Moudrost předků

Příspěvek je zařazen do rubriky "O češtině od A do Z". Nevím, jak si s tím poradí překladač do jiných jazyků, aby byl původní smysl zachován. 🙇

Jak se mění doba, mění se i způsob života lidí a tím i způsob získávání informací. Dnes jsou lidé zvyklí všechno si najít na internetu. V okolí vidím, že se mladší generace už neobracejí o radu na rodiče či prarodiče, paradoxně tuto roli převzali youtubeři. Předchozí generace po staletí utvářely lidovou slovesnost, v ní si uchovaly kus svého života. Týkalo se to hospodaření i prostředí, v němž žili, to vše pak lidé předávali dalším generacím. 

Lidová slovesnost stále přežívá a vypovídá o moudrosti, nadhledu, humoru i zkušenostech našich předků, stejně jako o jejich všímavosti a bystrosti. Je rozdíl mezi rčením a příslovím, ale o tom se nechci rozepisovat.   

Ve rčeních se více používá běžný mluvený jazyk, není to vždy ve spisovné formě. Tento lidový jazyk se tak liší nejen podle krajů a míst (nářečí místní), ale také podle příslušnosti mluvčích k různým sociálním vrstvám (nářečí sociální). Jinak bude rčení vyjadřovat Pražák a jinak Brňák, také se bude lišit starší generace od studentů, kteří používají už jiné výrazy. Jako čtenáři knih narazíme na rčení v povídkách či v románech, kdy vystihují určitou situaci. V mnoha rčeních je lidská vlastnost připisována zvířeti.

Zůstanou rčení po naší generaci? Určitě ano, dnes se tomu říká "hlášky". 

  

S kým šijí všichni čerti?

Huhňal, jako když kozel vochcává prskání. = Nepěkně, nesrozumitelně mluvil.

Bude z něho hospodář co z kozla zahradník.  = Špatně hospodaří.

Rád tam jde jako koza k řezníku. = Velmi nerad, nechce se mu do toho, silně se vzpírá.

Má práce jako kozel na podzim. = Má mnoho práce.

Jde jako královna ze Sáby. = Jde velmi pyšně.

To se hodí jako kramflek na kuří oko. = Vůbec se to nehodí.

Má hubu jako kramář. (U nás se říká šlajfíř.)  = Je mluvka, je to žvanil - huba nevymáchaná.

Má paměť jako kráva. = Má velmi špatnou paměť.

Zná se na tom co kráva na muškátovém květu. = Vůbec tomu nerozumí.

Dojili nás z peněz jako krávy z mléka. = Okrádali nás, stále nás odírali.

Hledí jak čtyři krejcary z míška. = Utrápeně, má smutný pohled.

Zahrabán v knihách jako krtek. = Je pilný, stále něco čte nebo studuje.

Ryje jako krtek.  = Je to nepokojný člověk, často někoho popudí.

Směje se na to jako Kuba na jelito. = Hloupě se směje i v případě, že se to nehodí.

Nohy měl jako kudrnaté. = Podlamovaly se mu únavou nohy, nebo byl opilý.

Přišel jako do hluchý kuchyně. = Nikdo s ním nemluvil, nic nepořídil.

Hryžou se co koně o žlab. = Stále se hádají.

 

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. 😊

Co tomu říkáte?

Minulé příspěvky byly náročnější na přípravu, dnes budu stručná. 

Pana Wericha (1905-1980) není třeba představovat. Kdysi dávno (r. 1968 😎) byl v televizi devítidílný publicistický pořad "Co tomu říkáte, pane Werichu", kde oblíbený herec vystupoval jako občan Werich a glosuje "palčivá" témata. Dá se to vyhledat ZDE. 

Dnes tuto otázku položím vám, přečtěte si výrok p. Wericha a zkuste k tomu něco napsat:

 

Na přání Stefanie text přepisuji:

 

"Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejný věci. Třeba kulaťoučké jablíčko ... To neřeknete jinou řečí. Angličan musí říci "a little round apple" - malé kulaté jablko...

Tomu přece chybí barva i vůně... Je to Váš rodný jazyk, a proto ho neslyšíte jen ušima jako jiné řeči, které jste se naučili. Slyšíte ho taky žaludkem, který se vám sevře, taky srdcem, které se rozbuší, nebo zádama, kde Vám přejde mráz."

 

Máme rádi češtinu.

 

Přeji všem krásný májový den. 👍

Je pravopisně správně odmala nebo od mala?

  

Pravopis dokáže člověka někdy potrápit, nezvládnutý pravopis dokonce může ztrapnit. A není to jen pro období, kdy jsme školou povinní. Chybujícího školáčka snáze pochopíme, než pisatele ve věku otce toho školáčka. 😉

Dnes jsem vybrala obrat "od mala" ve významu od doby, kdy jsme byli malí, tedy od dětských let.

Pravidla českého pravopisu připouští obě varianty. Častěji se používá odmala jako příslovečná spřežka, tedy psána dohromady jako jedno slovo. Můžete ovšem použít i variantu dvouslovnou, od mala, kde se od chová jako předložka.

Etymologie a význam slova

Spřežka odmala je odvozeno od přídavného jména malý, které stejně jako slova malost, maličký, maličkost, málo, málem, malík, malíček pocházejí ze staroslovanského malъ, který má stejný význam jako současné přídavné jméno malý.

Dále existuje i spojení s latinským malus, tzn. špatný. Přijatelné je dle Českého etymologického slovníku i spojení s praslovanským meltim tedy mlít.

Synonyma

Ve stejném významu můžete použít i následující výrazy: odmalička, od dětství, od raného věku, od útlého věku, od dětského věku, od dětských let, od mladých let, od mládí atp.

Příklady:

Syrová rajčata jsem přestal jíst až v dospělosti, ale rajskou omáčku nesnáším už odmala (od mala).

Známe se už odmala (od mala).

Odmala (od mala) si Anička připadala malá, ale neskutečně šikovná a měla pravdu.

Odmala (od mala) jsem věděla, že se chci stát učitelkou v mateřské škole.

Velmi kladný vztah ke sportu máme se sestrou už odmala (od mala).

A byl takový už odmala (od mala) nebo se tak chová až v poslední době?

Patrik odmala (od mala) rád jezdil na koni a vydrželo mu to až do pozdní dospělosti.

Zdroj: .pravopisne.cz, Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR,  Slovník spisovného jazyka českého Akademie věd ČR

Proč se říká "začít od píky?"

 

Určitě znáte rčení "od píky".  Může se objevit v několika spojeních. Nejčastěji se říká začínat od píky a také vypracovat se od píky. 

Pro vysvětlení - píka je dlouhá pěchotní dřevcová bodná zbraň, používaná v boji s nepřátelskou pěchotou i při obraně před jízdním útokem. Nikdy nesloužila jako vrhací zbraň. V Evropě se používala od raného středověku až do začátku 18. století. 

 

Pikenýři

Slovo píka se do češtiny dostalo přes němčinu z francouzštiny a už na obrázku je vidět, že připomíná kopí obvykle poměrně dlouhé. Kopí se ve starší češtině nazývalo také hrále nebo sudlice, což je slovo spojené pro většinu z nás s husitskými válkami a všichni také známe pojmenování kopiníci. V období 16. a 17. století v souvislosti se změnou boje se kopí ještě prodloužilo a bylo opatřeno bodcem, který je možno zarazit do země a s upravenou zbraní přichází i nový název.

Vojáci, kteří s píkou bojovali, pikenýři, byli prostí, byli to pěšáci, představovali ve vojsku nejnižší skupinu. Začínali tedy od nuly, od píky, a pokud postupovali výše, bylo to díky jejich vlastnímu přičinění.

________________________________________

Nahlédnutím do etymologického slovníku zjistíme, že slovní kořen pik má asi onomatopoický (zvukomalebný) původ a v evropských jazycích označuje často hrot, také vrchol hory, např. Pik Agasis - hora v Tádžikistánu. V češtině jsou od kořenu pik  odvozena slova jako piky (barva v kartách), podle tvaru špičky, také pikantní, ostrý, píchající, chuťově dráždivý a souvislost nacházíme i u slovesa píchat. Zbraň používali prostí vojáci. Slovo píka pochází z francouzského slova pique = kopí, hrot.

 

Základ slova je praevropský - pik- = bodat hrotem, odtud vznikl i románsko - germánský tvar pic = hrot, vrchol (hory).

Zdroje: ČERMÁK, František. Slovník české frazeologie a idiomatiky. 1. vyd. Praha : Academia, 1994.

HOLUB, Josef. Stručný etymologický slovník jazyka českého : Se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. 1. vyd. Praha : SPN, 1967.

Psaní velkých písmen: geografie, příroda, vesmír

 

Psaní velkých a malých písmen v názvech, hlavně zeměpisných, může být někdy problém i pro ty, kteří mají češtinu jako mateřský jazyk. Navíc, jako všechno, jazyk se vyvíjí a tak někdy už neplatí pravidla, která známe ze školy. Proto berte dnešní příspěvek jako připomenutí:

Velké písmeno píšeme:

• v jednoslovných názvech řek, vodních ploch, pohoří, vrcholů: Amazonka, Krkonoše, Pyreneje, přehrada Slapy, Viktoriino jezero

• v dvouslovných názvech:

  • jen na začátku, pokud jako druhé následuje obecné pojmenování: Čertovo jezero, Novohradské hory, Moravský kras, Labský důl, Lysá hora, Rudé moře, Apeninský poloostrov
  • u obou slov, pokud následuje jméno vlastní: Moravskoslezské Beskydy, Divoká Orlice, Bílé Karpaty, Julské Alpy, Vysoké Tatry

• ve víceslovných pojmenováních:

  • pokud jde o rozšíření existujícího dvouslovného pojmenování: Velké Medvědí jezero.
• v názvech planet, hvězd, souhvězdí a galaxií: Mléčná dráha, Velký vůz, Severní koruna, Polárka, Saturn

• v názvech znamení zvěrokruhu: Kozoroh, Lev, Střelec.

S malým písmenem píšeme:

• přídavné jméno, které není součástí oficiálního názvu: francouzské Alpy (jde o Alpy na území Francie), italské pláže
• obecná pojmenování: jezero, řeka, moře, oceán, hora, ostrov, mys…
• obrazná pojmenování hvězd/planet: jitřenka, večernice, létavice.

Pozor, v některých spojeních velké písmeno mění význam. Všimněte si následujících rozdílů v použití velkých písmen:

• země (půda) vs. Země (planeta)
• slunce (to, co svítí na obloze/počasí) vs. Slunce (hvězda)
• měsíc (kalendářní měsíc/to, co svítí na obloze) vs. Měsíc (ten, který obíhá kolem Země).

Zdroj: umimecesky.cz

Co je pravopisně správně: Ze shora, zezhora nebo sezhora?

 

Ze shora, zezhora nebo snad sezhora? A co zezdola? K námětu článku mě přivedlo psaní článků, kdy jsem se při psaní textu zarazila a říkala si „Jak se to vlastně píše?“. To už jste určitě také někdy zažili. Všechno možné člověk napíše tak nějak automaticky (a většinou správně) a pak u nějakého slova zapochybuje a  přemýšlí, ani jedna z možností se mu nepozdává, nebo naopak sedí všechny.

Něco takového jsem právě nedávno zažila při slově seshora.

Sezhora, ze shora, zezhora, ze zhora nebo snad se shora?

Shora se s na začátku mi bylo jasné, ale seshora nebo ze shora? Dohromady nebo zvlášť? Nakonec jsem zjistila, že je v pořádku oboje a že zeshora, které se mi do toho motalo, správně není. Ono to tak jen zní při vyslovení. 😉

Základ je slovo shora vždy s písmenem s na začátku.

Jedná se o příslovce s významem odshora, seshora, z vrchu dolů, shůry.

Spodoba znělosti je v tomto případě velmi matoucí (jako ostatně u hodně výrazů se s/z na začátku). I zde však platí obecné pravidlo, které následně platí pro všechna slovesa s předponou s na začátku – vše, co znamená shora dolů nebo z povrchu pryč, se píše se s.

Toto pravidlo platí jak pro předpony, tak pro předložky. Možná si ze školy stejně jako já vybavujete ještě zastaralé používání se stolu místo dnes běžně používaného ze stolu. Tento "archaický" jev zapříčil psaní slova seshora tak, jak jej ve správném tvaru známe. Příslovce, jejichž předpona vznikla z předložky, tuto předložku v sobě dále zachovávají (podobně třeba stěží).

Správné tvary jsou: shora, seshora a ze shora.

Proč zdola či ze zdola?

Jak už význam těchto slov napovídá, do škatulky „shora dolů nebo z povrchu pryč“ logicky nepatří, a právě proto je píšeme se z. :)

Správné tvary jsou: zdola a zezdola.

Příklady na závěr:

• Toto nařízení přišlo seshora, jak jinak.
• Seshora to vypadá jako daleko větší výška.
• Beze strachu umí skočit z tamté prolézačky, úplně seshora.
• Batole se s výskotem sklouzlo seshora dolů.

Zdroj:

Kupole nebo kopule - co je pravopisně správně?

 

Čeština je někdy přísná, ale v některých případech také shovívavá. I když jsme rodilými mluvčími, můžeme se setkat s výrazy, kdy uvažujeme, co je správně. Tvoříme-li článek o historických stavbách, nejčastěji chrámech, velmi často mají nahoře kupoli. Nebo kopuli? Co je česky pravopisně správně? V následujícím textu poznáme, že zkoumáním a správným používáním obou výrazů se dlouho zabývali odborníci na jazyk český a můžeme se s tím setkat i v románech starších autorů.

Nejdříve bychom měli vysvětlit a pochopit, jak tako slova vznikala. Je vidět, že obě slova pocházejí z jiných jazyků:

Kopule pochází z latinského slova copa a označuje vypouklinu nebo sud. Kupole souvisí s italským cupola, což je zhruba sférická klenba tvořená částí kulové  plochy nad kruhovým nebo  čtvercovým  prostorem. Používána byla především v římské antické architektuře, ale také v architektuře byzantské, islámské, renesanční a barokní.

 

Výrazy kopule a kupole jsou v češtině považovány za synonymní a oba za správné.

Příruční slovník jazyka českého (1935–1957) uváděl heslo „kupole (obyč. kopule, zř. kuple)“, tedy tvar kupole byl považován za základní, tvar kopule za obyčejně užívaný a tvar kuple za zřídka užívaný. Slovník spisovného jazyka českého již uvádí výrazy v opačném pořadí: „kopule, kupole (†kuple)“, přičemž varianta „kuple“ je již označena jako zastaralá. České výkladové slovníky i Pravidla českého pravopisu uvádějí vedle sebe obě varianty (kopule, kupole) jako rovnocenné, přičemž pořadí variant naznačuje frekvenci.

Podle Knapa je tvar kopule přikloněním k českému jménu kopa a k hojným cizím slovům na -ule. Václav Machek se údajně domníval, že tvar kopule vznikl přesmykem z tvaru kupole.

Tvar „kuple“, vycházející z německého výrazu Kuppel, se v češtině neujal. Byl užíván zejména kolem poloviny 19. století, například v dílech Nerudy, Kollára či Holečka.

Tvar kopule je v češtině nutno rozlišovat od slova „kopula“, které má řadu různých významů: v lingvistice označuje slovesnou sponu, v biologii například páření, některé kosterní spojky či buňku vzniklou spojením dvou gamet prvoků třídy hromadinek.

Pro naše běžné používání bude stačit, když si budeme pamatovat, že kupole označuje klenbu, která z části využívá kulové plochy, je používaná v architektuře, např. barokní. Ale hlavní je to, že v češtině jsou oba tvary pravopisně správné, můžeme psát kupole i kopule.

Příklady SPRÁVNÉHO užití slova kupole / kopule:

• Když jsem byl na dovolené, obdivoval jsem ty veliké kupole / kopule.
• Měděná kupole / kopule v denním světle krásně září.
• Postavit takovou kupoli / kopuli v době starověkého Říma musela být pořádná fuška.
• Musíme přistoupit k rekonstrukci kupole / kopule, jinak přijdeme o významnou památku.
• Viděl jsi už tak obrovskou kupoli / kopuli?

 Zdroj:  www.pravopisne.cz, Wikipedie, www.krcmic.cz

Píše se správně sbalit nebo zbalit?

 

Čeština je náš rodný jazyk, ale jsou momenty, kdy váháme, co je pravopisně správně. Četla jsem článek redaktorky a tam píše: "Blíží se jaro, zbalíte batoh a vyrazíte do přírody." Koukám na to a říkám si - CHYBA!  

Přece jen zásada "piš jak slyšíš" není vždy možná. Zkuste si říct nahlas a poslouchejte se: Sbal si věci! Co tam slyšíte? Nejspíš to "z" na začátku, že? Možná právě to nás plete.

Nebo nevíte, zda napsat sbalit nebo zbalit, a proto raději používáte pouze synonymum zabalit? 😉

Tak jak je to tedy? Píše se správně sbalit, nebo zbalit? Podíváme se společně na pravidla pravopisu českého jazyka a zjistíme, jestli se ke slovu balit pojí s, nebo z.

Trochu  to máme snadnější, protože v tomto případě je správná jen jedna varianta, a to sbalit. Používá se zde totiž předpona s- a podle pravidel českého pravopisu se tu uplatňuje pravidlo směřování dohromady, u kterého se vždy používá  předpona s-. Je to stejné jako u slov: sbírat, sblížit se, scelit, seběhnout, shledat se, shromáždit se. Patvary typu zbalit tedy nejsou přípustné a rozhodně je v psaných pravidlech nepoužívejte. 

Pamatuj: Se slovem sbalit se setkáme běžně a proto bychom měli vědět, že jediná správná varianta pravopisu tohoto slova je se s.

Slovo sbalit má více významů, a to například něco stočit či svinout. Pak to může být i sbalit něco na jedno místo, sbalit něco k vytvoření celku apod.

Další význam slova sbalit

Kromě klasického použití je dané slovíčko používáno ve významu „svést“ druhou osobu (není myšleno jen čistě sexuálně) ve významu: Do baru chodí jen proto, aby tam sbalil ženu svého života.

Příklady:

Podařilo se mu sbalit dárky na letošní Vánoce v rekordním čase.
Na diskotéce se mu daří vždy sbalit pěkná děvčata.
Sbal si svých pár švestek, co tu máš a vypadni.
Do hospod chodí jen proto, aby tam sbalil pěknou ženu.
Sbal ten koberec a přenes ho do auta.
Sbal si batoh na výlet, brzy vyrážíme.

Už máš sbalený stan? Bude pršet.

 ***

Přeji všem pěkný den. Dnes je výročí týkající se nedávného článku o Brně: 

V r. 1742, tedy na začátku vlády Marie Terezie, bylo v Brně rušno. Brzy začaly války o rakouské dědictví a toho roku Prusové obléhali Brno, naštěstí neúspěšně. Selhal lidský faktor, kolikrát už v dějinách.  – 16. března došlo na špilberské pevnosti v muniční laboratoři neopatrností personálu k požáru a následnému výbuchu munice (údajně kolem 20 kusů dvacetiliberních granátů) a střelného prachu.
Zahynulo celkem 29 osob, z toho 4 ohněstrůjci, 8 dělmistrů a 3 invalidé. Naštěstí pevnost neutrpěla větší škody a tragická událost neoslabila její obranu. 

 

 Zdroj: Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český, Slovník spisovné češtiny, Slovník současné češtiny, Wikipedie

Je pravopisný rozdíl mezi zlodějnou a zlodějinou?

 

O češtině od A do Z:

Některá slova se nevyskytují příliš často a když pak na ně narazíme, zjistíme, že se to píše dvěma způsoby. Co je pravopisně správně? Příkladem je několik názvů náhodně vybraných na internetu: 

Elektromobily a nový druh zlodějny: Krádeže akumulátorů

To je přesně ten váš svaz, jedna velká zlodějina!

 XY promluvil o zlodějině století.

Zlodějna neboli loupež a něco o ní.

 

Co tato slova znamenají, vidíme na obrázku, nám jde o pravopisný rozdíl mezi tvary zlodějna a zlodějina. 

Slovo zlodějna má jasný význam spojený s krádeží a používá se nejvíce v běžně mluveném jazyce s podtextem určité expresivity podobně jako další dějová podstatná jména zakončená na -(i)na. Podstatná jména tohoto typu se mohou chápat jako odvozená pouze od sloves (např. šmelit – šmelina) nebo od jmen i sloves (např. otrok/otročit – otročina).

Typ zlodějna je výjimečný tím, že se neopírá o sloveso (neexistuje zlodějit). Varianta zlodějina byla patrně vytvořena analogicky podle ostatních podob na -ina.

Mezi podobami zlodějna a zlodějina není žádný významový rozdíl. Jak vyplývá z údajů uvedených ve Slovníku spisovného jazyka českého, podoba zlodějina se v češtině objevila už ve 20. století, nejde tedy o novotvar. Dnes se podoba zlodějina používá spíše v psaném textu (viz počet odkazů na internetu), v mluvě se s ohledem na obtížnější výslovnost tak často nevyskytuje. Jako slovo zřídka používané je označeno i ve zmíněném Slovníku spisovného jazyka českého.

Kromě uvedených podob máme pro češtinu doloženy také ojedinělé odvozeniny zlodějovina a zlodějčovina. 

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz

Jak vznikly názvy zimních měsíců a co znamenají?

 

Dnešní příspěvek je spíše jazykový, proto je v rubrice "O češtině od A do Z". Možná jste si všimli, že v některých cizích zemích mají měsíce pojmenované podobně, nebo i stejně. Většina z nás nad tím asi nikdy složitě nepřemýšlela. Jenže právě ty názvy se někde opravdu vzaly a třeba pro ty české existuje i logické vysvětlení.

Naši dávní předkové části roku pojmenovávali podle toho, co se zrovna v tu dobu dělo v přírodě. Časem některé země přejaly latinské názvy měsíců, nebo mezinárodní označení. U nás jsme si ponechali původní jména spojená s přírodou. Staří Slované neměli pevný kalendář a části roku odhadovali podle toho, jak se kolem nich měnila příroda. Z těchto označení vznikla jména měsíců.

Čeština tak patří k těm jazykům, u nichž se pro měsíce v roce dochovaly starobylé domácí názvy. Jejich hlavní nevýhodou je to, že pocházely ze stejného základu. Postupně si je každý tehdejší kmen upravil podle vlastních zvyklostí.

 

Únor - masopust

Patříme k Slovanům, ale rozdíly jsou. Tak si připomeňme: U nás je květen pátým měsícem, zatímco Poláci mají “kwiecień” jako čtvrtý měsíc v roce. Stejně jako Ukrajinci, kteří čtvrtý měsíc nazývají Kvitenʹ (Квітень). To se jim tady může hezky plést.

Názvy kalendářních měsíců nám mohou připomínat ledacos, ale vysvětluje to skutečně jejich původní význam nebo je to jen náhodná podobnost? A čím to, že v češtině mají měsíce své zvláštní názvy, když řada jazyků má názvy podobné - od anglického January až po slovenské "január"? 

Názvy označující kalendářní měsíce jsou v češtině velmi starobylé, pocházejí až z praslovanštiny. Naši předkové v nich zachycovali nejtypičtější přírodní jevy, které měli spojené s tím kterým obdobím, případně práce, které se v tu dobu vykonávaly. Určité názvy se používají jen v češtině, třeba leden nebo únor. Na druhou stranu ale třeba slovenština opustila původní praslovanské názvy a převzala jména latinského původu, tedy január, február a další. Ta se (s mírnými obměnami) používají také v angličtině, němčině, francouzštině, ruštině i jinde, a jsou tak srozumitelná napříč mnoha jazyky.

Prosinec

Význam názvu prosinec si lidé vysvětlují všelijak. Někdy jim připomíná slovo prase a spojitost s tím, že se v zimním období často konaly zabíjačky. Takovou představu podporuje i dříve užívaná varianta prasinec. Jindy si lidé prosinec vztahují ke slovesu prosit a ke koledování o Vánocích. Dokonce se objevil i názor, že je prosinec odvozen od prosa, protože se během něj hodně jedla prosná kaše. To všechno jsou ale nepodložené výklady založené na podobnosti slov, říká se jim lidová etymologie.

Ve skutečnosti sahá původ slova k praslovanskému kořen -sin-, který můžeme v současné češtině slyšet i ve slově siný s významem “namodralý”. Předpokládá se, že v praslovanštině existovalo sloveso prosinoti mající význam “prosvítat, probleskovat”. A tak tedy je prosinec měsíc, kdy slunce svítí slabě a jen prosvítá mezi mraky.

V 16. až 18. století prosinec někdy nazývali vlčenec nebo vlčí měsíc. Souvisí to údajně s množstvím vlků a s tím, že se v zimním období sdružovali do smeček a více útočili.

Leden

 

Název leden je jasný a srozumitelný. Slyšíme v něm led a skutečně jde o ledný neboli ledový měsíc. Slovo leden končí na -en podobně jako duben, květen a další měsíce. Je to způsobeno tím, že názvy měsíců byly původně jmenné, krátké tvary přídavného jména - leden je stejný typ slova jako šťasten.

Později se staly jmény podstatnými a my už je dnes ani jinak nevnímáme. Navíc se v současné češtině krátké tvary přídavných jmen jako třeba nemocen nebo mlád používají stále méně.

Proč čeština používá název leden a angličtina January?

Většina evropských jazyků se při označení prvního měsíce v roce drží latinského iānuārius, tedy Janův měsíc. Janus byl římský bůh dveří, začátků či konců a byl často používán jako symbol změny. Vůbec se nemýlíte, pokud v českém názvu měsíce slyšíte slovo led. Je jasné, co k tomuto pojmenování předky vedlo. 

Únor 

Původ názvu měsíce února se obvykle vztahuje ke slovesu nořit nebo jeho starší podobě unořovat. Dnes známe spíš příbuzná slova zanořovat nebo ponořovat. Už od dob národního obrození se význam slova únor vykládá tak, že jde o měsíc, v němž dochází k oblevě, lámou se ledy a noří se do vody. Při únorové oblevě taje sníh a led a země se začíná nořit ve vodu a bláto.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je pravopisně správně "dozlatova nebo do zlatova"?

 

Dnes je po delším čase opět na řadě jazykový koutek "O češtině od A do Z":

Znáte to, zapisujete si recept a chcete to mít napsáno správně. Většinou je uvedeno, že pečeme dozlatova ... nebo do zlatova? Tak jsem si to ověřila a Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR pomůže:

U slova "dozlatova" jde o tzv. příslovečnou spřežku, která je spisovná.

Existují dvě varianty - spřežka - dozlatova , ale i předložka a zpodstatnělé přídavné jméno - do zlatova.

Uvedu tento příklad: 

Cibule smažená dozlatova, dočervena, karamelizovaná nebo jen zesklovatělá.

příklady: vepřová žebírka dozlatova potíraná medem a pikantně okořeněná

Význam je stejný - do červena x dočervena atd. U některých spojení je jen tvar spřežky - zřídka, zpět.

Pokud si nevíme rady, vložíme celé spojení do internetové příručky, kde se dovíme, zda jde jen o spřežku či předložkové spojení. Pokud napíšeme chybně, výraz se neobjeví.  

Často se chybuje v pozdravu "na shledanou". Napíšeme-li pozdrav dohromady, výraz v příručce nenajdeme. Nejde o spřežku - jedno slovo, ale o dvě slova, jak jsem napsala výš.

Na shledanou ✓ (správná varianta)

Nashledanou, naschledanou, na schledanou ×  (chybné varianty)

Poznat, co je spřežka a co ne, dá občas dost zabrat. Také často váháte, co se píše dohromady a co zvlášť?

Kde jsou možné obě varianty

U spousty výrazů se nelze jednoznačně shodnout, zda jde o spřežku nebo ne, proto vedle sebe existují obě dvě varianty. Následující výrazy je tedy možné psát jak zvlášť, tak dohromady.

Co se píše jedině zvlášť

V následujících případech se často chybuje a mnoho lidí má zato, že se píší dohromady. Jediný správný zápis je však ten dvouslovný.

Co se píše jedině dohromady

Následující výrazy se píší jedině dohromady a zápis zvlášť je považován za chybný.

Kde způsob zápisu mění význam

Existují varianty, u nichž způsob zápisu mění význam. Jedná se nejčastěji o verzi předložka + jméno versus jednoslovné příslovce.

Co se musí otočit

Některé výrazy je možné psát jak dohromady, tak zvlášť, je však třeba jejich složky vždy prohodit.

Nahoru x na horu. Zde záleží na kontextu. Opakem nahoru je dolů. Vystupujeme směrem nahoru - směrem k vyššímu místu - na (nějakou) horu (vrch), třeba Říp.

Zde je jasné, že jedno "nahoru" je spřežka, druhé "na horu" je předložkové spojení. Význam hora = vrch, vrchol, kopec atd. . Jde o významový rozdíl - stejně nahoře v místnosti - na výš položeném místě apod. x stanul na hoře Říp.

Zdroj: studentmag.cz

Proč se říká desetikoruně pětka a pětikoruně bůr? Jaký je původ slova prachy a „stará bela“?

 

Nemít v kapse ani šesták stojí za starou belu. Příspěvek navazuje na tento článek. Když jsou totiž prachy v prachu, nepořídíte si nic ani za babku. Jenom to vysvětlení všeho vás nebude stát ani floka. 😉

Slovo „pětka“ nám zůstalo ještě z dob rakouské měny. Před měnovou reformou v roce 1892 se totiž pětizlatkové bankovce říkalo lidově „pětka“. Po reformě zlatkového systému na koruny v poměru jeden zlatý za dvě koruny této bankovce nově odpovídala desetikoruna.

Označení „bůr“ nebo „bůra“ se rozšířilo pro pětikorunu nejspíš  z argotického „bor“, což je zkrácenina z německého „bargeld“ („bar“ znamená holý/obnažený a „geld“ peníze, tj. doslova „hotové peníze“). V argotu se používalo i označení „velkej bůr“ pro padesátikorunu.

Argot označuje slovní zásobu spodiny, žargon zlodějů, veksláků, překupníků, narkomanů, prostitutek nebo vězňů. Jeho smyslem je utajit obsah sdělení. Počátky dokumentace argotu se hledají v smolných knihách, kam byla zaznamenávána vyznání zločinů při mučení.

„Dostat bůra“ znamená dostat trest odnětí svobody na pět let. A „dostat pětěra“ znamená trest deset let, což je odvozeno právě od slova „pětka“.

A pak máme ještě expresivní výrazy „dvacka“ pro dvacetikorunu, „pajska“, „pade“, „půlkilo“ pro padesátikorunu, „kilo“ pro stokorunu, „pětikilo“ pro pětistovku, „talíř“, „tác“, „klacek“, „hadr“, „litr“ pro tisícovku a „meloun“ nebo „mega“ pro milion.

Peníze se taky označují podle obrázků na bankovkách. „Hradčany“ jsou stokoruny, „Smetana“ a „Palacký“ tisícikoruna a „Masaryk“ je na pětitisícovce.

Proč se penězům říká „prachy“

Proč se vlastně říká penězům prachy? Metaforické pojmenování peněz slovem „prachy“ souvisí s německýcm „staub“, které označuje prach a zároveň i drobné peníze. V českém argotu je doložený výskyt slova „prach“ ve významu drobné mince ve Smolné knize mladoboleslavské z roku 1597.

Slovo „prachy“ tak přešlo do obecné češtiny a v argotu se rozšířil výraz „love“, z romského „o‘lovo“ pro minci.

Pro označení peněz existují v argotu i v nespisovné češtině výrazy lováky, lováče, bubny, floky, granty groše, háky, hotový, chechtáky, keš, krupica, lupení, money, prachy, prádlo šajny, škvára, šrouby, vata, tintily a mnoho dalších.

Původ rčení „nemít ani šesták“

Šesták se dříve obecně říkalo šestikrejcaru. Později se tak označoval i desetikrejcar a nakonec se tak říkalo za první republiky československému dvacetihaléři.

Co znamená „pořídit něco za babku“

„Pořídit něco za babku“ znamená pořídit něco velmi levně, skoro zadarmo. Hanlivě se slovem „babka“ označoval uherský haléř, kterým se ale u nás neplatilo a byl skoro bezcenný.

Význam úsloví „stojí to za starou belu“

Když něco nestojí za nic, říká se taky, že „to nestojí ani za starou belu“. Ve staré Rusi se slovem „bela“ označovalo tehdejší platidlo – kůže z veverky. Když něco stálo za starou belu, mělo to hodnotu jako stará zpuchřelá veverčí kůže.

Od toho přeneseně vzniklo rčení „vědět starou belu“, tedy nevědět nic.  

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz

O češtině od A do Z: Aby jste nebo abyste?

 

Dnes je na řadě jazykový koutek: 

 

 

V mluveném projevu často slýcháme nespisovné bysme místo bychom, ale jak je to s výrazem byste?

Jedním ze sloves, u kterých se chybuje, je sloveso být ve funkci slovesa pomocného. Patří ke slovesům, která jsou velmi stará, ale hodně frekventovaná. Většinou jsou to slovesa nepravidelná, jejich tvary tedy vykazují řadu zvláštních rysů, řadíme sem slovesa být, chtít, jíst a vědět.

U slovesa být jsou tvary tvořeny z různých základů: js-/s- jsi, jsme, by- být, bu-budu. Právě při tvoření tvarů v podmiňovacím způsobu se ocitají tvary slovesa být v určité izolaci.

Často slyšíme a bohužel i v psané podobě vidíme aby jste nebo aby jsi. Tvary slovesa být ve funkci kondicionálové, tedy ve funkci vyjadřování podmiňovacího způsobu jsou pozůstatkem jednoduchého minulého času, který se užíval ještě ve staročeštině a nazýval se aorist. Jeho znakem byla hláska s nebo ch ve tvaru. Jediným pozůstatkem aoristu jsou nyní tvary kondicionálu: bych, bychom obsahující ch, bys, byste obsahující s.

Proč vzniká nespisovné aby jste, kdyby jste?

Izolace tvarů byste, abyste, kdybyste, vede k tomu, že mluvčí hledají oporu, souvislost s jinými tvary slovesa být, a tak se objevují nespisovné tvary aby jste a další jim podobné, např. aby jsem, nebo by jsme, které zdánlivě vykazují tuto hledanou souvislost ve vztahu k tvarům přítomného času. Ve skutečnosti jsou ale nesprávně tvořené a neměli bychom je ve spisovném projevu užívat.

Stejně je nespisovný tvar pro 1. osobu množného čísla: bysme, analogicky tvořený podle byste, spisovný je pouze tvar bychom.

V této souvislosti představuje poměrně starý problém i tvoření tvarů přítomného času: správně tvořený je tvar 2. osoby jednotného čísla jsi, ale tvar jseš/seš je dosud opět tvarem nespisovným, analogicky tvořeným. Užíváme ho v neoficiálních projevech, v běžně mluveném jazyce, ale ve spisovném projevu jej hodnotíme jako nepřijatelný.

Jde o jevy velmi frekventované, stále se vyskytující a stále vzbuzující pochybnosti.  

Zdroj: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost

Jaký je původ slova „Ahoj“?

 

Přemýšleli jste někdy, jak vznikl pozdrav, který slýcháváme a používáme už od dětství? „Ahoj“ je  pozdrav používaný při vítání i při loučení. Nejčastěji u vodáků. Také asi nejvíc jsem ho slýchávala v Českém Krumlově. Ale kde je původ tohoto slova? Mohou za to námořníci zběhlí v latině, honáci dobytka anebo Hitler?

1. původně z latiny

První verze původu slova „Ahoj“ praví, že jde zkrátka o zkratku. Slova „Ad honorem Jesu“ (česky „Ke slávě Ježíše!“) volali prý v latině zběhlí námořníci.

On totiž život na moři nebyl žádná selanka pro bábovky! Každou chvilku se na obzoru objevili piráti a posádky obchodních lodí většinou proti těm hrdlořezům neměly šanci.

Až nějaká chytrá hlava přišla s tím, že proti pirátům bude určitě nejlíp zabírat tahle formulka: „Ad honorem Jesu“.

2. původně z angličtiny

Druhá verze vychází z anglického označení pro „menší nákladní loď „a hoy“. Hoy s neurčitým členem. Zní to pravděpodobně, protože slovo „ahoy“ se v angličtině píše vždy s ypsilonem na konci a ypsilonem nikdy Ježíšovo jméno v transkripci nezačínalo.

Jinými slovy anglické „ahoy“ je zesílená forma obyčejného „Hej!“, které slouží k upoutání pozornosti druhého člověka a k navázání komunikačního spojení.

Nejstarší známé použití tohoto slova je z roku 1751 od Tobiase Smolletta.

Vynálezce telefonu, Alexander Graham Bell, navrhoval, aby se slovo ahoj stalo běžným telefonním pozdravem. Předběhl ho však jeho konkurent Thomas Alva Edison se svým hallo.

3. původně od dobytka

Ale existuje ještě třetí verze. Ten, kdo zdraví „ahoj“, používá prý citoslovce, kterým středoangličtí honáci popoháněli dobytek, zejména voly. Jen pro úplnost: Vůl je kastrovaný samec tura domácího, tedy vykastrovaný býk. Proč se to dělá? Kastrát je méně agresivní a je robustnější, se světlejším a křehčím masem než nekastrovaný jedinec – býk.

Proč zrovna u nás zdravíme po námořnicku?

Za druhé světové války se říkalo, že „AHOJ“ zkracuje slova „Adolfa Hitlera oběsíme jistě“.

Jak a kdy se pozdrav „ahoj“ k nám do české kotliny dostal? To už sotva zjistíme. Ale vděčíme za to zřejmě vodákům a trampům, kteří si alespoň pozdravem ve vnitrozemské zemi snažili přiblížit vzdálené moře. Kdo zdravil jinak, ten byl paďour. (Paďour je v trampingu pejorativní označení člověka, jehož chování je v příkrém rozporu s trampskými zvyklostmi, zejména který se neumí v přírodě adekvátně chovat).

Původně vodácký pozdrav Ahoj!, z něhož vane veselí a bujarost na míle, je krásné stavěn. Má navěští a vlastní výkonný povel, prvým naladíš dušičku a hlasivky a druhým rozezvučíš. Vodácké óoooo, zaznívající z ahoj, je na tom lépe než nižší, otevřenější áaaaaa z nazdar... Lidové noviny 11. září 1938

Takže shrnuto:

• Volání ze strážného koše: „A hoy!“ (anglicky Hoy, člun).
• Latinský pokřik námořníků jako pozdrav jiné lodi „Ad Honorem Orderes Jesu“ či „Ad Honorem Jesu“ byl zkrácen na AHOJ. Anglické “Ahoy” je tedy fonetický přepis z původního A.H.O.J.
• Ahoj je citoslovce, kterým středoangličtí honáci popoháněli dobytek, zejména voly.

Měli jsme vlastně kliku, že se „ahoj“ tak chytlo. 

Takže 

 

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz, Wikipedie

Proč se říká a co doopravdy znamená „Pozdrav pánbůh“?

 

Kýcháte často? A proč se kýchajícím lidem říká zrovna „Pozdrav pánbůh“? Používáte tento slovní obrat? Přiznám se, že já to neříkám. Já spíše říkám "na zdraví!" Moje kamarádka zase říká: "To se bude pít". Je to ale jednoduché. Slovo „pozdrav" je míněno ve smyslu „uzdrav“. Tedy: Kéž dá bůh kýchajícímu brzké uzdravení. Možná vás ani nenapadne, s čím je to spojeno 😯. Možná se budete divit, k čemu se od "Pozdrav pánbůh" dopracujeme! A předem říkám, že to veselé nebude.

Jedna z teorií ale také říká, že kýchající osoba opravdu na okamžik zemře, přání ho ale přivede ze záhrobí zpět. Zároveň mu tím vyseknete poklonu, že má dobré zdraví, protože doopravdy nezemřel. Ve starověku také lidé věřili, že při kýchání můžete ztratit svou duši, nebo vás ovládne ďábel. 

Zdroj: https://globe24.cz/revue/44678-proc-po-kychnuti-rikame-pozdrav-panbuh-nebo-na-zdravi

Jedna z teorií ale také říká, že kýchající osoba opravdu na okamžik zemře, přání ho ale přivede ze záhrobí zpět. Zároveň mu tím vyseknete poklonu, že má dobré zdraví, protože doopravdy nezemřel. Ve starověku také lidé věřili, že při kýchání můžete ztratit svou duši, nebo vás ovládne ďábel. 

Zdroj: https://eurozpravy.cz/veda-a-technika/veda/207759-proc-po-kychnuti-rikame-pozdrav-panbuh-souvisi-to-s-nadprirozenymi-silami/

Zdroj: https://eurozpravy.cz/veda-a-technika/veda/207759-proc-po-kychnuti-rikame-pozdrav-panbuh-souvisi-to-s-nadprirozenymi-silami/

Naše předky kýchání velmi děsilo. Tak se totiž projevovaly první příznaky pandemie, která sužovala Eurasii po staletí. Mořit, umořit, úmorný, zamořit, hladomor a hladomorna – všechna tahle slova mají ve svém základu název choroby, kterou způsobuje tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis. Tedy mor. Dýmějový, septický nebo plicní.

Bakterii dal jméno Alexandre Emile Jean Yersin, francouzsko-švýcarský lékař a bakteriolog, který žil v letech 1863 až 1943. Pod Pasteurovým vedením se podílel na výzkumu očkování proti vzteklině, jako lékař působil ve francouzské Indočíně a při pobytu v Hongkongu objevil mikroby způsobující dýmějový mor.

 

Alexandre Emile Jean Yersin, jeho jméno nese tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis, původce dýmějového moru. 

 

Charakterizuje ho zánět, zduření a nekróza lymfatických uzlin (forma dýmějová, bubonická). Nebo méně často jde o plicní lokalizaci s prudkým septickým průběhem (forma plicní). Smrt nastává nejčastěji toxickým poškozením srdečního svalu a selháním krevního oběhu. Zdrojem nákazy jsou nejčastěji hlodavci, blechy, vzácně pes, opice a velbloud; člověk jen při plicní formě vdechnutím původce nákazy.

Pandemie moru

Poprvé v historii mor udeřil v 6. století našeho letopočtu v Konstantinopoli. Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši a během dvou let vymřela celá čtvrtina populace. Mluví se dokonce o 25 milionech lidí!

Nákazu roznášely krysy, které žily na lodích rozvážejících zboží po světě. Krysám samotným bakterie nijak nevadí. Ale blechy, které jim hodují v kožiších, ji přenesou na člověka a to je pak zle.

Největší morová epidemie v dějinách Evropy vypukla roku v polovině 14. století a trvala s přestávkami 350 let. Píše o tom mimo jiné Giovanni Boccaccio v úvodu svého Dekameronu:

 

Příběhy Dekameronu jsou ve stejném poměru rozděleny do deseti dní (deka = deset, hemerá = den); odtud také název cyklu a vypráví je deset mladých lidí (7 žen a 3 muži), kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348.

Roku 1348 ve slavném městě Florencii, nad jiné mezi italskými městy krásnějším, povstal smrtonosný mor, jenž následkem působení těles nebeských, anebo následkem vlastních našich nešlechetných skutků, seslán spravedlivým hněvem božím k našemu napravení na smrtelníky...

„černá smrt“

Nepomáhaly rady lékařů, ani modlitby. Popisuje se to takto: „...Na počátku povstávaly u mužských i ženských buď na slabinách neb pod paží jakési hlízy, z nichž některé byly jako vejce, jiné ještě větší. Na to počaly se objevovat skvrny černé nebo zsinalé, bud na pažích, neb na boku aneb kdekoli na těle...“ Podle nich se vžil termín „černá smrt“.

 

Tanec smrti (1493) inspirovaný morovou epidemií|foto:licence Public Domain (eng), Michael Wolgemut

Někteří prchali před morem z měst do hor, někteří radili „žíti střídmě a vystříhati se všech výstředností, aby vyvázli pohromě.“ Jiní doporučovali: „Sdostatek píti a veseliti se, procházeti se zpívajíce a provozujíce kratochvíle, všemožně ukojiti všeliké choutky a z toho, co se dělo, tropiti si smích a šprýmy.“

 

Takto děsivě chodili oblečení doktoři v časech černého moru. FOTO: neznámý autor / Creative Commons 

Svědectví ze stejné doby zanechal Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky:

Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned, padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali. A nedal se nalézt nikdo, kdo by zakopal mrtvého za peníze nebo kvůli přátelství. A já, Agnolo z Tury, zvaný Tlustý, jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. A někteří byli jen tak málo pokryti hlínou, že je psi vytahovali ven a po městě požírali těla...

  

 

Obraz malíře Pietera Bruegela staršího znázorňující triumf smrti v časech černého moru. FOTO: neznámý autor / Creative Commons

 

Další mory propukaly v Praze v letech 1550-1551, 1554, 1562, 1564 – tehdy se poprvé uplatnila koordinovaná ochranná opatření. Městské brány byly zavřeny pro příchozí ze zamořených oblastí, domy, v nichž se objevila nákaza, byly označeny a izolovány, byly zrušeny výroční trhy, uzavřeny veřejné lázně a zastaveno vyučování na školách. Nepřipomíná vám to něco?
V roce 1568 zemřely v Praze na mor 4 tisíce lidí.
Mor od května do prosince 1582 má přídomek veliký. Zasáhl téměř celé Čechy, ohnisko bylo v Praze.
Po velké povodni v srpnu 1598 vypukl mor, kterému se říkalo „hlavní“. Mor začal v Žatci, potom v Plzni, potom v Lounech, v Praze a pak ve Slaném. Císař Rudolf II. vyhlásil mandáty o udržování čistoty v pražských ulicích, které ale nikdo nedodržoval. 

Zachovalo se několik hřbitovů z  té doby – Staroměstský na Olšanech, s kostelem zasvěceným protimorovým patronům sv. Rochu, Šebestiánu a Rosalii, starý židovský hřbitov pod žižkovským vysílačem (ten se zachoval jen z části) a Malostranský hřbitov v Košířích. Z velkého moru 1680 je i Novoměstský hřbitov v Čajkovského ulici na Žižkově, únětický morový hřbitov v Suchdole u pozdější kaple sv. Václava nebo třeba hřbitov pro Dejvice, Pohořelec a Strahov na Jenerálce s kostelem sv. Jana Nepomuckého. 

 

Kostel sv. Rocha na Olšanech 

 

Židovský morový hřbitov v Mahlerových sadech na Žižkově

 

Morový mariánský sloup na Hradčanském náměstí

Jak jsme se ale přesvědčili, ani v současnosti nemáme od různých nákaz klid...  

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz, enigmaplus.cz, nasregion.cz

Nemít floka nebo vindru anebo grešli?

 

Být zcela bez peněz. To není zrovna radostná  představa, co??  Mít jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Francouzi říkají: "Ne pas avoir le sou". Z čehož asi každého napadne, že vindra byla nejspíš nějaká drobná mince, asi jako halíř nebo groš. A až budete v Itálii a budete to mít s penězi jako ten chlapík na fotu, pak zvolejte: "Essere spiantato!" 😃

 

Slovo flok se užívá v nejednom významu. V hornickém slangu označuje štítek na důlním vozíku s těžebnými údaji, říká se tak ale také suknu vyrobeném ze zbytků příze, kotvicímu kolíku cirkusových stanů anebo pěšákovi na šachovnici.

V obuvnictví byly floky kovové, později dřevěné hřebíčky, kterými se spojovala spodní část boty s vrchní. Ale floky (resp. floutky, ev. flútky), kterých se nedostává tomu, kdo je na mizině, prý byly drobné mince, které razili husité z měděných kotlů a pánví.

 

Dřevěné floky 

Nemít floka nebo vindru anebo grešli?

Rčení, která se vážou k penězům, je celá řada. Nemáme-li ani floka, jsme na tom stejně, jako když nemáme ani vindru. Vindra říkali naši předkové vídeňskému feniku. Slovo vindra je prý odvozeno z Vídně, prostě jde o rakouskou měnu. Uvádí se, že vindra jako nejmenší mince v oběhu byla vydána v roce 1816. Vindra je češtině přizpůsobené německé přídavné jméno Wiener, tedy vídeňský. Zkráceně tak naši předkové říkali vídeňskému feniku neboli haléři, což byla rakouská drobná stříbrná mince, jejíž kvalita se neustále zhoršovala. Až nakonec v 15. století obsahovaly tyto feniky ve své váze třetiny gramu jen 0,01 gramu stříbra. Trochu zvláštní ovšem je, že úsloví „nemá ani vindru“ zůstalo živé až dodnes.

Jiří Poděbradský jich z Rakouska přivezl spoustu jako válečnou kořist, ale nebylo v nich stříbra, ani co by se za nehet vešlo, byly skoro bezcenné. Takže když nemáte ani vindru, nezoufejte, beztak není o co stát 😃.

Pokud nemáme grešli, dokonce ani tu zlámanou, jsme na tom podobně. Tento drobný, málo hodnotný peníz se razil z mědi za dob vlády Marie Terezie a Josefa II. Zase jde o drobný málo hodnotný peníz. 

 

Také tato mince se razila ne z drahého kovu, ale z mědi. Později, v 50. letech 18. století, se pak v pražské mincovně razila dokonce grešlička, což byla ještě méně hodnotná a také opravdu malinká, jen jedenapůlgramová mince. Pojmenování grešlička a grešle a z nich odvozené držgrešle jsou zajímavá především tím, že do češtiny se dostala z němčiny, kde se té minci říkalo Greschel, což byla zdrobnělina od Groschen a toto slovo němčina naopak přejala z češtiny. České groš, slovo, které proslavily ve své době velmi hodnotné pražské groše, ovšem také není původem české.

Ten, kdo je lakomý, nepustí chlup, dal by si pro korunu vrtat koleno, je držgrešle. Znáte někoho takového? Po pravdě, měla jsem takovou kolegyni, co jsem s ní zažila, by bylo na celý článek. Také moje teta by si pro korunu to koleno (asi) nechala vrtat. No jo, noo...

Groč, krejcar, haléř a koruna. Kde se vzaly?

Slovo groš, které proslavily ve své době velmi hodnotné pražské groše a taky rčení „nemít za groš rozumu“, není původně české. Francouzský panovník Ludvík IX. nechal ve 13. století razit mince, kterým se latinsky říkalo denarius grossus, tedy těžký, tlustý denár.

Ani krejcar, stříbrná mince, která se začala razit od 13. století v severní Itálii, není slovo českého původu. Na minci byl vyražen kříž, německy Kreuz, a tak se jí začalo říkat krejcárek. U nás platil až do roku 1870.

1 krejcar, 1762, Marie Terezie

Krejcárkovým vrstevníkem je také haléř. Drobná stříbrná mince se razila ve švábském městě Hallu a podle toho dostala jméno Haller, tedy halský. Pamatujete naše haléře?

A jak je to vlastně s korunou? Ta pochází z latinského slova Corona, které znamená věnec nebo královskou korunu. Byla převzata z původně společné Rakousko-Uherské měny. Po právní stránce vznikla československá koruna v roce 1919, kdy byl přijat zákon o úpravě a správě platidel. Ve hře byly i jiné názvy: sokol, lev, denár, říp, hřivna, frank nebo řepa.

Být švorc nebo plonk

Ten, kdo je bez peněz, je plonk nebo švorc. Tato slova pocházejí z argotu, tj. z mluvy zlodějů. V obou případech se jedná o výpůjčky z němčiny (švorc, něm. schwarz = černý, plonk = bílý, holý nebo lesklý).

Černá barva ve rčení „platit jako mourovatej“ souvisí s mourem, tedy uhelným prachem, a taky černochem, Maurem nebo mouřenínem.

Koupit za babku?

Už se vám někdy povedlo koupit něco za babku? Babka se říkalo drobným mincím, které se razily v Kutné Hoře ve druhé polovině 15. století. Ani ty neměly velkou hodnotu, stříbra v nich moc nebylo. Babka se jim říkalo, protože připomínaly brouka, který se rychle množí.

A jestlipak víte, kdo poprvé prohlásil, že „peníze nesmrdí“? Byl to Titus Flavius Vespasianus, o kterém se říká, že v 1. století našeho letopočtu zpoplatnil veřejné záchodky. Před několika dny jsme se vrátili z dovolené v Jeseníkách a tam v několika restauracích chtěli za použití WC 20 Kč. Nedávno jsem tady měla článek.

zdroj: rozhlas.cz

O češtině od A do Z: Jak psát dvojaká pojmenování obcí s koncovkou -ce

 

Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem.

Možná tento nadpis není moc srozumitelný, ale jazykově se to takhle vyjadřuje. Když by mi někdo řekl "dvojaké pojmenování obce" - asi bych přemýšlela, proč dvojaké. Zkusím to tedy jinak: Pojedeme do Hostivic nebo do Hostivice?

Tentokrát se podíváme na to, jak psát dvojaká pojmenování obcí s koncovkou -ce. 

Pro přesnost uvádím vyjádření Ústavu pro jazyk český AV ČR:

Místní jména zakončená na - ice patří k nejpočetnější skupině českých místních jmen. Původem jsou to nejčastěji mužská jména obyvatelského typu ( např. Budějovice = od obyvatelského jména Budivojovice = rozumí se lid patřící k Budivojovi), dále pak od ženských jmen obecného původu (např. Hranice - souvisí s obecným podstatným jménem hranice).

"Otevřenou otázkou je singulárovost (číslo jednotné) či plurálovost (číslo množné) jmen zakončených na -ice. Existuje zcela malá skupina jmen tohoto zakončení, která jsou čísla jednotného. U mnohých se však těžko odhaduje, zda jsou v čísle jednotném, či nikoliv. (...) Dobrou pomůckou tu býval dříve Statistický lexikon obcí, protože v něm u sporných případů býval údaj o čísle uveden."
(POLÍVKOVÁ, Alena.  Naše místní jména a jak jich užívat. 2., upr. a rozš. vyd.  V Praze : Euromedia Group - Knižní klub, 2007. str. 26.)

"Místní jména končící na -ice jsou nejčastějším typem našich místních jmen. Většina je jich odvozena od jmen obyvatelských, např. Lobkovice, Heřmanice, Janovice apod., menší počet je odvozen od pojmenování vlastností místa, např. Kamenice, Jilemnice, Skalice aj. Ta první jsou pomnožná, ta druhá naopak bývají čísla jednotného, ale toto rozdělení neplatí absolutně a v konkrétních případech můžeme váhat. Máme např. Dubici, Doubici, Dubnici, Doubravici, ale pomnožné Dubovice, a nadto některá místní jména mohou mít obojí tvary, např. do Kytlic i do Kytlice, do Prčic i do Prčice, do Hostivic i do Hostivice. V místním úzu je např. u téhož jména v Doubravicích, ale na Doubravici atd.

Pomnožná se skloňují jako podstatné jméno "ulice" v množném čísle, jen ve 3. pádě mívají vedle koncovky -ím také koncovku -ům. K pomnožným patří například Albrechtice, Budějovice, Černošice, Dobřichovice, Hořovice, Kralice, Líbeznice, Litoměřice, Luhačovice, Pardubice, Radnice, Řevnice, Strakonice, Teplice aj. Jednotné číslo mají např. Blatnice, Březnice, Bystřice, Cerekvice, Jilemnice, Lipnice, Rokytnice aj. Ta se skloňují podle vzoru "růže".

Doporučujeme knihu A. Polívkové Naše místní jména (Praha, Academia 1985), která obsahuje seznam 3267 názvů českých a moravských obcí spolu se základními mluvnickými údaji o rodě, čísle a pádových tvarech."

Dle výše uvedené publikace spadá uvedený název obce Hostivice mezi již zmíněný nevelký počet  místních názvů, u kterých se ustálilo používání jednotného i množného čísla. 

Připravili Michal Jagelka a Alex Röhrich, Jazyková poradna ÚJČ AV ČR