Toulky českou minulostí: 25. schůzka: Staré pověsti české aneb Ještě o sestrách Libušiných

 

Patří legendy také k dějinám? Lze brát báje, pověsti, mýty za stejně hodnotnou a platnou minci jako historii kronikářsky a ještě dalšími písemnými prameny ověřenou? Jaké je jejich místo v minulosti národa? Je to – dejme tomu – folklór? Anebo se za všemi těmi ději a jmény ze starých pověstí českých skrývají skutečné události, konkrétní lidé? Nevíme.

Pro tu dlouhou dobu od konce Sámovy říše, tedy asi od roku 659, do první zmínky o prvním historickém českém knížeti Bořivojovi v r. 884, což je víc než dvě století, pro tu dlouhou dobu máme k dispozici tři čtyři útržkovitá a navzájem izolovaná data. A to je hrozně málo... A kde je málo faktů, tam se daří – legendám...

Praha v roli ještě nezrozená

Stalo se to zhruba v místech dnešního areálu České televize v Praze. Ano, na Kavčích horách. Tehdy se jim ovšem neříkalo Kavčí, ale Kačí (rozumějte Kachní), a nikoli hory, ale hora. Jedna. Kačí. Abychom byli přesní, tak Kačí hora je vrch mezi někdejší cementárnou v Podolí na polovině vzdálenosti mezi Vyšehradem a Branickou skálou. On ten příběh vlastně nezačíná na Kavčích horách ani Kačí hoře, nýbrž v sousedství, na Vyšehradě. V sídle nejmladší ze tří Krokových dcer, kněžny Libuše.

„Sem jednou zavedla Libuše svou sestru Kazi, jež přijela na kročitém koni z Kazína ji navštívit,“ reprodukuje onu sesterskou stáž Alois Jirásek, k čemuž lze dodat pouze jedinou věc, totiž že kročitý kůň je ten, který dělá velké kroky. „Zahrada, trávník a stezky spočívaly již ve stínu, jen vrcholky stromů, hradba mocných trámů a vysoké sruby v pozadí kolem byly zality záplavou posledního světla...“

Přerušme však epické líčení Jiráskovo a vstupme rovnou do děje: „Klid a ticho té chvíle zahlaholil od brány náhlý ryk. Křik mužských hrdel se blíží jako náhlá bouře. Ze směsi hlasů pronikal výskot, v tom někdo na roh zatroubil. Znamení vítězství hučelo z rohu a neslo se širým hradem s radostným pokřikem. Po nádvoří kráčel v hlučném průvodu vysoký mladý muž statného těla, s rukama do týlu vztaženýma, jak nesl nějaké břímě. S úžasem hleděly kněžny na něj i na jeho břímě: na divokého, živého kance, kterého drže za hrotité boltce, nesl na zádech břichem vzhůru. Muž ten však kráčel pevně a jistě, nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl. Smělý lovec, jenž byl Bivoj, Sudivojův syn, stanul u schodů, jež vedly k veliké síni. ‚Tu nesu to zle škodné zvíře, divého kance z Kavčí hory. At' zhyne před tvýma očima, chceš-li. Sám se postavím proti němu, ját' ho lapil, ať ho také zabiju. Vy sevřete kolo; kdyby chtěl prorazit. A položte mně k nohám oštěp.’“

Napjatý scénář pro film

Představte si tuto situaci ve filmovém scénáři: Napětí. Strach. Mohutné svalstvo Bivojovo. Detail na bílé kančí tesáky a na jeho očka podlitá krví. Zástup kolem. Oštěp. A opět Bivoj. "Ten, přehlédnuv kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněžny výše stojící, (ano, na Libuši s Tetou jsme v tom filmu trochu pozapomněli, takže celkový záběr na ty dvě) na Libuši, a zvláště pak – na její sestru. Ta vzrušena hleděla na statného muže (detail: Kazi hledí vzrušeně na Bivoje), kterého poprvé spatřila v háji u Jezerky a na nějž tak často vzpomínala.

(O Jezerce, která svého času proslula rovněž jako televizní studio a nyní slouží coby divadelní scéna, ve Starých pověstech už zmínka byla, ale že se Kazi s Bivojem vlastně už znali, tak to zjišťujeme jako novinku.) Ted' Kazi těšilo toto mužství, jeho síla, udatenství, než přece se jí srdce pohnulo strachem a oči bezděky zamrkaly, jak Bivoj se rozkročiv (následující scéna doporučuje scénář natáčet zpomaleně, aby mohla být jaksepatří vychutnána), mrštil kancem vší silou přes hlavu před se, že až země zaduněla od tohoto pádu. (Detailní záběr: mocné Bivojovy ruce svírající oštěp.) Starý, silný sekáč (vzhledem k tomu, že sekáč znamená v mysliveckém slangu tří až čtyřleté prase, je údaj "starý" poněkud zavádějící.) na okamžik ležel na zemi roztažen jakoby bez sebe, ale již se mu břicho pohnulo, hřeben ze štětin na hřbetě se mu zježil, bělmo očí se zablýskalo. Vymrštil se vráz ze země a hnal se jako šipka, nehledě vpravo ni vlevo, s rozevřenou tlamou, v níž se ostré tesáky bělaly, přímo na Bivoje, zuřivostí slepý.

(Přichází vrcholná scéna:) Vše kolem jako pěna ztichlo (takovému momentu se říká stop-time), ale již vykřikl kdekdo z mužských i hradských žen a dívek. Muži křičeli a zbraní mávali, jak sekáč naběhl na Bivojův oštěp. Proud krve vytryskl z tlamy zvířete; vzepjalo se, naposled , a jako skoseno skácelo se na zem krev se z něho valila a zalévala půdu kolem."

 

Mikoláš Aleš - Bivoj

Hrdinové pověstí...

Kosmas žádného Bivoje nezná. Natož aby ho dával jakkoli dohromady s Kazi. Jejich známost zorganizoval náš starý známý, kronikář Václav Hájek z Libočan. Ano, on byl  první, kdo tento lidový příběh přenesl do roku 716. Rok předtím se prý Libuše ujala vlády. Tedy podle Hájka, a ten si s historickou pravdou, jak víme, hlavu nelámal.

„Muž jeden velmi silný z rodu Strošova, jménem Bivoj, syn Sudivojův,“ ano, teď už víme, odkud bral Alois Jirásek informace pro Bivojův příběh, „aby sobě kratochvíli učinil, na Kačí horu šel a tu svini divokú za uši lapil a vzal ji na se, na Libín hrad ji přinesl. To Libuše vidúc se velmi divila, a vzavši zlatou přípasku, jemu jako hrdinovi a rytíři ji dala, a sestra Káša, kteráž toho času z Kašína na Libín přijela, téhož Bivoje sobě pro jeho mužství za manžela pojala.“ Ovšem pozor, bohatýrský příběh podobného druhu v české literatuře už koloval. V jakési dvorní, šlechtické verzi jej vypravuje Dalimil:

V českém vojsku sloužil v ony dny
jinoch smělý, jinoch způsobný.
(V ony dny to znamená za vlády knížete Vladislava.)
Dětříšek Buškovic, hezký hoch,
jemuž též říkali Tuří roh.
Že za uši kdysi kance chyt',
zdobil kančí rypák jeho štít.

Kanec v hlavní roli?

Faktická připomínka: kančí hlavu měl ve znaku skutečně český rod Buziců. Znal Václav Hájek z Libočan tento Dalimilův příběh? Určitě. Takže se jím nechal – inspirovat. Kdoví. Třeba se chtěl zalíbit, pan Hájek. Potomkům onoho Dětříška. A tak mohl přenést vyprávění o odchytu svině, připisované kronikářem Dalimilem Dětříškovi, do doby zhruba o čtyři sta let starší.
Václav Hájek vydal svoji Kroniku českou v roce 1541. O padesát let později spatřilo světlo světa Zrcadlo Čech a Moravy od autora Bartoloměje Paprockého z Hlohol.

Pan Bartoloměj, ač rodem Polák, přilnul ke své nové, české vlasti natolik, že o ní začal psát. A co víc, psal o ní česky. Pochopitelně že mu nemohl uniknout jeden z proslulých českých erbů – sviní hlava. Vydal se po jeho stopách, a výsledky jeho pátrání byly vskutku objevné: „Muž jeden velmi silný, jménem Bivoj, syn Sudivojův, vyšel na Kačí horu, aby sobě kratochvíli učinil, a potkal tam svini divokou, uchopil ji za uši a na hřbet svůj ji vložil a zanesl na hrad zvaný Libín.“

Ano, velmi originální. Včetně některých obratů: „aby sobě kratochvíli učinil, na Kačí horu šel“ – opsáno od Hájka. Ale nechceme panu Poprockému křivdit, on totiž dokázal být i původní. Informuje například, že "Bivoj nebyl z rodu prostého, nýbrž pocházel z kmene těch hrabat, kteří s Čechem a Lechem do té krajiny přišli." To jsme si oddechli. Představte si, kdyby si Kazi vzala prostého, neurozeného nehraběte Bivoje, muže z lidu!...

„Porodila mu syna Rodislava, kterému již za věku vzrostlého někteří říkali Sviní hlava, protože jeho otec tu divokou svini živou na hřbetu přinesl. Na památku toho a na věčnou pochvalu síly otce svého nosil Rodislav s povolením Libušiným sviňskou hlavu.“ A podobně jako kronikář Hájek i pan Paprocký se snaží vyjít vstříc svým šlechtickým zákazníkům. Ona taková služba asi nebyla zdarma: „Když potom zbohatl v té krajině kašínské, dožádal se na knížeti svém Přemyslovi, aby mu dopustil postaviti hrad v krajině půlnoční, ve kterém by se mohl před nepřáteli české země brániti. K čemuž mu bylo povolení dáno a on na jedné hoře dům kamenný vystavěti rozkázal a dal mu podle svého jména jméno Rodov, jenž byl potom nazýván Ronov.“

Vylepšení rodu

Ronovští měli pradědečka přímo z družiny praotce Čecha. Taková pověst mohla jejich erb jenom vyleštit...

První Kaše, druhá Tetka -
a o třetí Libuši,
zvlášť se zmínit přísluší.
(Ano, s Libuší si smluvíme extra schůzku. Hned příště.)
Kaše na Kašíně byla,
Tetka na Tetíně žila -

- stop ! „Tetka na Tetíně.“ Zatímco Kazín či Kašín kněžny Kazi, potažmo Káši nikdy nalezen nebyl, Tetín existuje. Dodnes. Na dohled od Berouna. Na Tetíně skutečně bylo dávné, ještě předslovanské sídliště. Jakže to napsal starý pan Kosmas? „Ctihodná byla i Thetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila.“ Takže Tetka... Teta – byla svobodná. Ale nejen to. „Navedla hloupý a nerozumný lid (Kosmas nezapře svoje hledisko – byl přece křesťanský kněz), aby se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy a stromy (Kosmas je i vyjmenovává), Oreády, Dryády a Amadryády. (Aby se jim klaněl a ctil je.) Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané.“ 

Tetín |foto: Adriana Krobová

 

 

Tady bychom měli hned dvě faktické poznámky. Za prvé: Kosmas na tomto místě (v novém vydání na páté straně své kroniky) nějak už pozapomněl, že původně dal přinést bůžky do země praotci Boemovi neboli Čechovi. A za druhé: všimněte si, předtím Kosmas užíval důsledně minulého času, zatímco teď najednou mluví v čase přítomném: "Mnozí vesničané jsou jako pohané." Zřejmě se ještě ve svých časech setkával s modlářstvím. "Jeden ctí prameny a ohně, jiný se klaní hájům, stromům a kamenům, jiný vzdává oběti vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého."

Ještě jednou: "Mnozí vesničané jsou jako pohané." Pro křesťany znamenal tento pojem "pohan" poněkud uštěpačné označení těch, kdož věřili v modly. Tedy nikoli v jednoho, nýbrž v mnohé bohy. Jenomže, bylo například židovství (mimochodem také jednobožské), anebo mohamedánství vyznávající Alláha, jediného boha, bylo to pohanství? V pravém slova smyslu ne. Z čeho vzniklo české slovo "pohan"? Z latiny. Paganus rovná se latinsky "venkovan".

Těžké dokazování pohanství

Křesťanství fungovalo zpočátku jako typické náboženství antických měst. Mezi pagany (venkovany) se šířilo pomalu a s výrazným časovým zpožděním. Zprávy o našich slovanských pohanech a jejich bozích nemáme prakticky žádné. To, co zbylo, tak to jsou informace značně zkreslené. Psali je lidé se záští vůči modloslužebníkům a jinověrcům. A nejsou ani od nás, ale z povodí Labe a od břehů Baltů (prakticky celé východní Německo tehdy ovládali slovanští Obodrité a Veleti). Až roku 1168 dobyl dánský král Waldemar poslední a nejzatvrzelejší výspu slovanských pohanů, svatyni Arkonu na ostrově Rujaně. Právě z těch časů pocházejí písemná svědectví o modloslužbě: Na strmém skalním výběžku v severním cípu Rujany stávala dřevěná svatyně s třímetrovou modlou boha všech slovanských bohů – Svantovíta. Do pohanského chrámu směl vstoupit jenom velekněz, a to jen se zatajeným dechem... pro každé nadechnutí musel z chrámu vybíhat.

I Svantovítovi byly přinášeny oběti – víno a medové koláče. Ale také lidské životy. Za věštbami sem přicházela poselstva ze všech slovanských zemí, protože Svantovítova proroctví a orákula se přijímala jako zaručená. Ke své ochraně měl Svantovít tři sta ozbrojených jezdců. A patřil mu i posvátný bělouš, na něm jezdíval bůh prostřednictvím svého velekněze. Kůň ostatně zastával důležitou roli při věštění: rozhodoval prý o zdaru válečných tažení tím, že buď levou nohou – to bylo vítězství! – nebo nohou pravou – pozor, porážka! –, překračoval kruh kopí před chrámem.

Hledání v Německu

V Arkoně, starém slovanském hradisku (jeho valy jsou dodnes vidět) se pochopitelně konaly archeologické průzkumy. Roku 1921 tam Němec Schuchhardt objevil zbytky Svantovítova chrámu. Totiž – dlouho se věřilo, že jde o chrám, ale nové výzkumy v roce 1970 odhalily, že šlo ve skutečnosti o zbytky vnitřních hradeb. Chrám musel stát jinde, možná v místech, kde se dnes převalují mořské vlny.

Retra. Ano, ještě o jednom posvátném a proslulém místě pohanských Slovanských se musíme zmínit; pravda, nikoli u nás, ale zase v Německu. Tedy možná v Německu. Retru nikdo doposud nenalezl, i když ji usilovně hledali. Například u jezera Tollensee v Meklenbursku. (Tollensee... to jméno dostalo jezero podle slovanského kmene Dolenců...) Údajně ji měli vyvrátit někdy v 11. nebo ve 12. století. Uprostřed překrásného háje stál chrám a v něm vládl na způsob Svantovíta z Rujany bůh Svarožic, syn slunečního boha Svaroga. Odtud, z Retry, pocházejí i zprávy o dalším ze slovanských bohů, Radegastovi. Jeho socha zdobí dodnes beskydskou horu Radhošť. Původně betonový, nyní kamenný Radegast tam shlíží do moravských údolí, aniž kdy byl jejich božským vládcem...

  

Socha pohanského boha Slovanů Radegasta – boha slunce, hojnosti a úrody stojící na hřebenu Radhoště. Autorem sochy je frenštátský rodák, akademický sochař Albín Polášek. Současná socha je vyrobena z vápenické žuly, je vysoká 320 cm a váží 3,38 tuny.

"Náboženství staroslověnské zakládalo se na zasvěcení sil přírodních. Věřilo se v jednoho nejvyššího boha, stvořitele světa, působce světla i blesku. Mezi jmény, kterými, jak se zdá, rozliční kmenové rozličně ho vzývali. Perun byl nejslavnější. Vzýváni byli i rozliční duchové čili diásové, mužští i ženští, dobří i zlí – ti poslední sluli zvláštním jménem běsi. Tento původní způsob slovanského náboženství se postupem věků měnil, když Slované u sebe dopřáli místa i cizím. Aspoň zdá se, že Prija neboli Lada a Živa podle řeckého, Tur neboli Svantovít podle germánského smyslu představováni a vzýváni byli." Tolik František Palacký.

V božstvu není jasno

Jaké bohy měli naši pohanští předkové? Opravdu se klaněli Svantovítovi, Svarožicovi, Radegastovi, Perunovi, Moraně, Černobohům a Bělobohům? Ano nebo ne? 19. století zabydlelo v naší vědecké literatuře české pohanské nebe nadpřirozenými bytostmi od obzoru k obzoru. František Palacký uvádí o modloslužbách pozoruhodné podrobnosti, Mikoláš Aleš je dovedl věrně namalovat, v knihovnách a v muzeích se dochovaly písemné i hmotné doklady o formách pohanských obřadů – sochy bůžků, zprávy o existenci desítek božstev. Všechno bylo tenkrát důvěryhodné, skoro jisté a téměř jasné.

 

František Palacký|foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

 

Dnes ne. Holá pravda zní až k zarmoucení střízlivě: na rozdíl od dřívějška nevíme o českém pohanství skoro vůbec nic. Mnohé zprávy byly odhaleny jako podvrh. Leckteré modly byly skáceny. Ukázalo se například, že proslulá Morana přišla na svět podvodem, kterému asistoval "objevitel" Rukopisů královédvorského a zelenohorského Václav Hanka. On si totiž z folklórní smrtky, ze známého lidového zvyku vynášení Zimy a vítání Jara zpětně vykonstruoval staroslovanské božstvo. Ten zvyk je sice bezpečně starodávný, zvyk ano, Morana už ne. Odkud se ale u nás vzala v minulém století taková spousta slovanských božstev?

Výrazně pomohl opět pan Hanka. Sám jich objevil tolik, že se až tajil dech. A ještě další pohanští bůžkové a bohové se v našem domácí prostředí ocitli díky zvláštnímu "myšlenkovému importu" – byli sem dovezeni z jiných slovanských krajin, od Pobaltských a Polabských Slovanů, případně z Kyjevské Rusi. Tato podivná akce se odehrála dávno poté, co se skutečné modly pohanů z Čech a Moravy rozprchly do neznáma, co zmizely v bezejmennosti a zapomnění. Co s tím vyprázdněným nebem? Co se světem zbaveným těchto bytostí? To všechno přímo volalo po oživení. 

Vždycky to nějak jde

Buditelé, fantastové, vlastenci a snílci k nám postupně přemístili modly z Rujany, z Meklenburska, z Litvy a Lotyšska, sáhli po bůžcích od Dněpru i od Labe – s ospravedlněním, že náboženské představy Slovanů měly nejenom společné kořeny (což mohla být a asi i byla pravda), ale také totožné nebo příbuzné projevy (což už tak samozřejmé není). Ono je to dokonce velmi málo pravděpodobné. Takže ti domácí Radegastové a Morany a Svantovítové a Perunové – jako bozi jsou fakticky přivandrovalí. Je to jakési božské příbuzenstvo, strýcové a tetičky odjinud, jsou to bytosti, které se zpožděním řady staletí dodatečně oživily nebeskou klenbu nad českou krajinou minulosti. Suplují bohy, po kterých nezbyla ani památka. Ti se vytratili dřív, než nějaký písma znalý křesťan mohl aspoň zapsat jejich jména...

„Tetka vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín... Polohou byl velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže.“ Kromě toho, že zůstala svobodná, ji Kosmas obdařil ještě jedním štěstím, na rozdíl od její starší sestry: hradem. Tetín v protikladu k nešťastnému Kazínu nikdy nevyvolal spory o lokalizaci. Zbývá jenom vyřešit drobnost: Jaký je jeho vztah ke Kosmově Tetce? Je tu především shoda jmen. Tetka – Tetín. Jenomže otázkou je, jestli jméno "Tetín" skutečně vzniklo z osobního jména Teta (mimochodem, to je nejspíš jméno mužské; podobně jako "Radotín" byl odvozen od "Radoty"), nebo jestli to není snad náhodou naopak. Jestli si Kosmas nevyfabuloval kněžnu Tetku od Tetína a Libuši od Libušína. Oba, Tetín i Libušín v jeho době existovaly, Kosmas je určitě znal. Takže jméno Tetín není žádným důkazem existence Tetky. Jak je to ale s jeho stářím?

Mohlo by spadat alespoň do doby někdy kolem roku 800, ve kterém by bylo nutno Tetku (když předpokládáme její historickou existenci) hledat? Archeologové minulých dob tenhle problém neměli – brali Kosmovu pověst jako prokázaný fakt. Pro autory populárních časopiseckých článků vlastivědného charakteru (velice oblíbených v minulém století) nebylo ani problémem shrnout pod pojem "posvátného Tetína" všechny památky různých starších dob, co se jich tu během věku nashromáždilo. Tak kupříkladu náš starý známý amatérský archeolog páter Václav Krolmus považoval zříceninu hrádku z pokročilého středověku, „za hrad Tetky čarodějné a knězů pohanských“.

Obroditel, zmýlený historik

Otcem této víry mohl být i sám Josef Dobrovský. Alespoň jeho žák, mladý hrabě Černín si zapsal v červenci 1828 do deníku, že „Dobrovský na cestě z Prahy do Chudenic objevil možná nejstarší zříceninu v Čechách, když na Tetíně našel ještě zbytky staré věže, o které nikdo nevěděl.“

Tetín věcně prozkoumal až otec naší archeologie profesor Vocel. Jednoznačně odlišil středověký hrad od slovanského hradiska a rozpoznal jeho opevnění – to byl mohutný val, který se zčásti uchoval přímo na návsi obce Tetína. Kdyby si však pan profesor Vocel prohlédl celý Tetín podrobně, přišel by na to, že ten val je jenom val vnitřní, oddělující hlavní hradisko od rozsáhlého předhradí. Trochu ho omlouvá ohradní zeď zahrady statkáře Vojáčka, která stála na valu a znemožňovala rozhled. Poznal to až Vojáčkův synovec Jan Axamit (ano, ten, který se domníval, že objevil Kazín).

Jenomže to, co stačil vykopat na Tetíně v nerovném zápase s postupujícím lomem, patří do mladší doby kamenné. Je nám líto. Pokud jde o slovanské hradisko, které vešlo do historie v souvislosti s vraždou přemyslovské kněžny, svaté Ludmily, tak to leželo v prostoru, kde se dnes nacházejí kostely. Z vnitřního hradu i předhradí jsou známy četné nálezy hrobů, ještě víc památek však zaniklo beze stop. Tetínské hradisko vzniklo někdy v 9. století, doloženo je ve století desátém, kněžna Ludmila na něm byla zavražděna roku 921.

V době Kosmově (to máme století dvanácté) už dávno ztratilo svůj význam a upadalo do zapomenutí, jeho funkci převzal středověký hrad. Tedy ani časově nesouhlasí hradisko s pověstí o Tetce. Tetka byla nejspíš – stejně jako její sestra Kazi – postavou fiktivní, literární. Ve skutečnosti byly dcerami Kosmovými. V duchovním smyslu, samozřejmě. A jestli je v jejich charakteristice zachycen nějaký tenký pramének tradice, nelze jej už dnes rozpoznat. Opakujeme ještě jednou: Je nám to líto.

„Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše.“ Benjamínka mezi Krokovými dcerami poznáváme jako moudrou, cudnou, krásnou a ušlechtilou dívku. I ji vybavil Kosmas hradem. „Vystavěla hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž se táhne ke vsi Ztibečné, a podle svého jména jej nazvala Libušín.“ „Hradů kněžny Libuše“ se u vyskytuje hned několik. Samozřejmě podle pověstí. Tak například příběh z okolí Lysé nad Labem uvádí, že hrad Mydlovary založila kněžna Libuše, ráda tu prý přebývala. U hradu měla báječnou zahradu. Tomu místu se říkávalo mezi lidem Libušina zahrádka. Tam s oblibou sedávala a soudila. Na Poděbradsku se vyprávělo, že Libuše mívala palác na hoře Oškobrhu, odkud vedl kožený most na Libici.

Občas je to trefa do černého

Mimochodem, kolik jenom obcí v Čechách odvozovalo původ svého pojmenování od naší bájné pramáti, která se v příslušné obci měla zdržovat: nejenom Libice, ale taky Libuš, a Libiš a Libuševes, Liběhrad a Libín. Kdejaké místo, které začíná tvarem "Lib-". Ono sice existuje úsloví, které říká, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, ale k čemu by to vedlo, kdybychom se v duchu pověstí chtěli dopátrat, kde Libuše skutečně žila? Skutečný Libušín však doopravdy existoval. Bylo to hradiště nedaleko Kladna, vypínalo se na dobře opevněném skalnatém srázu a původně střežilo kmenovou hranici Čechů proti Lučanům. Jak potvrdily nedávné archeologické výzkumy, tuto úlohu plnil Libušín asi od konce 9. století do 11. století. Našly se tu i střepy keramiky pražského typu a také zbytek hliněného kotouče s vypíchaným symbolem slunce, což znamená, že tu existovalo osídlení už někdy v 6. nebo 7. století.

Asi dávno před zbudováním hradiště bylo na Libušíně pohanské kultovní místo starých Slovanů. A kromě existence Libušína ještě jedna významná informace: Po smrti Kroka vládla jeho nejmladší dcera z Libušína. Odtud věštila slávu Praze, odtud poslala do Stadic pro Přemysla Oráče. Podle Kosmy byl právě on dějištěm oněch závažných a nesmrtelných událostí z bájné české minulosti. Libušín – a ne Vyšehrad.

Ale to už vplouváme do dalšího pokračování Toulek českou minulostí. Čekají nás v něm osoby a děj notoricky známé, leč o nic méně v historii doložené než další fakta ze Starých pověstí českých. Sejdeme se u kolébky přemyslovského příběhu.

zdroj: Josef Veselý, video Youtube, Wikipedie a internet