„Čechové rozhodli se zvolit správce, mezi nimiž za přední byli pokládáni
Ptáček a Menhart. Po nějakou dobu trvala nesvorná svornost. Ačkoli
náčelníci stran Menhart a Ptáček v mnohém se neshodovali – jeden,
ochránce katolické strany, prohlašoval, že úmluvy s koncilem je třeba
zachovávat, a druhý, Rokycanův přítel, je odmítal – přece nesáhli ke
zbrani. Bylo nalezeno kompromisní řešení, podle něhož mohl každý z
příslušníků obou stran žít podle svého přání.“
Pan
Eneáš Silvius Piccolomini jmenuje jako hlavu katolické strany pana
Menharta z Hradce. Jmenuje, ale ve skutečnosti jí šéfoval onačejší
velmož, pan Oldřich z Rožmberka.
Tihle dva stáli každý na svém, nikdo
nechtěl slevit ze svých cílů. Uprostřed rozepří a tahanic z téhleté
neoficiální královské dvojice umírá pan Hynce Ptáček z Pirkštejna. Stalo
se to v tu nejméně vhodnou dobu. „Přihodil se tehdy v Brně skutek
temný, který svými následky stal se dosti důležitý. Páni brněnští, kteří
měli jakousi rozepři s panem Heraltem z Kunštátu, když přijel k nim na
radnici pod glejtem, dali jej stíti v noci při pochodních, jak starý
letopisec dí pro některé listy, kteréž otevřel před pány a radou, když
se byli sjeli... Toto unáhlení rozbouřilo veškeren rod kunštátský na
Moravě i v Čechách náramně; hledala se potom krvavá pomsta dlouhý čas a
pan Jiří z Poděbrad zvláště nebyl ještě smířen ani ke konci
následujícího léta.“
Nesmířil se ani, když pan Ptáček v srpnu roku
1444 zemřel na Ratajích, a on ve svých pouhých čtyřiadvaceti letech
stanul v popředí české a brzy nato i středoevropské politiky. K čemuž
musel mít určité předpoklady. A nebylo jich věru málo, těch předpokladů:
Schopnosti, ctižádostivá energie, uvážlivá cílevědomost. Nic z toho mu
nechybělo. Zářijový sjezd východních krajů v Kutné Hoře bez rozpaků
zvolil vrchním hejtmanem právě Jiřího z Kunštátu a na Poděbradech
jakožto čelného představitele nastupující generace zemských pánů a
rytířů.
Jiří nabývá potřebnou autoritu
Jiří znal sílu
meče. Oháněl se jím už ve čtrnácti letech v šicích panské jednoty u
Lipan a neváhal po něm sáhnout ani ve zralém věku. Tedy ne že bychom
chtěli nějak výrazně poukazovat na věk pana Jiřího, ale ta otázka se
sama vnucuje: nebyl na vysokou politiku přece jen poněkud mlád? U
velmože z předního panského rodu se na věk nehledělo. Už jako
sedmnáctiletý zasedl jako „kmet“ v lavicích zemského soudu, a o tři roky
později se stal po boku protřelého veterána Jana Smiřického hejtmanem
boleslavského kraje. Učitelem a rádcem mu byl Hynce Ptáček z Pirkštejna.
Pod jeho ochrannými křídly rychle vyzrával a nabýval potřebnou
autoritu. „Náhlé skonání náčelníka takového, jakým byl pan Hynce Ptáček z
Pirkštejna, bylo by způsobilo ještě větší žal v národě, kdyby ztráta
jím povstalá nedala se hned nahraditi vůdcem neméně schopným, ale ještě
ráznějším a šťastnějším, neboť uměl netoliko pokračovati na dráze
počaté, nýbrž i připoutati prospěch k pokroku svému. Byl to pan Jiří z
Kunštátu a na Poděbradech, jeden z nejpamátnějších mužů věku a národa
svého.“
Musíme vrátit. Necelé čtvrtstoletí. Začneme Jiříkovým
popisem. Získáme tím lepší představu, koho vlastně máme před sebou. „Je
postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskrných, mravů
líbezných.“ Tak viděl svého současníka Eneáš Silvius Piccolomini. Pan
Jiří měl – diskrétně a mezi námi – opravdu nadváhu. O jeho obezitě
svědčí řada portrétů. Před námi vyvstává postava ne příliš vysoká, zato
značně široká až tlustá. Přímo otylá. Na krátkém krku sedí masivní hlava
s knírem pod nosem a kulatýma temnýma očima. Tloušťka trápila Jiřího
zřejmě už od mladých let, ne-li od dětství, a stupňovala se ve značnou
nadváhu. Když mu bylo 45 let, psal papeži, že do Říma teď nějak zrovna
nemůže přijet, „neboť jsme nyní obtíženi nadměrnou tloušťkou svého
těla.“
Mezi dnešní Čechy, Moravany a Slezany byl pan Jiří docela
vhodně zapadl, ale jinak se mu ta nadbytečná kila stávala stále víc
nepříjemnějším handicapem. Když přeskočíme nějakou tu desítku v čase
kupředu, tak pár posledních týdnů před smrtí trávil Jiří jenom na
posteli a v křesle. Po smrti najdou lékaři při balzamování mrtvoly
břicho obrostlé na píď tukem.
Byl způsobné tvářnosti, zavalitý, mohutný, zkrátka, jak se říká, úboreček.
Ale vraťme se raději k živému Jiřímu. Jeho náklonnost k tloušťce
způsobila česká krmě, hlavně české pivo. Petr Chelčický a další
současníci věděli, co říkají, když pranýřovali „vzdutá česká břicha“.
Mezi třicátým až pětatřicátým rokem svého věku byl Jiří z Poděbrad...
jak to o něm napsal kronikář? „Byl způsobné tvářnosti, zavalitý,
mohutný, zkrátka, jak se říká, úboreček.“
„Narodil se zajisté na
Poděbradech na den svatého Jiří roku 1420, z otce Viktorina Bočka z
Kunštátu a matky Anny z Vartemberka,“ říká nám František Palacký, a tím
slůvkem zajisté jako by paradoxně zaséval pochybnost. Kdoví, jak to s
tím datem narození vůbec je. Přesné datum narození totiž nelze určit.
Snad to bylo skutečně na den svatého Jiří, tedy 24. dubna, popřípadě den
předtím, tedy 23. dubna, ale také to mohlo být 20. dubna a toho 24.
mohl být Jiří pokřtěn. Rok narození 1420 ale platí. Měsíc –
pravděpodobně, zato den je pouhou dedukcí. Každopádně se uvádí, že se
tak stalo „na Poděbradech v tom štoku, kde kaple jest,“ čemuž samozřejmě
věřit můžeme, ale taky nemusíme, že. Nemusíme v tom případě, když
kupříkladu přijmeme tvrzení, že jeho kmotrem byl Jan Žižka z Trocnova.
To bychom totiž museli připustit, že Jiří přišel na svět v jižních
Čechách, patrně v Horažďovicích. Jiné důvody lokalizují Jiříkovo rodiště
do Hořovic. A potom jsou tu ještě tři moravské hrady, tenkrát v majetku
Jiříkovy rodiny - Kunštát, Bouzov a Pernštejn. I tato místa připadají v
úvahu.
Zrozen z poběhlice
Stejně záhadné je to s
hypotézou, že se král nenarodil z manželského lože. Jako že byl
levoboček, z levého boku. Už v roce 1450 mluví satirické písně o Jiřím
jako „o snopkovi“, tedy člověku zrozeném v nemanželských poměrech.
Nechybějí ani hlasy, že Jiří „zrodil se z poběhlice“. Brněnští měšťané
neskrývají své opovržení nad „králem doškem“. Dnes na tom pravda už moc
nesejde, ale tenkrát šlo zřejmě o víc. Nepřátelé se často v boji proti
Jiřímu uchylovali k nadávkám a k nepravdám, ale ve věci Jiříkovy matky
se nápadně setkává mlčení pramenů s veřejnými pochybami nepřátel.
Koneckonců, Jiřík nebyl jediným českým vladařem, nad jehož původem se
rýsují nápadné otazníky. Podobné problémy měl i svého času kníže
Břetislav.
V okamžiku, kdy se Jiřík narodil, působil pan Viktorin z
Kunštátu a na Poděbradech v Žižkově velitelském štábu. I legenda o
Žižkově kmotrovství nasvědčuje, že Viktorin dosáhl prominentního
postavení. Po boku proslaveného válečníka bychom očekávali chrabrého a
vyzrálého člověka, jenomže Jiříkův otec byl ve skutečnosti „chlapcem s
mlékem na bradě“. Tatíkovi bylo v době, kdy si připíjel na zdraví
novorozeného syna, pouhých sedmnáct let. Ale – to by znamenalo, že se
oženil dejme tomu v šestnácti. a vzápětí, ještě uprostřed líbánek,
opustil urozenou manželku, aby se přidal k formující se revoluční
armádě? Mlčení pramenů o Jiříkově matce nás vede nutně k úvaze, že se
mladistvý voják Viktorin jaksi zapomněl v náručí nějaké dívky, a to
objetí nezůstalo bez následků, prostě že zplodil syna z nerozvážnosti, s
jakou jsou kluci občas schopni zkomplikovat si život i dnes. Mezi námi:
Nebylo by nic mimořádného, kdyby si byl vzal pan Viktorin za ženu
neurozenou milenku, anebo: kdyby se dokonce dědic poděbradského panství
narodil dívce či paní, která se vůbec nestala zákonitou manželkou páně
Viktorinovou. Prostě byla válka a vojákovi se ve válce leccos prominulo.
Tím spíš, že se na plné obrátky rozjížděla revoluce, která uvolňovala
tradiční vazby. Mladičký šlechtic Viktorin se vzal kluka asi k sobě, což
bylo šlechetné, ale Jiříkovi to usnadnilo jenom život jenom pramálo.
Kdyby
se zachovala rodinná kronika nebo aspoň účetní knihy Jiřího z Kunštátu a
na Poděbradech, tak bychom v nich našli asi tyto zápisy: „Po smrti pana
Viktorina z Poděbrad a po smrti bezdětného strýce Bočka z Kunštátu byl
Jiřík převezen na Moravu, do kraje svých předků, podle kterých se psal z
Kunštátu.“ Páni z Kunštátu patřili k našim nejstarobylejším šlechtickým
rodům. Zdobila je nejenom úsporná energičnost a podnikavost, ale i
oddanost zemi a jazyku. Byli to vlastenci, i když... v tehdejší době se
dá těžko mluvit o vyhraněném vlastenectví, nicméně pocit příslušnosti k
národu, a to jak k češtině, tak k území, ale i k náboženskému cítění se
mezi pány z Kunštátu cílevědomě pěstoval. Pozdější Jiříkovo češství
nevzniklo samovolně. Zatímco se většina panstva ještě vyžívala v
němčině, pradědeček Jiříkův, už kolem roku 1370 dával psát své listiny
česky.
Jiříkova jazyková výbava
Další pan Boček z
Kunštátu, Jiříkův dědeček, patřil k velkým obdivovatelům Husovým. O jeho
otci a strýci víme, že obě významně zasáhli do husitské revoluce, i
když později zamířili do panské koalice. Do té patřil i další Jiříkův
poručník, pan Heralt z Kunštátu. S ním a jeho čeledí přichází
čtrnáctiletý chlapec na Lipany. O bojovnickou výcvik měl tedy postaráno.
Co se vzdělání týče, můžeme předpokládat, že v rodině pánů z Kunštátu
působil kališnický kněz, který chlapce naučil číst, psát a počítat.
Pokud však víme, Jiří nestudoval na žádné z městských škol, na
universitě zapsán taky nebyl. Do konce života se nenaučil latinsky,
německy uměl jenom velmi málo, s bídou se dorozuměl s německými
vyslanci, nebyl s to vést odpovědné jednání v jiném jazyce než v
češtině, a diktovat dopisy. Jak v latině, tak v němčině se musel opírat o
překladatele. Ale aby to s Jiříkovou jazykovou výbavou nevypadalo tak
tristně: čeština tehdy patřila ve střední Evropě k uznávaným
diplomatickým jazykům; česky bylo možné se dorozumět nejenom v
sousedních zemích, jako třeba v Lužici nebo ve Slezsku, ale i v Polsku a
Uhrách. Pozdější uherský král Matyáš Korvín psal české listy nejenom
českým adresátům, ale i německým patricijům do Jihlavy. Když neuměli
česky, byl to jejich problém, ale – oni uměli. Takový užitečný a
rozšířený jazyk ovládali docela rádi.
Když bylo Jiříkovi sedmnáct
let, „zapsal císař Zikmund do jeho vlastnictví 12 vesnic a městeček.
Kromě Poděbrad, Boskovic, Kunštátu se stal pánem na Libici, Oseku,
Pečkách a ještě na dalších statcích.“ Císař Zikmund sice konstatuje, že
tato milost se dostává Jiřímu „za věrné sloužení“, ale ona je to spíš
prázdná formule než skutečné zhodnocení činnosti toho sedmnáctiletého
šlechtice. V témž věku z něho byl kmet. Tedy usedl jako „kmet“ do lavice
zemského soudu. Právo kmeta bylo dědičné. Nesouviselo s věkem a v
Jiříkově případě plynulo ze skutečnosti, že se stal svrchovaným pánem na
svém zboží. Brzy na to se ocitl ten ambiciózní osmnáctiletý chlapec –
ocitl se ve víru vysoké politiky. Nestál tam však sám. To ne, měl po
boku toho nejlepšího učitele, jakého si dovedl představit. „Hynce Ptáčka
z Pirkštejna.“ I on byl členem starobylého rodu. Páni z Pirkštejna byli
jednou větví pánů z Lipé – i erb měli společný, dvě ostrve a kapra.
I
Ptáčkova postava byla tlustá, podobně jako tělo jeho svěřence a žáka
Jiříka. Na rozdíl od Jiřího byl ale pan Ptáček dost malý. No, příliš
nevyrostl, to je fakt... ale bylo v něm cosi staromódního,
starosvětského, ovšem taky i seriózního, co lidi přitahovalo. Patřil ke
šlechticům, kteří zdatně hospodařili. Věřil tradici, byl oddán kalichu,
ale ne fanaticky. Okolní svět pro něho byl spíš jevištěm nepravostí,
hemžilo se to tam nepřáteli. Proto bylo nutné být obezřelý a uvážlivý.
Holohlavá hlava Ptáčkova se objevovala při všech důležitých jednáních,
přičemž proslul věčným úsměvem, kterým skvěle mátl soupeře. Na sněmech
vévodil jeho hlas, řečnické umění. Nevyznačoval se sice takovou dravostí
jako jeho protivník Oldřich z Rožmberka, vynikal však nad něho
obezřetnou opatrností a promyšlenou lstivostí. Uměl náramně dobře
počítat a hospodařit a každý projev svých politických sympatií si dal
dobře zaplatit.
Oldřich z Rožmberka – zloděj, travič, podvodník
Když
už jsme u dvou úhlavních postav české politické scény v době po
Lipanech, tak tedy vedle pana Ptáčka bychom měli vyšetřit nějaké to
místo a nějaký čas i na jeho rožmberského kolegu. „Oldřich byl člověk,
vždy se přizpůsobující době,“ napsal o Rožmberkovi Eneáš Silvius... To
tedy musel být hotovým prototypem moderního politika... Navíc i zářivým
aristokratem. Přesto, že měl od narození jednu nohu kratší, takže
kulhal. Současníci srovnávali jeho tělesnou vadu s nestálostí
charakteru. On byl totiž pravým synem své doby plné zmatků a náhlých
obratů. Byl to šlechtic, který znal sílu peněz a přímo nezřízeně toužil
po moci. Už jako čtrnáctiletý se ujal vlády nad rozsáhlým rožmberským
panstvím, a netrvalo dlouho a usedl na prvé místo i mezi českou
šlechtou. Byl pyšný na svůj rod a pečoval o lesk svého vladařského
dvora. Český Krumlov mu vděčí za bohatý rozkvět. Na krumlovském hradě
pobývala často královská poselstva, papež i koncil tam vysílali legáty,
přední knížata byla hostem u toho pyšného vladaře, který hledal svoje
prapředky ve starém Římě. U rodu Orsiniů, nemýlím-li se... Orsini...
Rožmberk... no, trošku to zní podobně. Jenom zní. Když se tento kulhavý
král jižních Čech odebíral na zasloužený odpočinek, vymínil si na svém
synovi neméně než 13 komorníků a několik jízdních sluhů. Samozřejmě že
trval na tom, aby mu syn tuto apanáž zajistil smluvně a se zárukami.
Podle sebe zřejmě soudil své nejbližší...
Syn mu však oplatil
přesně stejnou falší a úskoky, jakými vynikal jeho otec. „Král jižních
Čech“ pak na stará kolena žebral o groš, stýskal si na nevděk dětí a
prosil o pomoc a slitování. „Byl to člověk, vždy se přizpůsobující
době,“ řekl o něm Eneáš Silvius, ale my mohli bychom použít i drsnější
charakteristik. Současníci mu říkali zloděj, travič, podvodník. Nejsou
to zlovolné pomluvy? Ne. Známe jeho rady, kterak otráviti soupeře jedem
zapečeným do perníku nebo rozpuštěným ve víně. Zachovány jsou i padělky
listin, které dal Oldřich vyrábět a pomocí nichž se zmocňoval jmění,
statků, osob. Ani jedno kladné slůvko by se na jeho adresu nenašlo? Ale
našla by se. Ta o něm sepsali najatí veršotepci už za jeho života: Sloup
království tohoto a úd nejmocnější! Známá byla jeho záliba v astrologii
a v alchymii, značnou péči věnoval krumlovské knihovně. Jednal s králi a
knížaty jako sobě rovnými, dovedl měnit názory na obrtlíku, klamal a
řečnil. Do omrzení opakoval svou péči o království, a přitom toužil po
bezvládí a bezkráloví, protože zrovna to byly živly, které mu dávaly
sílu. „Vy pro své zvláštní věci a užitky jednáte a nedbáte, staň se
zemi, jakž staň, jen abyste svou vůli prosadil,“ říkali mu jeho přátelé.
Ale
vraťme se ještě jednou do těch pomyslných účetních knih. Ne že bych
chtěl zatěžkat tento svěží pořad nějakou cifršpiónskou prózou, ale snad
nebude od věci vědět, jakou majetkovou základnou politik Jiří
disponoval. „Když bylo Jiřímu 25 let, císařovna-vdova Barbora mu
postoupila město Jaroměř. I na Mělníce, kde se krásná a stále ještě k
rozkoším života náchylná císařovna usídlila, získává mladý poděbradský
pán nová práva: ustavuje tu konšely.“ Do pěti lety poté kupuje Jiří
rozsáhlé panství vízmburské. „Peníze mu opatřili pražští měšťané.“
Uplynuly sotva dva roky a hrad Veliš i s městem Jičínem říkají Jiříkovi
pane. Hrad Navarov Jiří nekupuje, ten dobývá, a navrch získává Zásadku,
Studénku, Libňoves a Žacléř. No a za další dvě léta „pořizuje Jiří
obrovské panství častolovické za 23 tisíce 400 kop grošů. Celou sumu
vyplatil pan Jiří hotově dědici Vilémovi z Lichtenburku. Pokladna
většinu částky uvolnila, zbytek půjčili židovští finančníci z Prahy a z
Budějovic.“ Tomu se říká hospodaření. „Téhož roku kupuje Jiří vesnice u
Nové Paky. Zboží velišské je tak spojeno s panstvím žacléřským v jeden
celek. Císař Fridrich mu postupuje zápisy na 16 000 dukátů. A král
Ladislav (tedy Ladislav Pohrobek, který se mezitím ujal vlády, byť jen
krátké) mu daruje knížectví lehnické.“ Mezi jednotlivými položkami v
knize účtů pana Jiřího už nejsou žádné mezery. Následují pěkně rok za
rokem. „Rok 1455. Koupen Skuhrov, Náchod, Homole, Rýchmberk. Koupeno
hrabství kladské, město a hrad Kladsko. Stavba rybníků, prodej ryb. Rok
1456. Koupě knížectví minsterberského ve Slezsku. Pán Poděbrad je
hrabětem kladským a knížetem minsterberským. V Kladsku začínán razit
vlastní minci.“ A tak dále, a tak dál. Rok za rokem.
Aleš ze
Šternberka prosí Oldřicha z Rožmberka, aby znemožnil Jiřímu koupi
Kladska: „Ruš to, jak můžeš, neboť z toho vznikne pro nás mnoho zlého!“
Pro jednoho zlé, pro druhého dobré... Zápisy příjmů, soupis majetku – to
jsou stupně kariéry Jiřího z Poděbrad. Tenhleten politik stoupá vzhůru
po bohatě vydlážděném schodišti. Kdybychom zapomněli, že se Jiří
postupně stal nejbohatším pánem v zemi, tak bychom nikdy nepochopili ten
přímo zázračný vzestup šlechtického sirotka až úplně nahoru. Totiž na
český trůn.
zdroj:
Josef Veselý
