Proč nám užitečného ptactva ubývá?

Článek navazuje na Mezinárodní den ptactva. Pokud se nám zdá, že kolem nás ubývá ptactva, je to sice dojem správný, ale stejně tak znepokojeni bývali už naši předkové. V novinách Rolník 1. 5. 1879 vyšel článek "Proč nám užitečného ptactva ubývá".

Článek to nebyl ojedinělý a několikrát byli čtenáři v novinách vyzváni, aby sbírali housenky, jinak nastane velká pohroma pro jejich stromy. Lidé si všímali, že na stromech je množství pavučin a "prstýnků", z nichž se pak líhnou housenky. Pisatel uvádí, že našel na malém stromku 17 housenek. Za tvorbou hustých sítí připomínajících pavučiny ve skutečnosti stojí housenky předivky brslenové. Jedná se o druh motýla, jehož larvy se kuklí na stromech, kde vytváří síťové útvary. Fotografie Depositphotos:

 

 

Člověk nemůže prohlédnout celý strom, hlavně dostat se na všechny větvičky a zárodky zlikvidovat. Velkými pomocníky při této práci jsou ptáčkové. Opakovaně byli lidé vyzýváni k tomu, aby ptactvo lákali do zahrad hlavně rozvěšenými budkami na stromech, v nichž by se ptáci mohli usadit a zahnízdit. Tím by před škodou chránili člověka. 

Před 130 lety vycházely knihy o ptačí říši.

 

V České čítance pro střední školy byly články o přírodě - malá ukázka.

 

O ptácích se zpívalo v lidových písních, píseň "Čížečku, čížečku" jsme také zpívali ve škole:

Čížečku, čížečku, 

ptáčku maličký, 

pověz mi čížečku, 

jak sejou mák? 

Aj tak, tak sejou mák, 

aj tak, tak sejou mák, 

aj tak, tak sejou mák, 

tak sejou mák. 

2. sloka 

Čížečku, čížečku, 

ptáčku maličký, 

pověz mi čížečku, 

jak roste mák? 

Aj tak, tak roste mák, 

aj tak, tak roste mák, 

aj tak, tak roste mák, 

tak roste mák.

 

Vycházely knihy, např. Znám křišťálovou studánku a jiné básničky od Josefa Václava Sládka, bohatě ilustrovaná Václavem Karlem.

 Slavík a vrabci

Podvečerem slavík

zapěl v sadu,

hned se vrabci slétli

na poradu. 

"S tím slavičím zpěvem to jsou čáry!

Umíme to také

Čimčarári!"

Čimčarali vrabci

sil co měli,

žeť slavičí píseň

překřičeli.

Ale on pěl dále

nočním stínem.

Vrabci dávno spali

za komínem.

Už před 150 lety si lidé posteskli, že rok od roku se počet ptáků zmenšuje. Samozřejmě se už tehdy zamýšleli, proč k tomu dochází. Ptáci jsou milí už tím, že oživují sady a obveselují svým zpěvem, hlavně však přinášejí lidem užitek sbíráním hmyzu. Přesto ptáků stále ubývalo už tehdy a hmyz se naopak šířil. V čem tedy viděli příčiny ubývání ptactva?

 

Lidé si všímali, že lesy se mýtí, hlavně však se musí znovu vysázet. "Podívejme se na ta místa, kdež se jindy zelenal les, a co tam nalezneme? Pole nebo pastvinu, a nikdo nedbá o to, aby půda ta zase byla zalesněna, ač jen pod tou výminkou bylo kácení lesa povoleno. Však dejme tomu, že mnohá půda dá větší užitek nežli les, nemělo-li by se k tomu přihlížeti, aby ty četné holé stráně byly osázeny, by zase ptákům přibylo obydlí a úkrytu?

Zahrad také ubývá. Jest pravda, že od několika roků hynou stromy následkem sucha několika jarních mrazů a málo dávají užitku. Tyto dni jsem viděl hospodáře, an dával dva krásné stromy poraziti. - "Škoda těch stromů," pravím k němu. Byl bych rád, kdybych je měl v zahradě". Odpověděl mi: "Škoda toho místa, nedávají mi žádného užitku." Staré stromy se kácejí a mladé se nechtějí dařiti. Hynou buď suchem nebo červem. Také zlomyslní lidé je kazí, nebo kradou. Kůl neobstojí u stromku a tím stává se, že stromek větrem zohýbaný a na polo vyvrácený, jen živoří nebo jako mrzák vyrůstá, aby časem zahynul. " A tím, že zahrad ubývá, ubývá i ptáků.

"Avšak i dospělí objevují se co škůdcové ptactva. V novější době může obec, která má 200 jiter pozemků, provozovati honbu nebo jí dáti co nájem. V mnohých obcích pachtuje jeden soused honitbu, ale každý může honiti. Znám případy, že řemeslníci, kteří jsou poukázáni na denní práci, mají honební pas. Chtíce se nováčkové střelbě přiučiti, musí se cvičiti. A netoliko oni, ale i výrostkové jejich učí a cvičí se zároveň s tatíky. A kdo jest terčem těchto střelců? Ptáci! Snad vrabci? Ti jsou chytráci a znamenajíc nebezpečí, upláchnou. Ti nejužitečnější ptáci bývají nejkrotší, jakoby měli důvěru k člověku, že dovede si jich vážiti a oceniti služby, kteréž mu prokazují a právě takoví ptáci se střílejí.
Za léta nenalezneš v některé obci ani ptáka na zahradě. Podívejme se v srpnu do některé obce v neděli odpoledne. Střelci jdou na hon a mládež s nimi a že není zvěře, střílí se na vše, nač se přijde. Každý pták béře za své. Co prospějí nám pak budky?"

To bylo z článku z roku 1879. Vidíte, uplynulo téměř 150 let a sama pozoruji, jak ve městě podstatně ubylo ptáků, které jsme ještě před dvaceti lety mohli přikrmovat - sýkorky, kosi a hlavně vrabci, ti úplně vymizeli. Po několika letech jsem krmítko z balkónu schovala. Bylo zbytečné tam sypat. Ano, když uzrají třešně, přiletí pár špačků a mají hody, ale to trvá tak týden. Je tu občas vidět kavky, někdy straky. Holubi jsou také regulováni, kdysi jich přilétalo hejno, dneska se po trávníku procházejí dva. To si pak člověk všímá, že v okolí "něco" chybí.

Staré velikonoční zvyky a tradice

Tak tu zase máme velikonoční svátky! V Národních listech, které vydával Julius Grégr, jsem našla tento fejeton. Přesně před 120 lety redaktor napsal slova, která mě zaujala. Byly Velikonoce roku 1906:

  

Následující text jsem zpracovala podle Světozoru 1887 a tak si připomeneme zvyky, které se už mnohde nedodržují.

Kdo jen může, jde na Boží hod do kostela. Hoši a děvčata se cestou předbíhají, aby dovedli celý rok čerstvě běhat. Do sakristie je sneseno hodně mazanců, kusů pečeného beránka a vajec, tyto věci se po mši knězem posvětí a potom doma je celá rodina jí. Církev světí tyto věci z dávné tradice, kdy za starých časů se věřící přísně postili, nejedli nejen maso, ale ani mléko nebo vejce. Když pak půst pominul, světila tyto potraviny církev. Z posvěceného mazance dá se po kousku i dobytku, zejména kravám, aby hojně dojily. Skořápky ze svěcených vajec a kosti z beránka zahrabávají se na zahradě - snad jako pozůstatek obětí kdysi přinášených zemi. Někde hned po návratu z kostela, někde až po obědě, hospodář rozkrojí jedno z posvěcených vajec (jinde se vybíralo k tomuto účelu vejce na Velký pátek uvařené) na několik kousků - podle počtu lidí v domě a pak každý z nich ve stoje svůj kousek sní. Kdyby potom někdy na cestě nebo v lese zabloudil, má si vzpomenout na toto společné požívání vejce a hned najde správnou cestu.

Holoubě, jehož krví se na Zelený čtvrtek holubům zrní kropilo, pojídají dnes hospodář s hospodyní, ale nekrájejí ho, má zůstat vcelku. Pak silou maso roztrhnou a komu zůstane větší kus v ruce, bude déle živ. Vedle mazanců je také jiné velikonoční pečivo v mnoha krajích známé - jsou to svítky neboli nádivky různým způsobem připravované. Do nekynutého těsta se pokud možno rozbije mnoho vajec, přimíchá se na kousky rozkrájené uzené maso, pažitka, petržel i na drobno rozkrájené lístky mladých kopřiv. To vše se promíchá a peče na širokých pekáčích, krájí se pak na kusy. Nejdůležitějším symbolem dnů velikonočních jsou červená vajíčka neboli kraslice. Bez nich by Velikonoce nebyly ani tam, kde všechny jiné zvyky upadly v zapomenutí. Název "kraslice" se původně vztahuje k barvě těchto vajec, v ruštině krásný totiž znamená červený, ale dnes se to chápe jako krásně malované vejce. Kraslice se mají připravovat podle starobylého zvyku, jsou v tom jisté symboly. Někteří je považují za obraz slunce v jarní záři, proto by se hodila žlutá barva. Velikonoční vejce se považuje za symbol obrození vší přírody a jejich plodivých sil, za utajený obraz nového života, neboť jako ve vejci dříme nový živočich, tak v celé zemi za jarního slunce na probuzení čeká veškerá říše rostlinstva a živočišstva. V tom smyslu také Angelo de Gubernatis ve spise Zvířata v indogermánské mythologii píše: "Vejce, k němuž o Velikonocích se vztahuje tolik obyčejů, písní a říkadel, představuje zmrtvýchvstání vejce nebeského, symbolu úrodnosti, symbolu jarního slunce."

 

Vedle červených najdeme na venkově také vejce různých barev. Jako barvivo se používá velmi jednoduchých prostředků - slupek z cibule, kůry některých stromů, např. jabloně nebo švestky, zeleného osení apod. Někdo zdobí vajíčka různými motivy, přitom používá vosk, aby se barvy chránily. Takové exempláře se dávají darem a celý rok se pak uchovávají ve skříních, z čehož je patrné, že si jich podarovaní velmi váží. Ve zdobení vajec vynikají některé kraje moravské, polské, rusínské, kde se uchovávají i předlohy. 

 

Odpoledne rozvine se na návsi čilý ruch. Chasa již dostala od hospodyně vajíčka, které jí podle zvyku náleží (děvečkám jich patří tolik, kolik toho dne slepice snesou) a pouští se nyní do náležitých her. Nejobyčejnější je ťukání, při kterém vyhrává ten, kdo prorazil protivníkovu kraslici. Odrostlí hoši ťukají také krejcary, snaží se je z vyměřené vzdálenosti do ležících kraslic zarazit. Velmi oblíbené je koulení kraslic, což je také obvyklé u Lužičanů a Němců. Vajíčka se spouštějí po nakloněné ploše, vyhrává ten, kdo svým vajíčkem do cizího vrazí. ... To, že se hrátky leckdy neobejdou bez malé hádky, si snadno domyslíme.

 

Pondělí, druhý svátek velikonoční, je dnem pomlázky, což je obdobný zvyk jako vánoční koleda. Pojem toho slova je dost obsáhlý, je to do podoby bičíku spletené vrbové proutí, a konečně starobylý zvyk chodit po domech a velikonoční písně prozpěvovat. V pondělí chodí po pomlázce hoši, v úterý děvčata. Splétají si pomlázku, místy se jí říká dynovačka nebo binovačka. Je z osmi vrbových proutků, na konci je zdobená barevnou pentličkou. Hoši nechodí jen po domech, tam mohou jít jen tehdy, jsou-li blíže známi, ale od časného jitra číhají, kde se děvče  jen kmitne, ženou se za ním a pomlázkami je šlehají. V úterý jim to děvčata oplácejí. Není sporu, že toto šlehání pomlázkou je starobylý zvyk. Dle Hanuše "udeřiti pomlázkou je rovněž symbolické, tím se zima z osob vyhání a jaro i štěstí se v ně uvádí. Tak jako na jaře lidé vynášejí Moranu a léto přivádějí."

Pravděpodobný je náhled Sobotkův. Pomlázka (ze slova po-mlád-ka, mladý, mladiti) z mladého proutí zhotovená, musí se neustále "čepejřit" = kývat, pohybovat, je tedy znakem svěžesti, jarosti, čipernosti. Šlehat s ní má ten smysl a účel, aby se zmíněné vlastnosti přenesly na šlehané osoby. Vrbový proutek je tedy symbolem omladlé jarní přírody, která bují ve vrbě a jako znovuzrozená projevuje svou sílu občerstvující a plodivou. Šleháním se symbolicky přenáší tato síla z vrby na živé bytosti. 

  

Jak vyrobit pomlázku z 8 vrbových proutků, uvidíte na videu. Začíná se výběrem správných prutů: 

 

Pomlázka prý přináší domu štěstí, ovšem ta, která je tam přinesena jako první. Proto hospodyně hocha, který s ní přijde první, sama zvláště štědře obdaruje a když děvčata nevyhnutelné šlehy dostala, bere mu pomlázku z rukou, jde do chléva a tam jí pošlehá všechny krávy, aby se "pomladily". Děvčata dávají hochům obyčejně po kraslici, což se dnes považuje již jen jaksi za výkup od šlehání, ovšem tehdy to byla odměna za účinek, který šlehání způsobovalo. Někde bývalo darované vajíčko červené i důkazem zvláštní náklonnosti, asi tak, jako v létě jablko. Kolem Mšena děvčata říkávala:

"Komu vajíčko daruju,

toho upřímně miluju.

Komu to vajíčko dám, 

toho tuze ráda mám."

Pro tak srdečné vyznání se jistě vyhlédla chvíle beze svědků. Děvče to řeklo jen hochovi milovanému, který se již bezpochyby sám postaral, aby mnoho dalších druhů jeho vyvolenou nepřišlo obtěžovat. Vedle dospělých chodí po pomlázce děti obojího pohlaví, zvláště chudé, a to tak četně, že se za nimi skoro ani dveře nezavírají. Pro ně je pomlázka vlastně velikonoční koledou, příležitostí, aby ze štědré ruky jakýkoliv dárek dostaly. 

"Hody, hody,

doprovody, 

dejte vajíčko malovaný,

nedáte-li malovaný -

dejte aspoň bílý, 

slepička vám snese jiný!"

Na videu vidíte jeden ze způsobů barvení reliéfních kraslic v Muzeu v Uherském Brodě:

 

 

Doma mám několik kraslic, tak na ukázku:

Ve východních Čechách se pomlázka nazývá (jako na Moravě) mrskut čili šmerkust. V některých krajích bylo také obvyklé slovo pomrhoda, jak se slýchá v písni: "Dej Bůh štěstí tomu domu, my k vám jdeme na pomrhodu." 

Daleko skromnější než pomlázky, jsou v Čechách pozůstatky dávného obřadu o Velikonocích obvyklého - oblévání studenou vodou za časného jitra v pondělí a v úterý velikonoční. V pondělí polévají muži ženy, které jim to v úterý oplatí. U nás se polévají jen mladí lidé navzájem, aby byli čerství a svěží, je to stejné, jako na Velký pátek, když se myjí nebo koupají. Jinde, např. v Lužici a zvláště v Polsku (dyngus, šmigrust), polévá se kdekdo. Někteří v tom vidí památku na první křest, ale mnohem pravděpodobnější je to jarní očista, třeba v podobě prvního jarního deště. Když země táním sněhu jako by se opláchla, když dle polské tradice i slunko z koupele vychází, pak je snadné uvěřit, že i lidé chtěli do léta projít jarní očistou, svěží koupelí. V Čechách tento obřad měl podobu polévání se čeledí, když na jaře se poprvé do polní práce vychází. 

Z počasí, jaké je na Velikonoce, hlavně na Boží hod, hospodáři odhadují úrodu nebo neúrodu příštího léta. Dávná "Pranostyka sedlská" učí: 

 

"Na velikou noc bude-li málo pršeti,

ne mnoho píce pro sucho budem míti.

Pakli ten den jasno míti bude,

máslo, vomastek lacino přijde."

Srovnáme-li zvyky velikonoční se zvyky vánočními, všimneme si mnohých společných rysů, např. koledy a pomlázky, ale neujde nám rozdíl v celkové povaze těchto obřadů. Většina zvyků vánočních věští budoucnost, předvídá lidské osudy, život nebo smrt, štěstí a neštěstí. Zvyky velikonoční jsou rázu praktického, týkají se především hospodářství a blahobytu, k němuž se i tělesné zdraví počítá.

  

Všem návštěvníkům, kteří došli až sem, přeji příjemné Velikonoce, hodně jarní pohody a hlavně zdraví! 🎶 🌼 🌷

 

 

Z domácí výzdoby, černá kraslice je vyškrabávaná z husího vejce.

1. duben - Mezinárodní den ptactva

Tento článek je načasován na první dubnový den, kdy kromě tradičního žertování v podobě aprílových vtípků, se také slaví Mezinárodní den ptactva. Opeřenci si naši pozornost zaslouží a právě v dubnu tu udělám "měsíc ptactva", tento článek nebude ojedinělý. Na začátku jara velké množství ptáků migruje z teplých krajin zpět do oblastí mírného podnebního pásu.

Začalo to už v době Rakouska-Uherska a na myšlenku slavit "Den ptáků" přišel slovenský přírodovědec Oto Herrmann (1835-1914), který působil v Brezně. Trochu to připomíná nynější Den Země, protože původně to byla akce pro školy a společně s ptáky se oslavovaly i stromy. 1. dubna 1906 byla podepsána Mezinárodní konvence o ochraně užitečného ptactva. Právě na památku podpisu této konvence se již od roku 1906 slaví 1. duben jako „Den ptactva“. 

Podle údajů je v naší republice vyhlášeno celkem 41 ptačích oblastí. V celé Evropské unii je vyhlášeno celkem 5 646 ptačích oblastí o celkové rozloze 541 867 km2 (Natura 2000 Barometer).

Největší hrozby na ptáky číhají v době jejich často velmi dlouhých cest. Někteří letí až 10 000 km, rekordmanem je rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea), který dokáže překonat až 40 000 km. Nejohroženějšími jsou druhy cestující přes Středozemní moře, zejména křepelky polní (Coturnix coturnix), chřástalové polní (Crex crex), vlaštovky obecné (Hirundo rustica), drozdovití ptáci (Turdidae) a další malí ptáci. Podle údajů BirdLife International ve Středomoří každoročně v období jarního a podzimního tahu zahyne více než 1 milion ptáků. Nezahynou však vyčerpáním z dlouhé cesty, ale zejména v důsledku neoficiálních lovů.

Zajímavé akce připravuje i ZOO Ostrava, 1. dubna mají slevu na vstupném do ZOO nositelé ptačích příjmení 😎, tedy všichni Ptáčci, Drozdi, Kosi, Sýkory, Holoubci a Čápi ... Příště připravím článek z ostravské zoo a předběžnou pozvánkou jsou fotografie:

 

1+2. Plameňák kubánský (Phoenicopterus ruber), 3. Puštík bělavý středoevropský (Strix uralensis macroura), 4. Lori horský (Trichoglossus moluccanus). 

 

 

Lori patří k nejpestřeji zbarveným papouškům. Potravu vyhledává v korunách stromů. Při hledání se zavěšuje i hlavou dolů. K přijímání tekuté potravy má přizpůsobený jazyk – špička jazyka vytváří kartáček. Nocuje ve velkých, i několikasetčlenných, skupinách, část hejna nocuje i na zemi.

 

 

Trichoglossus moluccanus

 

  

Páv korunkatý (Pavo cristatus) a Čejka australská (Vanellus miles). 

 

Čejka australská je největším druhem čejky. Žije v páru nebo rodinné skupině. V období hnízdění má velmi nápadné chování, po zbytek roku je spíše plachá. Miskovité hnízdo si staví v otevřené krajině zarostlé trávou. Hnízdící pár si pečlivě hlídá svoje hnízdo, troufá si zaútočit i na výrazně většího predátora (i na člověka). Nepřítele se snaží zahnat nebo odlákat – předstírá snadnou a zraněnou kořist, potom odlétne pryč. 

  

1. Tenkozobec opačný (Recurvirostra avosetta), 2. Lori tříbarvý papuánský (Lorius lory erythothorax), 3. Ústřičník velký (Haematopus ostralegus).

 

Tenkozobec opačný je černobíle zbarvený bahňák velikosti racka chechtavého. Jeho zvláštností je dlouhý a velmi tenký zobák, který má na rozdíl od ostatních ptáků otočený špičkou vzhůru. Podle svého zvláštního zobáku dostal jméno. 

Ústřičník velký (Anglický název: Eurasian oystercatcher) je černobíle zbarvený bahňák se silnýma nohama. Jako převážně mořští ptáci mají dobře vyvinuté solné žlázy pod očima, jimiž se zbavují přebytku soli, kterou získávají z kořisti nebo i pitím mořské vody. Hnízdí v mělkém důlku v zemi vyloženém mušličkami či kamínky, ve vnitrozemí i savčím trusem. Samice snáší 2 až 4 skvrnitá vajíčka, mláďata se líhnou po 24 až 35 dnech. Jsou jedinými ptáky, u nichž se mláďata hned po vylíhnutí čile pohybují, ale od rodičů dostávají potravu i v době, kdy už dávno létají. Pohlavní dospělosti dosahují ve 3 – 4 letech a dožívají se až 40 let. Asi do 2 měsíců od vylíhnutí nemají dost silný zobák na otevírání lastur mlžů, a proto je rodiče krmí i v době, kdy už dávno létají. Během těchto dvou měsíců (této doby) mláďata po celý den následují svou matku, pozorují ji při otevírání schránek mlžů a učí se technice lovu. 

 

Voliéry ptáků Tibetu a Číny v Zoo Ostrava: Procházka z vrcholků velehor až do nížin.

 

 

1. Satyr Temminckův (Tragopan temminckii), 2.+3. Čáp černý (Ciconia nigra).

Satyr žije ve smíšených lesích s hustým podrostem od severovýchodní Indie, přes Vietnam, až po severní Čínu. Je poměrně zavalitý, dorůstá 55-65 cm a váží 1-1,5 kg. Samička snáší 3-6 vajec, na kterých sedí 28-30 dnů. Oproti ostatním druhům hrabavých se pohybuje více na stromech.

 

 

Tragopan temminckii

 

Tento zajímavý pták je Korunáč Sclaterův (Goura Sclaterii). Korunáči se vyskytují na ostrově Nová Guinea ve 3 druzích. Korunáč Sclaterův obývá suché i rozvodněné deštné lesy v nížinách a podhůří do nadmořské výšky 500 m. Ve dne se pohybuje v lese po zemi a sbírá spadané plody, v noci hřaduje na stromech. Tito největší pozemní holubi se mohou vyskytovat v malých skupinkách o 3–7 jedincích, výjimečně ve větších skupinách složených z 10–30 jedinců.

 Korunáč se živí semeny, bobulemi, spadlým ovocem, hmyzem a příležitostně i kraby.

 

 

  

 1. Sup hnědý (Aegypius monachus), 2.+3. Sup bělohlavý (Gyps fulvus fulvus).

 

 Sup hnědý obývá nížinná a horská pásma lesů, aridních stepí a savan do nadmořské výšky 1 300 m v Evropě (Pyrenejský poloostrov) a 4 500 metrů v oblasti střední Asie. Zalétá i do střední Evropy. Jedná se částečně o tažného dravce, který zimuje v Africe.

Sup hnědý je největší evropský dravec, který dorůstá délky těla 115 cm, v rozpětí křídel až 285 cm a hmotnosti 12 kg.