou více mužů, takže vedení hospodářství zůstalo na bedrech žen a starých lidí. Carské úřady hned v roce 1914 nařídily také odvod koní do armády. Proviantní skupiny kupovaly od hospodářů za hotové seno, oves a brambory. Ceny obilí po vypuknutí světové války stouply až o 300 %, ale zákaz výroby a prodeje alkoholických nápojů, včetně piva, vedl k poklesu ceny chmele pod výrobní náklady.

 

  

Český pivovar "Albrecht" v Krošně České, dnes je tato bývalá česká vesnice součástí města Žitomir.

 

  

Chmelnice v Českém Boratíně.

  

Reklamy firem volyňských Čechů v "Rodinném kalendáři volyňských Čechů", vydaném v roce 1939.

Historik Jaroslav Vaculík, profesor Masarykovy univerzity v Brně popisuje situaci Čechů na Volyni:

"Válka na ně dopadla dost negativně, protože jednak samozřejmě byl přerušen ten úspěšný hospodářský rozvoj, ale důležitější moment je to, že Volyň byla víceméně územím, kde probíhaly válečné operace. Tam se pak fronta vlastně zastavila v letech 1915, 1916 a 1917." 

Vyhlášení války zastihlo volyňské Čechy úplně nepřipravené a dezorientované. Nebyl jednotný názor, jak se zachovat a co dělat. Zpočátku nikdo nevěděl, zda prohlášení války je definitivní, zda se jí Rusko zúčastní, protože noviny se jasně nevyjadřovaly. Češi si však uvědomovali, že jako Slované musí jít společně s Ruskem.
Volyňští Češi - ruští občané byli mobilizováni do carské armády. Mobilizace se týkala všech mužů od 18 do 45 let a dotkla se asi pěti tisíc Čechů z Volyně, kteří sloužili u všech druhů vojsk, dokonce i u námořnictva.

"Na ně jako na ruské občany se samozřejmě vztahovala mobilizace, takže část z nich narukovala přímo do ruské armády, ale část jich dobrovolně vstoupila do České družiny. Ta vzniká už v prvních týdnech po vypuknutí války, v září. Jsou to vlastně dvě skupiny. Jednak jsou to takzvaní starodružiníci, to jsou zhruba stovky lidí. Jsou to ti první, co tam vstoupili. Potom ale došlo k tomu, že ruské úřady daly souhlas, aby ti, co byli mobilizováni do ruské armády, mohli přejít do České družiny. To jsou tzv. novodružiníci. Tam už to jsou vlastně tisíce lidí. Poprvé společně bojují až v bitvě u Zborova."

  

Starodružiníci (legionáři) z řad volyňských Čechů, na fotografii muži zejména z rodiny Klichů. Rok 1914.

V r. 1917 došlo v Rusku k bolševické revoluci a velení armády dalo českým vojákům z Volyně možnost, aby se vrátili domů, do svých obcí na Ukrajině. Ani tam ale neunikli před Rudou armádou. Vypravuje o tom Jaroslav Holec z Českého Strachlova:

"Český Strachlov byl u Dubna a tam to prožívali nejhůř. Ty bandy přijížděly transporty vlaků, vždycky se vyhrnuly a vrhly se do těch českých vesnic. A drancovaly a rabovaly! Konkrétně v tom Strachlově byla taková slepá kolej a tam vždycky ten transport odstavili. A z něj se vyhrnuli ti bandité, abych je tak pojmenoval. Jednoho dne přivezli asi čtyřicet zajatců, to byli většinou lékaři, soudci, úředníci, a tam za vesnicí je povraždili."

Před rokem 1917 české školy na Volyni neexistovaly. Na školách byla vyučovacím jazykem ruština, učitelé českého slova k mládeži většinou nepromluvili. Mnozí volyňští Češi neuměli psát latinkou, česká slova psali cyrilicí. Dobročinný a osvětový spolek J. A. Komenského proto vyslal dva české učitele - J. Boučka a J. Slepičku - na Volyň, aby zjistili potřebné statistické údaje a informovali krajany o politických událostech. V červnu 1917 se vydali na Volyň, kde strávili šest týdnů. Jako první navštívili Olšanku, kde byli uvítáni V. Klichem, který vyjádřil obavu, že práce nebude korunována úspěchem, někteří občané prý považují školu za hloupost. Ale starosta Hrubeš slíbil zajistit pro učitele plat i byt. Uvedl, že ruského učitele vůbec neznali, neboť se bál chodit mezi občany, aby nebyl úřady považován za podezřelého. V Holovni tvrdili, že na školu není čas, ale během schůze do půl druhé v noci se je podařilo přesvědčit. 

Válka i pozdější útoky nacionalistů těžce dopadly na rodinu Miroslava Zicha:

"První neštěstí, které se stalo, bylo v roce 1919, kdy došlo k vpádu bolševických band. To byli bandité, kteří jen vraždili lidi, nic jiného. Stalo se, že mého strýce, který hospodařil na usedlosti v Zolotijevě, zastřelili na útěku. To nestačilo a v r. 1919 vyvraždili naši rodinu Kovandovu. Tam zavraždili mého dědu Kovandu a jeho syna takovým bestiálním způsobem jako ve středověku, jako kozáci. Přivázali je ke kůlu u plotu a na koních jezdili kolem nich a rozsekali je na kousky. Mé babičce přivezli pozůstatky v pytli a ona manžela a nejmladšího syna, bylo mu devatenáct let, musela pohřbít."

Léta mezi světovými válkami, kdy velká část Volyně připadla Polsku, znamenala ovšem období největší prosperity Volyňských Čechů. Tato klidná doba zase skončila paktem Molotov - Ribbentrop z r. 1939.

 

Miroslav Zich: "Volyň byla rozdělená napůl. Půlka Volyně připadla Polsku a druhá polovina, ta východní, připadla Sovětskému svazu. Čili oni si Volyň rozdělili. My jsme měli to štěstí, že jsme byli v té polské části, takže nám se dařilo dobře."

Jak ale připomíná prof. Jaroslav Vaculík, dohoda nacistů se Stalinem situaci Volyňáků zcela změnila:

"Po 17. září 1939, kdy sovětská armáda vstoupila do východního Polska, vlastně i ta západní Volyň připadla Sovětskému svazu. A tam se začalo odehrávat totéž co na východní Volyni ve 30. letech, to znamená zase zatýkání tzv. kulaků, bohatých rolníků, různých lidí, kteří se exponovali politicky nebo v nějakých spolcích, kteří prostě byli známější."

"V r. 1939 nastoupili Rusáci. Pochopitelně hned zakládali kolchozy. Ty bohatší lidi, těch bylo asi tak patnáct ve vsi, my jsme patřili mezi ně, do kolchozu nevzali. Ti byli plánovaní na vývoz na Sibiř. Některé vyvezli na Sibiř, vyvezli Kovandu, Loskota, asi tři nebo čtyři. Můj strejda byl se ženou zavřený, odvezli je do gulagu a byli tam až do roku 1956, po Stalinově smrti. Pak se nakonec vyjasnilo, že byli v gulagu čtyřicet kilometrů od sebe a celá léta o sobě nevěděli," říká Antonín Umlauf z České Hulče na Volyni. 

Rodinu Miroslava Zicha postihla další tragédie:

"Nestačilo, co se stalo mé babičce v r. 1919. Přesně po dvaceti letech jí zabili dalšího syna. Vyvezli ho do gulagu a tam někde zahynul. A navíc ji naložili, bylo jí třiašedesát, do vlaku a se zbytkem rodiny, to znamená s vnučkou, vnukem a se snachou, ji vyvezli do Kazachstánu. Tam prožila hrozné časy v zemljankách."

Vaculík: "Tehdy začínají první procesy, které byly vedeny především vůči české inteligenci, zvlášť českým učitelům. Takže se už první z nich ocitají například na Soloveckých ostrovech. Řada z nich tam zahynula a dokonce byly případy, že vyloženě zešíleli."

Není vlastně divu, že za těchto okolností Volyňští Češi Němce, když v roce 1941 napadli Sovětský svaz, vítali jako osvoboditele.

Jak Češi na Volyni prožívali druhou světovou válku, se budeme věnovat příště. Kniha:

 

 

Zdroj: cesky.radio.cz, aktualne.cz

Z historie Volyňských Čechů. I. část - Vzhůru na Ukrajinu

Naděje i zklamání. Prosperující hospodářství i hladomor. Stalinské represe, ale i zvěrstva nacistů a ukrajinských nacionalistů. Dukla, boje za osvobození Československa a návrat do staré vlasti, kde je ale nikdo příliš nevítal. I tady nakonec mnozí z nich skončili v lágru. I tak se dá popsat v kostce historie našich krajanů, kteří před 150 lety zamířili na tehdy carskou Volyň. 

 

Volyň na mapě Ukrajiny

 

   

Mapa Volyně

 

Volyň je označení pro historickou oblast na dnešní severozápadní Ukrajině. Leží mezi řekami Pripjať a Západní Bug, severně od Haliče a Podolí. Je jedním z prvních území osídlených Slovany. 

S územím historické Volyně se dnes přibližně překrývají Volyňská a Rovenská oblast, většina Žytomyrské oblasti a sever Ternopilské a Chmelnycké oblasti na Ukrajině. Celkem jde o území s rozlohou okolo 70 000 km² (o něco méně než Česko).

 

Volyňští Češi jsou etničtí Češi či jejich potomci usazení od druhé poloviny 19. století ve Volyni. V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v českých zemích a zvěsti o prosperitě v ruské říši, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Carská vláda lákala nové přistěhovalce řadou výhod, kterými bylo právo na koupi (levné) půdy a zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Přistěhovalci byli osvobozeni na dobu 20 let od daní a zproštěni vojenské povinnosti. 

 

Na Žatecku, v Brně, v Liberci i v Praze a na řadě dalších míst Česka dosud žijí pamětníci dobrých i zlých časů na Volyni. Pro větší věrohodnost jsem zachovala citace a jména lidí z Volyně. 

Předkové Josefa Holce, kterému je dnes přes devadesát, přišli na Volyň už v 70. letech 19. století:

"Přesně to nevím, ale asi někdy v roce 1870 nebo 1871, protože taťka už se narodil tam. Narodil se v obci Semiduby, to je okres Dubno."

 

Typickou českou obcí na Volyni byla Česká Huleč. Rodáci z Hulče žijí na Žatecku a stýkají se dodnes. Je mezi nimi Antonín Umlauf:

"U nás v Hulči byl kulturní dům, který není ani tady. A to si všechno museli postavit lidi sami. Ať to byla pošta, škola, všechno si museli postavit ze svého. I platit si učitele ze svého."

 

 

Z Hulče je také Emilie Zavadská:

"Bylo tam krásně. Měli jsme tam české školy, byl tam učitel češtiny z Čech a ten nás učil všechno - divadlo, zpívat..."

 

I Miluše Šimánková chodila ještě v Hulči do školy:

"My jsme bydleli v takové osadě, jmenovala se Hájek a byla asi kilometr nebo dva vzdálená od hlavní vesnice. Pěšky jsme chodili do vsi do školy."

 

Václav Kuchyňka:  "Já nejsem rodilý Hulečák, já jsem se narodil v Českém Závidově, to je čtyři kilometry vzdušnou čarou. Ale jak se u nás tenkrát říkalo po parafii, to znamená podle náboženství, jsme patřili do Hulče."

 

Profesor Jaroslav Vaculík z Masarykovy univerzity v Brně se historií Volyňských Čechů zabývá už řadu let:

"Češi odcházeli na Volyň na přelomu 60. a 70. let 19. století a důvody byly převážně ekonomicko-sociální. To znamená pod heslem za chalupu grunt si chtěli zlepšit své sociální postavení. Odcházeli tam samozřejmě především z chudších poměrů, to můžeme sledovat i na způsobu přepravy. Někteří jeli vlakem do Lvova, ale jiní šli celou cestu třeba pěšky. Měli vozíky tažené jenom koněm, nebo se dokonce uvádí, že někteří měli vozíky tažené psy. Takže pak ukrajinští nacionalisté tvrdili: na psech jste přijeli, na psech odejdete!"

 

Na historii své rodiny to dokládá Miroslav Zich, který dnes žije v Liberci:

"Můj prapradědeček Václav Zich se přiženil do Křince, to je Nymbursku. A protože ty domky byly malé a v jednom domku třeba žilo několik rodin, měli šest sedm dětí, tak se tam zřejmě tísnili a ten stav je přinutil jít za štěstím do nejbližší oblasti, která tu byla, a to je Volyňská oblast.."

Vaculík: "Hovoří se o tom, že se v období od r. 1868 do r. 1874 přestěhovalo asi patnáct tisíc Čechů. První oficiální údaje máme z prvního ruského sčítání lidu, které bylo v r. 1897, a tam máme údaj, že tam bylo 27 000 Čechů. Šlo o období po zrušení nevolnictví v Rusku v r. 1861 a po neúspěšném polském povstání v r. 1863, kdy polští velkostatkáři, kteří tam vlastnili rozsáhlé komplexy půdy, tu půdu levně prodávali. A proto tedy se velká spousta lidí rozhodla tam přesídlit."

Zich: "Car měl zájem, aby se tam přestěhovali Češi, kteří by to tam zvelebili. Ukrajinci nebo Rusíni neuměli hospodařit, čili my jsme tam přicházeli jako vzorní hospodáři."

"Hlavně dbali na to, aby měli stáje a mohli mít dobytek. Sami bydleli ještě v zemljance, stáje se ale snažili už postavit. Pak teprve stavěli domky a začínali hospodařit".

Jak v době příchodu Čechů na Volyň hospodařili sami Ukrajinci?

Vaculík: "Oni třeba vůbec neznali hnojení. Hnůj prostě vyváželi do příkopů, nehnojili a divili se potom Čechům, že po nich hnůj chtějí. Říkali jim: vám to obilí bude smrdět! Pak se divili, jim samotným obilí nevyrostlo, tak si mysleli, že Češi dělají nějaké čáry. Tak jim tam zase posílali koně, aby jim to podupali..."

Kuchyňka: "Ti domorodci nechávali zvířata v takových pletených ohradách a pořád tam přistýlali. A dobytek, když už se dostal až nahoru a když sežral ty došky, tak ho odtamtud odvedli. A naši dědkové byli čímani, a když to tam takhle zahálelo, tak si to na to pole rozházeli."

O tom, jak vypadal každodenní život Čechů na Volyni, vyprávějí dosud žijící Hulečáci. Antonín Umlauf:

"Češi, kteří se tam nastěhovali, koupili zámek od jednoho statkáře. Tam se usadili a pak začali skupovávat půdu. Většinou to byly lesy. Oni ty lesy pak postupně káceli a začínali si stavět domy. Nejdřív to byly domy dřevěné a pak časem, během let, si je stavěli větší a větší. A Huleč se rozrostla na velkou vesnici, rodin tam bylo asi tři sta. V Hulči byla česká škola, pošta, byl tam zařízený kulturní dům, ten si museli Češi postavit sami, z vlastních peněz. Byli tam hasiči, ochotnický spolek divadelní, kapely tam byly dokonce dvě."

 

Václav Kuchyňka: "V té Hulči to bylo se vším všudy. V Hulči byla klubovna, byla tam sokolovna, tam jsem cvičili. Tam bylo vevnitř všechno zařízení, jaké má v sokolovně být. Venku byl velký park a bylo to krásné".

Češi na Volyni si podle něj hodně pomáhali:

"Já řeknu, jak to bylo u nás. U nás třeba vyhořel hrobník. Tam nebyla pojišťovna, ale celá obec, všichni přišli s povozy. Navezli tam materiál, všichni přišli pracovat a během tří měsíců baráček stál, jako kdyby nevyhořel. Nedopustili nikdy v žádné obci, aby se chudý člověk dostal doslova na mizinu."

 

V příští části uvedu, co Čechy  potkalo za první světové války.

 

   

„Volyň vás vítá“

Zdroj: cesky.radio.cz, Wikipedie

Před sto lety k nám dorazila vlna válečných uprchlíků

 

Uprchlík... Do celkem nedávné doby bylo toto slovo spojováno se vzdálenými oblastmi, na míle vzdálenými od našeho klidu. Ještě zcela nedávno jsme si mohli říci - my a uprchlíci? A vidíte, mezinárodní situace se změnila zcela nečekaně a do naší země (a nejen tam) proudí tisíce válečných uprchlíků z Ukrajiny. Můžeme to tedy sledovat téměř v přímém přenosu. Po první euforii z pomoci se začínají po dvou týdnech projevovat problémy, protože uprchlík tu není "na skok", tato situace potrvá delší dobu a kdoví jak potom. V dnešním  příspěvku chci však připomenout, že tohle u nás není poprvé. To je smyslem mého příspěvku - připomenout to. Naše generace to v takovém měřítku nezažily, po vlně covidu zase něco, na co nejsme zvyklí. Možná je třeba trochu zalistovat  v historii, konkrétně v té naší historii, která ovšem v mnohém připomíná současnou dobu.

 

Už je to něco málo přes sto let, kdy se Evropou valily vlny uprchlíků ze zemí, kde zuřila první světová válka. Ta jak známo probíhala v letech 1914 - 1918, to jen pro připomenutí. Vidíte, uprchlické vlny souvisí s válkou. Lidé prchali například z frontových linií v Haliči (o Haliči jsou na blogu články), která je dnes rozdělená mezi Ukrajinu a Polsko. Hodně jich přišlo do krkonošské Jilemnice. Teď možná budou obyvatelé toho kraje překvapeni?

 

 Zkusme se vžít do mysli uprchlíka před válečnou frontou, kdy má krátký čas na sbalení nutných věcí, rozhodnout se, co je pro něj cenné a bez čeho se neobejde... Proto místní kronikář si všímá, že když přijížděli, tak  jeden uprchlík přivlekl do Jilemnice žebřík. Jiný zase lucernu. Jedna rodina si přivedla krávu. Takže oni v tom zmatku popadli, co měli po ruce. Často velice iracionálně a přišli do Jilemnice.

Pokud dnes slyšíme o kvótách, kdy se řeší, kolik uprchlíků má který stát přijmout, tak vězte, že to není nic  nového. V době 1. světové války byla monarchie, na to nezapomínejme, a   jednotlivým okresům byl přidělen určitý počet uprchlíků a protože Jilemnice byla okresem, bylo jí přiděleno 385 uprchlíků, v samotném městě jich pak bylo kolem 150.

Vláda tehdy dávala městu na jednoho uprchlíka korunu a sedmdesát haléřů. Město jim umožnilo pracovat. Pracovali v dole tady na Kozinci, kde se těžila měď. Barevné kovy byly ve válce žádané, tak se těžba obnovila. Tam je zajímavé to, že obyvatelstvo se k uprchlíkům chovalo velice vstřícně, dokonce se pro ně hrálo divadlo. 

V nedalekém Turnově bylo na 500 italských uprchlíků z vyklizeného pásma v Tyrolích (slyšeli jste jistě o jižní italské frontě). I ti pracovali. Jejich dílem je například cesta ke Třem svatým.

Do Liberce přišli Židé z východní Haliče. V novinách se objevily výzvy, aby lidé uprchlíkům darovali peníze, ošacení a hračky. V zajateckém táboře v Ostašově byli italští a ruští vojáci. Žili sice za plotem, ale mohli se podle archeologa Petra Brestovanského spolehnout na pomoc řady lidí s dobrým srdcem.

Lidé se za světové války ještě chovali lidsky. Za druhé už tu lidskost ztratili, to tvrdí historik:

„Některým nebylo jedno, jak tam žijí a přestože tenkrát byla nouze o jídlo, byli Liberečané ochotni se s nimi rozdělit. Máme důkaz, že jim nosili chleba a já jsem zjistil, když jsem se tou historií začal zabývat, že první světová válka na mě působila lidsky. Lidé se snažili těm, co se ocitli v neštěstí, pomoct. V druhé světové válce jsme ale tu lidskost ztratili.“

Vlna sympatií vůči uprchlíkům začala upadat ve chvíli, kdy sever Čech začal sužovat hladomor. Města se začala bránit přídělům dalších rodin. Z Jilemnicka hodně Poláků během války kvůli nedostatku jídla odešlo.

„Mezi těmi lidmi už převládal boj o to sehnat nějaké potraviny. Živili se krmnou řepou, která byla dřevnatá, takže se musela rozsekat sekyrkou a pak se z ní teprve dala vařit polévka. Proto lidé odcházeli na Bydžovsko a Jaroměřsko, kde bylo tepleji, byla tam úrodnější půda a nějaké potraviny se tam daly sehnat.“

Řada haličských Židů a taky částečně německy mluvících uprchlíků z Tyrol ale v Liberci a taky v nedalekém Janově dole zůstala. Pro jejich děti vyčlenila obecní zastupitelstva speciální učebny ve školách.

Aranžovaná fotografie židovských uprchlíků v barákovém táboře v Německém (dnes Havlíčkově) Brodu, 1915-1917.|foto:© Židovské muzeum v Praze

 

Uplynulo více než 100 let a povědomí o množství lidí v nouzi, kteří utekli do českých zemí za první světové války, zůstává téměř zapomenuto. Byli mezi nimi Poláci, Rusíni či Židé z Haliče a Bukoviny (není to obec u Pardubic, ale území, které bylo součástí R-U, které bylo rozděleno mezi Rumunsko a Ukrajinu), nebo Italové a Chorvati z jihu rakousko-uherské monarchie. Tvořili první významnou skupinu uprchlíků v moderních českých dějinách.

Své domovy opouštěli z obav z posunů fronty, před násilím vojáků vůči civilistům či z loajality ke své zemi. Často utíkali ze zcela zničených městeček a vesnic. Židé navíc z obavy před pogromy ze strany ruské armády a zejména obávaných kozáků. Obviňování ze špionáže, ponižování, popravy, znásilňování a plenění patřilo k jejich každodenní zkušenosti v Rusy obsazené východní Haliči a v Bukovině. Odhaduje se, že zhruba polovina z 800 000 Židů z Haliče uprchla do vnitrozemí; další desetitisíce z Bukoviny.

 

Židovský uprchlík v Rychnově nad Kněžnou|foto: Státní okresní archiv Rychnov nad Kněžnou

Uprchlíci museli žít v jedné z určených uprchlických obcí – městečkách či vesnicích, mimo velká města jako Vídeň či Praha – a většinou se nemohli volně stěhovat. Již v prvních týdnech války tak například překotně vznikly barákové tábory na jižní Moravě v Mikulově, Pohořelicích a Kyjově – ty měly zachytit židovské uprchlíky, aby se nedostali do Vídně.

Největším sběrným táborem byl barákový tábor v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Zahrnoval 53 obytných baráků, sedm kuchyní a tři sklady. Zpočátku jej obývali italští a istrijští uprchlíci, později však byl určen pouze pro uprchlíky židovské. V nejvyšším stavu v něm bylo ubytováno až deset tisíc uprchlíků. Kvůli vysoké úmrtnosti a tyfové epidemii k pohřbívání zemřelých nestačil místní židovský hřbitov a musel být zřízen zvláštní -“tyfový.“  V táborech často panovaly špatné podmínky, proto tam  řádily epidemie spojené s vysokou úmrtností, zvláště u dětí, přitom v nich žily desítky tisíc lidí.

Aranžovaná fotografie židovských uprchlíků v barákovém táboře v Německém (dnes Havlíčkově) Brodu, 1915-1917.|foto: © Židovské muzeum v Praze

Židé evakuovaní do českých zemí byli většinou velmi chudí, z nábožensky tradičního prostředí. Nikdy předtím a nikdy potom se obyvatelé českého vnitrozemí, židovští ani jiní, nemohli každodenně stýkat s takzvanými „východními“ Židy. Takovými, kteří se viditelně odlišovali svým oblečením a jazykem jidiš, kteří nebyli začleněni do většinové společnosti. Zatímco pro některé emancipované české Židy byli lidé v kaftanu, s pejzy a striktně dodržující náboženské předpisy symbolem uzavřenosti ghetta, jiní v nich viděli zdroj autentické židovské národní kultury. Tato setkání tak podněcovala jak diskuse o židovské identitě, tak rozehrávala předsudky proti údajně zaostalým „východním“ Židům.

Proto si přejme, aby už brzy zavládl mír, což zcela určitě není fráze. Myslím, že v současném světovém dění si nemůžeme být nikdy jisti.

zdroj: I. Bernáthová, M. Frankl

Osídlování Ostravska: Jak si Haličané zvykali v Ostravě na jiný život

 

Článek je pokračováním příspěvku o příchodu Haličanů na Ostravsko.

Halič ... dnes území v Polsku, dříve součást Rakousko-Uherska, takže se lidé stěhovali v rámci jednoho státního celku. Lákalo je to tam, kde už pracovali jejich krajané a líčili to vše v růžových barvách. Chuďas, kterých v Haliči byla převaha, se nechal zlákat, aniž tušil, jak to chodí v průmyslu. Ten se tehdy v Ostravě už rozvíjel a tito, dnes bychom řekli Poláci z Haliče, nebyli zvyklí mít peníze. Článek navazuje na předchozí články o příchodu tisíců lidí z Haliče za prací a lepšími podmínkami do Ostravy. 

Když se zamyslím, co tito lidé prožívali, neumím si představit tohle podstoupit dnes. Ano, je nesporné, že Halič byl chudý kraj, ale navíc to byla nejchudší a prý nejzaostalejší část Rakouska-Uherska. Často odcházeli mladí kluci ve věku 15-18 let. Těžko říci, jestli udržovali kontakt s rodinou v Haliči a kdoví, zda uvažovali o návratu zpět. 

Jakob Alt: Moravská Ostrava v roce 1855 zdroj: Ostrava-střípky minulosti

Haličské dělníky a jejich rodiny si z dnešního pohledu můžeme představit jako skupinu obyvatel žijících na samém sociálním dně. Negramotnost je předurčovala k práci na těch nejnižších a samozřejmě nejméně placených pozicích. Přišli z oblasti, kde byla životní úroveň úplně jiná, než v průmyslovém "velkoměstě" a museli si tedy zvykat na velké změny. Navíc tu byl jeden velký problém, který si s sebou přinášeli již z původního bydliště - alkohol. Ten se v Haliči rozšířil vlivem polské šlechty, která vlastnila palírny a tak podnikala. Palírny jí vynášely obrovské zisky. Šlechta tak na statcích vnucovala svým poddaným pálenku při každé příležitosti. Kdo si vytvořil závislost, byl v pasti. 

Když přišli na Ostravsko, měli Haličané nadprůměrné výdělky, které také alkoholismus podporovaly. V haličské vesnici se jim předtím nestalo, aby měli v rukou tolik peněz, kolik dostali v Ostravě už při první výplatě. Haličané díky alkoholu aspoň na chvíli zapomínali na bídu, pocity méněcennnosti a sociální nerovnost. Také únavná práce v horku a prachu (železárny, doly) je nutila hledat v alkoholu novou "energii". Po směně se tedy zastavovali v hospodě "otraviť chrobaka". Z práce se vraceli zcela vyčerpaní a zbavení sil a po takové koňské dřině vlévala kořalka a pivo nový život do jejich žil - tak se to říkalo.

 

Fotokopie ztraceného obrazu E. Kregczyho zobrazujícího Zwierzinské doly, která vyšla v týdeníku Práce 11. 2. 1894

Takto posíleni se potom odebírali "domů" do dělnických ubytoven a hornických kolonií. Zde bydleli v přeplněných místnostech se spoustou podnájemníků. Dávali přednost bydlení pohromadě se svými krajany před dělnickými ubytovnami. Tam se cítili "bezútěšně a pustě". Z Haliče si přivezli i nedostatečné hygienické návyky, které měly při práci v zaprášeném prostředí mnohem větší zdravotní následky než doma v zemědělství. Ve snaze zlepšit přístup dělníků k hygieně byly na šachtách postupně zřizovány koupelny se společnými sprchami s náledujícím doporučením báňské inspekce: "Většina horníků se nejdřív bude muset vychovat k potřebě, aby se nejdříve očistili, než jdou ze směny domů. Pozemní dělníci na to málo dbají a někdy je též jejich zevnějšek ohromně zanedbaný. Hodně se jich zanedbává do té míry, že se myjí a češou pouze v neděli. Částečně se o to přičiňuje jejich práce v zemi, která je nutí, aby se ustavičně špinili."

Edmund Kregczy: Jáma č. VII a Jáma č. II – Josef (1895). Zdroj: Science museum, London

Někteří "znalci" poměrů vinili ze špatného živobytí haličských dělníků nejen podmínky v práci, ale také jejich manželky. Ty byly ve zprávě báňské inspekce kritizovány, že nedovedou svým mužům vytvořit příjemnou domácnost, protože "neumějí ani řádné jídlo připraviti, ani dům a prádlo v čistotě zachovat, promarňují čas bavíce se zvláště v koloniích klepy a hádkami."

Na to však rázně reagoval odborový časopis Nazdar!, který zdůraznil, že vysoká úmrtnost manželek horníků je dostatečným důkazem, jak jsou udřené a že nepromarňují čas. Každopádně však platilo, že adaptace žen přišlých z Haliče spolu se svými muži na nové podmínky byla velmi složitá. Jejich protějšky se totiž v práci setkávaly s pracovním kolektivem, ale pohyb žen byl vlastně omezen pouze na prostředí hornické kolonie. Udržování domácnosti v zaprášeném průmyslovém prostředí bylo mnohem těžší než v čisté zemědělské krajině Haliče. Navíc byly ženy zvyklé vařit z toho, co se urodilo na jejich hospodářství, kdežto na Ostravsku musely začít suroviny na vaření nakupovat. I proto jevili Haličané velký zájem o bydlení v hornických koloniích, kde si mohli zařídit alespoň malou zahrádku s pár kusy hospodářských zvířat. 

  

Hornická pekárna na Hranečníku. Ta bývala součástí kolonie Jan Maria, která byla celkem vzdálená od centra a aby lidé měli zajištěny všechny služby potřebné pro život, bývala v kolonii prádelna, udírna, stodola a právě také pekárna. Pečení v ní patřilo k běžným činnostem hornické rodiny. Pekárna na Hranečníku je pravděpodobně z počátku 20. století a je zřejmě jedinou svého druhu v Ostravě.

Nezkušenost Haličanů s hospodařením s penězi, které nikdy předtím neměli, je vedla k nemístnému hýření v prvních dnech po výplatě, v dalších dnech jim utracené peníze pochopitelně chyběly. Tak docházelo k případům, kdy chudí havíři jezdili po výplatě po Ostravě fiakry a nakupovali chřest, artyčoky a jiné lahůdky. Nepřipomíná vám to něco? 😉 Myslím, že těm lidem se pro jejich nezkušenost divit nelze, ale i dnes tak někteří lidé žijí, je možné to pozorovat po dávkách, které dostanou ze sociálního odboru. Odborně se tomu říká finanční gramotnost a každý ji nemá zažitou. Ovšem Ostrava už tehdy žila na úplně jiné úrovni, než Haličané, příkladem je tento inzerát:

Josef Kittl: inzerát 22. 12. 1895

zdroj: Archiv města Ostravy, Komentované prohlídky  

Valašská kolonizace na našem území

 

Pokračování článku o Valaších ZDE

Naše republika patří mezi menší země a přitom má tolik národopisných oblastí, např. Horácko, Prácheň, Slovácko, Haná ... O Valašsku celkem často slyšíme, některé známé osobnosti zdůrazňují svůj valašský původ a hrdě se k němu hlásí. Kdo byli původní Valaši a odkud přišli? Pokud někdo  byl v typické valašské vesnici, nemyslím moderní, ale ještě v té původní, slyšel jejich nářečí nebo navštívil rožnovský skanzen, jistě si všiml typického způsobu života Valachů. Však jen ta valašská příjmení jsou svérázná, ale o tom někdy jindy.

Dějiny severovýchodní Moravy se odvíjely v mnoha ohledech netypicky. Neúrodné, většinou hornaté území bylo významněji osídleno až během valašské kolonizace, kdy se zde usídlil pastevecký lid Valachů původem z jižního Rumunska.

 

 

Sledujte šipku Moravian Wallachia nahoře

 

Horalé postupně splynuli se zde usazenými Moravany a jejich kultury se smísily. Nebylo to najednou a v jedné době, těch migračních vln bylo několik a nepřišli z jednoho směru. Které území u nás se označuje jako Valašsko, vidíme na mapě.

Později, kdy salašnictví upadalo, se region vymezoval podle kroje a nářečí. Dnes hraje hlavní roli identita obyvatel – zkrátka Valašsko je všude tam, kde se lidé považují za Valachy. 

To, že do těchto oblastí přišli noví kolonisté je jasné, ale původ nově příchozích pasteveckých kolonistů není zcela jednoznačně vyjasněn. Už od poloviny minulého století se desítky badatelů z několika zemí přeli o zejména tzv. rumunský původ Valachů.

• Jedni zdůrazňovali existenci knížectví Valachie v Rumunsku, nacházeli početná rumunská slova ve valašském dialektu a sledovali spojitosti v salašnickém způsobu hospodaření  v horách. Z hospodářských důvodů osídlovali rumunští pastevci horské oblasti na různých slovanských územích - nejprve na Ukrajině a později v Polsku, Slovensku i jinde. Severovýchodní Morava byla posledním regionem osídleným v souvislosti procesem známým jako valašská kolonizace. Všude ve slovanských oblastech Rumuni etnicky splynuli s původním obyvatelstvem.
• Druzí argumentovali historií osídlení a jazykem. Zvláštnosti kultury Valachů považovali za slovanské archaizmy. První osadníci se u nás objevují ve 13. a 14. století.

Teprve  v 16.  století je osídlování  moravských hor při slovenské hranici přistěhovalci ze sousedních karpatských pohoří výraznější a začíná se to vnímat jako  valašská kolonizace. V jejím průběhu zde přihánějí stáda hrubovlnných ovcí – valašek, které dobře snášely drsné podmínky pobytu v horách a navíc jejich mléko sloužilo k výrobě velmi chutného sýra, v dokladech biskupského dvora ze 16. století nazývaného „Valašský parmezán“. Tito osadníci se v celých Karpatech nazývali Valaši.

Samotný kočovný život valašských pastevců nebyl samoúčelný , protože  nutnost vhodného místa k přezimování spojená s potřebným dostatkem vody nejenom pro sebe , ale i pro ovce je dovedla ke zdroji vody a to k vsetínské Bečvě. Jejich nenáročný způsob života spjatý s přírodou a okolím vedl k jejich brzké asimilaci s místním obyvatelstvem. Jejich vliv na místní kulturu, zvyklosti, jazyk se začal velmi výrazně prosazovat a to natolik, že v průběhu času byl náš kraj po nich pojmenován. Vzniká nový druh karpatských horalů s jejich dialektem, ovlivňujícím salašnické názvosloví, ale také místopisné názvy a pojmenování všeho, co souviselo se způsobem života, prací, chováním, jednáním apod.

Tkaní z ovčí vlny

Valašská kolonizace byla  podporována snahou tehdejších feudálů, proto Valaši požívali v ohledu soudním a správním značné autonomie, od vrchnosti se jim dostávalo rozsáhlých pastvin, a tak vedle osobních svobod vynikali nad starousedlé obyvatelstvo i hospodářsky. Např. na  panství Brumovském bylo osídlování Valachy silné, jejich salašnický způsob hospodářství velmi ničil lesy pastvou dobytka, prořeďováním porostů a odlesňováním pro získání lepších pastvin. I když tento způsob hospodaření byl od vydání tereziánského lesního řádu postupně omezován, jeho zánik znamenala až konkurence australské vlny v 19. století. Nejstarší zprávy o užívání rozsáhlých lesních latifundií poddanými dávají obraz o vývoji těchto svobod. Zpočátku bylo palivové a stavební dříví, pastva na žaludu a bukvici, braní krmného klestu a hrabanky, salašnictví, travaření a brtnictví poskytováno Valachům zdarma, později za nájem. Zejména výnos z hrabání steliva daleko převyšoval příjmy z prodeje dříví, avšak ani tyto vedlejší produkty nebyli obyvatelé schopni platit, jak dokládají časté prosebné listy vrchnosti o prominutí úhrady.

V českých zemích bylo Valašsko oblastí s nejchudším obyvatelstvem, prakticky bez průmyslové výroby. 

zdroj: J. Macůrek - Valaši v Západních Karpatech, Wikipedie, ic.vsetin.cz, internet