Příběhy slavných značek: Sklárna Lenora

 

Dnes se vypravíme na Šumavu. Sklo proslavilo Lenoru po celém světě. Dnes sklářské řemeslo pomalu umírá. Zavzpomínejte na časy, kdy zdejší sklárna vzkvétala.

Naším cílem je tedy Lenora, kde prosperovala sklárna (v této oblasti bylo překvapivě skláren více) a její rubínové sklo bylo  pojmenované po okouzlující kněžně. Lenorské sklo oceňoval i císař Franz Josef, krásu křišťálu zase světová porota. Ani to však nepomohlo a na snímcích je pak vidět i to, jak to se sklárnou dopadlo.

Pohled na Lenoru mezi kopce a lesy, kde se lidé v 19. a 20. století živili převážně sklářstvím. Dnes už tomu tak není, většina skláren byla uzavřená, ale přesto zde něco ze sklářského řemesla zůstalo. 

Dostupnost:
- Lenora se nachází 7 km západně od Volar, 27 km od Prachatic, je na hlavní z Prachatic k hraničnímu přechodu Strážný
- vlak trasa Volary – Strakonice, zastávka Lenora
- autobus trasa Volary – Lenora
- přes Lenoru vede i modrá pěší trasa Klubu českých turistů 

Z Lenory vedou značené turistické cesty na České Žleby, Kubovu Huť, Boubín, Soumarský most, Volary a další místa, kam usnadňuje cestu železniční spojení. Kromě toho je Lenora známá mezi milovníky vodáckého sportu jako výchozí místo pro sjíždění Vltavy.

Sklárny v Lenoře dnes: 

Lenora je v malebné oblasti Šumavy - soutok Teplé Vltavy s Řasnicí 

 

Lenora - krytý most 

Sklářská výroba na Šumavě se uchytila už ve 14. století. Napomohly tomu bohaté zásoby dřeva v krajině pod Boubínem. Sklárna a obec Lenora vznikly současně před 188 lety jako nejmladší sklářská osada na šumavském soutoku Teplé a Travnaté Vltavy pod vrcholem hory Ptáčník. Původní název byl Eleonorenhain podle kněžny Eleonory ze Schwarzenbergu.

Výroba skla se v obci Lenora u Prachatic rozeběhla v roce 1834. Mohl za to Johann Meyr, který měl sklářské řemeslo v krvi. Jeho otec Josef se vypracoval z prostého sklářského dělníka na nájemce několika skláren.

Otcovu profesi zdědili všichni tři synové. Nejstarší Pavel vzkřísil zapomenutou výrobu rubínového skla. Od císaře Františka II. za to dokonce dostal zlatou medaili. Druhý syn Ignác byl dlouhá léta huťmistrem v Rakousku. Třetí Jan jakožto nejnadanější a nejschopnější převzal po otcově smrti vimperskou sklárnu a postavil v ní druhou pec.

Sklo z Lenory sbíralo medaile na evropských výstavách, vozilo se do Anglie, Ruska, USA i Indie. Ještě počátkem 90. let minulého století skláři v šumavské obci pracovali na plné obrátky, teď je ale areál už 25 let pohroužen do ticha.

Jednou z připomínek toho, jak to ve sklárně vypadalo, je dodnes velký obraz pověšený v muzeu sklářství v centru Lenory. Jsou tu zachycení naběrači, baňkaři a třeba dole vidíme mistra, který už dělá konečný výrobek. Lenoru jsem navštívila, v muzeu jsem byla a návštěvu doporučuji. 

 

Původní název sklárny podle kněžny ze Schwarzenbergu -  v českém překladu znamená tento výraz „Eleonořin háj“.

 

Lenorská sklárna přestala vyrábět v 90. letech 

 

Sklářské muzeum -

Ve sbírce je 230 kusů historických váz, mís, sklenic a dalších skleněných výrobků z období před II. světovou válkou. Celkem je v ní 360 exponátů, které mapují výrobu až do konce sklárny.

 

Sklo z Lenory sbíralo medaile na evropských výstavách, vozilo výrobky do Anglie, Ruska, USA, Indie...

Firmě se nebývale dařilo, a tak přišel čas uvažovat o stavbě další sklárny, té lenorské. Jan se dohodl se správou panství, že pod vrcholem hory Ptáčník vybuduje sklárnu až o čtyřech pecích na výrobu všech druhů výrobků ze surového a rafinovaného skla. Smlouvu potvrdil majitel panství Jan Adolf Schwarzenberg v březnu roku 1834 a na podzim už byla první pec hotová.

Sklárna v Lenoře prosperovala. Kromě tabulového skla a sklíček do hodinek se tu vyrábělo hlavně velmi kvalitní křišťálové sklo, které se vyznačovalo neobyčejnou krásou, čistotou a trvanlivostí. Výrobky z lenorské sklárny sbíraly už od počátku cenná vyznamenání z prestižních světových výstav.

Pak ale Johann Meyr zemřel. Smrt si pro něj přišla náhle a bez ohlášení 17. ledna 1841 ve Vimperku ve sklářské hospodě U rybářky. V té době vlastnil tři sklárny – vimperskou zvanou Adolf, Lenoru a Nové Hutě. Protože neměl žádné potomky, postoupil ještě za života všechny tři sklárny Vilému Králíkovi, manželi své neteře, a svému synovci Josefu Taschkovi.

Sedm hutí

Oba následovníci vedli výrobu a obchod pod firemním názvem Synovci J. Meyra. Ke třem zmíněným sklárnám přibyl ještě Arnoštov a Františkov, časem také sklárny v Idině údolí a Luisina huť. Správním střediskem byla Lenora, kterou měl nyní už Wilhelm Kralik ze všech nejraději.

V březnu roku 1862 zemřel společník firmy Josef Taschek. V závěti určil, že jeho poloviční podíl ve sklárnách má dostat ten ze dvou synů, který se bude chtít věnovat sklářství. Jenže ani jeden z nich o tuhle profesi nestál, a tak jim Wilhelm Kralik vyplatil podíl po otci a osamostatnil se.

Za jeho vedení vznikala unikátní neorenesanční a irisová skla, která si vysloužila mnohá ocenění, vyznamenání a řádů. Kralik byl nositelem „Zlatého kříže za zásluhy s korunou“, „Řádu Františka Josefa“ i mnohých dalších, a byl dokonce povýšen do rakouského rytířského stavu s šlechtickým predikátem von Meyrswalden.

Po smrti Wilhelma Kralika (1877) převzali vedení firmy jeho čtyři synové. Ti i přes počáteční podnikatelské nesnáze a následné rozdělení firmy (1881) na sklárnu v Lenoře a Arnoštově, následně zaregistrovanou pod názvem Wilhelm Kralik Sohn, dokázali firmu pozvednout a svou produkci prvotřídního foukaného skla vyvážet do řady zemí po celém světě.

  

Vila Siegfrieda Kralika, dnes Mateřská školka

Sklárna disponovala brusírnami, malírnami i ryteckými dílnami a zaměstnávala kolem 500 osob. Rodinná firma tak koncem 19. století zažívala své zlaté časy. Důležitým faktorem lenorské sklárny byly její specifické dekory, které se staly „poznávacím znamením“ pro výrobky firmy. Velmi výrazným symbolem byly ploché mačkané květy s barevnými kontrasty, okvětní lístky nebo drobná skleněná kvítka – tyto přírodní motivy zasahují téměř do každého zdobení. Typickým znakem výrobků pocházejících z lenorské sklárny se staly výrobky z čirého skla na konci nabíhajících do barevných sklovin pastelových tónů, hlavně zelené, tyrkysové, žluté či růžové.

 

Secesní váza vyrobená z čirého irizovaného skla s plastickými nálepy ve sklárně Wilhelm Kralik v Lenoře na přelomu 19. a 20. století.

Válečná léta se však na sklárně krutě podepsala a osvobození ji zastihlo ve velmi krutém stavu. Život se vrací do Lenory velmi pomalu. Vyhláškou č. 342 ministra průmyslu z 27. prosince 1945, která vznikla na základě dekretu prezidenta republiky z 24. října 1945, č 100 Sb., byl podnik „Vilhelm Kralik syn“, sklárna se sídlem v Lenoře, dnem 24. října 1945 znárodněn zestátněním. Následnou vyhláškou č. 885 ministra průmyslu ze 7. března 1946 se tento podnik zpětně dnem 1. ledna 1946 stává spolu s jinými sklárnami součástí národního podniku Sklárny Český křišťál.

V roce 1968 byla zahájena přestavba skláren, postupně byly vybudovány nové objekty hutního a zušlechťovacího střediska a postavené nové tavicí pece. Rok 1976 je nejen rokem ukončení přestavby, ale také počátkem tavení vysoce olovnatého skla. V uvedené době dochází také postupně k výstavbě nových bytů ve státní výbavě s určením pro bydlení sklářských rodin. Byty jsou přidělovány hlavně mladým sklářským rodinám, ale též rodinám ve staré bytové zástavbě. Dochází též k výstavbě nové základní školy, zdravotního střediska, přestavbě prostor v zámečku a následně v budově obecního úřadu, pro sklářské muzeum a prodejnu skla. Byla zahájena přístavba prodejny potravin k objektu pohostinství a prostorů pro prodejnu masa a uzenin a přestavba objektu na prodejnu průmyslového zboží.

Sklárna ukončila výrobu v roce 1995 po neúspěšné privatizaci. Od té doby se mění vlastníci a z kdysi světově proslavené sklárny zůstávají pouze ruiny.

Shrnutí:

Provoz byl oficiálně zahájen 23. září 1834. Osadu vznikající kolem sklárny tvořily nejen domky sklářů, ale i hospoda nebo škola. Už koncem roku 1834 se ve škole učilo 34 dětí. Později vznikly veřejné pece na pečení chleba, což je tradice, kterou místní udržují i nyní.

Za první republiky už měla Lenora 820 obyvatel a 64 domů. Od konce druhé světové války tady do roku 1989 vyrostlo i 17 bytovek se 150 byty, zdravotní středisko a rodinné domky.

Až do samého konce pracovala v lenorské sklárně Vlasta Markovcová: „V listopadu 1995 nám řekli, že je sklad vyprodaný, že se bude zavírat a po novém roce se otevře. Ale už se neotevřelo. Bylo mi líto, že to všechno skončilo, vždyť sklárna živila celou Lenoru a okolí,“ vzpomíná.

Pro obec znamenalo zavření sklárny podle starosty Antonína Chrapana úpadek. „Lenora byla úzce spojená se sklárnou, pracovali tam skoro všichni obyvatelé, sklárna stavěla pro dělníky domy, byla to velká rodina. Po tom úpadku lidé neměli kde dělat, někteří se odstěhovali, někteří šli do důchodu, ale hlavně už sem nepřicházeli další mladí lidé."

Samotný areál skláren postupně chátrá. Cedule na něm hlásá, že je na prodej, ale žádný zájemce se neobjevil. „Pro obec je to velké mínus, protože je to prostor, kde by se mohlo podnikat, kde by lidé našli nějakou práci a nemuseli by dojíždět. Pokud by tu měli pracovní příležitost, věřím, že by tu zůstávali,“ uzavírá starosta.

 

Tak to vypadá po uzavření sklárny 

Sklárna nepřežila porevoluční privatizační kaskadéry, při nichž se stala nelegální skládkou toxických odpadů a byla v roce 1996 uzavřena, od té doby chátrá. O sklárnu měl zájem i potomek bývalých majitelů z rodu von Meyrswalden, ale "záhadným" způsobem nemohl sklárnu  získat.

Ani malá soukromá sklárna v Milné u Frymburka, kterou Jan Stašák založil spolu se svým bratrem Josefem a kamarádem Zdeňkem Talafousem, už dnes neexistuje. Minulostí je kromě Lenory také velký a slavný Chlum u Třeboně. Mezi nejčastější důvody patří vysoké náklady a levné konkurenční zboží z Asie. Tak sbohem, naše české sklo...

 

Malá brusírna skla zůstala v Lenoře, může ji navštívit každý, kdo do Lenory zavítá.

 

Vázy připravené k broušení a výrobky k prodeji

zdroj: dvojka.rozhlas.cz,budejovice.rozhlas.cz, mapio.net, prazdnedomy.cz, obrazy-starozitnosti.cz, antiquesprague.cz, prachaticky.denik.cz