Sníh uprostřed léta

Letošní léto přineslo extrémní teploty a pro mnohé velké horko nebylo zrovna příjemné. Výkyvy klimatu zažívali i lidé v minulosti. Mnohé změny může způsobit přírodní jev v opačné části planety. Dnes se podíváme, jaké starosti prožívali lidé přesně před 210 lety. Bylo léto a lidé se chystali sklízet úrodu. Nečekaně napadl sníh, který zničil úrodu a následně pak lidé trpěli hladem, dost dlouho vůbec neviděli slunce...  

V roce 1815 vrcholily napoleonské války v Evropě. Toho roku také došlo k erupci sopky Tambora - největší v historii lidstva. Depresivní bylo i to, že následujícího roku kvůli přírodní katastrofě vůbec nebylo léto! 🙀 

 

 

Indonésie na mapě světa. První Evropané (Portugalci) tam přistáli v roce 1512 s cílem získat zdroje koření na Molukách: muškátový oříšek, hřebíček a kubébu. 

Sopečných erupcí v zaznamenané historii lidstva byla celá řada a nejčastěji se píše o sopce Krakatoa v r. 1883 v Indonésii. Přitom erupce Tambory byla 10x silnější a není tak známá, prý proto, že to bylo před vynálezem telegrafu.

Základní údaje:

 

Sopka Tambora

• na ostrově Sumbabwa v Indonésii
• kdysi měřila 4300 metrů, po mohutné erupci v roce 1815 přišla o většinu svého vrcholu
• nyní má výšku asi 2851 metrů
• v letech 1880 a 1967 menší erupce, v letech 2011, 2012 a 2013 zvýšená seismická aktivita

Počátkem dubna 1815 se probudila indonéská sopka Tambora a začala chrlit sopečný materiál. V Indonésii je velkých sopek hodně, lidem se to zdálo běžné. První exploze byly na ostrově slyšet večer 5. dubna. 10. dubna nastala erupce, při níž celá horní část sopky zmizela, sopečný materiál se dostal do výšky 44 kilometrů a zvuky výbuchu byly slyšet na vzdálenost 2700 kilometrů. Podle vulkanologů je erupce Mount Tambory největší a nejničivější sopečnou událostí v zaznamenané historii!

Následky mohutné erupce byly dalekosáhlé. V příštích letech kvůli výbuchu sopky zemřely statisíce lidí.

Na celém světě byla zvláštně zbarvená obloha. Obrazy malířů zachytily nezvyklou nebeskou podívanou. Zvláštní atmosféra inspirovala různé umělce - právě v těchto letech vznikl původní námět pro příběh Frankensteina či příběhy o upírech.

 

 

Obraz Williama Turnera. Na obrazech z r. 1815 se často objevovala žlutě zbarvená oblaka. (zdroj Deník)

Roku 1816 byly na celé planetě extrémy počasí, které následně vyvolávaly chudobu, hlad a nemoci. Na celé planetě poklesla průměrná teplota. Neobyčejné ochlazení známé jako „rok bez léta" v roce 1816 postihlo velkou část severní polokoule. Části světa jako západní Evropa a východní oblast Severní Ameriky byly zasaženy hustým sněžením a ničivým mrazem v červnu, červenci a srpnu. Chladné počasí vedlo v těchto oblastech k neúrodě a hladu!

  

Letní teploty roku 1816. V květnu  se Severní Amerikou prohnala sněhová bouře, která pokryla sněhovou pokrývkou USA a Kanadu a zničila veškerou úrodu. V kanadském Québecu v té době napadlo 30 cm sněhu. Po několika týdnech se na mnoha řekách a jezerech objevil led.

V Americe se kvůli špatné úrodě lidé z postižených oblastí přesouvali více na západ, kde bylo zemědělství zasaženo méně. Investice vložené do zemědělství se americkým podnikatelům vůbec nevracely.

Ještě horší to bylo v Evropě. V letech před výbuchem sopky tam probíhaly napoleonské války, které vyvrcholily právě v roce 1815. Francouzský císař Napoleon byl poražen u Waterloo dva měsíce po erupci Tambory. Všude, kudy prošli vojáci a kde se bojovalo, byla chudoba, nemoci a nedostatek jídla. Kombinace neúrody v roce 1816 a Napoleonovy expanzivní politiky způsobila lidem katastrofický stav. 

Lidé strádali také na území Velké Británie. V létě 1816 pršelo v Irsku nepřetržitě osm týdnů. Brambory se neurodily, po hladu přišly nemoci a hladomor. Koncem roku 1816 vypukl v Irsku tyfus, který zabil tisíce lidí a v několika příštích letech se epidemie přehnala přes celé Britské ostrovy.

Nejpostiženější přesto zůstávala oblast dnešní Indonésie a okolních zemí. Po erupci v celém regionu ještě několik týdnů pršel popel. Zdroje sladké vody byly kontaminovány. Umíraly celé lesy, uvadala úroda. Odhadem na Sumbabwě a sousedním Lomboku erupce zabila 90 tisíc lidí, většina však zemřela hladem. Obrovský mrak sulfátových plynů, které Tambora vyvrhla do atmosféry, zpomalil vývoj indického monzunu, největšího meteorologického systému na světě, na následující dva roky.

 

Bengálský záliv je největší záliv na světě.

Sucho způsobené erupcí vytvořilo podmínky k šíření nového a smrtícího kmene cholery. Nejprve sucho, pak pozdní mimosezonní záplavy – změnilo se klima v Bengálském zálivu. Bakterie cholery zmutovala do nového kmene. Protože imunitní systém místních obyvatel se novému kmeni nedokázal bránit, rozpoutala se epidemie. Cholera se rozšířila po Asii a nakonec po celém světě. Na konci století se počet obětí bengálské cholery pohyboval v desítkách milionů.

Sopka stále zůstává aktivní...

 Video s českým komentářem:

 Video pro anglicky mluvící čtenáře:

 

 zdroj: YouTube, denik.cz, encyklopedie Britannica, Wikipedie

Aby silnice i chodníky byly bezpečné

1. března začalo meteorologické jaro, které potrvá do konce května. Astronomické jaro začne jarní rovnodenností 20. března a potrvá do letního slunovratu v červnu. Meteorologické jaro má pevně stanovený začátek i konec kvůli jednotnému zpracování klimatologických dat. 

 

Dnešní téma byste si na blog nejspíš nedali, protože není atraktivní. Ovšem čistá města i vesnice bychom chtěli mít a hlavně, když vyjdeme z domu, tak jako řidiči chceme dojet bezpečně do cíle a jako chodci si pádem nezpůsobit úraz. Každou zimu se v televizi řeší připravenost silničářů na zimu, kolikrát už byli zaskočeni, že v zimě sněží (😼) a hlavně to, jak mnohé dopravní nehody i úrazy lidí jsou způsobeny právě špatnou údržbou silnic nebo náledím na chodnících. Zajímalo mě, jak to bylo v minulosti, kdy určitě bylo sněhu daleko více než dnes - a lidé si poradili s lopatou!

Údržba silnic dnes a v minulosti na fotkách z netu.

První zprávy o  zimní údržbě, která představovala ruční odhazování sněhu lopatami, pocházejí z poloviny 19. století, tedy kolem roku 1850. Od 2. ledna 1877 platil pro okresní silnice říšský zákon. S rozvojem techniky se ruční odhazování nahrazovalo dřevěnými pluhy, které byly prvním zařízením pro odstraňování sněhu! Tyto pluhy se využívaly jak v rovinatých oblastech, tak i v horských oblastech. Měly obvykle sklopná křídla, což umožňovalo zúžení pluhu při odstraňování sněhu napůl ze silnice. Myslím, že to byla dobrá vychytávka, když boční stěny byly vzadu vyšší než vpředu, aby odtlačený sníh nemohl přepadnout zpět na vozovku. 🙇 Šířka záběru se uvádí od 3,5 do 7,5 metrů. Silnice se čistila postupně, nejdříve uprostřed jízdního pruhu z nejvyššího místa k nejnižšímu, a oba boky se čistily při opačném směru.  

První dřevěný pluh byl poprvé použit v roce 1899 a byl tažen dvěma až třemi páry koní, na horách čtyřmi až pěti. K provozu bylo tedy zapotřebí šest až devět lidí. Průměrně bylo možné očistit jeden až dva kilometry vozovky za jednu hodinu.

  

Ani dnes se bez lopaty či hrabla na sníh neobejdeme.

 

Na počátku 40. let (1940 a výše) se poprvé využívaly motorové sněhové pluhy. Je jasné, že byly mnohem výkonnější než ty koňské a umožnily rychlejší a efektivnější odstraňování sněhu. Ještě v 60. letech bylo možné vidět dřevěné pluhy tažené kolovými nebo pásovými traktory. Stále více byly používány nákladní automobily s předsazenými pluhy nebo se zavěšenými strojními sypači. Často se na zledovatělé plochy sypal štěrk nebo písek přímo z korby ručně lopatami.

Kromě sněhových pluhů se v zimní údržbě využívaly i sněhové frézy. K odstraňování sněhu se používaly sněhové frézy tehdy sovětské výroby montované na podvozcích nákladních automobilů značky ZIL. Tyto stroje sbíraly sníh a poté jej odfukovaly pryč. Občas se využívají i dnes zejména při sněhových kalamitách.

Rozšířené byly také traktory Zetor se sněhovými frézami a pluhy ve tvaru křídla nebo šípu byly montovány na nákladních "tatrovkách", "škodovkách" nebo "liazkách". 

Podívejme se do článku z roku 1908, jak si ve velkých městech poradili s čištěním ulic. Zvětšíte rozkliknutím:

 

vajový pluh na sníh. 

 

 

Odstraňování sněhu parou z ulic ve Strasbourgu 1905.

Elektrická kropicí voznice v Kolíně nad Rýnem. 

 

 

Motorový vůz na kropení a metení ulic v Berlíně. 

 

Využití tramvají jako elektrický tramvajový pluh na sníh.

 

Rozmetávání sněhových závějí na trati pomocí rotačního sněhového pluhu.

"Boj proti sněhu na drahách děje se dvojím způsobem: jednak zabezpečením trati před sněhovými závějemi, jednak odstraňováním sněhu ze zaváté trati. Taková zařízení však cestující sotva kdy pozorují, neboť sněhové pluhy odpočívají obyčejně v zákoutí některého většího nádraží a tak o těchto strojích proti sněhu na trati nemá většina cestujících ve vlaku ani ponětí."

Ochrana lokomotivy proti sněhu na trati Lulea-Narvik.

A co používání soli? Solit či nesolit? Tady je krátký článek z roku 1886 popisující čištění ulic solí v Paříži:

A jak to bylo v Americe v roce 1896? 

 

Pověstnou v tomto ohledu je krajina v Coloradu, kde Pacifická dráha (Denver and Pacific Railway) prostupuje Skalistými horami. Je to poblíž stanice Gunnison ve výšce 3300 m. nad mořem, kde tato trať má vrcholiště a tunelem proráží horský hřeben. Trasa železnice dnes:

 

  

V této výšce nebývá vánice ani v nejparnějším létě vzácností: nezřídka tu zuří sněhové cyklony a blizzardy, jimiž se i na delší dobu veškerá doprava na této horské trati naprosto přerušuje. Trasa byla dostavěna 7. listopadu 1885. Symbolické zatlučení posledního klínu na této železnici na fotografii z Wikipedie:

 

 

1. Vlak uzavřený spoustami červencového sněhu ve Skalistých horách, fotografie z r. 1896.

 

2. Vjezd do tunelu, který je zasypaný sněhem a pomocí rotačního sněhového pluhu je opět uvolněn. Foto 1896.

3. Vlak na trati Denver and Pacific Railway v nadmořské výšce 3480 m, jedoucí zářezem, který pro průjezd vytvořil rotační sněhový pluh. 

Všem návštěvníkům blogu přeji, aby se na svých cestách vždy setkali s udržovanými silnicemi a sníh nezpůsobil komplikace. 🍀

Pod pěti olympijskými kruhy: Jak to bylo v Chamonix?

Probíhající XXV. zimní olympijské hry nabízejí možnost zavzpomínat, jak se zimní sporty prosazovaly. Uběhlo už více jak sto let od doby, kdy 25. ledna 1924 začaly ve francouzském Chamonix vůbec první zimní olympijské hry. 

 

Do Chamonix přijelo soutěžit 258 sportovců, z toho 13 žen ze 16 států v pěti druzích sportu: v jízdě na bobech, krasobruslení, ledním hokeji, lyžování a rychlobruslení. Každá olympiáda má své hrdiny a tehdy se jimi stali norský lyžař Thorleif Haug a finský rychlobruslař Arnold Thunberg. Oba získali po třech zlatých medailích. Československou výpravu tvořilo 27 sportovců, které vedl Vítězslav Pavlousek. Nejlépe se umístil krasobruslař Josef Slíva na čtvrtém místě, hokejisté byli pátí a překvapili lyžaři, kteří byli schopni obstát v konkurenci skandinávských závodníků.

 

 

Vraťme se do roku 1924. Tehdy se v Paříži konaly letní OH, proto i zimní část byla svěřena Francii. Bylo vybráno Chamonix - městečko na úpatí nejvyšší evropské hory Mt. Blanc. Jedním z hlavních důvodů pro místo konání her bylo vybudované vlakové nádraží, které umožňovalo divákům dostat se na sportoviště. I tak byla tato akce ve srovnání s Paříží velmi skromná. Jak bylo uvedeno, sportovců přijelo 258 ze 16ti zemí (14 evropských + USA a Kanada). Žen bylo třináct a byly pro ně jen krasobruslařské soutěže. Také počet diváků na jednotlivých závodech byl ve srovnání s dneškem velmi nízký - většinou pár set, maximálně několik tisíc. Zimní sporty ve srovnání s letními před sto lety dost zaostávaly, s výjimkou hokeje a krasobruslení.  Původně se tato zimní akce jmenovala Týden zimních sportů. Teprve o rok později na kongresu MOV v Praze byla už "loňská událost" dodatečně prohlášena za první zimní olympijské hry. Týden zimních sportů jako 1. olympijské hry byl oficiálně uznán až na 24. zasedání MOV v Lisabonu.

 

 

Každá olympiáda má své vítěze, hrdiny a zajímavosti. Do sportovní historie se zapsal americký rychlobruslař Charles Jewtraw, který vyhrál sprint na 500 metrů a stal se vůbec prvním zimním olympijským vítězem.

 

 

Ch. Jewtraw - historicky první nositel zlaté medaile na ZOH. Dožil se 95 let. 

Přitom kariéru už ukončil, ale nechal se přemluvit, aby do Chamonix odjel reprezentovat. Evropský způsob soutěžení byl pro něj ve všem nový. Závodilo se na trati 500 metrů (byl zvyklý na 440 yardů, tedy zhruba 400 metrů). Dále tam chyběl i v Americe populární hromadný start a pravidelně se střídaly dráhy, on se to učil až na místě. Přesto na nejkratší vzdálenosti uspěl.

Soutěž bobistů zase ještě neměla dvoučlenné posádky. Závodilo se ve čtyřbobech, ale tým mohl nasadit i pět závodníků najednou, což využila například bronzová Belgie – na oficiálním plakátu.

 

Někdy si osud se sportovci zahrál, o tom svědčí kuriózní průběh závodu ve skocích na lyžích. Tehdy se soutěžilo pouze na jednom můstku, a bronzovou medaili si odvezl Thorleif Haug z Norska, fenomén běžeckých tratí i závodu sdruženého. Těsně za ním skončil 36letý krajan Anders Haugen, který však reprezentoval USA, protože tam žil. Tohle pořadí platilo příštích padesát let. Pak jeden skandinávský sportovní historik při procházení dokumentů ze závodu zjistil, že rozhodčí Haugenovi špatně sečetli skóre. Ve skutečnosti získal o 0,095 bodu víc než Haug. MOV námitku uznal a 85letý lyžař se tak v září 1974 dočkal satisfakce i opožděné medaile!

 

Thorleif Haug na 1. ZOH v Chamonix získal tři zlaté medaile v bězích na 18 a 50 km a v severské kombinaci (dříve závod sdružený). Navíc byl na těchto hrách čtvrtý ve skoku na lyžích. První lyže mu vyrobil otec truhlář, aby na nich mohl i skákat. 

Štěpán Hevák, náš reprezentant v běhu na lyžích.

Možná si i vy pamatujete jméno některého sportovce z té doby, já si pamatuji jen Sonju Henie, o které jsem už v minulosti četla články a nejspíš mi o ní něco řekla maminka. I současné olympijské vítěze si za sto let stěží bude někdo pamatovat... Sonja jako 11letá dorazila do Chamonix, reprezentovala Norsko v soutěži krasobruslařek. Závodnic bylo tehdy jen osm a Sonja byla poslední, ale jako dítě na ledě se stala miláčkem fanoušků. Tisk ji nazýval slečna Hopla, protože při pádu na počátku své volné jízdy zvolala „hopla“ a začala jízdu znovu od začátku. Vítězka pak pronesla: „S dětmi nezávodím!“ Za pár let se děly věci... 

 

Tehdy zvítězila Herma Szabóová, rakouská krasobruslařka, která závodila individuálně i v tanečních párech. Pocházela z krasobruslařské rodiny a spolu se Sonjou H. je považována za průkopnici krátké sukně v krasobruslení.

 

 

Krasobruslařská legenda Sonja Henie (1912-1969). Třikrát vyhrála olympijské hry - v letech 1928, 1932, 1936, desetkrát vyhrála světový šampionát a šestkrát mistrovství Evropy.

 

 

S.H. při tréninku ve Svatém Mořici r. 1935. Při návštěvě Prahy ji pak český mistr Slíva učil dlouhé a rychlé piruety.

 

 

Sportovní úspěchy v kombinaci s oslňujícím půvabem jí otevřely cestu do Ameriky, kde ve 30. a 40. letech zářila jako úspěšná hollywoodská herečka i obdivovaná sólistka v ledních revue. V té době bylo nezvyklé bruslit v tak krátké sukni a ukazovat stehna, proto si vzala "kraťásky" a kostým měla lemován kožešinkou.

Nakonec velmi populární hra u nás, ale vše vznikalo s problémy: v nově vzniklé republice se Československý svaz hockeyový rozštěpil na sekci pozemní a lední, čímž vznikl Československý svaz kanadského hockeye. K tomu se přidalo pletichaření Sparty a Slavie, které hrozilo, že hokejový tým do Chamonix vůbec neodletí. Nakonec byl sestaven výběr, ale bez rebelujících sparťanů. Tím bylo hokejové mužstvo na olympijském turnaji výkonnostně slabší a věkově nejstarší (průměr 31 let). 

Hned v prvním utkání s Kanadou prohráli 0:30! První gól dostali v páté vteřině a po pěti minutách byl stav 0:5. Sice se nečekalo, že by s Kanadou mohli uspět, ale taková porážka byla zdrcující. Ovšem, abychom si nemysleli, že jen naši na Kanadu nestačili. Tým Švédska s Kanaďany prohrál 0:22 a Švýcarsko dokonce 0:33. Kanada byla reprezentována amatérským mužstvem Toronto Granitas a základní skupinu vyhrála se skóre 85:0. Na celém turnaji dostala jen tři branky - dvě s Velkou Británií a jednou s USA. Evropa se v té době teprve "učila" hrát hokej.

 

Na závěr pohled na olympijské kluziště v Chamonix 1924:

 

zdroj: Wikipedie, idnes.cz, horolezeckaabeceda.cz, olympijskytym.cz

Jak americké dámy skákaly aneb Rozdílný život žen

Příspěvek je prvním z tématu, kterému se (mimo zavedených) budu letos věnovat. V zahraničí už po několik generací žijí lidé s českými kořeny. Z mnoha evropských zemí, také z Čech, Moravy a Slezska (v době Rakouska-Uherska) probíhal značný příliv osadníků do Ameriky. Aby to bylo čtivé a konkrétní, budu nahlížet do krajanského tisku té doby. 

Dnes začínáme snímkem, text je stručný, přesto výstižný. Na první pohled se to jeví jako zábavné, když dámy zralého věku cvičí v důstojném oblečení. 

Důležité je datum, kdy snímek vyšel v novinách. To se snažím vždy uvádět, pro lepší představu. Tím by to mohlo skončit, bylo by to krátké a velké haha... Jaká však byla doba před 110 lety, kdy v únoru 1916 americké dámy vyhledávaly tělocvičné zábavy? Obrázek rozklikněte do původní velikosti:

 

V tomto období probíhaly v Evropě těžké boje 1. světové války, v amerických novinách byla tato válka uváděna jako "Evropská válka". V r. 1916 proběhly těžké boje na západní frontě, zrovna od února do prosince na známém bojišti u Verdunu ve Francii. Celkový počet obětí se tam odhaduje na 750 tisíc. Dalším bojištěm byla východní fronta v Rusku a jižní fronta v Itálii. 

Pro představu, jak v tom roce žily evropské ženy, jsem vybrala několik konkrétních příběhů:

V rakouské monarchii, kam patřilo území českých zemí, postavení žen určoval Všeobecný občanský zákoník z r. 1811 (tzv. ABGB - Das allgemeine bűrgerliche Gesetzbuch). Žena podle něj směla "požívat manželova stavu", což znamenalo, že ve společenském žebříčku se mohla pohybovat jen jako manželka a její práva byla podřízena manželovi. Ženy byly v přístupu k občanským a politickým právům řazeny na roveň dětem, bláznům, slepcům a hluchoněmým. (zdroj Hajn A., Ženská otázka v letech 1900-1920, Praha 1939)

 

Z vyprávění mé starší babičky si pamatuji, že za 1. světové války byla u nás (předměstí Ostravy) bída a hlad, byl nedostatek šatstva a obuvi, vše se vyváželo na frontu. Když to opakovaně slyšíte od babičky, vnímáte to jinak než z učebnice. Tehdy byly časté výpravy na venkov, pro které se ujal výraz "křečkování", obvykle to bylo v neděli. Lidé šli na venkov nakupovat velmi draze. Pokud neměli hotovost, potraviny vyměňovali za různé průmyslové výrobky, šperky nebo oblečení. Proto bylo výhodou mít na venkově příbuzné. 

Anna Vlčková v knize vzpomíná, jak pašovala každý týden tehdy zakázanou mouku. Využila toho, že v té době se ještě mohlo z venkova vozit mléko.: "Vzala jsem dvě baňky, dala do nich mouku, pod víčko hadřík namočený v mléce tak, aby po baňce teklo, a pronesla jsem všechno."

Obvyklý válečný jídelníček rodiny Kláry Hofbauerové měl asi takovou podobu: "K snídani hodně tmavá žitná káva, kukuřičný chléb - fasujeme-li tuto lahůdku. Obyčejně bývá chléb s řepovým listím míchaný, častěji bývá černý perník z ohavné mouky, prý z nejedlých kaštanů, ze slámy a ze stromové kůry. V poledne jen bramborová kaše. Druhý den pro změnu bývají brambory vařené ve slupce, večer ovesná rýže. Nejsou to však výborné vločky předválečné, rýže je se slupkami, je slizká a má odpornou chuť." Potraviny nevalné kvality byly na příděl a tak byly různé chlebenky, sádlenky, máslenky atd. Tak vypadaly poukázky na chleba a mouku, tzv. chlebenky a moučenky v r. 1915:

 

Zakázaná byla v té době, rozuměj za Rakouska-Uherska, tato píseň:

Já husárek malý

Já husárek malý,
boty rozedraný,
já na vojnu nepojedu,
až budu mít nový.

Tatíček to slyšel,
ven z komůrky vyšel,
boty mu dal udělati,
na vojnu jet musel.

Já husarka malá, 

mezi husarama, 

husarů je kompanie 

a já jedna sama.

Kdyby bylo ještě

těch husarů dvě stě, 

já bych se jim postavila 

jako švarné děvče.

Množství potřebných kalorií záviselo na věku, váze a výkonu (např. na druhu povolání). Čím měl člověk vyšší výkon, tím potřeboval více kalorií na kilogram své hmotnosti: 45 při těžší řemeslné práci, 50 za velkých námah u vojína v poli.

"Topíme jen v zadní světnici v malých kulatých kamínkách, abychom se ohřáli a něco si uvařili. Nosíme si z lesa borové šišky a kůlky. Po hlavní trati Vídeň-Krakov jezdí vlaky plné uhlí, ale to se veze do Vídně. Z těchto vlaků kradou ženy a děti uhlí, už jsou prý v tom tak vycvičeny, že shazují do příkopu, i když je vlak v pohybu a jede. My ostatní od nich kupujeme za živobytí." (zdroj Gajová V., Z mého zápisníku).

 

 

Snímek z Francie (zdroj 100+1) z té doby, kde po odchodu mužů na frontu veškerou práci zastávaly ženy. Z uvedených ukázek je vidět, že evropské ženy nejspíš nenapadlo vzít švihadlo a skákat, jak vidíme na první fotografii.

Jak ženy chtěly změnit mužský svět

Mnohé věci dnes bereme jako samozřejmost, pro někoho ztráta času se tím zabývat. Dnes půjde o ženy. Možná i vy samotné, vaše dcery nebo vnučky měly možnost např. studovat a poté zastávat místa, která ještě před sto lety byly doménou mužů. Dříve to nebylo běžné. Ve volbách bylo do parlamentu zvoleno 67 žen a některé kroužkováním přeskočily kandidáty - muže. Ženy se dostaly do oborů, které dříve ze staletého zvyku i zákonů byly určeny jen mužům. 

Už Marie Terezie měla problém nastoupit po svém otci na trůn, protože byla žena. I přes Pragmatickou sankci, aby vláda pokračovala i v ženské linii, brzy po dosednutí na trůn se proti ní vytvořila koalice států a nastaly prusko-rakouské války. A Marie Terezie osm let válčila a při tom všem porodila sedm dětí! 

 

 

Marie Curie-Skłodowská polské národnosti byla dvakrát vyznamenána Nobelovou cenou - za fyziku a za chemii.

Zabývala se teorií radioaktivity a objevila dva nové chemické prvky radium a polonium. Přitom měla rodinu a dvě dcery.

Ve starším tisku můžeme číst, jak ženy trápilo, že se s nimi ve veřejném životě nepočítá a jejich role je podřízená. Připomene to článek z r. 1913. Je třeba nejdříve osvětlit "volební kurie".   

 

Únorová ústava r. 1861 měla být pokroková a zavedla kuriový volební systém. Byly zavedeny velkostatkářské, městské a venkovské volební kurie - je jasné, kdo mohl volit. Tento volitelský systém zvýhodňoval bohaté vrstvy a také německy mluvící oblasti. 

V roce 1873 byla schválena reforma, která přinesla přechod k přímým volbám do říšské rady a přidala čtvrtou kurii: obchodní a živnostenskou. V roce 1882 byl rozšířen počet oprávněných voličů a přibyla kurie všeobecná, která zahrnovala všechny muže starší 24 let, kteří jinam nezapadali. Pod pojmem všeobecné volební právo jde o volební právo jen pro muže. Ženy jej získaly až za první republiky (s výjimkou velkostatkářek). 

Jinými slovy: volební právo bylo stále nerovné. Hlas boháče měl výrazně větší váhu než hlas chudého. Kurie je tedy skupina voličů (např. velkostatkáři) a její zvolení zástupci pak v zákonodárném sboru tvoří také oddělenou skupinu. Z následujícího článku je zřejmé, že mužům se vůbec nechtělo uzákonit ženám práva a z níže uvedených případů je znát, že jim doslova "házeli klacky pod nohy".

  

Před více než sto lety muži dávají nabídky k sňatku, ale neopomenou požadavek, aby žena přinesla větší věno. Děvčata z chudých a početných rodin musela mít špatný pocit, že nic nedostanou a pak se jim to často předhazovalo. 

 

 

Nechci zapomenout na Americký klub dam. Byl to spolek českých žen z iniciativy Vojty Náprstka, který se po návratu z Ameriky rozhodl podělit o své zážitky a dojmy z tamního života. V domě U Halánků v Praze organizoval přednášky pro ženy, kam přicházely především manželky a dcery českých vlasteneckých spisovatelů, novinářů a politiků... I v našem tisku se pravidelně objevovaly články, aby naše ženy viděly, jak žijí americké ženy např. v Minnesotě:

  

V průběhu 19. století začaly ženy pracovat i v oborech, do té doby pro ně nepřístupných. Během tohoto století se ženám otevřela možnost studovat i na vysokých školách, ale ne na všech fakultách. 

Elizabeth Garrett Andersonová (1836–1917) se stala první lékařkou v Británii, přečtěte si, jak nesnadná byla její cesta k lékařskému titulu. Na univerzitu sice nebyla přijata, ale dostalo se jí vzdělání pod záštitou Society of Apothecaries (Společnost lékárníků), kde získala titul lékárnice. Naučila se i francouzsky, aby pak mohla nastoupit na lékařskou fakultu ve Francii, kde ženy měly již toto studium zpřístupněny. V r. 1870 získala lékařský titul, ale vykonávat lékařskou praxi mohla pouze ve Francii. Změnilo se to až v roce 1873, kdy jí byla udělena licence v Británii. 

 

E. G. Anderson - první lékařka v Británii.

Její úspěch byl téměř ojedinělý, E. G. Andersonová získala licenci pod záštitou již zmíněné Společnosti jen proto, že tehdy ještě neexistoval zákon, který by ženám zakazoval připravovat a podávat léky. Brzy byl zákon v neprospěch žen upraven tak, aby další zájemkyně studovat medicínu nemohly. Přesto to pro některé ženy byla inspirace. Sama E. G. Andersonová se roku 1874 podílela na otevření London School of Medicine for Women (Londýnská lékařská škola pro ženy), první školy, která byla zaměřena na studium žen - lékařek.

Na konci 80. let 19. století získala právnický titul první žena - Eliza Ormeová (1848-1937) na University College London. Přestože školu úspěšně dokončila, nesměla povolání právničky vykonávat. Ženy totiž nesměly vstoupit do Law Society (Právnická společnost). Ke změně došlo až v r. 1919 vydáním Sex Disqualification (Removal) Act (Zákon o vyloučení pohlaví). Tento zákon umožňoval ženám zastávat jakékoliv veřejné, občanské i soudní funkce.

 

 

Eliza Orme byla první ženou, která získala právnický titul v Anglii na University College London.

 

Mnoho vzdělaných žen sympatizovalo s hnutím za volební právo žen a jejich celkové zrovnoprávnění s muži. Tyto ženy využívaly svých odborných znalostí ve prospěch hnutí. Jako příklad uvedu Christabel Pankhurstovou (1880-1958), která v r. 1906 získala právnický titul na University of Manchester. Své vědomosti a schopnosti získané studiem využívala ve svých projevech, ve kterých upozorňovala na nerovnoprávné a podřadné postavení žen.

 

  

Ve Francii vláda striktně poukazovala na Rousseauovo dílo Emile, kde má žena pouze roli matky a manželky, která má poslouchat manžela, sedět doma a starat se rodinu.

Z důvodu délky článku bude pokračování.

zdroj: A. Kramerová, Radikální sufražetky a jejich vliv na zisk volebního práva žen ve Spojeném království Velké Británie a Irska, Opava 2023