Z historie Volyňských Čechů na Ukrajině - II. část

 

Příspěvek navazuje na I. díl  a patří do rubriky Osídlování území ČR, protože následně se dozvíme, že Volyňští Češi se vraceli do vlasti, odkud pocházeli jejich předkové. 

V minulém článku jsem připomněla dobu před 150 lety, kdy čeští rolníci, řemeslníci, obchodníci, učitelé i muzikanti na Volyň, tedy na Ukrajinu,  odcházeli. Bývalá carská volyňská gubernie je velká asi jako Čechy. Měla společnou hranici s Rakouskem-Uherskem. Vystěhovalecký proud směřoval na Volyň počínaje rokem 1868. Češi byli v těchto oblastech vítáni, jejich návyky a zkušenosti byly k nezaplacení. Lákaly je tam příznivé ceny půdy, které byly několikrát nižší než v Čechách. První osadníci platili za hektar lesa 12 – 14 rublů, výjimečně až 25 rublů a za hektar orné půdy od 50 do 250 rublů. Kolem 10 až 15 % se platilo v hotovosti, zbytek až na čtyřicetiletý úvěr. 100 kilogramů žita stálo v průměru 1,20 ruble. K roku 1925 žilo v oblasti Volyně 34.000 občanů české národnosti v 656 vesnicích.  V prvních desetiletích, ještě v carském Rusku, se jim jako skvělým hospodářům dařilo dobře, postavili si řadu obcí, měli své školy i kostely, divadelní spolky i noviny. Na zaostalou Ukrajinu přinášeli ve všech směrech pokrok. V dnešním díle ale poznáte, jak tragické osudy je potkávaly v letech první světové války i jak se mnozí z nich stali obětí ukrajinských nacionalistů.  

 

Na Volyni byly české vesnice typické svojí výstavností a prosperitou. Důležitá byla i úprava a zpevnění komunikací, což nebylo v tamních končinách obvyklé. Na fotografii dláždění silnice zvané Široká v české vesnici Volkov.

Když Rusko vstoupilo do války, volyňští rolníci zpočátku nevěděli, kdo s kým bojuje. Informace získávali až od vojáků, kteří táhli jejich vesnicemi na frontu. Právě probíhaly žně a každý usiloval zachránit před zničením své obilí. Kromě mladých mužů konajících základní vojenskou službu byli mobilizováni i záložníci. Z některých rodin odešlo najednou více mužů, takže vedení hospodářství zůstalo na bedrech žen a starých lidí. Carské úřady hned v roce 1914 nařídily také odvod koní do armády. Proviantní skupiny kupovaly od hospodářů za hotové seno, oves a brambory. Ceny obilí po vypuknutí světové války stouply až o 300 %, ale zákaz výroby a prodeje alkoholických nápojů, včetně piva, vedl k poklesu ceny chmele pod výrobní náklady.

 

  

Český pivovar "Albrecht" v Krošně České, dnes je tato bývalá česká vesnice součástí města Žitomir.

 

  

Chmelnice v Českém Boratíně.

  

Reklamy firem volyňských Čechů v "Rodinném kalendáři volyňských Čechů", vydaném v roce 1939.

Historik Jaroslav Vaculík, profesor Masarykovy univerzity v Brně popisuje situaci Čechů na Volyni:

"Válka na ně dopadla dost negativně, protože jednak samozřejmě byl přerušen ten úspěšný hospodářský rozvoj, ale důležitější moment je to, že Volyň byla víceméně územím, kde probíhaly válečné operace. Tam se pak fronta vlastně zastavila v letech 1915, 1916 a 1917." 

Vyhlášení války zastihlo volyňské Čechy úplně nepřipravené a dezorientované. Nebyl jednotný názor, jak se zachovat a co dělat. Zpočátku nikdo nevěděl, zda prohlášení války je definitivní, zda se jí Rusko zúčastní, protože noviny se jasně nevyjadřovaly. Češi si však uvědomovali, že jako Slované musí jít společně s Ruskem.
Volyňští Češi - ruští občané byli mobilizováni do carské armády. Mobilizace se týkala všech mužů od 18 do 45 let a dotkla se asi pěti tisíc Čechů z Volyně, kteří sloužili u všech druhů vojsk, dokonce i u námořnictva.

"Na ně jako na ruské občany se samozřejmě vztahovala mobilizace, takže část z nich narukovala přímo do ruské armády, ale část jich dobrovolně vstoupila do České družiny. Ta vzniká už v prvních týdnech po vypuknutí války, v září. Jsou to vlastně dvě skupiny. Jednak jsou to takzvaní starodružiníci, to jsou zhruba stovky lidí. Jsou to ti první, co tam vstoupili. Potom ale došlo k tomu, že ruské úřady daly souhlas, aby ti, co byli mobilizováni do ruské armády, mohli přejít do České družiny. To jsou tzv. novodružiníci. Tam už to jsou vlastně tisíce lidí. Poprvé společně bojují až v bitvě u Zborova."

  

Starodružiníci (legionáři) z řad volyňských Čechů, na fotografii muži zejména z rodiny Klichů. Rok 1914.

V r. 1917 došlo v Rusku k bolševické revoluci a velení armády dalo českým vojákům z Volyně možnost, aby se vrátili domů, do svých obcí na Ukrajině. Ani tam ale neunikli před Rudou armádou. Vypravuje o tom Jaroslav Holec z Českého Strachlova:

"Český Strachlov byl u Dubna a tam to prožívali nejhůř. Ty bandy přijížděly transporty vlaků, vždycky se vyhrnuly a vrhly se do těch českých vesnic. A drancovaly a rabovaly! Konkrétně v tom Strachlově byla taková slepá kolej a tam vždycky ten transport odstavili. A z něj se vyhrnuli ti bandité, abych je tak pojmenoval. Jednoho dne přivezli asi čtyřicet zajatců, to byli většinou lékaři, soudci, úředníci, a tam za vesnicí je povraždili."

Před rokem 1917 české školy na Volyni neexistovaly. Na školách byla vyučovacím jazykem ruština, učitelé českého slova k mládeži většinou nepromluvili. Mnozí volyňští Češi neuměli psát latinkou, česká slova psali cyrilicí. Dobročinný a osvětový spolek J. A. Komenského proto vyslal dva české učitele - J. Boučka a J. Slepičku - na Volyň, aby zjistili potřebné statistické údaje a informovali krajany o politických událostech. V červnu 1917 se vydali na Volyň, kde strávili šest týdnů. Jako první navštívili Olšanku, kde byli uvítáni V. Klichem, který vyjádřil obavu, že práce nebude korunována úspěchem, někteří občané prý považují školu za hloupost. Ale starosta Hrubeš slíbil zajistit pro učitele plat i byt. Uvedl, že ruského učitele vůbec neznali, neboť se bál chodit mezi občany, aby nebyl úřady považován za podezřelého. V Holovni tvrdili, že na školu není čas, ale během schůze do půl druhé v noci se je podařilo přesvědčit. 

Válka i pozdější útoky nacionalistů těžce dopadly na rodinu Miroslava Zicha:

"První neštěstí, které se stalo, bylo v roce 1919, kdy došlo k vpádu bolševických band. To byli bandité, kteří jen vraždili lidi, nic jiného. Stalo se, že mého strýce, který hospodařil na usedlosti v Zolotijevě, zastřelili na útěku. To nestačilo a v r. 1919 vyvraždili naši rodinu Kovandovu. Tam zavraždili mého dědu Kovandu a jeho syna takovým bestiálním způsobem jako ve středověku, jako kozáci. Přivázali je ke kůlu u plotu a na koních jezdili kolem nich a rozsekali je na kousky. Mé babičce přivezli pozůstatky v pytli a ona manžela a nejmladšího syna, bylo mu devatenáct let, musela pohřbít."

Léta mezi světovými válkami, kdy velká část Volyně připadla Polsku, znamenala ovšem období největší prosperity Volyňských Čechů. Tato klidná doba zase skončila paktem Molotov - Ribbentrop z r. 1939.

 

Miroslav Zich: "Volyň byla rozdělená napůl. Půlka Volyně připadla Polsku a druhá polovina, ta východní, připadla Sovětskému svazu. Čili oni si Volyň rozdělili. My jsme měli to štěstí, že jsme byli v té polské části, takže nám se dařilo dobře."

Jak ale připomíná prof. Jaroslav Vaculík, dohoda nacistů se Stalinem situaci Volyňáků zcela změnila:

"Po 17. září 1939, kdy sovětská armáda vstoupila do východního Polska, vlastně i ta západní Volyň připadla Sovětskému svazu. A tam se začalo odehrávat totéž co na východní Volyni ve 30. letech, to znamená zase zatýkání tzv. kulaků, bohatých rolníků, různých lidí, kteří se exponovali politicky nebo v nějakých spolcích, kteří prostě byli známější."

"V r. 1939 nastoupili Rusáci. Pochopitelně hned zakládali kolchozy. Ty bohatší lidi, těch bylo asi tak patnáct ve vsi, my jsme patřili mezi ně, do kolchozu nevzali. Ti byli plánovaní na vývoz na Sibiř. Některé vyvezli na Sibiř, vyvezli Kovandu, Loskota, asi tři nebo čtyři. Můj strejda byl se ženou zavřený, odvezli je do gulagu a byli tam až do roku 1956, po Stalinově smrti. Pak se nakonec vyjasnilo, že byli v gulagu čtyřicet kilometrů od sebe a celá léta o sobě nevěděli," říká Antonín Umlauf z České Hulče na Volyni. 

Rodinu Miroslava Zicha postihla další tragédie:

"Nestačilo, co se stalo mé babičce v r. 1919. Přesně po dvaceti letech jí zabili dalšího syna. Vyvezli ho do gulagu a tam někde zahynul. A navíc ji naložili, bylo jí třiašedesát, do vlaku a se zbytkem rodiny, to znamená s vnučkou, vnukem a se snachou, ji vyvezli do Kazachstánu. Tam prožila hrozné časy v zemljankách."

Vaculík: "Tehdy začínají první procesy, které byly vedeny především vůči české inteligenci, zvlášť českým učitelům. Takže se už první z nich ocitají například na Soloveckých ostrovech. Řada z nich tam zahynula a dokonce byly případy, že vyloženě zešíleli."

Není vlastně divu, že za těchto okolností Volyňští Češi Němce, když v roce 1941 napadli Sovětský svaz, vítali jako osvoboditele.

Jak Češi na Volyni prožívali druhou světovou válku, se budeme věnovat příště. Kniha:

 

 

Zdroj: cesky.radio.cz, aktualne.cz