Poznej obraz: Albrecht Dürer, Růžencová slavnost, 1506

 

Také občas navštívíte galerii? Nebo jste na svých cestách záměrně zařadili do programu některou ze světových obrazáren, kde na jednom místě můžete obdivovat samé "perly"? Ale znáte to, čas je omezen, procházíte od obrazu k obrazu a přitom většina těchto pozoruhodných a obdivovaných děl skrývá příběh, který se na místě ani nedovíme. To vlastně ani nejde. Kdybychom u každého obrazu měli postát deset minut a vyslechnout si vysvětlení odborníka, moc bychom tam toho nezvládli. To jsem si uvědomila a právě proto se v rubrice Poznej obraz snažím k vybraným obrazům zjistit, jak obraz vznikal a jaké byly jeho další osudy. 

Růžencová slavnost (Rosenkranzfest) patří ke klenotům českých výtvarných sbírek. 

Autor: Albrecht Dürer

Rok vzniku: 1506

Technika: Olejomalba na dřevěné desce 

Rozměry: 162 x 192 cm

Umístění: Národní galerie v Praze 

Obraz se do Prahy dostal zásluhou malíře a nákupčího uměleckých děl pro císaře Rudolfa II. Hanse von Aachena. Roku 1606 jej zakoupil císař Rudolf II. za 900 benátských dukátů. „Do Prahy bude přenesen, a ne převezen!“ rozhodl císař v obavách, aby nebyl obraz při transportu poškozen. Je vůbec možné si představit, že takovým způsobem museli překonat Alpy? Pěšky? Náročného úkolu se ujímá skupina mužů, kteří se při jeho nesení údajně střídají vždy po čtyřech. Olejomalbu (162 x 192 cm) do Prahy přes Alpy nesli muži zabalenou do koberců a položenou na tyčích. Jak ale naznačují výzkumy, i toto úzkostlivé opatření možná bylo zbytečné. Růžencová slavnost byla podle některých odborníků částečně poničena už v Itálii. 

  

Císař Rudolf II.

Kvůli poškození obrazu v 17. století i autorovým domalbám byl obraz současnými technologiemi důkladně prozkoumán. Pomocí infračervené reflektografie byly odkryty vrstvy malby, včetně autorovy přípravné kresby. Například hlavu jedné postavy namaloval autor původně z profilu a později ji zobrazil zepředu. „Výzkumy také vyvrátily dříve rozšířenou domněnku, že obraz byl poškozen až v Praze. V benátských archivech se našla informace, že obraz byl poškozen už v Benátkách, za což neúmyslně mohl i sám Dürer. Pracoval totiž s nevyzkoušeným materiálem, předtím používal severskou křídu, ale v Itálii použil tamní pigmenty a malba pak začala opadávat. Zachovala se například i zpráva ze 17. století, že obraz restauroval Karel Škréta. Pokoušeli jsme se dozvědět, co přesně Škréta s obrazem dělal, ale i za pomoci té nejnovější techniky jsme žádné stopy oprav z tehdejší doby nenašli“ - kurátorka Národní galerie Olga Kotková.

Na obraze chybí moucha

 

Pokud jste někdy četli, že Růžencová slavnost měla své mouchy, něco na tom je. 😉 Dürer původně umístil na koleno Madony mouchu, která měla vyvolat zdání skutečné mouchy usazené na obraze. O její někdejší existenci svědčí mnohé kopie. Do loga si slavnou mušku zvolili i autoři výstavy, která se konala v roce 2006 ve Valdštejnské jízdárně v Praze u příležitosti 500. výročí vzniku obrazu.

Moucha je dokladem kontroverzní restaurace obrazu z 19. století. Moucha na koleně Madony měla oklamat oko diváka a vyvolat zdání skutečné mouchy usazené na obraze. Dobrá finta, co říkáte? Dnes však na něm tato slavná "musca dureriana", která byla pozdějšími umělci často napodobována, není. Odstranil ji pravděpodobně v letech 1839 až 1841 Gruss.

Albrecht Dürer (1471-1528) patří k největším německým výtvarníkům a již za svého života se těšil nebývalé poctě. Jeho dílo čítá přes 1000 kreseb, řadu akvarelů, mědirytů a leptů, více než dvě stovky dřevořezů a přes 150 maleb. Je rovněž autorem řady teoretických pojednání, mimo jiné o perspektivě. K Dürerovým dalším slavných obrazům patří jeho autoportréty, například proslulá Vlastní podobizna v kožichu z roku 1500:

 

Dlouhých 552 let uplyne letos 21. května od narození Albrechta Dürera. Jeden z jeho nejhodnotnějších obrazů – Růžencová slavnost – visí v Národní galerii v Praze. Sám Dürer o něm po dokončení v roce 1506 napsal, že lepšího obrazu podle něho v celé zemi není. 

 

 

Grand Canal v Benátkách a most Rialto

Do města na laguně se syn norimberského zlatníka vydal právě s vidinou, že by u svých krajanů mohl získat zakázku. Ovšem, dá se tušit, že další mistři z Benátek na něj shlíželi velmi nevraživě, z toho důvodu se tam Albrecht Dürer cítil velmi osaměle, a i když mu tehdejší čilý přístav nabízel různé druhy zábavy, společenskému životu se vyhýbal. 

 

Přečtěte si slova znalce umění:  Marius Winzeler, ředitel Sbírky starého umění Národní galerie, vypráví o Dürerově obrazu Růžencová slavnost jako o politickém manifestu:

Nebe neskutečně září, ultramarín dodává Madoniným šatům vzácný třpyt. Zbarvení pláště muže, držícího v rukou růženec z korálových perel, přechází do neméně výrazného odstínu modré. Modrá je dobrá. Růžencová slavnost oplývá bohatstvím barevných nuancí. Norimberský malíř Albrecht Dürer si byl vědom tvořivé síly barev při zachycení veškerých jednotlivostí. Proto o neobyčejném festivalu koloritu v době jeho vzniku napsal: "Každý o tom mluví, nikdo neviděl krásnější barvy." Toto dílo činí fascinujícím rovněž vzrušující kompozice a do sebemenších detailů přesná kresba. Dürerův nejrozměrnější obraz je možná opravdu ve své dokonalosti a neuvěřitelné rafinovanosti nikým nepřekonatelný, jak tvrdil za 2. světové války v americkém exilu slavný německý historik umění Ervin Panowski. Růžencová slavnost je mimořádně mistrovským  dílem evropské renesance. Je ale skutečným politickým manifestem? Na první pohled působí idylicky, jako bukolická scéna rajského míru. Zobrazení Dürerovy touhy po Itálii, kterou doprovázejí tóny andělsky znějící loutny coby vzdání holdu tehdy nejznámějšímu benátskému malíři Giovanni Bellinimu. 

K Madoně s Ježíškem na klíně z obou stran zbožně přicházejí věřící, mezi nimiž panuje velké napětí. Dürer malbu považoval za mariánský obraz, jehož ikonografický námět Sacra conversazione - Svatý rozhovor, konstrukt mystického nadčasového setkání, byl populární na počátku 16. století zejména v Benátkách. Dva andělé třímají těžkou korunu nad trůnící Pannou Marií , která spolu s Ježíškem, svatým Dominikem a dalšími anděly uděluje všem přítomným požehnání v podobě věnců z růží. Tak si pospěšte, pospěšte, udělejte věnce než růže uvadnou a vyblednou. Tato slova theologa a převora dominikánského konventu v Kolíně nad Rýnem Jakoba Sprengera, uvedená v zakládajícím manifestu největšího německého Růžencového bratrstva z roku 1476 zjevně znal i Dürer. Věnce symbolizovaly blaženou smrt, o níž se zasazovalo Růžencové bratrstvo, které dbalo vzájemného uctivého ohledu na poslední cestě zesnulého. A toto jejich poslání nás přivádí k početné, bohaté a prominentní komunitě cizinců v Benátkách, jejíž reprezentanti si od Dürera objednali obraz Slavnosti Růžencového bratrstva pro kostel sv. Bartoloměje u Rialta. V roce 1506, v době  jeho vytvoření, bylo ve městě na laguně založeno Růžencové bratrstvo německy mluvících obchodníků, bankéřů a podnikatelů. Jeho hlavou se stal řezenský tiskař Leonard Wild, jenž se usadil v Benátkách, které si vydobyly nevšední zásluhy za vynikající a inovativní knihtiskařské umění, což přitahovalo i Dürera. Členové tohoto bratrstva jsou na Růžencové slavnosti ztvárněni napravo od Matky Boží. Po její levé straně jsou shromážděni významní církevní hodnostáři s benátským patriarchou. Nejdůležitější pozice kolem Panny Marie zaujímají papež a císař - nejmocnější světové autority, jako ojedinělé propojení ve sféře vysoké politiky, které již nikdy žádný oltářní obraz nevykázal. Zatímco klečící papež Julius II. je těžce rozpoznatelný, takže odkaz na vrcholný odkaz na úřad katolické církve má obecný charakter. V nenápadném profilu lze s jistotou určit krále Maxmiliána, jenž se tehdy jako německo-římský vladař připravoval na císařskou korunovaci do Říma. Poté, co Milán krátce předtím podlehl Francouzům, a myšlenka obnovení císařské Itálie coby německého panství selhala, závisel Maxmiliánův přesun do věčného města pouze na benevolenci Benátek. Německý svazek mocných lobbistů nenáležících k nejvyšší společenské vrstvě nenadálou situaci přirozeně považoval za vhodnou příležitost pro své záležitosti.  

 

Maxmilián I. (1459–1519), císař Svaté říše římské

Představitelé Benátské republiky však Maxmiliánovu cestu do Říma odmítli. Proto se nakonec v roce 1508 konala jeho císařská korunovace v tridentské katedrále. V tomto ohledu Dürerovo dílo náležitě nesplnilo svou politickou misi, ale zato tvůrcova ctižádost nabyla zřetelných obrysů. Svůj dobře identifikovatelný autoportrét umístil na obraze za zástupce světské moci. Stojí pod stromem a jako jediný vyžaduje naši plnou soustředěnost. V ruce drží list s vročením se signaturou včetně přídomku "Germanus", aby se záměrně oddělil od svých italských souputníků. AD drží v ruce listinu s nápisem: Exegit quinque mestri spatio Albertus Durer Germanus MDVI a monogramem. Později ho císař dokonce udělal svým dvorním umělcem a důvěrníkem. Dopisy, které Dürer adresoval svému norimberskému příteli a mecenáši Wilibaldu Pirckheimerovi nabízejí jedinečný pohled do historie tohoto díla a svědčí o malířově vnímání dobových poměrů. 

 

Monogram Albrechta Dürera

Růžencová slavnost vzbuzovala v Benátkách zasloužený obdiv až do roku 1606, kdy ji Růžencové bratrstvo prodalo Rudolfu II. do Prahy. Její politický aspekt už v nových souvislostech nehrál tak význačnou roli, ale pro císaře bylo pravděpodobně rozhodující, že byl na obraze zvěčněn jeho obzvláště ceněný habsburský předek Maxmilián I. Dürerovo přelomové dílo bylo na dlouho opomenuto, několikrát vydraženo a prodáno, ale stav dochování jeho podložky a malby zastíral jeho skutečnou hodnotu. V roce 1792 se dostalo do vlastnictví královské kanonie premonstrátů na Strahově, kde bylo v 19. století rozsáhle restaurováno litoměřickým malířem Johannem Grussem. Znovu se domohlo politického významu až po 1. světové válce, tentokrát ale z nacionalistického hlediska. Zájem Německa o jeho získání vyvrcholil v r. 1928, kdy byl obraz vystaven v několika tamních muzeích. Albrecht Dürer byl ideologicky přivlastněn národními socialisty jako téměř žádný jiný umělec. Po vleklých sporech a náročných diplomatických jednáních nakonec v r. 1934 přešel obraz do majetku první československé republiky, která na něj vynaložila téměř 10 miliónů korun. Byla to  nejdražší předválečná akvizice státu. Dnes politické peripetie spojené s osudem obrazu ztratily svou závažnost. Navzdory své křehkosti benátský grandiózní oltářní obraz, umístěný v renesančním sále Schwarzenberského paláce přežil svou bouřlivou historii. 

Růžencová slavnost se díky svému propracovanému obsahu a svým barvám stala svědectvím o nádheře a také mementem politického přivlastňování si umění. Nebyla to vůbec žádná idylka.  

Zdroj: ct24.ceskatelevize.cz, www.mujrozhlas.cz, Wikipedie