Vítejte na mém blogu, přeji příjemnou pohodu a úspěšný den :-)

středa 4. září 2024

Vzpomenete si na svůj první školní den?

Prázdniny - kdo by je neměl rád? Ale jednu "nepříjemnou" vlastnost mají, protože vždy, i letos, utekly jako voda. Včera "to" opět začalo. Mně to už může být jedno, ale školáci z toho většinou radost nemají. Myslím si, že to je normální - člověku je většinou blízké to nicnedělání a volnost, sice pak je to "nuda", ale k plnění povinností musí být člověk veden od dětského věku. Jistě, každý známe pár flákačů, ale to je jiné téma. Nevím, jaký vztah ke škole jste měli vy, já jsem, celkově vzato, do školy chodila ráda a zastávám názor, že dítě by mělo někdy zažít i "neúspěch", to ho vybaví do života. Se začátkem školního roku si patrně dost lidí vzpomene i na svůj první školní den. 
Představte si, po pravdě říkám, že já si na ten úplně první den své školní docházky vůbec nepamatuji. To bych si vymýšlela, jak si to o některých "pamětnících" někdy myslím. Proto bych spíše řekla, abychom ten první den u prvňáčků zase tolik nepřeceňovali, za třicet let (daleko dříve) si ani nevzpomenou. Určitě jsem nenesla kornout bonbónů, to tehdy nebyla móda, nejspíš jsem měla šaty, které šila maminka. Proto si ani nevybavuji, kdo mě doprovázel, pravděpodobně maminka, ale možná tatínek, protože on do té školy sám chodil a jeho učitelé byli i mými učiteli a táta tam pak několik let dělal i předsedu SRPŠ. V dalších dnech jsem asi chodila ke škole s babičkou, která přitom i nakoupila, naproti škole stál obchod. Tehdy se tak nefotilo jako dnes a tak až na fotografii z konce 1. třídy vidím, jak jsme vypadali. Asi jsem byla vysoká, protože sedím v poslední lavici a ne jako spolužačka Valika, která sedí v první lavici a ještě na aktovce. 😎  U nás v rodině byla škola na vysokém stupni žebříčku a na mne nějaké "strašení" školou neplatilo.  Hlavně si vybavuji naši školnici paní Slowikovou, to byla rázná ženská, které nikdo v zablácených botách nesměl do chodby. 😃 Bylo by toho dost, ale už jsem o sobě napsala více (a koho to zajímá), než jsem zamýšlela, hlavně chci připomenout, jak to bývalo ve škole ještě počátkem minulého století
 
To jsou školní škamny, někomu možná k smíchu, jinému připomenou jeho první školní léta. 
 
V mnoha školních budovách postavených na konci 19. a na počátku 20. století se stále učí. Ta "moje škola" byla z r. 1907, byla to budova jen pro 1. stupeň. Stojí dodnes, ale sídlí v ní firma a tak dnešní děti možná netuší, že to bývala škola. Je však zajímavé poznat, že někde na výstavbu škol v obcích přispívali místní občané, protože věděli, že dobré vzdělání je klíčem k lepšímu životu jejich dětí.
 
  
Představím budovu školy, kde jsem zahájila svou školní docházku, stojí dodnes, i když má 117 let. V prvních letech do ní chodilo 403 žáků - a to byl 1. stupeň, třídy byly početné. Dnes je tam sídlo firmy, budova dostala novou fasádu, nová okna a ty půdní vestavby tam dříve nebyly.

U nás se říká, že školní docházku zavedla Marie Terezie. Jednu myšlenku skutečného autora tereziánského školského řádu - opata Jana Ignáce Felbirgera, se sluší připomenout:

„V nižádném jiném státě než jen v šťastném Rakousku pečuje se tak o nejnižší školy.“

Školní řád přikazoval, aby se v každé obci, kde je farní kostel, zřídila triviální škola. Triviální proto, že učila (vedle náboženství) triviu neboli třem předmětům: čtení, psaní, počítání, „to jest znání písem, slabikování a čtení tisknutých věcí.“

 
Na ukázku fotografie z archivu školy, ta první je z počátků školy, foto s p. farářem a řídícím učitelem je datováno 1929. Na fotkách je vidět i sociální úroveň žáků, část rodin neměla ani na boty dětem.

Císařovna Marie Terezie si uvědomovala, že škola patří do rukou státu, a ne výlučně církve. Zároveň pochopila, že ku prospěchu státu je žádoucí, aby každé dítě chodilo do školy. Poslechla své moudré rádce (mezi nimi opata Johanna Ignaze Felbigera) a 6. prosince 1774 podepsala proslulý školní řád, první všeobecný zákon o školách obecných. Tento řád se nazýval výstižně řád Felbirgerův. 

Nový zákon z toku 1869 vyřadil nadvládu církve a podřídil školy výlučně státu a civilním institucím. „Účelem škol obecných stanoví se, aby děti v náboženství a mravnosti vychovávaly, ducha jejich vyvíjely, jim poskytovaly znalosti a zběhlosti, jichž mají k dalšímu vzdělávání v životě zapotřebí, a byly základem, aby se z nich stali hodní lidé a občané.“

V 19. století docházelo k pomalému zlepšování situace po vydání školských zákonů. Do té doby byli často rodiče donucováni pokutami nebo vězením, aby své děti posílali do školy. Lidé často nedoceňovali význam školního vzdělání. Někdy děti zameškávaly školu kvůli pomoci v hospodářství nebo kvůli službě u sedláků. 

 
Aby mohly v zimě školu navštěvovat i děti z nemajetných rodin, pomáhalo se obstaráváním obuvi a šatstva a poskytováním polévky. V tomto směru se angažovaly různé spolky, peněžní ústavy, okresní péče o mládež i učitelé s dětmi, sdružení v Československém červeném kříži. Učitelé chápali těžký úděl žáků, kteří denně vstávali před šestou hodinou, aby včas dorazili do školy, domů se vraceli pozdě, stravovali se jen velmi prostě, spali v tmavé komoře nebo dokonce ve chlévě (služebné děti). Takové děti pak ve škole spíše odpočívaly a k výuce se stavěly jen lhostejně. Proto se zde projevila snaha o zřizování školních internátů, kde by byly děti řádně živeny, měly by zajištěny základní hygienické podmínky i lékařské prohlídky. Ve většině škol byla mýdla, ručníky, kartáče na šaty a na ruce, umývárny.

Školy zajišťovaly pojištění žáků proti úrazu. Školní povinnost přinesla dětem řadu změn v běžném životě. Vyrovnávaly se s novou učitelskou autoritou, která se nemusela vždy shodovat s rodičovskou. Škola a domácnost představovaly dva světy, ve kterých platila různá pravidla, někdy ovšem stejné donucovací prostředky. 

 

Doba, kterou strávili žáci ve škole, se postupně prodlužovala. Přibývalo předmětů zejména ve vyšších třídách. Dokonce ani v době starých triviálek děti nepřicházely domů příliš brzy. Do školy se docházelo často ze vzdálených obcí, ve kterých vlastní škola chyběla. Podle předpisů byla sice docházková vzdálenost omezená, v praxi se ale často překračovala. Hodina pěší chůze za pěkného počasí se navíc v zimě mohla protáhnout na dvojnásobek. Dnes by jeli autobusem, ale někteří "chytráci" by jim připomínali, že jsou socky.

 
Za Marie Terezie upozorňovali někteří lékaři, že přepínat dětské síly zejména časným vstáváním, škodí zdraví. Ovšem to, že děti vykonávaly pravidelně těžkou práci neúměrnou věku v hospodářství rodičů a byly přetěžovány, lékaři nekomentovali. 😏 Nedoporučovali zahajovat výuku především mladších žáků před devátou hodinou s tím, že po třech hodinách se měla ukončit. Delší souvislá duševní činnost podle nich škodila mozku. V hlavních školách a na gymnáziích připouštěli, že lze začínat o osmé hodině ranní, ale na tříhodinovém intervalu trvali. Postupně se smířili s delší přestávkou a odpoledním vyučováním. 
Ráno docházel učitel s dětmi do kostela na služby boží, pokud se nacházel svatostánek příliš daleko nebo bylo špatné počasí, konala se ranní modlitba ve škole. V neděli se zejména starší žáci účastnili bohoslužeb samostatně, obsah kázání pak většinou měli za úkol zpracovat písemně
Čas věnovaný škole se prodlužoval o další práce, které venkovské děti vykonávaly z pověření učitele na jeho hospodářství. Ve středu nebo ve čtvrtek škola odpadala podobně jako o mnoha svátcích. Řídící učitel či ředitel mohl po dohodě s místními úřady vyhlašovat další dny i týdny volna v souvislosti s počasím, polními pracemi nebo třeba v den svého svátku. zdroj: M. Andres

Slabikář vidím v duchu zas
s obrázky Alšovými.
Bože, bylo tam tolik krás,
jež dávno zapadly mi.
Neskáče pes už přes oves
jak tenkrát v písničce skromné,
větříček sice foukal dnes,
neshodil hruštičku pro mne.
Tak jenom napadlo dneska mi,
jak jsem si v knížce té čítal.
Čas letěl nad těmi deskami,
já roky nepočítal. 

(Jaroslav Seifert – Šel malíř chudě do světa)

Všem žákům a studentům, i všem pedagogům v náročné práci přeji klidný a úspěšný školní rok. Rodičům, možná také babičkám, doporučuji, aby byli důslední, ale neprožívali vše tak vážně. 😎

10 komentářů:

  1. Pamatuji na tyto škamny, které jsme měli od druhé třídy. V první třídě byly dřevěné dubové lavice také propojené jako škamny, ale prkenné, natřené na zeleno. Kluci mi několikrát namočili cop do inkoustu, tak jsem ho pak měla spletený na stranu a hozený přes rameno dopředu, aby se mi od inkoustu neničilo oblečení. Od čtvrté třídy jsme dokonce měli u škamny i zvedací sedátka. V první třídě jsme začínali psaní tužkou, nejdříve čárky, pak obloučky, smyčky až to přešlo do písmen. Joooo, to už je hodně dávno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem na základku chodila do tří školních budov, ale v jedné městské části. V té budově na fotografii byly už od první třídy tyto škamny, akorát ty nejmenší. Tím byla celá řada propojená. Nebylo to natřené, původně nalakované, ale získalo to "patinu", dnes by to bylo dobré do muzea. Kdoví, kde to vybavení skončilo, beztak kdesi na skládce. Možná někdy stvořím článek, ale musela bych povzpomínat. Hodně napoví ty školní fotky. 😃

      Vymazat
  2. Jako vždycky si velmi aktuální, Hani!
    První třídu si celkem pamatuji - ve městě bylo plno (jsem narozená začátkem září) a tak mi školní docházku domluvil děda na vesnici - první třídu jsem prožila na "internátu" u babi a dědy.
    Přeji příjemný den. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, snažím se být aktuální, díky. S tím pobytem u prarodičů znám dost případů, takto se to řešilo a myslím, že pro dítě to nebylo špané. Děda a bábi někdy měli víc času na dítě než rodiče. ☺
      Také Ti přeji příjemný den. 😃

      Vymazat
  3. Na první školní den se pamatuji a to nejen díky fotkám tatínka.Podle nich vidím i jaké jsem měla hezké šaty,které šila babička.Měla jsem ve školce kamarádku a domluvily jsme se,že si sedneme do první lavice.Časem jsme zjistily,že to není žádná výhoda a tak další rok spíše dozadu.Do školy jsem se těšila,byla jsem hodně dychtivá naučit se číst.Byli jsme čtecí rodina,babičky i děda pořád s knihou i rodiče a já se nemohla dočkat až budu taky.
    Hani,měj se hezky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jituš, měla jsi štěstí, pokud tatínek fotil. Můj táta neměl fotoaparát a tak mám jedině školní fotku. Sedět vzadu mě vždy lákalo a po pravdě, i na gymplu jsem strávila všechny ročníky v předposlední nebo poslední lavici, i díky výšce.
      Přeji Ti, Jituš, počasí vhodné na výlety. 😃

      Vymazat
  4. Hanko, můj první školní den si vybavím kdykoliv. Rodiče mě do školy nevedli, maminka byla v práci, jen táta pracoval z domu, tak mě do školy vypravil. Škola byla od našeho domu vzdálená 50 metrů a tak mě překvapil chlapec z 5 třídy Ladislav bydlící naproti v domě, který mě přišel k nám domů vyzvednout. Žáctvo vyšších ročníků mělo za úkol doprovodit prvňáčky do školy. Přišel mě vyzvednout s kytičkou, kterou jsem pak předala vyučujícímu ☺Měl na starosti až po předání učiteli. Do školy jsem se těšila, v prvním ročníku nás měl pan ředitel, byl přísný,ale lidský, druhý ročník tatínka od Ladislava ☺ Tam to bylo takové zvláštní, byl to vždy pro mě pan Forejt, soused od naproti a najednou můj pan učitel. Také on byl lidský, vyučoval nyní mohu říct hodnoťně, ale stále pro mě takový tatík od Ládíka.
    Hanko, pěkně jsi zde sepsala přehled výuky i vybavení škol, my už měli lavice a k nim židle. Jak můj muž vždy říká, vy jste byly ve všem tam u vás pokrokový. Hanko, měj pohodové dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, děkuji za krásně napsaný komentář, kde jsi podrobně popsala svůj první školní den. Nádhera. Já si opravdu nic z toho nepamatuji a nebudu si vymýšlet. Možná je to tím, že jsem do školy chodila hodně ráda a strávila jsem tam tolik let, že ty další zážitky byly silnější a přebily ten nástup do školy. Věřím, že to proběhlo bez problémů, protože to bych si pamatovala. Bylo by zajímavé napsat na blog o svých školních zážitcích, jenže koho to zajímá, že? Je to takové psaní do šuplíku.
      Ještě jednou děkuji a pohodové dny přeji i vám. 😃

      Vymazat
  5. Na školu vzpomínám nerada a svůj první den si nepamatuji. Podle vyprávění jsem šla do školy "poprvé" hned 2x. To opravdu poprvé dopadlo tak, že jsem odmítla do školy chodit, takže za rok "poprvé" ještě jednou - to už jsem neměla na vybranou. - Dodnes jsem nepochopila, jak to, že některým lidem bylo dovoleno učit. - Přeji hezký den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já poslouchám i Noční linku a v poslední době tam bylo dost školních témat a drtivá většina vzpomínala na školu i učitele v dobrém. Jistě, čas otupí ty hrany a vzpomíná se na to dobré, ale některé věci se nezapomínají. I já brzy zamontuji do jednoho článku vzpomínku na jednoho profesora, ale zastávám názor, že dítě - student, by měli zažít i to horší, nějaký neúspěch a většinou je to zvedne. Co tě nezabije, to tě posílí, se říká. I tak děkuji za upřímnost, že jsi to napsala a věřím, že to je pravdivé vyjádření, jen nějakou příčinu to muselo mít. Tím se nezastávám ani těch, kdo vyučují. Za sebe řeknu, že jsem chodila do školy ráda a nějaké nezdary, někdy i horší známky, k tomu patří. Hodně záleží i na prostředí, v němž člověk vyrůstá.
      Přeji Ti také pěkný den a optimismus k tomu. ☺

      Vymazat

Toulky českou minulostí

Toulky českou minulostí: 202. schůzka: Praha, defenestrace pořadové číslo 1.

 „30. dne měsíce července Léta Páně 1419 purkmistr a někteří konšelé Nového Města s podrychtářem, nepřátelé přijímání z kalicha, od obecnéh...