Dušičky a lidové zvyky o Svátku zesnulých + návod na věneček

 

Na světě jsme díky našim předkům. Dostali jsme od nich dar života. Můžeme být s našimi předky spokojeni nebo i nespokojeni, to je na nás. Jsem spíše pro tu první možnost, tedy přijmout život a naše geny tak, jak nám to předkové předali nebo pracovat na sobě a přijmout své kořeny. Zkuste si představit, jak těžký byl život ve starších dobách, co vše obnášelo přežít v životě za našich babiček, dědečků a prababiček. Možná právě proto jednali a postupovali právě takto. Pamatuji se, jak moje babička dala svíčku nebo drobnou výzdobu na nějaký opuštěný hrob třeba lidem, kteří zemřeli daleko od domova a pozůstalí už nemohli zapálit svíčku, ozdobit jim hrob a zavzpomínat.

Hlavně od babičky z mamčiny strany jsem převzala smysl zodpovědnosti za hroby. Vždy jsme je čistily, drhly kámen, leštily fotky, připravovaly věnce a výzdobu. Potkávaly jsme na hřbitovech i lidi … ty, kteří šli k rodinnému hrobu, ale také jsme na hřbitově mohly potkat známé, konverzovat, popovídat s přáteli z mládí.

Čas rychle uplynul a opět se blíží začátek listopadu: 1. listopadu je svátek Všech svatých, 2. listopadu Památka všech zesnulých neboli Dušičky. Oba tyto dny vzpomínají pozůstalí na své zemřelé. Co si budeme povídat, někdo nepotřebuje na tuto vzpomínku oficiálně vyhlášený svátek, lidé přicházejí na hřbitov, kde očistí a upraví hrob, zapálí svíčku a položí věnec nebo jinou výzdobu. Někdo nezajde na hřbitov jak je rok dlouhý a pokud zajde na Dušičky, o nějaké péči o hrob není ani řeči. Všímám si toho, ale to zde posuzovat nechci. 

Svátek všech svatých

Svátku zesnulých předchází křesťanský svátek Všech svatých, který slavíme 1. listopadu.

 

Kdo jsou ti svatí? Podle křesťanské katolické tradice jsou svatí lidé, kteří žili dobrý život. Pomáhali ostatním, byli skromní a laskaví. Svatých je velké množství, bývají to patroni různých národů, povolání a dalších skupin lidí. Dá se to vyhledat a opravdu je jich hodně.
Některé svaté znají už děti. Jako příklad uvedu:

• Svatý Václav je patronem Česka. Bývá zobrazován na koni s praporem.
• Svatý Martin přijíždí 11. listopadu na bílém koni a přináší s sebou sníh.
• Svatý Mikuláš byl biskup, který pomáhal chudým, zvláště dětem. V předvečer jeho svátku chodí za dětmi Mikuláš s andělem a čertem a nadělují dárečky.
• Na svatou Barboru trháme v prosinci větvičky třešní, které do Vánoc rozkvetou, říkáme jim barborky.
• Svatá Lucie má také svátek v prosinci. O ní se říká, že Lucie noci upije.

Dušičky připadají na 2. listopadu, což je v římskokatolické církvi dnem liturgického roku, kdy se církev modlí za duše v očistci. Liturgické obřady slouží v tento čas i Církev československá husitská, která vznikla po 1. světové válce.

 

A proč je Památka zesnulých právě na začátku listopadu, kdy bývají plískanice a kdysi už padal i sníh? Podobně jsem se ptávala v dětství. Pamatujete, jak se na hřbitov chodilo i v kožichu a kozačkách? Bývala to "módní přehlídka". Pro vysvětlení musíme sáhnout hluboko do historie, do doby před více než tisícem let!! Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 opat z Cluny, sv. Odilo, který se snažil pokřesťanštit pohanskou tradici. Z Cluny se slavení rozšířilo po všech benediktinských klášterech. V Římě se památka 2. listopadu začala slavit ve 13. století. 

 

Svatý Odilo z Cluny (961-1049), spolu s opatem Richardem ze Saint-Vanne se zasadil, aby se ve Francii přijalo  pravidlo, podle kterého se kostel považoval za místo útočiště pro člověka.

V 15. století v Aragonii začali v tento den dominikánští kněží slavit tři mše; tento zvyk potvrdil papež Benedikt XIV. (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V roce 1915 dovolil Benedikt XV. sloužit tři mše všem kněžím (jednu na úmysl papeže, jednu za duše v očistci, jednu za jiný úmysl). V této době se na Dušičky pořádaly průvody na hřbitovy, zdobily se hroby atd.

Toto období mělo velký význam už od pradávna, Keltové slavili konec roku, podle jiných zdrojů uctívali poslední říjnovou noc a v první listopadový den boha mrtvých Anwinna, podle jiných zdrojů připadal na toto období keltský svátek Samhain.

Keltové věřili, že právě na konci října se světy mrtvých a živých prolínají a duše zemřelých mohou zabloudit do našeho světa. Aby zde nezůstávaly, vystavovali lidé za okny vyřezávanou zeleninu, ve které svítila svíčka. Tehdy to ještě nebyla dýně, jejíž vyřezávání v 90. letech se rozšířilo i u nás. Keltové vyřezávali brukve vodnice, tento zvyk pak imigranti převezli do Ameriky, kde se rychle ujal. V části Čech, kde se uchoval podobný zvyk, se dříve vyřezávaly lampičky z cukrové či krmné řepy. Lampičky, které tak díky světlu chránily před duchy a temnými silami, lidé dávali do oken či na zápraží.

S nejtajemnější nocí v roce se váží i další zvyky. Už staří Keltové se převlékali do starých cárů a malovali si obličeje, aby se uchránili před zlými duchy. Křesťanství podobu svátku změnilo.  1. listopadu, kdy je svátek Všech svatých a následující den Památka všech zemřelých – Dušičky, vzpomínají pozůstalí na své zemřelé, přicházejí na hřbitov, kde očistí hrob, zapálí svíčku a položí věnec. 

 

Obraz od mého oblíbeného malíře: Joža Uprka: Dušičky, 1897

Dříve bylo zvykem například prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit. Lidé věřili, že duše přichází z očistce, kde pykají za své hříchy. Hodní hospodáři proto plnili lampu máslem místo oleje, aby si dušičky mohly popáleniny, způsobené očistcem natřít a trochu ochladit. Jinde se blízcí večer napili studeného mléka, nebo se jím postříkali to proto, aby se duše ochladily. Ještě na začátku 20. století se v jižních Čechách chodilo na Dušičky koledovat.

V okolí Českého Krumlova se koledě říkalo "chodit po rohlíkách", protože odměnou koledníkům bylo většinou pečivo. Na Dušičky se totiž peklo speciální kynuté pečivo – někde se mu říkalo dušičky, jinde kosti. Bylo ze sladkého těsta, někde se sušeným ovocem, někde plněné mákem. Tímto pečivem byly obdarovávány děti, ale také žebráci při cestě na hřbitov nebo do kostela. Lakotné hospodyně prý chtěly ve svátek ušetřit a pekly dušičky z dvojího těsta. Pro rodinu si nechaly ty lepší – z bílé mouky, chudým a čeládce pak dávaly dušičky z mouky černé.

 

Před kostelem u našeho ústředního hřbitova je z čeho vybírat

Na hrob se už od nepaměti dávaly květiny. Nejtypičtější květinou na hřbitově je v těchto dnech chryzantéma, které se také lidově říká listopadka, či dokonce dušička. Symbolizuje ochranu proti zlu a špatným silám. Důvod je ale samozřejmě mnohem prozaičtější – chryzantémy jsou květiny odolné a kvetou do prvních mrazů.

Symbolika barev květin:
fialová – obdiv, důstojnost
zelená – vděčnost
modrá – klid, mír
červená – láska
růžová – radost, nevinnost, jemnost
bílá – nevinnost, úcta, pokora

Dalším symbolem Dušiček jsou věnce, které nejen symbolizují nekonečný vesmír, ale také stále se opakující koloběh života a smrti. Věnce jsou zelené a i to más svůj důvod – zelená totiž symbolizuje naději na další život, naději na zmrtvýchvstání a na nesmrtelnost. Dobrým zvykem je vyrábět věnce ručně. Čas, který výrobě věnujete zároveň můžete věnovat vzpomíná na zemřelého a uvědomit si, co pro vás vlastně znamenal. 

 

Návod na vlastnoručně vyrobený věneček uvidíte ZDE. Pokud máte přírodní materiál, není to těžké zvládnout. Stačí vám slaměný korpus, který se dá sehnat v zahradnických potřebách. Dále chvojí, mahon, tavnou pistoli, floristický drátek (na rozdíl od obyčejného je zelený potažený gumou, takže nerezaví a není mezi chvojím vidět), slaměnky, šišky, bukvice, žaludy, javorové růžičky atd. Vše můžete najít na procházce přírodou a nestojí vás to skoro nic, jen trochu vašeho času a trpělivosti.

 

 

Zdroj: iprima.cz, Wikipedie, babyoffice.cz, YouTube