Příběhy slavných značek: Obchodní dům Bílá labuť

 

Minule jsem v této rubrice věnovala článek podnikateli Jaroslavu Broukovi, který se svým společníkem Babkou rozvinuli celou síť obchodních domů Brouk a Babka. V textu je už také zmíněna Bílá labuť, protože jde o stejného majitele. Mnohé Broukárny byly přeměny a většinou už slouží jiným účelům,  jako ten ostravský bývalý OD, který znám nejlépe. Bílá labuť však přetrvala a i když doby jejího největšího lesku jsou dávno pryč a kdoví, jestli je šance ke zlepšení, její příběhy můžeme vidět i v novém seriálu Zlatá labuť, kdy děj je dobově zasazen do Protektorátu Čechy a Morava. Takže těch důvodů, proč Bílé labuti věnovat samostatný článek, je více. Obchodní dům má v těchto dnech výročí. Snímky jsem použila dobové, tak jako nelze vrátit čas, ani takové záběry tam už nikdo nenafotí. 

V ulici Na Poříčí na Novém Městě, v místě, kde Bílá labuť dnes stojí, byly původně sladovnické domy. Už v polovině 17. století místo získalo název „U Bílé labuti". Později, po velkém požáru, zde byl vybudován nejdříve zájezdní hostinec, později kino Invalidů a jeden z prvních pražských kabaretů.

 

První den prodeje za snížené ceny. Na snímku průčelí obchodního domu Bílá labuť Na Poříčí v Praze (1953)

Otevřeli ji 19. března 1939. Svého času byla Bílá labuť ukázkou vyspělosti Československa.

 

Obchodní dům Bílá labuť a transparent „ Zdravíme sjezd ČSM“. (1950)

Jaroslav Brouk, spolumajitel společnosti Brouk a Babka, která tehdy sídlila na Letné. Původní objekt nechal zbořit a podle vítězných návrhů mladých architektů Josefa Kitricha a Josefa Hrubého tu nechal vybudovat funkcionalistický obchodní dům.

  

Zlatá neděle v Praze a obchodní dům Bílá labuť Na Poříčí (1962)

Jedinečný byl nejen plášť domu se skleněným průčelím, ale také jeho interiér a technické i obslužné vybavení. Palác nabízel samoobslužný prodej a rozvážkovou službu. Vstup do obchodního domu členilo několik velkých prosklených boxů, které dodnes slouží jako vitríny pro zboží, které si zákazník může prohlédnout ze všech stran.

 

Aranžéři provádějí ve výkladních skříních v Bílé labuti po vyhlášení snížení cen spotřebního zboží výměnu cenovek (1959).

Není divu, že se denní návštěvnost pohybovala až okolo třiceti tisíc lidí. Jak dům fungoval, ukazuje i celovečerní film režiséra Otakara Vávry Šťastnou cestu z roku 1943. Pro dramatický příběh pěti mladých prodavaček byla v barrandovských ateliérech postavena přesná replika interiéru Bílé labuti. Snímek si získal i díky svým věrným reáliím velkou diváckou popularitu.

 Nejznámějším symbolem domu je ale dodnes jeho neonové logo bílé labutě s červeným zobákem. Osmimetrový gigant se okolo vlastní osy otáčel nad věží paláce a poutal pozornost kolemjdoucích široko daleko.

Neodpustím si k Bílé labuti uvést i svoje osobní vzpomínky. Do Prahy jsem se dostala poprvé se školním výletem v 9. třídě a tehdy jsme v "labuti" určitě nebyli. Hlavním důvodem určitě byla vzdálenost a jet tehdy do Prahy na jeden den ... Ovšem, moji rodiče, kteří zdaleka neměli takové možnosti jako později já, už o tomto obchodním domě občas mluvili, protože byli v Praze se zájezdem ze šachty. Samozřejmě doma o tom také vyprávěli a já byla tím ovlivněna, protože dětství jsem prožívala v době, kdy to, co řekli rodiče, bylo správné a nebyl důvod o tom pochybovat. Tehdy jsem dostala "suvenýr" z Prahy prý zakoupený v Bílé labuti. Byl to stereokotouček s diapozitivy zabudovaný do prohlížeče tvaru fotopřístroje. Vždy, když jsem to prohlížela, bylo připomenuto: "To máš z Bílé labuti". No, to by člověk musel být "budulín", aby si Bílou labuť nepamatoval. A tak se v dětské hlavě  vytváří spoj, že Bílá labuť, to musí být fakt "něco". 😉 😃

 

Vypadalo to podobně, škoda, že to už nemám a lepší jsem na netu nenašla. Bylo tam prostě asi 12 záběrů z Prahy.

Při dalších návštěvách "bylo třeba" do Bílé labuti zajít a něco tam koupit. Chápete, člověk si (samozřejmě mylně) vytvořil představu, že v tomto obchodním domě to musí být mnohem lepší než u nás. To se, myslím, panu Broukovi podařilo. Přitom jsme běžně nakupovali v Asu = OD Hutník, v Textilii, v Rozvoji nebo už zmíněné Ostravance, což byl nový název OD Brouk a Babka. Pražák se jistě zasměje tomu, co teď napíšu. Ale tehdy to byl takový případ "vesničan v Praze", i když Ostrava malé město nebyla ani tehdy. Jenže lidé z velkoměsta takové měřítko a přirovnání možná mají dodnes. Nevím, neřeším to. 

Tak si pamatuji, že při první možné návštěvě Bílé labuti jsem asi prožívala to, co bude snad v tom seriálu, i když já jsem to zažila časově mnohem později. Pojízdné schody jsme tu běžně neměli, vše tam bylo velké, jiné, plno světel a výzdoby, člověk se pořád rozhlížel a to (mylně) vede k tomu, že právě tam musíte něco koupit a přivézt to domů. I kdyby to byla "blbost". Ale co si také pamatuji, už tehdy lidé "byli jiní". Nikdo si nikoho nevšímal, neusmál se, takové to "mlha přede mnou, mlha na mnou". A to nikdo nekoukal do mobilů. Anonymita velkoměsta. Člověk "měl strach" se někoho na něco zeptat, četli jste z tváře "nezájem". Jak se tam mohly cítit nějaké "babky" z vesnice na zájezdě? I prodavačky se chovaly jinak, než jsme byli zvyklí. Dnes bychom řekli - jednaly profesionálně, i ten výraz tváře. Zákazníka slušně obloužit, máme - nemáme, úsměv jako pracovní výraz, ale nevybavovat se moc a ... další zákazník. Toho si právě "ten vesničan" všimne. Teď se směju, protože tak Otík z filmu přijel do Prahy. 💁

Když jsem pak začala pracovat, chtěla jsem i rodiče vzít do Prahy, protože mi bylo jasné, že sami by tam tehdy nejeli. Hlavně však proto, že jsem jim trochu chtěla dát najevo, že si vážím toho, že mě dost dlouho "živili". Totiž, já to nemám "na skok", ta vzdálenost mezi městy je zhruba 400 km a tohle si zase obyvatel Prahy těžko představí, co to obnáší. Tehdy vlaky nejezdily jednak tak často a rychle jako v současnosti a pokud jste do Prahy dojeli za 6 hodin + pravidelné zpoždění, tak za sedm, bylo dobře.  A když jste na Wilsoňáku vystoupili z vagónu ukodrcaní a unaveni (a nevyspaní) tou cestou a pak na otočku domů? Navíc vlaky bývaly fakt "narvané". Tak jsem zajistila na týden noclehy v Axe, což je hotel velmi blízko BL. Bohužel, můj otec byl už nemocný a na nějaké celodenní chození po městě to nebylo. Myslím, že už po té jízdě vlakem by měl dost. Tak jsem jela s mamkou. A Bílá labuť byla téměř v sousedství hotelu, tak jsme tam samozřejmě zašly a ne jednou (nejely jsme tam kvůli BL, to je jasné) a nějak to nadšení z obchodu opadalo. Člověku to zevšední a už má realistický pohled na věc. Potom také co koupit, když jsme většinu zboží mohly nakoupit v ostravských obchodních domech? ... Pak jsem do Prahy jezdila dost často a BL se mi zdála čím dál horší, že nebylo proč tam chodit.  A po revoluci - podle mne velký úpadek. Ještě že to p. Brouk nevidí. Pokud se pletu, vyveďte mě z omylu. Já vím, přibylo Palladium a další ty moderní "objekty", vlastně monstra, ale v těch se já už nějak necítím dobře. Proto ani u nás do Karoliny nechodím. A to se, prosím, nestraním lidí a v podstatě jsem městský člověk. Nebylo jak v těch menších a zažitých obchodních domech. V těchto kolosech je to jak v mraveništi, vlastně mám pocit, že nic nepotřebuji, vše sice nablýskané a podlaha z mramoru, ale odosobněné. Ani do restaurace tam nechci, většina nabídky s anglickými názvy, že ani číšník to pořádně neumí vysvětlit. Já vím, Praha je plná turistů, ti se tam hlavně stravují, ale jsem "doma", chceme být strašně "světoví", že každá "flákota" musí znít cizokrajně. Takže pak skoro třetině jídelního lístku nerozumím, v Ostravě si někdy z obsluhy "vystřelím", ale oni za to nemohou. Možná je to jeden z důvodů, proč někteří (a nejen starší) se Praze vyhýbají. Takový je trend, to do článku nelze vměstnat. Já se vlastně ani nedivím, že hodně Pražáků, co vím, má nějakou chalupu nebo chatu na venkově a když mohou, vystřelí z velkoměsta. Toť můj pokus o vzpomínku a názor. 

 

Pohled do obchodního domu Bílá labuť v Praze a oddělení textilu (1951)

Novinkami byl i automatizovaný sběr odpadu, dětský koutek, velká úschovna zavazadel, inovovaný systém vytápění nebo zabudovaná stropní klimatizace. Zákazníkům i zaměstnancům byla k dispozici terasa, pro každou skupinu však odděleně. Ta pro pracovníky byla menší a situovaná o tři poschodí níže.

 

Předvánoční prodej v Bílé labuti v Praze (1948). Obsluha výtahu v obchodním domě Bílá labuť v Praze. (1950)

 1. Obchodní dům Bílá labuť a akce Mládež vede závod (oddělení hraček). 1950. 2. Ve dvou největších pražských závodech národního podniku Obchodní domy byly otevřeny dětské koutky. O děti, pro něž byly k zapůjčení hračky, se staraly ošetřovatelky. Snímek je z dětského koutku v OD Bílá labuť (1949).

3. Reklama před obchodním domem Bílá labuť v Praze, Na Poříčí, zvoucí na „ Pohádkový vánoční prodej“. (1954)

Bílá labuť byla ve své době doslova zázrakem. Byl to objekt s největší prosklenou plochou ve střední Evropě a prodej tady probíhal opravdu na světové úrovni. Fungovaly tu např. pneumatické pokladny, které byly také evropským unikátem a jezdily tady první interiérové eskalátory v Praze. A koho napadlo postavit takový obchodní dům? Jak už v úvodu zmíněno, byl to obchodník a samozřejmě podnikatel Jaroslav Brouk, který už v té době měl zkušenosti s provozováním obchodních domů. Už dvacet let provozoval obchodní dům v Praze na Letné - slavný Brouk a Babka a v průběhu doby už měl zkušenosti s obchodnímy domy v Č. Budějovicích, Plzni, Brně, Ostravě, také v Bratislavě. Výstavba obchodního domu trvala neuvěřitelně krátkou dobu. Od vydání stavebního povolení, když to budeme takto počítat, tedy od 8. července 1937 to celé trvalo pouhých 20 měsíců! Kromě hlavních architektů na celou práci dohlížel arch. Gillar, což byl takový dvorní architekt OD Brouk a Babka a ten dohlížel také na to, aby Bílá labuť byla na světové úrovni. Vzorem byla liberecká realizace obchodního domu Brouk + Babka architekta Jana Gillara z let 1935–36 a v Bílé labuti byl Gillar autorem interiérů. Pokud se podíváme na průčelí obchodního domu, tak vidíme neuvěřitelně velkou skleněnou prostoru, je to 180 tabulí, které mají ještě navíc něco mimořádného: bylo to termosklo, jehož úkolem bylo, že v době zimy mohlo interiér izolovat od chladu a naopak v letních měsících zase perfektně bránilo průniku slunečních paprsků tak, aby uvnitř zůstalo příjemné klima. 

Obchodní dům Bílá labuť se ovšem otevíral ve velmi smutné době, bylo to jen pár dní po německé okupaci. Celkově se tato skutečnost musela projevit, protože atmosféra nebyla příjemná a pro majitele to bylo velké riziko, jenže otvírání se nedalo odkládat. Bylo nutné OD otevřít hned po okupaci a po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Pamětníci říkali, že přesto se dovnitř hrnuly davy lidí, protože zboží, které tady bylo připraveno k prodeji, bylo velmi kvalitní a bylo ho dostatek. Je třeba říci, že početnými nakupujícími byli, bohužel, také nacističtí okupanti. Pro vojáky v Praze to byl zázrak, co tady viděli, z hlediska vybavení zbožím, protože tohle v Německu buď neměli nebo jen v omezené míře a tady si mohli vše výhodně koupit, protože také byl výhodně nastaven kurs koruny k říšské marce. Pak byl nákup pro nacisty velmi výhodný. 

Denní návštěvnost obchodního domu byla vysoká, pohybovala se mezi 20-30 tisíci, tomu se muselo přizpůsobit zaměstnanecké vybavení, pracovalo tady na 500 prodavaček a prodavačů a byli to velmi zkušení zaměstnanci. Už byly zmíněny pojízdné eskalátory, ale byly zde i rychlovýtahy. Tehdy to nebylo obvyklé, i když obchodní dům Baťa už měl takový rychlovýtah, nicméně v Bílé labuti jich bylo hned pět, takže přepravní kapacita byla velmi vysoká a ten eskalátor interiérový tehdy sahal z přízemí do prvního patra. Byl to obchodní dům, který nabízel velmi široký sortiment zboží, počítejme po druhé světové válce až do r. 1975, v tom roce byly otevřeny další dva pražské obchodní domy.

Bílá labuť v číslech:

Rok otevření 1939

Délka výstavby 20 měsíců

Počet pater 12

Počet výtahů 5

Kapacita výtahů a pojízdných schodů 4000 osob za hodinu

Plocha výkladů 600 metrů čtverečních

Váha ocelovo-skleněné konstrukce průčelí 35 tun

Hloubka paláce 70 metrů

Největší šířka 44 metrů

 

Helikoptéra HC 2 československé výroby přistála 7. září na střeše obchodního domu Bílá labuť v Praze Na Poříčí. (1957)

Jaroslav Brouk nebyl kapitalistický dravec, ale spíš lidumil,“ říká starosta jeho rodné obce Hlince. Když totiž  nechal postavit v Praze Bílou labuť, nahoře v budově zřídil pro zaměstnance na sluníčku lehátka pro odpočinek při polední přestávce. „On si lidí považoval.“ Tak by mě zajímalo, jestli to stále platí a zda i současní zaměstnanci BL chytají bronz na 🌞. 

Zdroj: www.idnes.cz, www.denik.cz, ct24.ceskatelevize.cz