Landek - národní přírodní památka v Ostravě

 

Někdo bude možná překvapen, že na území Ostravy je národní přírodní památka. Postupně na blogu představuji místa "Z našeho kraje" a dnes to bude vrch Landek. 

Landek u Petřkovic je zalesněný protáhlý kopec, který leží  ve slezské části města Ostravy (Ostrava je řekou Ostravicí rozdělena na Moravskou a Slezskou) na území městského obvodu Petřkovice nad soutokem Odry a Ostravice.

Nebuďme příliš skromní a važme si našich památek a zajímavých míst. Je jich u nás dost. Landek je  nejvýchodnější místo Českého masivu, podle kterého dostal také svůj název – Landek je počeštěný německý výraz Land-Ecke (kout země). Severní úbočí kopce se mírně svažuje do okolní krajiny, kdežto jižní a jihovýchodní svah prudce spadá do údolí Odry. Právě zde se vlivem eroze odhalil unikátní geologický profil s karbonskými vrstvami a vystupujícími uhelnými slojemi (černé uhlí).

Landek byl 3. listopadu 1993 vyhlášen národní přírodní památkou. Je to světově známá lokalita z hlediska geologie, archeologie, historie, přírodovědy a hornictví. Došlo tady k propojení hornického muzea jako technické památky a vrchu Landek jako národní přírodní památky. 

 

Nacházejí se zde jedny z největších evropských uhelných slojí, které navíc vystupují na zemský povrch, což je světový unikát. Právě zde bylo poprvé použito černé uhlí jako palivo. Uvádí se, že starším využitím uhlí bylo jen spalování lignitu pravěkými lidmi v jižní Francii.

V roce 1782 byla na Landeku zahájena těžba uhlí, která zde trvala nepřetržitě až do roku 1991. Landek se tak stal prvním místem na Ostravsku, kde bylo uhlí  těženo pro podnikatelské účely (Rotschildové).
V současné době na úpatí kopce sídlí Hornické muzeum, které zahrnuje také Důl Anselm - nejstarší důl na Ostravsku.

Těžní věž Dolu Anselm je vysoká 40 m.  

Územím kopce vede přírodovědná a hornická naučná stezka.

Dřevěná vyhlídková rozhledna byla postavena v r. 1998, je vysoká 7 m a má jen 16 schodů. Za krásného počasí poskytuje výhled na celou Ostravu a při dobré viditelnosti i na severní svahy Beskyd.

Významným objevem na Landeku bylo sídliště lovců mamutů ze starší doby kamenné, jeho stáří se odhaduje na 23 000 let. Bylo objeveno v roce 1924 při úpravě tenisových kurtů na vrcholu kopce. Lidé se zde usídlili díky výhodné poloze, která jim poskytovala úkryt i možnost obrany, byla zde také hojnost zvěře v lesích a ryb v řekách - už zmiňované Odře a Ostravici. 

Pravěké osídlení bylo součástí pravěkého „civilizačního centra Evropy“, což je pás archeologických nalezišť táhnoucí se od rakouského Willendorfu přes Věstonice a Předmostí u Přerova až do Polska. První experimentální výzkumy proběhly roku 1927, mnohem podrobnější potom v letech 1952–1953. Objeveno zde bylo několik ohnišť, kamenné nástroje, pozůstatky zvířecích kostí,např. koně, soba a mamuta. Právě zde byla Bohuslavem Klímou nalezena Petřkovická venuše.

Landek se tak může pyšnit nepřetržitým osídlením trvajícím více než 23 000 let.

Za vlády Přemysla Otakara II. zde stával hrad, majetek opavských knížat, vybudovaný někdy v letech 1253 až 1256 k ochraně hranic českého státu a zároveň solné a jantarové obchodní stezky vedoucí kolem toku Odry.

První písemná zmínka o něm je z 2. srpna 1297. Hrad měl pravidelný pravoúhlý půdorys s věžemi v rozích. Landecký hrad tvořil protipól hradu ve Slezské Ostravě. Takže na blízkém území tady byly dva hrady. Až do roku 1327 byla Ostrava součástí polského státu, jehož státní hranice se sousední Moravou tvořila řeka Ostravice. Tyto hranice střežil z české strany hrad na vrcholu Landeku a z polské strany hrad v dnešní Slezské Ostravě.

Impulsem k vybudování landeckého hradu byl patrně tatarský nájezd v roce 1241 nebo vpád polských vojsk v roce 1253. Většina historiků se domnívá, že Landek vznikl právě po tomto hrozivém tatarském nájezdu, který zasáhl Opavsko a současně i kraj hlučínský. Když byli vypuzeni Tataři, bylo nutné opevnit zemi, a tím zamezit podobným nájezdům, které nebyly ojedinělé. Svědčí o tom vpád spojených vojsk opolského, krakovského a haličského knížete právě v roce 1253. Pro lepší bezpečnost se započalo s výstavbou pevných hradů na těžko přístupných místech a hlavně na zemských hranicích. Proto byl v té době  vybudován hrad Landek.

 

Landek podle J. P. Štěpánka, autor J. Heřman

Vnitřní areál hradiště měl rozlohu 0,6 ha a tvořil ho fortifikační systém s dvojicí příkopů a valů. Hrad nestál dlouho, byl pobořen kolem roku 1474 vojsky krále Matyáše Korvína a již nebyl obnoven. V roce 1518 byl hrad podle historických pramenů už jen zříceninou.

Letecký pohled na západní část návrší s raně středověkým hradiskem a středověkým hradem. (Foto M. Zezula)

Kameny z hradu se jistě hodily a byly rozebrány obyvateli okolních obcí (Koblova, Petřkovic a Šilheřovic). Byly použity ke stavebním účelům, zejména  jako základové zdivo domů.

Každý správný hrad má svou pověst:

Poslední Landecký rytíř

Landecký hrad byl kamenný a prostorný. Nad soutokem řeky Odry a Ostravice zastával důležité místo jako obranná tvrz proti nepřátelským vpádům. Vznikl údajně po hrozných nájezdech Tatarů a společně s hradem v dnešní Slezské Ostravě střežil zemské hranice a tzv. Moravskou bránu. Ta byla jedním nejdůležitějších průchodních míst, kterým již odedávna vedly prastaré obchodní cesty od Baltu směrem ke Středozemnímu moři. Po tehdejších úzkých a prašných cestách se mohly pohybovat jen malé dvoukolové vozy. Obchodníci pro větší bezpečnost necestovali jednotlivě, ale vždy ve větších družinách, které vedl nejzkušenější z nich. K ochraně těchto kopců byli ještě navíc určeni rytíři.
Rytíři z Landeku se však místo ochrany a obrany kopců specializovali na jinou činnost – loupežnictví. Kupce přepadávali a okrádali. I dnešní Bohumín se prý původně jmenoval Bohumil, neboť každý z kupců, který tímto krajem ve zdraví projel a dostal se až do Bohumín, byl považován za Bohu milého, poněvadž to musel být skutečně samotný Bůh, který jej před loupeživými rytíři ochránil.
Poslední rytíř z Landeku nebyl žádnou výjimkou a dlouhodobou tradici svých předchůdců až sveřepě dodržoval. A co více, s veselými druhy pro svou zábavu a z dlouhé chvíle rád přepadával i zdejší obyvatelstvo. Na loukách pod kopcem totiž postupně vyrostla malá dědina Koblov. Místní obyvatelé si postavili hospůdku, ve které se scházeli, slavili své každoroční svátky a na březích řeky Odry se často konávaly různé slavnosti a tancovačky.
A právě u příležitosti různých oslav, zejména svatojánských ohňů, které se taktéž konávaly na loukách u břehu řeky Odry, unášel landecký rytíř právě ta nejhezčí místní děvčata na svůj hrad.
I tentokrát dosloužil hrušovský pan farář na vyvýšeném pódiu na louce mši svatou, a už se rozehrála muzika a místní děvčata byla s chlapci hned v kole. Jen jedna z nich se neustále dívala na cestu vedoucí od kopce Landeku. Nikomu to neřekla, že již delší dobu tajně navštěvuje landecký hrad. Tedy ani ne tak hrad, jako spíše jeho panovníka, mladého urostlého rytíře. Má prý špatnou pověst a mnoho zdejších dívek má s ním své zkušenosti, ona však naslouchá hlasu někde uvnitř svého srdce, že právě on a nikdo jiný není a nebude ten pravý.
Sama je dcerou bohatého a dosti pyšného koblovského usedlíka. Zrovna včera se s rytířem domluvili, že po této slavnosti zajde k nim domů a všechno tatínkovi poví. Jak to dopadne? Nebylo by lepší udržovat i nadále svou lásku v tajnosti?
Místní děvčata náhle zmlknou. To samotný landecký rytíř přijíždí na svém koni. Seskočí z něj a hned kráčí ke své milé.
„Přemýšlela jsem, dnes ještě ne, raději ne,“ šeptá mu. „Bojím se, zle to dopadne. Tatíček se bude zlobit a lásku nám zakáže! Nedělejme to ještě, prosím!“ On ale trvá na svém. „Máš mě ráda? Tak pojď, půjdeme k tobě domů. Už nechci čekat. Chci, abys byla mou paní!“
V domku bohatého usedlíka je zrovna veselice v nejlepším. Tatíček je spokojený, starosti vypustil z hlavy a vesele popíjí, beseduje a hraje karty se svými přáteli. V panské jizbě bafají z fajfky a o ženské se nestarají.
„Tatíčku, tatíčku, vedu vám ukázat svého ženicha!“ povídá děvče. Ani náznak strachu či znepokojení v hlase. Přece jen není špatné vzít si rytíře.
Vzápětí se dějí věci! Tatík křičí a ryčí, nadává, vyhazuje dívku z domu.
Ta si v rychlosti sbalí jen pár svých věcí a opravdu jde!
„Unesl mi dceru!“ hlásí rozhořčený otec druhý den své vrchnosti. Neví ubohý sám, co tím způsobil.
Dívka zůstává sama na hradě, protože její milý musí po záplavě dalších stížností rychle utíkat . . .
Podle pověsti, která se mezi lidmi rychle šířila, chytilo vojsko mladého rytíře až někde v Polsku u Opole, a tam jej vojáci nemilosrdně na výstrahu všem ostatním na nejbližším stromě pověsili.
Nešťastná dívka se však již nikdy domů nevrátila. Zůstala žít sama v pustnoucím a chátrajícím hradu, jen se vzpomínkami na svou lásku. A v korunách landeckých stromů je dodnes možné zaslechnout její smutný nářek a pláč, ji samotnou však nikdy nespatříte. Jen bílé kvítky na lukách pod landeckými stromy se jako její slzy dodnes rok co rok více a více rozrůstají a v jarním období, v čase lásky, rozkvétají.
Po smrti milenky landeckého rytíře hrad ještě více pustl, již nikdo jej nikdy neobýval. A tak tragická láska rytíře a dívky byla tou poslední, která se odehrála v jeho prostorách.

Zdroj: Miriam Prokešová, Landecké pověsti - Repronis 2003, Wikipedie, majovyhonzik, turistika.cz, archeologickyatlas, internet

Landek u Petřkovic je zalesněný protáhlý kopec ležící ve slezské části statutárního města Ostravy v katastrálním území městského obvodu Petřkovice  nad soutokem Odry a Ostravice. Jedná se o evropsky i světově známou lokalitu především z hlediska geologie, archeologie, historie, přírodovědy a hornictví. Její význam je srovnáván se známějšími kopci (např. s Řípem, Blaníkem, Orebem či Táborem).

Více zde: https://provsechnydusiky.webnode.cz/kronika-sveta-z-historie-/petrkovicka-venuse-/landek-/