Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá. Historický román k poslechu

 

 ... ze života Françoise Villona. Říká vám to jméno něco? Připomenu - kdysi jsme se o něm učili, byl to první „prokletý básník“, který se narodil v Paříži jen několik týdnů po upálení Panny Orleánské. Hlavní město bylo sužováno Angličany, vládl hlad a mor. Probíhala Stoletá válka, o které se pojednává v souvislosti s Janem Lucemburským v Toulkách českou minulostí.

François Villon (narozen v Paříži 1429/1431 – 1463 či později), byl to tedy francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges (jméno Villon převzal od pařížského kaplana Guillauma de Villon, nejspíš z vděčnosti). 

Vyrůstal v chudé vesnici, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života.

Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. V roce 1455 se Francois Villon dostává do vážných potíží se zákonem – 5. června, v hádce, mající milostné pozadí, zabíjí kněze Phillipa de Chermoye: po tomto činu Villon prchá z Paříže a skrývá se na francouzském venkově.

Již v roce 1456 je ale Francois Villon omilostněn a může se do Paříže vrátit. Jenže v roce 1456, ve vánočním čase, se podílí na krádeži 500 zlatých écu v Navarrské koleji a je nucen znovu z Paříže prchnout.

Po tomto útěku žije Villon převážně na francouzském venkově – nějaký čas putuje s kočovnými herci, jindy se načas někde usadí, nicméně vždy se pohybuje mezi společenskou spodinou. Při svém putování Francií se snaží o získání přízně šlechty – v Angers marně doufá v přízeň Karla Orleánského, v Bourges se pokouší získat ochranu u vévody-básníka Jana Bourbonského.

Léto roku 1461 stráví ve vězení v Meungu – je uvězněn na příkaz orleánského biskupa Thibaulta d’Aussigny: propuštěn je pak v říjnu téhož roku, když Orléans navštíví nový francouzský král Ludvík XI. Po svém propuštění odchází do Paříže, v roce 1462 je zatčen a odsouzen k trestu smrti oběšením: tento rozsudek je ale nakonec změněn na deset let vyhnanství, Villon musí opustit pařížský kraj.

Rok 1462 je zároveň posledním rokem, kdy lze ještě Villonův osud sledovat – jeho život v dalších letech zůstává neznámý, není ani známo, kdy a kde (a jak) umírá.

Poslech: V poutavém příběhu, zasazeném do 15. století, můžete sledovat pohnuté osudy francouzského básníka Françoise Villona a nahlédnout do života středověké Paříže – od šlechtických paláců až po vykřičené krčmy. Čte Hana Kofránková.

 

Verše psal pod pseudonymem Vaillant. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada.

O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer (na začátku 20. století). Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková (2. polovina 20. století), která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně.

Dílo

Často se u něj setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch patří také pastýřské poezii psané šlechtici, jelikož to byla díla pokrytecká – autoři sami žili ve městech v luxusu a o venkově neměli ponětí. Typické je využití renesančních prvků oproti středověkým nebo kontrast cynismu s hlubokým upřímným citem odrážejících se v jeho verších. Tento kontrast je často vyjádřen pomocí oxymór  – uměleckého prostředku spojujícího slova, která si navzájem protiřečí.

• Le Lais (Odkaz)
• Závěť (Velký testament)
• Balady v žargonu
• Různé básně (většinou formou villonské balady a ronda)

Balada

Villonská Balada kterou Villon napsal léta Páně 1458 na námět, který u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský:

Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,

srdečně přijat, každým odmítán.  

Zdroj: zivotopisyonline.cz, Wikipedie