Světový den rádia z vlastních vzpomínek

V únoru byl Mezinárodní den rádia. První návrh podala Španělská rozhlasová akademie, ale UNESCO zvažovalo několik návrhů a nakonec stanovilo Světový den rádia na 13. únor, kdy v roce 1946 vzniklo Rádio Spojených národů, tedy United Nations Radio.

 

Jak důležitá je pro vás existence rozhlasu? Je pro vás rozhlas každodenním společníkem? Já mohu bez rozmýšlení říci, že v posledním desetiletí je pro mne rozhlas lepším společníkem než televize. Neposlouchám sice denně a samozřejmě si pořady vybírám. Taky neposlouchám po celý den, ani jako kulisu. Nevybírám si jen podle pořadů, někdy podle redaktorů. Tam už víte, co můžete očekávat, ale to je asi u všeho. Návštěvníci blogu už měli víckrát možnost poslechu využít. Od začátku svého blogování jsem se zařazením mluveného slova počítala, považuji to za potřebné.

 

Jaké pořady máte rádi vy? Bez jakého pořadu si nedovedete poslech rádia představit? U mne jsou po mnoho let stálicí Toulky českou minulostí, četba knih (Šikmý kostel stále probíhá), pořady poznávací, ze kterých se něco dozvím, vzpomínky na významné osobnosti, v nočních hodinách pak Noční linka a Divadlo pro vaše uši. 👍

Pro mne je rozhlas součástí života, i když byla léta bez něj, prostě pauza. O rozhlase nepíši proto, že bych neměla o čem psát, mám osobní vzpomínky, které podpořily vztah k tomuto médiu a pamatuji si poslech rádia už v dětství, kdy se rádio často poslouchalo. 

Musím vzpomenout na své prarodiče z otcovy strany, kteří v domě bydleli. Proto ty vzpomínky mají pro mne větší hodnotu. Měli rádio, jak říkali přijímači v "jizbě" a jak si ho cenili. Tehdy se rádio nepouštělo jako kulisa. Škoda, moc mi nepovídali o poslechu rádia v minulosti, vlastně nejvíc by mě zajímaly ty počátky, když si rádio koupili. Přesto děda se několikrát zmínil, že za války poslouchali "Volá Londýn", chtěl tím vyjádřit, že to bylo pro něj důležité. Jak by ne, když jeden ze synů byl na nucených pracích v Německu. Kdo neví, bylo to vysílání z Anglie do okupované vlasti a táta si pak pořídil tu knihu projevů, ... já ji stále mám. Děda i táta velmi uznávali Jana Masaryka.

 

  

V knize jsou rozhlasové projevy tehdejšího čs. ministra zahraničí Jana Masaryka v exilové vládě, které v letech 1939-45 pronášel v čs. vysílání BBC. Lidé ho tehdy potřebovali slyšet a jeho vyjadřování bylo "lidové", lidem blízké. 

Bohužel, byla jsem ve věku, kdy mě brali tak, že tomu nerozumím, to sice tehdy ano, ale něco bych si pamatovala. Děda s bábi byli taková dvojka, téměř vše dělali společně, ale rádio neposlouchali celý den a dopoledne vůbec. Na to nebyl čas, práce kolem zvířectva a na poli je zaměstnala. Měli pár svých pořadů a některé si víc pamatuji. Každý den poslouchali rozhlas po drátě Ostrava, protože je nejvíc zajímaly místní zprávy. Z toho vyplývá, že chtěli být pravidelně informováni. Ovšem to, co tam slyšeli, byla pravda svatosvatá, protože to slyšeli z rádia! 😎 Rádi poslouchali Písničky na přání, kolikrát byly věnovány lidem, které oni znali.

Oblíbeným pořadem byl "Na pěknú notečku", to byl jejich TOP pořad. Trval zhruba půlhodinku a to byste je museli vidět. Abyste mi uvěřili, hledala jsem nějaký doklad a představte si, tento pořad se vysílá dodnes! Děda a bábi už tady spousty let nejsou, ale pořad je přežil, i jejich syny a tak skrze tento pořad na ně vzpomínám i dnes: 

  

BROLN = Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů.

Jožka Severin nebo Božena Šebetovská, pan Jindřich Hovorka - houslista, legendární primáš BROLNu, jeho manželka Zdenka a jiní, dodnes pamatuji jména některých zpěváků ze Slovácka. A co teprve pan Dušan Holý, který nedávno zemřel v 91 letech! Dnes to jsou archivní nahrávky a hodně jich bylo z moravsko-slovenského pomezí. Trochu úsměvné na tom je, že tehdy je prarodiče poslouchali možná denně a nikdo nevěděl jak vypadají. Dnes mám důvod při výročí rádia vzpomenout nejen na své prarodiče, ale i na tyto dva, kdy se fotky dají najít na netu: 

 

   

Zpěvák lidových písní pan Jožka Severin pocházel z Tvrdonic, byl propagátorem lidové písničky a zpíval po celé Evropě. Žil v letech 1916-1991.

 

Božena Šebetovská žila v letech 1919-1982, patřila k nejpopulárnějším zpěvačkám slováckých lidových písní. Měla přezdívku "podlužácký slavíček" a byla i velmi hezká. Je pochována v Lanžhotě, odkud pocházela. Můžete si poslechnout, jak znějí jejich krásné hlasy v písni Červená Růžička.

 

 

Nádherné hlasy mi připomínají mé milované prarodiče. 

Babička měla v pokoji uklizeno, snad měla pocit, že ji někdo při poslechu vidí. S dědou seděli způsobně u stolu s bílým ubrusem, při poslechu nejedli, oni si svůj čaj vypili v kuchyni a vůbec nemluvili. Staré dřevěné rádio bylo pravidelně oprašováno, nahoře bílá háčkovaná dečka, na které trůnila "hanačka", jak babička říkala. Byla to panenka střední velikosti v hanáckém kroji a byla pěkná, jen nevím, kde skončila. 

 

Tak nějak vypadala, foto mám samozřejmě z netu a dnes, podržte se, taková panenka stojí 4990 Kč!, možná je větší. Dodnes si pamatuji ty skládané rukávy a když jsem ji brala do rukou, bábi vždy dohlížela, abych její kroj nepomačkala.

Jako dítě jsem si nedovolila při poslechu rušit mluvením, prostě pro prarodiče to byl svátek poslouchat "rádio". Ani nevím, kam ten jejich rozhlasový přijímač přišel, dnes by to byl hezký kousek do muzea, kam bych ho ráda věnovala. Když děda v 83letech zemřel a babička ho asi o 8 let přežila, jeho odchod nesla těžce a rádio už moc neposlouchala. 

S rodiči jsme také poslouchali rádio, jeden čas pravidelné pohádky v neděli po obědě, to byl takový čas trávení. Táta rád poslouchal fotbalové nebo hokejové přenosy a to jsme pak poslouchali všichni. Když bylo mistrovství světa v hokeji a já jezdívala autobusem ze školy, řidiči mívali rádio zapnuté na celý autobus a to byly zážitky, které už dnes těžko někdo uvěří. Všichni napjatě sledovali, nikdo nemluvil a přesto si byli bližší než je tomu v dopravním prostředku dnes. Věřím, že po návratu si většina cestujících to rádio pustila doma. 

Pamatuji si na pořady hlavně o Vánocích nebo na Silvestra. To byly rozhlasové Silvestry, posluchače bavili pánové Jiří Štuchal nebo Jaroslav Štercl, také herec pan Jaroslav Vojta, který vyprávěl své typické anekdoty, kdy hned něco "zvojtil".

 

 

Jiří Štuchal nebyl "jen" dlouholetý rozhlasový redaktor a moderátor, byl to také kabaretní a cirkusový herec, estrádní konferenciér, lidový bavič, autor anekdot, scének, proslul jako výborný imitátor, třeba Vlasty Buriana. Jeho motoristický magazín „Šťastnou cestu“ patřil k nejpopulárnějším pořadům. Pro rozsah schopností ho ráda na svém blogu připomínám, myslím, že nebyl doceněn. 

 

 

Pro pobavení jsem vybrala krátké video vtipů Jaroslava Štercla ze 60. let 20. století.

Později vystupoval ostravský herec pan Josef Kobr, kterého jsme tady znali ze Dnů horníků, to hornické prostředí bylo rodákovi z Kladna souzeno po celý život. Dnes ho "navštěvuji" na hřbitově na Slezské, protože odpočívá asi metr od mé tety, která má tím pádem "společnost", jakou jistě nečekala. ☺

 

Ještě vzpomenu na rozhlasového Hajaju s panem Vlastimilem Brodským, kterého jsem jako dítě poslouchala. Bohužel, na tyto pořady vypršela vysílací práva, tak alespoň znělku Hajaji. 

Pro představu jsem vybrala Vánoční povídku z r. 1962 Pokoj lidem. Pokud někdo říká, že v té době se v médiích nesměly připomínat Vánoce, tak se zaposlouchejte do čteného obsahu, tady je důkaz toho, co se vysílalo. Hlas pana Brodského byl uklidňující a před spaním mnohé uklimbal. 😀

Znáte slang rozhlasáků?

Víte, čemu rozhlasáci říkají "palma"? Je to nežádoucí pauza ve vysílání. 

A co může být "handka"? Jedná se o bezdrátový mikrofon. 

Co může být v rozhlase "vindšus"? Je to ochranný kryt na mikrofon. 

Prvenství ve vysílání v Evropě má Velká Británie, která zahájila své vysílání přesně o rok dříve, v roce 1922, než tomu bylo u nás.

Za zmínku stojí, že slovo “rozhlas” poprvé použil redaktor Národních listů J. D. Richard (Richard Durdil psal pod pseudonymem J. D. Richard) ve svém článku z 21. května 1924 a zavedl je tak do českého jazyka. Rádio nás provází životem a já jen doufám, že vás tento článek nenudil.  

zdroj: Český rozhlas, YouTube

Masopust s Medvědem, Kozlem i prdelačkou na hradě

Víte o tom, že v Ostravě je hrad? Má název Slezskoostravský hrad a je samozřejmě ve slezské části města. Určitě o něm někdy napíšu. Hrady byly budovány u řek kvůli bezpečnosti, ten Slezskoostravský byl postaven poblíž soutoku řek Lučiny (na 1. fotce vlevo) a Ostravice, to je ta větší řeka. Hradní lávka označená na mapě (správně je to lávka Unie) slouží pro pěší jako propojení z výstaviště Černá louka (Moravská Ostrava) k Slezskoostravskému hradu a musím říct, že je to velmi praktické. 

Lávka je zajímavá tím, že má příhradovou konstrukci, to vysvětlovat nebudu, ale původně sloužila jako průmyslový most pro dvě potrubí dopravující uhelné kaly z uhelného prádla dolu Jan Šverma - Ignát přes Odru až do kaliště ve Lhotce a zpět, pokud bylo potřeba uhelné kaly použít. Součástí lávky byl chodník, po kterém údržba chodila z dolu na kaliště. Píšu o tom proto, že jinde to nejspíš nemají. Řekne se, hmm, lávka... a co dál? 

Lávka byla ponechána a je využita, jen Povodí Odry dalo požadavek, že spodní hrana konstrukce lávky musí být minimálně jeden metr nad hladinou stoleté vody. Na fotce vidíte řeku, kdy je malý vodní stav, ale po vydatných deštích v září tu byly povodně.

 

8. února se konal Masopust na hradě. Připraven byl pestrý program, aby se lidé pobavili a fotografie nezachytí tu atmosféru tak, jako video. Točit vlastní video mezi tolika lidmi je nevhodné, proto nabízím krátké zpravodajství Televize Polar, tak se podívejte:

 Masopust - televize Polar

 

   

Takto představím Slezskoostravský hrad z pohledu od Zárubku, přes řeku Lučinu a po jejím břehu je to kousek k hradní bráně.  Bylo tam hodně lidí, protože Masopust "bez lidí" ... to asi nejde. 

 

Tady jsme už na druhé straně hradní věže, kterou vstoupíte do hradu a vše bylo připraveno na masopustní průvod.

  

Tady se právě zahajuje Masopust. Název masopust neboli maso půst je českým ekvivalentem pro latinský výraz carmen levare, italsky carnevale, čili maso odejít. Jeho výpočet byl stanoven církevním kalendářem podle Velikonoc, proto se masopustní období odehrává každý rok v rozmezí od počátku února do počátku března.

 

 

 

Masky masopustních průvodů měly svůj hluboký význam a symboliku. Každá z nich plnila určité poselství, měla svoji charakteristickou úlohu a typické chování. Ti, kteří se do těch kostýmů převlékali, museli o tom "něco" vědět. V dnešní době se maskám už meze nekladou, na masopustu se lidé mají především pobavit a vymýšlejí co nejoriginálnější přestrojení, je to rozpustilé.

 

 Smrt - symbolika masky představovala konec zimy.

Laufer  vede celý masopustní průvod, ještě předtím však žádá starostu o povolení. Původně mohl plnit roli Laufera pouze svobodný muž.

 

   

Plodonosnou magii na Ostravsku představuje hlavně Kozel, v masce Nevěsty zásadně vystupují muži. O Masopustu se totiž konala řada svateb a tradovalo se, že pokud je nevěsta počestná, věřilo se, že brzy otěhotní a do devíti měsíců porodí. Rodila pak v období, kdy mohla v klidu dodržet šestinedělí a šetřit se - v rámci toho hospodářského roku.

Lidé věřili, že když se převléknou za zvíře nebo postavu, přebírají jeho vlastnosti i moc. Do masek se v minulosti převlékali pouze muži, ženám to nebylo dovoleno. Masky představovaly plodnost a smrtelnost. Ty starší vyjadřovaly úctu k přírodě, ty novější už parodovaly různé postavy ze života a byly tak spojeny s jakousi vzpourou vůči spořádanému životu. Bez masky by si to ten člověk nedovolil. 

 

  

Bába s nůší: Při masopustu se často otáčely role a za ženské postavy se převlékali muži. Tady se jednalo o převlečeného muže, který na zádech nesl nůši s loutkou dítěte, někdy dědka, tady bába měla v nůši husu. 

 

 

Cikánka patří k historicky vůbec nejstarším maškarám, její kořeny sahají podle některých etnologů až do středověkých dob. Cikánka v průvodu tančí, věští lidem z ruky osud a bere za to od nich peníze. Má zdobný kostým a představuje exotickou krásu. I proto je mnohými považována za symbol plodnosti a někdy koketuje s muži a tančí s mladíky. Pro tuto roli musejí vybrat temperamentní ženu.

 

 

Vodník - Pokud má vesnice nebo město rybník, bezpochyby tam žije vodník. Nebezpečná bytost, která sbírá hrníčky. 

 

  

Medvěd je nejtypičtější a také nejstarší masopustní maškarou. Její původ je doložen minimálně od 6. století, ale určitě se při různých rituálech používal už v pradávných pohanských dobách. Jeho maska bývala tvořena zvířecí kůží, kterou později nahradila podoba ze slámy a hrachoviny, případně od 19. století hlava z papíru. Někde chodil sám, jinde ho doprovázel medvědář, který ho na oko trestal za různé skopičiny, které tropil přihlížejícím. U nás ho vedl myslivec. 

Medvěd symbolizuje plodivou sílu a v širším pojetí také úrodu. 

Povinností medvěda bylo zatancovat si s každou hospodyní i svobodnou dívkou, aby jim zajistil vytoužené potomstvo. Ženy při tanci s medvědem vyskakovaly vysoko, aby jim v létě vyrostl vysoký len a konopí a někde se mu snažily odtrhnout kus hrachoviny či slámy pro drůbež, aby lépe seděla na vejcích. Při tanci i obchůzce původně medvěd naznačoval polibky, poplácával přihlížející a s velkou oblibou zejména ženy porážel do sněhu a poválel se s nimi. Smyslem toho všeho bylo přání plodnosti mužům i ženám.

 

 

  

Další důležitou masopustní maškarou je kobyla, zvaná klibna či šiml. Někde ji tvořili dva lidé přikrytí plachtou, kdy jeden držel hlavu ze dřeva či plátna vycpaného slámou a druhý dělal zadní část koně. Jinde kobylu tvořil jeden člověk s koňskou hlavou, jako tady. Kobyla bývala vedena na provaze židem, sedlákem či kočím a nabízena k prodeji: "Tuhleta kobyla je dobrá do tahu, je nenáročná na ustájení, není mlsná, i hřebíky žere, takovou nikde nekoupíte!"  A hospodář odpovídal: "Takovou herku nechci, vždyť je samý žebro!“  

Někde jí byl přečten seznam lotrovin, které celý rok prováděla (a ve kterých se často odrážely prohřešky obyvatel obce) a nakonec ji smrtka nebo ras popravili (a případně následně oživili), čímž symbolicky skončilo masopustní veselí.

 

 

Dříve byl masopust plný tradic a také poslední příležitostí se před Velikonocemi pořádně najíst, napít a pobavit. Řezník Krkovička se svým týmem už je na našich masopustech známý. Obecenstvu vždy zavěšeného pašíka popíše z hlediska použití masa v kuchyni a vyvrcholením je vždy už tradiční prdelačka za korunu. 😎

 

Když se v minulosti pořádala zabijačka, byla to událost pro celou vesnici. K šťastným majitelům vykrmeného prasátka se sjeli všichni příbuzní a výslužku ze zabijačky dostávali nejen oni, ale i mnozí sousedé. Však rčení, že nejvíc příbuzných má prase, nevzniklo náhodou.

 

   

Pochování basy  

Poslední masopustní den, úterý před Popeleční středou, končíval pochováním basy. Maso­pust končil přesně o půlnoci v úterý před Popeleční středou, kdy ponocný zatroubil na roh. Basa se pohřbila na znamení, že si na ni v následujících týdnech nikdo nezahraje. Při pochovávání se četly litanie, které vtipně reagovaly na aktuální dění v obci.Tím skončil čas masopustního veselí a nastalo období půstu, které trvalo dlou­hých 40 dnů. 

Věřící se během něho měli připravovat na největší křesťanský svátek - Velikonoce. Život se vrátil do klidných ko­lejí a na tanec, pití a hodování mohli lidé jen vzpomínat. Většina věřících dodržo­vala církevní půst.

 

 

 

 

Snahou je o Masopustu co nejvíce tančit, protože o masopustním tanci se říká, že je plodonosný. Před koncem masopustu se všichni potřebovali pořádně najíst, aby to období půstu pak přečkali v plné síle. 

Masopustní období, které začíná po Třech králích a končí příchodem Velikonoc,  je o tom, že jde o přechod z jednoho hospodářského roku do druhého. To znamená, že bychom měli sníst ty zásoby, které nám zbyly z loňského roku a přichystat se na tu úrodu, která má teprve nastat. 

Co se týče těch specialit, tak hlavně už zmíněné koblihy. Jejich výklad je takový, že představují kulaté slunce, na které se všichni těšíme a nastane jaro a bude teplo a slunečno. Někde se dělají křehotiny neboli boží milosti, což je usmažené křehké těsto, posypané cukrem. Krajově se to jmenuje různě, ale má to symbolizovat přírodu, která začne bujet a začne se probouzet. Pro masopustní období jsou typické zabijačky, takže jsou jitrnice, jelita, ovary a další z toho prasete.

  

To je terasa s výhledem na Lučinu, bylo tu výrazně méně lidí a některé masky tu našly chvíli oddechu, ale na požádání ochotně zapózovaly. Kovář pan Ondřej tu předváděl svůj fortel.

 

Všechen ten rej shora pozorovala bílá paní a co si myslela, neprozradila. 

 

Nahlédnutím do prostor Slezskoostravského hradu dnešní procházku ostravským Masopustem 2025 končíme. Myslím, že tradice by se měly připomínat. Mějte se báječně. 👍