Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

pátek 31. března 2023

Toulky českou minulostí: 116. schůzka: Král diplomat

 

„Léta Páně 1321. český král Jan, vrátiv se ze svého Lucemburského hrabství, přijel do Prahy a po patnácti dnech uspořádal na Pražském tržišti turnaj, na který pozval mnoho urozených pánů. Při něm těžce spadl z koně, a když se dlouho válel v převelikém blátě a byl hrozně pošlapán nohama koní, byl konečně stěží vytažen takřka polomrtev se zakrvácenou zbraní. Při té podívané někteří naříkali, druzí však tleskali. Touto nehodou utrpěl král bolest na těle, ale ne smrt.“

Někteří naříkali, druzí tleskali. Že by byl doma král jednoznačně oblíben, to se opravdu říci nedá... Zdržoval se většinou za hranicemi svého království, a když se sem občas vrátil, tak to byl jakýsi "zájezd" povahy víceméně drancovací. Existuje o tom řada svědectví, že v druhé polovině své vlády se pokaždé proběhl zemí jako nosorožec polem a zanechal po sobě spoušť. Když v tvrdé finanční tísni nevěděl kudy kam, tak neváhal doslova loupit. Dal kupříkladu kopat v pražské synagoze a našel tam 2000 hřiven ve zlatě, stříbře a penězích. Nařídil rozkopat hrob svatého Vojtěcha na Pražském hradě. Tentokrát bezúspěšně. Jednoho dne zrekvíroval Lucemburk stříbrnou výzdobu hrobu svatého Václava ve Svatovítské basilice. To už bylo opravdu příliš a bezohlednost krále vzbudila všeobecnou nenávist. Však také dvořan, který Janovi tuhletu cestu k drahému kovu prozradil, byl vzápětí zavražděn. Neznámým pachatelem, pochopitelně.

"Český král Jan, vrátiv se z Lucemburku, přijel do Prahy, vybral peněžitý desátek ode všech měst svého království, vzal do všech měst berni, a tak sehnal s bědováním chudáků přemnoho peněz. A když král zaplatil některé dluhy a vykoupil od pánů některé hrady, opět se vrátil do svého Lucemburského hrabství." On ten náš král cizinec potřeboval peníze pořád a co nejvíc. Za doby jeho vlády jsou zprávy o Janovi nápadně stereotypní. Skoro v každé se vyskytují slovesa jako "přijel," "vybral," "odjel," "přijel," "vybral," "odjel." Takhle jak v roce 1325. se zase náhle objevil v Praze. (Došly mu zřejmě drobné.) Během krátkého času nashromáždil z nejrůznějších zdrojů 95 000 hřiven stříbra, a zase zmizel. To uměl dokonale. Kolik to bylo, těch pětadevadesát tisíc? František Palacký ve své době odhadoval, že stříbro této váhy představovalo asi dva miliony zlatých. Ještě jiný příklad, kterým se lépe přiblížíme měřítkům doby: hrad Landšperk. Náležela mu celá řada vsí s rozsáhlými polnostmi. Ve 14. století tento hrad vynášel prý pouhých 400 až 500 hřiven stříbra ročně. Jestli nám to dobře počítá, tak český král dokázal jednou ročně vyždímat doma kolem dvou set hradů. To však ještě penězchtivému panovníkovi nestačilo. S boji s jeho věčně děravou kapsou muselo pomoci i mincovnictví. Roku 1327. začal Jan razit v mimořádné finanční tísni devalvované denáry s vysokou příměsí mědi. Jejich (už tak špatná) kvalita se časem ještě zhoršila. Král inkasoval zisk, prodělávali však chudí, kteří s těmito drobnými mincemi přicházeli nejvíc do styku. Byli poškozeni hned dvakrát: jednak vlastním zhoršením kvality denáru, jednak tím, že do groše bylo nyní denárů víc.

Neboť pronáší každý švec:
Jsem poškozen penězi těmi.
Krejčí zas dí: Jsem příliš,
ach, penězi těmi stísněn.
Pekař si stěžuje též: Mně veškeren výdělek
mizí penězi těmi.
Též kovář se pro tyto peníze malé
rmoutí a za ně i vesničan na polích pyká,
zástupy řemeslníků se nad tím
bouří a v městě přejí si,
ať jen brzo ty nepravé peníze zmizí.
Nikdo tu vyňat není,
jenž nebyl by utrpěl škodu
takovým podvodem zlým;
pěj chválu, až jednou to mine.

Mimochodem - Jan se stal i padělatelem cizí měny! Český král penězokazcem... Dal imitovat anglické mince esterliny. Nejprve se zkratkou svého jména Iohannes. Anglické mince se svým jménem. Historie o tom nic neví, že by si ke svému královskému řemeslu přibral do vedlejšího poměru také ostrovní říši. A navíc - ve druhé fázi razil tyto mince bezostyšně s nápisem Ediwanes. Ediwanes - panovník leda v Janově fantazii. Ediwanes je zkomolenina mezi jeho jménem a jménem anglického krále Edwarda. Na rubu se přitom skvěl nápis "Civitas London." Jakože město Londýn. Vtipné, že. Těžko spočítat, nakolik poškodil český král těmito černými ražbami britské hospodářství.

Na otázku, proč nezůstává v království, král odpovídal: "Protože je mi půda rodné vlasti nejsladší." Rodnou vlastí bylo Janovi Lucembursko. A nejenom vlastí. Kromě toho, že byl českým králem, byl přece také lucemburským hrabětem. Praha mu tedy k srdci moc nepřirostla. On tu panoval klid skoro provinciální, a přitom byl král zvyklý spíš na honosnost Paříže nebo Avignonu, a svoje sídelní město přehlížel. Mezi námi - považoval je za jakýsi vystrkov, kterým nemělo cenu se nějak zvlášť zabývat, a už vůbec ne při trvalé nouzi o peníze. Nedbal o zemi. Nedbal o její hlavní město. Nedbal ani o svoje sídlo, o Hrad. Ani ruiny královského paláce Přemyslovců ho k nějaké aktivitě nevyburcovaly, nechal tu residenci po celá desetiletí v dezolátním stavu. Jestli se tady něco změnilo k lepšímu, tak to bylo díky samosprávě, především radě konšelů. Někdy na začátku 14. století byla dokončena velkorysá protipovodňová stavební akce - navážka zeminy do nízko položených míst na pravém vltavském břehu. Staroměstský rynk, Kurný trh (to je dnešní Mariánské náměstí), a zastavěné plochy směrem k řece se dočkaly terénního převýšení o čtyři až šest metrů, takže se někdejší přízemky domů změnily ve sklepy a měšťané museli přistavovat nová patra. A před rokem 1330 zatroubili přísežní radní do útoku i proti městskému "svinstvu a neřádu." (Škoda, že dnes takového troubení již neslyšet.)

Vyšla série nařízení. (Českou historii bez ouředních nařízení jen svízelně lze si představiti...) Nařízení první - močůvka a splašky. Je zakázáno vylévat močůvku a splašky na ulici a dále vyhazovat do hradebního příkopu odpadky a mršiny. To se poněkud minulo účinkem, jedna věc však zůstala: začaly se dláždit hlavní pražské komunikace. Všechny ty proslulé pražské cesty, za nepříznivého počasí rozblácené a skoro neprůchodné se postupně dočkaly kamenného koberce z kočičích hlav. Začalo se také s pravidelným, i když velmi skromným čistěním města. Známe jméno prvního pražského metaře, jakéhosi Nitharda. Měl udržovat pořádek po celém Starém Městě. Jestli to zvládl, to už se zjistit nepodařilo, zato s jistotou můžeme tvrdit, že svůj pracovní poměr uzavřel tento otec pražských počišťovačů na Staroměstské radnici. Tedy přesněji řečeno v domě, který roku 1338 koupila konšelská rada od tehdejších majitelů, což byli bratři rodu od Kamene, aby měla kde rokovat, a aby purkmistr a městský písař taky nalezli nějaký útulek. Dlouho o něco takového Pražané usilovali. O zřízení radnice, tohoto symbolu městských svobod, prosili už u Václava II., teprve však na Janu Lucemburském si požadavek vymohli. Napříště už se nemuseli scházet po bytech jak spiklenci nebo být odkázáni na kruchtu v Rytířské ulici, kde ovšem kraloval jejich protivník rychtář, tedy představitel vrchnosti a vykonavatel panovnické vůle.

https://slideplayer.cz/slide/3027743/11/images/3/JAN+LUCEMBURSK%C3%9D+Obr%C3%A1zek+1%3A+Jan+Lucembursk%C3%BD%5B1%5D.jpg

"V měsíci červnu 1322. roku se král Jan opět vrátil z Lucemburka do království Českého projednat obtížné záležitosti. Tento král totiž usiloval k sobě připoutati příbuzenstvím sousední knížata a dne 12. srpna v manželství spojil Markétu, svou starší dceru, ne zcela devítiletou, s bavorským vévodou Jindřichem; Jitku pak, svou mladší dceru, sedmiletou, řádně zasnoubil Friedrichovi, markraběti míšeňskému."

Normální kšefty s životy královských dětí. Chci říci: typická dynastická politika. Ono to všechno mělo ještě jeden skrytý háček. (Je to dost komplikovaný příběh, ale který příběh není v českých dějinách komplikovaný.) Celý zádrhel začal u nevlastního bratra královny Elišky, levobočka Jana, řečeného Volek. "Přihodila se jedna nenadálá událost, která je milovníkům tohoto světa právem užitečná jako příklad. Neboť ctihodný pan Jan, syn šestého krále Václava, byť nemanželský, bratr královnin po otci, kancléř království Českého, probošt kostela vyšehradského, kanovník pražský a olomoucký a jinými prebendami a výhodami obdařený (ano prosím vás už žádné další prebendy a výhody, i tak jich ten čipera stačil nashromáždit víc než dost), neboť tento ctihodný muž hodnostmi povýšený a četnou družinou obklopený, byl náhle a nečekaně od krále Jana zatčen."

On byl ten rok 1322. plný změn a zvratů. V tom roce ženil král svou sestru, krásnou lucemburskou princeznu Marii za francouzského krále, který měl stejné jméno i pořadovou číslovku jako budoucí český Karel IV. Napilno měl i se zasnubováním svých dvou dcer, z nichž ani jedna ještě nedosáhla první deseti let. Nejspíš koncem června téhož roku se zase jednou vrátil král Jan z Lucemburska, a co se v Praze nedoví, než že už čtvrt roku má dalšího syna. To byl možná i překvapen. Princ přišel na svět na mělnickém hradě, dostal jméno Jan Jindřich podle královského tatínka a císařského dědečka. Shodou okolností v téže době se králi narodil doma (tím "doma" se myslí pochopitelně Lucemburk) nemanželský syn Mikuláš, patrně jako výsledek dočasného vzplanutí krále k neznámé komtese za jeho předchozího pobytu v této zemi. O tomto králově levobočkovi víme proto, že byl později biskupem v Norimberku a lucemburským diplomatem. Historik Jiří Spěváček, který pátral po stopách mimomanželských dětí českého krále, si mohl jenom povzdychnout: "Při jinak náruživé povaze krále Jana lze se značnou pravděpodobností předpokládat, že měl nemanželských dětí více, zvláště když trávil dlouhou dobu za hranicemi Českého království, kde žila královna Eliška v osamění." A ještě jeden historikův povzdech: "O jejich existenci však chybí jakákoli zmínka."

Narození druhého Janova syna z manželství s Eliškou dalo ty dva zase dohromady, ale nadlouho to nebylo. Jak se zdá, královna neodolala pokušení využít smířlivosti svého manžela, aby opakovaným pokusem na sebe strhla rozhodující moc v zemi. A k tomu využila svého nevlastního bratra - tento levoboček v našem příběhu, kde se to levobočky jen hemží, se už jednou objevil. Jmenoval se, jak víme, Jan řečený Volek. Ten se (podle svědectví některých listin) vetřel do přízně předních představitelů šlechtické kotérie vedené Jindřichem z Lipé (zopakujme si pro úplnost, že kotérie je mezi něco klikou a zájmovým sdružením, sledujícím svoje velice sobecké cíle), čímž získal možnost krýt své spojení s královnou a nevlastní sestrou, kterou pravděpodobně těšil nadějí, že když ona, Eliška, přijme Jana opět na milost, může ho strhnout na svou stranu tak, jak se jí to v minulosti už nejednou podařilo. Což opatrným a nedůvěřivým šlechtickým předákům neušlo. Nemohlo jim uniknout, že král s královnou zase žije pohromadě a také že stále častěji přijímá k důvěrným rozhovorů kancléře království. Tušili komplot, a tak nastoupili starou osvědčenou cestu intrik, na níž hodlali zasáhnout oba své nepřátele - Elišku i jejího nevlastního bratra. Jenže kterak docíliti takové efektivní trefy? Jednoduše. "Je nutné přesvědčit krále, že právě královna chce znovu rozpoutat bratrovražedný boj v zemi a že jejím nástrojem je Jan Volek!" Chytré. Vyšlo to spolehlivě. Král zareagoval stejně jako před sedmi lety, když to slovo padlo na Jindřicha z Lipé, kterýžto pán musel z kola ven. Tedy alespoň na nějaký čas. Teď musel z kola Jan Volek.

"Byl náhle nečekaně v Praze zatčen od krále Jana, ze všech důstojenství od něho sesazen a jako lotr hrozbami dohnán a strašlivě přinucen, aby si vybral jeden druh ohavné smrti. Jemu, kterého měl za nejdůvěrnějšího přítele, přičítá král podvod a lest, že prý mu dal ničemnou radu, kterou mohl být král i s královstvím uveden v nebezpečenství. Šlechtici, kteří stojí kolem, ho podněcují, aby se přiznal, že obvinění královo je pravdivé, aby aspoň tak unikl hrozné smrti. Přisvědčí jim, přizná, že se cítí vinen, a hledí si v tom získat milost královu."
Kdo by nepřisvědčil, kdo by nepřiznal. Zvláště když argumentem v dialogu je slibovaná jedna ohavnější smrt namísto druhé. Byl vydán potupám, urážkám a trýznění, až ho konečně uvěznili v klášteře řádu německých rytířů. Rytíři byl kamarádi, takže už druhý den v přestrojení pod pláštíkem tmy mohl uprchnout. Ten útěk vyložili jeho nepřátelé jako nové, bezpečně usvědčující přiznání zločinné zrady. Král Jan uprchlíka zbavil všech úřadů, hodností a obročí, dokonce i těch, která mu udělil papež, což bylo v rozporu s platným právem. Král odňal královně devítiletou dceru Markétu a dal ji odvézt do bavorského Landshutu, kde se měl co nejdřív uskutečnit sňatek toho dítěte s dolnobavorským Jindřichem. Ve skutečnosti šlo o to zbavit Elišku vlivu na výchovu. Na jaře téhož roku odejmul Jan Elišce dceru Jitku a dal ji na vychování na hrad Wartburg. Královně tedy zůstal jenom půlroční synáček Jan Jindřich, protože její prvorozený, Václav, budoucí císař Karel IV., zůstával trvale uzavřen na pevném hradě Křivoklátě.

A co na to královna? Eliška - izolovaná, všemi opuštěna, stále víc pronásledovaná představou, že se sama stane obětí šlechtické nenávisti a úkladné vraždy, z Čech doslova utekla. "Královna Eliška se odebrala za svou dcerou Markétou, kterou velmi něžně miluje, do Bavor a až dodnes se zdržuje se zetěm a dcerou v Landshutu," líčí současnou situaci kronikář Petr Žitavský. "A prodlévá tam dosud královna nejen z lásky k dceři, ale i z jiného důvodu." Jaký byl ten "jiný důvod," je nasnadě. Svým odchodem dala odpůrcům z řad šlechty nový důkaz svého nepřátelství vůči králi Janovi a jeho šlechtickým oblíbencům. Zda uvěřil král? Až s neuvěřitelnou ochotou. Přijal všechna ta nepodložená tvrzení o královnině zradě a odňal jí všechny důchody z věnných měst a statků, takže Eliška žila vlastně z milosti u příbuzných. O velikonocích následujícího roku po útěku porodila v bavorské Koubě dvě dcerky, dvojčátka Annu a Elišku, poslední svědectví vrtkavé náklonnosti a přechodného sblížení jejich rodičů. Byly to poslední děti Jana a Elišky, narozené v jejich manželství. V nuceném bavorském vyhnanství zůstala Eliška tři roky.

Ale ještě jsme zcela nevyčerpali seznam všech zásadních a v důsledku nepříliš šťastných událostí toho podivného roku 1322. "Dva vladaři, Ludvík Bavorský a Fridrich Habsburský Rakouský, oba zvolení jako římští králové, kteří spolu vedli zhoubný spor o právo na onen trůn usedat, ukončili tento spor po tvrdé srážce, neboť sebravše silná vojska, setkali se spolu u městečka Mühldorfu, ležícího v pohraniční oblasti mezi Bavory a Horními Rakousy na levém břehu potoka Isenu, ústícího do řeky Innu, a svedli tam v den svatého Václava mučedníka velmi prudkou bitvu." O té bitvě píše celkem asi padesát různých kronikářů, musela to tedy být pořádná mela. Ta mela se týkala i českého krále a lucemburského hraběte Jana, který bojoval na straně Ludvíka. Proti nim stálí obávaní protivníci v podobě divokých Kumánů, kteří přispěchali z Uher na pomoc Habsburkovi. Uhrů a Kumánů mělo být na čtyři až pět tisíc, Ludvíkovo vojsko prý čítalo přes patnáct set rytířů plus desetitisíce pěšáků na obou stranách. Kronikáři ovšem rádi přeháněli anebo zase ubírali podle toho, komu stranili nebo naopak, ale je fakt, že se obě strany snažily soustředit k rozhodujícímu zápasu o moc co nejvíc bojovníků. Ludvík Bavorský, jak bylo jeho zvykem, by nejraději volil taktiku včasného ústupu - tím spíš, že na pomoc svému bratru Fridrichovi spěchal ze Švábska Leopold, ale byl to český král Jan, který naléhal na okamžité zahájení bitvy, dokud se Leopold nedostane od Mnichova až k břehům Innu, k Mühldorfu. "Je třeba je předběhnout!" Dokonce známe i jméno louky, která byla pro bitvu vyhlédnuta. Jmenovala se "Gickel." "Když nastalo ráno, vyslechl král mši a posilněn svátostí oltářní začne se svými bojovníky mužně boj, šťastně ho dokončí a dobude vítězství."

Takhle jednoduché to zase nebylo. Král Jan v čele vojska pronikl při prvním nárazu hluboko do nepřátelských řad. Kůň pod ním padl a vojsko bylo zatlačeno zpět. Když dorazily z Norimberka posily, domníval se Fridrich, že to jsou posily pro něj. Nebyly. Kumáni naopak usoudili, že jde o zradu, pobili své rakouské velitele a obrátili se na útěk. Posily Habsburkovi nedorazily. Ludvíku Bavorskému se podařilo zadržet kurýry, kteří měli Leopoldovi donést vzkaz, kdy má se svým vojskem zasáhnout. "V této velmi kruté bitvě, která trvala skoro celý den, byl zajat král Fridrich a bylo zabito veliké množství bojovníků. Na straně obojího vojska bylo nalezeno na bojišti jedenáct set zabitých mužů mrtvých, koní bylo zabito za tři tisíce."
O novém římském králi už bylo nadále jasno a český král Jan to měl u Ludvíka dobré. Ludvík Bavorský se mu odměnil četnými privilegiemi, taky s ním uzavřel smlouvu o vzájemné pomoci a spolupráci "na celý život," věnoval mu podíl z výnosu cla na Rýně, a byly tu sliby: že totiž udělí Durynsko, Míšeňsko a Osterland Janovu budoucímu zeti v léno, když se přidá na Ludvíkovu stranu, ale nejenom sliby, římský král konečně potvrdil, že Cheb a Chebsko patří českému králi a přidal mu navrch ještě zástavy řady saských měst a hradů, a navíc tu byly tisíce a tisíce hřiven stříbra, které musely vysázet rodiny zajatých šlechticů. Jan se vracel do Prahy nikoli jenom jako pouhý vítěz ve slavné bitvě, která odsoudila poražené Habsburky na víc než jedno století k podružné úloze v říši. On se vracel i jako zkušený a úspěšný diplomat a politik. Poprvé od dob, co král Jan vstoupil na českou půdu, bylo přijetí v Praze přímo triumfální. "Dvacátého dne po vítězství vtáhne král Jan do Prahy, radostně je uvítán, duchovenstvo zpívá, zaznívá hlahol zvonů, lid se raduje, celé město se veselí."

Je tedy veselá Praha a celá se veselím plní,
stává se v celé zemi to vítězství známým,
Ludvíku čest a chvála se v každé vesnici vzdává,
jakož i českému králi; a lidé vzdávají jemu
chválu a zvučný potlesk, že odvážně podnítil k boji.
Každý věřící ví, že vítězství přichází z nebe.
Toho Bůh trestá, jejž chce; když chce, i odpůrce spojí.
Na pokyn Všemohoucího se dějí všeliké věci
národa. Velebme Boha a jemu vzdávejme chválu.

Král cizinec. Král diplomat. Král rytíř. Nebude to zase tak dlouho trvat a všechny tyto přídomky potvrdí český král v bitvě, která se bude konat přesně 16 dní po jeho padesátinách.
Ale tak daleko ještě nejsme, nepředbíhejme.

https://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/171/933_bg.jpg

Zdroj: Josef Veselý

čtvrtek 30. března 2023

Vaječná tlačenka

 

Velikonoční svátky jsou nejen barevné, ale jsou spojené s větší spotřebou vajec a pak zjistíme, že nám zbyly. Jak je využít? Ano, namazat chléb s máslem a na to pokrájet vajíčko natvrdo. Taky možnost. Nebo udělat vajíčkovou pomazánku. Ale pokud je vajíček více, dá se udělat vaječná tlačenka a nemusí to být jen o Velikonocích. Předem musím napsat, že je to pro ty, kteří mají rádi želatinu. Jak to udělat, aby to krásně barevně hrálo? Velmi důležité je nastavit ten správný poměr želatiny a té tekutiny. Uvaří se nálev z octa, cukru a vody nebo pokud koupíte dobrou sterilovanou zeleninu, tak ten základ se dá udělat z tohoto nálevu. Já využívám Moravanku. Nebo se dá koupit směs na bramborový salát, tam ten poměr zeleniny je ideální. Pak je hlavní udělat správně želatinu. Měla by se předem vyzkoušet - udělat a kápnout na talířek, dát na chvíli do ledničky a zkusit, jestli to ztuhne. To doporučují i kuchaři. Ty suroviny do vaječné tlačenky se nemusí nějak striktně dávat podle receptu, protože jednak některé třeba nemáme nebo někdo nemá rád určité druhy. Někdo tam dává kapii, hrášek čerstvý nebo sterilovaný atd. Někdo to dává do tlačenkových sáčků, jiný to nalije do formy - dá se využít i malá beránková forma, to se pak vyklopí a vypadá to hezky velikonočně.

Vaječná tlačenka z šesti vajec

Může sloužit jako studené pohoštění koledníkům, případně se postarat o zbytky vařených vajec následující dny po pomlázce.

Záleží pochopitelně na tom, zda u vás v rámci velikonočních svátků převládá vaječný příliv nebo odliv. 😆

Kromě vajec budu na vaječnou tlačenku potřebovat ještě další dvě zásadní věci: kupovanou sterilovanou zeleninovou směs a želatinu určenou přímo na vaječnou tlačenku. Jak bylo výše řečeno, množství surovin nemusíme striktně dodržovat.

Ingredience
  • 270 g zeleniny nakrájené na drobné kostičky (vařená mrkev, celer a petržel, kapie, sterilovaná okurka, hrášek, vařená kukuřice)
  • 6 vajec uvařených natvrdo
  • 1 sáček práškové želatiny (20 g)
  • 150 g majonézy
  • Na nálev:
  • 75 ml octa
  • 20 g cukru
  • 7 g soli
  • 200 ml vody nebo vývaru z vaření zeleniny
  • 5 kuliček pepře
  • 3 kuličky nového koření
  • 1 bobkový list
  • 10 kuliček hořčice 
Postup: 
 
Ujistěte se, že máte všechnu zeleninu předem uvařenou, pokrájenou, prostě komplet připravenou. Vajíčka oloupejte, rozkrojte napůl, žloutky vyjměte stranou. Bílky nakrájejte na drobné kostičky, žloutky o něco větší kostičky, obojí nadále mějte oddělené.
 
Odměřte asi 150 ml vlažné vody (nebo vývaru ze zeleniny), nalijte do mísy a hladinu jemně poprašte želatinou. Nemíchejte, nechte 10 minut nasáknout a nabobtnat.
  • V mezičase uvařte nálev. Nalijte do kastrůlku ocet, přidejte cukr a sůl a přiveďte k varu a minutu vařte. Tím zbavíte ocet části čpavých látek. Potom přilijte vodu nebo vývar, koření a teď už jen zvolna a s mírným pobubláváním nechte vařit dalších 5 minut. Zvolna proto, aby se vám všechna tekutina nevyvařila, to nechcete.
    Horký nálev slijte přes cedník na nabobtnanou želatinu, zachycené koření vyhoďte. Metličkou míchejte, až se želatina zcela rozpustí. Kdyby se vám to nedařilo a stále jste v tekutině viděli krystalky želatiny, můžete směs jemně ohřát, ale opatrně, neměla by vůbec přijít k varu.
    Do tekutiny s želatinou přidejte majonézu a opět metličkou rozmíchejte. Od tohoto okamžiku budete muset pracovat rychle, protože želatina začne tuhnout. Vmíchejte všechnu připravenou zeleninu a bílky, promíchejte, přisypte žloutky a znovu lehce promíchejte. Směs nalijte do formiček, do srnčího hřbetu nebo do formy na biskupský chlebíček.
    Formu či formičky uložte na minimálně dvě až tři hodiny do chladu, ale raději tomu dopřejeme noční pobyt v lednici, to jedině prospěje. Na druhý den je bleskově ponořte na pět vteřin do horké vody (skleněné a keramické formy o maličko déle) a hned vyklopte. Podávejte sypané pažitkou a k tomu čerstvé pečivo. 
 
Vše je ukázáno na videu, pozor na želatinu, ta se nevaří, jen zahřívá. Ztratila by želírovací schopnost. Návod je na sáčku. 
 
Vaječná tlačenka může sloužit jako pohoštění po celý rok.
Zdroj: hradec.rozhlas.cz

středa 29. března 2023

Velikonoční nádivka s uzeným masem a bylinkami

 

Minule jsem tady z velikonočních receptů připomínala Kočičí tanec nebo Šumajstr, ale co nádivka? Máte rádi nádivku? Já ano a přiznám se, že občas si ji koupím v teplém bufetu v Globusu, ale tak často to zase není. Taky ji tam pořád nemají. Možná se divíte, ale mně stačí fakt kousek. Takže ji na blog opravdu nedávám jen tak. 😸

Původně se nádivka připravovala bez pečiva. Z mléka a krupice se svařila hustá kaše, do ní se zamíchala vejce a na kousky natrhané nebo pokrájené maso (často kůzlečí). Pak se přidaly zelené bylinky a upekla se. Má mnoho krajových názvů, známe ji například jako hlavičku, hlavničku, sekanici, sekaninu, zlatou, jarní nebo velikonoční buchtu. U nás tomu říkáme nádivka.

Když maso nebylo tučné, musela se nádivka i přimastit. Ve velikonoční nádivce nesměl podle tradice chybět mimo mladých kopřiv také openec (lidově zvaný popenec, kundrlátek nebo také kočičí tlapa). Je to vytrvalá bylina, která na jaře roste skoro všude. Má řapíkaté listy se srdčitou čepelí a z horních listů vyrůstají modrofialové pyskaté květy.

Tradice velí použít na nádivku trojí maso. Někde se také nádivce říká hlavička. To proto, že se připravovala z masa telecí hlavičky. Podávala se vždy na Bílou sobotu k večeři. Dnešní recepty jsou ovšem vylepšené a upravené, tím jsou vždycky něčím trošku jiné, než jak je dělali naši předkové. Tak je to i s velikonoční nádivkou, kterou bychom měli správně upéct na Bílou sobotu. Ta už je ve znamení konce 40denního půstu a právě v tento den bude patřit na stůl nádivka, které se také říká velikonoční buchta, sekanina nebo svítek. Připravíme si suroviny podle počtu strávníků: 

Důležitou součástí jsou zelené bylinky a nejlépe i mladé kopřivy. Pokud jsou, samozřejmě, dostupné. K těm rohlíkům: Pokud vaříme pro dva, postačí tři rohlíky, ale pro více strávníků nebo pokud si nádivku rádi přidáme, použijeme více, až 8 ks jak je uvedeno v základní dávce. Výborná na to je i uzená krkovice. 

Chcete-li levnější variantu, tak my občas koupíme (v Globusu, ale snad to mají i jinde) uzená žebra a ta povaříme, pak obereme a je na nich dost drobného masa, nemusí se to téměř krájet. Používáme i do zapékaných "francouzských" brambor. Vývar nevylévám, dá se v něm uvařit kysané zelí, má pak úplně jinou a výbornou chuť.

Dva navlas stejné recepty bychom asi hledali marně, často se liší i dost podstatně, ovšem jedno mají všechny naše velikonoční nádivky společné: musí v ní být hodně masa (uzené, vařené vepřové, telecí atd.) a čerstvé byliny, které jsou právě na jaře plné chutí, zdraví a síly. 

Ingredience
  • 8 starších rohlíků
  • 8 vajec
  • 450 g uzeného masa
  • 200 ml mléka (odhadem)
  • asi 200 g mladých kopřiv nebo jiných bylinek
  • máslo nebo sádlo na pečení
  • muškátový oříšek
  • sůl 

Příprava:

Uzené maso vložte do hrnce s vodou tak, aby bylo potopené, pak přiklopené ho vařte nejméně 1 hodinu. Já to vařím déle, klidně až dvě hodiny. Vývar z masa nevylévejte.
Maso nakrájejte na drobné kostky. Rohlíky nakrájejte do mísy, zalijte vývarem nebo mlékem a nechte chvíli nasáknout. Propracujeme rukama.
Velkou hrst kopřiv spařte vroucí vodou, sceďte, pak přelijte studenou vodou a vymačkejte z nich tekutinu. Místo kopřiv můžete použít kadeřavou petržel. Bylinky nakrájejte nadrobno.
Oddělte žloutky od bílků a z bílků vyšlehejte pevný sníh
K rohlíkům přidejte maso, bylinky, trochu soli a pepře a spolu se žloutky promíchejte. Přidejte našlehané bílky - velmi zlehka a po částech. 
S tou solí opatrně, příliš nesolíme, protože někdy rohlíky a hlavně uzené jsou samy o sobě slané. Tak ochutnejte.
Máslem vytřenou formu (používám sádlo) vysypejte strouhankou, náplň rozprostřete do pekáče a vložte do trouby předehřáté na 180 ⁰C. Doba pečení se bude řídit vrstvou, kterou jste do pekáčku vložili.

Pečeme zhruba 45 minut dozlatova a chceme, aby se na povrchu vytvořila kůrčička. Asi v polovině pečení dáme na povrch nádivky několik kousků másla. 

Byliny do velikonoční nádivky

Naše babičky dávaly do nádivky, když už byly čerstvé mladé kopřivy, popenec, sedmikrásky, pampelišky, petrklíče, bršlici kozí nohu, hluchavka nachová, medvědí česnek nebo ptačinec žabinec, a když byly Velikonoce brzy, tak si musely vystačit s bylinami, co si pěstovaly za oknem. Dobrá zpráva je, že do nádivky můžeme v podstatě zamíchat takřka cokoliv zeleného, třeba petrželku hladkolistou nebo kudrnku, špenát, kerblík, pažitku, bazalku, šťovík nebo česnekovou pažitku. S tak dobrými surovinami prostě musí chutnat. 😇 

Je to šéfkuchař, má výborná videa a jeho nádivka obsahuje čerstvé špenátové listy nebo jiné bylinky. V nádivce nesmí chybět ani anglická slanina, pečivo, nadýchané vyšlehané bílky a samozřejmě koření. Díky tomu bude jak nadýchaná, což je důležitá, žádný "beton", pak je i chutná. Jak si velikonoční nádivku připravit se dozvíte z následujícího videa. Podívejte se, jaký způsob pečení vybrat, aby byla nádivka vláčná, a jaký druh masa použít, aby váš recept byl opravdu tradiční. Podle návodu si upečete takovou velikonoční nádivku, jakou uměly naše babičky. Je to výborný návod. 👍 Touto nádivkou můžete také naplnit kuře nebo kachnu.

Suroviny:  

100 g slaniny 

1 cibule 

125 g másla 

250 ml čerstvého mléka (3,5 % tuku) 

450 g veky nebo rohlíků 

sůl, pepř, muškátový oříšek 

100 g špenátu 

1 hrst nasekané listové petržele 

5 vajec „M“ 

sádlo na vymazání 

strouhanka na vysypání

Přeji dobrou chuť a krásné Velikonoce! 🍷 🍴 🍗
Zdroj: hradec.rozhlas.cz

úterý 28. března 2023

Kočičí tanec a jeho varianta Šumajstr neboli šulimajs

 

V týdnu velikonočních receptů na blogu jsem zatím vybírala recepty na pečení: Jidáše nebo velikonočního beránka. Dnes si připomeneme, co jedli naši předkové na Zelený čtvrtek. 

Jarní kytičkou si připomeneme dnešní Den učitelů a narození J. A. Komenského. Včera v podvečer v Písničkách od srdce bylo hezké, když paní nechala zahrát písničku svým dvěma p. učitelkám, které ji učily kdysi na 1. stupni ZŠ. 
 
***

Jídla mají v různých oblastech jiné názvy. Šumajstr je název, který je znám ze Slovácka nebo Záhoří. V Podkrkonoší se užívá název Kočičí tanec nebo Kočičák. Region byl v minulosti chudý (ani ten náš nebyl bohatý), proto se ta situace odrážela i v jídle. Je to vlastně směs krup a čočky. Ptáte se, jak se to váže k Velikonocům? 

V podstatě se to týká Zeleného čtvrtku, protože čočka je zelená a je to bezmasé jídlo, zdravé jídlo. I když... mnohým to bude lépe chutnat, když se do toho přidá slanina a dělá se to na sádle, tak tato varianta bude mít u nás úspěch. 😜 Když se tam přidá kousek uzeného, tak co si budeme povídat, že... Přidáte tam česnek, majoránku. Mohli bychom připomenout, že tohle jídlo měl velmi rád spisovatel Jaroslav Hašek, bez ohledu na to, jestli byly Velikonoce nebo ne. Bylo to jedno z jeho nejoblíbenějších jídel. Škvarky, česnek a říkáte si, nebude z toho lidem těžko? Myšleno na žaludku. No jasně, někomu třeba bude, ale musíme si uvědomit, že kdysi lidé opravdu poctivě drželi ten 40denní půst, kdy mnozí "pořádně" nejedli, no tak pak si dali. Ale ty kalorické bomby přijdou později, na tu velikonoční neděli nebo pondělí, kdy přijdou na řadu všechny ty mazance, beránci atd. Ale Zelený čtvrtek byl chápán tak, že měl být "očistný". Bohužel, v nabídkách restaurací se s něčím podobným asi nesetkáme, no kolikrát jsem už litovala, že "normální" české jídlo si dát nemohu. Je to škoda a tohle já vytýkám restauratérům apod., že nemyslí na tu starou českou kuchyni, možná také mají podíl na tom, že tu mladší generaci poněkud odvykli české kuchyni. Většinou v nabídce je plno steaků, hranolky nebo americké brambory a anglickými názvy se to hemží... Ano, třeba v rožnovském skanzenu si nějaké krajové jídlo dát můžeme, ale běžně ne. Možná, že v určitém období by taková ta tradiční česká jídla byla prodejná, udělat třeba "týden tradiční české kuchyně", záleží na regionu. 

***

Zelený čtvrtek znamená jíst zelenou stravu. V tento den bylo zvykem vařit skutečně zelené jídlo. Především se vařily polévky z jarních bylin, které byly v tu dobu k dispozici - kopřivy, pampelišky, kerblík, petržel, zkrátka cokoliv, co se v tu dobu urodilo. Později k tomu přibyl i špenát, kapusta nebo zelí. Pokrmy připravené ze zelených bylin a zeleniny měly zaručit zdraví po celý následující rok.

Mezi tradiční pokrmy Zeleného čtvrtku patří i kočičí tanec, což je zapečená čočka, kroupy, česnek, cibule a majoránka a slanina. Tedy slanina být nemusí, pokud jste vegetariány, ale upřímně, Kočičák bez sádla a slaniny, to prostě není ono.

Původní název Zeleného čtvrtku pochází z německého Greindonnerstag (lkavý čtvrtek), ze kterého se zkomolením stal Gründonnerstag (zelený čtvrtek). A když už byl jednou zelený, tak proč tomu rovnou nepřizpůsobit i tradice. 

Přestože byla čočka ve střední Evropě známá od pravěku, nezdomácněla tady tak rychle jako hrách. Hrachu se na rozdíl od čočky dařilo i v severněji položených oblastech Evropy. Čočku jsme v našich zeměpisných šířkách začali používat začátkem 19. století. Luštěnina obsahuje 26 % bílkovin, které jsou důležitou složkou naší stravy. Kočičí tanec jsou kroupy s čočkou. Znovu opakuji, že si ji můžeme vylepšit osmaženou slaninou nebo uzeným. 
 
Ingredience
  • 300 g kroupy předem uvařené
  • 300 g čočka předem uvařená
  • 150 g anglická slanina, nebo jiný uzený bok
  • 2 větší cibule
  • 4 stroužky česneku
  • 2 lžíce sádla
  • 1 čajová lžička majoránky
  • sůl
  • pepř mletý 

Postup:

Nejprve si uvařte namočenou čočku a kroupy. Obojí je dobré namočit den předem. Samotné vaření pak trvá cca 1 hodinu. Důležité však je, abyste luštěniny nerozvařily. Musí být na skus.
Cibuli pokrájíme na plátky nebo klínky, slaninu pokrájíme na kostičky. Dle tučnosti slaniny přidáme do kastrolu trošku sádla a cibuli se slaninou opečeme dozlatova.
Ke konci smažení přidáme nasekaný nebo utřený česnek, kterým nemusíme šetřit, sušenou majoránku, pepř a vše necháme společně krátce osmažit a rozvonět.
Do kastrolu přisypeme předem uvařenou čočku a kroupy, vše promícháme a necháme prohřát, nakonec dle chuti osolíme.
Takto hotovou směs přendáme do vymazaného pekáče (sádlem) a necháme v troubě dobrých 20 minut zapéct, při teplotě 180 °C. A máme hotovo. 

Kočičí tanec podáváme s kysaným zelím nebo kyselou okurkou. Je to tradiční oběd na Zelený čtvrtek.

Znáte šumajstr? Je to jihomoravská dobrůtka.

 

Šumajstr neboli šulimajs z jihu Moravy

Šumajstr je na přípravu jednoduchý, ale chutný a vydatný! Je podobný šouletu. Zda šoulet pochází z tohoto krajového pokrmu, nebo naopak, není známo. To je nakonec jedno, šumajstr neboli šulimajs je vynikající. 😎

Doba přípravy asi 2 hodiny

4 porce:

300 g krup
200 g fazolí
2 bobkové listy
3 kuličky nového koření
5 kuliček pepře
200 g cibule
400 g škvarků
4 stroužky česneku
2 lžíce vepřového sádla
Mletý pepř
Sůl

Kroupy a fazole namočíme přes noc do studené vody, každé zvlášt. Druhý den uvaříme doměkka, také každé zvlášť. Pak k nim přidáme bobkový list, nové koření a celý pepř a uvaříme je. Osolíme, až když budou fazole měkké. Kroupy uvaříme zvlášť v osolené vodě. Na sádle zpěníme cibulku, přidáme škvarky a prohřejeme. Kroupy smícháme s fazolemi, podle chuti dosolíme, opepříme, přidáme utřený česnek a vmícháme cibuli se škvarky. 

Celý postup je na videu:


Zdroj: hradec.rozhlas.cz, ceskatelevize.cz

pondělí 27. března 2023

Jidáše dvakrát jinak - pečivo na Zelený čtvrtek

 

Velikonoční jidáše s sebou nesou spoustu příběhů. Ten hlavní z nich - ten, že jidáše symbolizují provaz, na kterém se oběsil proradný a zrádný Jidáš, určitě znáte.

Ale protože jsou Velikonoce zároveň svátky jara, symbolizují konec zimy a začátek nového života, prolíná se jimi i pohanská tradice, proto mohou mít i symboliku ptáčků, raků, šneků, housátek, hadů, ježků a třeba i želviček. Záleží na tom, jaké zvířátko si vyberete. 

Podle tradice se jidáše potírají medem a jedí se na Zelený čtvrtek dopoledne, lépe ráno, ještě lépe před východem slunce. Má to zajistit nejen pevné zdraví, ale i ochranu před nebezpečím typu uštknutí hadem a píchnutí vosou. 

Vybrala jsem z velikonočních receptů šéfkuchaře Radka Pálky. Jde o tradiční jidáše s medem.

Ingredience
  • 500 g hladké mouky
  • 70 g másla (nerozpuštěného, pokojové teploty)
  • 2 žloutky
  • 300 ml smetany na vaření
  • 80 g cukru krupice
  • 25 g droždí
  • Špetka soli
  • Špetka strouhaného muškátového květu
  • Kůra ze 1/4 citronu
  • Na potření
  • 1 vejce
  • 2 lžíce medu
  • 1 lžíce másla   
Postup: 
 
Droždí a lžičku cukru společně v menší misce rozmačkejte vidličkou a pak rozmíchejte na kaši. Zalijte 100 ml vlažné smetany, přimíchejte lžíci mouky a nechte chvíli vzejít kvásek.
 
Všechny ostatní suroviny odměřte do mísy. Máslo i žloutky by měly mít pokojovou teplotu, zbytek smetany použijte vlažný, usnadníte tím kynutí. Přilijte kvásek a promíchejte a zpracujte dohromady na hebké, vcelku nelepivé těsto. Potom hněťte aspoň 5-10 minut, až bude těsto hladké a pružné jako plastelína.
 
Propracované těsto zformujte do koule, uložte do mísy, zakryjte folií a nechte zhruba hodinu kynout, až nabude dvojnásobného objemu. Poté těsto vyklopte, prohněťte, vyžeňte z něj vzduch a rozdělte nejprve na čtvrtiny, poté na osminy a nakonec na 24 stejných dílků.Z každého dílu vyválejte váleček dlouhý kolem 20-25 cm a tenký jako malíček. Stočte do uzlíků a klaďte na plech vyložený papírem na pečení - uvedený počet se vejde na 2 plechy.
 
Smotané uzlíky potřete vejcem rozšlehaným s 2 lžícemi vody a nechte ještě 20 minut trochu vykynout. Troubu zatím předehřejte na 190° C. 
 
Vykynuté uzlíky znovu potřete vejcem a vložte do trouby. Pečte 15 minut, až podstatně nabudou, zezlátnou a zpevní. Doporučuji péct jen jeden plech, nikoli dva najednou. V opačném případě po 10 minutách otočte plechy, prohoďte dolní s horním a přidejte 1-2 minuty pečení navíc.
 
Med ohřejte, až bude horký. Odstavte, vhoďte do něj máslo nakrájené na kostičky a míchejte, dokud se nerozpustí. Vznikne hustá medová omáčka, kterou pak potřete upečené jidášky ihned po vyndání z trouby. Potřené pečivo nechte chvíli chladnout na plechu, pak ale přesuňte na mřížku. Zkuste vydržet, až jidášky vychladnou zcela. 

 
 
Ne každý fandí sladkému pečivo. Jidáše obvykle bývají sladké a potřené medem. Můžete je připravit i "naslano" jako houstičky, tak jak ho na videu předvádí šéfkuchař Roman Paulus: 
 
 
 
Dozvíte se, jak připravit kynuté těsto, jak zatočit velikonoční jidáše i čím domácí housky posypat, aby chutnaly opravdu každému. Pokud máte doma droždí a mouku, můžete se pustit do výtečného domácího pečiva. Dlouho na stole jistě nevydrží. 
 
   
Suroviny (20-25 kusů) - podle toho, jak velké tvary děláte:
 
Těsto:
 - 210 ml plnotučného mléka
- 42 g droždí 
- 2-3 lžičky cukru 
- 500 g hladké mouky 
- 2 vejce 
- 1 lžička soli 
- 75 g sádla 
- 75 g másla 
Na zdobení:
 - mák 
- kmín 
- sezamová semínka 
- slunečnicová semínka 
- hrubozrnná sůl
 
Zdroj: hradec.rozhlas.cz, YouTube

neděle 26. března 2023

Pět receptů na velikonočního beránka

Velikonoční beránek! Moc se mi jako dítěti líbil, možná i proto, že u nás se v dětství nepekl. Bábovku nebo srnčí hřbet mamka pekla běžně, ale formu na beránka neměla. To až hodně později. K mým vzpomínkám patří i to, že když jsme jezdili na Velikonoce na hřbitovy, vždy jsem z autobusu pozorovala okna domů, která byla vyzdobena beránky, jen si vybrat 😎. Dokonce vím o paní, která pekla beránky dva. Toho na vystavení za okno měla z obyčejného těsta, šlo jen o parádu, kterou pak nadrobila slepicím. Pro rodinu měla z lepšího těsta. Měli jste někdy beránka za oknem? 

Proč se peče beránek?

Měli bychom to vědět, protože je to jeden z nejrozšířenějších symbolů velikonočních svátků u nás. Je to vlastně židovská tradice a symbolizuje Izrael jako Boží stádo, které vede Hospodin. V křesťanství beránek symbolizuje památku na Ježíše Krista, který byl jako nevinný, čistý a poslušný beránek  obětován a jeho krev ochránila pokřtěné od hříchů. Tak je to vykládáno. Je to symbol: Pastýř se stará o ovečky, krmí je a také stříhá. Ovce plně závisí na péči pastýře, podobně člověk spočívá podle židovské víry v rukou Božích. Izraelité na Velikonoce slavili Hod beránka, pojídali tedy skopovou pečeni, aby si připomněli své vysvobození z mnohaletého egyptského zajetí. 

Beránek je také symbolem všech mláďat, představuje počátek nového života a také jara probuzeného po dlouhé zimě, koloběhu života a zázraku stvoření. V dnešní době už lidé příliš nepřemýšlejí nad původem jednotlivých symbolů. Beránka vnímají spíše už jen jako „značku“ Velikonoc, podobně jako vánočku na Vánoce. 

Podle historických tradic by měl beránek zdobit každý velikonoční stůl. 

Jen těžko si dovedeme představit Velikonoce bez velikonočního beránka. Ten symbolizuje v židovské tradici Izrael jako Boží stádo, které vede Hospodin. V křesťanství beránek symbolizuje památku na Ježíše Krista, který byl právě jako nevinny, čistý a poslušný beránek obětován a jeho krev zachránila pokřtěné od hříchů.

Beránek jako obřadní pokrm je znám už od středověku. Nevíme ale, jestli se jedlo přímo beránčí maso, které si jen málokdo mohl dovolit, nebo jen pečivo v podobě beránka. Dnes velikonočního beránka pečeme například z tvarohového těsta a zdobíme mašlí. Podle historických tradic by měl zdobit každý velikonoční stůl

Více na https://prozeny.blesk.cz/velikonocni-symboly?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy

Blížící se Velikonoce připomenu několika recepty. Bábovkových nebo beránkových těst existuje bezpočet. Velikonočního beránka můžete péct z jakéhokoliv těsta, hlavní je, abyste měli formu. V dnešní době je forma na beránka běžně k zakoupení, viděla jsem ji v Globusu i v Kauflandu. 

https://cdnbeta.imageserver.cz/packway/product/zoom/8/3968/1983670.jpg

Pekaři rozlišují základní dva druhy beránků – ty ze šlehaných hmot a beránky biskupské. Biskupský je tužší, je v něm hodně rozinek, může obsahovat i oříšky, proslazované ovoce. Šlehaná hmota je měkčí a nadýchanější, blíží se spíše k piškotu.

Zatímco beránek z biskupského těsta je politý čokoládou vždycky, u pečiva ze šlehaného těsta máme možnost volby. Buď zvolit polevu z bílé, nebo tmavé čokolády. Třetí možnost: výrobek bez polevy. Záleží jen na každém, jaké chutě upřednostňuje. Biskupský má delší trvanlivost.

Pokud byste chtěli, aby váš beránek byl spíše křehký a vláčný, pak byste se mohli rozhodnout pro beránka z tvarohového těsta. Důležité je odhadnout množství těsta na formu, kterou doma máme. Já mám formu větší, dělám více těsta a pokud zbude, použiji malinkou formu na bábovku ze skla Simax.

Tradiční velikonoční beránek nesmí chybět na žádné tabuli. Pokud nemáte svůj osvědčený recept, vyzkoušejte jeden z těchto. Báječné jsou všechny, záleží tedy jen na vás, jakému těstu dáváte přednost. Získá si vás tvarohový, biskupský nebo beránek z piškotového těsta?

Více na https://prozeny.blesk.cz/velikonocni-beranek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy
Tradiční velikonoční beránek nesmí chybět na žádné tabuli. Pokud nemáte svůj osvědčený recept, vyzkoušejte jeden z těchto. Báječné jsou všechny, záleží tedy jen na vás, jakému těstu dáváte přednost. Získá si vás tvarohový, biskupský nebo beránek z piškotového těsta?

Více na https://prozeny.blesk.cz/velikonocni-beranek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy

 https://1884403144.rsc.cdn77.org/foto/velikonoce-velikonocni-beranek-peceni/MHgwL3NtYXJ0L3RoYg/1-full-2642588.jpg?v=4&st=R5Moyx5od7C08GavIcg5rMFjbbc9eSQcY2pErMyigck&ts=1600812000&e=0 

Pět receptů na velikonočního beránka/barančeka 😉:

Jak vymazat a vysypat formu na beránka je na videu: 

1. Beránek z tvarohového těsta

Suroviny:
250 g másla 
250 cukru krupice 
250 g netučného tvarohu 
250 g polohrubé mouky 
3 vejce
1/2 prášku do pečiva 
50 g vlašských ořechů 
citronová kůra 

Postup:

Máslo a tvaroh dobře utřeme s vejci a cukrem. Do směsi přidáme prosátou mouku, prášek do pečiva, ořechová jádra a citronovou kůru. 

Formu na beránka vymažeme máslem a vysypeme moukou. Formu naplníme těstem a přiklopíme. Beránka pečeme ve vyhřáté troubě asi 45 minut. Vyzkoušíme špejlí. Po vyjmutí z trouby beránka vyklopíme, pocukrujeme a ozdobíme mašlí. 

https://1884403144.rsc.cdn77.org/foto/velikonoce-velikonoce-2018-kraslice-peceni-barveni-vajicek/MHgwL3NtYXJ0L3RoYg/1-full-3870714.jpg?v=15&st=_eIgW7b8bB7gjpbtcaPm0eQ7mGX0RVjuspI-cqGA6MI&ts=1600812000&e=0

Tento beránek vám navíc nezabere mnoho času ani námahy! Co na něj všechno potřebujete?
Suroviny:

200 g moučkového cukru
2 ks vejce
5 ks žloutků
citronová šťáva
vanilkový cukr
300 g hrubé mouky
5 ks bílků

Na vymazání formy

30 g másla
30 g hrubé mouky

Více na https://prozeny.blesk.cz/vlacny-beranek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy
Postup:

Máslo a tvaroh dobře utřeme s vejci a cukrem. Do směsi přidáme prosátou mouku, prášek do pečiva, ořechová jádra a citronovou kůru.

Formu na beránka vymažeme tukem a vysypeme moukou. Následně formu naplníme připraveným těstem a přiklopíme. Beránka pečeme ve vyhřáté troubě asi pětačtyřicet minut. Ihned po vyjmutí z trouby beránka vyklopíme, bohatě pocukrujeme a ozdobíme mašlí.

Více na https://prozeny.blesk.cz/tvarohovy-beranek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copyP
Postup:

Máslo a tvaroh dobře utřeme s vejci a cukrem. Do směsi přidáme prosátou mouku, prášek do pečiva, ořechová jádra a citronovou kůru.

Formu na beránka vymažeme tukem a vysypeme moukou. Následně formu naplníme připraveným těstem a přiklopíme. Beránka pečeme ve vyhřáté troubě asi pětačtyřicet minut. Ihned po vyjmutí z trouby beránka vyklopíme, bohatě pocukrujeme a ozdobíme mašlí.

Více na https://prozeny.blesk.cz/tvarohovy-beranek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy
Suroviny:

250 g másla
250 g cukru krupice
250 g netučného tvarohu
250 g polohrubé mouky
3 ks vejce
půl pytlíku prášku do pečiva
50 g vlašských jader
citronová kůra

Více na https://prozeny.blesk.cz/tvarohovy-beranek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy

2. Hrníčkový beránek - jednoduchý a rychlý 

Suroviny:
3 vejce 
2 hrnky polohrubé mouky 
prášek do pečiva 
1 hrnek cukru krupice 
1 vanilkový cukr 
citronová kůra
1 hrnek mléka 
1 hrnek rostlinného oleje
moučkový cukr na posypání
rozinky nebo lentilky na ozdobu 

Postup:

1. Vajíčka rozklepněte a žloutky oddělte od bílků. 

2. Do mísy prosejte mouku, aby byla nadýchanější. K ní přidejte prášek do pečiva, cukr a citronovou kůru, která těsto nádherně provoní. Pak přidejte žloutky, mléko a olej. Vše důkladně promíchejte buď ručně nebo kuchyňským robotem. 

3. Z bílků ušlehejte tuhý sníh a opatrně ho po částech vmíchejte do těsta. 

4. Formu na beránka si důkladně vymažte máslem a vysypte moukou nebo třeba i kokosem a těsto do ní nalijte. 

5. Pečte v rozpálené troubě na cca 160°C asi hodinu. Zda je upečený, vyzkoušíte špejlí. 

6. Vychladlého beránka vyklopte z formy a poprašte moučkovým cukrem. Kolem krku mu uvažte červenou mašli a na oči a čumáček použijte rozinky nebo lentilky. 

3. Hrnkový beránek z biskupského těsta: 

Název dostal podle biskupského chlebíčku, který se podle toho dá upéct. Příprava je jednoduchá. 

Suroviny:
2 hrnky polohrubé mouky 
1 prášek do pečiva
1 hrnek cukru
citronová kůra 
1 smetana ke šlehání 
4 vejce
asi 2 lžíce rozinek 
asi po 1 velké lžíci - nasekané ořechy, kandované ovoce, hrubě nastrouhaná čokoláda  

 
Na videu je postup při výrobě biskupského beránka nebo chlebíčku s jiným poměrem surovin.

Postup:

Mouku smícháme s práškem do pečiva, cukrem a citronovou kůrou. Směs zalijeme šlehačkou, ve které jsme rozkvedlali celá vejce a vše pořádně promícháme. 

Do směsi vmícháme rozinky, kandované ovoce, ořechy a čokoládu. Promícháme a vlijeme do vymazané a vysypané formy. Pečeme ve vyhřáté troubě 50-55 minut. Upečení vyzkoušíme špejlí. Tento beránek se většinou polévá čokoládovou polevou. 

https://1884403144.rsc.cdn77.org/foto/velikonoce-2018-velikonoce-velikonocni-beranek/MHgwL3NtYXJ0L3RoYg/1-full-3889669.jpg?v=3&st=fgsswRK58VUwiRTOIIMa7t2hMbon9wcRu_tspKZym2s&ts=1600812000&e=0

4. Beránek z piškotového těsta:

Je to tradiční recept, který se dá běžně využít i pro bábovky, dortové korpusy nebo rolády. Piškotové těsto je lehké, nadýchané a nejlépe chutná, když ho na závěr jen pocukrujete. Pamatuji si, jak maminka kdysi pekla piškot tak, jak se to naučila v Odborné škole pro ženská povolání: Zvážila vejce a stejně pak navážila mouku a cukr. To je základ. Pokud máte větší formu na beránka, potřebujete více vajec, to je logické. 

Suroviny:
300 g cukru moučka 
300 g polohrubé mouky 
7 ks vejce 
1 vanilkový cukr 
citronová šťáva z půlky citrónu 

Postup: 

1. Oddělíme si žloutky a bílky. Utřeme prosátý cukr, vanilkový cukr, žloutky a citronovou šťávu. 

2. Z bílků ušleháme tuhý sníh a ten pak střídavě s moukou opatrně vmícháme do směsi. 

3. Těsto vlijeme do vymazané a vysypané formy. Pečeme ve vyhřáté troubě asi 45 minut, ale záleží na velikosti formy beránka a na troubě. 

4. Po upečení vyjmeme z formy a necháme vychladnout. Beránka nejdříve posypeme cukrem, pak ozdobíme mašlí a očka a čumáček ozdobíme rozinkami, já jsem dávala hřebíček - pěkně to voní. 

5. Je tady i jiná varianta: Upečeného beránka můžeme opatrně rozkrojit na tři části (jako dort) a promazat dortovou nebo máslovou náplní, pak polít čokoládou. Při servírování pak vlastně podáváme "dort". Záleží, co komu chutná a jak si s tím chce "vyhrát". 

https://1884403144.rsc.cdn77.org/foto/velikonoce-velikonoce-2018-kraslice-peceni-barveni-vajicek/MHgwL3NtYXJ0L3RoYg/1-full-3877158.jpg?v=7&st=P30h8otzNnSp-uOpHi99K3XWA8MdyxQ8Mqy2-iw09g0&ts=1600812000&e=0

5. Velikonoční beránek podle Romana Pauluse:

Ukáže recept na beránka, který zvládnou i začátečníci, prozradí, jak nejlépe vysypat formu na pečení a hlavně se dozvíme, jak dlouho beránka péct. Suroviny už pravděpodobně máte všechny doma. R. Paulus je odborník a vše je na návodném videu: 

Suroviny: 
 Na dva malé beránky nebo na většího: 
- 5 vajec „M“
 - 250 g cukru krystal 
- 2 vanilkové cukry 
- 200 ml rostlinného oleje 
- 200 ml plnotučného mléka 
- 1 prášek do pečiva 
- 1 vanilkový pudinkový prášek 
- citronová kůra
- 250 g polohrubé mouky + na vysypání 
- máslo na vymazání formy 
- moučkový cukr na posypání
Poznámka: Pokud beránka nepečete, nevadí, všechny uvedené recepty lze samozřejmě použít pro upečení bábovky nebo jiného moučníku.  
Zdroj: prozeny.blesk.cz, YouTube
1. Tvarohový beránek
2. Beránek z vláčného těsta
3. Beránek z biskupského těsta
4. Piškotový beránek
5. S rumem
Beránek z tvarohového těsta

Velikonočního beránka můžete péct prakticky z jakéhokoliv těsta. Důležité je hlavně mít formu ve tvaru beránka. Pokud si ale potrpíte na beránka, který je křehký a vláčný, pak byste měli rozhodně vyzkoušet beránka z tvarohového těsta.

Více na https://prozeny.blesk.cz/velikonocni-beranek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy

Pět receptů na velikonočního beránka:
1. Tvarohový beránek
2. Beránek z vláčného těsta
3. Beránek z biskupského těsta
4. Piškotový beránek
5. S rumem
Beránek z tvarohového těsta

Velikonočního beránka můžete péct prakticky z jakéhokoliv těsta. Důležité je hlavně mít formu ve tvaru beránka. Pokud si ale potrpíte na beránka, který je křehký a vláčný, pak byste měli rozhodně vyzkoušet beránka z tvarohového těsta.

Více na https://prozeny.blesk.cz/velikonocni-beranek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy
Beránek z tvarohového těsta

Velikonočního beránka můžete péct prakticky z jakéhokoliv těsta. Důležité je hlavně mít formu ve tvaru beránka. Pokud si ale potrpíte na beránka, který je křehký a vláčný, pak byste měli rozhodně vyzkoušet beránka z tvarohového těsta.

Více na https://prozeny.blesk.cz/velikonocni-beranek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy
Beránek z tvarohového těsta

Velikonočního beránka můžete péct prakticky z jakéhokoliv těsta. Důležité je hlavně mít formu ve tvaru beránka. Pokud si ale potrpíte na beránka, který je křehký a vláčný, pak byste měli rozhodně vyzkoušet beránka z tvarohového těsta.

Více na https://prozeny.blesk.cz/velikonocni-beranek?utm_source=prozeny.blesk.cz&utm_medium=copy

Toulky českou minulostí

K Mezinárodnímu dni muzeí - Slovácké muzeum Uherské Hradiště

  18. květen  je Mezinárodní den muzeí. Článek dávám v předstihu, aby si zájemci mohli případnou návštěvu promyslet. Osobně mám muzea moc r...