„Ne nadarmo stál Václav IV. o to, aby byla rozptýlena podezření, že
světská i duchovní moc v zemích Koruny české dopouští rozkvět
viklefovského kacířství.“
„Po
létech ústrků i příkoří doma i v říši mínil král vystoupiti rázněji a
ukázati světu, že se i přes volbu Ruprechtovu považuje za vladaře v
římské říši a že se chce pokusiti o urovnání velikých nesnází, které
vyplývaly z dlouholetého rozdvojení v církvi.“ Citát z knihy historika
doktora Otakara Odložilíka nás uvádí někdy do roku 1408. Tedy do podzimu
toho roku (musíme používat stále určitější datování, protože události
se hrnou jedna za druhou). V onom babím létě 8. roku 15. století
přichází do Prahy pozvánka. Tu pozvánku dostává král, arcibiskup a
universita. Pozvánku na setkání. Místo: italská Pisa. Datum toho
summitu: březen 1409. Důvod: „Otázka o sjednocení církve nabyla váhy
znamenité a stala se v Evropě skutkem takřka dějevládným. Žádost o
svolání všeobecného sboru církevního stala se brzy heslem ve všech
zemích křesťanských. Tento koncil, jenž sesadiv oba dva stávající
papeže, Řehoře i Benedikta, měl učiniti konec dlouhému rozdvojení církve
a po zrušení této přední neřesti odstraniti také jiné závady v církvi.
Obě kolegia kardinálů seskupivše se dohromady v Livorně vydala odtud
prohlášení k celému křesťanstvu, jímž vypsali svolání všeobecného sboru
ke dni 25. března 1409. roku do Pisy.“
Krize ve věcech církevních
Podpis Mistra Jana Husa
|foto:Oficiální stránky města Husinec
O
čem se na tom pisánském koncilu mělo jednat? Jak konečně vyřešit celé
schisma tím, že oba papežové budou donuceni k abdikaci, a tím pádem
přenechají Petrův stolec novému, který bude legitimně zvolen. Brzy poté,
co bylo to poselství doručeno, se v Praze objevují oficiální delegace
učenců ze Sorbonny. Právě mozky z pařížské university celý ten projekt
vymysleli. Všichni ti učenci měli za úkol získat pro tento záměr české
představitele, hlavně Václava IV. Král byl pro koncil. A to z důvodů
zásadních, ale taky proto, že přitom sledoval svoje vlastní cíle. Český
panovník si totiž sliboval od nové volby pomoc francouzského krále v
boji o římskou korunu. On si myslel, že by se nový papež mohl přidat na
jeho stranu a mohl mu pomoci proti konkurentovi Ruprechtovi. Konala se
předběžná porada s českými vysokoškolskými mistry. Naznačila králi, že
by universita nebyla proti. Z Husova okruhu se králi dalo na vědomí, že
už je nejvyšší čas, aby ten papežský Augiášův chlév byl vymeten a aby
byl zjednán v nejvyšších údech církve pořádek. Francouzští vyslanci se
tedy v Praze dozvěděli, že ano, že Češi přijedou, do Pisy, co by
nepřijeli, pokud ovšem (pozor, je tu malá podmínka) – pokud sněm
oficiálně uzná Václavovy nároky na římský trůn.
„Krize ve věcech
církevních táhla za sebou také rozhodnutí v otázce, kdo je pravým králem
římským, tudíž vlastně nejvyšším opravcem církve. Králi Václavovi bylo
zřejmo, že pověst, kterak jeho shovívavostí aneb nedbalostí Viklefovo
kacířství v Čechách stále více se ujímalo, musela se státi překážkou
proti uznání jeho co vrchního opravce církve. Proto nejen podporoval,
ale sám zavdal nejedno nařízení k účelu tomuto, aby odvrácena byla od
země české urážlivá pověst i se vším, cokoli k ní příčinu dávati mohlo.“
Neposlušní synové církve
Což
o to, vypořádat se s viklefismem, na tom by se král s arcibiskupem
docela shodli, jenomže tady zůstával jeden problém. Arcibiskup Zbyněk
Zajíc z Házmburka už jednu přísahu složil. Tedy přísahu římskému papeži
Řehořovi. A ten myšlenku na koncil tvrdě odmítal. (Bodejť by s ní
souhlasil, když ho na tom koncilu měli sesadit... to nejde žádnému
šéfovi pod nos, když se má rozloučit se svým teplým místečkem, ke
kterému již stačil přátelsky přilnout.) Arcibiskup Zbyněk byl rytířem v
kněžském rouše, jeho nejvnitřnějším vodítkem bylo zachovávat věrnost,
tedy dodržoval čestné slovo. A taky slib, že se nikdy nevzepře příkazu
svého římského nadřízeného. A nevzepřel. Zůstal svému názoru věren.
„Nálezem veřejně na dveře několika předních kostelů přibitým arcibiskup
vyhlásil všechny ty, kteří podle králova přání odstoupili od papeže
Řehoře XII., za neposlušné syny církve, a zvláště Husovi, který prý k
odstoupení takovému před jinými byl radil, zapovídal další vedení a
konání jakýchkoli funkcí kněžských, čímž nepřímo vyřízena byla i žádost
farářů pražských o zastavení pohoršlivých jeho kázání.“
Bylo to
vlastně takový první velký konflikt mezi arcibiskupem a Husem. Možná
první. Ale nikoli jediný. Ještě nějaká další srážka se rýsovala na
obzoru, a to na místech nejvyšších. Prchlivý král se ani trošku
neohlížel na to, že arcibiskup Zbyněk je svrchovaným pánem rozsáhlých
polností, a že je vladařem tisíců kněží. Považoval ho prostě za jednoho
ze svých poddaných. A narazila kosa na kámen. On si Zbyněk samozřejmě
moc dobře uvědomoval, jaký byl žalostný osud jeho předchůdce Jana z
Jenštejna; a tak se dlouho varoval toho, aby zkřížil Václavovi cestu,
jenomže postupně se mezi králem a arcibiskupem hromadila třaskavina a ta
vybuchla právě v době příprav pisánského koncilu. Což znamená, že
arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka odmítl souhlasit s volbou nového
papeže, a prohlásil, že bude hájit práva jediného pravého papeže, a to
římského papeže Řehoře. Na jeho stranu se postavili všichni universitní
mistři. kteří byli odpůrci Wiclefovi a Husovi, a to byla za tehdejší
situace na pražské universitě většina. Jak to? Vždyť se tu před malou
chvilkou tvrdilo, že universita stojí za králem.
Česká část university.
Vraťme
se ale ke sporu, do kterého se dostali – snad vůbec poprvé, ale nikoli
naposled - arcibiskup Zbyněk a mistr a kazatel Jan. V té době napsal Jan
Hus arcibiskupovi dopis. Ten dopis je jedním ze sta jeho listů, které
se dochovaly. „Přečasto si říkám, jak jste mi, otče, přikázal, stav se
arcibiskupem, abych, kdykoli bych zpozoroval nějakou vadu ve správě,
ihned ji oznámil osobně nebo za Vaší nepřítomnosti písemně. Příkaz ten
nutká mně nyní pověděti, jak teď krvesmilní a rozmanitě hřešící duchovní
vykračují svobodně, bez trestu a bez pokárání, jako nezkrocený býci a
plemenní hřebci se zpupnou šíjí, avšak kněží pokorní, kteří vytrhávají
trní hříchu, s láskou plní povinnosti Vaší správy, nenásledují
lakomství, nýbrž zadarmo pro Boha konají práci a káží evangelium, teď
jako kacíři jsou žalářováni a pro kázání evangelia trpí vyhnanství.“
„Vám
zajisté, otče, sluší sklízeti všechnu žeň království českého,
shromažďovati ji do stodoly Páně a v den smrti vydat počet z každého
snopu. Jak však budete moci, otče, svézti do stodoly Páně tak veliké
množství snopů, odnímáte-li kosu slova žencům kvůli lenochům, kteří sami
nežnou a jiným brání, jakmile se slovem Páně dotknou jejich nepravostí?
Na těch se pohříchu vyplňuje slovo apoštola: ´Nestrpí zdravého učení,
odvrátí uši od pravdy a obrátí je k výmyslům.´ V pravdě se naplní slovo
apoštolovo, protože v duchovenstvu ustydla láska a v lidu rozmnožena
jest nepravost - pro nedostatek lásky v duchovenstvu, ježto ustává od
zbožného kázání evangelia a od pravého následování Krista. Neboť kdo z
nás, běda, následuje života Kristova v chudobě, čistotě, pokoře a
ustavičném kázání? Běda, běda, běda! Naplňuje se slovo apoštolovo:
´Všichni zajisté hledají svých věcí, a ne těch, jež jsou Krista Ježíše.´
Pročež, nejdůstojnější otče, otevřete duchovní oči: zamilujte si dobré,
poznejte zlé. Nechť vás neulichotí rozmařilci a lakomci, nýbrž ať Vás
těší pokorní a milovníci chudoby. Žeňte lenochy do práce, nebraňte těm,
kdož věrně pracují o žni Páně. Není slovo spoutáno, nýbrž působí ke
spáse duší.“
Arcibiskup uvádí Husa do klatby
Tím listem
Hus moc nedokázal. Za půl roku nato arcibiskup svého nejmilejšího
kazatele suspendoval. A šel ještě dál – nařídil všem členům vysokého
učení, aby mu osobně odevzdali všechny opisy Wiclefova učení, pokud tedy
byly v jejich majetku. Nepodrobili se. A arcibiskup vyhlásil na všechny
držitele Wiclefových traktátů klatbu. Zní to silně, ale nebylo to tak
horké. Obě nařízení vyzněla tak trochu jako plácnutí do vody. Arcibiskup
byl v národě natolik osamocen, že nikdo nepovažoval za nutné na
vyhlášené zákazy a hrozby a dbát. Takže kupříkladu Jan Hus dál učil,
psal a kázal. A měl zřejmě tolik času a energie, že sepsal hnedle dva
svazky svých Sentencí. Sentence jsou sice čistě teologické dílo, ale
plné Husova smyslu pro praktické a životní otázky. Například když mluví o
klatbě, což byla pro něj zrovna věc náramně aktuální, protože právě
klatbou neboli achtem ho arcibiskup postihl, tak říká, že se jí nevinný
nemusí vlastně ani bát a není jí vázán. Na jiném místě zase z plných
plic horlí proti zádušním mším, kdy pozůstalí přímo zahrnují kněze
penězi, aby tím pomohli duši zemřelého. „Tážeme-li se však po lepším
způsobu pomoci zemřelým, dí se, že jest pomáhati živým, kteří spíše
potřebují. Kdož toho bude dbáti, nebude provozovati okázalosti při
pohřbech, ve spoustě obřadů, poněvadž takové věci milují boháči ve světě
pro zachování světské slávy." Což jsou dost silná slova. A stejně tak
zdůrazňuje, že si kněží neprávem osobují zdání moci, která přísluší
toliko Bohu, kdežto oni se mají považovat toliko za jeho služebníky. A
znovu a znovu se vracejí výtky pro ziskuchtivosti kněží, kterým byly
svěřeny v nástupnictví po apoštolu Petrovi klíče k duším křesťanů - oni
jich však raději užívají, aby mohli otevírati měšce a tobolky.
Betlémská kaple|foto:Adriana Krobová
Byl
tu však pořád zákaz, abychom tak řekli moderním jazykem, zákaz výkonu
povolání... Hus se snažil vyhnout se přímému konfliktu. Nechtěl
provokovat, byl vstřícný, smířlivý. Co věta z jeho dalšího dopisu
arcibiskupovi, to snaha o kompromis. Jan Hus dokázal být nejenom
bojovníkem, ale taky obratným diplomatem. „Nepřátelé moji strkají na mne,
nejdražší a spolu nejctihodnější otče,“ psal sedmatřicetiletý mistr
svému třicetiletému nadřízenému, „pomluvy, jakož činívali již dlouho.
Psát o nich vedlo by daleko, avšak pro nynějšek dostačiž tolik:
shledáte-li na mně vinu Vy, otče, chci se trestu pokorně podrobiti.
Nicméně, prosím pokorně pro Boha, abyste otče nedával všem víry a mne
nezbavoval úřadu kazatelského, poněvadž jste obdržel písemné osvědčení,
že jsem neodstoupil od poslušenství římského papeže Řehoře XII. Ano,
minulou právě neděli jsem veřejně prohlásil na kazatelně, že jsem
neodstoupil od papeže Řehoře, nýbrž že chci býti poslušen svaté římské
církve a její hlavy ve všem dovoleném. Pročež, kdybyste to byl zvěděl,
otče, nebyl byste mne snad ve svém listě prohlásil za prvního
neposlušného syna, za terč šípům mých nepřátel. Já však povinen jsem
pokorně trpěti, poněvadž dí Spasitel: ,Radujte se a jásejte, neboť
odplata vaše hojná jest v nebesích.‘ Tu Vám, otče, račiž uděliti Pán
náš, Ježíš Kristus. Amen.“
Krátce po začátku jara v roce 1409 se
ve městě s věží, která se nejenom od té doby, ale již předtím úporně
odchylovala od své osy, takže už tenkrát byla dost šikmá, začal koncil.
Jeho jednání začalo předvoláním obou papežů. Toho římského jménem Řehoř a
pořadovou číslovkou Dvanáctý i jeho avignonský duplikát, který si říkal
Benedikt a byl o číslo vyšší, tedy Třináctý. Žádný z nich se ovšem
nedostavil, a tak byli oba dva sesazeni a vyloučeni z církve svaté jako
kacíři. Na pisánském koncilu byli i Češi, ale dorazili opožděně. (Jestli
my na to nedojedeme, že všude chodíme pozdě...) Čeští preláti se v Pise
objevili měsíc po začátku, poselstvo krále Václava za dva měsíce a to
ještě zdaleka nebylo poslední, protože v jejich patách se objevili
experti z pražské university. Celkově to bylo ale shromáždění
reprezentativní:
Z vernisáže výstavy Jan Hus 1415/2015 v Husitském muzeu v Táboře|foto:Adriana Krobová
„Přítomni
byli 22 kardinálové, 4 patriarchové, 12 arcibiskupů osobně a 14 skrze
posly, biskupů 80 také osobně a 102 skrze posly, 87 opatů, velcí
mistrové všech řádů neboli řeholí, 31 vyslanců universit a ke třem stům
doktorů; nadto plnomocníci Václava krále římského, krále franského,
anglického, polského, portugalského, sicilského a cyperského, mimo jiná
další knížata a pány." Dostavili se i poslové od římského krále číslo 2
Ruprechta, "ne však, aby napomáhali, ale aby překáželi sboru pokud
možná; což když se jim nedařilo, uklouzli již v dubnu, zůstavivše po
sobě protestaci, v níž prohlásili sbor pisánský za pouhé conciliabulum
(to je něco mezi shromaždištěm a tržištěm) a odvolávali se ve jménu pána
svého k budoucímu sboru ekumenickému.“
Čím koncil jednak těžce
dohřáli, jednak nahráli králi Václavovi, „a jménem všech dvaadvaceti
kardinálů byl podepsán a vlastnoručně zpečetěn zápis, kterým se
zavazovali starati se o uznání Václava co krále římského skrze veškeré
křesťanstvo i skrze budoucího pravojediného papeže.“ Teď akorát zbývalo
toho pravojediného papeže zvolit. A kardinálové římští a avignonští,
spojeni v jedno kolegium, se do toho dali. Z konkláve vyšel koncem
června vítězně milánský arcibiskup (jinak člen řádu minoritského) jménem
Petr Philargi de Candia, který přijal jméno Alexandr V. Původem byl Řek
a těšil se dobré pověsti jako teolog, doktor pařížské i oxfordské
university a vynikající diplomat. Byl to uhlazený, i když přece jenom už
trochu starší dvořan. Hlavně, že církev měla ve svém čele osobnost a že
ta hlava byla jedna.
Interdikt nad Prahou
Nikoli. Po
volbě v Pise jsme tu měli najednou nikoli jednoho, ba ani dva, ale
hnedle tři papeže, protože ty dva dosavadní ani nenapadlo, že by ze
svých papežských stolců v Římě a Avignoně sesedli. V té nepřehledné
situaci byl pražský arcibiskup v nezáviděníhodné situaci, ode všech
zaskočen a opuštěn. Na jedné straně stál za politikou svého krále, na
druhé straně podporoval jeho úhlavního nepřítele, římského papeže. Tak a
v té době do Prahy doputovala zvěst o zvolení nového papeže Alexandra v
Pise. Ten se osobně znal s českým králem. V žádném případě nehodlal
nečinně přihlížet k tomu, že v čele jedné z nejdůležitějších církevních
provincií v Evropě stojí muž, který mu potvrdil poslušnost. Zbyněk se
ocitl v pasti. Hrozí mu pád. Alexandrovi právníci proti němu roztáčejí
kola církevního procesu. Král ho ignoruje a skrze své úředníky útočí na
majetky církve. Hus a jeho přívrženci se chovají, jako by neexistovaly
žádné zákazy šířit Wiclefovy bludy, jako by jim bylo dovoleno cokoli.
Jaký má arcibiskup zaujmout postoj? Co má dělat? Zjišťuje, že by dosud
až moc benevolentní. Musí být tvrdý! Jenom neví, že tím zničí i sám
sebe. Jeho dosavadní chování se prudce změní. Zbyňkův boj s tím českým
kacířem Husem propuká naplno... „Neměl dosti na tom, co se už stalo,
nýbrž dráždil prchlivého krále svým spojením s Řehořem XII., na jehož
straně stál i Václavův sok v říši Ruprecht; a když se mu klatba zdála
málo účinnou, vyhlásil nad Prahou interdikt.“
Klatba a interdikt,
to byly už náramně těžké církevní tresty. Uvalit klatbu na neposlušnou
ovečku mohli nejvyšší duchovní pastýři, tedy především papež a
arcibiskupové. Zveřejnění postihu se obyčejně ujímal farář příslušný
bydlišti kacíře. Kněz na kazatelně nebo před hlavním oltářem přečetl
ortel, zvony zvonily, svíce hořely, ale po vyhlášení klatby kněz svíce
zhasil, zpřelámal a hodil na zem. Někdy se ve směru zatracencova
příbytku házely tři kameny opovržení. Klatbou byl vlastně hříšník
vyobcován z křesťanského stáda - nesměl vkročit na posvěcenou půdu,
přijímat svátost oltářní, neměl právo na křesťanský pohřeb. Pro ostatní
věřící platit příkaz nepodat kacíři ani stravy, ani doušku, ani jiné
lidské pomoci. Klatbu bylo lze ze zatraceného sejmout – pokud se dal na
pokání. V opačném případě sáhla církev k takzvané agravaci – ke ztížení
klatby vyhlášením interdiktu. V klatbě už vlastně Jan Hus (i když si z
ní moc nedělal), ale do interdiktu se dostal poprvé...
Když se
ovšem dostal někdo dostal do interdiktu, tak v tom rozhodně nebyl sám.
Interdikt (doslova zákaz, zápověď), to už byl velice vážný postih, který
postihoval stovky a tisíce lidí v hříšníkově bezprostředním okolí.
Účinek interdiktu tkvěl v tom, že kvůli kacíři trpělo celé město (čili
jakýsi druh kolektivní viny či spoluodpovědnosti...). V případě Jana
Husa to odnesla celá Praha. Vyhlášením interdiktu začal platit zákaz
veškerých církevních úkonů v označeném městě. Neděle a svátky byly
nadále bez bohoslužeb. V domech se hromadily mrtvoly, protože je nebylo
možno křesťansky pohřbít. Nikdo si přitom nedovolil uložit nebožtíka do
země bez církevního požehnání – to by mu znemožnilo spasení. Za
interdiktů (a ty trvaly často celé měsíce) se města ocitala v nebezpečí
dalšího božího trestu: epidemií. V domech plakala nekřtěňátka, nemocní
marně prosili o poslední pomazání, ztichlé kostelní zvony ještě
umocňovaly chaos tím, že nikdo vlastně nevěděl, kolik je hodin. To
všechno hrozilo Praze a potažmo celému království. Nic z toho se však
nakonec nestalo. Tedy v tom roce 1409. Za nějaký ten čas to ale bylo
všecko jinak.