Toulky českou minulostí: 284. schůzka: Šťastně vykonané putování

„Co se po mnohá léta ani lichocením ani vyhrožováním vymoci nedalo, nyní, jak se zajisto praví, z dobré vůle k místu přijíti má.“

„Páni Pražané totiž a celá obec do lůna církve navrátiti se hodlají; již prý se vypravují poslové do Říma, kteří všecko, oč mezi nimi a stolici apoštolskou rozepře byla, papeži k rozsouzení podati mají. Raduji se nadmíru, neb může-li kdo býti tak nevděčen své vlasti, jenž by se z obrácení tak slavného města, hlavy země české a ozdoby říše, z celého srdce neradoval? Není pochyby, že podle příkladu Pražanů také ostatní města lépe se rozmyslí; ano zdá se mi jako bych za jakousi záclonou navraceti se opět ony časy přeblažené, jaké před císařem Karlem bývaly, když do tohoto kvetoucího města putovaly všichni sousední národové, jelikož mimo ně nebylo v půlnočních krajinách učení slavnějšího, aniž obchodu živějšího. Za dnů našich ovšem se od vrcholu slávy uchýlilo; než nadíti se smíme, že co Karlem způsobeno, to samé moudrostí a setrvalostí našeho krále a pána k cíli bude dovedeno.“

Popel jsem a popel budu

Autor těchto řádků zřejmě nebyl jediný, komu se stýkalo po přeblažených časech, před vládou i během vlády císaře Karla IV. u nás panujících. Onen pisatel pocházel z rodu Hroznatovců, a ten rod pocházel z jisté vesničky nedaleko Neratovic. Ta obec se jmenovala se Lobkovice a někdy ve 14. století si ji koupil člen jednoho původně vladyckého českého rodu. Ten dobrý muž se jmenoval příznačně „Mikuláš řečený Chudý“, ale když už si tu ves koupil, tak se začal psát po ní, ono „Chudý“ nezní zrovna nejlíp, takže si říkal „pán z Lobkovic“.

 

Kniha o původně západočeském rodě, který vlastnil majetky nejen v Bavorsku, ale třeba jim patřil i Tachov, Žatec, Mělník, Točník, Příbram, Kolín, Poděbrady, Konopiště.

Za věrné služby králi Václavu Čtvrtému obdržel hrad Hasištejn, nacházející se několik kilometrů od Kadaně, dnes jsou z něj už pouze zříceniny. On ho sice obdržel, to je pravda, předtím ho ovšem musel dobýt. Za četné zásluhy dostal nádavkem ještě jednu takovou zajímavou funkci: Stal se v Kutné Hoře urburním, a jako takový svůj majetek dále utěšeně rozmnožil, a po jeho smrti se jeden jeho syn stal zakladatelem hasištejnské větve Lobkoviců, zatímco druhorozený (ten byl jménem Jan) stál u zrodu větve popelovské. Rodovým heslem Popelů byla skeptická věta: Popel jsem a popel budu. Větev hasištejnská, ta se do našich dějin zapsala jednak dvěma Mikulášovými syny (jejich jména: Jan a Bohuslav), jednak Bohuslavovým prasynovcem Bohuslavem Felixem. Posledně jmenovaný se postavil do čela stavovské protestantské opozice, ale to už jsme notně přeběhli čas.

 

Hrad Hasištejn založili páni ze Šumburka ve 14. století, v roce 1418 hrad získali Lobkovicové. Na počátku 16. stol. za Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic byl Hasištejn výrazně rozšířen a stal se jedním z center humanismu v Čechách. Foto z netu.

„Léta narození Božího 1493., v pondělí po Provodní neděli já, Jan z Lobkovic a na Hasištejně vyjel jsem z Kadaně na cestu k Božímu hrobu.“ Jan z Lobkovic (který si říkal po svém hradu „Hasištejnský“) byl nejstarším Mikulášovým synem. Mikuláš byl katolický pán, ale už od roku 1451 stál věrně na straně Jiřího z Poděbrad. Rok předtím se mu narodil Jan. Pozoruhodné je, že když mu tatínek zemřel, tak spravoval zděděné nedílné statky i pro své ostatní bratry. Co je na tom pozoruhodného? Jestliže byl nejstarší, tak veškerá odpovědnost spadla prostě na něj. Jenomže on se o všechen ten majetek staral už od svých dvanácti let. A že ho bylo, tedy toho majetku: hrad Hasištejn, město Kadaň, Obříství, Údlice, Přísečnice a ještě mnohé jiné zboží.

Jan byl také katolík jako jeho taťka, ale stejně jako otec byl věrným spojencem Jiřího z Poděbrad, i když tento měl jinak u katolíků pověst „zatvrzelého kacíře a ochránce kacířů, křivopřísežníka a svatokrádce“. Jan zůstal Jiřímu věren přesto, že mu za jeho postoj vyhrožoval papežský legát klatbou, že pražské arcibiskupství ponoukalo Janovy poddané, kadaňské měšťany, aby od něj odpadli a přestože později němečtí rytíři přepadli jeho ves Přísečnici. Jan Němce odtud ovšem vyhnal a král Jiří povýšil Přísečnici na město.

Po smrti Jiřího z Poděbrad se Jan postavil se za volbu polského Vladislava, kterého si Jiří přál jako nástupce, proti uherskému Matyáši. Jana měl v oblibě i Vladislav Jagellonský. Což se projevilo mimo jiné tím, že ho poslal ho spolu s panem z Kolovrat přes Norimberk a Trevír do Lucemburska, aby mu zde získali nevěstu Marii Burgundskou. Jak známo, nepořídili, nicméně Jan byl i se svými bratřími přijat do panského stavu Království českého. Pak se však tak nějak. No. Jak to tak chodí mezi příbuznými. Prostě – problémy. Poštěkali se. Tedy: znesvářili – abychom použil dobovějšího slovesa. O majetek. Jan se tedy raději s bratry rozdělil o všechny své statky, kromě Kadaně a Hasištejna, které zůstaly společným jměním. Jan sídlil ponejvíce na kadaňském hradě, kde hospodařil a rozmnožoval jmění pro svého jediného syna. Byl dvakrát ženat, měl jednoho levobočka, a zemřel ve věku 67 let a je pohřben v mramorovém sarkofágu v presbyteriu bosáckého kláštera v Kadani. Tak to je asi všechno, co něm víme.

Cesta za hranice Evropy

To jsme ale nějak brzy hotovi. Ne, nejsme. Ještě něco podstatného. On totiž Jan nejenže podnikal po Evropě tak říkajíc služební cesty pro svého krále Vladislava, on si troufl jednou i za hranice Evropy. Že to jde, to mu ukázal dva roky předtím jeho mladší bratr Bohuslav, ale i když humanista Bohuslav ve svém životě leccos sepsal, tak o cestě neutrousil ani řádku, takže to byl právě Jan, kdo o své pouti dal dohromady jakousi dobovou reportáž, vlastně, on to byl nejprve deník. Ten původní deník se nezachoval, tedy originál nikoli, a nepřežil ani cestopis, který podle toho deníku vznikl. Zbyly však dva opisy, které vznikly těsně před Janovou smrtí.

Ten cestopis nese název: „Od vysoce urozeného pána, pana Jana z Lobkovic a na Hasištejně s tovaryšem svým vysoce urozeným pánem, panem Jetřichem z Gutštejna do Jeruzaléma k svatýmu hrobu Pána Ježíše Krista, Spasitele našeho, léta 1493 začatý a šťastně vykonaný putování.“ Pozoruhodně obsáhlý titul...

„Když jsme připluli po řece z Trevisa do Benátek, šli jsme hned do hospody, jež slove U bílého lva, a tam za námi přišel Augustýn, patron galeje poutničí. A tu jsme s ním učinili smlouvu, že nás má vézti do Svaté země, a glejty opatřiti před pohany tam, abychom bezpečně hrob Boží a jiná svatá místa ohledati mohli, a zase bezpečně až do Benátek nás přivézti a sem i tam jídlem a pitím opatřiti. A za to z nás každý aby mu dal padesáte dukátů. Té smlouvy jsme udělali dvě cedule mezi sebou, on si vzal jednu a my druhou.
Svatého Marka kostel u samého knížecího dvora uvnitř dosti pěkně jest udělán, ale po starodávnu jest tmavý. A v témž městě jsou domové veliké a čistě ustavené, a jest v něm mnoho čistých kostelů a klášterů i též okolo města onde i onde na ostrovích. A tak se mi zdá, že v Benátkách a na těch okolních ostrovích jest více než v Čechách mnichů i všech kněží obojí strany. A obyvatelé toho města všecko se kupectvím živí a obchodí, jezdíce do Pohan a do Turek. A všecka koření, též malvaz i jiná mnohá kupectví, toho všeho tu sklad v Benátkách, a odtud sem do našich zemí dodávají. Ti páni Benátčané z toho veliké clo mají, což kdo u nich v Benátkách koupí a pryč to vézti chce.“

Pánové Jan a Jetřich jeli ze západních Čech až do italského Trevisa koňmo, odtud pluli po řece bárkou do Benátek. Tam se setkali s pěti dalšími Čechy a dále se cestovali po moři na lodi (která musela být dost veliká, i s posádkou se vezlo na 450 lidí) podél dalmatských břehů na Krétu, Rhodos, Kypr a odtud do Jaffy. (Jaffa dnes tvoří dvojměstí s izraelskou metropolí Tel Avivem.) Cestou zastavovali na mnohých místech dalmatského i řeckého pobřeží, Češi si tak mohli důkladně prohlédnout Zadar, Lošinj, Dubrovník, ostrovy Korfu, Krétu, Rhodos, Kypr. V Jaffě přistáli po pěti týdnech plavby a odtud pokračovali na koních a oslech přes Ramlu do Jeruzaléma.

 

Jaffa patří k nejstarším stojícím starověkým přístavním městům na světě. Podle lingvistů byla pojmenována po Jefetovi, jednom ze tří Noemových synů, který město postavil 40 let po biblické potopě. Hebrejská etymologie dovozuje pojmenování Jaffy podle její krásy (jafa‎ – krásná).

 

Pouť do Svaté země

„Jdouce přišli jsme před dům svaté Veroniky. Hned před tím domem tu v ulici jest místo, kdež Pán Kristus tudy veden byl na smrt. Svatá Veronika vyšla k němu a dala mu roušku, aby svou svatou tvář si utřel. A Pán Kristus utřev se tou rouškou, dal ji jí zase; v této roušce jeho svatá tvář a obličej se vytiskl, jaký jest Pán Kristus byl, jako by jej maléř namaloval. Tato se v Římě ukazuje podnes, já ji tam viděl. Druzí praví také, že ta pravá svatá rouška byla na Karlštejně a že to císař Karel slavné paměti způsobil, vyprosiv sobě na otci svatém, papeži, kterýž toho času byl, aby mu roušku svaté Veroniky půjčil, že dá sobě po ní namalovati jinou. A potom že sobě císař tu pravou schoval, a malovanou místo té pravé papeži dal. Tu jsem na Karlštejně také viděl. Pán Bůh nejlépe ví, která je pravá.“

Pouť do Svaté země, to byla mezi našinci koncem 15. století, můžeme říct móda. A to putování nebylo výsadou lidí jen jednoho vyznání a téhož společenského postavení. Před necelým rokem sem vycestoval Martin Kabátník z Litomyšle, a po vzoru svého mladšího bratra Bohuslava se vydal do Svaté země i Jan Hasištejnský z Lobkovic. Na rozdíl od Martina Kabátníka, který neuměl psát (své zážitky diktoval až po letech písaři Bakalářovi) měl Jan své cestopisné dílo skoro dokonale promyšleno. Celou cestu popsal na základě svých deníkových poznámek, jenom tak si lze vysvětlit velikou přesnost všech údajů a jen tak si lze vyložit celkové promyšlené uspořádání cestopisu, aneb Šťastně vykonanýho putování.

„Dále jdouce přišli jsme před dům svaté Maří Magdaleny. A tu nám ukázali dům toho bohatce, který nechtěl Lazarovi dáti drobtů ze stolu svého. Potom jsme přišli ke sklepům, pod kterýmiž jsme šli podél,a pod těmi sklepy byly kuchyně obecné, ježto si v nich všech potřeb našel k jídlu, kdož co chtěl. A též krámské věci a apatéky v nich byly, a ovoce mnoho prodávali. Když jsme přišli do své hospody, poslal k nám patron, abychom se strojili jíti do chrámu, v kterémž hrob Boží jest. A tu připravivše se šli jsme. Přišli jsme před chrám, kde jest před ním plac dobře veliký. A tu stálo na něm mnoho pohanů, žen i mužů, i také některých bludných křesťanů, ježto také křesťany býti chtějí, ale mnoho bludných artikulů ve své víře mají, v nichžto se s obecnou vírou křesťanskou nesrovnávají.“

Čtenáře maně napadá otázka – proč to vlastně urozený pán, pan Jan Hasištejnský z Lobkovic, všecko psal? To zjistíme jenom těžko. Lze se domýšlet, že myslel na poučení potomků a na posílení jich ve víře katolické. Pan Jan něco podobného neudělal poprvé. Pro svého synka Jaroslava sepsal výchovné dílo. „Zpráva o naučení synu Jaroslavovi.“

„Víra všech Arabů pohanská, kterouž jim Machomet zamyslil a ustavil, jest tato: Napřed věří v boha, kterýž stvořil nebe a zemi. Machometa mají za proroka jim od boha poslaného k naučení víry pravé. O Pánu Kristu nedrží, že by Bůh byl, než že jest byl prorok veliký a že se z čisté panny narodil a že jej Židé bez viny a pro závist ukřižovali. O Panně Marii drží, že byla před porodem pannou a pannou čistou že i po porodu zůstala. Na svých modlitbách se nábožně mají na zemi se kladouce a tepouce se v prsa a klekajíce. Týž Machomet jim zákon zamyslil a ustanovil jim, aby každý mohl míti žen, kolik se mu zdá a líbí a chce. Tímto kusem je spíše a snáze k svému zamýšlenému bludu přivedl, jakož se tak i stalo, že z nich každý má žen, co chce. Víno píti jim zapověděl v zákoně jim od něho vydaném, jemuž říkají Alkorán. Než proto druzí kradmo je pijí. Ale zjevně nesmějí jeho píti, neb na kterého to zvědí, ti starší je pro to kyji tepou.“

Myslím, že jest zřejmo, že si z Jana Hasištejnského nemíníme nikterak tropiti žertů. On totiž dokázal psát opravdu zajímavě. Dá se to číst i po pěti set letech. Některé výplody našich současníků nelze strávit ani po pěti minutách. On totiž dokázal psát opravdu zajímavě. Kupříkladu přímo mistrně podává popis válečných setkání, třeba porážku Chorvatů Turky. K té se totiž nachomýtl na zpáteční cestě domů. „V pondělí po svatém Matouši připluli jsme k městu Jadru, jemuž se vlašsky říká Zara.“

„Tu nám zpraveny byly zlé noviny, kterak nešlechetní zhoubci křesťanstva Turci porazili Charváty na hlavu a pobili je a zjímali. Patnáctý den před naším příjezdem se to stalo, a to tím způsobem, že jeden hejtman císaře tureckého, jménem Hadrembašan, sebrav ty nejlepší Turky, několik tisíc koní maje táhl jest přes hory charvátské do Charvát a tudy dále k městu zvanému Labach. Ve vší té krajině s sebou pobrali lid a pryč s sebou hnali muže, ženy, panny i pacholata. Hrabě a panstvo charvátské táhlo jim v předstihu na hory a tu se sčekávali. Když se tak sjeli, měli na tři tisíce koní a pěších as na devět tisíc. Charváti měli čekati, až jim dojde ze Štýrska posila, ale oni toho učiniti nechtěli, majíce naději, že Turky předtím několik let v týchž horách snad dvakrát porazili a chtěli tu čest míti, že je porazí jako prve. Když o tom Turci zvěděli, všechny vězně, které pobrali, tak jim hlavy všem stínali, bojíce se, aby v boji nepomáhali Charvátům. Jedni Turci se vydali proti Charvátům, a druzí čekali v záloze, aby když je Chorváti pominou, aby je zezadu zaskočili. A Charváti o takové záloze nic nevěděli. Když začali spolu harc, smísili se a bili se a drahně Turků zbili, a tu Turci prchli a utíkali na svou zálohu, a Charváti po nich táhli, majíce dobrou naději, že se jim začalo vésti, když vtom obě zálohy turecké, jedna zpředu a druhá zezadu v něm vskočivše bili je a na hlavu porazili. A pravil mi jeden dobře urozený člověk, Charvát, že jest byl na bojišti a že viděl ta zbitá těla, nebožátka, a že skoro na míli zdélí leželi a dobře široce jako snopové houští, že by z jednoho těla na druhé kráčeti mohl. A že jim všem hlavy stínali a nosy jim uřezali a ty že s sebou nesli pryč, neb to bylo snazší než nésti celé hlavy, neb jim jejich císař od každé hlavy dává zlatý, a proto nosy uřezavše na znamení je s sebou nesli, kolik každý jich zabil. I pravil mi, že na deset tisíc lidí. A taková bitva a porážka stala se na den svatého Gorgonia tři hodiny as před polednem v krajině jedné charvátské, jíž říkají Charbava, u zámku, jemuž říkají Udvinec, šedesáte vlašských mil od zámku psaného Jadra a našich mil českých dvanáct.“

Vyprávění Jana Hasištejnského je velice živé. Všechno dění, jeho účastníci, scenérie a podobně vystává před našima očima tak, jako bychom byli přímými svědky. Na rozdíl od mnohých dnešních novinářů, nedbajících na základní sedmero otázek, jež nutno odpovědět: co, kdo, kde, kdy, jak, nač a proč... Jan z Lobkovic měl smysl pro reportážní zkratku – dovedl výstižně komentovat, důsledně rozlišoval to, co slyšel, od toho, co přímo zažil, tak jako i někteří další cestopisci se snažil vyprávět co nejnázorněji tak, že přirovnával cizí jevy ke známým jevům ve své vlasti. Pokud takové srovnání nebylo možné, usilují jeho popisy o co největší přesnost. Jan Hasištejnský měl vzdělaní. Kromě češtiny hovořil latinsky i německy, ale přitom svoje znalosti nestaví nikdy a nikde na odiv (na rozdíl od pana Kryštofa Haranta, který se rád pochlubil). Jako vzdělaný autor dokázal psát o složitých jevech prostě a srozumitelně i pro lidi bez vzdělání. Každá jeho věta je přehledná, nevyumělkovaná. Zkrátka – on se dá bez velkého sebezapření číst i dnes.

„Když nám v Jeruzalémě osly přivedli, tak jsme na ně vsedli a jeli jsme zpátky k Jaffě. A tu naši galeoti z galeje na bárkách k nám přijeli na břeh, a tu když jsme chtěli na bárky vsedat, nedali nám pohané, a některé z nás, kteří jsme chtěli na bárku vejíti, i kyji bili. A druhého strkajíce odtud trhali, až po dobré chvíli byl poslán jeden, aby nás na pokoji nechali. Avšak když jsme na bárku vsedati chtěli, některými z nás opět trhali chtíce po nás kurtaci, to jest odměnu, totiž abych tak řekl na propití. Někteří z nás museli dát po marketě benátské. A tak všichni pospíchali na bárky, jedni až do zadku a druzí až do pasu břísti jsme se ve vodě museli. A tak s milým Bohem usednouce pluli jsme na galeje, s radostí Pánubohu děkujíce, že nám ráčil pomoci od takových nešlechetníků, ježto v nich žádné cti ani víry není a žádnému nedrží, co slíbí, a připluji jsme ke galeji rovně, a kdo sobě na té cestě kyjovou ránu uhonil, ten ji měl.“

Inu, cestování nebylo vždy tak jednoduché, jako... teď jsem chtěl napsat „jako dnes“, ale ani dnes není vždycky bez problémů. Jan Hasištejnský poctivě sepsal každou lapálii, kterou na své cestě do Svaté země zažil. Jeho potomci měli co číst. „Když jsme pluli k Benátkám, byla noc a vzešel měsíc a my se ubírali s Pánembohem naší cestou. A zdál se nám býti malý a povlovný vítr. Říkali jsme patronovi, aby plul vedle břehu nedaleko země. On slíbil nám tak učinit, a my ubezpečivše se lehli jsme a spali. A on opiv se, zanedbal toho, že vítr veliký nás od země zahnal na veliké moře. A tu veliké vlny jako domové, větrem jsouce hýbány, bárku tak vznášely, že vždy dva museli ven vodu škopky vylévati. A tu jsme byli všichni tak ve strachu, že nevěřím, by který z nás, jak je živ, kdy u větším strachu byl, neb nebylo to jinému podobné, než že se všickni utopíme. To trvalo nám na šest aneb sedm hodin. Tu potom slíbili jsme všickni z nás, což nás tu bylo, na pouť k Matce boží jít do Lorety, aneb každý oběť svou tam aby poslal. A hned jak jsme to učinili, počalo se povětří tišiti a dobrý vítr bez takových vln velikých k naší cestě býti.“

autor: Josef Veselý

Toulky českou minulostí: 283. schůzka: Podivné manželství krále Vladislava

Před koncem měsíce dubna roku 1490. obdržel Vladislav z Uher jistou přípověď, že zvolen bude na království uherské. Svolal tedy stavy české do Prahy o radu a veden byl od nich, aby přijal toho důstojenství, neboť takto země, od české koruny odtržené, k ní zase připojeny býti mohou.

„Nelze nám líčiti dopodrobna události volebního sněmu, jenž počal se v Pešti 15. května a trval více nežli tři měsíce – kterak pomalu sjížděli se k němu páni uherští, každý s komonstvem branným, někteří až tří tisíc jezdců; kterak nejprve strana polská, kvapící s prohlášením svého Albrechta za králem, přehlučena byla; kterak pokojně a trpělivě slyšeni byli řečníci všech stran, jež nejprve pro Jana Korvína, potom pro syna císařova Maxmiliána, pak pro Beatrici a posléze pro Vladislava slovo zvedli; kterak veřejné prohlášení odkládáno bylo a kterak většina sněmovníků, sjednotivších se o Vladislavovi potají, měla výminky, pod nimiž na trůn jej provolati chtěla; kterak Vladislav hned bez rozmyslu ke všemu přistupovati chtěl – jen ne k manželství s Beatricí, vdovou po Matyášovi.“

Volení českého krále králem uherským nebylo nikterak jednoduchou a rychlou záležitostí. On totiž Vladislav skutečně se všemi výminkami takřka okamžitě, bez rozmyslu, souhlasil. S výjimkou té jedné výminky. Ta výminka se jmenovala – svatba anobrž ženitba. Nechtělo se mu. Nad šachovnicí v Olomouci se před časem ti dva utkali v docela přátelském zápolení, jedenáct let poté však hrozilo vybuchnout vojenské střetnutí. Královna-vdova totiž nechtěla ustoupit a byla přesvědčena, že na uherském trůně zůstane za každou cenu. Jenomže, aby panovnicí byla žena, to tehdy ještě nějak nešlo, a tak se uvažovalo a kombinovalo a spekulovalo, kterak by se mohla stát Vladislavovou manželkou a tím pádem si podržet titul a moc uherské královny.

Na trůnu za každou cenu

Kdo s tím originálním nápadem přišel, to je obtížné zjišťovat. Snad, možná, nejpravděpodobněji uherští magnáti a preláti. Ti totiž usoudili, že onen zamýšlený sňatek by mohl zemi zbavit přízraku války, a nejenom to: taky by mohl posilnit Vladislavovu moc v boji proti jeho bratru Janu Albrechtovi a proti římskému králi Maxmiliánovi neboli proti konkurenci.

„Sotvaže byl Vladislav přijat 9. srpna 1490 v Budíně, sídle královském, u velikém jásotu obyvatelstva, přitáhl hned nazítří bratr jeho Jan Albrecht s vojskem asi osmi tisíc branných Poláků bez odporu až blízko Pešti, a z druhé strany docházely zprávy, kterak římský král Maxmilián překotem dobýval v Rakousích měst a hradů zase. Mluvilo se také o tom, že byla úmluva mezi římským Maxmiliánem i polským Janem Albrechtem o roztržení království uherského tak, aby připadla onomu západní, tomuto východní jeho část. Nebylo přitom ani slechu o nařízení veřejné hotovosti v zemi, aby pozdvihli se se zbraní v ruce bohatí i chudí a neustali v boji proti odvážlivým vetřelcům, pokud by ještě nějaké cizí kopyto šlapalo půdu vlasti v kterémkoli kraji. Ta péče ponechána cele novému králi. K nabytí válečné podstaty nebylo mu svoleno daní potřebných, ale radili mu, aby podvedl královnu Beatrici slibem manželství a vypůjčil si tím peněz i vojska od ní. On pak neměl té mravní statečnosti do sebe, aby opovrhl trůnem, kterého beze lži ani dobýti ani uhájiti nemohl.“

  

Budín (maďarsky Buda) je část Budapešti ležící na pravém břehu Dunaje, představuje tedy západní část nynějšího hlavního města Maďarska. Římané u významného brodu přes Dunaj postavili na místě staršího osídlení z doby bronzové město Aquincum, které se stalo hlavním sídlem provincie Panonie.

Hned na začátku a Vladislav už měl takové problémy. Když 9. srpna 1490 vstoupil do Budína, tak zjistil, že královna-vdova se před veřejností prezentuje jako manželka nově zvoleného krále. Den před vyhlášením výsledků volby jí totiž šlechtici přislíbili, že Vladislava prostě a jednoduše přimějí, aby se s ní oženil. Jenom si to představme: cizinka, opuštěná někdejšími přáteli, tak ta musela velice chladně a přesně odhadovat své neutěšené postavení. Z někdejších námluv s Maxmiliánem už sešlo, János Korvín se veřejně projevil jako její nepřítel, u Pešti ležela polská vojska, a z Čech se přes Moravu blížily ozbrojené oddíly Vladislavovy, takže jí nezbývalo než kývnout na souhlas. Vyjednávači jí přitom zcela otevřeně slíbili, že jen jako manželka nově zvoleného krále zůstane napořád uherskou královnou.

„Od počátku vzpouzel se Vladislav proti každému spojení s Beatricí, však pro uvarování většího pro Uhry neštěstí osvědčil soukromě nejprve, že je hotov slíbiti ji manželství, a o několik dní později veřejně, že on po vůli bude, až jen království od nepřátel očištěné se upokojí; královna slíbila za to přispěti k potřebám válečným dvěma sty tisíci zlatými uherskými a též odříci se oněch tří set tisíc, které co dluh na koruně požadovati mohla. Pokud trvaly nepokoje a války, ubránil se Vladislav dotíravosti své nemilované nevěsty, neboť jen velmi pořídku a nikdy bez hojných svědků s ní se scházel.“

Nevěstino zklamání

 

Nejstarší pohled na Budín pochází z Norimberské kroniky (1493), autor Hartmann Schedl. zdroj Wikipedie

Po příjezdu do Budína trvalo Vladislavovi celých pět dní, než za Beatricí zavítal. Pro nevěstu to bylo trpké zklamání. Plně se spolehla na sliby uherských politiků a už se skoro měsíc cítila být královnou. V den Vladislavovy volby dávala dokonce rozhazovat peníze mezi shromážděné davy, jako by byla skutečnou vladařkou. Až dosud oblékala vdovský šat, ba nejednou prohodila, že se chystá na trvalý pobyt v klášteře; nyní se však doslova rozzářila nadšením a očekávala svého nového chotě. Svým příbuzným do italské Mantovy vesele oznámila, že ji volba Vladislavova opět povznesla na trůn. Proto se upínala s nadějemi k přicházejícímu králi. Domnívala se, že první jeho kroky zamíří k ní, vyvolené nevěstě. Jaké však bylo její zklamání, když den za dnem plynul, ženich už byl dávno na budínském hradě a nic nedbal na to, že jej nevěsta volá a netrpělivě očekává.

Po těch pěti dnech si však přece jenom nakonec dal říct. Ale jaké to bylo zklamání! Čekala vroucí objetí, těšila se na milence. Nic z toho, dočista nic. Místo toho ji pozdravil zdvořilý politik, který ji ubezpečoval svou přátelskou přízní. Přátelská přízeň asi nebylo zrovna to, co čekala a co chtěla. A že v ní vidí takřka sestru, a ještě nezapomněl zdůraznit, že byl přítelem jejího zesnulého manžela. Co může víc vydráždit rozdychtěnou vdovu než chladná korektnost, klidný tón? Ona užuž chystá svatbu – a on? Těžký nezájem.

Varuj se, králi, té Neapolitánky jako moru a zlého ducha a považuj její jedovaté sliby za zdroj otravy!

„Varuj se, králi, té Neapolitánky jako moru a zlého ducha a považuj její jedovaté sliby za zdroj otravy!“ Tyto dobře míněné rady šeptal králi Jan Filipec z Prostějova, biskup varadinský. Uhrové sice chtěli, aby si Vladislav Beatrici vzal, Uhrové ano, ale uherský biskup moravského původu své názory před králem Vladislavem neskrýval. „Té Italce jde jen a jen o moc! Chce vládnout tak, jak se o to pokoušela už za vlády krále Matyáše. Král ať si vzpomene, jaké trápení měl s touto ctižádostivou paní nebožtík Korvín! A potom – co může nový uherský král očekávat od neplodné, stárnoucí ženy!“

Takové rady český rád poslouchal. Kdyby si mohl,vybrat, tak by určitě volil ve svých čtyřiatřiceti letech nějakou mladší dívku než aby toužil po stejně staré, tloustnoucí a nemocné vdově. A bylo zajisté veřejným tajemstvím, že Korvínova choť nebyla žádná putička či něžná dušinka, ale že se po boku energického vladaře a manžela Matyáše projevovala jako rázná panovnice a sebevědomá, ctižádostivá žena. To asi nebyl zrovna typ ideální manželky pro krále slabocha, muže nevýbojného a ze všech stran utlačovaného, jakým byl Vladislav. Jestliže nedovedl spoutat mocenské choutky své italské choti Matyáš Korvín, jakpak by to dokázal jemný, mírný, ba slabý Vladislav? A kromě toho: Vladislav byl přece pořád ženatý!

 

Vladislav jako český král v Livro do Armeiro-Mor, autor João do Cró, 1509

Ženatý Vladislav. Ale – byla vůbec nějaká svatba? Byla. Pravda, v zastoupení. 12. září roku 1476 byla v Praze podepsána svatební smlouva a koncem téhož roku byl ve franském Ansbachu uzavřen na dálku sňatek, při němž se dal Vladislav zastoupit delegací české šlechty, ale ke svatebnímu veselí nikdy nedošlo. Do osudů dvanáctileté nevěsty Barbory tvrdě zasáhl Matyáš Korvín. Jako skutečný pán Slezska odmítl její dědické nároky po prvním manželovi, a udělil Hlohovsko lénem bratranci. Tím pádem se náhle zchudlá Barborka rázem stala nevěstou nepříliš žádoucí a v Praze se s dokončením sňatku přestalo počítat. Jenomže – on už de iure uzavřen byl, ale oba manželé se nikdy nespatřili, natož aby došlo ke „konzumaci manželství“ – tedy aby byl mezi nimi sexuální styk.

V Římě si najednou podávala dveře poselství, která požadovala od papeže zcela protikladná rozhodnutí. Na jedné straně stál stále zoufalejší kurfiřt Albrecht a po jeho smrti Barbořini bratři, žádající na papeži, aby přikázal Vladislavovi dokonat manželský slib, na druhé straně se čeští stavové, Vladislav i jeho polský otec snažili dosáhnout u kurie, aby bylo nepovedené manželství rozvedeno. Dokud Vladislav vládl kacířům, byla malá naděje, že by papež jeho žádosti vyhověl. Naopak – protivné straně se podařilo dosáhnout toho, že papež Vladislavovi výslovně přikázal, že když už si teda Barboru vzal, tak ten svůj sňatek musí dokonat. Jenomže papežské příkazy a hrozby v kacířských Čechách mnoho neplatily, a tak Barbora a její bratři stále marně čekali na okamžik, kdy Vladislav konečně splní svůj slib. Chudák děvče. Opravdu ji lze jen politovat. Z dítěte-vdovy vyrostla postupně ve zralou ženu, která se svým miniaturním dvorem putovala od jednoho franského a hornofalckého hradu k druhému a stále jasněji si uvědomovala, že svoje právo už nikdy neprosadí a do žádného královského lože nikdy neulehne. Dokonce i její bratři jí časem začali předhazovat, že to byla vlastně ona, kdo zneuctil hohenzollernský rod a načas ji i věznili. Kdo chce psa bít...

„Když roku 1492. minulo i poslední kruté nebezpečí od Turků, paní Beatrice, uražena tolikerými odklady, vyčerpavši již všecky prostředky, prosby a hrozby, utekla se konečně k papeži Alexandrovi z domu Borgiů, aby mocí apoštolskou donutila krále ke splnění daného slova, a neostýchala se předkládati lež, že měla od Vladislava netoliko slib, ale i skutek manželský. Tím nemohla ovšem nežli odvrátiti od sebe ještě krutěji ženicha, ana přinutila jej zastávati čest neboli hanbu svou před nejvyšší soudní stolicí na světě.“

Prekérní situace... Jakpak dopadla? Beatrice měla na své straně pádný argument. Ona z toho Budína odešla nikoli s holýma rukama, ale s prohlášením, že nepřátelům nového krále postoupí své vojsko, peníze a některé pevnosti. V královské radě se začalo horečně jednat. Dochovala se nám královská písemná protestace, v níž líčí podrobnosti, za nichž vyřkl svůj manželský slib. Naléhali na něho stavové a argumentovali tím, že Beatrice mu přinese věnem 200 000 dukátů a pak navíc ještě 300 000 uherských zlatých. Vladislav celkem logicky odtušil, že ty peníze ještě neviděl; co však pozoruje, to je královnina příprava velmi silné armády, a proti komu jinému, Ladislav než právě proti němu, a ještě že potají jedná s cizími panovníky a vyhrožuje mu spojenectvím s vetřelci.

„Přísahám před Bohem a lidmi,“ přísahal ve svém písemném protestu král Vladislav, „že z těchto všech příčin, a zvláště proto, že je Beatrice neplodná, neuzavřu s ní sňatek. A jestliže jsem jí v minulosti slib sňatku učinil či ještě v budoucnu učiním, stalo se tak jen na naléhání uherských stavů a jen v zájmu země a v důsledku tíhy nezbytnosti.“ Jo jo, v důsledku tíhy nezbytnosti, to se to slibuje!

„Poslal jsem domů své české vojsko a nemám jiné prostředky, jak zabránit zhoubám, jež hrozí království a všemu křesťanstvu od této královny. Byl jsem proto okolnostmi přinucen bojovat lstivě a podle panské rady uzavřu formální sňatek s Beatricí, abych snadněji vyhnal nepřátele z uherské země. Abych však nebyl podezírán z ničemného podvodu, pravím, že na lstivé úklady odpovídám lstí. Znovu pak prohlašuji, že jsem nikdy netoužil a ani dnes netoužím oženit se s Beatricí a že považuji toto manželství i podle slov v současnosti za neexistující.“

To je ale velice zvláštní dokument... Těžko v českých dějinách hledat něco podobného, co by se dotýkalo tak hluboko vladařovy intimity. Vladislav po Beatrici zřejmě opravdu netoužil, ale byly tu okolnosti mezinárodní i vnitropolitické, a tak se v Ostřihomi nakonec odehrálo setkání těch dvou budoucích manželů, a z úst králových vyslechla královna to, nač tak úpěnlivě čekala. Byla to nabídka k sňatku. Ženich s ní projednal bod po bodu i svatební obřad, žádal však, aby prozatím byla celá záležitost utajena a aby se svatba konala jen v nejužším kruhu. Nevěstě to nebylo kupodivu ani trošku podezřelé. Celá rozdychtěná se k obřadu pečlivě připravovala. Vlasy si dala rozpustit tak, že jí splývaly po obou stranách tváře. Nechtěla stát před ženichem jako ctihodná vdova s vlasy zavinutými pod čepcem, nýbrž jako skutečná, půvabná nevěsta. Ve vlasech jí zářil královský diadém, nejjemnější hedvábí objímalo její postavu, nově upravené pokoje a ložnice měly získat ženichův obdiv a lásku. V ostřihomském paláci se konal střízlivý, skromný svatební obřad.

 

Beatrice Aragonská byla jednu dobu českou královnou, nejdříve prostřednictvím sňatku s Matyášem Korvínem, později s Vladislavem Jagellonským. Beatrice pocházela z Neapole, ale značnou část života prožila v Budapešti. | zdroj: Wikimedia.commons

Svatba bez hostin, slávy i bez svatební noci

Svatebčanů bylo málo – pouze hrstka prelátů a magnátů. Z Čechů přihlížel tomu podivnému svatebnímu veselí jenom kancléř Šelmberk a z Neapole se dostavili vyslanci nevěstina tatínka. Před zraky svědků se snoubenci pozdravili a rábský biskup se jich otázal, zda souhlasí se sňatkem. „Ano,“ řekl Vladislav. A Beatrice: „Já to chci.“ A tak se oba snoubenci stali manželi. Ještě novomanželské objetí a pusa... Ne, nic z toho. K všeobecnému překvapení Vladislav novomanželku ani neobjal, ani nepolíbil, ale kvapně opustil komnatu. Italští svědkové hlásili do Neapole, že se král s Beatricí rozloučil, jako by to byla cizinka a zanechal ji ve značném duševním zmatku. Podle kanonického práva byla tato svatba, bez hostin a beze slávy a taky bez svatební noci neplatná.

Proč? Protože novomanžel byl už jednou ženat. S Barborou. Sám Vladislav tuto skutečnost ustavičně opakoval, ona se mu náramně hodila, nic z toho mu však nebránilo, aby zároveň od Beatrice nevzal bez rozpaků peníze a neujal se velení její žoldnéřské armády.

„K úplnému spokojení země, ve smyslu prelátů a baronů uherských, bylo potřebí odstranit a zmařit stroj, který činil kdysi Matyášovu vůli neodolatelnou: byly to počátky stálého vojska, pověstné jeho černé roty. Když Matyáš v boji u Kostolan v lednu 1467 zničil válečné roty bratrské, postaral se také, aby uvedl jejich jádro sobě v poslušenství – spojil bojovníky české, polské i srbské v jedno tělo dohromady, vycvičené v boji, otužené v mrazu, vedru i všech strastech tělesných, nemajíce jiného svědomí nežli povinnosti. Králova vůle jim šla nad přikázání boží. Po smrti Matyášově, jakmile přestalo nebezpečí od nepřátel zahraničních, nemeškalo se ani chvíli. Příčiny neb záminky zvláštní nebylo potřebí – pouhé neplacení žoldu stačilo vzbuditi výtržnosti neodvratné; horšího nedopustilo se vojsko černé ničeho. Bylo přepadeno zrádně náramnou převahou jak lehkých jezdců, tak i lidu z měst a vesnic a jeho přední houfy pobity, zbytek donucen vzdáti se. Rotmistři jejich obrátili se psaním prosebným k předním pánům a vladařům českým, žádajíce přímluvy u krále Vladislava, žalovali tam, že páni uherští na nich takové škody počítají, jakých oni bohdá vinni nejsou, ježto sloužili věrně pánu svému. Ale Vladislav dekretem svým zrušil veškeré roty černé, po čemž někteří vstoupili buď u krále, buď u jiných pánů uherských do služby, jiní propuštěni vrhli se do Rakous a na Moravu, kde co divá zvěř honěni a zabíjeni byli. Brzy pak válečná moc uherská, po celou tu dobu postrach národů, stala se jen povídkou z časů minulých.“

zdroj: Josef Veselý

Toulky českou minulostí: 282. schůzka: Spor o pivo aneb Světla a stíny doby jagellonské

„Léta Páně 1490 v pondělí po svatém Ambroži zemřel ve Vídni uherský král Matyáš, který se odedávna všemožně snažil o to, aby kraloval v Čechách.“

„Připravoval zradu králi Vladislavovi za pomoci některých pražských zemanů a také s pomocí knížete Hynka z Poděbrad, syna krále Jiřího slavné paměti. Ten navedl některé pražské měšťany, aby k sobě zvali na hostiny další a přitom aby je také přemlouvali. A dávali jim za to peníze a kapry.“

Kapří korupce končí šibenicí

Hynkovi z Poděbrad ta kapří korupce nakonec nějak nevyšla. Skončilo to na šibenici. Nikoli pro syna někdejšího krále Jiřího, ale pro jeho služebníky. „Když se král Vladislav dozvěděl o Matyášově smrti, dal mu všude po Praze vyzvánět. Téhož roku český král, který byl uherskými pány zvolen králem uherským, shromáždil silné vojsko a vtrhl do uherské země. V Uhrách byl pak korunován na krále uherského podle dohody, kterou měl s králem Matyášem.“

Vladislavova vláda u nás trvala pětačtyřicet let. Tento král byl hotovým rekordmanem v setrvání na trůně. Řečeno sportovní terminologií: skončil na bronzovém místě. Zlatou medaili ve výdrži by získal císař František Josef I., na druhém stupínku se umístil Leopold I. Z hlediska odpracovaných let bychom mohli v tom králi Dobře aneb Vladislavu Jagellonském spatřovat panovníka z nejzasloužilejších.

Šedivá vláda Vladislava Jagellonského

Mohli. Ale to bychom asi měřili špatným metrem. Délka politického působení nemusí být přímo úměrná kvalitám státníka a jeho díla. Osud mu dopřál času dost, přesto se Vladislav do historie žádnými opravdu výraznými skutky nezapsal. Byl takový, inu, šedivý.

 

Vladislav Jagellonský nebyl válečníkem, ale mistrem kompromisů a trpělivého vyjednávání. Jeho pověstné „bene“ se stalo symbolem vlády, v níž se snažil tlumit spory místo jejich vyostřování. (zdroj: www.kvety.cz)

Navenek, tedy ve vztahu k cizině, taky nic moc. České království jako by se mezi ostatními evropskými mocnostmi ztrácelo. Zanikl hlas jeho panovníka, sama existence koruny české upadla v pochybnost. Po dočasném odtržení Moravy a vedlejších zemí panovala po několik desetiletí právní nejistota, komu vlastně Markrabství moravské, Slezsko a obě Lužice patří, jestli Uhrům nebo českému státu. Všecko však jenom černé, ale ani tmavě šedé nebylo. A protože každé dobré zprávy je nám na Toulkách českou minulostí třeba jako soli, nuže – přisolme!

Jagellonská doba přinesla zemi rozvoj a prospěch. Časy Vladislavovy a po něm Ludvíkovy představovaly hodně dlouhou etapu něčeho, co tato země několik desítek let nezažila. Klid a mír. Ten rušily jenom občasné domácí rozbroje místních rozměrů nebo pohraniční šarvátky. Oproti dřívějšku – prkotiny. Národ celkem prosperoval. S výjimkou neúrod, morových ran nebo jiných mimořádných situací se žilo poměrně levně. Zboží bylo dost. Práce taky.

„Dějiny národa českého v době této zjinačily značně tvářnost svou. Již smlouvy s Matyášem pojistily Čechům pokoj od nepřátel zahraničních; výsledky sněmu kutnohorského zjednaly jim i uvnitř mír a svornost. Od té doby, ačkoli učenci neustali v polemice nikdy mezi vyznavači církví pod jednou a pod obojí, nevyskytlo se více krutého boje a záští; jen nových sekt se zjevilo víc, zvláště jednoty bratří českých.“

Jednota bratří českých

Jednota bratří českých. Vznikla v roce 1457. Narodila se na principech Petra Chelčického. Na principech neodpírání zlu, přísné, až strohé vnitřní kázni osobnosti. naprosté a dobrovolné chudobě. Biblické prostotě života. První generace českých bratří odmítala mezi své stoupence vpouštět i vzdělance. Důvod? Ve vzdělanosti, vědění, a taky v majetku viděli bratří hříšnou světskou marnivost. Tento postoj se ale v další generaci začal měnit. Jednak do bratrských pospolitostí pronikal městský živel, k církvi se hlásili relativně bohatí řemeslníci, jednak persekvovaná jednota mohla existovat jenom díky tomu, že nad ní drželi ochrannou ruku někteří bohatí páni. Kupříkladu páni Krajířové z Krajku a Kostkové z Postupic. Měli k tomu důvod. Pokorní a pracovití poddaní – co víc si může každá vrchnost přát? Bratřím nakonec došlo, že ani majetek, ani vzdělání nejsou překážkou na cestě k poznání pravého Boha. Na synodě bratrských kněží se ustoupilo od zásad dobrovolného i pasivního vzdoru vůči světské moci. Bratří nyní mohli vykonávat úřady, stávat se rychtáři a konšely, do řad jednoty měli nadále přístup i šlechtici a bohatí měšťané.

 

Erb Krajířů z Krajku - původem rakouský rod z Korutan. Jejich předek Konrád Krajíř přišel ke královskému dvoru Václava IV. a založil moc a slávu rodu. 

„Nejjasnější králi, pane náš milostivý! Co se dotýče poslušenství a poddání mocím povýšeným, od Boha zřízeným, v tom se podle zprávy prvotních svatých míníme míti, lidem v úřadech postavených pokorně jsouce poddáni, žádného nehanějíce ani rouhajíce komu, ani se sváříce a křikujíce, ale královskou milost v poctivosti majíce i jiné povýšené lidi, ta ně se také k Pánu Bohu modlíce, abychom pod nimi tichý a pokojný život vedouce tím lépe v poslušenství Božím ostříhali. A tak hotovi jsme pánům svým i poplatky a roboty, v čemž kdo kde sedí, zastávati, a ve všech věcech, v nichž bychom mohli svědomí dobré zachovati před Pánem Bohem, chceme jich poslušni býti. Proto Vaši milost pokorně prosíme, abyste se k nám neráčila míti jako k nějakým nepřátelům svým, ale jako k těm, kteří Vaší milosti přejí i žádají všeho dobrého, pod panováním milosti Vaší se všemi lidmi pokoj zachovávajíce. Ač kněží praví na nás, že bychom různici nějakou v lidu činili, toho se s pilností vystříháme, poněvadž v jednotu svou nižádného bezděky netěhneme, ani toho, kdo k nám přistoupí, mocí jakou držíme, než, komuž se líbí, ten, když chce, od nás odstoupí. Ano ani otec vlastního dítěte svého k tomu nenutí, ani muž manželky své, než každému jest na svobodě dáno, podle oné řeči Pána Ježíše Krista: Kdo chce za mnou jíti, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. A kněží také plnou svobodu mají lidi před námi vystříhati, jakožto i činí, dobře vědouce, že s námi množství lidí nebude, poněvadž cesta naše v potupení jest, v pohanění i v úzkosti.“

Lze předpokládat, že nad takovýmto dopisem se Vladislavovo srdce ustrnulo. Inu – ustrnulo. Tak ustrnulo nebo neustrnulo? Jak se to vezme. V Boru u Tachova dal Vladislav upálit šest bratří, na mnoha panstvích byli členové jednoty žalářováni. Po sněmu kutnohorském se však přece jenom leccos změnilo k lepšímu. „Ze zpuchřelé půdy vykvetl konečně kvítek novověké osvěty, snášenlivosti a lásky křesťanské. Vynesena byla zásada státoprávně uznaná že každý člověk má i může hledati spasení duše své tam, kam ho vede vlastní víra a svědomí, jinému v tom nic nepřekážeje, aniž jej proto haníce aneb utiskuje. Zásadu tu vyslovil sněm několikráte bez pochybování a obmezování všelikého. Obě strany netoliko že samy mají požívati úplné rovnoprávnosti, ale dopřáti ji také svým poddaným, z nichž ani podobojí od římských, ani římští od podobojích pánů svých neměli trpěti příkoří, překážky a újmy nižádné; kazatelé měli omezovati se na hlásání slova božího a horliti jen proti hříchům, nikoli proti jinověrcům, aniž těchto nutkati jakkoli, tajně nebo zjevně. Kdokoli se proti tomu proviní, má považován býti jako rušitel obecného dobrého, svornosti a pokoje, jako zprotivilec krále pána svého obce Království českého. Smlouva ta trvej třicet jeden rok od té doby pořád zběhlých.“

A byl klid. Klid sice relativní, ale – zaplaťpámbu. Dlouhý mír ovlivnil příznivě nejenom výrobu, ale i obchod. Vzrostla vnitrostátní i mezinárodní směna zboží. Na zemských stezkách se zas objevili cizí kupci. Nejspíš zjistili, že je u nás nejenom někdo neokrade, ale že mohou výhodně prodat. Deset let po usmíření katolíků s kališníky dostal export a import zelenou. Tradiční styky obnovili hlavně Norimberčané. Dováželi k nám módní zboží – jako například luxusní textilie, široký sortiment kramářského zboží, a taky koření. Dařilo se i českého vývozu, směřujícímu na Linec. Na zahraničních trzích se uplatňovaly výrobky soukenické Jihlavy, také naše obilí, a rovněž ryby; žádány byly české nože, jakož i šlojíře, roušky a jiné propriety. Když si k tomu všemu připočteme rozvoj řemesel, různé technologické inovace (v hutnictví, sklářství, knihtisku, výrobě papíru) plus velký rozmach podnikatelského úsilí šlechty (hlavně v rybníkářství, velkochovu ovcí, pivovarnictví), tak nám namísto nějakého hospodářského úpadku vyvstává před očima docela utěšená konjunktura.

Spor o monopol na vaření piva

„Toho času vznikl v Novém Městě pražském spor mezi měšťany a sladovníky o vaření piva, protože sladovníci bránili měšťanům v jejich právu vařit pivo a pálit z něho pálenku. Král se svými rádci rozhodl, aby právo vařit pivo měl každý měšťan, který k tomu má potřebné zařízení; pálence se má říkat pálené pivo a ne pálené víno.“

Malicherný spor, ne? Ano, zdánlivě směšný. Zdánlivě? Ve skutečnosti to byla náramně vážná patálie. O pivo? O monopol na vaření piva mezi podnikavým panstvem a královskými městy. Ve středověku se vařila piva hustá, především černé pivo ječné, a jeho spotřeba byla už tenkrát velmi vysoká. Tak jako dnes? Pravděpodobně na hlavu ještě vyšší. Tak to je co říct, vzhledem k tomu, že v současné spotřebě na hlavu bezkonkurenčně vedeme na celém světě. Pivní mok se považoval nejenom za nápoj, ale i za relativně levnou a sytou potravu. Tekutý chleba... Výroba piva se koncentrovala na královských měst. Právo várečné bylo jednou z hlavních hospodářských výsad každého měšťana. Také prodej a rozvoj piva monopolně ovládala města – dodávala i slad – a veškerá pivovarnická činnost byla chráněna řadou výsad. Což bylo právo várečné, mílové a ještě další. Jinde než ve městech se pivo vařit sice mohlo, ale výhradně pro vlastní spotřebu, tedy nikoli na výdělek. Odborně vařené pivo bylo kvalitnější a tak v druhé polovině 15. století pronikly městské pivovary se svými pravidelnými dodávkami i do nejodlehlejších míst. Rentovalo se... dělat pivo? Samozřejmě.

  

Až do bitvy u Lipan (1434) se pivo smělo vařit výhradně ve svobodných městech – patřilo to mezi práva, ve kterých měla města navrch nad šlechtou. Po ostrých bojích mezi městským a šlechtickým stavem došlo v roce 1517 k dohodě, která umožnila šlechtě zakládat panské pivovary.

Výnosy z prodeje piva byly záviděníhodné, takže není divu, že i šlechta by se docela ráda na tom profitu podílela. Začala v poddanských městech stavět výdělečné pivovary, vzápětí i šenky a hospody. Koncem 15. století byl někdejší monopol královských měst rozvrácen, no a všichni ti draví páni, kterým se zalíbilo podnikat, šli ještě dál. Začali svým poddaným zakazovat vařit pivo podomácku, a tak jako je nutili, aby za poplatek nebo za díl obilí mleli v panských mlýnech, požadovali teď, aby povinně kupovali a pili výhradně pivo z panských měst. Šlechta začala městům konkurovat i v jiných oborech. Například tím, že na svých panstvích zaváděla soukenictví a že se účastnila na dálkovém obchodu a ještě že investovala do hornictví a hutnictví. To všecko by se dalo jakž takž vydržet, ale páni sáhli měšťanům na pivo, a bylo zle. Náramně zle. Pivo totiž začalo být pro šlechtické velkostatkáře druhým nejvýnosnějším artiklem.

Stíny doby jagellonské

„V tehdejší době byla česká města velice zkracována na svých požitcích, protože páni a rytíři sami vaří pivo a prodávají je; svým poddaným nedovolují brát pivo z měst a zakázali svým sedlákům prodávat obilí do měst, dokud se o něm sami u pánů nepřihlásí. A tak si mnozí urození páni, rytíři i zemané navykli obchodovat s obilím pro peníze a říkali, že to jejich erbům vůbec neškodí. Na sněmech bylo městům upíráno právo třetího hlasu a ani nebyla na sněmy zvána; tak se šlechta snažila odstranit třetí hlas měst. Bránila také městům zapisovat do zemských desek svobodné statky, které zakoupili měšťané nebo obce, podávala na ně u zemského soudu všelijaké podivné žaloby a upírala jim práva, která mají města od králů a císařů stejně jako páni, rytíři a zemané.“

Hlavním zdrojem příjmů bývala pro šlechtice odedávna renta. Dvakrát ročně, na jaře a na podzim odevzdávali poddaní vrchnosti dohodnutý poplatek z výnosu propachtovaných polností. Tato hezká tradice se částečně uchovala dodneška – v současné době se výběrčí daní nejvíce radují v rozpuku prvních jarních dní – tehdy kvetou nejenom sněženky, ale i daňová přiznání. Feudálové si ovšem přilepšovali ještě i jinak. Ono krýt rozmařilý způsob života a vnějškové efekty, považované za společensky žádoucí, tak to nebylo zrovna snadné. Boháči běžně tonuli v dluzích. Zastavovali svá zboží, vydělávali si bojem v cizích službách, obchodovali s dřevem, prodávali ryby. Nicméně ten hlavní a trvalý přísun prostředků spočíval v grošících od sedláků. V druhé polovině 15. století však stále citelněji chyběly ruce, které by zoraly opuštěná pole, a zisk z renty rostoucí nároky panstva neuspokojoval, protože objem příjmů se nezvyšoval dost rychle, někdy dokonce absolutně klesal. Rozpor byl o to očividnější, že feudálové zvětšovali své majetky.

V době předhusitské bylo u nás vlastně jediným velkým dominiem panství Rožmberků na jihu Čech, zatímco během dalších let se vytvořila další obrovská latifundia pánů z Poděbrad, Pernštejnů, Tovačovských z Cimburka a ještě jiných. Kdysi byl panský majetek rozkouskován na drobné nesouvislé dílce, zatímco teď se nekonečnými přesuny, výměnami, výkupy a náhradami podařilo kdysi rozdrobená zboží víceméně zcelit v rozmanitě velké državy.

„Požívajíce úplného pokoje vně i doma mohli Čechové obrátiti všechnu sílu a snahy své k uměním míru a vzmáhající se rok co rok zámožnost lidu nejen svědčila o prospěchy orby, řemesel i obchodu, ale vedle také k novému pučení a květu na poli duchovním.“
Kterak to pučelo na poli duchovním, k tomu se zakrátko v Toulkách vrátíme...

Ale nyní bychom neměli zapomenout, že bujně to pučelo i na poli politickém. Šlo o Moravu. „Odtržení Moravy od Království českého nestalo se za našeho kralování, ale my jsme se již v království roztržené uvázali.“ Tato slova napsal král Vladislav ve svém listu moravským stavům. „Pak ačkoli celá vůle a ten konečný úmysl náš byl jest, že bychom byli rádi to markrabství i jiné země ke koruně zase připojili a v prvotní způsob uvedli, ale nemohouce toho z mnohých příčin učiniti udělali jsme smlouvu s králem Matyášem slavné paměti ne takovou, která by se nám dobře líbila, ale která nás v ten čas potkati mohla. Vždy jsme nahlíželi, že když se hlava zachová, také údové časem snáze k ní připojeni budou. Poněvadž z dopuštění božího král Matyáš smrtí sešel jest, tehdy my jakožto král český podle starodávného zřízení i podle dotčených smluv jsme pánem dědičným té země moravské. A proto pánové, preláti, rytířstvo aniž města ani koruně uherské, ani žádnému jinému v žádné závazky nevcházejte. My jakožto pán dědičný nejsme toho úmyslu, bychom je v cizí ruce dále poddati chtěli, ani zástavou, ani kterým jiným obyčejem, ale chceme přivésti je k sobě, dá-li Bůh, šťastně tak, aby odtržení takové potom nikdy se nepřiházelo.“ Zakrátko nato se Čechy spojily s Moravou a také se Slezskem a ještě obojími Lužicemi, jakož i s Uhry do jednoho velkého státu. V jeho čele stál král. Český král. Jenomže on na první místě své titulatury uváděl slůvka: „Král uherský“. 

zdroj: Josef Veselý

Toulky českou minulostí: 281. schůzka: Jedna královna pro dva krále

„Ve Vídni se Beatrice nad vychládající mrtvolou Matyáše Korvína teatrálně objala s Jánosem Korvínem. Osmnáctiletý levoboček zesnulého krále byl ochoten převzít moc spolu s královnou-vdovou a uznal se slzami v očích za přítomnosti členů královské rady její nástupnická práva.“

„Vídní sice obíhaly pověsti, že Beatrice podala svému manželovi italský lék, to jest jed, avšak tyto dohady byly stejně nepravdivé jako fáma, že svého vladaře dal zavraždit čelný představitel uherské stavovské obce, hrabě Štěpán Zápolský, královský místodržitel v Rakousích a velitel vídeňské posádky. Ani podezření, že Korvínova smrt nastala z návodu římského krále, nemělo žádné opodstatnění, naznačovalo však už v zárodku, jaké boje o uherskou korunu lze očekávat.“

Tolik historik, které se jagellonské době u nás věnoval opravdu důkladně, doktor Josef Macek. Královna-vdova Beatrice byl po Matyášově smrti nejmocnější uchazečkou o nástupnictví na trůně. Díky svým stykům s italskými bankéři a hornickými podnikateli z Horních Uher vlastnila dostatek hotových peněz, takže mohla někdejší Matyášově armádě zaplatit žold. Vdova Beatrice se tedy na oko smířila s mladým Korvínem, aby ho vyřadila dočasně ze hry. Zdálo se, že se zemský sněm vysloví jednoznačně pro ni. Po dohodě s budínskými rádci dala převézt manželovo tělo do Budína a organizovala slavnostní pohřeb do tradiční hrobky uherských králů ve Stoličném Bělehradě.

 

Vizualizace: Bazilika Nanebevzetí Panny Marie ve Stoličném Bělehradě. V bazilice založené svatým Štěpánem bylo pohřbeno patnáct králů a uchovávány relikvie svatořečených králů Štěpána a Imreho. Během turecké okupace byla zničena.

Královna-vdova na pohřeb nepřijela

Průběh královského pohřbu byl jako obvykle? Dosavadní královské pečetě nad Matyášovou mrtvolou byly zlomeny a na listinách vydávaných královskou kanceláří se objevily nové pečetě – královny vdovy a jejího nevlastního syna Jana Korvína. Všecko vypadalo v nejlepším pořádku, ale – nebylo. Královna-vdova na pohřeb nepřijela. Což je dozajista divné. Její neúčast ve Stoličném Bělehradě naznačila zasvěcené veřejnosti, že mezi ní a Janem Korvínem je konec smíru. Začátkem května se začali ti dva proklínat a chystali se na válečné střetnutí.

„Vstávám na úsvitě a prvou část dne zasvěcuji bohoslužbě. Snažím se neodvracet svou mysl od zbožnosti a pilně plním své církevní povinnosti. Poté přicházejí ke mně učitelé, kteří mne a mé bratry vzdělávají v různých naukách. Rozprava s nimi pomáhá rozvíjet mého ducha. V doprovodu učitelů navštěvujeme potom dílny tkalců a barvířů sukna.“ 
Jsme stále v minulosti. V té sice vězíme pořád, ale teď jsme se ponořili do ještě větší hloubky. Jsme v Neapoli a pozorujeme, kterak se chová a učí a projevuje budoucí uherská a česká královna - Beatrice Aragonská, které se podle místa jejího narození říkalo taky Neapolská. Dle líčení z pera samotné Beatrice to bylo idylické dětství. Leč pouze do šesti let jejího věku. Tehdy ji otec zasnoubil s pětiletým synem svého švagra, přičemž svatba se konala ještě téhož roku. Dlouho si to děvčátko manželského štěstí však neužilo. Tatík totiž hrad svého pětiletého zetě přepadl, dcerku transportoval zpátky domů a své novopečené příbuzné nechal shnít v okovech. Těch dětí se nikdo na nic neptal. Ty děti byly těmi úplně nejmenšími figurkami na šachovnici, které ani trochu nerozuměly. Děvčátko Beatrice vyrůstalo dál v paláci, v jehož sklepeních umíral tchán, a taky manžel-chlapec.

Jsme bezmocní, hledajíce odpovědi na tyto a další otázky, a tím naléhavě si uvědomujeme, jak málo stále ještě rozumíme středověkým lidem, jejich mentalitě, jejich duchovnímu a citovému světu, který asi i pro ně samé byl tajemným bludištěm. Co však přece jen vytušit můžeme: že totiž Beatrice Aragonská nebyla nějakou křehkou bytostí, hluboce citově naladěnou, nýbrž chladnou, velice realisticky uvažující ženou, nepodléhající tlaku citů a morálky.

Vzdělání měla docela na výši. Učila se rétorice, dramatice, historii a filosofii. Její učitelé byli obdivovateli římské antiky. Už v deseti letech četla s učiteli Ciceronův spis O stáří, a v její knihovničce bylo už několik rukopisů antických autorů. Prvou knihu vydanou tiskem dostala do rukou jako patnáctiletá. Zase Cicero – O povinnostech se to dílko jmenovalo. Dívenka byla od nejútlejšího mládí připravována na politickou dráhu. Počítalo se s tím, za několik let stane se svým manželem v čele monarchie. Její výchova byla cílevědomě zaměřena k všestranné přípravě budoucí vladařky. Utužovala si i tělesnou zdatnost, především na lovech, a vyspívala v mladou ženu. Klenotníci pro ni upravili zlatý náhrdelník, dědictví po zesnulé matce, krejčí přešívali pro mladou princeznu královnina roucha. Bylo jí právě šestnáct.

„Po celé Neapoli počínali se hlásit první zájemci o princeznu, jež slibovala být bohatou nevěstou,“ zpravuje nás historik doktor Josef Macek. „Jako první nápadník objevil se savojský princ Filibert. Sňatek sedmiletého knížete se šestnáctiletou královskou dcerou se však jejímu otci zdál přece jen nesmyslným, zejména když uvážil, že mu z dalekého Savojska nemůže kynout žádný prospěch. Větší zájem vyvolal pokus francouzského krále Ludvíka XI., získat aragonskou princeznu pro následníka trůnu, prince Karla. A kromě toho nebylo jasné, zda přelétavý a nevypočitatelný Ludvík opravdu Karlovi francouzský trůn odkáže.“

Žila si celkem nad poměry

Z francouzských námluv sešlo. Beatrice si zatím žila celkem nad poměry. Tatínek jí dával ze svého rozpočtu tisíc dukátů ročně, což byla obrovská částka, o které si kupříkladu český Vladislav mohl nechat leda zdát. Na Beatricině dvoře žili její učitelé, vychovatelé, lékař, profesor z neapolské university, osobní sekretáři, účetní, sluhové, nákupčí, komorníci, šéfkuchař a kuchaři, pekaři, podkoní, vrátní, pradleny a celá kupa služebných děvčat. Princezně však ani tyto peníze nestačily. Rozhazovala je plnými hrstmi, připravovala hody, lovy, organizovala slavnosti a tance, nakupovala šperky a skvosty, a byla v dluzích. Až po krk. A to tu ještě nepadlo slovo o honbě a lovu. V jízdě na koni se jí málokdo vyrovnal. Beatrice si nechala ušít pro lov zvláštní šaty barvy mandlového květů, tvarem připomínající bájné Amazonky. Oblíbila si hlavně lov ptáků pomocí cvičených sokolů. Nejušlechtilejší opeření dravci museli být importováni ze Sicílie.

„Beatrice si oblíbila přímo vášnivě i novou, módní hru, hru v karty. Vášeň pro lov a karetní hru upozorňuje, že asi měli pravdu ti soudobí informátoři, kteří o Beatrici mluvili i jako o vášnivé milence, která si sama od šestnácti let vybírala z rytířů své partnery. Vyprávělo se, že se dokonce zamilovala do jednoho mladičkého pážete a že s ním byla přistižena v choulostivé situaci. Zanedlouho nato byla v koutě nádvoří nalezena mrtvola.“

Zvláštní krásou nevynikala

Přitom se dá říct, že Beatrice nějakou zvláštní krásou nevynikala. Byla sice příjemného vzezření, ale postavy takové, poněkud statnější. Za každou cenu se chtěla líbit, a tak se dala zvěčňovat. Objednala si řada svých bust. Celkem jich bylo 13. „Na jaře 1474. roku se na královském dvoře v Neapoli objevili dva uherští magnáti, páni Bánffy a Handó, a požádali krále o ruku dcery Beatrice pro svého pána, krále Matyáše. Už před devíti lety nabízel neapolský král prostřednictvím Benátčanů jednu ze svých dcer. Jednání o uzavření sňatku však ztroskotalo i v roce 1468., kdy už bylo manželství Beatricino papežem zrušeno. Teprve do třetice všeho dobrého začaly mít uherské námluvy v Neapoli naději na úspěch.“

Takže uherský král Matyáš se rozhodl skoncovat se svým vdovstvím. On už o to usiloval delší dobu, vlastně celých deset let, které uplynuly od smrti manželky Kateřiny z Poděbrad. Možná se mu žádná nelíbila, ale spíše se žádné nelíbil on. Lépe řečeno: nezamlouval se rodičům. Odmítl ho saský vévoda, svou dceru nedal Matyášovi do manželství ani císař Fridrich, s výsměchem ho odbyl i polský král Kazimír. Nebyl jim dost dobrý. Pro všecky ty starobylé panovnické rody znamenal Matyáš jenom ubohého povýšence, vetřelce bez řádného, urozeného rodokmenu. S nadšením o to větším přivítal Korvín možnost, že se si vezme za ženu aragonskou princeznu. Ta zpráva ho zastihla ve Vratislavi. Samou radostí dal zapálit ohně na oslavu zásnub, zvony vyzváněly a při hostinách teklo víno proudem. Zanedlouho uzavřel v Neapoli sňatek. Osobně ne. V zastoupení. Na dálku. Aragonská princezna se stala legitimní Matyášovou manželkou a začala si říkat „uherská královna“.

Česká a uherská královna Beatrice Aragonská se svým prvním manželem Matyášem Korvínem. | Wikimedia.commons 

Její šatstvo a šperky byly převáženy v devíti vozech! Přesto chtěla, aby ji Vladislav finančně zaopatřil, byť žil „v Budíně i v Praze v mnohem stísněnějších poměrech než aragonská královna.“ Kdo si chce počíst:

 

 

Ten sňatek v Evropě vzbudil pozornost

„Ten sňatek vzbudil v Evropě velikou pozornost a někteří škodolibí kronikáři poznamenali, že si bastard vzal za ženu bastardku. Matyáš Korvín stále totiž platil za vladaře bez urozených předků a Beatrice byla dcerou nemanželského syna neapolského krále.“ Ty zlovolné jazyky měly v podstatě pravdu, jenomže Beatrice patřila v tehdejší Evropě mezi nejbohatší nevěsty a uherský a český král Matyáš mezi nemocnější evropské panovníky.
„V září 1476. roku opouštělo tisícihlavé císařské vojsko Neapol. Princezna směřovala k pobřeží, kde se nalodila a plula po moři až k ústí řeky Pádu. V Benátkách odpověděla představitelům republiky latinsky spatra předneseným projevem, který udivil posluchače uhlazeností a vtipem. Pak vedla cesta po pevnině přes Treviso do Uherského království. Dvojí nepřítel tu hrozil neapolské princezně: Turci a studené vichry. Proto byly zesíleny hlídky a pro choulostivou jižní nevěstu nechal poslat manžel nádherný pozlacený vůz. Až dosud jela na koni, teprve na uherské hranici se ukryla do vozu. Přijela v něm Matyášova matka Alžběta, která ji přivítala na půdě Uher. Kdo znal povahy obou královen, nezapochyboval na okamžik, že nebudou žít spolu ve shodě a že se i na uherském královském dvoře potvrdí, jak obtížné je smířit tchyni se snachou.“

Slavnostní přivítání se nekonalo na Budíně, ale ve Stoličném Bělehradě. Při něm opěvovali Beatricinu nebeskou krásu, přirovnávali ji k Venuši i k Dianě, a podle jednoho lichometníka byla prý nová uherská královna tak rozkošná, že by rozpálila k obdivu a lásce i srdce filosofa, starce Sókrata. Ženich zahořel prudkou láskou ke své nevěstě a prokazoval jí úctu všemi prostředky, které měl k dispozici. Svatební hostinu dal připravit celkem o čtyřiadvaceti chodech. Kníže Hynek z Poděbrad a další přední šlechtici rozdělovali noži maso na obrovských mísách a kladli je do středu stolu, odkud si hodovníci rukama vybírali nejsvůdnější sousta. Pak si král s novou královnou smočili prsty v nádobce s vodou a zahájili tanec. Svatební veselí trvalo v Budíně celý měsíc. Padl však na ni jeden malý stín: že se totiž mezi svatebčany neobjevil ani jeden z králů, nemluvě o císaři, ač byli pozváni.

„Jak trávili novomanželé líbánky, nevíme. Ze zpráv benátských diplomatů a domácích kronikářů můžeme usuzovat, že se v milostném objetí ocitl vášnivý milenec a dychtivá milenka. Obdobně o Matyášovi slyšíme, že od mládí pilně navštěvoval nevěstince, a že zejména ve městech nebyla žádná dívka a paní před mocným svůdcem v bezpečí. Vypravuje se dokonce, že měl ve zvláštní oblibě panny a že pak nutil své kazatele, aby prohlašovali, že pohlavní styk panny s králem nikterak neporušuje její panenskou čistotu a nevinnost. Jistá Barbora, měštka z dolnorakouského Steinu, porodila svému královskému milenci chlapce Jánose a nikdo netušil, že tento nemanželský syn bude hrát v budoucnu tak výraznou úlohu v bojích o uherskou korunu. Beatrice byla se svým prudkým, divokým chotěm spokojena. Odpouštěla mu všechny výlevy vzteku, pokud se týkaly podřízených služebníků. Na něco podobného si ostatně pamatovala už z domu. Matyáš dovedl pozorně naslouchat lyrickým písním a básním, s potěšením prodléval v tichu knihovny, debatoval s učenci a pěl chválu na krásu sochy, obrazu, architektury, takřka současně však vybuchl v lítém hněvu a zkrvavil každého, kdo mu odporoval nebo snad vzdoroval. Chtěl hrůzou světa se zdáti,“ říká o něm český humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, a český kronikář Bartoš Písař k tomu podotýká: „Byl to člověk vzrůstu nevelikého, zato však naplněný velkými tužbami a divokostí. Uherský král byl člověk smyslný a zuřivý.“ A benátský vyslanec píše domů: „Vládne zemi železnou metlou.“

Pán ze Švamberka končí v žaláři

Doplatil na to jeho oddaný stoupenec, vůdce české panské jednoty Bohuslav ze Švamberka. Hledal totiž cesty k příměří a míru po dlouholetých válkách. „Pan Bohuslav byl rodu švamberského,“ dozvídáme od jistého současníka, kronikáře františkána, „muž slušné výšky, všecek hnátovitý a v ramenou a plecích rozšířený, prsou vysazených a silných, v obličeji přísný a ve svém, vzezření hrozný, vlasů šedivých, v řeči skrovný, avšak pravdomluvný, v slibu věrný a drženlivý – dobrým byl milostiv, ale zlým hrozný a mstitelný. Veliká opravdovost a neoblomná přímost jeho mravní povahy nehodila se příliš králi Matyášovi, který sám neznaje mravních rozpaků, podobně povolné chtěl mít také služebníky svoje. Usiloval zmocniti se hradů některých v zemi české a šel i na Bohuslava Švamberka rozličnými chytrostmi a podvody, aby k té zradě povolil a některého zámku postoupil jemu. K takové službě by se ani pan Zdeněk ze Šternberka nepropůjčil, tím méně mravně přísný pan Bohuslav. Aby zbavil se nepohodlného služebníka, vypravil k němu Matyáš mladého pána Jaroslava z Boskovic a kázal zmocniti se osoby jeho i uvésti jej v moc královu.“

Dopadlo to tak, že pan ze Švamberka skončí v žaláři, a na popravišti se posléze skutálí i hlava Korvínova ministra, kancléře Jaroslava z Boskovic. Těžká služba pod takovým pánem... Jeho otcovský přítel a učitel, ostřihomský arcibiskup Jan Vitéz se jednou odvážil před Matyášem vyslovit námitku proti vojenskému vpádu do Čech. Král se v divém vzteku na starce vrhl a před veřejností mu vrazil facku. Jako násilník se projevoval i vůči magnátům a prelátům, o to zběsileji bil své poddané a sluhy. Krejčímu, který se dopustil chyby, dal uříznout nos. Beatrice si tedy vzala surovce a násilníka... I když... vůči ní se Matyáš předháněl ve dvornosti. A Beatrici ta milencova divokost nikterak neznepokojovala, ba dá se říct, že v ní nalézala jisté uspokojení. V Uhrách jí vadily úplně jiné věci. Především počasí. Přijela do Budína ze země, kde neznají tuhé mrazy, kde nezuří celé týdny vánice, kde na podzim a na jaře v jednom kuse neprší, kde nejsou louže na každém kroku. „Uhry asi leží blízko severního pólu,“ vyjádřil se věhlasný italský básník Lodovico Ariosto. „Ledový dech Karpat tam ničí lidské plíce.“ Beatrice dávala italskému mistrovu za pravdu a tuhé zimy se bála. Za víc než dvacet let svého pobytu v Uhrách se ani jednou nerozjela do jejich východních provincií – poměry se jí tam zdály ještě barbarštější a surovější než v Budíně. Dávala přednost pobytu na západě – zajížděla do Prešpurku (tedy do Bratislavy), a po dobytí Rakous se na dlouhý čas ubytovala ve Vídni. Mrazivý dech Karpat a velké uherské nížiny ji děsil a nepochybně přispěl i k jejímu trvalému onemocnění – trpěla kloubovým revmatismem.

Za blyštivou fasádou dvora počínaly trhliny

„Zhýčkané a zmlsaná Beatrice postrádala záhy v Budíně to, co bylo v Neapoli běžně k dostání. Nemohla nikde nakoupit drahé barevné látky, marně sháněla schopné krejčí a švadleny, na královské tabuli postrádala kvalitní potraviny, hlavně lahůdky.“ Král sledoval zpočátku Beatriciny záliby jako roztomilé libůstky, brzy jim však i on jim přišel na chuť. „Tak kupříkladu v úpravě vlasů a vousů se podřídil italskému vkusu a začal si vousy upravovat a holit bradu. Až dosud bylo totiž v Uhřích pravidlem pyšnit se dlouhým, bujným vousem, Věřilo se, že vousem porostlá brada jsou odznakem a statné mužnosti. Nyní se král, jeho okolí i další aristokraté přizpůsobili pokynům královny, která si předsevzala to bojovné uherské plémě zušlechtit.“

Což bylo ovšem náramně obtížné. To tedy bylo. Tak třeba bytová kultura... V celých Uhrách se nesetkala ani s jedním... komínem. Buď se nad střechy zdvíhaly komíny, které sály do sebe kouř z krbů a kamen, anebo se topilo v obytné místnosti zvenčí, ze síně, a jizba byla vyhřívána teplem z pece. Z jizby se tak stávala místnost bez kouře, „světlá místnost“ neboli: „světnice“. Tohleto slovo – světnice se objevuje v češtině právě v polovině 15. století. V Uhrách tehdy topili pořád krbem nebo pecí a kouř unikal ven dýmníky, otvory ve stropě.

„Za blyštivou fasádou budínského dvora počínaly se rozvíjet trhliny. Prvý a trvalý impuls k manželským neshodám vzešel z míst, kde by jej Beatrice vůbec neočekávala – z manželského lože.“ Zasvěcení lékaři podávají zprávu, že prý královna je „amoris impotens.“ Doslova přeloženo: „neschopna lásky“. Což možná trochu překvapí, protože víme o jejích četných milostných dobrodružstvích z Neapole, a kromě toho Korvína poutal k manželce silný milostný cit. Jenomže on lékař měl na mysli něco jiného. Beatrice nebyla schopna otěhotnět. „Královská láska měla v očích lékařů ve středověku své opodstatnění jen tehdy, vyústila-li ve zrození dítěte, dědice či dědičky státu. Zejména korvínovská dynastie, která teprve zamýšlela vstoupit mezi evropské vladařské rody, nezbytně potřebovala děťátko, od kterého by se odvíjely další články dynastického řetězce. Od uherské královny očekávali Korvín, jeho dvůr a političtí činitelé nejenom vášnivé projevy lásky a rafinované milostné hry, ale především zrod potomka, korvínovského dědice.“ Čehož Beatrice zřejmě schopna nebyla. A nepodařilo se jí to ani do jejích dvaatřiceti let, kdy její manžel ve Vídni sotva padesátiletý umírá. Beatrice se stala královnou-vdovou. Ale nikoli nadlouho. 

zdroj: Josef Veselý