Toulky českou minulostí: 207. schůzka: Od lapky k čeledínovi českého krále

 „V ty doby nacházíme Žižku nejednou co opovědného nepřítele pana Jindřicha Rožmberského a zároveň také města Budějovic. Jaká to byla příčina, nevíme. Že by pocházela od Žižky z pouhé dychtivosti loupeže, není naskrze víře podobno. Žižka byl by mohl jako jiní ku provozování loupeží lépe užíti let předešlých, pokud se Jindřich Rožmberský nacházel ve zjevném nepřátelství s králem.“

Historik Václav Vladivoj Tomek už dopředu Žižku omlouvá. Ty věrohodné prameny, ve kterých se Jan Žižka vyskytoval a ve kterých se vyskytovat měl, nebyla žádná sláva, spíš naopak: Byly to knihy, a byly dvě. O jaké knihy šlo? O popravčí knihu rožmberskou a popravčí knihu jihlavskou. Nevznikly najednou, ale postupně, jak se v ní shromažďovala nejrůznější pravení (tedy výpovědi), rozličných psanců, lapků obyčejných i urozeného původu (což se pozná podle poznámky připojené písařem, že dotyčný výtečník má u sebe pacholky, střelce, někdy i podkoní). Většinou šlo o tovaryšstva lapků, vedená vůdci, kteří občas podle pravidel tehdejší doby opovídali nepřátelství (tedy vypovídali válku, boj) velmoži Rožmberkovi, královskému hradu, nebo městu.

Psanci a lapkové i urozeného původu

Zatímco kupříkladu na začátku popravčí knihy rožmberské (tedy kolem roku 1399), jsou zmínky o takovémto škůdcovství spíš výjimkou, později jejich počet vzrůstá. Silnou rotu protirožmberskou vedl Jan Sokol z Lamberka, v pozadí bojů stál i moravský markrabě Prokop, některých výprav z Moravy do Čech proti Rožmberkovi se zúčastnili páni z Krajku, Bítovští z Lichtenburka, páni na Křižanově a také pan Hynek z Kunštátu, zvaný Suchý čert (ten skončil na popravišti). Inu, taková divná doba to byla. Neklidná. Nějak se v ní moc kradlo.

Žižkovo jméno se objevuje ve výpovědi jistého Pivce, učiněné v roce 1409. Ten Pivec patřil k čeledi pana Sokola z Lemberka. Chytili ho a mučili. Z formulace lapky Pivce vyplývá, že informace o Žižkovi získal od jistého Jana Holého: „A na Žižku Jan Holý pravil, že Žižka, Jindřich a bratr Žižkův vzali herynky a že on a Troskovec opověděli pánu a že Žižka sebral vozy a pánu opověděl. Opět pravil, že mlynář a Mikeš jeho a další v Žibřidově mlýně u sebe chovali a dávali jim potřebu. A také že Matěj kupcům vzal zlaté a Žižka zabil páně člověka. A také pravil, že léhali u pana Valkouna a on jim potřebu dával. Také pravil, že Zachař purkrabí a Románek na Zvíkově jim slíbili, že by je chtěli na hrad vpustiti, kdyby jim bylo třeba. A také Žižka a Martin Brada Plachtík se svými střelci jali Podolce a Albrechta pro peníze, chtíce je míti nespravedlivě.“ Moment – je tento lupič herynků skutečně Jan Žižka? Který kradl vozy a „chtěl míti peníze nespravedlivě?“ Není to jediná výpověď tohoto druhu.

Při výsleších rozvázali jazyk i vůdci tlupy, jistému Matějovi, řečenému, jak jinak než Vůdce: „Jiřink od Plzně společně s Holbou z Chotěboře, s Žižkou a dalšími sebrali krámnou věc i jiní zboží a toto odnesli do Rakous.“ A další zmínka: „Hynek, sluha Sedlicův na Moravě na Rabštejně připravuje provazové žebříky na dobývání hradů a měst, a on, tedy Matěj Vůdce, dále Byňovec, Kolúch a Žižka chtěli Nový hrad zlézti a Žižka s Kolúchem a s rotou svou chtěli zlézti též hrad Hus a že ti všichni a ještě Holba z Chotěboře, Vítek, Martin Brada, Jindřich z Doudleb, Jan Tlama, Polák a Hansl Uher měli stav ve vsi řečené Sedlo mezi Bystřicí a Stráží ve třetím dvoře po pravé ruce u nějakého starého sedláka.“ A další fakta a další záznamy konkrétních činů: „Žižka a Karlík Měštěnín se dvěma strýci u Strážkova na silnici vzali jednomu soukeníkovi drahně sukna a jeho samého jmuli a vzali na Jemnici. A Žižka společně s Kolúchem chtěli dobýt a spálit městečko Týn nad Vltavou, patřící arcibiskupovi.“

Spojení s nejpodivnějšími zločineckými živly

Ve všech těch výpovědích, záznamech a udáních se našla i drobná informace soukromého charakteru: „Žižka dal malý řetízek stříbrný pozlacený Zdeníkové v Hlavatci, a Petr Knaisl, ten chodí po vsích jako poutnická osoba a potřeby dobývaje mezi sedláky nosí je do lesů Žižkovi, Kolúchovi a jejich tovaryšstvu, pobývajícím u silnice do Pasova.“ Každá z těchto výpovědí by Žižku asi stála život. Kdyby byl dopaden. Byl obviněn ze zjevných zločinů páchaných na česko-moravsko-rakouském pomezí a ve spojenectví s nejpodivnějšími zločineckými živly. A svědectví popravčích knih mělo platnost před každým soudem. „Žižka opověděl pánu rožmberskému, tj. vyhlásil mu nepřátelství čili záští dle tehdejšího způsobu nejspíš roku 1408. a téhož asi času také Budějovickým a přátelům jejich, i jal se škoditi jim ve spolku s jinými škůdci, z nichž někteří byli prostě loupežníci. Daleko široko konali loupeže na silnicích, přepadávajíce kupce a jiné lidi.“

„Nepřátelstvím tímto s mocnými sousedy byl Žižka vyplašen ze svého rodného sídla Trocnova – nebylo tu ovšem bezpečnosti pro něho, a nemůžeme věděti, zdali nějaké násilné odejmutí otcovského statku bylo příčinou, že se vydal na loupežnictví, čili teprv když záští zjevně vypuklo, přinucen bydlo své opustiti. Jisté jest, že se musil s tovaryši svými toulati po lesích a po jiných skrýších, po kterých nepřátelé pilně pátrali. Často však byl pouhý les jejich bydlištěm, a měli své lidi, kteří jim tam nosili potravu a přezvídali jim. Někteří přitom vzali konec nešťastný. Matěj Vůdce byl roku 1409. zajat a mučen v Budějovicích, bezpochyby potom odpraven, s ním pak zároveň nebo jindy téhož roku Biňovec. Jan, syn Kolúchův, byl oběšen ve Stráži a nejspíš se podobně vedlo jiným některým.“

Historik profesor Tomek, který Žižku omlouval, měl pravdu. Žižka totiž nebyl oním klasickým zločincem z povolání, ani členem loupežnického gangu. Kým tedy byl? Najatým příslušníkem žoldnéřských oddílů, které vedly za žold a za kořist jménem některých moravských panských rodů válku proti rodu Rožmberků. Rota Matěje Vůdce pravděpodobně bojovala proti Rožmberkům ve službách moravského markraběte Prokopa, který hájil zájmy svého bratrance Václava IV. Ono se takových válek vedlo v prvních letech 15. století víc. Kupodivu neubíraly nikomu na cti. Ani pánům v pozadí, ani žoldnéřům, kteří je museli vybojovat. I když se v nich používalo prostředků slušně řečeno nevybíravých. Nepřítel měl být zastrašen loupením a pobíjením svých poddaných. Obětmi za panské sváry se stávali samozřejmě nevinní lidé. Každý z žoldnéřů se mohl stát zase počestným členem společnosti. Mělo to ovšem jednu podmínku. Nesměli ho chytit a popravit dřív, než byl sjednán mír. Což se Žižkovi povedlo.

Obrat k lepšímu

„Již 25. dubna roku 1409. vyšel list krále Václava daný na Žebráce pro purkmistra, konšely a obec města Budějovic, kterým král oznamoval, že dává svolení své, aby s Janem Žižkou o nechuti, které mezi ním a jimi vznikly, narovnání učiniti mohli. Neshledával tedy král Václav v Žižkovi pouhého loupežníka, nýbrž dopouštěl, že nebyl v rozepři s Budějovickými úplně v neprávě. Zdali se Budějovičtí zachovali dle vůle královy a se Žižkou se v dobrotě srovnali, nejsme zpraveni, ale o čtvrt léta později, dne 27. července oznámil jim král druhým listem daným na Točníce u Žebráka, že přijal na milost Jana řečeného Žižka, svého milého věrného, odpouštěje jemu milostivě všecky excesy učiněné proti němu a proti koruně království českého, jakož i list královský jemu na to vydaný svědčí, a nařizoval, aby i oni jemu, Žižkovi, svůj list otevřený na takové jeho navrácení v předešlý stav dali, jinak by jim hrozilo ztracení přízně královské. Dá se mysliti, že podobné nařízení dostalo se také panu Jindřichovi z Rožmberka a jiným, kterých se pře Žižkova týkala.“

Jan Žižka musel mít na Pražském hradě dobré oko... Král Václav by se asi stěží Žižky zastal, kdyby byl trocnovský zeman u královského dvora osobou úplně neznámou. Jeho intervence v Žižkův prospěch tedy svědčí o tom, že měl Žižka u dvora buď mocné podporovatele, anebo (a to je možná ještě pravděpodobnější) že tam byl dřív ve službě. Mikeš z Trocnova měl syna jménem Přibík, přezdívkou Hrba, a ten sloužil v Praze jako královnin špižíř. Pěkné slovíčko, i když se trochu hůř vyslovuje. No a jistý Václav, který sídlil na nedalekém Újezdě, ten byl na Hradě jako královnin číšník. Jedna listina hovoří o Jankovi Jednookém, který byl na královském dvoře vrátným. Tohoto Janka pokládají skoro všichni historikové za Jana Žižku, který odešel (poté, co dostal od krále amnestii) ze svého Trocnova do Prahy. Tak to máme špižíře, číšníka, vrátného, všichni prakticky z jednoho místa, z... nebo od Trocnova.

Roku 1414 kupuje králův vrátný Janek Jednooký (Janek Monoculus) v pražské ulici Na Příkopě dům. Stál 30 kop grošů. Janek to od té doby neměl do práce daleko – král totiž tenkrát bydlel ve svém sídle u Prašné brány. Spisovatel Miroslav Ivanov si dal tu práci a vypátral, jaké byly tenkrát ceny na trhu realit. Z roku 1421 se zachoval pozoruhodný seznam domů, které tenkrát husité zkonfiskovali na Starém Městě pražském: „Ze 182 domů jich 6 mělo hodnotu menší než 20 kop grošů. 23 domy byly po 50 kopách, 31 dům pod jednu stovku kop grošů, 30 jich stálo víc než sto a méně než 200 kop grošů. 13 nejdražších měly hodnotu přes dvě stovky kop.“ A kupříkladu taková kráva – jaká byla tenkrát její tržní cena? „Od půl do jedné kopy grošů.“

Od lapky k čeledínovi krále

Jestliže byl tenhleten vrátný Janek Jednooký totožný s hejtmanem Janem Žižkou, kde by vzal peníze na koupi domu, když svůj trocnovský majetek prodal před víc než třiceti lety? Třeba se zadlužil... Taky nemusel zaplatit najednou. Za dva roky nato ostatně tento dům prodává a kupuje si jiný, poblíž dnešní Pařížské ulice za mnohem nižší cenu – za 13 kop. Když prodává dům Na Příkopě, městská kniha už ho nenazývá královým vrátným (portulanus regius), ale panošem královského dvora (cliens de curia domini regis). Žižka a panoš... Vždyť mu už bylo nejmíň padesát... Ze slova panoše nemůžeme hádat na věk. Panošem mohl být i docela zralý pantáta. No, ať tak či onak – někdy kolem roku 1409 se osud Jana Žižky z Trocnova podstatně změnil...Na zásah kohosi neznámého (mohl jí být například Boček u Kunštátu) mu král velkoryse prominul minulost, a nejenom to: zřejmě ho vzápětí přijal do svých služeb. Později kronika oznamuje, že se stal familiaris reis Bohaiae. Čeledínem krále Václava. Od lapky k čeledínovi českého krále. Díky svým loupežnickým létům se Žižka naučil náramně rozumět duši prostých lidí, všech těch ubožáků, poddaných řemeslníků, pacholků, těch, kteří neměli co ztratit. Kromě života. Žil s nimi několik roků den za dnem, pochopil jejich povahy i možnosti. Za pár let toto využije tak, že celá Evropa strne v šoku.

„Důvěrná přízeň a obchod mezi národem českým a polským zdá se, že na počátku 15. století dosáhly stupně ani dříve ani později nevídaného,“ píše František Palacký. „Drahný počet Čechů stěhoval se do Povislí, hledaje tam lepšího pro sebe opatření, a nemálo Poláků bydlívalo v Praze, zvláště za příčinou osvěty a umění. Jazyk český stával se již již netoliko jazykem dvorským u Jagellonců, ale i jazykem osvěty u římského Slovanstva vůbec. Jak hojné a živé přízně požívali Poláci u obecného lidu v Čechách, ukázalo se zvláště ve známé veliké jejich válce s křížovníky německými v Prusích roku 1410. Český král Václav ujal se tehdy řádu německých rytířů a zavázal se mu pomoci - přece ale většina poddaných spěchala pomáhat Polákům, a jestli lze věřiti pozdějším letopiscům, válečníci čeští, Jan Sokol z Lamberka, Jan Žižka z Trocnova a jiní byli nemalou příčinou, že rozhodná bitva u Tannenberka dne 15. července 1410. roku měl konec pro Prušáky tak nešťastný a krvavý.“

Bitva u Grunwaldu

Tvrzení, že se člen čeledi královy Jan Žižka prostě sebral a šel do Polska bojovat na polské straně proti německým rytířům a že se měl účastnit i bitvy u Grunwaldu, které pan Palacký říká u Tannenberku, tak toto tvrzení se opírá pouze o jednoho svědka. Byl to polský kronikář a jmenoval se Jan Dlugosz. Dlugosz byl katolík, což znamená, že českým husitům nějak moc nefandil. Chápe husitství jako katastrofu, kdy se jen vraždilo, loupilo, pálilo. Žižkovi vyčítá krutost a bezohlednost, lačnost po kořisti, touhu zmocnit se vlády. Poprvé polský kronikář píše o Žižkovi při popisu událostí, které následovaly po bitvě grunwaldské. Samotná bitva pro něj nebyla sporem o hranice mezi řádem německých rytířů a polským státem – byla jenom takovou záminkou, ve skutečnosti se mělo rozhodnout o tom, kdo bude vládnout na rozsáhlém území, které bylo odjakživa polské a které pruští křižáci ovládli, aby odtud šířili svou moc dál.

Český král Václav sice německé rytíře podpořil navenek (uvědomoval si dobře moc církve), ale ve skutečnosti přihlížel blahosklonně k tomu, jak polský král Vladislav verbuje proti nim v Čechách a na Moravě bojovníky (no, říkejme jim raději žoldnéři). Čechy a Moravany však do svých řad najímali i němečtí rytíři. Takže jsme byli přítomni na obou stranách... Čtvrtá polská korouhev měla ve svém čele proslulého Sokola z Lamberka. A co Žižka? O Žižkovi zatím nepadlo ani slovo. Samotná bitva měla takový zajímavý průběh. Tatarští spojenci polského krále se dali na útěk a v tom okamžiku zaváhaly (což je velice ohleduplně řečeno) i česko-moravské oddíly. Ne že by přímo utekly, ale dejme tomu, že se trochu stáhly zpět. Takticky. Teprve poté, co jim Jagello (anebo jeho vojevůdci) vysvětlili své další taktické plány, tak se daly přesvědčit a vyrazily znovu do bitevní vřavy. V pozdním odpoledni onoho červencového dne se němečtí rytíři, zachváceni panikou (on totiž padl velmistr jejich řádu) rozprchli z bojiště a Polsko zvítězilo.

„Po dobytí hradu Radzyně dal Vladislav, král polský, v úterý po svatému Matyáši dne 23. září uvedený hrad do správy Jaškovi zvanému Sokol, rytíři českému, muži věrností a statečností slavnému, s nímž na témž hradě zůstal větší počet Poláků a Čechů a mezi nimi i Žižka, Čech, v pozdější době slavný vůdce vojsk českých, proslavený mnohými vítězstvími.“ Toto je tedy ta věta o Janu Žižkovi. Je pravděpodobné, že Žižka u Grunwaldu bojoval? Snad ano – není pravděpodobné, že by Žižka byl se Sokolovým oddílem v radzyňské posádce a předtím nebojoval u Grunwaldu. Problém je však v něčem jiném. Dlugosz měl všechny tyto zprávy od svého otce, který se grunwaldské bitvy zúčastnil, tedy sám svědkem nebyl. Ale když se za deset let nato rozletělo Žižkovo jméno Evropou, tak nikdo nepochyboval, že u Grunwaldu byl. A přitom tam být nemusel... Na druhé straně – pokud tam byl, tak se zase mohl lecčemu naučit. Kupříkladu jak se používá vozová hradba (byli to němečtí rytíři, kdo ji tady poprvé použil), a také horké zbraně, tedy děla.

„Bojoval jako dobrovolník v anglické armádě ve Francii.“ Kdo? Snad ne Žižka? Hned tři anglické encyklopedie tvrdí, že v době od svého návratu z Polska až do pražské defenestrace – to máme v rozmezí tří let – byl Jan Žižka možná v Anglii, ale docela určitě bojoval ve Francii. „Vyznamenal se v bitvě v Azincourtu proti Francouzům.“ A ještě jeden anglický slovník uvádí, že „Jan Žižka přišel na svět v roce 1360 a bojoval s Angličany u Azincourtu.“ A jistý anglický kronikář jménem Gilpin tvrdí v 18. století, že „Žižka sloužil jako voják v Dánsku a pak v Dolním Sasku.“ A rakouská národní encyklopedie z 19. století, ta zase uvádí (a tváří se přitom velice důvěryhodně), že „Žižka sloužil v Uhřích proti Turkům a v roce 1415 u Azincourtu v řadách Angličanů proti Francouzům a potom žil na dvoře krále Václava.“ Pak se spolehněte na věrohodnost kronikářských údajů... „Jak dalece zasluhují víry zprávy o válčení Žižkově proti Turkům a Francouzům,“ zdůrazňuje naučný slovník Františka Ladislava Riegera, „neumíme rozsouditi, ale na každý způsob jsou povšimnutí hodny, jelikož jsou dokladem toho, co potom nastoupilo. Roku 1419 objevuje se totiž Žižka jakožto muž ve věcech válečnických zkušený a na slovo braný.“

Komorník královny Žofie

Několik dalších let prožil Žižka v Praze, a na rozdíl od toho, čím prošel předtím, to byl čas poměrně klidný. Tedy pro něj osobně klidný – pro království byla ta doba čím dál tím vzrušenější. „Dvořany neb čeledíny královými nazývali se mužové rozličných stupňů důstojenství a rozličného zaměstnání při dvoře královském. Že nezastával Žižka úřadu vysokého, jest patrné, neboť jinak by se jméno jeho vyskytovalo v listinách královských nebo jiných veřejných písemnostech, čehož naskrze není. Dle pamětí bratří českých byl komorníkem královny Žofie, manželky Václava IV., z čehož však nemusí se souditi, že by byl nekonal také služeb vojenských – k válečnictví musil dle celé své povahy lnouti nejvíce.“

Kdy se Žižka dověděl poprvé o Husovi, o Betlému, o Wiclefovi? Muselo to být asi hodně brzy po jeho návratu do Prahy. Bylo vyloučeno, aby člověk žijící v Praze neměl povědomí o tom, co se děje v kapli Betlémské a o Husových kázáních, o odpustkových bouřích a interdiktech. Žižka mohl docela dobře patřit k pravidelným návštěvníkům Betléma, to znamená, že tam nemusel chodit jenom z povinnosti, jako komorník královny Žofie, ale že tam mohl stejně tak přijít z pouhé zvědavosti. No ale srovnávalo se vůbec s povinnostmi králova dvořana, aby vyhledával kazatele, který se už nadobro rozešel s panovníkem? To určitě ne, ovšem – nebyl jediný.

Kupříkladu takový Voksa z Valdštejna. Spolu s mistrem Jeronýmem inscenoval maškarní průvod, který se vysmíval papežským výběrčím a kritizoval nepřímo krále, že souhlasil s prodejem odpustků. A Voksa, ten byl mnohem vlivnějším a důležitějším dvořanem než zeman Žižka. K učení betlémského kazatele se přihlásila řada Žižkových známých, a většina z nich přivěsila na konci léta 1415 svoje pečeti k listu protestujícímu proti upálení mistra Jana Husa. Těch pečetí bylo 452. Ta s rakem, tedy Žižkova, se však mezi nimi nevyskytovala. „O Žižkovi neděje se zmínka při tom jednání, neb co chudý zeman stojící ve službě při dvoře královském bezpochyby nezúčastnil se sjezdu stavovského a jméno ani pečeť jeho nenachází se mezi pány a zemany, kteří se přiznali k důtklivému dopisu, jenž poslán byl koncilu.“

O to víc nám připadá zvláštní historka, kterou zaznamenal kazatel Martin Kuthen a po něm i Havel Žalanský. Pokud se stala, je to kupodivu; nestala-li se, je aspoň dobře vymyšlena, abychom parafrázovali jedno italské úsloví. „Praví se, že toho času král Václav jednoho dne, vida Žižku zamyšleného a proti svému obyčeji smutného, an přechází po dvoře královském, tázal se ho po příčině. Žižka mu odpověděl, jak prý že by mohl vesel býti, když naši věrní vůdcové a zákona Páně věrní učitelé od nevěrného kněžstva nevinně a nespravedlivě jsou upáleni. K čemuž král jemu odpověděl: Milý Jene, co tomu máme říci? Zdaž to již můžete opraviti? Pakli ty víš k tomu jakou cestu, oprav sobě; my toho tobě rádi přejeme. Žižka prý vzal krále za slovo, řka, že s povolením jeho tak učiní.“

zdroj: Josef Veselý

Co se jedlo v době adventu a Vánoc za Karla IV.?

Poslední léta si  často přejeme "příjemně prožitý advent" a ani při tom nepřemýšlíme, co to vlastně obnáší. (Advent se opravdu píše s malým "a".) Klid, spokojenost i pohodu přece potřebujeme po celý rok, ovšem "zklidnit se a rozjímat", jak často čtu, v dnešní době nejde. Ano, možná chvilku jo, ale to by člověk byl mimo realitu nebo někde na samotě, lidé jsou stále on line a vánočně vzato - stačí si pustit pohádku, ani tam hlavní hrdina není "problémů" a nástrah ušetřen. Možná i ty pohádky mají diváka "zocelit", jak se kdysi říkalo. 😌 Zkrátka to tak je a teď stručně připomenu jedno z doporučení k adventu: 

"Přípravnou dobu adventu doprovází půst, kdy se věřící zříkají požívání nadměrného jídla a pití."

Patrně se tu promítá moudrost našich předků, ale záměrně se dnes zaměřuji na jídlo, protože právě probíhající vánoční svátky jsou na pokrmy různého druhu velmi bohaté, až moc... Jak by asi dopadlo, kdyby někdo měsíc dodržoval přísný půst a najednou jíst tolik "maškrtů"? Ovšem všimněte si tam slůvka "věřící". A o tom to je. Samozřejmě i tady platí "Jaký si to uděláš, takový to máš". I na svátek sv. Štěpána  by se podle tradice měla péct drůbež např. kachna či husa. V některých krajích se připravuje svíčková na smetaně nebo také štěpánská hovězí pečeně s houskovým knedlíkem. Jako dezert se připravovala štěpánská sladká omeleta potřená marmeládou a ozdobená ovocem. Dodrželi jste to? Já se přiznám, že u nás z toho nebylo ani jedno. Jinak, u nás je dnes ráno mráz, tak i může platit: "... nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu." 😎  

V minulosti právě v tento den končila služba děvečkám a čeledínům, vyplácela se jim celoroční odměna, a to v penězích i naturáliích. Také to byl den, kdy mohli svobodně odejít do jiné služby, nebo zůstat ve stávajícím hospodářství. Nová služba začínala až na Nový rok a do té doby měla chasa volno. Odtud také pochází rčení Na Štěpána není pána. A protože svatý je Štěpán patronem koní, věnovala se jim v tento den výjimečná péče a pozornost. K ní patřilo požehnání a také kropení svěcenou vodou, které je mělo ochránit před nemocemi a úrazy.

• Svítí-li na den svatého Štěpána slunce, bude drahé ovoce.
• Když svatý Štěpán vyfouká bláto, bude pěkné jaro nato.
• Pak-li na Štěpána větrové uhodí, příští rok víno špatně se urodí.

Tohle je, prosím, pouze úvod, hlavní téma začíná:

Zajímalo mě, jak toto období bral člověk urozený, přímo náš "Otec Vlasti". K tomu musíte něco prostudovat. Pro pořádek, Karel IV. se narodil před více než 700 lety. Podle dobových kronik a zápisů byl Karel IV. také docela obyčejný muž, kterému chutnalo dobré jídlo a víno. Tipli byste si, co se podávalo nebo co naopak chybělo na jeho štědrovečerním stole? 

 

O Karlu IV. je známo, že šlo o muže velmi zbožného, takže víra v Boha jej provázela celým životem. Vánoce jako jedny z největších křesťanských svátků tak rozhodně nemohl vynechat. Slavil je však docela jinak než my dnes. Byly pro něj skutečně příležitostí k zamyšlení a rozjímání, kdy se ještě více než jindy ponořil do svých myšlenek a svědomí. A tak bychom na jeho dvoře v době adventu a Vánoc zbytečně hledali velké povyražení a zábavu. Právě v tomto období se hrad ztišil, zklidnil a ponořil do rozjímání a přísného půstu. A to prý tak hluboce, že mnozí dvořené raději odcházeli za běžným životem do podhradí.

Stravování začínalo ve 14. století kolem 10. a 11. hodiny dopoledne a druhé jídlo se podávalo kolem 18. hodiny večer. Císař si uchovával disciplínu v množství přijímané potravy, jeho lékař mu dokonce doporučoval jíst pouze jednou denně, zejména ve dnech následujících po velkých hostinách.

Kuchaři na dvoře Karla IV. připravovali rozmanité pokrmy z ovoce, mas a ryb. Ovoce - jablka, hrušky a hrozny byly běžnou součástí jídelníčku. Co by nás dnes překvapilo, je například maso veverky, milované maso císaře, nebo speciální druhy přípravy masa drobných zpěvavých ptáků. 

 

Maso z veverky - milovaná pochoutka císaře Karla IV. Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněná a u nás je ohroženým druhem. Ohrožuje je ztráta lesů, což je jejich přirozené prostředí.

V období adventu se na stolech bohatých objevovaly ryby, naopak u chudých vaječná jídla, kaše a polévky. Půst byl v té době běžný, a tak se lidé vyhýbali masu, živočišným tukům a mléku.

Advent byl časem setkání s rodinou, draní peří a návštěv mší a rorát (ranní mariánské mše typické pro adventní čas).

  

Vánoce znamenaly i hostitelské povinnosti, kterým se nemohl vyhnout ani hluboce věřící Karel IV. Hostiny se kromě panovnické rodiny účastnili také mnozí pozvaní vzácní i politicky trpění hosté. A jak je o Karlu IV. známo, když už hodoval, měl v oblibě opravdu dobré jídlo i víno. Jistě to bylo dáno i jeho mládím, které strávil z velké části ve Francii. Karlu IV. a jeho současníkům určitě tehdejší jídlo chutnalo, jinak by si jej kuchaři nedovolili na slavnostní tabuli položit.

Jistě si mnoho lidí nemyslí, že kapr s bramborovým salátem jsou tady od nepaměti. Jde naopak o poměrně mladý zvyk. Za doby Karla IV. nebylo jasně dáno, jaké jídlo je tím pravým pro slavnostní vánoční večeři. Proto se na panovnické tabuli objevovalo to nejlepší, co bylo k dispozici. Po adventu, spojeném s půstem, který zakazoval nejen maso, ale také mléko nebo mnohé tuky, mohlo téměř cokoliv chutnat jako pochoutka. Jak ale vypadal samotný Štědrý den? 

Štědrodenní tvrdý půst

Zatímco my hodujeme již na Štědrý den, za Karla IV. bylo třeba držet tento den nejpřísnější půst, který neporušoval ani samotný vládce. My bychom rádi “viděli zlaté prasátko”, Otec vlasti po celý den jedl jen suchý chléb a řídkou polévku.  25. prosince přišly teprve ty pravé hody. 

Hostina na středověkém dvoře Karla IV. se nesla ve znamení masa. Přišlo na stůl po dlouhém adventním půstu. Šlo většinou o zvěřinu, protože právě to bylo to pravé maso pro šlechtu, která si zakládala na svém loveckém umění. Zvířata chovaná v chlévech nebyla dostatečně vznešená a stačila hlavně pro lidi pod královskými hradbami. 

Také tehdy se jako první podávala polévka, ale je velmi pravděpodobné, že šlo o vývar například z divočáka, králíka nebo z divoké husy, ale třeba i čočková. V oblibě byly podle historiků pro takovou příležitost “pečené talíře”, tedy v podstatě vydlabaný chléb, do jehož pevné kůrky se nalila polévka. Pak už přicházela na stůl pečeně, většinou zvěřina, zajíci, králíci, ale také ryby, pokud možno cizokrajné, a také mořské "z dovozu". Objevit se ale mohla i štika nebo úhoř. Středověcí kuchaři dokonce zvládali i dvě různá jídla z jediné ryby. Úhoře mnohdy stahovali z kůže a pekli maso samotné, zatímco kůži naplnili směsí dalšího masa, například z jinak poměrně neoblíbeného kapra. Jenže náš kapr byl později vyšlechtěn, to je také třeba vidět. Protože ale přece jen v úhoří kůži vypadal vznešeněji, vzalo jej panstvo na milost. Takto upravené, tedy hlavně pečené ryby pak bývaly podávány se sladkými omáčkami.

Na závěr hostiny byla sladká tečka z hradní pekárny. Nechyběly koláče a další pečivo, oblíbená byla perníková chuť, i když tehdejší perník chutnal jinak než ten dnešní. Pořád ještě v něm hrálo důležitou roli koření, po kterém dostal svoje jméno - tedy pepř. Kromě jídla nemohlo chybět ani to nejlepší víno, které si král přivezl z Burgundska, ale také vína místní či dovezená. Vína tehdy bývala mnohem zemitější a ostřejší chuti, než jsme dnes zvyklí. 

Takto král Karel IV. a jeho družina, rodina i hosté, hodovali i několik dní, stejně jako ostatní panovníci té doby. Pochutnali bychom si dnes na některém z předkládaných chodů? 

Pro ty, které to zajímá, je znám jídelníček z 5. ledna roku 1378:

Oběd
první chod – polévka na německý způsob s mandlemi, zajíc na černo, malé paštiky, hovězí maso
druhý chod – pečeně na více způsobů, žlutá omáčka, čerstvé mandlové mléko, norské pirožky (jakési placky plněné masem, sýry a ovocem) a lombardské koláče
mezichod – kančí ocásek
třetí chod – růžová polévka, housata a tuční kapouni se žampiony a drůbeží omáčkou, pšeničná kaše s vejci a zvěřina
mezichod – slepice do zlatova vypečené, zelené a žluté omáčky, masové knedlíčky

Večeře
první chod – slabý vývar z kančího masa, bílou polévku s vejci, ragú z králíka a říční house, omáčku v misce z chlebové kůrky
druhý chod – pečeně na více způsobů, pečivo s masovou náplní z králíků a tučných kapounů, tvarované drobné pečivo, mořský okoun s bílou a zelenou omáčkou
třetí chod – zelené a žluté palačinky, sladké koláče a drobné pečivo, jemná zelená omáčka, housátka v kořeněné omáčce, takzvané šalše. 

Jako dezert byly podávány ořechy, slazené hrušky a zelená jablka, pamlsky a pokroutky

Zdroj: Český rozhlas, Svatý svátek a svatý půst: Náboženský význam jídla pro středověké ženy (Caroline Bynum), Karel IV.: historie života velkého vladaře (František Kavka), leros.cz

K Vánocům patří betlémy - dnes z Třebechovic

 

Betlém je nejen město, v němž přišel na svět Ježíš Kristus, ale i zpodobnění Svaté rodiny společně s pastýři, zvířaty, třemi králi ...

Popud ke stavění betlémů dal roku 1223 žebravý mnich František z Assisi, když s dovolením papeže Honoria III. představil v okolí italského Greccia biblickou scénu narození živými aktéry. Protože v té době už Evropa dávno znala betlémské hry, lze předpokládat, že šlo spíše o podívanou tohoto druhu. Jedním z prvních skutečných „betlémářů“ byl až koncem 15. století sochař Guido Mazzoni z Modeny. Nejenže vymodeloval terakotové figury svaté rodiny v životní velikosti, ale scénu Narození Páně už tenkrát rozšířil o daráky v dobových renesančních krojích. Zásluhou jezuitů se pak podobná díla šířila do velké části Evropy. Psal o tom český společenský magazín Květy. 

 

Guido Mazzoni, Madona s děťátkem, katedrála v Modeně

První betlém v českých zemích mohli vidět lidé v Praze v roce 1562 v kostele sv. Klimenta, v dnešním areálu Klementina a někdejší jezuitské koleji. Jen o něco později ho měli ve Staré Boleslavi, v Olomouci, Litomyšli a v dalších městech. Zpravidla však pouze v chrámech. K pozlacené, stříbrné, drahokamy osázené barokní nádheře přibývaly časem i figury z vosku, oblékané do skutečných šatů.

Některé hýbaly rukama, nohama i hlavou a výjevy narození a klanění se stávaly výjevy panoptikálními, často upoutaly pozornost věřících ještě víc než bohoslužba. Později byl děj narození rozšiřován o momenty z běžného života a to už císař Josef II. nevydržel a betlémy prohlásil za „víry nedůstojné dětské hračky“ a z kostelů je vykázal.

Šance se chytli lidoví tvůrci, kteří ztvárnili příběh jim tak blízký: chudá matka, otec tesař, novorozeňátko ležící jen tak, bez plenek na seně v jeslích, sounáležitost stejně nuzných daráčků. Došlo ke zlomu – lidé si začali betlémy vyrábět sami.

 

   

Navštívili jsme Třebechovice pod Orebem, město nedaleko Hradce Králové, kde naším cílem bylo Muzeum betlémů. Tam ty betlémy uvidíte po celý rok! Zaujal mě městský znak a ze stránek města je jeho popis: 

 

  

Znak tvoří zlatý štít se  svislou hnědou ostrví o čtyřech sucích s kořeny. Po obou stranách  je trojice modrých dělových koulí. Nad ostrví je zlatá koruna. Nad štítem jsou vějířovitě  tři pštrosí pera - červené, bílé a modré. 

Podle pověsti se na pravém břehu Dědiny usadili lidé vedení Třebochem. Založili tu osadu, jejíž název byl odvozen od jména zakladatele - Třebechovice.

Před vstupem do muzea se trochu porozhlédneme po náměstí:

 

Muzeum má ve svých sbírkách více než 400 betlémů z různých materiálů a období. Nejvýznamnější je Proboštův betlém, ten tady představím jindy.  Socha poutníka nad vchodem vítá návštěvníky.

 

Do třebechovického muzea se ještě vrátíme. Přeji všem krásné Vánoce. 🎄 🎆